Embedded Files
Roman Cardal
Nabízím opět několik vybraných textů s komentáři, tentokrát z oblasti politické filosofie.
TEXT č. 1.
Cena člověka nebo jeho hodnota je v tom, zač stojí, tak jako je cena jiných věcí, tj. kolik by se asi zaplatilo za užití jeho síly a moci. Není tedy naprostá, nýbrž závisí na potřebě a úsudku jiných. Dobrý vojevůdce má za války velikou cenu, ať je to válka právě vedená nebo hrozící, ale za míru té ceny už nemá. Učený a neúplatný soudce stojí v míru za velmi mnoho, nikoli však už ve válce. A jako v jiných věcech, taktéž, jde-li o lidi, určuje cenu kupující a nikoli prodávající. Lidé se většinou sami odhadují co nejvíce, ale jejich skutečná cena není o nic vyšší, než ji odhadují jiní… Být proslulý, tj. známý bohatstvím, důstojenstvím, velikými činy nebo vůbec něčím významně dobrým, je čestné; je to známka moci, pro kterou je někdo znám. Život v ústraní však čestný není…Není na újmu cti, zda nějaký čin je spravedlivý nebo nespravedlivý, jen když je veliký a nesnadný, a tedy je projevem veliké moci a síly. Vždyť čest záleží jenom v tom, aby si lidé myslili, že je někdo mocný. Proto staří pohané věřili, že bohy velmi uctívají a nikoli neuctívají, když o nich v básních vypravovali, že loupí, kradou a dopouštějí se jiných velikých, avšak nespravedlivých a nečistých skutků. Např. u Jova se nic tak nevelebí jako jeho cizoložství, u Merkura zase krádeže a podvody. V Homérově hymnu na tohoto boha se mu vzdává největší chvála za to, že sotva se ráno narodil, v poledne již vymyslil hudbu a s večerem ukradl pastýřům Apollonova stáda (Thomas HOBBES, Leviatan, str. 127).
KOMENTÁŘ
Komu připadá tento názor alarmující, nechť nepřehlédne jeho poslední důvod. Ten spočívá v Hobbesově materialistickém a utilitaristickém pojetí lidského vědění. K Hobbesově cti slouží, že nezakrývá jasné důsledky premis, které uznal za platné, a neschovává se za fráze o nedotknutelné lidské důstojnosti, jak mnohdy činí ti, kteří s ním sdílejí stejné či principiálně podobné teoretické předpoklady.
Hrozivý stín kvantitativně měřitelné moci se rozprostírá nad každým lidským jedincem. Čest a úcta mu patří, jsou-li mu prokazovány velkým počtem ostatních lidí. Komu se takového uznání nedostává, není na něm nic čestného ani úctyhodného. Masa, síla, kvantita je něco hodnotnějšího než skutečná kvalita. Hobbesova restrikce vědy na empiricky dostupné aspekty lidského života vysvětluje i absolutizaci hlediska vnější působnosti, bez níž se člověk propadá v bezvýznamnost. Kdybychom chtěli porovnat dva zásadně protikladné pohledy na člověka, v nichž se zohledňuje společenský kontext jeho osobní existence, a na jednu stranu bychom umístili příslušné výpovědi Platónovy Ústavy či Aristotelovy Politiky, pak bychom k vyplnění druhé strany mohli využít tuto pasáž z desáté kapitoty Leviatana. Materialistická perspektiva, která podle Hobbese jediná umožňuje vědu, působí, že mezi intimní niterností člověka a jeho zevnějškem neexistuje žádný podstatný rozdíl. Vše je jenom hmota. Hlavní rys hmoty je rozprostraněnost v prostoru, expanze a exteriorizace částí. Touha po moci není než specifický výraz přirozené dynamiky oné hmoty, kterou nazýváme „člověk“. Život v ústraní se podobá totální anihilaci, neboť hmota bez expanze a vnější působnosti ztrácí svoji ústavní povahu. Oproti tomu Platón i Aristoteles věděli, že poznání nepodléhá kvantitativním výpovědím. Vědění o červeném, kulatém, žhavém a milióny tun vážícím tělesu není samo červené, kulaté, žhavé a vysokotonážní. Intencionalita zbavuje obsahy vědění jistých charakteristik, mezi něž patří v prvé řadě konkrétní kvantitativní určení. Vědění je kvalitou zušlechťující rozum a ve srovnání s kvantitou se vyznačuje opačným znakem – netíhne ke zvnějšnění, nýbrž k stále intenzivnější interiorizaci. Dokonce i samotná hmota by se bez v ní přítomných kvalit rozpadla v čiré vnější disperzi. Za těchto okolností se však stává zřejmé, že život v ústraní nepostrádá onu hodnotu, kterou mu Hobbes upírá. Neboť kdo se mu oddá, sleduje jen přirozený sklon svých specificky lidských kapacit k jejich maximálnímu uskutečnění. Ostatně termín hodnota nemá s kvantitou nic společného, protože je sám kvalitativní. Hmotné části, nakolik jsou takové, jsou vždycky stejné, zatímco hodnota vyžaduje převýšení, nadřazenost, excelenci, jedním slovem hierarchizovatelnou nestejnost. Tu může zajistit pouze kvalita. Proto také Platónovo hodnocení skutků mytických postav bohů vypadá tak, jak vypadá – je zásadně odmítavé. Hobbes se nenechává odvést od implikací svého reduktivního myšlení, ale o důvodu stanoviska antických filosofů bohužel nic netuší (komentář převzat z Roman CARDAL, Čtyři milníky politické filosofie, s. 213-215).
TEXT č. 2.
