Otázky okolo osobnosti skladatele Petra Ebena a jeho působení

Miloš Bok

Skladatele Petra Ebena vnímá nejen hudební establishment, ale i většinová společnost jakožto nedotknutelnou modlu. Domnívám se, že pěstování podobných kultů osobnosti je jevem v hudebním světě velmi častým a považuji tento fakt za velice nezdravý. Především takové jednání zavání totalitními metodami, kdy není nikomu dovoleno vznést třeba i oprávněnou kritiku k osobě či dílu. Přitom ještě v době před desítkami let bylo pronášení kritických úsudků v uměleckém světě zcela běžné a proslulost kohokoli ještě neopravňovala k nedotknutelnosti.

Rozhodl jsem se tedy nejen z tohoto důvodu o panu Ebenovi napsat kratší úvahu. Kromě obecné prospěšnosti hovořit na toto téma je to také moje reakce na skutečnost, že jsem byl nedávno panem varhaníkem Tůmou napaden právě proto, že jsem si dovolil v rozhovoru pro Parlamentní listy vznést několik menších kritických poznámek k osobě pana Ebena.

Žijeme v době, ve které je i přes ujišťování o svobodě slova téměř nemožné se k některým tématům kriticky vyjádřit, aniž by člověk riskoval pověst a společenské postavení. Proto očekávám, že bude má úvaha možná působit poněkud kontroverzně. Není to dle mého názoru mnou samým, ale právě tím, že jsme si úplně odvykli o některých věcech polemizovat a slyšet jiné názory než ty, které nám diktují establishmentová média a které jsou takzvaně společensky „korektní“.

Rozklíčovat fenomén skladatele Petra Ebena je velmi nevděčná úloha – a to právě z toho důvodu, že pravidlo o stokrát opakovaných lžích, které se stávají pravdou je platné a stále aktuální. A to právě předvedla v souvislosti s Petrem Ebenem v dlouhodobém horizontu média, zejména ta odborná.

Nás toto téma zajímá v souvislosti s tím, jak pana Ebena vnímá Církev a co pro ni tento skladatel ve skutečnosti znamená.

Celý svůj profesní život se setkávám s chrámovými hudebníky, varhaníky, organology, kněžími i řadovými věřícími a často jsem byl u řady z nich svědky zmatení a rozporu, který u nich jméno Petra Ebena vyvolávalo. Většinou měli strach o tomto fenoménu mluvit veřejněji; soukromě se přiznávali k tomu, že se jim hudba pana Ebena příliš nelíbí. To si myslím není až tak překvapující a podstatné jako to, že se báli o této věci otevřeněji mluvit, jako by to bylo něco nevhodného.

Česká mentalita, mistrně popsaná filosofem Václavem Černým v jeho pamětech, má tu zvláštnost, že velmi ochotně přejímá to, čím je masírována dlouhodobě médii, přestože ve skrytu ví, že pravda o věcech je jiná. Onen rozpor dlouhodobě způsobuje degradaci lidského charakteru a myslím, že v moderní době dosáhl tento problém patologického stavu a působí celkový rozklad společnosti, jehož jsme svědky. V takové atmosféře lhostejnosti, přetvářky a strachu je velmi obtížné prezentovat vlastní názor na věc. Přesto se o to pokusím. Považuji to totiž za užitečné.

Nelze na úvod nezmínit, že pro mě osobně zůstává základní otázkou značný rozpor, který je mezi dlouhodobě vytvořeným mediálním obrazem pana Ebena jakožto skladatelské modly na straně jedné a průměrností jeho díla na straně druhé. Tento fakt, jakkoli je důležitý a nepřehlédnutelný, nyní ponechme stranou. Podstatou problému, o který nám jde, je totiž něco jiného. Ten se týká přímo nás věřících Církve římskokatolické.

Ptáme se, co se děje, že se pro dvě generace věřících hudebníků zastavily dějiny. Že nemá kromě modernistických prominentů nic skutečně duchovního a přínosného v Církvi prostor (a nemyslím teď to běžné a nezajímavé hudební konání všech těch dnešních zbožných kariéristů, dlících při významných kůrech).

