Vzpoura davů po dvaadevadesáti letech – II. část

Ondřej Lehký

Konzumní masová společnost

Jak hodnotit Ortegův text1) po více než devadesáti letech od jeho vzniku? Domnívám se, že španělský myslitel mistrně odhalil a popsal jeden z hlavních atributů společenského vývoje své doby. Jeho „odhalení“ a rozbor „davového člověka“ představují mimořádný výkon, který ve své době patrně neměl obdoby. Mnohé z autorových bravurních analýz a duchaplných postřehů jsou stále velmi aktuální. Čteme-li některé pasáže ze Vzpoury davů, napadne nás, že byly napsány včera.

Přiznám se, že u Vzpoury davů mě udivuje především právě doba jejího vzniku. Než jsem se s knihou seznámil, byl jsem toho názoru, že „člověk davu“ vstupuje coby nový sociologický fenomén převratného významu na scénu dějin nejdříve o dvě desetiletí později, tedy v padesátých letech dvacátého století. Domníval jsem se, že na přelomu dvacátých a třicátých let téhož století ještě neexistovaly pro zrod masové konzumní společnosti, tak jak ji známe dnes, příhodné podmínky. Mnoho lidí tehdy ještě žilo v chudobě, vyspělé země Západu se po krátké konjunktuře řítily do největší hospodářské krize, jakou novodobé dějiny poznaly; blahobyt si užívaly jen vyšší společenské vrstvy, v mnoha evropských zemích se k moci dostávaly diktátorské či autoritativní režimy, nemluvě o sovětském komunismu a italském fašismu. Společenská a politická situace většiny evropských národů byla tedy dost nestabilní a v mnoha ohledech frustrující. Mé představy o zmíněné době byly tedy takřka neslučitelné s obrazy světa, který Ortega ve Vzpouře davů předkládá. Ani v žádné z knih, které v dané době vznikly, jsem se s podobnými úvahami nesetkal.

Španělský myslitel popisuje počátek (či snad jakousi první etapu) masové konzumní společnosti, jež se podle mých dosavadních představ počala utvářet až v průběhu hospodářského zázraku, který západní svět začal uskutečňovat po druhé světové válce. Fenomén masové společnosti představuje patrně dost komplikovaný problém, který již po desetiletí zaměstnává mnoho politologů, sociologů, kulturologů či jiných expertů. Nepřipadám si dost kompetentní na to, abych se k této věci nějak zasvěceněji vyjadřoval.

Zdá se mi nicméně, že masová společnost, dle Ortegových kritérií skutečný ráj davů, se všemi svými specifiky je zcela přirozeným a pochopitelným důsledkem prudkého zvýšení životní úrovně, které přináší onen zmiňovaný hospodářský zázrak. Lidé, jejichž dosavadní běžný život byl takřka beze zbytku pohlcen starostmi o zajištění obživy pro sebe a své rodiny, se náhle ocitají ve světě, který jim přináší do té doby nevídanou míru úlevy od tvrdosti a tíže náročného pozemského údělu. Jisté je, že taková změna se nemohla odehrát ze dne na den, nicméně v rámci jednoho lidského života (někdy i v rozmezí dvaceti let) snad bylo možno zakusit dva výrazně odlišné způsoby bytí. Faktem zůstává, že i zástupci nejchudších vrstev populace (dělníci, drobní zemědělci, vykonavatelé nekvalifikovaných, pomocných profesí) se najednou mohli těšit solidním příjmům, jež jim umožňovaly žít v přiměřeném komfortu a zároveň si užívat do té doby netušeného množství volného času. Zde se nabízí otázka značného významu: Jak nejlépe využít tyto radikálně změněné poměry k vlastnímu prospěchu?

Četní intelektuálové, a nemuselo se jednat jen o intelektuály revolučně, tedy protiskutečnostně zaměřené, nýbrž i o intelektuály jaksi „standardně humanisticky“ orientované, nicméně poněkud naivní, byli nastalou situací zklamáni. Převážná většina „obyčejných lidí“ nakládala s volným časem nehodným, pokleslým způsobem. Namísto ušlechtilých, ducha povznášejících činností (vážné a cílevědomé přemýšlení o zásadních věcech bytí, soustředěné vstřebávání estetického bohatství uměleckých děl, uvědomělá činnost ve prospěch zlepšení poměrů tohoto světa), se tito „osvobození pracující“ oddávali převážně bezduchému odpočinku, pěstování intelektuálně nenáročných soukromých zálib, a pokleslé, otupující zábavě. Radikálně levicoví intelektuálové pak hodnotili chování většiny pracujícího lidu v rozvinutých kapitalistických systémech jako fatální selhání. Tito lidé se z jejich pohledu nechali koupit. Svým přitakáním konzumismu a rezignací na potřebu radikální společenské transformace, jež měla představovat počátek nového, skutečně spravedlivého světa, tito (pouze zdánlivě) emancipovaní páriové jen upevňovali a legitimizovali moc bezohledné a ďábelsky sofistikované vládnoucí třídy.

Právě tváří tvář této neradostné skutečnosti si levicoví radikálové s konečnou platností uvědomili, že ve svém boji za lepší svět již nemohou spoléhat primárně na dělnickou třídu a další „obyčejné pracující“ a že své úsilí musejí obrátit jiným směrem. V té době již bylo zřejmě jasné, jaké společenské skupiny (či vrstvy) disponují největším revolučním potenciálem.

Dav a elity

Vraťme se nyní k ústřední myšlence Vzpoury davů. Zrod davového člověka coby nového společenského fenoménu umožnila radikální proměna západního světa, jež se uskutečnila někdy v první třetině dvacátého století. Tento „člověk davu“ představuje nevydařený, trpký plod špatně pochopených idejí liberalismu. Ústřední myšlenka liberalismu, tedy elementární důstojnost každého lidského jedince a z ní vyplývající práva, jež tomuto jedinci z principu náležejí, „člověka davu“ opojila a zaslepila. Práva si dychtivě a samozřejmě přisvojil, ovšem bez vědomí toho, že právo je nemyslitelné bez povinnosti, ba že povinnost je tu (alespoň v jistém smyslu) dříve než právo.

Davový jedinec trpí zvláštním druhem handicapu: jedná se o abnormální dětinství ducha, jež představuje v dosavadních dějinách patrně bezprecendentní novum. Jeho vítězství by v posledku mohlo znamenat katastrofu, a proto je navýsost nezbytné explozi davového smýšlení zastavit. To bude s největší pravděpodobností velmi těžký úkol, nicméně má-li naše kultura přežít a dále se úspěšně rozvíjet, nic jiného nám nezbývá. Jak však čelit tomu, co se zdá být logickým důsledkem dějinného procesu?