Sociologicky lze vznik socialismu vztáhnout ke vzniku kapitalismu, průmyslové společnosti a zmasovění třídy proletariátu. Např. Max Weber vidí příčinu v původním oddělení práce (pracovníka) od provozních prostředků. Ve středověku byl (téměř) každý pracovník vlastníkem výrobku, nakupoval si suroviny, výrobní prostředky atd., zatímco dnes výrobu řídí a vlastní kapitalista a dělníka si jen najímá. Podle socialistické ekonomické teorie si kapitalista přivlastňuje celou hodnotu dělníkovy práce a vyplácí mu z ní jen malou část – mzdu. Je ovšem nutné dodat, že podle zákonitostí fungování takto založené společnosti kapitalista v ostré konkurenci ani nemůže vyplácet dělníkovi výrazně vyšší mzdu. Kapitalismus, proti kterému chce socialismus bojovat, se tedy vyznačuje „panstvím věcí nad člověkem“. Ambicí socialismu je vybudování nové, lepší společnosti. Lidská přirozenost není v rámci socialismu něco pevně daného. Povahu člověka formují okolní vlivy, které v něm mohou vypěstovat špatné návyky. Kapitalistická společnost, která je podle socialistů postavena na vykořisťování a chamtivosti, tak generuje další chamtivost, neboť ta se stává principem lidského chování a vyplácí se. Socialistická společnost naopak oceňuje schopnost kooperace, solidaritu, nezištnost atd. Pro socialisty nepředstavuje hodnotu ani spontánní svoboda (jako pro liberály), ani řád společnosti (konzervativci). Socialismus předpokládá radikální přestavbu společnosti znamenající přeměnu jejího fungování, počínaje oblastí ekonomické výkonnosti a konče mezilidskými vztahy a povahou člověka. Socialismus předpokládá, že společnost založená na ekonomické soutěži je překonaná. Ekonomická soutěž mezi lidmi se jeví jako kontraproduktivní, a to ze dvou důvodů: Podporuje špatné lidské vlastnosti a zároveň reálně snižuje společenský důchod (tržní ekonomika tedy rozhodně není, alespoň v očích mnoha radikálních a důsledných socialistů, považována za nejefektivnější model).
Aby se změna uskutečnila, společnost si podle socialistů žádá radikální rekonstrukci, bez níž nelze ambiciózních cílů socialismu dosáhnout. V první fázi socialistického hnutí nejvýznamnější větev předpokládá revoluční řešení, tj. násilné svržení stávajícího politického řádu. V socialistickém táboře se ovšem postupem času rozšířila vize změny společnosti prostřednictvím reforem. Dokonce lze hovořit o rozlišení mezi komunisty a socialisty podle míry jejich revolučnosti. Třetí a nejširší význam pojmu socialismus je komplexní politická ideologie, jedna ze tří stěžejních politických ideologií dneška (vedle liberalismu a konzervatismu). Podle A. Heywooda je charakterizovatelná následujícími pojmy: a) pospolitost (sociální a ekonomické problémy jsou lidé schopni lépe řešit jako příslušníci kolektivu než jako individua; jednotlivce nelze od společnosti oddělit; přirozenost člověka je formována prostředím; v lepším prostředí lze člověka odnaučit sobectví a může dojít naplnění a dosáhnout seberealizace); b) spolupráce (konkurence podporuje sobectví a agresivitu, spolupráce vede k rozvíjení lepších stránek člověka; energie společenství může být efektivnější než energie souhrnu soupeřících jednotlivců; „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (K. Marx): tedy 1) rovnost v odměňování, 2) motivem k ekonomické aktivitě není osobní prospěch, nýbrž blaho celku); c) rovnost (posiluje spravedlnost, posiluje sociální solidaritu, kdežto nerovnost plodí konflikty a nestabilitu; uspokojování potřeb je základem seberealizace člověka (potřeby jsou stejné); nerovnost je zpravidla spíše důsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti než rozdílů mezi lidmi; formální (právní a politická) rovnost nedostačuje; komunisté jsou pro absolutní materiální rovnost, socialisté spoléhají na snížení sociálních rozdílů prostřednictvím sociálního státu a progresivního zdanění); d) aktérem dějin je společenská třída, nikoli individuum, třída je též nástroj analýzy; chování a zájmy lidí (včetně morálního hodnocení) jsou určovány jejich příslušností ke společenským třídám; kapitalisté vykořisťují dělnickou třídu; dělnické třídě jde o politický boj a emancipaci jeho prostřednictvím; dnes je třídní identifikace velmi oslabená, ovšem ideální cíl socialismu představuje odstranění třídního rozvrstvení společnosti; e) společenské vlastnictví (bohatství vzniká kolektivním úsilím, a proto by mělo být též sdíleno celou společností; cílem socialismu je buď zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nebo jeho podřízení zájmům společnosti; soukromé vlastnictví je nepřirozené, nespravedlivé a morálně korumpuje) (Jan ŠMÍD, Socialismus – základní teze, s. 48-52).
KOMENTÁŘ:
K socialistické vizi lidské reality patří odmítání existence stabilní lidské přirozenosti. Člověk je bytost kolektivní – společenská. Poměry ve společnosti modelují základní intelektuálně-mravní profil každého jedince. Přestavbou společnosti se mění i charakter jejích členů. Socialisté na jedné straně rezignují na přesvědčení o invariantní lidské přirozenosti, na straně druhé však vynášejí hodnotící mravní soudy s objektivním nárokem. To je ale nemožné, neboť dynamizováním přirozenosti se ztrácí pevná půda pro rozlišení, co je pro člověka dobré, a co nikoli. Na pozadí socialistické ideologie je přítomná víra v hodnotu lidské reality, která je pojímána kolektivisticky. Jedinec má hodnotu, a tedy i důstojnost, jen nakolik se harmonicky včleňuje do života společenského celku. Tuto hodnotu a důstojnost lze zachytit prostřednictvím v textu užitých pojmů osvobození, emancipace, naplnění, seberealizace. Jedním ze základních zel postihujících člověka je společenská nerovnost. Proto se socialisté snaží o uskutečnění všepronikající rovnosti – hovoří o rovných příležitostech, o nutnosti odstranění rozdílů mezi mužem a ženou, heterosexualitou a homosexualitou, atakují údajnou nepřirozenost autority ve výchově, na školách atd. Současné postmoderní, relativistické klima je tedy od základu prolnuto socialistickou ideologií.
