Studená válka a mezníky v českém exilovém hnutí 1948–1989

Jan Cholínský

Dějinným pozadím, na němž se odehrávalo kulturní drama českých (a slovenských) exulantů a na němž byla přímo závislá protikomunistická činnost exilového hnutí, byl mocenský střet mezi dvěma civilizačními okruhy: liberálně-demokratickým Západem a totalitně-komunistickým Východem, které byly soustředěny kolem světových supervelmocí – Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik, disponujících bezkonkurenční vojenskou silou. Studená válka byla vedena ideologicky, hospodářsky a soutěžením ve zbrojení, ale přerůstala i v nepřímé „horké“ konflikty na neutrálním území tzv. třetího světa a ohrožovala planetu nebezpečím rozpoutání jaderné války.

Sovětský svaz začal vést studenou válku ihned po skončení II. světové války s cílem ovládnut státy, na jejichž území vstoupila noha jeho vojáka, a odtud pak šířit komunizmus dál na západ. Spojené státy se k válce „připojily“ v letech 1947 a 1948 poté, co se ukázaly jako naivní a liché naděje jejich představitelů (zvláště pak zesnulého prezidenta Franklina D. Roosevelta), že po právě přestálé zkušenosti bude totalitní sovětský komunizmus směřovat k politické liberalizaci a projevovat vůli k mezinárodnímu mírovému soužití. Obětí poválečné sovětské agrese se stalo, byť z větší části díky nezodpovědnosti vlastní politické reprezentace, také Československo a zdejší komunistický převrat v únoru 1948 byl definitivním varovným signálem pro Západ.1

Studenou válku, stejně jako II. světovou válku, nevedly dvě morálně rovnocenné strany. Agresorem v ní byl Východ, tj. Sovětský svaz a jím zotročené satelitní státy. Základem sovětské zahraniční politiky byl boj proti západním liberálně-demokratickým státům a jejich tradiční kultuře všemi prostředky včetně rafinované podvratné činnosti a terorizmu. Zatímco cílem Západu bylo vytvoření mezinárodního mírového a obchodního společenství, cílem Východu byla světová revoluce, tj. úsilí implantovat dalším státům komunistickou ideologii a komunistický politický režim a nastolit světovládu komunizmu, centrálně řízeného Sovětským svazem. Oba civilizační okruhy se vedle přístupu k zahraniční politice zcela lišily také v pojetí politického systému, hospodářského systému a přirozených práv jednotlivce. V totalitním Sovětském svazu a jeho satelitech vládly privilegované skupiny komunistických oligarchů, lidé byli terorizováni a bezprávně podřízeni státní moci a neefektivní způsob centralizovaného hospodářství nedokázal konkurovat západní volné soutěži. To vše vedlo k masivním útěkům obyvatelstva ze států východního bloku na Západ, k utváření exilových hnutí a ke snaze angažovat se v boji za osvobození porobených států a proti světovému komunizmu.

Soudržnost Západu byla po celou dobu studené války zajištěna vojenským potenciálem a jaderným arzenálem Spojených států, ale také byla již od počátku upevněna hospodářskou pomocí Spojených států západní Evropě, snahou západoevropských států nalézt nové integrující formy spolupráce a obavami ze sovětské vojenské hrozby. Západ však zároveň oslabovaly jednak kulturně-ideové a politicko-stranické konflikty, které se odehrávaly v jednotlivých státech od počátku do konce studené války, jednak zároveň gigantická komunistická diverzní činnost – zejména pronikání do vládních, zpravodajských a akademických institucí a systematické ovlivňování veřejného mínění zvláště prostřednictvím mediální a umělecké sféry.2

V šedesátých letech 20. století započal jak ve Spojených státech, tak i v Evropě velký pochod neomarxistických ideologů vzdělávacími institucemi a státními strukturami. Tito levicoví intelektuálové opovrhovali tradiční západní kulturou, jejich filosofií bylo revoluční osvobození společnosti od po staletí utvářených kulturních norem a směřování k dosažení tzv. svobody, resp. bezbřehé svobody jednotlivce. Přišli sice s novým výkladem marxizmu – odlišným od komunistického marxizmu -leninizmu –, ale sympatizovali přitom s komunistickým Východem, zatímco demokratický Západ se snažili rozvrátit kulturní revolucí.3Společenský a politický vzestup této tzv. Nové levice byl narušen (nikoliv však zastaven) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století zvolením tří mimořádných osobností – Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a Karola Wojtyły – do čela Spojených států, resp. Velké Británie a římskokatolické církve.4

Východ byl v některých aspektech studené války zvýhodněn, protože byl sjednocen komunistickou ideologií, která žádnou opozici – natož její pochod institucemi – nepřipouštěla, a byl hierarchicky řízen ze sovětského mocenského centra. Jeho zpravodajské služby pod sovětským vedením nemusely skládat účty soupeřícím politickým stranám a naopak mohly disponovat neomezenými prostředky, protože sloužily nejvyššímu zájmu státní politiky, což byla světová revoluce, tj. expanze, zničení západní kultury a ovládnutí západních států.5

Vyskytly se však také odchylky, spojené s odmítnutím některých komunistických států podřizovat se Sovětskému svazu. Tyto státy se Západ s rozdílnými úspěchy snažil proti Moskvě využívat – neúspěšně v případě podpory jugoslávského národního komunizmu (tzv. titoizmu) - a poměrně úspěšně v případě spolupráce s čínskými komunisty. Rostoucím problémem Východu byl vnitřní odpor obyvatel proti totalitnímu útlaku, jehož nositele s ohledem na mezinárodněpolitické dohody uzavřené v sedmdesátých letech 20. století již nebylo možné po tisících ubíjet v koncentračních táborech. Dalšími faktory, jež působily v neprospěch Východu, byl rozvoj technologií, který se intenzivně promítal do mediální oblasti, nesrovnatelně nižší životní úroveň obyvatelstva, oproti Západu plynoucí z neefektivního hospodářského systému a samozřejmě také souběžně s nespokojeností občanů vzrůstající emigrace a působení jejích příslušníků v západním světě, jakož i rozvíjející se a dříve nepředstavitelné kontakty uprchlíků s domácími odpůrci režimu.

Historik Karel Durman v úvodu své vynikající dvoudílné knihy o studené válcePopely ještě žhavé konstatuje, že „v destabilizovaném světě byly Spojené státy od druhé světové války – přes nespočet sporných či přímo chybných dílčích řešení a i přes nesporné systémové vady – hlavní a možná jedinou reálnou oporou mezinárodní stability“.6 Pro sovětské komunistické oligarchy byla vždy nejsrozumitelnějším vyjednávacím argumentem vojenská síla protivníka a díky tomu, že jí Spojené státy disponovaly a že přes všechna chybná dílčí řešení jejich političtí představitelé projevovali v zacházení s touto silou alespoň částečnou rozhodnost, nebyl Západ obšťastněn „přátelskou pomocí“ komunistických armád. Významnou roli hrála – při vší lehkomyslnosti politiků a intelektuálů a nepochopení sovětského mocenského systému7 – rovněž alespoň částečná západní a americká imunita vůči komunistické propagandě, která se vytvářela ze systému otevřené občanské společnosti, tradiční kultury a vyznávaných mravních hodnot.8

Vedle území svých západních spojenců a ideálů západní civilizace hájily ovšem Spojené státy na mezinárodním poli, stejně jako to vždy dělal každý svobodný stát, především zájmy vlastní. Způsoby, jakými to dělaly, které je z věcného či morálního hlediska v různých fázích studené války možno hodnotit více či méně kriticky, závisely zvláště na přesvědčení a schopnostech jednotlivých prezidentů, jejich klíčových spolupracovníků ve státní administrativě a na dobové společenské, resp. mediální atmosféře. Zahraničněpolitická strategie Spojených států v soupeření se Sovětským svazem byla během celých jedenačtyřiceti let zásadní také pro naděje českých exulantů a vytvářela jak možnosti, tak i limity pro jejich politickou odbojovou činnost.