Zastavme se ještě na chvíli u typologie davového člověka, jak ho popisuje Ortega. Španělský myslitel charakterizuje člověka davu jako rozmazleného, v leckterých podstatných věcech takřka nevědomého, povrchního, sebestředného a zároveň zpupného jedince. Napadá mě jedno sousloví: arogantní ignorance. Každý z nás má jistě dost zkušeností s lidmi, kteří se sebevědomě vyjadřují k věcem, kterým nerozumějí. Může se jednat o politiku, historii, ekonomii, etiku, umění, náboženství atd. Často býváme udiveni. Jak někdo může pronášet hodnotící soudy tam, kde ho k tomu jeho vědění zjevně neopravňuje? Kde se v člověku bere takový bohorovný, suverénní diletantismus? Kam se poděl ostych či přímo stud, nebojí se onen „kritik“ či „reptal“, že se znemožní, že bude působit trapně, hloupě, směšně? Standardní hloupost, řekneme si. Hloupý člověk přece neví o tom, že je hloupý. Tak tomu bylo vždy, a tak tomu vždy bude.

Jistě; nicméně velký problém nastává tehdy, pokud se takové počínání stane ve společnosti normou, běžným územ, nad nímž se téměř nikdo vážně nepozastaví. Naopak, takové počínání nejen, že nebudí žádný údiv či pohoršení, ale stává víceméně očekávanou či doslova žádanou samozřejmostí. Lidé, kterým je výše zmíněný povrchní přístup k realitě obzvlášť vlastní, k sobě jaksi přirozeně tíhnou, navzájem se podporují ve svých postojích, vytvářejíce si svůj vlastní svět, kde bude kdokoliv cizí, kdo by nad daným stavem věcí vznášel nějaké zpochybňující otazníky, vnímán jako nežádoucí, rušivý element.

Není mým záměrem pronášet lamentace nad lidskou omezeností, mělkostí a plochostí. To by bylo poněkud banální a zcela nepřínosné. Snažím se jen postihnout esenci „davového člověka“ coby úkazu, který mě již delší dobu zneklidňuje a někdy doslova uvádí v úžas.

Jak bylo uvedeno výše, Ortega rozděluje lidské jedince na dva základní typy osob: První typ představují ti, kteří od sebe žádají mnoho a záměrně před sebou hromadí různé nesnáze a povinnosti, k druhému typu pak náležejí ti, kteří od sebe nic zvláštního nepožadují, kteří se považují v zásadě za hotové, přičemž jakékoliv výzvy k sebepřekonávání vnímají nejen jako zbytečné, ale zřejmě i jako nepochopitelné. „Říkáte nám, abychom na sobě pracovali, abychom šli více do sebe, abychom se stávali lepšími lidmi? Nevíme, co po nás chcete, nerozumíme vám, jsme tím, kým jsme, stejně jako naši známí a sousedé. Každý má svou představu o tom, kým by měl být, my jsme spokojeni s tím, co máme.“

Ortega je toho názoru, že pokud by lidé takového vnitřního uzpůsobení měli ovládnout společnost, naše civilizace je odsouzena k hořkému a neslavnému konci. Na tom jistě není nic udivujícího. To, jak se projevuje davové smýšlení ve vztahu k politice, již bylo řečeno výše. Davová mentalita přeje enormnímu posílení státu a totalitním tendencím všeho druhu.

Jakým způsobem však překonat nadvládu mentality davu, která hrozí ovládnout společnosti západního světa? Úkol zvrátit zničující společenské trendy a proniknout společnost novým světlem může připadnout jen lidem výborným, lidem, kteří vidí dále a hlouběji než většina jejich současníků, lidem nadprůměrného ducha. Takoví lidé se bezpochyby nacházejí v každé době a nejinak tomu bude i v našich časech. Bude jich však dost na to, aby dokázali přesměrovat běh dějin? Budou mít dost jasnozřivosti, vůle se prosadit, schopnosti přesvědčit ostatní? Budou mít na co navazovat?

Jak je to tedy s elitami? Ortega sám sebe prohlašuje za radikálního stoupence aristokratického pojetí dějin. Vše významné, ať v dobrém, či ve zlém, co se kdy uskutečnilo v našich dějinách, a pravděpodobně i v dějinách ostatních kultur, bylo dílem kreativních menšin. Lze si jen těžko představit, že by tomu tak nemělo být i nadále. Historii zkrátka tvoří především jedinci výjimečných schopností, třebaže představují jen malou menšinu společnosti. Navzdory ideji všeobecné lidské rovnosti co do základních práv a důstojnosti vyžaduje každá pospolitost k svému rozvoji či jen přežití lidské jedince s určitými nadstandardními kvalitami, které je disponují k tomu, aby vzali vedení a základní organizaci této pospolitosti do svých rukou. Na tom není nic zarážejícího, neboť řád každé lidské společnosti, má-li se tato společnost úspěšně rozvíjet či jen po delší čas přežívat, nezbytně vyžaduje určitou hierarchii.

Většina populace pouze přejímá rozhodnutí, impulzy a podněty, jež vycházejí z prostředí tvořivých minorit. „Lidé většiny“ by měli akceptovat počiny elit s pokorou, jež pramení z vědomí, že oni sami nejsou vybaveni potřebnými schopnostmi k řízení společenského života, a s důvěrou v upřímný zájem vybraných menšin pracovat primárně ve prospěch obecného dobra. To samozřejmě klade na bedra elit ohromnou míru zodpovědnosti.

Zda je ovšem takový názor slučitelný s představou, jakou má náš autor o podobě nejlepšího politického zřízení, kterým má být dle španělského myslitele liberální demokracie, představuje otázku zásadního významu, na kterou se pokusíme odpovědět níže.

Povaha elit

Nyní k povaze elit. K elitě či k duševní aristokracii náleží podle našeho autora každý lidský jedinec, jemuž jsou vlastní určité specifické kvality, bez ohledu na to, k jaké společenské třídě či vrstvě náleží. Ortega definuje duševního aristokrata jako člověka, který od sebe požaduje mnoho, který svůj vnitřní život pojímá jako nepřestávající boj s nižšími složkami vlastního já. Člověk vybraný tedy z principu odmítá modus povrchní, snadné a vnitřně neautentické existence.

Předpokládejme, že by Ortega souhlasil s chápáním člověka, jak nás o něm po staletí zpravuje klasická moudrost. Lidský jedinec se stává plně sám sebou pouze tehdy, pakliže svou existenci zasvětí ustavičnému mravnímu sebezdokonalování. Jak mám v životě jednat, oč mám primárně usilovat? Použijeme-li zde klasickou terminologii z oblasti etiky, můžeme říci, že člověk, jenž chce v pravdě dostát svému primárnímu pozemskému úkolu, bude vytrvale usilovat o to, stávat se stále více a více člověkem ctnostným.

(Termín „ctnost“ zní v současnosti jako slovo z jiného světa. Ptal jsem se na význam tohoto slova svých patnáctiletých žáků a v zásadě nikdo z nich nevěděl, co toto slovo znamená, a to navzdory tomu, že někteří z oněch teenagerů jsou velmi bystří, přemýšliví a na svůj věk poměrně sečtělí. O ctnostech se dnes příliš nemluví, to slovo zní opravdu hodně podivně a cize, podobně jako jeho protipól: Neřest.)