TEXT č. 3.
Základní principy liberalismu můžeme stanovit následovně. Například John Grey říká, že liberalismus je individualistický, egalitářský, univerzalistický a melioristický. Individualistický proto, že nadřazuje jedince nad kolektiv. Egalitářský proto, že „popírá význam rozdílné morální hodnoty lidských bytostí pro právní či politický řád“. Univerzalistický, neboť společenské a kulturní odlišnosti považuje až za druhořadé. Melioristický, neboť považuje politická a společenská zřízení a instituce za zdokonalitelná. Roger Scruton nachází v liberalismu následující společné znaky: 1) Víru v nejvyšší hodnotu jednotlivce, jeho svobody a jeho práva; 2) Individualismus v jeho metafyzické variantě; 3) Víru v přirozená práva jednotlivce, která existují nezávisle na vládě a která by měla být vládou a proti vládě chráněna; 4) Přiznání nejvyšší hodnoty svobodě… vláda musí být omezena tak, aby svoboda pro každého občana mohla být zaručena… Pro liberála představuje jednotlivec základní jednotku, zatímco společnost je až odvozená (zjevný protiklad např. k aristotelské tradici). Jednotlivci se koncentrují na své vlastní individuální cíle (snaží se uspokojovat své potřeby a zájmy) a jejich povinnost vůči společnosti prakticky neexistuje, resp. jen v rámci toho, co je dáno smlouvou (liberálové patří již od Thomase Hobbese a Johna Locka zpravidla k vyznavačům teorií společenské smlouvy). Svoboda je důležitá proto, že umožňuje jednotlivci realizovat jeho individualitu. Omezení jsou největším představitelným politickým zlem, přesto je nutné původně neomezenou svobodu nějak vymezit – odtud pochází klasické „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Rozum ovládá (podle liberálů) lidské jednání, což je pro ně silný argument proti jakýmkoliv paternalistickým zásahům. V souladu s osvícenstvím chtějí osvobození lidstva od pověr a dogmat a optimisticky věří ve volný trh myšlenek, na kterém zvítězí ty správné. Tak je realizován pokrok, v souladu s meliorismem liberalismu vlastním. Spravedlnost v pojetí klasického liberalismu znamená mj. právní (a často i politickou rovnost) všech osob, která je též často označována za rovnost formální. Liberalismus je proto charakteristický odmítáním veškerých výsad a privilegií. Lidé se rodí rovni a rovni by si měli být celý život v pravidlech, která upravují jejich vzájemné vztahy (rovnost před zákonem). Klasický liberál se přitom nezajímá o výsledek, ani o výchozí podmínky každého jednotlivce, ale o stejná pravidla pro všechny. Proto je podle liberála přirozené a správné, že někteří uspějí, zatímco jiní (líní, neschopní apod.) nikoliv. Takový stav má navíc na jednání jednotlivců blahodárný motivační efekt. Tuto představu ovšem nesdílejí pozdější představitelé tzv. „moderního liberalismu“, podle nichž je nutná i jistá, alespoň minimální míra sociální rovnosti, neboť jen tak lze realizovat sociální spravedlnost, politickou rovnost (ve smyslu podílu na rozhodování) a rovnost šancí (vytvořením určitého minimálního standardu výchozích sociálních podmínek). Pro klasický liberalismus je přijatelná celá škála politických uspořádání, přičemž demokracie v dnešním pojetí patří spíše mezi ta, kterých se klasický liberalismus obává. Všelidová vláda totiž představuje spíše riziko pro práva a svobody, neboť jde o další z variant neomezené moci, jíž lze navíc těžko vzdorovat. Ideálem liberalismu je omezená moc nad občany. Toho chtějí dosahovat především rozptýlením (decentralizací) moci, dále jejím zákonným či ústavním omezením (systém brzd a protivah) a především soukromým vlastnictvím, bez kterého se občan stává ekonomickým a sociálním otrokem státu. Liberální představu společnosti lze charakterizovat například jako pokus sladit životy mnoha lidí s pluralitními životními cíli. Liberalismus předpokládá, že není správné prosazovat jedinou představu nebo soubor představ o správném životě, že jde o soukromou záležitost každého jednotlivce, ovšem je možné a nutné dosáhnout shody na pravidlech, kterými se bude takto pluralitní společnost řídit, a že je tato shoda slučitelná se zachováním svobody v otázce cílů. V rámci liberalismu se logicky vede např. diskuse o míře plurality a tolerance, kterou by liberálové měli respektovat. Zatímco někteří liberálové (např. F. A. Hayek) uznávají důležitost určitých hodnot, tradic a zděděných vzorců chování pro samotné fungování liberální společnosti, jiní (např. J. S. Mill) se domnívají, že k podstatě liberální společnosti patří naopak absolutní tolerance a odmítají tlak společnosti a tradic, stejně jako tyranii státu. Liberálové (na rozdíl od libertariánů) uznávají důležitost existence státu. Neshodují se však v otázce jeho rozsahu a síly (Jan ŠMÍD, Klasický liberalismus – základní teze, s.70-76).
