Krize pravdy a její důsledky pro politickou svobodu

Roman Joch

Oscar Wilde, britský spisovatel druhé poloviny minulého století, – který byl sice hříšným, ale přesto roztomilým satirikem a mistrem paradoxu – jednou poznamenal: Problémem socialismu spočívá v tom, že diskuse oněm nám zabírají příliš mnoho večerů. Smím-li ho parafrázovat, problém s pravdou spočívá v tom, že diskuse o ní nám zabírají příliš málo večerů – a dopolední a odpolední. Příliš málo diskusí se věnuje problému pravdy; pravda samotná se nepovažuje za hodnou seriozní diskuse – a to, jak se pokusím ukázat, má závažné praktické důsledky. Pokusím se ukázat, že popírání pravdy či trvání na její irelevanci v politickém životě má negativní důsledky mimo jiné pro svobodu lidí.

Proč právě pro svobodu? Protože ji považuji za hlavní hodnotu, jejíž ochraně a garanci má politický řád sloužit. Jinými slovy, za nejvyšší (i když pochopitelně nikoliv jediný) cíl v řádu politickém (na rozdíl např. od řádu morálního či řádu pravdy; když říkám, že svoboda je nejvyšším cílem politického řádu, pochopitelně tím nemyslím, že je vůbec nejvyšším cílem člověka – nikoliv, svoboda v politickém řádu je pouze prostředím, jež umožňuje lidem nerušené úsilí o nejvyšší cíl jejich života).

Teze, že odmítání pravdy v politickém životě má negativní následky pro svobodu, by jistě šokovala mnohé dnešní liberály, kteří sebe samy považují za stoupence svobody. Proč by je šokovala? Oprávněně by namítali, že přece trvání na pravdě v minulosti vedlo k nesvobodě, k nerespektování důstojnosti lidských bytostí a k jejich perzekuci – tedy kperzekuci těch, kteří onu údajnou pravdu popírali; jinými slovy, byli z hlediska oné ortodoxie heretiky. A nepochybně v první řadě by poukázali na inkvizici.

Nejen inkvizice, nýbrž i mnoho myslitelů a státníků v minulosti, kteří stáli na pozici existence pravdy, zastávalo názor, že omyl nemá právo na existenci, že nesprávné názory se nemají šířit a stát je povolán jejich šíření zabránit – tj. trestat jejich nositele. Zdůvodněním toho, proč tak má činit, byla pochopitelně úcta k pravdě. Argumentovalo se tímto způsobem: „...nechceme, aby do omylu upadlo více a více lidí, k čemu skutečně může dojít, budou- -li se nesprávné názory svobodně šířit. Pravda je tak vzácná hodnota, že si vyžaduje potlačení omylu.“ Na této úvaze byla postavena inkvizice: ona heretiky nepronásledovala primárně proto, že měli jiný názor, nýbrž proto, že v důsledku hereze více lidí upadne do omylu, což bude mít negativní důsledky pro možnost jejich spásy – jak se domnívala.

Na tuto zkušenost se odvolává naprostá většina moderních liberálů 20. století – jejichž příkladem může být Richard Rorty v USA či Václav Bělohradský u nás–, a proto své zdůvodnění svobody explicitně stavějí na filosofickém relativismu. Říkají, že přesvědčení lidí o existenci absolutní pravdy může vést komezení svobody ostatních, těch, jejichž názory prý nejsou pravdivé. Tedy, že přesvědčení o existenci poznatelné absolutní pravdy je pro svobodu potenciálně nebezpečné. Proto raději tvrdí, že žádná poznatelná absolutní pravda neexistuje. Když však neexistuje, pokračují, nemůžeme vynášet žádné kategorické soudy o dobru a zlu konání, pravdivosti či mylnosti idejí. Všechny názory jsou stejně hodnotné a všechno jsou to jen osobní preference jednotlivých lidí nebo tradiční konvence. Názor žádného člověka není o nic lepší nebo pravdivější než jakýkoliv jiný názor. Tradiční koncept pravdy je nesmyslný – každý máme tu „pravdu“ svou. A protože žádná z těchto „pravd“ není o nic pravdivější než jiná, každý má mít svobodu svoji pravdu zastávat a řídit se jí. Prostě, mějme „trh idejí“ a názor, který na něm převládne, má mít největší nárok být považován za „pravdivý“. Důsledkem relativismu má být svoboda lidí zastávat své názory: nemůželi nikdo tvrdit, že jeho „pravda“ je absolutně správná, musí být poctivý a povolit ostatním mít své představy, svoje „pravdy“ a podle nich žít své životy.

