Reakce na mailovou přestřelku Joch-Fuchs o Ukrajině

Luděk Rychetník

Vážená redakce:

především gratuluji k nápadu dát do čísla 4/2013 'Mailovou přestřelku' Romana Jocha a Jiřího Fuchse. Autorům se v ní povedlo výstižně formulovat protichůdná stanoviska na zahraničně politickou otázku dneška, která ostře rozděluje naše veřejné mínění a někde zasahuje i do osobních vztahů. (Věřím, že nepovede k rozvodům jako snad vede v Rusku - jak nedávno v TV vyprávěl bývalý velvyslanec.)

V následujících odstavcích bych chtěl vypíchnout to, co považuji za nejzávažnější bod - RJ to sice píše, ale mohlo by to v proudu polemiky zůstat mimo pozornost - a v té souvislosti upozornit na jednu mezeru v naší národní politické kultuře, (s použitím kategorizace Donalda Rumsfelda) na "to, co nevíme, že nevíme". A to již může být skutečně nebezpečné. (Slavoj Žižek a němečtí sociologové Daase a Kessler přidávají ještě jednu kategorii "toho, co víme, ale předstíráme, že nevíme, protože to nesnášíme".)

Ten závažný a nebezpečný bod je Jochem formulován v bodě 6 na straně 59. Jde o přímé porušování přijatých dohod ze strany Ruska. To je skutečně neakceptovatelné a přímo to ohrožuje naše spojence v NATO - a tím i nás. Pokud by strana Adama Bartoše získala více hlasů a jeho a Fuchsův názor získal větší podporu ve veřejnosti, směřovalo by to ke zradě našeho spojenectví. Má s tím něco společného EU? Ano, EU je politická opora NATO v Evropě. Má s tím něco společného duchovní nebo kulturní stav našich západních spojenců? Ano, má. Nemusí se nám líbit, můžeme být přesvědčeni o jejich dekadenci a zhoubném ideovém vlivu na nás - jak moc jsme na tom lépe, když mu podléháme?

Ale postavení závislého spojence v NATO je pro nás to nejméně nebezpečné, které v naši středoevropské pozici a naší vnitřní situaci můžeme mít. Na druhé Švýcarsko (zatím?) nemáme. Vyžadovalo by více morálně a politicky vyzrálé občany - poctivost, dodržování zákona a pravidel demokratického veřejného života, hromadnou a aktivnější účast ve veřejném životě a do státních funkcí vychovat a vybírat lidsky a politicky zralé politiky se smyslem pro obecné dobro. Snažil jsem se to říci podrobněji ve své knížce. Pevný a dlouhodobě životaschopný samostatný stát je výsledkem vnitřní pevnosti a svobody. Na tom je třeba pracovat, trvale a cílevědomě.

To je to, co 'nevíme, že nevíme', a nevěděla to naše politická třída od vzniku republiky v roce 1918. TGM a snad pár jeho přátel představovali vzácnou výjimku a mnoho nezmohli a ani se příliš nesnažili (v otázce našich Němců a Slováků). Ostatní byli státo(ne)tvorně naivní a zaslepení nacionalismem. (Píše o tom Podiven v Češi v dějinách moderní doby. Protiargumentace viz Věra Olivová, Manipulace s dějinami první republiky, Společnost Edvarda Beneše, Praha 2001. Obojí dostupné online.) Zde je vnitřní příčina našich národních katastrof ve dvacátém století a Adam Bartoš a JF v této chybě pokračují. JF založil a vede Distanci, v níž usiluje o nápravu filosofických kořenů naší a obecně křesťanské ideové slabosti. To je velice potřebné a záslužné dílo. Svou podporou Bartoše však ohrozil i pověst a věrohodnost Distance. Udělal chybu.