KOMENTÁŘ:
Liberalismus je komplexní ideový fenomén. Již samotné označení tohoto směru naznačuje, že centrální hodnotou je v něm lidská svoboda (libertas). Autor v textu poznamenává, že liberalismus spočívá na určitých předpokladech, které označuje jako víru. Řada těchto předpokladů je sice dobře racionálně zargumentovatelná, avšak k dějinám liberalismu patří i to, že většina jeho významných zastánců nebyla schopna přinést v jeho prospěch uspokojivé důvody. Např. jeden ze zakladatelů liberalismu, John Locke, předpokládá, že se lidští jedinci rodí jako vzájemně rovné, stejně svobodné bytosti, které jsou vybaveny určitými přirozenými, nezcizitelnými právy. S tímto jeho přesvědčením ovšem velmi ostře kontrastuje jeho empirismus, podle něhož věci nemají nic objektivně společného a veškerá zkušenostně zachytitelná realita podléhá zásadní nahodilosti. Proto si Locke vlastně nemůže dovolit předpokládat, že něco stejného (rovnost, svoboda, práva) se objektivně vyskytuje u mnohých jedinců, poněvadž to by mohl tvrdit jen v případě, kdyby respektoval požadavky tzv. realismu. Ten se však s empirismem neslučuje. Kromě toho empirismus vylučuje i nutnou přináležitost práv a svobod člověku – vše empiricky evidovatelné je totiž i se svými vlastnostmi od základu nahodilé, nenutné. Do podobných potíží se dostává i současný liberalismus, typický pro naši postmoderní pluralistickou společnost. Na jedné straně je dnes relativismus povinným a vyžadovaným stanoviskem (už tento tzv. politicky korektní, a tedy nekompromisně vyžadovaný postoj, je ze své povahy hluboce antiliberální), na straně druhé se velmi nerelativisticky a s bezproblémovou jistotou trvá na tom, že prý lidé mají jakási nezcizitelná práva (to radikálně koliduje s premisou relativismu, který dovoluje zpochybňovat a relativizovat naprosto vše). Vazba lidské důstojnosti na její liberální interpretaci se zdá být velmi těsná. Nelze nicméně přehlížet, že kombinace liberalismu s relativismem je protismyslná a pro hodnotu (důstojnost) lidského jedince naprosto smrtící.
TEXT č. 4.
Konzervatismus představuje obhajobu stávajícího společenského řádu. Na rozdíl od ostatních moderních politických ideologií neupíná své naděje ke společenským reformám, ale právě naopak usiluje o zachování stávajících funkčních forem společenského uspořádání. Burkovým heslem bylo „měnit, aby bylo možno zachovat“ (to change in order to conserve). Instituce, které prošly tím nejlepším možným testem, totiž zkouškou času, jsou prověřené, a neměly by být měněny, protože lidský rozum nedokáže zkonstruovat lepší uspořádání společnosti, jak nás o tom přesvědčují různé neúspěšné utopické projekty. Tato skepse pak vede k opatrnosti – uskutečňovat by se měly jen postupné, menší a dobře promyšlené změny, a jen tehdy, jsou-li nutné. Lze odcitovat klasický Falklandův výrok: „Není-li nezbytné provádět změny, pak je nezbytné je neprovádět“. Konzervativci odmítají teorie společenské smlouvy, neboť se domnívají, že žádný jednotlivec není schopen posoudit společenskou realitu v její plnosti, aby dokázal kvalifikovaně rozhodovat o otázkách, jež jsou předmětem společenské smlouvy. Legitimita státu proto nesmí záviset na smlouvě, neboť je plodem historie a tradic sahajících mnohem dále než k omezeným zdrojům, které má k dispozici jedna jediná generace. Není tedy vhodné dívat se na minulost pohledem přítomnosti, ale obrátit perspektivu – přítomnost představuje vyvrcholení minulosti. Předivo vztahů, které drží společnost pohromadě, stejně jako zdroje loajality, jsou příliš spletité a složité, aby se mohly stát obětí jakéhokoliv rozumování. Pokusy racionálně je uchopit musejí nutně zjednodušovat a deformovat realitu. Konzervatismus proto charakterizuje skepse vůči naší schopnosti pochopit společenské zákonitosti a vztahy a ještě větší skepse vůči naší schopnosti tyto vztahy reformovat. Proto konzervativci hájí zavedené společenské formy. Výsledkem je podle M. Oakeshotta (1901-1990) to, že mezi optimistickými racionalisty konzervativec „vypadá jako slepec ve společnosti sebevědomých jasnovidců“. Přesto respektuje a upřednostňuje i nedokonale fungující modely vlád a společností před pokusy razantních změn. Konzervativec však nebude proti dílčím změnám. Ideologie může pomáhat najít jakýsi pevný bod politické činnosti, je však zároveň velmi nebezpečná. Odstrašující příklad představuje Francouzská revoluce roku 1789, jejíž protagonisté se rozhodli přesadit principy fungující jinde (tedy v jiných podmínkách, v důsledku jiného historického vývoje) do tehdejší Francie. Výsledky dobře známe. Mechanické uplatnění „práv a svobod“ rozvrátilo celou tehdejší společnost a zničilo nakonec nejen ony vyhlašované svobody, ale i původní úroveň práv a svobod, která měla být pozvednuta. Místo reformních pokusů je tedy nutné plně pochopit fungování stávajícího systému (tradic jednání). Politika by neměla znamenat nic jiného než péči o platná opatření. Případné doplnění stávajících opatření by tedy mělo ponechat naprostou většinu nedotčenou. Politika sama se nemůže opírat o žádnou ideologii, nýbrž o znalost dosavadní tradice, ze které musí vycházet.
Konzervativci budou odmítat jakékoliv pokusy svěřit vládu do rukou „inženýrů, technokratů a dalších akademických specialistů“. Díky tomu se cítí být imunní vůči pokušení obdivovat „osvícené despoty“. Konzervativci, kteří jsou vůči kabinetním myslitelům tak nedůvěřiví, spoléhají spíše na instinkty praktických politiků. Rovnost občanů považují za přelud abstraktního myšlení, neboť lidé si nemohou (a nemají) být rovni ani majetkově, ani společenským postavením, vážností, autoritou, charizmatem, intelektem atd. (Jan ŠMÍD – Konzervatismus, s. 50-54).