„Duševní aristokrat, příslušník elity“ by měl být tedy v první řadě člověkem eticky vyzrálým, což pochopitelně nevylučuje možná selhání. Občas selháváme všichni. Člověk vybraný by si však měl být vědom toho, že právě úsilí o mravní dobro přestavuje ústřední smysl lidského života.

K tomu, aby se duševní aristokrat stal plnohodnotnou součástí oné kreativní menšiny, jež má zásadní měrou formovat povahu a směřování společnosti a spolupodílet se tak na udávání tónu dějinného procesu, samotný dobrý charakter či vytrvalé úsilí o něj pochopitelně nepostačuje. „Hlavní tvůrci dějin“ musejí kromě silného charakteru (myslíme na ty typy osobností, jež v dějinách sehrály pozitivní roli) disponovat i jinými kvalitami: Osobním charismatem, nadprůměrným intelektem, vůdčím nadáním, organizačními schopnostmi atd.

Zastavme se však ještě u významu ctností a mravního dobra pro lidský život. Proč jsou tak důležité? A jedná se opravdu o hodnoty, které nelze nikterak zpochybnit? Dnešní doba, plná skepse ke všemu stálému a neměnnému, je na jednostrannou adoraci čehokoliv, byť by se jednalo o hodnoty nejvyšší, háklivá. Co když je ona apoteóza dobra jen naivistickým či utopickým bludem?

Zde je třeba si uvědomit, že skutečné postižení významu ctností a dobrého charakteru pro lidský život vyžaduje elementární porozumění povaze světa a lidského bytí. Ten, kdo pojal mravní dobro jako primární hodnotu, by měl být srozuměn s tím, odkud pochází a kam směřuje. Měl by vědět, proč je vůbec žádoucí o dobro trvale usilovat a kde má toto dobro svůj zdroj. Zde se již ocitáme na poli filosofie. Duševní aristokrat, člověk vybraný, příslušník kreativní menšiny, jež je povolána utvářet dějiny, by měl být v základě „dobrým filosofem“. K tomu není nutné znát rozličné filosofické systémy, projít dlouhou a náročnou průpravou v oblasti logiky, noetiky či ontologie, zkrátka stát se zasvěceným znalcem v této velice obtížné sféře vědění. Být dobrým filosofem zde znamená něco mnohem prostšího a dostupnějšího: Mít odpovídající vědomí o základní povaze světa a lidského života. K tomu, abychom dospěli k pravdivému poznání, bude postačovat, budeme-li si poctivě klást potřebné otázky a hledat na ně odpovědi. Klasická moudrost nás jistě dostatečně poučí. Na to je možné namítnout, že převážná většina současných profesionálních filosofů zastává názory, jež jsou mnohdy s klasickou moudrostí v přímém rozporu. Proč nevěřit spíše jim? Nejsou snad ve svém oboru fundovanými odborníky? Musím se přiznat, že stále věřím v sílu zdravého rozumu. Některé závěry, k nimž dospívá moderní či postmoderní filosofie, jsou natolik bizarní a odporující přirozené intuici, že za své je může přijmout jen člověk intelektuálně vychýlený.2)

Ten, kdo se cítí být povolán k vedení, inspirování či výraznému ovlivňování druhých, a toto povolání pojme jako svůj hlavní životní úkol, by měl být s to druhým lidem přesvědčivě a srozumitelně objasnit smysl toho, co koná a jaký je poslední důvod takového konání. Budeme-li se kupříkladu zaštiťovat dobrem jakožto stěžejní hodnotou, o niž nám primárně běží, a nebudeme-li v zásadě s to vysvětlit, co ono dobro ve své podstatě znamená a k čemu v posledku směřuje život, který pojímáme jako dobrý, pak se můžeme stěží stát přesvědčivým vzorem a inspirací pro druhé. Jistě, leckoho náš postoj zaujme, leckdo bude naším přístupem k životu třeba nadšen (dobrý charakter či dobré jednání přeci přirozeně přitahuje a vzbuzuje silné sympatie, úctu a obdiv), ovšem určitě se najdou mnozí, kteří budou naše přesvědčení zpochybňovat či jej přímo odmítat jako naivní a pošetilé.

V době, kdy vznikala Vzpoura davů, bylo ideové či světonázorové rozvrstvení populace jistě hodně odlišné od stavu, který zažíváme dnes. V první polovině dvacátého století se ještě výrazná většina evropského obyvatelstva jednoznačně hlásila ke křesťanství. Zdá se, že duch starého světa ještě mocně dozníval, byť byl na ústupu. Přesto španělský myslitel považuje autentické křesťany (jistě s určitou nadsázkou) za vymírající druh, za pouhý relikt minulosti. A podobně nahlíží i na „idealisty“ a staré liberály3). I tehdejší doba se tedy musela vnímavému pozorovateli jevit jako nemálo ideově zmatená, avšak jistě ne v takové míře, jako je tomu nyní.

Ortega při svém výhledu do budoucnosti sází na možné probuzení západních společností z ideového poblouznění, jež představuje důsledek zoufale neprozíravé fascinace idejemi nezřízené svobody a bezbřehé emancipace. Kreativní minority příštího času musejí znovu objevit zásadní hodnoty života, jako jsou povinnost coby nutný protějšek práva, ochota k oběti a sebezapření, úcta k nezbytné společenské hierarchii, pokora atd. a vštěpovat lásku a úctu k těmto hodnotám intelektuálně pasivnější většině společnosti. Jen za předpokladu, že společnost jako celek bude schopna si tyto hodnoty osvojit, porozumí jejich významu a smyslu a dobrovolně je přijme za své, bude moci pokračovat ve své existenci.

Současné elity

Přenesme se nyní do současnosti a pokusme se krátce zhodnotit, jak si stojí elity našeho času. Jak se zhostily úkolu, který jim dle Ortegy přísluší? Od počátku třicátých let dvacátého století se svět v mnoha ohledech zásadním způsobem proměnil; důkladná analýza této proměny by jistě vydala na mnoho knih. Nás budou zajímat hlavní změny, jež se odehrály v oblasti idejí. Jaké filosofické postoje dnes převažují? K jakým myšlenkám se nejčastěji hlásí běžný obyvatel západního světa, jakými pravidly se řídí, co tvoří zdroj jeho nadějí?

Jak již bylo řečeno, Ortega považuje křesťanství za přežitek minulosti, za odumírající duchovní sílu. To neznamená, že by v době vzniku Vzpoury davů neexistovali upřímní křesťané, pro které víra představovala stěžejní hodnotu jejich života. Křesťanů bylo tehdy mnoho, daleko více než dnes. Tito křesťané však stáli jaksi stranou procesů, které měly rozhodující vliv na podobu tehdejšího kulturně-politického dění. Jejich hlas byl přehlušen hlasem nové víry, víry v pokrok a všeobecné lidské osvobozování. Za ironii dějin lze považovat fakt, že právě v této době dochází ke zrodu či mocnému zesílení totalitních systémů, jež uvrhly svět do zničujícího válečného konfliktu. Fascinace svobodou a pokrokem dovedla mnohé do područí tyranií, jejichž krutost a bezohlednost neměly v dosavadních dějinách obdoby.