Zadržování komunizmu a mírová koexistence

Strategie Spojených států resp. Západu byla od počátku studené války vedena snahou o realistické soužití s Východem a o zabránění supervelmocenskému vojenskému konfliktu při zachování statu quo, což vedlo často až k nemorální snaze o dohody s komunistickými zločinci a k nemístnému podceňování nebezpečí komunistické rozpínavosti.9 Prezident Harry Truman vyhlásil v roce 1947 doktrínu o podpoře zemí ohrožených komunizmem, vycházející z podnětů diplomata George Kennana. Podstatou této doktríny bylo zadržování komunizmu v hranicích, kde se již zmocnil vlády (tzv. containment), a prioritní obrana prostoru za těmito hranicemi. Cílem doktríny bylo zabezpečit západní Evropu, ale zároveň tak akceptovat obětování zemí, které již nelze zachránit – žel včetně Československa.

Dnes je již zcela jasné, že naděje českých a slovenských exulantů tzv. poúnorové vlny na brzký návrat do vlasti po jimi očekávaném vítězném vojenském konfliktu Západu se Sovětským svazem byly pouhou iluzí – přání bylo otcem myšlenky.10Spojené státy na osvobozování východní Evropy nepomýšlely a o tom, kdy s válkou počítal sovětský diktátor Stalin, se dosud vedou spory. Podle některých názorů se jednalo o druhou polovinu padesátých let.11

Během Trumanova působení v prezidentském úřadu12 vznikla vojenská Organizace severoatlantické smlouvy (NATO), konstituovala se Spolková republika Německo, byla zachráněna nezávislost Řecka, Turecka a jižní části Koreje, ale komunistům se podařilo získat Čínu. Truman v roce 1951 odstavil z velení v korejské válce populárního generála Douglase MacArthura, jehož cílem bylo vyhnat komunisty z Koreje a Číny i za riskantní cenu užití jaderných zbraní. Truman se také snažil mírnit aktivitu republikánského senátora Josepha McCarthyho, který začal v roce 1950 na dosavadní americké poměry radikálně upozorňovat na nebezpečí komunistických sympatizantů a agentů v amerických státních institucích.13

V době Trumanova prezidentského období začala být vedle strategie zadržování komunizmu prosazována i taktika podpory tzv. titoizmu. Jednalo se o hospodářskou a finanční pomoc Jugoslávii a jejímu národnímu komunizmu poté, co se tamní vůdce Josip B. Tito odmítl podřizovat Stalinovi a tím i mezinárodnímu komunistickému hnutí. Součást této taktiky tvořila i mediální kampaň, která mířila na potenciální „titoisty“ v sovětských satelitech, a kalkulovala s oslabením Sovětského svazu, když případně použijí Titova postupu. Je zřejmé, že k účelům této kampaně bylo nejvhodnější využít bývalé komunisty či alespoň radikální socialisty – to byl začátek dlouhodobě uplatňované taktiky „boje proti komunizmu v čele s komunisty“.

Dnes můžeme vést diskuzi, zda byla tato taktika přínosná či kontraproduktivní, a zároveň spekulovat, zda byla skutečně vymyšlena ve Washingtonu nebo v Moskvě, případně do jaké míry ji realizovali příznivci socializmu v politických funkcích a zpravodajských službách či sami komunisté prostřednictvím svých vlivových agentů.

V roce 1949 byla ve Washingtonu pod patronací Spojených států a jejich Ústřední zpravodajské služby (CIA) založena Rada svobodného Československa (RSČ) v čele s národním socialistou a místopředsedou někdejší československé předúnorové vlády Petrem Zenklem. Rada měla být zastřešujícím orgánem československého exilu, ale nikdy se jím nestala, protože ji přinejmenším polovina exulantů z Československa neuznala a také proto, že nebyla schopna vyvíjet smysluplnou činnost.14Jako součást propagandistického boje proti komunizmu vybudovaly Spojené státy rozhlasovou stanici Rádio svobodná Evropa (RSE) – ředitelem její československé sekce byl při jejím uvedení do provozu v roce 1951 jmenován novinář Ferdinand Peroutka.15 Jak Rada, tak i RSE se ve „vnitřní“ československé politice nedokázaly distancovat od poválečného socializujícího vývoje, resp. tzv. lidově-demokratického politického režimu v Československu s jeho nedemokratickými a podle názoru mnohých i zločinnými atributy. Tento postoj kritizovaly antikomunisticky orientované opoziční exilové skupiny, kterým se nezamlouvalo ani přitakávání RSČ jejím americkým zřizovatelům v otázkách zahraniční politiky nebo adorování titoizmu v souznění s americkou taktikou, což byla zvláště doména RSE.16

Jako určitou protiváhu k ponechání střední a jihovýchodní Evropy svému osudu poskytovaly Spojené státy (ale i další státy Západu) exulantům z podmaněných zemí sociální pomoc. Byl zřízen i Americký fond pro pomoc uprchlíkům z Československa, jehož zakladatelem se stal bývalý diplomat Ján Papánek.17 V době, kdy byly zakládány tyto instituce, již žili v exilu, resp. v uprchlických táborech, desetitisíce českých a slovenských exulantů, z nichž podstatná část byla odhodlána bojovat podle svých možností proti komunizmu a naprostá většina z nich byla přesvědčena o brzkém návratu domů. Možnost společného postupu v boji proti komunizmu však od počátku paralyzovaly neshody, které vyplynuly z rozdílných odpovědí na otázky: „Co bylo příčinou vítězství komunistů ve vlasti?“, „Byla poválečná Národní fronta s jejími politickými dogmaty a retribučním soudnictvím legitimní?“, „Máme ctít prezidenta Beneše, nebo ho odsoudit jako komunistického kolaboranta?“, „Jak nejúčinněji proti komunizmu bojovat?“.18

Během prezidentského období Dwighta Eisenhowera (1953–1961) pokračovala přes účelové proklamace o přijetí nové strategie vytlačování komunizmu a osvobozování ujařmených národů (s těmito proklamacemi Eisenhower během své volební kampaně vystupoval spolu se svým budoucím státním tajemníkem – ministrem zahraničí – Fosterem Dullesem) jeho administrativa v uplatňování strategie zadržování i v taktice podpory titoizmu. Po smrti Stalina se novým sovětským vůdcem stal Nikita Chruščov, který oficiálně obnovil přátelský, resp. podle komunistické terminologie soudružský vztah mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, avšak jugoslávský „statut nezávislosti“ již nehodlal přiznat žádnému ze satelitních států.19

Na samém počátku Eisenhowerova působení byl ze svého místa předsedy senátního výboru pro vyšetřování neamerické, resp. protiamerické komunistické činnosti odstaven bojovný republikánský senátor Joseph McCarthy. Ten se po Eisenhowerově návratu ke strategii zadržování obrátil i proti prezidentovi, ač ho ve volbách podporoval, což se mu stalo osudným. Vedle nepřátel z mediálně silných kruhů radikální levice a demokratické strany proti němu totiž nyní stanula i většina vlastní republikánské strany (také prezidentovy), respektující zejména Eisenhowerovu popularitu. V roce 1953 byl McCarthy na senátní půdě sám vyšetřován a obviněn z více než šedesáti přečinů, jichž se měl dopustit během působení ve svém vyšetřovacím výboru, ale vina mu byla prokázána pouze v jednom z těchto případů. Do čela výboru byl poté zvolen zástupce demokratické strany a rozruch kolem tzv. mccarthyzmu utichl.20

V roce 1955 a následně ještě v roce 1958 a 1961 se do povědomí amerických politiků zapsalo České křesťansko demokratické hnutí v exilu (ČKDH), které stálo v opozici vůči Radě svobodného Československa. V prvním případě šlo o souvislost s memorandem adresovaným Kongresu a vládě Spojených států, které obsahovalo návrh nové taktiky vedení studené války, v němž ČKDH odmítalo strategii zadržování i pasivní snahu o koexistenci s komunizmem. Navrhovalo naopak aktivizující program účelné propagandy a následné podpory místních revolucí směřující k osvobozování porobených národů a k porážce světového komunizmu bez rozpoutání válečného konfliktu. Memorandum vzbudilo mezi senátory a kongresmany značný ohlas a veřejně se četlo na senátním zasedání, které pak odhlasovalo jeho publikování v tištěném kongresním zpravodaji.22 Jeho autorem byl předseda ČKDH Josef Kalvoda, který, ač jím formulované návrhy nebyly Eisenhowerovou administrativou přijaty, díky němu získal kontakty na významné americké politiky.