Problémem však je, že toto relativistické zdůvodnění svobody je mylné, neúčinné a pro samotnou svobodu škodlivé. A to z těchto důvodů:

Za prvé, tento koncept je filosoficky neudržitelný, protože si vnitřně odporuje: je kontradiktorní a tak sám sebe vyvrací. Proč? Tvrdí-li někdo, že absolutní pravda neexistuje, tvrdí tak s absolutní platností, činí si nárok na absolutní pravdivost. Vlastně tvrdí dvě teze – A) neexistuje žádná absolutní pravda, a B) mé předešlé tvrzení je naprosto pravdivé – tedy existuje alespoň jedna absolutní pravda a tou je ono tvrzení. Vidíme, že je v tom evidentní kontradikce: buď skutečně žádná absolutní pravda neexistuje – a tedy jakékoliv tvrzení, i toto tvrzení relativisty, je čistý nesmysl, anebo existuje alespoň jeden naprosto pravdivý soud – pak se ale relativista zásadně mýlí, neboť jeho první premisa je falešná. Stejný omyl zatěžuje myšlení více „pokorného“ relativisty – agnostika: když ten tvrdí, že „nevíme, zda absolutní pravda existuje, možná nějaká taková je, ale my, ani nikdo jiný, si nikdy nemůžeme být jisti, že jsme ji poznali či nahlédli“, vlastně tvrdí, že, za prvé, nikdy nemůžeme poznat pravdu – a současně, za druhé, jistě víme, že tvrzení předchozí je naprosto pravdivé. Je to stejná kontradikce, stejný spor, stejné vyvrácení sebe sama vlastním tvrzením.

Za druhé, každý stoupenec názoru, že absolutní pravda neexistuje, anebo kdyby náhodou existovala, že je nepoznatelná, je nutně právním pozitivistou. Proč? Protože domnívá-li se, že neexistuje žádná absolutní pravda, musí nutně popírat existenci přirozeného práva či individuálních přirozených práv. Neboť tyto nároky, kdyby existovaly, by měly absolutní platnost, byly by to nároky s univerzální aabsolutní aspirací na to, podle jakých zákonů má být politická společnost správně uspořádaná. Není-li tomu tak, což tvrdí relativista, pak veškerá tvrzení o tom, jak má být politická společnost ideálně uspořádána, jsou naprosto rovnocenná, protože jsou stejně (ne)pravdivá. Jsou to čistě osobní preference či konvence. Můžeme s nimi sice osobně nesouhlasit, avšak nesmíme je odsuzovat. Protože kdybychom je odsuzovali, museli bychom mít nezávislé a objektivní kritérium správnosti, což ale jako relativisté mít nesmíme. Tedy mezi hodnotami jednotlivých politických systémů není vlastně žádný relevantní rozdíl. Rovněž není žádný rozdíl mezi legitimitou a legalitou – koncept legitimity ztrácí svůj smysl: platné je prostě to, co někdo s dostatečnou mocí prosadil do zákonů – a nelze vůbec posuzovat, zda to něco bylo správné, protože není nic, co by bylo správné. Kritériem „správnosti“ se tedy stává moc vládců.

Jakékoliv zákony jsou tedy otázkou vkusu a rovnocennými osobními preferencemi vládců s dostatečnou mocí. Proto politické názory a hodnoty Churchilla, Adenauera, Ben Guriona či Reagana nejsou o nic lepší než názory a politické hodnoty Lenina, Stalina, Hitlera, Pol Pota, Chomejního, Saddáma či bývalého samovládce Zairu, člověka jménem Mobutu Sese Seku Wa Za Banga (což v překladu poeticky znamená „Mobutu kohout, jenž nenechá žádnou slepici na pokoji“). Jakýkoliv politický systém má tedy stejnou hodnotu jako kterýkoliv jiný. Totalitní systém je stejně hodnotný jako ten svobodný. Závěrem je, že relativismus sice umožňuje svobodu, avšak současně umožňuje i totalitarismus. Není jediný důvod preferovat jedno před druhým. Svoboda je čistě osobní preferencí relativistického liberála a on nemá žádné oprávnění odsuzovat ty, kdo mají jiné osobní preference – např. holocaust pro Židy či gulagy pro kulaky aburžoazii. Svoboda je volbou osobní preference a nikoliv principu. Z relativistických předpokladů neplyne, že společnost musí být svobodná – plyne z nich, že může být jakákoliv, svobodná i totalitní.

