Má lidský život nějaký smysl?

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Diskuse o existenci Boha

Všichni nějak tušíme, že smysl lidského života nějak souvisí s existencí Boha. Když se o ní vede spor, myslí se přitom často způsobem, který není na úrovni této problematiky. Diskuse se točívá okolo jakési „božské“ bytosti, kterou jedna strana (ateisté) považuje za pouhý imaginární konstrukt a strana druhá (teisté) za skutečně jsoucí, ale představy obou stran se nezřídka upínají k tomu, co má podobu předmětu, jehož způsob existence je buď intra-mentální (vyskytující se pouze v mysli člověka), nebo extra-mentální (vyskytující se mimo mysl člověka).

Ateisté tvrdí, že „bůh“ není ničím jiným než pojmem nebo představou v lidském vědomí, jimž v realitě nic neodpovídá. Teisté naopak zastávají jeho pravou a na nás naprosto nezávislou existenci. A tak v obou táborech vzniká dojem, že celý problém se vyznačuje bipolární strukturou, což znamená, že se automaticky a bez jakékoliv diskuse předpokládá existence člověka (jeden pól), před nímž se rozevírají nedozírné obzory skutečnosti. V rámci této již dané skutečnosti se pak pátrá po jsoucnosti Boha (druhý pól). Jde o podobnou situaci, jako když se pátrá po existenci nějakého dosud neznámého vesmírného tělesa, jehož existenci sice někteří hypoteticky tvrdí, jež však v této předmětné oblasti dosud nebyla potvrzena.

Mylnost bipolární perspektivy

Kdo však nechce ve zmíněné problematice zabřednout do sporů, které nevedou k jejímu rozřešení, musí vycházet z jiné zkušenosti. Ta spočívá ve vědomí, že východiska a předpoklady mnohých myslitelů, kteří se k tématu existence/neexistence Boha vyjadřují, jsou samy hluboce problematické, a jako takové nemohou představovat žádné spolehlivé „axiomy“, na jejichž základě se dospívá k tomu či onomu závěru. Proč se jedná o problematické předpoklady? Protože prostá konstatace existence světa a člověka neskýtá našemu myšlení tak pevný základ, jak se na první pohled zdá. Nejde totiž o předpoklady, které by mohly sloužit jako východisko pro diskusi o problému existence/neexistence Boha, nýbrž o něco, co je samo součástí problému, na jehož vyjasnění by měla mít zájem každá myslící bytost.

Hluboká problematičnost zdánlivě bezproblémové existence světa a člověka se ukáže v momentě, kdy si uvědomíme, že tento svět stejně jako my samotní jsme neexistovali stále, nýbrž že jsme vznikli. Právě proto není existence světa a života každého z nás žádnou absolutní daností, nad níž by nepovstávaly žádné další otázky. Je samozřejmé, že tázání po existenci Boha může nastat jedině v případě, že tázající bytost existuje. To nicméně neznamená, že tuto svou existenci může považovat za devizu, kterou staví proti jsoucnosti Boha.

K tomu dochází v případě, kdy si je tázající člověk jistý určitými pravdami (svojí vlastní existencí, spolehlivostí vědeckých závěrů na poli matematiky, fyziky atd.) a těmito svými základními jistotami poměřuje problematiku existence Boha. Jelikož se o ní nedokáže přesvědčit tím samým způsobem, jakým to činí prostřednictvím vědeckého poznání ohledně existujících skutečností, zavrhuje ji jako to, co není vědecky dokazatelné a co tudíž nelze zastávat s náležitým stupněm jistoty.

Jakmile však vystoupíme z této nekritické bipolární perspektivy, zjistíme, že vesmír, v němž žijeme, a veškeré naše „vědecké“ jistoty, nepatří do východiska našeho uvažování o existenci Boha. Díky tomu, že tento „komplex samozřejmostí a jistot“ je nahodilý v tom smyslu, že kdysi vznikl, potřebuje sám velmi důkladné vysvětlení. Tomuto vysvětlení se lze jistě úporně bránit a tvrdit, že existenci světa, našeho života a vědeckého poznání je třeba uznat jako daný fakt, po jehož původu se není třeba ptát, protože pouze na základě tohoto faktu jsme schopni pátrat po původu všeho ostatního (trvání na bipolaritě). Jestliže se však uvedené stanovisko prosadí, mělo by se souběžně s tím prosadit i přesvědčení, že za takových okolností nelze problém existence Boha vůbec předkládat, protože dochází k jeho metodickému obcházení.

K věci se lze bezpochyby postavit i takto, ale pak je nezbytné požadovat dodržování logické konzistence a vzdát se jakéhokoliv výroku na adresu existence či neexistence Boha. Není přece možné odmítnout vystoupit na horu, odkud je vidět jiná část krajiny, a pak z cesty v údolí tvrdit, že žádná krajina za horou neexistuje. Konzistentní je přiznat, že cestovatelé údolím dali přednost zkoumání skutečností v údolí, protože se nechtěli zdržovat výstupem na horu, odkud by je neviděli tak zblízka a podrobně.

Je tvrzení nesmyslnosti života smysluplné?