Jak to, že všichni musíme stát v pozoru jako školáci před jménem Eben, jako by nám bylo všem dvacet let?? Jak to, že je ebenovské patolízalství dosud vstupenkou do milostivé přízně římskokatolické církve, jako by byl tento pán nějakým kanonizovaným světcem Církve s navěky povinnou úctou… Co ale vykonal pro Církev? Hrál snad někde pravidelně při katolické mši v kostele, podobně jako Jaroušek Vodrážka, Otto Novák nebo Jiří Strejc?

Proč o tom hovořím? Protože to, co ve skutečnosti dělá Petra Ebena Petrem Ebenem, je totiž jeho etablovanost v církevním prostoru. Nedomnívám se, že ho do něj přivedly pouze přirozené náboženské pohnutky. Tak trochu totiž vylučuji, že modernistické smýšlení, které vše pravé a ryzí v teologii i v umění pokřivuje, jde dohromady s nějakou hlubokou náboženskou mystikou. V každém případě je zvláštní, že by někdo takový mohl požívat za komunistického režimu tu míru přízně obou establishmentů, jaké jsme byli svědky.

V církevním prostoru se Petr Eben etabloval v šedesátých letech minulého století v rámci pokoncilní liberální vlny, za pomoci některých známých a prominentních modernistických církevních představitelů, jakým byl např. týnský farář Jiří Reinsberg. (Mimochodem pražský Týnský chrám byl již od dob hluboké totality centrem modernismu a byl útočištěm pražské, k liberalismu inklinující a poněkud povýšené katolické intelektuální „elity“.) Zde se aktivně rozvíjelo pokoncilní liturgické hnutí a pro mnoho nezasvěcených lidí byly matoucí skutečnosti, že se tam naoko pěstovala i latinská liturgie a latinské zpěvy (Bohuslav Korejs).

Toto schovávání intelektuálněji zaměřených modernistů za rádoby konzervativní kulisy je i v dnešní době častým jevem a někdy dosahuje až patologických rysů – např. viz od reality odtržené a jednostranné písemné exhibice Evžena Kindlera v jinak konzervativním periodiku Te Deum. V této souvislosti není nezajímavé, že pan Kindler byl na jednu stranu zuřivým odpůrcem figurálních mší, tedy nádherné Bohem inspirované církevní muziky minulých staletí, a na straně druhé se souběžně rozplýval nad modernistickou avantgardou nejhrubšího zrna a gregoriánským chorálem.

Tyto kontexty a myšlenkové postupy jsou pro některé modernisty typické. V důsledku z nich vyplývá, že tito lidé bývají velmi netolerantní k jakékoliv autentické tvorbě, kterou ve skutečnosti nenávidí a nejraději by ji zakázali. Tyto souvislosti jsou důležité také při snaze pochopit myšlení a postoje pana Ebena, o kterých bude ještě řeč dále.

Zpět k situaci v Církvi: S odstupem času je nezpochybnitelné, že v šedesátých letech minulého století probíhala zjevná snaha indoktrinovat Církev modernismem. Bohužel k tomu došlo také díky mnohým zbožným a pravověrným lidem uvnitř Církve, kteří díky své naivitě neprohlédli skutečné záměry oněch přeměn, které se paralelně děly v celé společnosti. A že bylo skutečným cílem některých progresivistů rozvrátit starý tradiční svět a morálku, je nasnadě.

K indoktrinaci církevního prostoru se ambiciózní Eben tehdy výborně hodil. Teprve tato image Ebena, jakožto jakéhosi oficiálního skladatele chrámové hudby u nás, ho také odlišila od jiných průměrných modernistických skladatelů, jako takový začal být vnímán a na této platformě započala za pomoci vlivných lidí a médií jeho pozoruhodná, dle mého názoru ovšem značně kontroverzní kariéra.

Rozlišuji a vnímám dvě věci: To, když je skladatel bez ohledu na vyznání přitahován duchovními náměty a občas skládá takto zaměřené skladby, pak ho ale jako církevního skladatele nevnímám. Anebo skladatele, který na základě katolické víry skládá především pro liturgický provoz v rámci svého poslání pro Církev – takového naopak jako církevního skladatele vnímám. To byl například u nás blahé paměti Jiří Ropek, Jiří Strejc a někteří další. Ti ovšem nepožívali od Církve ani procento té přízně, jakou požíval Petr Eben.