Materialismus

Životním krédem většiny příslušníků „současných elit“ je agnosticismus nebo materialismus. Často se setkávám s intelektuály, kteří se prohlašují za agnostiky. Pro ně jsou otázky po Boží existenci, po původu člověka a světa nezodpověditelné. Svou skepsi většinou chápou jako plod věcného, střízlivého, vší fantazie a emočního zaujetí prostého uvažování. Snad Bůh existuje, snad nikoli. Každopádně je marné pídit se zde po nějakých důkazech; nakonec to ani není tak podstatné. Důležité je plně se soustředit na věci tohoto světa. O nich není třeba pochybovat.

Materialisté mají celou věc snazší: Pro ně je celý vesmír jen hříčkou slepých sil. Existuje hmota, a nic než hmota. A člověk je jejím nejsofistikovanějším výhonkem. Jsme tu na velice krátký čas, a pak nenávratně zmizíme; a podobně je to s celými dějinami. Mluvíme-li o hodnotách, měli bychom být nanejvýš střízliví a obezřetní. Žádné hodnoty samy o sobě neexistují. To my tvoříme hodnoty, jež mají ovšem relativní povahu, takže je možné, že některá hodnota po určité době či za určitých okolností ztrácí své opodstatnění. Pak nezbývá než vytvářet hodnoty nové, které ovšem může potkat stejný osud.

Málokterý materialista bude ovšem mluvit s takovouto bezohlednou upřímností. V člověku přebývá cosi, co se proti nebývale drsným, přirozené intuici tvrdě odporujícím konsekvencím materialismu bouří. V praktickém životě je velmi obtížné držet se zásad důsledného relativismu a zbavovat každou věc její trvalé hodnoty. Co třeba dobro a láska? Jsou i ony nahodilé, podmíněné, v principu revidovatelné?

Marxismus

Před časem jsem listoval v knize Podstata křesťanství od L. Feurbacha4). Předmluvu napsal český filosof Ivan Sviták. Sviták Feurbacha oceňuje jako znamenitého kritika náboženství, zároveň však mnohé jeho názory kritizuje z marxistických pozic. Feurbach, přesvědčený materialista, sice odhalil lživost křesťanství a správně pochopil, že Bůh je pouhou personifikací lidské touhy po ontologické a mravní dokonalosti, nicméně povaze člověka porozuměl jen částečně. Feurbach vyzdvihuje jako nejvyšší hodnotu lásku. Tato láska je ovšem výlučně lidskou záležitostí. Lidský jedinec, paralyzován svou omezeností a konečností, však dychtí po ideálu, jenž by zosobňoval absolutní dokonalost. Tak vzniká idea Boha, Stvořitele, věčného Zdroje a zároveň výsadního předmětu lásky.

Láska je velká věc: Člověk je nepochybně zrozen k tomu, aby miloval, ovšem nikoliv neexistující výplod svých fantazií, nýbrž jen další představitele svého druhu, další lidské bytosti, své bližní.

Marxisté ovšem s Feuerbachovým humanismem nesouhlasí: Požadavek lásky ke každému člověku bez rozdílu je nebezpečným bludem. Feuerbach svým postojem v této věci pouze dokazuje, že je ještě příliš v zajetí čirých abstrakcí, což mu znemožňuje pochopit povahu a nejskutečnější zájmy lidského jedince v jeho konkrétním, dějinném bytí. Tajemství lidského údělu plně rozkryli až marxisté.

Feuerbach zachraňuje křesťanskou lásku k člověku, zbavuje ji pokrytectví, lži a náboženského zdůvodňování, stává se hlasatelem abstraktního humanismu. Ale tím, že očišťuje tuto ideu od staletého náboženského nánosu, udělal ještě příliš málo kritické práce. Tehdy již nestačilo vyměňovat ideje, bylo nutno měnit samy základy společnosti. Jak nedostačující bylo Feuerbachovo řešení, to ukázalo XIX. a XX. století, kdy ve jménu abstraktního humanismu sledovala buržoazie právě tak reakční cíle jako ve jménu křesťanství feudální šlechta. Feuerbach zde zůstal jen hlasatelem abstraktního humanismu, všelidské lásky k člověku; svou podstatou zůstal křesťanem… Není divu, že právě k těmto Feuerbachovým myšlenkám se musel další vývoj obrátit zády, že zakladatelé marxismu je odsoudili. Bylo třeba volit mezi zásadou třídního boje, která ve jménu obrovské většiny hlásá ne lásku, ale nenávist k určité třídě, a mezi abstraktní láskou ke všem lidem, která se v dějinách už tolikrát ukázala neúčinnou.5)

Marxisté tedy přinášejí skutečné etické novum, nenávist. Ano, jedná se o pouze o selektivní, třídní nenávist, jejímž předmětem se mají stát vykořisťovatelé pracujících, kteří představují ztělesnění největšího společenského zla, a jak se později ukázalo i všichni ti, kdo se vědomě stavějí proti marxistickému pojetí pokroku. A přesto se jedná o čirou nenávist k reálným, žijícím lidem.

Absurditu a hrůznost marxistické antropologie, etiky a filozofie dějin výborně shrnuje encyklika Divini redemptoris Pia XI.: Podle zmíněné nauky (marxismu) existuje pouze jediná, materiální skutečnost se svými slepými silami, z ní na základě vývoje vznikají rostliny, živočichové a lidé. Rovněž lidská společnost není ničím jiným nežli pouze jedním z projevů a forem hmoty, která se vyvíjí uvedeným způsobem a nezvratnou nutností směřuje cestou ustavičného zápolení různých sil ke konečné syntezi, jíž má být beztřídní společnost. V takovéto nauce, jak je patrné, není místo pro ideu Boha, není zde rozdíl mezi duchem a hmotou, ani mezi duší a tělem, není tu místo pro život duše po smrti, a tudíž ani pro žádnou naději na další život. Komunisté kladou důraz na dialektickou povahu svého materialismu, a na tomto základě učí, že lidé mohou uspíšit zápas, jehož prostřednictvím svět spěje ke své konečné syntezi. Z uvedeného důvodu se snaží o to, aby se rozpory, jež vyvstávají mezi různými společenskými třídami, ještě více vyostřily, a tak třídní boj se svou nenávistností a ničemností nabývá podoby křížové výpravy ve jménu pokroku lidstva. Naproti tomu musejí být jako lidstvu nepřátelské zlikvidovány všechny síly, ať už mají jakoukoli povahu, které se stavějí proti těmto soustavně a cílevědomě prováděným násilnostem.6)

Pius XI. zdůrazňuje destruktivní, protiskutečnostní povahu dialektického materialismu. Třídní boj prohlašuje za ničemnost a otevřeně mluví o plánu komunistů na záměrnou likvidaci všech, kdo se staví marxistickým plánům na odpor. (V další části encykliky papež popisuje zvěrstva, jež komunisté páchali v Rusku, Španělsku a Mexiku).