Na schůzi amerického senátu byla rovněž zmíněna Kalvodova kniha Titoism and Masters of Imposture [Titoizmus a mistři klamu] vydaná v roce 1958 a informace o ní byla rovněž publikována v kongresním zpravodaji. Kniha shrnovala autorovu dlouhodobou kritiku podpory titoizmu, kterou Kalvoda odmítal jako scestnou a nemorální. Součástí jejího obsahu byly také závažné informace o sovětských vojenských plánech v souvislosti s vypuštěním umělé družice – Sputniku, které se podařilo získat zakladateli ČKDH Simeonu Ghelfandovi a které ČKDH již předtím předalo americkým diplomatům v Bruselu a zákonodárcům ve Washingtonu.22 V roce 1961 pak byly v kongresovém tisku uvedeny ještě Kalvodovy rozsáhlé analýzy komunistického pronikání do Jižní Ameriky a rozbory nové československé ústavy.23

Kromě politických aktivit ČKDH byla mimořádnou exilovou akcí sbírka katolických exulantů, vyhlášená opatem Ambrožem L. Ondrákem, z jejíhož výnosu byla zhotovena mramorová socha nazvaná Panna Maria v exilu, která byla v roce 1954 posvěcena v Římě a poté převezena do Lisle u Chicaga a umístěna na nádvoří tamního kláštera. Socha byla určena pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, s níž se do budoucna počítalo, a stala se symbolem víry v pád komunizmu a návrat křesťanské kultury do vlasti.24

Během vlády Eisenhowerovy administrativy vyšlo jasně najevo, že Spojené státy nebudou riskovat válku se Sovětským svazem kvůli vojenské pomoci hnutí odporu v některém z jeho satelitů – nepodpořily dělnické povstání v Německé demokratické republice v roce 1953, protikomunistické nepokoje v polské Poznani ani maďarské povstání a boj proti sovětským okupantům v roce 1956. V případě Maďarska nejenže Eisenhower a Dulles ujistili Chruščova, že nepovažují Maďary za spojence, ale Spojené státy výslovně nakázaly, „aby se NATO zdrželo jakýchkoliv akcí, které by Kreml mohl považovat za provokativní“.25 Souběžným problematickým bodem v politice tandemu Eisenhower–Dulles byl jejich postoj v tzv. suezské krizi, kdy se postavili na stranu komunisty podporovaného Egypta proti svému nejbližšímu spojenci Velké Británii a také proti Francii, což bylo jednou z příčin pozdější snahy západoevropských mocností emancipovat se od Spojených států a najít vlastní vyvážený vztah se Sovětským svazem.

Strategie zadržování komunizmu v podání Eisenhowera se během jeho druhého prezidentského období stala spíše alibistickou snahou o rozvíjení mírové koexistence, což potvrdila i návštěva Chruščova ve Spojených státech. Zahraničněpolitická taktika mírové koexistence byla od nástupu Chruščova oficiální strategií Sovětského svazu – byla to ovšem politika cynického a lstivého zneužívání mírových ideálů, které byly – jak ukázal mj. případ Maďarska – sovětským komunistům zcela cizí, což logicky vyplývalo z jejich marxisticko-leninské doktríny a konceptu světové revoluce.26 Sbližování mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, jejichž administrativa nebyla schopna prohlédnout Chruščovovu novou taktiku v rámci dlouhodobé strategie pohřbít Západ, bylo krátce přerušeno až sestřelením amerického špionážního letadla nad územím Sovětského svazu, následným odstoupením Chruščova od připravované smlouvy o zákazu zkoušek jaderných zbraní v atmosféře a odvoláním pozvání Eisenhowera do Sovětského svazu.

Zvláště maďarské povstání, za šokujícího mlčení Západu utopené v krvi sovětskou invazí, znamenalo pro exulanty z komunizmem porobených zemí jasný signál, že jejich exil bude ještě dlouhý, ne-li doživotní. V českém exilu se toto poznání projevilo úpadkem činnosti politických stran a skupin v obou znesvářených táborech. Radě svobodného Československa byla odňata americká finanční podpora, a její do té doby rozporuplná činnost byla utlumena, až prakticky ustala.27 Mnoho politicky aktivních exulantů nyní zaměřilo síly na vybudování svého soukromého zázemí v hostitelských zemích, na získání lepšího zaměstnání a na svou politickou činnost rezignovalo. V tomto období se postupně stáhl z politického života také Ferdinand Peroutka, který v roce 1956 ukončil své působení v RSČ a v roce 1961 i svůj stálý pracovní poměr v RSE.

Jedním z těch, kteří začali hledat pro exilovou politiku nové cesty, byl novinář Pavel Tigrid. Společně s několika spolupracovníky z radikálně levicových kruhů (Ústřední komise mládeže ČSSD, Československý zahraniční ústav) založil v roce 1956 v New Yorku s americkou zpravodajskou a finanční podporou časopis Svědectví. Zaměřili se přitom nejen na exulanty, ale i na komunikaci s domovem a – jak výslovně uváděli – i s národně uvědomělými komunisty. Prostřednictvím své „žurnalistické politiky“ prezentovalo Svědectví novou exilovou koncepci postupného vývoje – tzv. gradualizmus, který svou podstatou navazoval na někdejší americkou titoistickou (a podle dílčích sovětských ústupků Polsku také „gomulkovskou“) taktiku. Jednalo se o snahu vést dialog s národně uvědomělými představiteli domácího komunistického režimu a prostřednictvím tohoto „sbližování“ navést československé komunisty k tomu, aby se vymanili z područí Sovětského svazu, a k liberalizaci poměrů ve státě.28

Významnou událost v období po potlačené maďarské revoluci představovalo pro exil založení Československé společnosti pro vědy a umění (ČSVU, resp. SVU) v roce 1958, jejímž prvním předsedou byl zvolen politizující (národně-socialisticky orientovaný) matematik Václav Hlavatý. SVU se postupně stala jedním z nejúspěšnějších exilových projektů a její pravidelné sjezdy od roku 1962 a vydávání časopisů Zprávy SVU a Proměny vytvářely širokou tribunu pro přednáškovou a publicistickou činnost českých a slovenských vědců.29

Počátkem roku 1961 nastoupil do úřadu prezidenta Spojených států kandidát demokratické strany John F. Kennedy, ale ani on nehodlal změnit zahraničněpolitický kurz v soupeření s Východem – jeho cílem bylo pokračovat v kombinaci strategie zadržování komunizmu a mírové koexistence s ním. Necelé tři roky jeho působení však přinesly patrně nejnapjatější chvíle studené války a v některých aspektech zhoršení pozic Západu. V srpnu 1961 komunisté zahájili výstavbu berlínské zdi neprostupně oddělující západní a východní část od konce války rozděleného města, což vedlo do dvou měsíců až k incidentu, kdy proti sobě s namířenými hlavněmi ve vzdálenosti několika desítek metrů stanuly americké a sovětské tanky. Kennedy uzavření města akceptoval, ale zároveň při své návštěvě garantoval ochranu jeho západní části náležící ke Spolkové republice Německo.

Největší drama studené války však nastalo poté, když na amerických leteckých snímcích území Kuby Američané objevili sovětské rakety a Spojené státy zahájily námořní blokádu ostrova. Blokáda po třinácti dnech skončila sovětským ústupem a stažením raket. V roce 1963 došlo k dalším významným událostem, které můžeme považovat za výrazné impulzy dvou jen zdánlivě nesouvisejících procesů. Jednak došlo k uzavření smlouvy o zákazu zkoušek jaderných zbraní, která se stala předobrazem budoucí strategie zmírňování mezinárodního napětí (tzv. détente). A za druhé CIA a prezident Kennedy v tichosti souhlasili s provedením státního převratu v Jižním Vietnamu, při němž představitelé tamní vojenské junty zavraždili svérázného, ale dosud úspěšného a prozápadního prezidenta Ngo Dinh Diema.30