KOMENTÁŘ:
Pro konzervatismus je typický důraz na časem prověřenou tradici. Limitem jistých forem konzervatizmu je jejich přílišná nedůvěra ve schopnosti lidského rozumu. Nicméně jejich skepse k lidským možnostem optimalizace společenského života se zdá být historicky solidně ospravedlněna. V kritickém pohledu můžeme říct, že žádoucí je utvoření souladu mezi liberální hodnotou svobody lidských jedinců a trváním na platnosti určitých tradičních hodnot, neboť pokud by se nám nepodařilo kriticky ospravedlnit tradiční hodnoty západní civilizace (objektivita poznání, možnost objektivního rozlišení mezi dobrem a zlem, bytostná svébytnost lidského jedince, dokazatelnost existence svobody a nadhistorické přesažnosti existence člověka), pak je každý boj za svobodu, osvobození a emancipaci lidí jen ničím nepodloženou vírou, která není o nic hodnotnější než jakákoli víra jiná, třeba i silně antiliberální (víra nacistů a komunistů). Proto je důležité pochopit, že jediným racionálně zodpovědným stanoviskem je stanovisko liberálního konzervatismu, tj. postoje, který hájí hodnotu a důstojnost lidského jedince skrze zdůraznění jeho svobody a práva na ni společně s nutností udržení nutných a nezbytných podmínek pro zodpovědnost tohoto stanoviska (viz uchování-konzervace a kritické založení uvedených tradičních hodnot).
TEXT č. 5.
Na veškerou politiku národního socialismu je proto třeba vždy nahlížet s vědomím, že jejím prvním přikázáním je zachování druhu. (Například na rozdíl od třídního socialismu komunistů, jehož prvním cílem není přežití národa, ale beztřídní pozemský ráj, čili také peklo).
Hitlerův praktický politický plán byl tedy vlastně velice prostý. Šlo mu jednoduše o vytvoření takové společnosti, která by dlouhodobě obstála a byla schopna se prosadit v tvrdé mezinárodní konkurenci. Tím by byl jednak umožněn další vývoj a zušlechťování německé rasy a současně by německý národ naplňoval i svou úlohu v celkovém evolučním směřování Přírody, totiž ve vyšším vývoji života vůbec. To, jak celý válečný experiment s budováním tisícileté říše nakonec dopadl a jaké budou konečné důsledky pro samotné Němce, už Hitler příliš řešit nemusel. Z hlediska jeho přesvědčení o přírodním výběru a vítězství lepšího se mu totiž nabízely jen dvě možnosti – buď je německá rasa nejlepší, a pak zvítězí, anebo není, a pak přirozeně podlehne. Pokud však Němci jakožto Árijci měli skutečně nejlepší krev, šlo jen o to jim to připomenout a přimět je, aby se začali chovat, jak si řád světa žádá. Potom už bylo vítězství prakticky nevyhnutelné…
Pokud bychom ještě měli pro úplnost zařadit národní socialismus na politické škále levice-pravice, jde zcela jednoznačně o levici, a to o levici extrémní. V žádném případě se tedy nejedná o extrémní pravici či nějaký fašismus, jak se dnes, především v důsledku poválečné komunistické propagandy, všeobecně míní. Při zařazování nacismu na levici se rozhodně není třeba odvolávat jen na Hitlerova vlastní prohlášení. Levicovost nacismu totiž podstatně plyne z naprostého upřednostnění kolektivního politického cíle a s ním úzce souvisejícího pojetí úlohy a hodnoty jednotlivce v rámci společnosti a státu.
Vyplývá-li totiž z darwinistického chápání světa, že prvním cílem veškerého lidského snažení je sebezáchova druhu a i vznik lidského státu je proto chápán jako důsledek pudu sebezáchovy za účelem přežití v něm sdružených jednotlivců, respektive národa, je zcela logické, že smysl života jednotlivého člověka se na světě vyčerpává v tom, aby nějak posloužil svému národu a státu a potom zemřel. Jednotlivec je v rámci nacistického světonázoru jednoduše jen dočasnou součástí dlouhodobě existujícího národního organismu a jeho život má proto cenu jen potud, pokud nějak slouží svému rasovému kolektivu v jeho nikdy nekončícím zápase. Je-li tedy na jednotlivé lidi nahlíženo jen jako na užitečná kolečka v soukolí národního státu, je také logické, že zájmy a existence státu musejí mít naprostou přednost před zájmy a životy jeho jednotlivých členů. Čím jiným je totiž z hlediska přežití druhu život konkrétního člověka než pouhou vývojovou epizodkou dějin?
Do národního těla se člověk navíc přirozeně rodí, takže se nutně stává jeho součástí. Nemůže tu vlastně existovat nikdo, kdo by mohl smysluplně žít svůj život mimo svůj národ a jeho stát, protože by se doslova míjel s přirozeným cílem svého života. Myšlenka jakkoli omezeného státu, jak ji známe třeba z liberálních demokracií, tu tedy vůbec nedává smysl.
Právě druhová společenská užitečnost jednotlivce přirozeně vede k tomu, že nacistický stát si činí nárok na celý život člověka, nejlépe od kolébky až po hrob. V praxi už proto nestačí jen se proti státu nestavět, do ničeho se nemíchat a žít si svůj život pokud možno někde mimo. Služba zájmům veřejnosti už není jen právem, ale stává se především povinností. Pracovat pro národ proto budou muset nějakým způsobem všichni. Němec, který by národu nepomáhal, nebo mu dokonce v jeho životním zápase nějak škodil, bude muset z kola ven. Národ totiž v tvrdé přírodní konkurenci buď přežije jako celek, anebo nebude vůbec…
A protože je to právě státní autorita a politická reprezentace, která řídí celý sebezáchovný boj, bude státu v zájmu života národa dovoleno doslova vše, bude-li to považovat za účelné. V nacistické společnosti se proto jednotlivec bude muset zcela podřídit politické autoritě, a to třeba až k otroctví nebo smrti. Dokonce ani vražda člověka nebude zločinem, bude-li páchána ve vyšším národním zájmu. Vše totiž bude poměřováno jedině podle toho, zda to slouží či škodí státu. Slovo politického vedení proto bude zákonem, i kdyby znamenalo sebevětší bezpráví a nespravedlnost. Vše, co bude dobré pro stát, bude spravedlivé, a každá protistátní činnost bude naopak zlem…
Když tedy vyjdeme z idejí, na nichž byl nacistický režim založen, především pak z toho, že v národní perspektivě dává život jednotlivce smysl jedině v rámci osudu celku, z čehož přímo plyne, že zájmy kolektivu jsou nade vše a že k jejich dosažení mají být všichni jednotlivci zorganizováni státem, potom je snadno zřejmé, že národní socialismus představoval jednu z variant levicové totality.