Nyní malá vsuvka: Již od svých patnácti let hraji v Církvi pravidelně při liturgii, později jsem začal skládat a provozovat chrámovou hudbu. Hudbu starých mistrů i tu svoji. Tuto činnost jsem vždy pojímal jakožto poslání, často jsem ji platil ze svého. Nebyl jsem nikdy a nejsem v Církvi oficiálně etablován jako nějaký ředitel kůru, těžko mě tedy může někdo podezírat z kariérismu. Říkám tato fakta proto, že vnímám tyto otázky velmi citlivě a jakožto věřící katolík se ke skutečnostem souvisejícím se skladatelem Petrem Ebenem vyjadřuji.

Nemyslím si také, že má smysl další generaci předávat dále jen stokrát omleté lži a polopravdy o různých věcech, týkajících se hudby a umění, což s námi dělala generace předchozí. Bylo to možná pro ni pohodlné, ale ničemu to neprospělo. Hovořím o této neblahé historii také proto, že právě bohužel jménem pana Ebena mi bylo v Církvi znemožněno se uplatnit a jeho jménem jsou desítky let znevažovány a dehonestovány mé chrámové a jiné liturgické skladby, které jsem vytvořil s nejhlubším zbožným úmyslem ke slávě Svaté katolické Církve, a ignorována má hudebně misijní činnost, kterou jsem jakožto organizátor a dirigent velké chrámové figurální hudby vykonával v sudetských oblastech. Jeho jménem byla proti mně popuzována mladá generace na vysokých školách. Jistě, můžeme říci, že on za vše nemůže, možná by s tím ani nesouhlasil… Ale o to právě jde, že se to stále děje. Co je to za strom, jehož plody jsou takové?

Tyto negativní doprovodné jevy nejsou vůbec náhodné. V pravé Církvi Boží má vládnout mír, pokoj, porozumění – nikoli nenávist, žárlivost, rivalita a ignorance. A tyto fenomény se obecně v Církvi v souvislosti s Petrem Ebenem objevily ve zvýšené míře. Mám s tím i své osobní zkušenosti: Když jsem v devadesátých letech hrával v bazilice v Jablonném, byl mi tehdy blízkým přítelem P. Jindřich Gajzler, objednavatel mé Sv. Zdislavy. Později jsem se dozvěděl, že se tehdy Petr Eben snažil P. Jindřicha přesvědčit, aby se mnou nespolupracoval a dal ode mne ruce pryč, na což reagoval P. Jindřich tak, že panu Ebenovi napsal dopis, ve kterém konstatoval, že by měl věhlasný pan skladatel mladšího začínajícího kolegu spíše podržet, a nikoli ho potápět. Ještě dříve, před listopadovým převratem se pan Eben o mé Misse solemnis blahosklonně vyjadřoval před svými žáky na Filosofické fakultě. Nelze to prý doporučit, že je to opajcovanej Dvořák. (Kdyby aspoň poznal, že Liszt, když už…)

Mimochodem tato demagogická rétorika, kterou se modernisté neférově zbavují svých odpůrců, aniž by používali standardní metody a argumenty, je všeobecně proslulá a ohraná. Protože tehdy na fakultě to byli nejen žáci pana Ebena, ale též moji přátelé, tak jsem byl informován. Ne, že by tento druh intrikaření byl pro mě něco nového a překvapujícího: Co vyslovil pan Eben, to bylo svaté, a tím se nejenom Církev v Čechách poslušně řídila. Se zavřenými dveřmi jsem se tedy, především z důvodu absence povinné glorifikace pana Ebena z mé strany, setkával v Církvi i ve světě celý život…

Před zhruba sedmnácti lety, kdy jsem krátce vedl sbor a orchestr při katedrále v Plzni, na pohovoru u pana biskupa padla obligátní otázka, která měla prověřit moji ideologickou způsobilost: „A jaký máte vztah s profesorem Ebenem?“ „Nevím, nic jsem mu neudělal“, odpověděl jsem po pravdě…