Metafory hory, údolí, vidění z blízka a z dálky a krajiny za horou popisují kognitivní perspektivy, které vůči skutečnosti můžeme zaujímat. Každá věc, o jejíž existenci se přesvědčujeme prostřednictvím našeho smyslového vnímání, je pozorovatelná z různých úhlů pohledu. Vědce na ní zajímá to, co mu dovoluje vidět jeho metoda. Ta není všeobjímající, neboť vědec ze svobodně zvolených důvodů „nevystoupil na horu“. Mimo její hranice zůstává problém existence světa a člověka.

Jistě, i někteří vědci se ptají po vzniku a po důvodu existence vesmíru a člověka, na tuto otázku však odpovídají tak, že vždy už existenci něčeho předpokládají. „Nicota“, o níž vědci mluví a v níž spatřují prvotní podmínku vzniku a existence světa a člověka, není „nicotou ontologickou“, nýbrž stavem energie, který nejsme schopni nijak měřit a registrovat. A přesto je v této „tajemné energii“ nutné předpokládat nějakou námi nezachytitelnou „změnu stavu“, protože pokud by v ní k žádné změně stavu nedošlo, nacházela by se stále ve stejných „poměrech“ a nemohlo by se z ní nic zrodit. Její stav by byl setrvalý, takže by nedošlo k žádné erupci strukturované reality z „jejího lůna“.

Filosof a společně s ním i náboženské (a především křesťanské) vědomí uplatňuje „širší“ metodu, v jejímž rámci je každá „změna stavu“, tedy i „změna stavu“ zmíněné „nicoty“, problémem, jenž vyžaduje vysvětlení. Při bližším pohledu na tuto otázku se stává zřejmým, že naznačená „změna stavu“, která leží v samotném základu a na samotném počátku vesmíru a člověka, vyžaduje existenci nějaké, každou polaritu předcházející příčiny, neboť takto popisovaný „přechod z nicoty do reality“ rozhoduje o strukturaci vzniklé skutečnosti.

Kdyby se tento děj odehrál bez přispění nějaké příčiny, neexistoval by žádný důvod k tvrzení, že následné vesmírné děje jsou strukturovány podle schématu „příčina-účinek“, „podmínka-podmíněné“ apod., čímž by se zhroutil základní předpoklad jakéhokoliv vědeckého zkoumání. Kdyby šlo navíc o zcela anonymní proces, který by nakonec bez jakéhokoliv osobního úmyslu vedl ke vzniku člověka, nemělo by poznávání světa a sebepoznávání člověka žádný antropologický význam. Jediné, co bychom mohli konstatovat, by byla antropologická bezvýznamnost, a tedy absurdita celého tohoto kosmického procesu.

V moderní době se sice vědomí absurdity světa a lidského života stále více prosazuje, ale problém je v tom, že ho nelze konzistentně nijak obhajovat, neboť ti, kdo se mnohdy s velkou vášnivostí pouštějí do jeho obrany, předpokládají, že diskuse s jejich oponenty má nějaký smysl. Tím ale odporují svému základnímu přesvědčení. Situace globální absurdity by měla podobu naprostého mlčení a propastného ticha. Jakmile je totiž něco vysloveno, je tak činěno s vědomím a s nárokem, že to má nějaký smysl.

Problém a filosofie absurdity lidského života

Problém posledního smyslu lidské existence proto nelze zcela eliminovat. Reflexe nad ním nás vede k problému celkového smyslu světa, a tím pádem i k otázce existence inteligentního Tvůrce. Zastáncům absurdity lidského života nedochází, že se ve svých výpovědích opírají o smysluplnost jazyka a myšlení, která není bez celkové smysluplnosti světa uskutečnitelná. A tu lze založit pouze v existenci Bytosti, která ví, proč svobodně iniciuje existenci Vesmíru a proč nás povolává z nebytí do světla naší lidské jsoucnosti. Kde je slovo, tam je i smysl.

Každý z nás je animal loquens, živočichem schopným používat artikulovaných, význam nesoucích slov. Díky tomu jsme naší myslí vnořeni do hlubin smyslu. Oceán skutečnosti, v němž žijeme a o němž mluvíme, nemůže být propastnou temnotou absurdity. Proto dává smysl, když skutečnost chápeme jako to, má svůj původ ve Slově. Na počátku bylo Slovo neboli, jinak vyjádřeno, skutečnost je ve svém základě i ve své odvozené strukturaci smysluplná. Tvrdit opak znamená říkat, že nic neříkáme.

Zde vidíme, jak nedostatečné jsou vize reality, které se „zakládají“ v počáteční „nicotě“ moderních fyziků. Doprovodnou filosofií těchto „vědeckých koncepcí“ bývá často filosofie absurdity. Není ale vůbec rozumné používat rozum proti němu samotnému: Jestliže někdo dojde až tak daleko, že tvrdí absurditu světa, měl by si uvědomit, že tím zároveň prohlašuje absurditu tohoto svého tvrzení.

Jaký smysl může mít názor o nesmyslnosti všeho? Všeobjímající nesmyslnost ho strhává do svých vlastních útrob. Podobá se mluvení tam, kde není nikdo, kdo by mu mohl porozumět. Pak už nejde o „mluvení“, nýbrž o pouhý zvuk, jenž zaniká v bezúčelném hlomozu kolosálního univerza. Ani otázka „Proč je vše nesmyslné?“ v něm nedává vůbec žádný smysl a každý pokus o její zodpovězení je jen vydaným tónem v celkové disharmonii světa. Inteligentní člověk se k takovému názoru nikdy nemůže přiklonit.