Levicovost nacismu je ostatně dobře zřejmá i při krátkém porovnání s komunismem. Oba socialismy totiž shodně usilují o vytvoření společenského řádu, v němž budou všichni na prvním místě sloužit kolektivu a jeho zájmům. Oba režimy se pochopitelně liší v tom, čeho má být v jejich revolucích dosaženo, avšak právě kvůli jejich pojetí společnosti a jednotlivce v ní je v obou případech výsledkem totalitní povaha jejich států. Základně lze hlavní cíle nacismu a komunismu rozlišit podle toho, že na jedné straně má jít o úspěšně vedený sebezáchovný boj národa, kdežto na druhé o nastolení beztřídního pozemského ráje. S tím úzce souvisí i definice kolektivů, pro něž je ta která ideologie určena. V případě třídního socialismu je kolektiv definován třídou pracujících, v případě národního socialismu zase národní příslušností. Také proto byli, a v případě komunistů stále ještě jsou, i nepřátelé obou systémů různí. Nacisté likvidovali konkurenční národy, komunisté třídy. Jedni stíhali národního nepřítele, druzí třídního atd. atd.
Odlišná odrůda Hitlerova socialismu byla také příčinou skutečnosti, že nacisté neusilovali o odstranění soukromého vlastnictví. Na rozdíl od komunistů jim totiž nešlo o ustavení beztřídní společnosti, nýbrž společnosti národní, a ta měla být co nejlépe uzpůsobena k úspěšnému vedení existenčního boje, takže z hlediska nacistů nedávalo smysl bezhlavě znárodňovat, pokud byli soukromí majitelé schopni hospodářské potřeby státu. efektivně uspokojovat
Levici tedy nelze zredukovat jen na to, jak se v principu staví k instituci soukromého vlastnictví, neboť i ona je často schopná pochopit, obzvláště dnes po katastrofálních zkušenostech s komunistickou ekonomikou řízenou státem, že jejím kolektivistickým cílům lépe poslouží úspěšný soukromý vlastník. Toho lze totiž nejen řádně zdanit, ale nejrůznějšími předpisy a regulacemi dosáhnout i toho, aby se mu vyplatilo či nevyplatilo vykonávat to, co si stát právě zamane, a vlastně tak člověka nepřímo donutit, aby svůj soukromý kapitál zapojil do naplňování „vyšších společenských cílů“.
Na východní frontě druhé světové války proti sobě tedy stála dvě moderní levicová socialistická hnutí, nikoli extrémní pravice s extrémní levicí. Tento fakt ostatně dobře ilustrují i vlajky obou režimů. Základ obou totalitních standart byl totiž rudý a zbylé znaky, bílý kruh a hákový kříž u nacistů, či srp a kladivo s hvězdou u komunistů, jen různě vymezovaly kolektivy jednotlivců, kteří měli tu čest být v péči toho kterého zločineckého hnutí, a také odlišné cíle, jež oba revoluční režimy sledovaly. Jejich nesmiřitelné nepřátelství na život a na smrt tedy nevyplynulo z toho, že proti sobě stála pravice s levicí, ale vzniklo v důsledku jejich vzájemně neslučitelných univerzalistických plánů na přeměnu světa. Východní fronta byla z tohoto hlediska vlastně vnitro-socialistickou frontou a bojovaly na ní proti sobě dvě hlavy téže levicové saně – jedna národní, druhá třídní. Skutečná fronta mezi totalitou a svobodou vedla jen na západě a po porážce nacismu zůstala v Evropě téměř dalších padesát let (Jan HORNÍK, Proč holocaust. Hitlerova vědecká mesianistická vražda, s. 280-287).
KOMENTÁŘ:
Nedávná historie 20. století byla tou nejtemnější etapou v celých dějinách lidstva. Kdo ještě v 21. století považuje středověk za dobu „temna“, ten patrně vůbec netuší, co vše se před několika málo desetiletími ve světě událo. Dva brutální, totalitní režimy ovládly velkou část světa a osobily si právo rozhodovat o lidských životech jako o naprosto anonymních bezduchých jednotkách. Za zdroj práva považovaly vlastní svévoli legitimizovanou poukazy ke své historické vyvolenosti. Lidská důstojnost jimi byla zásadně předefinována a udělena jen privilegovaným skupinám obyvatel. Kdo se nezapojil do boje proti hrozbě zániku národa či třídy, toho nečekalo nic hezkého. Zločinným režimům nacismu a komunismu lze vystavit ten nejdražší účet, jaký byl kdy vystaven – jsou na něm jména desítek miliónů mrtvých lidí, z nichž většina si přála prožít své životy v nerušeném klidu, tak jako si to přejeme my dnes. K historickým zkušenostem však bohužel patří i zkušenost o historické nepoučitelnosti člověka. Řada našich spoluobčanů, i těch později narozených, dává ve volbách svůj hlas komunistickým kandidátům. Jiní zase podporují zelené ideology, kteří burcují „uvědomělou“ část lidstva k boji za záchranu Země před klimatickou katastrofou a kteří se nezdráhají přiznat, že by bylo nejlepší, kdyby se počet obyvatel Země kvůli její záchově radikálně snížil. Kam nás jsou schopni vůdcové k lepším zítřkům, alarmisté všeho druhu a samozvaní vizionáři dovést, to nás naše nedávné dějiny učí dostatečně jasně.