Pro někoho to vše může být překvapující, vždyť Eben sám si pěstoval image přeskromného, vstřícného a empatického, jakoby roztržitého pána, a tomuto roztomilému obrazu málokdo odolal. Zejména ne chvost servilních obdivovatelů, který si pěstoval, a ze kterých se později stali obávaní ředitelé různých vlivových pedagogických a kulturních institucí a médií, kteří se naklonovali do podoby svého vzoru a poctivě mu stranili. Tito lidé mimochodem dusí kulturu u nás dodnes…

Zpět k panu profesorovi: Obávám se, že za jeho společenskou přetvářkou se skrývala povaha poněkud machiavellistická. To dosvědčují i mnozí, kteří s ním byli ve styku a leccos prohlédli.

Roztomilé ale bylo, že když přišla nová polistopadová éra, tak se jeho všudypřítomní nohsledi příliš nesnažili hrát komedii o tom, jaký že to byl disident. Určitě by o to i stáli, ale něco tak směšného a průhledného nebylo, vzhledem k prosperitě páně Ebena za komunistického režimu, prostě možné.

Poněkud vážněji: Osobně vnímám Církev jako Boží dům, kde se má dbát velmi bedlivě na to, jaká je věřícím předkládána duchovní potrava. Tou není jen Slovo, ale především i hudba k liturgii. A tím se dostáváme k velmi podstatné a subtilní otázce, jež by vystačila na samostatné dlouhé pojednání: totiž co je pravá a vhodná, a co nepravá a nevhodná hudba k liturgii. Hudba je nejpřednější z uměleckých disciplín, má největší univerzální sdělnost a přímý sdělovací potenciál. Svým obsahem, který je přesným odrazem jejího skladatele, může tedy hodně ovlivnit. Přetvářka zde není možná, anebo se okamžitě odhalí. Nevhodná liturgická hudba může mši zničit, vhodná ji umocňuje.

Z toho vyplývají věci, které jsou velmi nepříjemné všem farizejům a pokrytcům: totiž že za určitých okolností nemusí být přípustná k liturgii ani latinská mše, pokud ji napsal jinověrec nebo bezvěrec. Ba dokonce je s otazníkem liturgické provádění gregoriánského chorálu, pokud je pouze intelektuální pózou provozujících ho jedinců (Schola Gregoriana Pragensis a podobné soubory).

A naopak může být sama hudba, kterou napsal člověk pokorné povahy, nositelkou krásy, která je odrazem Božím, aniž by byla přímo liturgická, a tudíž se k liturgii může hodit. Bůh se nám v umění ukazuje, jen je třeba naslouchat. Vždy je třeba rozlišovat, namáhat si svědomí, co je dobré, a co ne, a kým je skladatel, jehož tóny znějí chrámovým prostorem.

Myslím si, že taková skladba, jako je ordinárium pro lid, jež je základem liturgie a které lidé zpívají pravidelně, je z tohoto hlediska nejcitlivější vůbec - a na jeho výběr by měl být kladen nejvyšší nárok. Je to vlastně přímé vedení lidu ke kráse a zbožnosti. Domnívám se, že tuto věc by měli skládat ideálně hudebně vzdělaní kněží, kteří cítí tradičně, v nouzi hudebně vzdělaný a hluboce zbožný katolík – laik. V případě patera Břízy a patera Olejníka tomu tak je, a jejich skladby jsou – i v rámci Novus Ordo Missae – velmi pěkné, přímočaré a důstojné s tím, že Bříza je prostý a nevybočuje z klasické harmonie a Olejník naopak přináší krásné a duchaplné harmonie modernější.

Petr Eben pronikl do katolické liturgie právě díky svému ordináriu, a to vidím jako velmi problematické a pro Církev neblahé. Za prvé se nedomnívám, z důvodů již výše přednesených, že by byl býval pan Eben pro tuto věc vhodnou osobou: Fundamentálně proto, že jeho hudební uvažování a z toho vyplývající modernistický styl je se svatou liturgií neslučitelný. Skrze něj se pak do katolické posvátné liturgie dostaly nenápadně některé prvky a myšlení, které neblaze ovlivnily vkus určitého spektra věřících. V jeho ordináriu se častěji vyskytují harmonické násilnosti a konstruktivismus, např. v Credu, dále nepřirozené a násilné vedení melodie např. v Kyrie a v Sanctus.