Po dallaském atentátu na prezidenta Kennedyho, jenž na sklonku roku 1963 šokoval západní veřejnost, se Vietnam stal pro prezidentova nástupce Lyndona Johnsona klíčovým a neuralgickým bodem zahraniční politiky. V rámci strategie zadržování komunizmu byl Johnson odhodlán pomoci Jižnímu Vietnamu, který byl jedním ze dvou samostatných států vzniklých v roce 1959 rozdělením někdejší francouzské Indočíny, ubránit se agresi severovietnamských komunistů (podporovaných Sovětským svazem a Čínou), a tak uhájit jeho nezávislost a zachovat prozápadní orientaci. Počet příslušníků americké armády, kteří byli v Jižním Vietnamu nejprve jen jako vojenští poradci, začal postupně závratně narůstat, stejně jako počet padlých v boji. Johnson přímo zasahoval do vojenského velení, ale nedokázal se vypořádat s dilematem „příliš si nerozhněvat Moskvu a Peking a přitom přivést Hanoj k rozumu“.31 Jeho nedůsledné rozhodování, které jeden z amerických generálů charakterizoval slovy: „ve Vietnamu jsme vedli rozpačitou poloválku“32, mělo značný podíl na zbytečných ztrátách, rozpacích a demoralizaci. Komunistům se navíc podařilo propagandisticky „přestěhovat“ válku na území Spojených států a západní Evropy a kombinací lží a polopravd infikovat západní veřejné mínění.33 Ve Spojených státech se šířily masové občanské protesty proti odvodům do armády, které se slévaly s univerzitními bouřemi a stávkami studentů organizovanými pod vlivem extrémní levicové propagandy a s nárůstem aktivit subkultury, resp. kontrakultury mladých lidí nazývaných hippies.34

Invaze armád Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů do Československa byla za této situace v Johnsonově administrativě považována spíše za epizodickou záležitost v sovětském dominiu, která se strategie zadržování komunizmu, a tudíž ani amerických zájmů, přímo nedotýkala.35 Vpád vojsk s jeho důsledky vyvolal pobouření zejména u (naivnější) části umírněných evropských levicových intelektuálů a politiků, kteří ještě věřili v dobré úmysly Sovětského svazu či v utopickou vizi proměny totalitního komunizmu v tzv. socializmus s lidskou tváří a nezávislostí na Moskvě. Američtí levicoví radikálové modelovali svůj propagandistický obraz reality „materiálem“ vietnamské, nikoli pražské provenience, nebo byli ve věci Pražského jara na straně okupantů s heslem „revoluce se musí bránit, aby ji reakce neubila“. Evropští radikálně levicoví souvěrci sice sovětskou invazi a následnou okupaci neschvalovali, ale prioritou pro ně zůstával protizápadní kontrakulturní boj.36

Pro české, resp. československé exilové (již tak velmi nesourodé) hnutí znamenal rok 1968 především obrovský přírůstek nových uprchlíků s rozmanitými životními příběhy. Většina řadových emigrantů chtěla začít nový život, realizovat své schopnosti a zvýšit svou životní úroveň – což neznamená, že by toužili jen po pokleslém konzumerizmu. Tito ekonomičtí emigranti, jak byli pejorativně nazýváni příslušníky poúnorové uprchlické vlny, po politické činnosti a „osvobozování“ vlasti neprahli snad kvůli své morální zkaženosti či malé antikomunističnosti, ale proto, že o reálném socializmu a bratrské pomoci již věděli své. Součástí tohoto poznání bylo i povědomí, že sovětská „okupace“ trvá již 20 let, a nikoliv jen několik měsíců, že pravděpodobnost změny je za daného stavu minimální a že je třeba žít, a nikoli diskutovat o politice a utěšovat se iluzorními teoriemi. Zároveň však přibyl do exilu i značný počet politických aktivistů, mezi nimiž byli i někdejší komunisté (Zdeněk Hejzlar, Antonín J. Liehm, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Ivan Sviták, Ota Šik aj.). Tito bývalí komunisté, přetransformovaní v demokratické socialisty, oživili zvláště v Evropě vydavatelskou i politickou činnost v exilovém hnutí a v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století stanuli v jeho popředí.

Zmírňování mezinárodního napětí odzbrojováním

Republikán Richard Nixon zdědil po svém předchůdci vietnamský problém. Nastoupil do prezidentského úřadu počátkem roku 1969. Konfrontován s vážnými zahraničními i vnitrostátními problémy se společně s poradcem pro národní bezpečnost Henrym Kissingerem soustředil na prosazování strategie zmírňování mezinárodního napětí, jejíž součástí byl plánovaný odchod amerických vojsk z Vietnamu a jednání se Sovětským svazem o omezení zbrojení. Dalším prvkem, který v zahraniční politice úspěšně využil, bylo nahrazení podpory titoizmu podporou maoizmu, resp. jednáním s čínskými komunisty, v jejichž čele stál Mao Ce-tung, vůdce neméně legendární než Tito. Cílem Nixona a Kissingera bylo použít toto sblížení jako trumf v jednání o procesu odzbrojování s nástupcem Chruščova Leonidem I. Brežněvem. Ještě než musel Nixon, který se ztrátou americké prestiže vymanévroval z vietnamského konfliktu, odstoupit ze svého úřadu v důsledku aféry Watergate, podařilo se mu podepsat s Brežněvem smlouvu SALT I o omezení strategických zbraní.

Nixon do svého druhého prezidentského období vstoupil přesvědčivým volebním vítězstvím, ale mezi mnohými exulanty byl za své jednání se sovětskými a čínskými komunisty v čele s „čínským Stalinem“ Mao Ce-tungem považován za politika, který se ze zásadového odpůrce komunizmu změnil v bezzásadového oportunistu. Nixonův nástupce Gerald Ford převzal úřad i s relativně úspěšnou zahraničněpolitickou strategií a Kissingerem, nyní již ministrem zahraničí, podle jehož názoru bylo v soupeření se sovětským komunizmem třeba držet se pravidel détente, hrát o čas a čekat na vnitřní otřesy v sovětském systému.

Vzhledem k průběžné snaze Washingtonu o dohody s Moskvou nebylo ani pomyšlení na to, že by na základě podnětů exulantů z ujařmeného Československa mohl vzniknout americký tlak na zrušení sovětských opatření proti tomuto satelitu. Vyhlášení Brežněvovy doktríny o omezené suverenitě satelitních států nepředstavovalo pro americkou zahraniční strategii vážný problém. Exilovým aktivistům nezbývalo než přijmout realitu i s Kissingerovou tezí o hře o čas a snažit se přizpůsobit svou činnost tomuto zdánlivě bezvýchodnému postoji. Takovým pokusem byla snaha o nadstranické sjednocení československého exilu a o „nepolitickou politiku“ ve jménu prosazování lidských práv založením Naardenského hnutí v Londýně a Naardenu v roce 1969, jehož iniciátorem a prvním předsedou byl katolický kněz Jan Lang. K myšlence se přihlásilo značné množství exilových sdružení i známých osobností a hnutí inspirované odkazem Jana Ámose Komenského pořádalo výroční setkání a vydávalo časopisy Naardenský výbor – Československo a Londýnské listy.

Odlišné názory zastávali příslušníci konzervativního politického proudu, jejichž část byla neformálně sdružena kolem chicagských časopisů Zpravodaj a Hlasatel (a také mnichovské Národní politiky). Vydavatelem Zpravodaje bylo početné Sdružení Československých exulantů v Chicagu, stojící již v padesátých letech v opozici vůči RSČ, jehož předsedou byl dlouhá léta Jaroslav Rabas. Zpravodaj vycházel v letech 1956–1974 a jeho nejvýraznějším přispěvatelem byl politolog a sociolog Radko Klein-Jánský, publikující pod několika pseudonymy (Emil Ludvík, Jan Klánský aj.). Hlasatel byl původně krajanským listem, ale když se v polovině sedmdesátých let jeho majitelem stal exulant Václav Zolman (později to byl Josef Kučera), začali časopisu přibývat odběratelé i přispěvatelé z exilových řad. Mezi jeho nejznámější autory patřil například rusista Libor Brom. Konzervativci odmítli deklarovanou nepolitičnost Naardenského hnutí a jím proklamovanou mezinárodní neutralitu Československa. Jejich programem byl důsledný boj proti komunizmu z pozic křesťanské etiky a jejich politickým cílem bylo nahrazení komunistické totality liberální demokracií.

V roce 1966 byl ředitelem české sekce Rádia svobodná Evropa jmenován Jaroslav Pecháček (zůstal jím až do roku 1975), který po sovětské okupaci Československa v rámci svých koncepčních změn a ve snaze zpestřit vysílání přijal do redakce mnohé posrpnové uprchlíky včetně někdejších komunistů, mezi nimiž byl i později „proslulý“ komunistický agent Pavel Minařík. V roce 1971 založili ve Frankfurtu nad Mohanem Vladimír Neuwirth a opat Anastáz Opasek římskokatolicky orientované sdružení Opus Bonum, které později proslulo svou vydavatelskou činností, ale zejména pořádáním exilových (více společenskovědních než náboženských) setkání-seminářů v bavorském Frankenu, které organizoval Richard Belcredi.