Mnozí z křesťanských kritiků marxismu mluví doslova o jeho démonické povaze. A není divu. Morálka třídní nenávisti představuje fenomén, jenž v dosavadních dějinách neměl obdoby. Z etického hlediska se jedná o nevídaný skandál.

Proč však v souvislosti s naším tématem mluvit o marxismu, jehož klasická podoba již patří (zdá se, že nenávratně) minulosti? Myslím, že připomínat marxismus má stále své opodstatnění. Jednak je třeba mít na zřeteli, že této teorii uvěřily milióny lidí včetně velmi talentovaných jedinců, přičemž mnozí z marxistů byli s to obětovat svému přesvědčení (své víře) život. A jistě byli mezi těmito vyznavači i ryzí idealisté či lidé v běžném smyslu opravdu dobří, kteří snad ani nebyli skutečné nenávisti k nějakým konkrétním lidským jedincům (svým třídním nepřátelům) schopni. Oni jen uvěřili v údajně ryze humanistický ideál marxismu, k němuž ovšem nelze dospět, aniž by byli zbaveni vlivu a případně i svobody či života ti, kdo mu objektivně stojí v cestě. V sázce je přeci štěstí nespočetného zástupu obyvatel budoucího světa, pro který stojí rozhodně za to se obětovat.

A především – původní marxisté vyznávali totožné či velmi podobné pojetí člověka i světa jako současní progresisté, které kdysi nazval slovenský matematik a bývalý křesťanský politik Vladimír Palko výstižně a vtipně Leninovými bratranci. Ústřední materialistické krédo zůstává, a ti z jeho vyznavačů, kteří stejně jako klasičtí marxisté touží po radikální proměně světa, pouze volí jiné prostředky k dosažení svých cílů.

O kulturním marxismu toho bylo na stránkách Distance7) napsáno mnoho a není třeba rozebírat to, co již výborně popsali jiní autoři. Takže jen pro připomenutí: Za geniální objev zakladatelů kulturního marxismu můžeme považovat zásadní přehodnocení prostředků k dosažení konečného cíle, k němuž toužebně upírali zrak původní stoupenci dialektického a historického materialismu: radikální proměny světa. Klasický marxismus, povětšinou transformovaný v marx-leninismus, zdiskreditovaný bolševickým terorem, jenž hlásal nezbytnost kompletní materiální přestavby společnosti, ztrácel stále více a více na přesvědčivosti a přitažlivosti. Noví marxisté byli v jistém ohledu jasnozřiví – člověku, jeho primárním potřebám a tužbám rozuměli mnohem lépe (samozřejmě pouze relativně, v rámci svého materialisticky zúženého pohledu na svět) než marxisté starého střihu.

Chceme-li vytvořit opravdu nového člověka, pak své úsilí nebudeme primárně zaměřovat na radikální proměnu materiální základny stávajících společností, nýbrž na proměnu její duchovní nadstavby: kultury. Člověk západních společnosti má být postupně získán pro nový systém hodnot. Prostřednictvím systematické, nenápadné a nenásilné, velmi rafinované a sofistikované indoktrinace. Snad to bude dlouhá, náročná cesta, ale buďme si jisti, že nakonec přinese své plody.

Musím se přiznat, že před odhodláním, vytrvalostí a trpělivostí těchto nejrafinovanějších z revolucionářů smekám. Bylo přeci od počátku jasné, že se jedná o běh na hodně dlouhou trať. Snad se do hlav „nových humanistů“ vkrádaly i mnohé pochybnosti. „Je naše vize opravdu uskutečnitelná? A pakliže ano, budeme mít dost schopností a sil ji prosadit? A kdybychom vskutku zahájili úspěšný proces radikální proměny, dožijeme se během svých životů nějakých hmatatelných plodů našeho úsilí? A nakonec: Jaký je ten poslední, opravdu definitivní smysl našeho úsilí?“

Odpověď na poslední z uvedených otázek je pochopitelně nejdůležitější. Zeptejme se ateisty, kde nachází nejvlastnější smysl své existence. Zpravidla odpoví: v tomto (pozemském) životě samém, případně v životě svých potomků. Naprostou neuspokojivost takové odpovědi již obvykle nedomýšlí.

Co se týče odpovědí na první tři otázky, zde si mohli kulturní marxisté blahopřát. Zvítězivší duch šedesátých let dvacátého století, většinou západní populace postupně přijatá idea sexuální revoluce a otevřené vzpoury proti přirozenému mravnímu zákonu (projevující se nejviditelněji v legalizaci potratů), představoval nepochybně pro nové revolucionáře ohromnou satisfakci. Západní svět se opravdu viditelně změnil. Někteří z revolučních myslitelů pak dosáhli i značného uznání, a to nejen v akademické sféře8).

Naděje materialistů

Vraťme se však ještě k uvedené otázce po definitivním smyslu celého revolučního tažení. Ano, má být dosaženo nového, kvalitativně odlišného typu společnosti. Společnosti všeobecné rovnosti, spravedlnosti a radosti, světa, v němž nebude smutku, bolesti a slz. Ale každý lidský život přeci končí smrtí, jež představuje konec všech možností. A je-li na konci každého pozemského putování jen bezedná nicota, představuje veškerý pozemský život v posledku jen totální absurditu a zmar. Je marné vysvětlovat smysl svého života poukazem na život dalších generací, neboť ty dopadnou stejně. Každé pokolení a v něm každý jedinec existuje jen proto, aby zrodil své potomstvo, ale i potomstvo existuje jen proto, aby vydalo za ním následující pokolení. Tedy každé pokolení má smysl svého života jen v následujícím pokolení, jinými slovy: život každého pokolení je beze smyslu. Ale je-li beze smyslu život každého, znamená to, že beze smyslu je život všech.

Tato nesmyslná existence se nazývá „život druhu – rodu“. Ale je to ve skutečnosti život? Existuje-li každé pokolení jen proto, aby zahynulo s vystoupením pokolení nového, na které časem čeká tentýž zánik, a žije-li druh jen v takových nepřetržitě hynoucích pokoleních, pak život druhu je neustálá smrt a cesta přírody je zjevný klam. Cíl zde pro každého spočívá v něčem jiném (v potomstvu), ale i to jiné je samo taktéž bez cíle a jeho cíl je opět v jiném, a tak dále bez konce. Skutečného, přítomného cíle nikde není, vše existuje bez cíle a beze smyslu jako nesplnitelné úsilí.9)

Jak budou materialisté čelit uvedeným námitkám proti svému pojetí života? Mohu-li vycházet z vlastní zkušenosti, pak si troufám tvrdit, že většina materialistů (či jiných ateistů) takové námitky příliš neřeší. Pro ně je rozhodující tento přítomný, pozemský život, smrt a to, co přijde po ní, chápou odpůrci posmrtné existence většinou jako problém, který se jich netýká. „Vlastně ani nevíme, co bude, ale ať to bude cokoliv, není rozumné si tím nyní lámat hlavu, stejně na nic převratného nepřijdeme. Nynější život smrtí skončí, neboť vše živé jednou zahyne, to je železný zákon přírody. Ale proč se tím nyní trápit? Není mnohem rozumnější soustředit se na přítomnou existenci a snažit se ji prožívat co nejplněji?“

Taková úvaha představuje standardní úhybný manévr, který se ovšem s podstatou problému veskrze míjí. Člověk má jakožto racionální bytost elementární potřebu hledat na všechny smysluplné otázky příslušné odpovědi. A málokterá otázka působí naléhavěji než otázka po definitivním smyslu vlastní existence. Snaha vyhýbat se potížím, jež tato otázka vyvolává, je v přímém rozporu se základními požadavky lidské racionality.