TEXT č. 6.
Po otřesných zkušenostech minulého století je snad už načase přestat nad nepohodlnou skutečností zavírat oči. Když si dobře uvědomíme, že v darwinismu je člověk jen jedním z živočichů, který vzešel z přírodního boje a že násilí doslova spoluvytvořilo jeho podstatu, je zřejmé, že lidskost se tu může vyskytovat jedině příležitostně, je-li právě výhodná pro přežití. Co si však počít, když nastane období nouze? Až bude v sázce samotné přežití? Logika sebezáchovy pak s humanitou učiní krátký proces. A bude to zcela v souladu s řádem Přírody, kde hlavní zákon zní: Bojuj, nebo zemři. V nefalšovaném darwinismu si lidskost zkrátka ani neškrtne, dojde-li na skutečné lámání chleba…
Jak tedy tomuto vražednému prostředí uniknout, je-li jediným a posledním arbitrem právo silnějšího? Je-li všechno dáno vývojem přírody, jehož hlavní hybnou silou je boj o sebezáchovu – darwinistický přírodní výběr? Vždyť v takovém světě nemohou být žádné zákony víc než pouhými dočasnými užitečnými prostředky pro co nejúčinnější přežívání. Jakápak tedy „lidská práva“ s nějakou obecnou platností? Například právo na život? Ve vývojové bitvě o přežití se může jednat jen o pouhou vysněnou fikci. Člověk může být maximálně rád, že žije právě v období, kdy je jeho život jakž takž respektován, než zase přijde někdo silnější a schopnější. Vždyť kdo se prosadí, je v darwinovském světě automaticky v právu! Tak proč se zdržovat s nějakou zákonností?
V jednom ze svých monologů se Hitler sám sebe ptá: „Kdo je vinen, požírá-li kočka myš: myš, nebo kočka? Myš, která přece nikdy žádné kočce neublížila? Nevíme, jaký smysl má, že židé ničí národy“. Zde by mohla pomoci jedině nějaká jiná teoretická východiska, něco zcela nedarwinistického.
V souvislosti s tímto Hitlerovým příměrem možná někoho napadne, že Hitler přehlíží skutečnost, že v případě kočky a myši jde o dva různé živočišné druhy, kdežto u národů přece jde o jediný lidský druh, v jehož rámci by měla platit jakási „celodruhová morálka“. Taková námitka ovšem vychází z nepochopení pravé podstaty Darwinovy teorie, přesněji řečeno z nepochopení její rasistické povahy. Kdo totiž chce být skutečným darwinistou, musí být zároveň, alespoň teoreticky, rasistou. Darwinismus totiž buď je a bude rasistický, anebo nemůže a nebude existovat vůbec.
Proč? Protože aby bylo možné mluvit o evoluci druhů, musí se konat proces, který lze zjednodušeně charakterizovat jako přechod rasa-druh. Kdyby se totiž rasy v určité době neměnily v nové druhy, k žádné evoluci by nedocházelo. Darwinův přírodní výběr i mezi rasami v rámci jednoho druhu je tedy zcela přirozenou součástí všeobecného evolučního soupeření o přežití, a proto je v rámci darwinismu nutné dívat se i na rasy jako na různé, a tím pádem konkurenční entity, mezi nimiž přírodní výběr nakonec zvolí ty hodné přežití, z nichž se případně vyvinou nové druhy. Přestože se tedy z teoretického hlediska jedná o jakousi přechodnou fázi boje mezi dosud ne zcela odlišenými novými druhy, vzájemná mezirasová konkurence do celkového vývoje přírody přirozeně patří. Jinak bychom tu totiž měli stále stejné druhy a evoluce by byla pouhou fikcí. Být důsledným darwinistou proto znamená být i rasistou, neboť jedno bez druhého není myslitelné (podrobně viz 4. kapitola z citované knihy).
Pokud se tedy někdo domnívá, že lze darwinismus nějak humanizovat a dát mu jakousi lidskou tvář, potom ještě stále nechápe pravou podstatu Darwinovy evoluce. Při takovém „zlidšťování“ by se totiž musely zrušit i její základní principy. Především pak princip přírodního výběru, který v kombinaci s tezí o postupném přeměňování druhů znamená i rasistický boj o přežití. Musely by zkrátka padnout i nutné komponenty darwinismu, a tím pádem i darwinismus sám. Pak by to už ale nebyl darwinismus, ale nějaká jiná teorie o řádu přírody. Případná snaha zlidštit Darwinovu teorii je jednoduše předem odsouzena k neúspěchu kvůli samotné podstatě této teorie. Je stejně marná jako jakékoliv pokusy o nacismus či komunismus s lidskou tváří.
Je-li ale tato analýza povahy darwinismu správná, potom by se Darwinova teorie neměla učit jako pravdivý základ světa přinejmenším na státních školách. Má-li totiž darwinismus platit i pro lidi, je to ze své povahy vražedná a rasistická teorie, která otevřeně hlásá násilí a zabíjení ve jménu přežití. I podle českých zákonů – paragraf 198a trestního zákona – by proto měla být výuka darwinismu v podstatě trestná, neboť podněcuje národnostní a rasovou nenávist. Problém je pochopitelně v tom, že darwinismus dnes není všeobecně identifikován jako ideový zdroj takové nenávisti, i když tomu ve skutečnosti tak je a není se tedy co divit, že se rasismu (a z něj vyrůstajícího agresivního nacionalismu) nemůžeme stále definitivně zbavit, učí-li se Darwinovu teorii prakticky každý člověk po celém západním světě povinně již na základní či střední škole. Touto výukou totiž žáci a studenti získávají teoretický základ, který logicky, i když na první pohled možná skrytě, ústí v rasismus, přestože ten je sám o sobě po zkušenostech 20. století důsledně tabuizován a stíhán. Kdo ale není líný důsledně přemýšlet a nezalekne se společenského tabu, musí s takovouto teoretickou výbavou dříve či později dospět k závěru, že lidské rasy, resp. národy si nemohou být úplně rovny, představují-li v rámci evolučního boje vzájemnou konkurenci.