Nejvýraznější politickou skupinou vzešlou z posrpnové exilové vlny se stal okruh bývalých komunistů, soustředěný kolem někdejšího ředitele české televize, komunisty Jiřího Pelikána, který začal v roce 1970 v Římě vydávat časopis Listy a byl také sdružen společně s francouzskými komunisty v méně známém Výboru 5. ledna. Od počátku sedmdesátých let 20. století se centrum českého exilového politického aktivizmu přesunulo ze Spojených států do Evropy. Okolo gradualisty Tigrida, který udržoval kontakty s domácími odpůrci posrpnového režimu, a za jeho spolupráce se spřízněnými osmačtyřicátníky i osmašedesátníky, se v následujících letech zrodilo vlivné exilové uskupení.

Prezident Ford s Kissingerem pokračovali ve snahách uskutečňovat politiku détente účastí Spojených států v tzv. Helsinském procesu, jehož výsledkem byl podpis společné smlouvy evropských států, Kanady a Spojených států v srpnu 1975 nazvanéZávěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Předmětem této smlouvy mezi státy Východu a Západu byly bezpečnostní otázky, hospodářská spolupráce a její součástí se stal i pasus o dodržování lidských práv v signatářských zemích. Pro cynického Kissingera, navyklého uvažovat v oblasti velké politiky, byl obsah smlouvy nepodstatný a společně s Fordem ujistili Brežněva, že dodatek o lidských právech považují za formální a nehodlají s jeho vyžadováním dělat sovětským partnerům nepříjemnosti.37

Jinak tomu ale bylo s představiteli evropských států a zejména pak evropské demokratické levice, kteří nepovažovali požadavek dodržování lidských práv za pouhou formalitu a začali veřejně podporovat občanské skupiny nově se ustavující ve státech sovětského bloku, které požadovaly na základě helsinského Závěrečného aktu obrodu společnosti a právního prostředí. Velkou událostí tohoto období studené války bylo v roce 1974 vypovězení nejznámějšího komunistického odpůrce v celém východním bloku, spisovatele Vladimira Solženicyna, ze Sovětského svazu. Tento ruský patriarcha, který otevřeně kritizoval nejen sovětský režim, ale také Západ pro jeho smířlivý vztah ke komunizmu a dekadentní konzumní kulturu, měl velký vliv na veřejné mínění a stal se novou oporou antikomunisticky smýšlejících exulantů.

V tomtéž roce předal předseda tehdy již mnoho let nečinné RSČ Petr Zenkl formálně vůdcovství gradualistům národněsocialistické a sociálnědemokratické orientace, doplněným spíše symbolicky dalšími straníky. V čele obnovené RSČ stanul Mojmír Povolný, který byl znám jako spoluzakladatel radikálně socialistického Československého zahraničního ústavu neformálně spjatého s národně socialistickou stranou.38 Obnovená RSČ se začala vydávat za organizaci reprezentující český a slovenský exil, ale ve skutečnosti byla jen jednou z mnoha organizací exulantů a její mandát byl omezen na zastupování několika desítek jejích členů a sympatizantů. Obdobně omezený statut měla i Světová reprezentace československého exilu, založená Rudolfem Kremplem, i další podobné skupiny.39

Fordův nástupce Jimmy Carter se pokusil sloučit své ušlechtilé ideály, k nimž patřila i starost o lidská práva, s pokračováním dosavadního kurzu détente, mírovou koexistencí a sbližováním se Sovětským svazem. Jeho dobře míněná snaha však skončila gigantickými neúspěchy – pokračujícím pronásledováním a terorizováním disidentů v sovětských satelitech, krachem mezinárodní konference v Bělehradě, vyhlášením výjimečného stavu v Polsku, vpádem sovětských vojsk do Afghánistánu a zajetím amerických diplomatů v Íránu po tamní islámské revoluci. To vedlo Cartera k přehodnocení politiky détente, prezident se postavil proti ratifikaci smlouvy SALT II, rozhodl se zvýšit náklady na zbrojení a vůči Sovětskému svazu zavedl hospodářské sankce.

V roce 1978 byl zvolen nejvyšším představitelem římskokatolické církve polský kardinál Karol Wojtyła a přijal jméno Jan Pavel II. Tento nový charizmatický papež prohlásil, že jeho politika vůči komunizmu nebude naivní, a stal se oporou křesťanů v celém východním bloku a zvláště pak v rodném Polsku, kde vzniklo masové opoziční hnutí Solidarita, největší a nejvýznamnější ve východním bloku. V Československu v sedmdesátých letech začaly vznikat organizované skupiny protikomunistického odporu, z nichž nejznámější, byť ne nejpočetnější, byla Charta 77 – nadstranické sdružení prosazující v souznění s helsinskými dohodami dodržování lidských práv v komunisty okupované zemi.

Charta 77 byla podporována již zmíněným uskupením v čele s Pavlem Tigridem, do jehož okruhu přibyl také bývalý komunista a fyzik František Janouch, který v roce 1978 založil ve Švédsku Nadaci Charty 77, a k němuž patřili i Jiří Pelikán se svýmiListy či Jan Kavan s agenturou Palach Press založenou ve Velké Británii, obnovená RSČ v čele s Mojmírem Povolným a početná krajansko-exulantská Československá národní rada americká. K podpoře Charty 77 a k dalšímu prohloubení styků mezi exilem a domovem později přispělo ještě založení Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v západoněmeckém Scheinfeldu v březnu 1986, v jehož čele stanul bývalý komunistický historik Vilém Prečan.

Velká část řadových exulantů, jakož i většina bývalých politických vězňů doma však měla výhrady k tomu, že v deklarativně ideově rozmanité členské základně Charty 77 figurovali četní bývalí komunisté. V roce 1978 vyšla v New Yorku úspěšná kniha Josefa Kalvody Czechoslovakia’s Role in Soviet Strategy [Role Československa v sovětské strategii], která na základě rozsáhlého vědeckého výzkumu dokládala mimo jiné podíl prezidenta Beneše a politiků poválečné Národní fronty na nastolení komunismu v Československu a svým způsobem uzavřela starý spor „košičané“ versus „protikošičané“, který ovšem již exilem „nehýbal“ tak jako krátce po únoru 1948.40

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se vzedmula třetí československá emigrační vlna. Většina útěků této vlny byla spojena s turistickými výjezdy do západních států nebo do Jugoslávie, ale také s šikanováním odpůrců režimu a nátlakem tajné komunistické policie (StB) na jejich vystěhování, což byla politika připomínající vyhoštění Solženicyna ze Sovětského svazu.

Vytlačení komunizmu ze střední a jihovýchodní Evropy

Nástup nejcharizmatičtějšího amerického prezidenta ve studené válce a patrně i v celém 20. Století, Ronalda Reagana, znamenal zásadní obrat v americké zahraničněpolitické strategii od détente k vytlačování (rollback), neboli od pasivní koexistence k aktivnímu osvobozování (liberation) zotročených států. Reagan byl přesvědčený pacifista a nikoli válečný štváč, jak mu bylo předhazováno jeho odpůrci, ale především věřil v oprávněnost a sílu mravních postojů. Na první tiskové konferenci prohlásil: „Až dosud byla détente ulicí s jednosměrným provozem, které Sovětský svaz užíval k prosazování vlastních cílů [...] neznám sovětského vůdce, který by neopakoval, že na konci musí být komunistická revoluce a pro sebe si nevyhradil právo spáchat jakýkoliv zločin, lhát a podvádět.“41

Byla to pravda. Na tak jasná slova a na ukončení pokryteckého diplomatického kličkování čekaly tisíce exulantů ze zemí východního bloku dlouhá desetiletí. Politika, kterou Reagan vedl vůči Sovětům, byla politikou osvobozování světa od sovětského komunizmu – dokázal vyvinout na sovětský režim tlak ve vojenské i hospodářské sféře, kterému tento komunistický kolos s destabilizovanou ekonomikou, masovou občanskou nespokojeností a zkostnatělým aparátem nebyl schopen odolávat. Během svých dvou volebních období Reagan doslova přežil tři sovětské vůdce (zemřeli Leonid I. Brežněv, Jurij Andropov, který byl jako náčelník KGB dlouhá léta šedou eminencí sovětské politiky a tvůrcem taktiky v protizápadním boji42, a Konstantin Černěnko) a se čtvrtým – Michailem Gorbačovem – dokázal nalézt oboustranně přijatelná východiska a přitom dovést studenou válku do vítězného konce.