Lidský jedinec má přirozenou schopnost (a také potřebu) pojímat svou existenci jako celek. A je logické, že je třeba se ptát po smyslu a definitivním určení tohoto celku. Mám-li na zřeteli fakt, že můj život ve svém úhrnu skončí v nicotě, pak mě může sotva uklidňovat vědomí smyslu, které snad v průběhu své existence zakouším. Ono „vědomí smyslu“ je totiž možné právě jen za předpokladu, že uhýbám před podstatou problému. Život mi jistě přináší mnohé radosti; nejsou však tyto radosti radikálně relativizovány faktem své neodvratné konečnosti? Vše, co jsem spatřil, zakusil, prožil, vykonal, to všechno je odsouzeno k totální anihilaci. Není snad tento fakt dostatečným důvodem k zoufalství?10)

Skutečnost, že lidé (zřejmě ve stále ve větší a větší míře) propadají materialismu, představuje opravdové neštěstí. Ale zřejmě tu fungují dostatečně účinné obranné mechanismy. Díky nim dokáže velké množství lidských bytostí „odcházet“ do stavu jakéhosi existenciálního nevědomí či zapomnění, což jim umožňuje nevidět tragickou absurditu vlastní existence, a unikat tak pocitům zmaru a beznaděje. Materialismus však přináší nešťastné plody i v praktickém životě. Člověk zbavený vědomí absolutního mravního zákona a nejvyšší Instance, jež bude jednou hodnotit jeho skutky, logicky směřuje k pokleslejšímu modu morálního života11). Proč se vlastně starat o nějakou vyšší morálku, jsme-li pouhým „shlukem buněk“ určeným k věčnému zániku? Proč brát nějaký zvláštní ohled na druhé? Vždyť hodnota lidského jedince, vzata sama o sobě, je v zásadě nulová. Jistě, člověk nemusí jednat a většinou ani nejedná plně v souladu se svým světonázorovým přesvědčením. V jeho nitru přeci přebývá přirozený zákon, který se občas ozývá. A také zde ještě stále existují určité civilizační návyky. Jenže hlas přirozeného zákona lze zřejmě úspěšně přehlušit a civilizační návyky se pomalu a jistě vytrácejí.

Materialismus a ctnosti

Jedním z nejzávažnějších důsledků „vlády davů“ je úpadek vědomí o významu ctností pro zdařilé vedení života. Davový jedinec rezignuje na požadavek vlastního sebepřekonávání a myšlenku soustavného osobnostního růstu. A právě v této věci se nejvíce odlišuje od člověka vybraného. Ortega soudí, že jedinou záchranu pro západní svět představuje radikální změna smýšlení. Ta však může proběhnout pouze tehdy, získají-li rozhodující vliv na kulturně-politický život lidé vpravdě osvícení, lidé výborní, pravé elity. Úkolem příštích elit by tedy mělo být překonání intelektuáně-morálního zatmění, jež s sebou přináší nadvláda mentality davů.

Ptejme se nyní, nakolik je materialismus jakožto světový názor slučitelný s kvalitami, jimiž by měl aristokratický jedinec disponovat. Jak se materialismus staví k idejím mravních ctností?

Vraťme se ještě na chvíli k marxismu: Klasický marxismus (marx-leninismus) klade na své oddané stoupence značně vysoké mravní nároky; jedná se ovšem o dosti specifickou morálku. Pravý marxista má žít především pro ideál, který představuje budoucí společnost komunismu.

Jsem-li vskutku ryzím, přesvědčeným komunistou, pak bych měl tomuto ideálu podřídit všechny své soukromé zájmy. A když to bude nezbytné, obětovat mu i svůj život. Nejvyšší hodnotou mého života by měl být boj za absolutní dobro, jež ztělesňuje právě ona dokonalá budoucí společnost komunismu. V tomto boji musí jít vše osobní stranou. Má věrnost ideji komunismu a společenství vyvolených (straně), které je povoláno stát v čele boje za dokonalou spravedlnost a dovést ho až do vítězného konce, by měla mít přednost i před věrností k mým nejbližším, k vlastní rodině.

To je ovšem, nahlíženo z perspektivy tradiční etiky, zvrácený přístup. Věřící marxista však uvažuje jinak než „obyčejný člověk“. Budoucí ideál stojí výše než všechny přítomné, soukromé zájmy. Těžko mohu například považovat za opravdové přátele ty, kdo stojí v probíhajícím třídním na opačné straně. Mými skutečnými přáteli mohou být jen mí spolubojovníci.

Je pravdou, že komunistickému ideálu obětovaly svůj život tisíce (či miliony?) lidí. Co bylo hlavním stimulem jejich jednání? Nejspíše to bylo opravdu přesvědčení, že pracují pro nekonečné štěstí budoucího člověka. V každém pokolení se vyskytují lidé s ohromnou vášní pro nadosobní ideály. Představme si, že starší marxista chce získat pro svou věc mladého idealistu. Co mu sdělí? Třeba toto: Půjdeš-li se mnou, nezískáš ani bohatství, ani svobodu, tvůj život bude životem boje a je pravděpodobné, že zemřeš v koncentračním táboře. Mohu ti nabídnout jen boj a práci. Ale tvůj život bude jedno velké dobrodružství ve službě velké ideji. Stavíme a ty budeš stavět se mnou svět takové krásy, o jaké se ti nikdy ani nesnilo. To ti mohu nabídnout.12) Jak se ukázalo, mnoho mladých idealistů takovou výzvu vyslyšelo.

Marxismus-leninismus se ovšem ukázal jako slepá cesta. Víra v myšlenky komunismu se nakonec zhroutila a s ní odumřela i ona specifická morálka, morálka sebezapření a ochoty k heroické oběti ve jménu budoucí utopie.

Po krachu kolektivistických utopií neměli již vyznavači materialismu žádný zvláštní důvod upínat se k ideálu nějaké vysoké morálky; svůj zájem tak mohli obrátit především na sebe. Logika individualisticky pojatého materialismu je jasná: Jsem pouhé hmotné tělo, které má své potřeby. Je tedy namístě uspokojovat především je. Můj vztah k druhým je jistě také důležitý, ale bylo by pošetilé svůj zájem o ně příliš přehánět.