Někdo může vznést otázku, proč zejména u městských a intelektuálnějších věřících došlo Ebenovo ordinárium obliby. Velmi jednoduchá odpověď: Kromě důsledné církevní propagandy je tu i další aspekt: Jsou v něm lacině líbivé a podbízivé prvky. Už to samo je něco, co je katolicismu cizí. Zmíněné prvky jsou navíc nepůvodní a autor jimi zakrývá vlastní slabou hudební invenci. Možná to je to jediné, co se oklamaným městským intelektuálům vlastně líbí, nevědí ale, že to, co se jim líbí, není čistě Ebenovo: V Kyrie modus se zvětšenou kvartou evokující podbízivě východní slovanské národy, notoricky známý sled harmonií z Korsakovovy Šeherezády, ba dokonce hlavní motiv z Wagnerova Parsifala v Gloria, a prostě ukradený citát ze středověké písně „Buoh všemohůcí“ v Credu, které je jinak neinvenční a stupidně podbízivé. Je třeba říci, že ale Ebenovo Agnus Dei je hezké a hudebně a harmonicky nejpřirozenější.

Pozoruhodné ale je, jak je i toto ordinárium příčinou jistého rozdělení a vymezení v samotné Církvi: V některých pražských farnostech by bylo pod jejich úroveň zpívat Břízu, ten je přeci určen jen pro zaostalé křupany z vesnic. Ebenovo ordinárium je tedy vnímáno jako „sluníčkářské“. Naopak někteří vesničtí varhaníci naočkovaní prominentními varhaníky na tzv. biskupských kurzech se ho komicky učí, aby byli i oni “in“. Že pak následuje zbytečné a nesmyslné trýznění nebohých prostých vesnických věřících, netřeba dodávat: Představte si ty hrůzy v původních, dnes již nezpívatelných tóninách, s chybami a ve dvojnásob pomalém tempu…

Co se týká dalších rádoby liturgických skladeb pana Ebena, jeho Missa cum populo je modernisticky konformní a typicky vykonstruovaná záležitost. Slyšel jsem ji u Sv. Jakuba v Praze a mohu jen konstatovat, že tak neživotný, násilný a hudebně stupidní pokus o jakési “zapojení lidu“ do liturgie jsem nikdy později už nezaregistroval. Pan Eben se evidentně stal obětí jakýchsi virtuálních představ pokoncilních modernistů o tom, jak zapojit recitací „pasivní“ lid do dění v liturgii. Myslím, že je to celé kompletně pomýlené, jakožto všechny neplodné pokoncilní debaty o „úloze zbožného lidu“ při liturgii, který se jeví modernistickým ideologářům jako pasivní, pokud pouze něco nábožně poslouchá. Oratorium Jeremias je neinvenční a nezáživná skladba, která prokazuje Ebenovu nedisponovanost stavět větší hudební celky. Populární Truvérská mše se mi jeví jakožto hudebně plochá a prvoplánově podbízivá skladba. Není divu, že mladá generace, která tímhle vším prošla, má nezvratně pokroucený vkus a rozhozené citové vnímání.

Modernisté obligátně obviňují romanticky cítící autory z eklekticismu, nicméně i hudba páně Ebena je v tomto smyslu eklektická: Je totiž pouze slabším odvarem a napodobeninou jiné a proslulejší modernistické modly – Oliviera Messiaena.

Závěrem dovolte konstatování: Jistě má každý skladatel právo na svůj hudební jazyk - i hudba pana Ebena, která si rozhodně na nepřízeň médií, festivalů a koncertů, jež koneckonců modernisté drží v rukách, nemohla a nemůže stěžovat.

Obávám se ale, že myšlení lidí v české Církvi se z této indoktrinace pseudointelektuálními škleby již nikdy úplně nevzpamatuje.