Gorbačov, ať již byla jeho motivace jakožto dlouholetého komunistického byrokrata a Andropovem vybraného nástupce jakákoliv43, zavedl politiku perestrojky a glasnosti, tj. přestavby a otevřenosti a zřekl se postulátů Brežněvovy doktríny. Tím vytvořil podmínky pro revoluce, které svrhly komunistické režimy v sovětských satelitech a nakonec i v jeho vlastní zemi. Gorbačov se stal světově proslulou osobností, ale skutečným vítězem studené války byl Reagan, který svou osvobozovací misi mohl uskutečnit nejen díky pevné víře v dobro, přirozenému politickému talentu a přesvědčivému vystupování, ale také díky úspěchům v hospodářské politice a díky podpoře, kterou získal od nejbližšího evropského spojence Velké Británie prostřednictvím její premiérky Margaret Thatcherové.

Na konci osmdesátých let vzrůstal v Československu počet stoupenců nezávislých občanských skupin a mezi nimi sílily křesťanské, resp. římskokatolické aktivity. Vrcholem této vlny byla petice rolníka Augustina Navrátila požadující náboženskou svobodu, kterou podepsalo na 600 tisíc signatářů. V listopadu 1989 došlo v Římě u příležitosti svatořečení Anežky české k velkému setkání křesťanů z exilu s přibližně desetitisícovým zástupem poutníků z Československa. Čeští katolíci v exilu přijeli ze Spojených států, Kanady a mnoha dalších zemí, hovořili se souvěrci žijícími ve vlasti a rozdali jim tisíce výtisků konzervativních exilových novin Nedělní Hlasatel, Naše hlasy a Vězeň. Delegace Svatováclavské župy Orla, v exilu vedená Josefem Kalvodou, byla přijata Františkem kardinálem Tomáškem. Byly navázány nové významné kontakty.44

Krátce poté se za dobře známých okolností zhroutil komunistický režim v Československu i v dalších sovětských satelitech. Během převratů zaručil sovětský vůdce Gorbačov nezasahování sovětských vojsk, a tak již nebylo síly, která by totalitní režimy ve střední a jihovýchodní Evropě dále udržela u moci. Do čela spontánně se formujícího československého revolučního občanského hnutí se postavili představitelé Charty 77, disponující podporou vlivného exilového seskupení kolem Pavla Tigrida, jenž byl pravděpodobně také jedním ze styčných důstojníků americké zahraniční politiky, a ti také získali největší politický vliv během prvních dvou porevolučních let v demokratickém Československu. Jejich prioritní cíle – uspořádání svobodných voleb, politický návrat Československa do civilizované Evropy a obnovení jeho sepětí se Západem – byly všeobecně přijaty. Diskutabilní se naopak stal tolerantní přístup k představitelům komunistického režimu, kteří se tak mohli etablovat na nové politické scéně.

Postkomunizmus, restituční spory a konec exilového hnutí

Mnoho známých i neznámých exulantů se vrátilo do „staré vlasti“, ale ještě více jich zůstalo ve svých nových domovech, kde za dlouhý čas zapustili kořeny, a do dávné domoviny začali jezdit jen na návštěvu. Veřejně nejznámějším exilovým navrátilcem se stal antikomunista, básník a písničkář Karel Kryl, který po sovětské invazi do Československa působil jako redaktor RSE a jehož písně během dvaceti let jeho nepřítomnosti zlidověly. Nejvlivnějším z exulantů se stal gradualista a nestor exilové žurnalistiky Pavel Tigrid, který začal působit jako poradce nového prezidenta Václava Havla a později byl jmenován ministrem kultury. Za politicky nejúspěšnějšího exulanta lze ale považovat někdejšího spolupracovníka komunistických bezpečnostních složek Jana Kavana 45, který se postupně prosadil jako poslanec a ministr zahraničí a stal se dokonce předsedou Valného shromáždění OSN. Exulantům křesťanské orientace se podařilo převézt sochu Panny Marie v exilu z Chicaga do Prahy, byť namísto plánovaného umístění na Staroměstském náměstí byla instalována na odlehlém místě v parku poblíž strahovského kláštera.

Většina českých a slovenských exulantů byla zklamána postojem nové politické elity k vyrovnávání s komunistickou minulostí, zvláště pak k exilovému hnutí, a neochotou demokratických politických vůdců akceptovat jimi nabízenou pomoc novému státu, pokud se nejednalo výhradně o pomoc finanční. Velké rozčarování způsobily mezi již bývalými exulanty průtahy kolem navracení majetku, který jim komunisté ukradli, a zejména jasně deklarovaná neochota významných politiků a státních úředníků k jeho restitucím.

Od roku 1991 se datují společné aktivity někdejších českých exulantů, z nichž vzešlo založení svépomocné organizace pod patronací Jana Sammera46 z Toronta, nazvané Česká koordinační kancelář. Cílem této organizace bylo a dosud je zasazovat se za práva komunisty okradených uprchlíků a vymáhat na státu jejich majetek na základě etických a mezinárodněprávních norem. Jeden ze signatářů společného prohlášení ČKO, které v roce 1999 podepsalo třicet exilových organizací, s nahořklou ironií konstatoval: „Nic nedokázalo sjednotit po čtyřicet let rozhádaný exil tak jako tato Sammerova aktivita.“

Abstrakt

1989. Analyzuje, jak se strategie a politika Západu, především USA, vůči SSSR podepsaly na vývoji exilového hnutí. Na pozadí ve studené války sleduje rozdělení exilu na tábory levice a pravice, dopad maďarských událostí roku 1956 na deziluzi exulantů o možné brzké porážce komunizmu, následné proměny aktivit československého exilu, poté vliv srpnové invaze roku 1968 a závěrem nový rozvoj exilových aktivit, který přinesla nová vlna emigrace po srpnové okupaci.

Summary

Author studies history of Czechoslovakian exile in years 1948- 1989. He analyses how the strategy and politics of the West, especially of the USA, in the course of The Cold War against the USSR has affected the evolution of Czech exile community. He follows the split to right and left, the effect of Hungarian uprising in 1956, which caused a disillusion about any possible quick defeat of communism, and describes ensuing transformation of exile activities. Than he studies an impact of military invasion in August 1968 to Czechoslovakia and finally the author analyses development of exile activities brought about by new wave of emigration, which had followed the invasion of 1968.

Poznámky:

• 1. Zkomunizování Československa bylo podle názoru, s nímž se ztotožňuje autor tohoto textu, ovlivněno chybnou politikou a nezodpovědnou příchylností prezidenta Edvarda Beneše a dalších československých politiků k Sovětskému svazu během druhé světové války a po válce. Podrobná dokumentace: Miloslav BROUČEK, Československá tragédie. Jak byla bolševizována ČSR. Mnichov 1956; Josef KALVODA, Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999. Další souvislosti viz např.: O příčinách vítězství komunistů v únoru 1948. Rozhovor Jana Cholínského s historikem Vítem Smetanou. Bulletin Občanského institutu, 2009, č. 212.

  2. Novým „předvojem proletariátu“ – tj. nositelem revolučních myšlenek – se koncem šedesátých let 20. století stala studující a intelektuální mládež. Marxisticko-leninské třídní „zrovnoprávnění“ bylo přeformulováno na ideál bezbřehé svobody a revoluční boj se stal tažením proti západním tradicím, kulturním normám a mravním hodnotám. Přehled o levicovém revolučním hnutí v západní Evropě a Spojených státech na přelomu 60. a 70. let dvacátého století v češtině: Ingrid GILCHER-HOLTEYOVÁ, Hnutí ´68 na Západě, Vyšehrad, Praha 2004. Intelektuální východiska hnutí tzv. Nové levice a pohled z konzervativní pozice na důsledky jeho působení ve Spojených státech: Patrick BUCHANAN, Smrt Západu, Mladá fronta, Praha 2004. K tématu dále: Karel DURMAN, Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991, Díl II. Konce dobrodružství 1964-1991, Nakladatelství Karolinum, Praha 2009, s. 12–13, 178–180. Durman mj. upozorňuje na trend, který se z radikalizmu Nové levice ve Spojených státech a na Západě vyvinul a pro který se teprve hledá adekvátní společné označení – v politické rovině se prozatím užívají pojmy jako jednoúčelový fanatizmus, levý fašizmus, hesperofobie (nenávist k Západu), rudohnědí apod., v kulturní rovině je pojem postmodernizmus nahrazován pojmem perverzní modernizmus. Tamtéž, Díl I., s. 8.