Podíváme-li se ostatně do díla samotného Darwina, tzn. do doby, kdy s rasismem v praxi nebyly ještě tak otřesné zkušenosti, je rasistická složka jeho evoluční teorie celkem snadno zřejmá (viz např. předmluva a úvod první kapitoly knihy O původu člověka). Kam se však z dnešní výuky darwinismu poděla tato rasistická složka Darwinovy evoluce? Že by bylo politicky nekorektní stavět tak velkého přírodovědce do nepříznivého světla a spojovat ho s moderním rasismem? Není ale naopak velice nekorektní říkat jen část pravdy a cudně mlčet o rasistické povaze Darwinovy teorie? Nebylo by mnohem poctivější a po zkušenostech 20. století také moudřejší položit si spíše otázku, zda se někde náhodou nezmýlil sám veliký Darwin, když vymýšlel svou teorii o vzniku druhů? V opačném případě nám totiž skutečně nezbyde než zapomenout na všechny ideály o lásce a lidském soucitu a jen bezmocně zasalutovat před důsledností, s jakou se Hitler pokusil uvést darwinismus do praxe, když bojoval za vítězství druhu Homo germanicus (Jan HORNÍK, Proč holocaust. Hitlerova vědecká mesianistická vražda, s. 412-415).
KOMENTÁŘ
Diskuse o evoluční teorii (která není samozřejmě redukovatelná na její původní darwinovskou verzi) bývá často emotivně značně vyhrocená. Evolucionisté se domnívají, že oproti svým oponentům zastávají osvícené, vědecky podložené stanovisko. O tom by šlo bezesporu dlouze rozmlouvat a jen debata, kde se apriorně nepředpokládá pravdivost evolucionismu a mylnost jiných řešení, by mohla přispět k vyjasnění celé obtíže. Zastánci evoluce nezřídka proti textem zpřítomněné kritice namítají, že morálka solidarity a respektu mezi lidmi je též důsledkem postupného vývoje, neboť se v něm ukázala jako užitečná, zatímco násilí existenci lidského druhu ohrožuje, a není tudíž evolučně průchodné. V odborné literatuře se lze dočíst i o jiných výkladech, které se snaží smířit evoluční zákony vzájemného soupeření s altruistickou morálkou v rámci lidského druhu. Všechny podobné odpovědi však bohužel míří mimo hlavní problém. Evolucionisté sice mohou na základě jakýchsi mechanismů dojít ke konstataci evoluční přijatelnosti mezilidské vzájemnosti, ale nikdy nemohou odmítnout násilí z hlediska principiálního. Násilí, mučení, vraždění nelze za současného přijímání evoluce jakožto teorie vysvětlující vznik a povahu člověka z principu odmítnout. Je-li totiž v dané fázi vývoje násilí neefektivní a neužitečné, nijak z toho neplyne, že takovým nebude v budoucnu (zvláště když pro evolucionisty neexistují žádné univerzální a nadčasové zákony lidského jednání). Stačí si položit jednoduchou otázku: Jestliže vývoj dospěl až k současné společnosti, v níž se lidé vzájemně respektují, proč by taková společnost měla trvat stále? Copak nejsou žádoucí pokusy o další posun vývoje? Proč by měly být odsouzeny násilné pokusy o nastolení jiných poměrů? Pokud takové pokusy momentálně neuspějí, znamená to, že pro ně zatím není vhodná doba. Ale ta přece může přijít (proč by nemohla?). Evoluce přece není přímočará, řada jejích větví se ukázala být neprůchodná a slepá. Tak proč by tzv. „zločinci“ (podle současných právních, evolučně vzniklých zákonů) nemohli zkoušet nové mody jednání? Jejich brutalita jistě nemůže být odsouzena jako principiálně špatná! Třeba z těchto četných, dlouhou dobu selhávajících projektů nakonec vzejde nová, pokročilejší realita člověka a společnosti. Jak mohou evolucionisté vědět, že násilí je jednou provždy nutné vyloučit? Co není uskutečnitelné, užitečné a vhodné dnes, může se stát takovým zítra.
Je tedy třeba nahlédnout vnitřní kolizi evolucionismu s nedotknutelnými právy lidských jedinců. Co se týče vztahu darwinismu a nacismu, máme co dělat s „pouze“ nutnou, jistě ne s dostatečnou podmínkou povstání této zločinné ideologie. K jejímu vzniku přispěly i jiné faktory, které jsou však v myslích moderního člověka stále přítomny (scientismus, materialismus aj.). Komu není problém lidské důstojnosti a práv člověka lhostejný, měl by se začít naznačenými souvislostmi vážněji zabývat. Při svém zkoumání by neměl přehlédnout, že kompetence přírodních věd je v této oblasti zásadně omezená (viz učební text).
Literatura
Cardal, Roman: Čtyři milníky politické filosofie, Cevro Institut, Praha 2009, s. 213-215.
Hobbes, Thomas: Leviathan. Praha: Melantrich, 1931, str. 127.
Horník, Jan: Proč holocaust? Hitlerova vědecká mesianistická vražda, Rybka Publishers, Praha 2009.
Šmíd, Jan: Socialismus – základní teze. In Distance, roč. 12, 2008, č. 2, s. 48-52. http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=481&Itemid=57
Šmíd, Jan: Konzervatismus. In Distance, roč. 12, 2008, č. 3, s. 50-54. http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=472&Itemid=57
Šmíd, Jan: Klasický liberalismus – základní teze. In Distance, roč. 12, 2008, č. 4, s. 70-76.
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=491&Itemid=57
Šmíd, Jan: Anarchismus – základní teze. In Distance, roč. 13, 2009, č. 1, s. 38-47.
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=498&Itemid=57
Google Sites
Report abuse