Ještě snad poznámka k Rusku. Patřím mezi rusofily, zažil jsem osvobození Rudou armádou v květnu 1945 a láska byla spojena s vděčností. Dědeček uměl rusky ještě z doby ruského zajetí v první světové válce, všechny nás naučil dělat dobrý ruský čaj a po osvobození rád nabídl rudoarmějcům ubytování v prázdném bytě ve svém domě. Opuštěná žena v sousedství ochotně přijala ruského vojáka k sobě. Má s ním docela hezkou dceru. (O něco starší dceru má s německým vojákem.) V naší oblasti Táborska a Budějovicka se rudoarmějci chovali dobře. To nejhorší, co jsem viděl, byl lov ryb s pomocí ručního granátu. V tom jim ostatně Češi pomáhali, tenkrát se to tak nebralo.

Lituji osudu Rusů, který se - zcela jistě od roku 1968 - relativně (k Západu) zhoršoval, a absolutně zhoršoval od dob Jelcina. Lituji jejich zahraničně politického úpadku od roku 1990. Platí za imperialistickou politiku Sovětského Svazu. Ani kdyby Západ chtěl, nemohl bránit bývalým satelitům, aby - z dobrých historických důvodů - vstoupili do NATO. V dobách studené války od roku 1968 Sovětský svaz nahrazoval svou civilizační slabost (zejména v kvalitě vládnutí a vedení hospodářského života) vojenskou silou. Nám ji názorně předvedl v roce 1968. Bohužel Putin teď přijal tutéž strategii. To může vést jen k pokračujícímu úpadku Ruska. Teď to myslím nikoliv relativně, protože osud západní civilizace je ohrožen. Doufám však, že tradice a instituce svobody a kritického zkoumání ji (a nás) časem dovedou k nápravě. Myslím, že RJ má podobné důvody ke své naději na obrat v EU.

Hlavní teze se týká bezpečí našeho státu, a tím i národa, a o naši ne/spolehlivosti jako spojence - opět s důsledky pro náš stát. To je to, co nevíme, že nevíme. Naší politickou kulturní mezerou je, že nemyslíme státnicky a s trestuhodnou lehkomyslností nevnímáme geopolitická rizika. Tresty jsme odpykali v minulém století (1938, 1948, 1968), ale to neznamená, že za opakování chyby (třeba oddávání se iluzi hrdě neutrálního Švýcarska) nebudeme pykat znovu. Někteří se snad trochu zamyslili, ale politická kultura nevyspěje za pár let.

V polemice s Jochem se oba zmiňujete o Polácích. Ti skutečně mají s Ruskem dlouhodobě špatné zkušenosti. Ale také mají dlouhodobě vyspělou a státnicky myslící politickou třídu. My jsme o ni v minulosti přišli, a i tak za moc nestála. Mám na mysli to zpackané povstání proti Habsburkům v roce1620 s historicky katastrofálními důsledky - především pro samu politickou třídu.

Určitou pomocí při dohánění by mohla být výchova nastávajících politiků. Britové ji mají na dobré úrovni: Téměř každý člen vlády tradičně prošel kurzem PPE: Philosophy (v prvním ročníku se čte a diskutuje Platónova Republika a Aristotelova Politika) - Politics - Economics v Oxfordu, nebo něčím podobným na jiné univerzitě. Ale hlavně mají politickou tradici, kterou vstřebává kdekdo z dobrých historických a politických knih a politických rozborů v novinách na úrovni. Ne že by nedělali politické boty, viz linie 'appeasement' ústupků v 30tých letech - v důsledku strachu z komunismu, nebo suezské dobrodružství v 1956 (čirá hubris), nebo účast ve válce v Iráku po boku Američanů - věrnost spojenci, která však šla nad povinnost. Ale v prvním případě se vzpamatovali, když šlo do tuhého, a tím zachránili Evropu, a ve druhém a třetím případě nebyla v sázce existence jejich státu. Překvapuje mne, že nedokázali Američanům vysvětlit to, co Američani 'nevěděli, že nevědí', to jest, že na zelené louce, a již vůbec ne na spáleništi, nevznikne nejen demokracie, ale ani fungující stát. To Britové museli vědět z dob svého impéria; v každé kolonii se snažili co nejméně narušit zaběhlý způsob vlády, ale vždy pečlivě zaváděli fungující britské soudnictví. A jak říkal Leonard Schapiro (historik, specialista na KS SSSR), vláda práva je ten nejdůležitější činitel, který odlišuje demokracii od autokracie a vlády zvůle.