  3. Obrovský rozsah infiltrace Západu komunistickými tajnými službami je popsán například v knize někdejšího amerického komunisty Whittekera Chamberse Svědek (Praha 1995) nebo ve společné dvoudílné práci britského historika Christophera ANDREWA a sovětského zpravodajce Vasilije MITROCHINA (Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv I. Leda, Praha 2008; Operace KGB a studená válka. Mitrochinův archiv II. Leda, Praha 2008.). Pozoruhodné komentáře zasvěcených účastníků studené války shromáždil nejnověji také českoamerický dokumentarista Robert Buchar v knize rozhovorů Revoluce 1989. Utajené informace ze zákulisí (Praha 2009) a ve stejnojmenném filmu.

  4. O změnách, které přinesl jejich vstup na mezinárodněpolitické kolbiště, podotýká Durman: „Jestliže se v 80. letech situace v mnohém změnila k lepšímu, bylo to v prvé řadě v důsledku objektivních procesů, zvláště krize a rozpadu sovětského impéria. Nicméně v historické paměti zůstane toto období z dobrých důvodů spojeno se jmény Reagana, Thatcherové a Jana Pavla II. Přístupem a osobním profilem se od sebe hodně lišili, dali však světu program ofenzivy demokracie a alespoň v nejdůležitějším, úspěšném ukončení studené války, jej splnili.“ Karel DURMAN, Popely ještě žhavé II., s. 272. K roli těchto tří politiků též John O´SULLIVAN, Prezident, papež a premiérka, Ideál, Praha 2007.

  5. Někdejší velitel rumunské špionážní služby na otázku o sovětské deceptivní politice odpověděl: „Veškerá zahraniční politika států sovětského bloku, v podstatě celá její ekonomická síla, se točila kolem většího sovětského cíle zničit Ameriku zevnitř pomocí lží. Sověti spatřovali v dezinformacích životně důležitý nástroj v dialektickém pokroku komunistického světa. Pro KGB bylo prioritou číslo jedna poškození americké moci, úsudku a důvěryhodnosti.“ Robert BUCHAR, Revoluce 1989, s. 79.

  6. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé. Díl I., s. 7.

  7. Někdejší známý sovětský disident, historik a politolog Vladimir Bukovskij soudí, že „Západ nikdy nechápal sovětský systém jako takový. Když to říkám, mám na mysli hlavní politiky, média a akademiky. (...) Nepochopili podstatu systému. Nikdy nepochopili, proč je tak přirozeně agresivní, a proto se po celé období studené války snažili sovětskou agresivitu spoutat všemi možnými podivnými dohodami. Jako kdyby mohl kus papíru to monstrum zastavit.“ Robert BUCHAR,Revoluce 1989, s. 28.

  8. Jedná se o tradiční pojetí přirozených lidských práv, svobodného podnikání, ústavnosti a dělby státní moci. Především se ale jedná o celkový étos plynoucí z křesťanské kultury, „která byla původním poutem evropské jednoty a zdrojem jejích společných duchovních cílů a společných mravních hodnot.“ Christopher DAWSON, Porozumět Evropě, Zvon, Praha 1995, s. 12.

  9. Robert BUCHAR, Revoluce 1989, s. 28.

  10. Podněty ke změně amerického postoje vůči Sovětskému svazu (od Rooseveltových naivních iluzí o sovětském diktátorovi Stalinovi k Trumanovu realizmu) byly Kennanova analýza známá jako „dlouhý telegram“ a ohrožení Řecka a Turecka komunistickou revolucí. V poselství amerického prezidenta pro Kongres, známém jako „Trumanova doktrína“ šlo navenek o podporu těchto dvou států, ale jeho podtext byl mnohem širší.

  11. Srov. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé II., s. 169–171, 179–181. Trumanova administrativa přijala Kennanovu variantu zahraničněpolitické strategie containment – zadržování komunizmu – (Sovětského svazu) v území které již ovládl. Tato strategie předpokládala, že se komunistický režim časem ekonomicky sám zhroutí a odmítla konkurenční aktivizační strategii liberation nebo také rollback, tj. osvobozování porobených národů střední a jihovýchodní Evropy neboli vytlačování Sovětského svazu z tohoto území, dokud ještě nemá jaderné zbraně resp. takové množství těchto zbraní, aby se vyrovnal síle Spojených států.

  12. Tamtéž, s. 338–341.

  13. Viceprezident Harry Truman nastoupil do úřadu prezidenta po Franklinu D. Rooseveltovi, který zemřel 12. dubna 1945. Zůstal v něm i v následujícím prezidentském období až do konce roku 1952.

  14. Tamtéž, s. 331–334.

  15. Naprostá nefunkčnost RSČ dostatečně vyplývá z údajů shromážděných v knize Francise D. RAŠKY Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949-1961 (Praha 2009.). K politickému rozkolu v českém exilu viz Jan CHOLÍNSKÝ, Nesmiřitelný rozkol 1948–1956 (In: Securitas Imperii, 2010, č. 16, s. 52–87).

  16. Také činnost RFE a jejího prvního ředitele Ferdinanda Peroutky byla podstatnou částí československého exilu ostře kritizována pro soustavnou propagaci národního komunizmu a socializmu a pro personální politiku preferující exulanty socialistických názorů. Jan CHOLÍNSKÝ, Nesmiřitelný rozkol 1948–1956, s. 63–65.

  17. K problematice americké podpory titoizmu viz Josef KALVODA, Studená válka 1946–1989. Svoboda znamená odpovědnost, Nakladatelství Dílo, Kladno 2001, s. 26–40; a české podpory titoizmu ze strany RFE: Josef KALVODA,Z bojů o zítřek I. díl. Toronto 1995, s. 322–335.

  18. Vojtěch JEŘÁBEK, Českoslovenští uprchlíci ve studené válce. Stilus, Brno 2005.

  19. František JANÍK-HORÁK, Přehled našeho exilu. In: Sborník Bohemia, č. 1. Vladimír Pekelský, Köln 1956, s. 19.

  20. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. Díl I. Válka a nukleární mír, s. 443–445 a 447–460.

  21. Emil LUDVÍK, (KLEIN-JÁNSKÝ, Radko): In memoriam bojovného senátora McCarthyho. In: Josef KALVODA, Studená válka 1946–1989, s. 22–25. Politolog Radko Klein-Jánský v závěru citovaného článku napsal, že McCarthy „svou odhodlanou činností dokázal za necelé čtyři roky změnit americké veřejné mínění, do té doby naprosto apatické a lhostejné vůči rudému nebezpečí, ve vyloženě a uvědoměle antikomunistické. A moskevským spolupracovníkům ve Spojených státech potrvá jistě velmi dlouho, než se jim podaří obnovit sítě, které jim McCarthy potrhal – pakliže se jim to vůbec někdy podaří.“ Tamtéž, s. 25. Vyvážené hodnocení McCarthyho činnosti se snaží předložit historik Karel Durman, který kriticky poukazuje na jeho radikalizmus, ale zároveň i na to, že „reagoval na skutečně existující zradu“, jejíž rozsah ovšem podle nejnovějších dokumentů přesahoval i nejčernější McCarthyho sny. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé I., s. 331–333.

  22. Josef KALVODA, Memorandum vládě a Kongresu Spojených států amerických (České křesťansko-demokratické hnutí).In: Studená válka 1946–1989, s. 10–12; rovněž Josef KALVODA, Czech Christian Democratic Movement, New York, October 28, 1954, To the Administration and the Congress of the United States of America. Congressional Record, 15. 2. 1955.

  23. Josef KALVODA, Titoism and Masters of Imposture, Vantage Press, New York 1958, p. 325–327. Josef KALVODA, Quo vadis Ameriko? In: Studená válka 1946–1989, s. 33.

  24. Josef KALVODA, Komunistická strategie v Latinské Americe I. a II. In: Studená válka 1946–1989, s. 77–86 a 92–106 [Josef KALVODA, Communist Strategy in Latin America. Congressional Record, 14. 6. 1961 a 20. 1. 1966]; Josef KALVODA, Czechoslovakia´s Socialist Constitution. Congressional Record, 14. 6. 1961.