Nejpřiměřenějším životním krédem jakýchkoliv nadosobních idejí prostého materialisty se tak stává hédonismus13). Důležité je především to, co je příjemné. Hédonik si může stanovit poměrně jednoduchý životní program: Co nejvíce slasti, co nejméně bolesti. Obětovat své existenciální pohodlí pro nějakou vyšší ideu postrádá smysl; vyšší ideje jsou nakonec stejně jen přeludy. Je pravdou, že lidé měli vždy tendenci vyhýbat se stavům přílišného strádání. Je však kult pokud možno trvalé, neubývající slasti, přijatelný?

Chce-li člověk morálně růst, pak se to bez jistého strádání neobejde. Trvalý vnitřní zápas s vlastními špatnými sklony, s neřestmi a egoismem je bez určité bolesti nemyslitelný. Chápeme-li nepřetržitý boj se svou nižší přirozeností jako jeden z ustavujících znaků člověka vybraného, pak se koncept aristokraticky pojatého lidství a idea hédonismu jednoznačně vylučují. Představa dlouhodobě prosperující a kulturně vyspělé společnosti, řízené a organizované vyznavači a propagátory hédonismu (jakkoli modifikovaného), je absurdní.

Liberální demokracie

Španělský myslitel se hlásí k liberální demokracii, kterou považuje za nejlepší možné společenské zřízení. Důvody pro preferování tohoto systému se zdají být zřejmé: Základní práva pro každého, dobrovolné sebeomezení státní moci, jež je povinna akceptovat existence opozice, eticky obdivuhodný princip, přikazující většině neutiskovat a tolerovat slabší menšiny. Dá se říci, že ze všech možných společenských uspořádání právě liberální demokracie vychází nejvíce vstříc požadavkům spravedlnosti. To se nám může tváří v tvář současnosti jevit jako dost podivné, podezřelé tvrzení. Politické systémy současného Západu se přeci také honosí přívlastkem liberálně demokratické. Ale jedná se v tomto případě o režimy, které vynikají nad jiné právě v realizaci spravedlnosti? To záleží na úhlu pohledu. Levicoví liberálové budou nejspíše spokojeni. Ti však pojímají spravedlnost dosti „svébytným“ způsobem. Jinak budou na celou věc nahlížet skuteční křesťané, konzervativci nebo i klasičtí liberálové. Někteří z konzervativních kritiků soudí, že v případě „liberální demokracie“ současného Západu se jedná o protototalitní či přímo totalitní režim (měkká totalita), který spravedlnost namnoze systematicky pošlapává

Na to je možné namítnout, že současné pojetí liberální demokracie se od představ španělského myslitele v mnohém výrazně odlišuje. Ortegovo chápání demokracie je v zásadě aristokratické, což může působit jako protimluv. Španělský myslitel se totiž domnívá, že i v rámci liberální demokracie by většinová společnost měla být vedena elitami. Tyto elity by tvořili lidé nadprůměrného ducha, lidé výborní. Ostatní jedinci, tvořící naprostou většinu společnosti, kteří potřebnými kvalitami nedisponují, by měli právo rozhodovat, kdo z oněch povolaných lidí bude vládnout a řídit kulturně-společenský život. Měli by právo volit své zástupce z množiny vybraných, nicméně sami by „neměli právo“ být zvoleni.

Není zde rozpor? Nemohu-li například být zvolen do parlamentu či povolán k výkonu nějaké důležité funkce ve státním aparátu, nemohu-li se tedy přímo podílet na formování základní podoby pospolitosti, v níž je mi dáno žít, tak jakápak demokracie! Zde je třeba podotknout, že z čistě teoretického hlediska o takové zvolení či jmenování usilovat mohu, nicméně já se této možnosti dobrovolně vzdám. Proč? Protože jsem si vědom svých omezených schopností a vím, že k takovéto úloze nejsem stvořen. Mohu maximálně projevit svou vůli tím, že podpořím někoho z těch, kdo takové schopnosti mají. Jistě je možné uvažovat o takové podobě „aristokratické demokracie“. Je však prakticky realizovatelná?

Představme si společnost, kde jsou lidé natolik jasnozřiví a morálně vyspělí, že budou schopni uvažovat výše popsaným způsobem. Zřejmě bychom zde dospěli k ideálu. Zemi spravují jen ti nejpovolanější, zbytek populace se dobrovolně podvoluje pokynům těch schopnějších a zralejších, ti, kdo vládnou a rozhodují, se k moci dostávají plně demokratickou cestou a všichni takové poměry jaksi přirozeně, samozřejmě akceptují.

Ortega mluví o „staré demokracii“, kde si „zástupci davů“ uvědomovali limity a řízení společnosti dobrovolně přenechávali vybraným osobám (elitám). Přiznám se, že nevím, jaký typ demokracie má náš autor na mysli. Jednalo se v případě oné „staré demokracie“ opravdu o demokracii, tak je tomuto pojmu standardně rozuměno? Mám zato, že španělský myslitel uvedeným termínem míní určitý typ hierarchicky či stavovsky uspořádané společnosti, tedy systém, jemuž jsou vlastní určité autoritativní rysy. Přinejmenším v tom smyslu, že určité skupiny obyvatelstva do politického života nezasahují (neúčastní se voleb), a to nikoliv proto, že nechtějí, nýbrž proto, že nemohou či k tomu nemají reálnou příležitost.

Nemám v úmyslu zde rozvádět úvahy na téma adekvátního obsahu pojmu „demokracie“. Jsem však toho názoru, že Ortegova představa „aristokratické demokracie“ je z říše iluzí. Naráží totiž na základní limity lidského naturelu: Jestliže se davy jednou dostaly k moci (získaly do té doby netušená práva), proč by se jí měly chtít dobrovolně vzdát? Řešením by zde bylo jen radikální překonání davové mentality u většiny populace, jenže právě vítězství idejí, jež umožnilo vznik liberální demokracie, tuto mentalitu stvořilo. Zdá se, že se zde točíme v kruhu.

Závěr

Ortega Y Gasset varuje před ohromnou krizí, jež zachvátila západní svět a jež má potenciál úplně jej zničit. Příčiny a podoba této krize jsou nanejvýš zřejmé. Nemá-li Evropa propadnout do éry nového barbarství, musí její obyvatelstvo radikálně přehodnotit svůj přístup ke světu. Řešením je tu pouze hluboká sebereflexe, jež by vedla k znovuobjevení skutečných hodnot života. Lidé se musejí zříci mělkého hédonismu a infantilního chápání práv a povinností, musejí znovu objevit svou nejvlastnější (duchovní) přirozenost.

Španělský myslitel se domnívá, že taková změna je možná, předpokládá však hlubokou proměnu kulturního klimatu. O tuto proměnu by se měli postarat zástupci kreativních minorit, elit. Nejpozitivnější rys své doby spatřuje Ortega v ohromné vitalitě evropské populace. Tam, kde je vůle k životu, se snad sám život se svými přirozenými nároky a pravými hodnotami nakonec opravdu prosadí.