  25. Karel CHROBÁK, Panna Maria stále ještě čeká (4). Hlasy Národa, Chicago 2009, č. 1.

  26. Karel DURMAN,: Popely ještě žhavé I., s. 458.

  27. Tamtéž, s. 415–422. Josef KALVODA, Mírová koexistence a O odzbrojení. In: Studená válka 1946-1989, s. 45–54.

  28. z pohledu politických oponentů: Josef KALVODA,: Z bojů o zítřek I., Moravia Publishing, Toronto 1995.

  29. V úvodní stati prvního čísla redaktoři vyzývali „opravdové Čechoslováky ke společnému hledání cesty, jež vede k budoucnosti v míru, ve svobodě a spravedlnosti“. Ujišťovali, že tato jejich cesta „není namířena proti socialismu, ale proti zemi, jež skutečný socialismus zradila, proti Sovětskému svazu.“ Redakce: Výzva. Svědectví, New York 1956, č. 1, s. 1. Tigridovými nejbližšími spolupracovníky byli radikální sociální demokraté Jiří Horák, Josef Jonáš a Radomír Luža a národní socialista Mojmír Povolný, který byl zároveň spoluzakladatelem krajně levicového Československého zahraničního ústavu.

  30. SVU vznikla na podnět původně krajanské organizace Československé národní rady americké, do jejíž činnosti se zapojili také mnozí exulanti. Řádné členství v SVU bylo zpřístupněno nejprve jen vědeckým pracovníkům a umělcům, ale brzy bylo otevřeno všem – v prvním roce činnosti se přihlásilo 198 členů, ale v roce 1969 to bylo již 1316 členů. ČasopisProměny vycházel v letech 1964 až 1991. Na prvním sjezdu SVU ve Washingtonu v roce 1962 vystoupilo 60 přednášejících a o dva roky později jich bylo už 119. Michal PRIBÁŇ, Prvních dvacet let. Kulturní rada a další kapitoly z dějin literárního exilu 1948-1968. Host, Brno 2008, s. 271–283. V roce 1992 byl uspořádán sjezd SVU souběžně v Praze a Bratislavě. Panel nazvaný Třetí zahraniční odboj vedl Josef Kalvoda, dalšími přednášejícími byli politologové Radko Klein-Jánský a Miroslav Novák a archivář Josef Svoboda.

  31. Josef KALVODA, Válka ve Vietnamu v historické perspektivě. In: Studená válka 1946-1989, s. 113–117; Karel DURMAN, Popely ještě žhavé I. a II., s. 563 a 14–16.

  32. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé II., s. 18.

  33. Tamtéž.

  34. Podle vyjádření velitele rumunské špionážní služby Jona Pacepy, který emigroval na Západ, řídil zpravodajské a dezinformační operace proti válce ve Vietnamu přímo ředitel KGB Jurij Andropov. Politický analytik Jeff Nyquist uvádí k tématu ovlivňování a podpory protiválečného hnutí ve Spojených státech během války ve Vietnamu: „Generální štáb GRU utratil víc peněz na podporu protiválečné levice ve Spojených státech, než se vydalo na podporu armády severního Vietnamu. (...) Financování se týkalo celé škály protiamerické levice, prokomunistické, prosocialistické subkultury. Tyto aktivity pomohly obrátit americké veřejné mínění proti válce ve Vietnamu.“ Robert BUCHAR, Revoluce 1989, s. 78–79.

  35. Známým dobovým příkladem politické pomatenosti, občanské nezodpovědnosti a samolibé pýchy je protestní výlet americké herečky Jane Fondové do Hanoje, kde se mj. nechala fotografovat v severovietnamské uniformě u protiletadlového děla. DURMAN, s. 49–50, 90 a 104–107. K americké „kauze Vietnam“ lze podotknout ještě to, že její převažující mediální obraz byl a dodnes je utvářen jako americká agrese či nepřípustné vměšování a je opomíjena podstata celého konfliktu a skutečnost, že agresory v něm byli severovietnamští komunisté. Příkladem tohoto pokřiveného obrazu mohou být pasáže z knih současného německého historika nebo úspěšného slovenského prozaika. Marc FREY, Dějiny vietnamské války, Paseka, Praha – Litomyšl 2003, s. 185–189. Jozef BANÁŠ, Zóna nadšení. Praha 2009.

  36. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé II., s. 74.

  37. Tamtéž, s. 75–76.

  38. Tamtéž, s. 148.

  39. Michal PRIBÁŇ, Prvních dvacet let. Kulturní rada a další kapitoly z dějin literárního exilu 1948-1968. Host, Brno 2008, s. 30–33; Jiří MÁLEK, JUDr. Vlastislav Chalupa, agent StB. In: Securitas Imperii, č. 2. ÚDV ZK, Praha 1995.

  40. Středoškolský pedagog Rudolf Krempl se v sedmdesátých letech 20. století pokusil ze Spojených států o politické sjednocení exilových křesťanů a konzervativců. Po pokusu o vytvoření Světové reprezentace československého exilu se stal ještě spoluzakladatelem a předsedou České světové unie. Obě tato sdružení byla však jen spolky s dílčím politickým a celkově spíše marginálním významem.

  41. Josef KALVODA, Czechoslovakia’s Role in Soviet Strategy, University Press of America, New York 1978 české vydání:Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999. Redaktor BBC Rudolf Kopecký knihu v roce jejího prvního amerického vydání doporučoval jako povinnou četbu: „Za dnešních okolností, kdy trpíme chybami, omyly a někdy i proviněními těch, kteří nás vedli, by to mělo být povinností každého, kdo chce vůbec otevřít ústa, aby něco řekl o tom, co se stalo a proč se tak stalo. Ostatně i ten, kdo trpí následky toho, co se stalo, by se měl podívat do knihy, jež mu nezvratnými dokumenty ukazuje, proč žije v cizině a ne doma.“ Tamtéž, s. 422–423.

  42. Karel DURMAN, Popely ještě žhavé II., s. 292.

  43. Bývalý šéf kontrarozvědky CIA Tennent Bagley o Andropovovi řekl: „Andropov byl snad klíčovou postavou ve vývoji KGB od poloviny šedesátých let až do svého odchodu na penzi, respektive až do své smrti. (...) Byl klíčovou postavou veškerého dlouhodobého plánování operací k překonání nevyhnutelných změn ve východní Evropě. Nevím o nikom, kdo by byl více ovlivňující a manipulující, nebo kdo by zastával vyšší pozici než Andropov. Robert BUCHAR, Revoluce 1989, s. 33.

  44. Podle názorů znalců sovětské strategie byly změny ekonomicky kolabujícího sovětského komunizmu – později označované jako přestavba – připravovány už od konce sedmdesátých let. Výše citovaný rumunský šéf špionážní služby Jon Pacepa v rozhovoru s Robertem Bucharem uvedl, že vůdčí osobnosti zpravodajské komunity Varšavského paktu věřily, že Andropovův plán učinit komunistické diktátory populární na Západě zachrání komunizmus. Andropov údajně Pacepovi řekl o západních politicích: „Nech ty důvěřivé hlupáky v domnění, že chceš svůj komunismus provonět trochou západní demokracie. Obléknou tě za to do zlata.“ Robert BUCHAR, Revoluce 1989, s. 33. Vladimir Bukovskij, který měl za Jelcinovy éry možnost studovat sovětské archivy, poukazuje na to, že „většina toho, co se snažil Gorbačov zavést, bylo teoreticky vypracováno za Andropova a že KGB byla vnitřní součástí celé Gorbačovovy perestrojky“. Podle Bukovského Gorbačov plán přestavby nevytvořil, byl Andropovem „vybrán jako nejvhodnější člověk k jeho zavedení“. To, nakolik byly převratné události roku 1989 a to, co po nich následovalo, součástí plánu a nakolik se věci Gorbačovovi vymkly z rukou, bude ještě dlouho předmětem dohadů. Tamtéž, s. 20.

  45. Josef KALVODA, Pouť do Říma. In: Z bojů o zítřek II., Moravia Publishing, Toronto 1996, s. 222-226.

  46. Přemysl VACHALOVSKÝ, Pavel ŽÁČEK, Jan Kavan v labyrintu služeb. Formát, Praha 2003.

www.czechoffice.org. (stav k 7. 1. 2010). Jan Sammer zemřel v roce 2009.