Jak se situace v Evropě od doby vzniku Vzpoury davů vyvíjela, již bylo načrtnuto. Elity, na něž španělský myslitel sázel, se vydaly zcela jiným směrem, než by bylo pro znovuprobuzení autentického ducha naší kultury potřebné.

Naděje na křesťanskou obnovu Evropy14), jež byla zřejmě živá v prvních dvaceti letech po druhé světové válce, definitivně pohřbila kulturní revoluce. Od té doby se západní svět stále více a více sekularizuje, ztráceje poslední zbytky povědomí o svých nejvlastnějších kořenech. Současné elity vyznávají v rozhodující míře agnosticismus a materialismus. Jak jsme se snažili ukázat, tyto směry nemohou samy ze sebe nikoho podněcovat k autentickému osobnostnímu rozvoji a mravnímu růstu. Je-li člověk pouhým lehce oduševnělým živočichem, odsouzeným k věčnému zániku, pak není žádný rozumný důvod odpírat si slasti tohoto světa ve jménu nějakých pofidérních vyšších hodnot.

Naprostá většina populace již nenaslouchá kazatelům evangelia, vyzývajícím k pokoře, půstu a ochotě se obětovat pro vyšší ideály (reálné, nikoliv utopické). Nechce nic slyšet o tom, že jistá míra dobrovolně přijímaného strádání je pro zdárné putování za stavem vnitřní plnosti a opravdové radosti nezbytná. Většina populace naslouchá politikům, intelektuálům, kulturním či jiným ikonám, velebícím co nejpohodovější, příjemný a vzrušujícími zážitky prosycený život, kompletně zaměřený na věci tohoto světa. „Noví humanisté“, stoupenci radikálně pokrokářských teorií, pak balamutí své intelektuálně pasivnější spoluobčany zvěstmi o nových a nových právech, která jim údajně příslušejí, o příští společnosti, kde bude možno dosáhnout vskutku plného osvobození, neboť všechna omezení, jež lidskému jedinci brání žít plně podle jeho představ, budou snad s konečnou platností odstraněna. Svět budoucnosti by měl být opravdu světem vlády svrchované lidské autonomie. K čemu však taková „říše univerzální autonomie“ v posledku povede, není těžké domyslet.

A jak je to s onou, naším autorem tolik oceňovanou, vitalitou evropského obyvatelstva? Ta se dávno vytratila. Původní evropské obyvatelstvo vymírá. Kdo je má dle představ současných západních elit nahradit, je všeobecně známo. Mnozí z příslušníků jiných kultur však naše hodnoty odmítají, nebo jim prostě nerozumějí. Nemají v úmyslu se asimilovat, chtějí náš prostor kolonizovat. K čemu se tedy nakonec schyluje?

Z křesťanského pohledu se ovšem nic překvapivého neděje. Západní svět vymírá, masivně odpadá od víry a utápí se ve zmatcích a iluzích. Co je na tom zvláštního? Kdo rozumí tajemným úradkům Božím? Není třeba padnout na úplné dno, aby mohlo dojít ke skutečnému prozření?

Bylo by nerozumné propadat depresím a ztrácet naději. Křesťan by měl rozhodně vědět, co je třeba činit: Bude-li hledat především Boží království a jeho spravedlnost, vše ostatní mu bude přidáno.

POZNÁMKY:

1. José ORTEGA Y GASSET: Vzpoura davů, Naše vojsko, Praha 1993.

2. K nejbizarnějším závěrům zmíněných filosofií lze počítat noetický relativismus (důsledek neschopnosti dospět k pravdě), redukci lidského bytí na pouhé materiální procesy, determinismus, znemožňující svobodné rozhodování či radikální etický a kulturní relativismus.

3. José ORTEGA Y GASSET: Vzpoura davů, s. 130.

4. Ludwig FEUERBACH: Podstata křesťanství, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1954.

5. Ibid., str. 17.

6. PIUS XI: Antitotalitní encykliky (Divini redemptoris), Krystal OP, Praha 2015, s. 83-84.

7. Např. Jiří FUCHS: Kulturní marxismus jako revoluční jádro levicového liberalismu, in: Distance 4/20, s. 5-23, Roman CARDAL: Současná kulturní válka její zdroje (tamtéž, str. 24-36).

8. Značného věhlasu dosáhl ve své době například Herbert Marcuse, autor slavného eseje Represivní tolerance. Na konci šedesátých dvacátého století byl mimo jiné i hvězdou studentských kampusů.

9. Vladimír SOLOVJOV: Duchovní základy života, Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad 1996, s. 19-20.

10. Kdyby v člověku nebylo žádné vědomí věčnosti, kdyby základem dění byla jen divoce kypící moc, jež by zmítána v temných vášních vytvořila vše, věci veliké i věci bezvýznamné, kdyby se pod vším skrývala bezedná a nikdy nedosycená prázdnota, co by byl život jiného než zoufalství. Kdyby tomu tak bylo, kdyby neexistovalo žádné svaté pouto, jež by lidstvo spojovalo, kdyby povstávalo pokolení za pokolením jako listí v lese a jedno dávalo vznik druhému jako ptačí zpěv v háji – kdyby procházelo světem tak jako loď proplouvá mořem a vánek pouští – bezmyšlenkovitá a neplodná věc – kdyby věčně hladové zapomnění vždycky číhalo na oběť a neexistovala žádná moc natolik silná, aby mu ji vyrvala – jak by byl

život prázdný a bezútěšný! (Soren KIERKEGAARD, Bázeň a chvění, Svoboda-Libertas, Praha 1993, s.15).

11. Důkladné analýzy negativních dopadů materialismu na mravnost provádí ve svých textech Jiří Fuchs. Např. kniha: Člověk bez duše, život beze smyslu, Academia Bohemica, Praha 2016, s. 308-336.

12. Józef M. BOCHÉNSKI: Marxismus-Leninismus, věda neb víra, Velehrad s.r.o., Velehrad 1994, s.30.

13. Ve své knize Live Not By Lies načrtává americký spisovatel a publicista Rod Dreher profil současného amerického radikálního progresisty. Ti, kdo usilují a radikální proměnu americké společnosti,bývají nazývání social justice warriors. Typický bojovník za sociální spravedlnost sice požaduje zásadní změnu společenského systému, zároveň se však v žádném případě nechce vzdát benefitů, jež mu přináší život v blahobytné společnosti. Je bytostným hédonikem, požadujícím blahobyt a bezpečí. K bližší charakteristice tohoto „bojovníka“: Rod DREHER: Live Not By Lies, New York City: Sentinel 2020, s. 59-65.

14. Například britský historik Paul Johnson vysoce hodnotí činnost významných křesťanských politiků poválečného období (Konrad Adenauer, Alcide De Gasperi, Charles de Gaulle). Sov. Paul JOHNSON: Dějiny dvacátého století, Rozmluvy, Praha 1991.