Pak se ale podívejme na Norimberský proces: podle tohoto relativistického přístupu byli poražení nacističtí vůdcové popraveni kvůli svým osobním preferencím ohledně správného politického řádu ve společnosti – preferencím o nic lepším, než byly preference jejich vítězných soudců. Byla to tedy série vražd: Němci měli své názory, podle nich vládli a byli popraveni nikoliv proto, že zákony navržené podle jejich pravdy nedodržovali, nýbrž právě proto, že je dodržovali. Byli tudíž popraveni za své názory. Jediná možnost, jak může relativista obhajovat Norimberský proces, je tvrdit, že byl oprávněný proto, že bylo právě osobní preferencí, názorem vládců vítězných mocností poražené nacistické státníky popravit. Pak se ale jedinou legitimací čehokoliv stává efektivní moc udělat to, co kdokoliv udělat chce – což je tedy převzetí logiky a „právního“ myšlení lidí souzených v Norimberském procesu: oni sice byli popraveni, ale jejich názory triumfovaly. Když se však jediným ospravedlněním stává moc, hrubá síla – pak již ale vůbec neexistuje pražádný důvod proti totalitarismu, právě naopak, totalitarismus se plně legitimizuje, protože to je systém s nejneomezenější, hrubou absolutní silou. Je to systém, v němž moc – tedy „pravda“ – může nejsnadněji působit. A jsme u totálního popření svobody. – Tolik tedy k tomu, jak relativismus „slouží“ svobodě.

Za třetí, i když je relativistický liberál donucen uznat, že relativismus umožňuje i svobodu i tyranii a že vlastně z jeho předpokladů neplyne žádný důvod preferovat první před druhou, nejspíš bude tvrdit, že relativismus je přece jen prakticky více náchylný vést ke svobodě než přesvědčení o existenci absolutní pravdy. Bude nejspíš argumentovat, že přesvědčení o absolutní pravdě přirozeně vede k pokusům vnutit názor považovaný za správný všem akperzekuci nositelů názorů považovaných za nesprávné. Že relativismus je alespoň více tolerantní a umožňuje větší svobodu, včetně svobody slova, projevu a přesvědčení.

Tak to však není. Z předpokladu relativizace nároku na absolutní pravdu neplyne povinnost povolit existenci různých názorů. Jsou-li si všechny názory rovné a žádný z nich není správný (neexistuje žádná absolutní pravda), proč by měl mít člověk svobodu na vlastní názor? Proč by stát neměl vynucovat jeden názor a trestat všechny ostatní? Nemůže-li mít nikdo pravdu, nemůže-li být názor nikoho pravdivý, jaká se stane škoda, když stát zakáže a trestá všechny názory kromě jediného, toho vynucovaného? Jaká se stane újma člověku, když mu stát zakazuje jeho názor, o němž víme, že stejně nemůže být pravdivý? Žádná. Je prostě jedno, zda se lidem povolí mít různé názory – z toho všechny nesprávné – anebo pouze jeden – právě tak nesprávný. Neexistuje-li pravdivý (tj. skutečně pravdivý, absolutně pravdivý) názor, nutně všechny názory jsou nepravdivé, tudíž nesprávné, to znamená bezcenné. Zakázat bezcenný názor není ani škodou ani újmou. Jinými slovy, není důvodu, aby zde nebyla tyranie. Zákazem různých názorů, všech nutně nepravdivých, nepřijdeme o nic hodnotného.

Pomysleme však na možnost, že absolutní pravda existuje. Jsme-li skutečně přesvědčeni o její existenci, situace se stává dramaticky odlišnou. Uvažme, že nikdo z nás není neomylný, že proto nemůže tvrdit, že již celou absolutní pravdu v celé její komplexnosti nahlédl – jsme-li intelektuálně poctiví, toto musíme připustit. Můžeme jistě poznat část absolutní pravdy, můžeme si být naprosto jisti, že konkrétní výroky jsou absolutně pravdivé, avšak nikdo z nás není schopen pochopit anebo poznat veškerou, celou absolutní pravdu. Nikdo nemůže poctivě tvrdit, že již nezůstalo nic z pravdy, co by nevěděl. Pak je ale povinností státu povolit hledání pravdy, pokusy o její stále bližší aproximaci, povolit existenci různých názorů, jinými slovy, lidskou svobodu. Představme si, že bychom tak neučinili, že bychom povolili pouze jeden názor a zakázali všechny ostatní. Co kdyby třeba na jednom z nich byla alespoň část absolutní pravdy? To by byl závažný problém, v tom by spočívala skutečná tragédie! Absolutní pravda je totiž tak vzácnou hodnotou, že si vyžaduje povinnost povolit její hledání a její čím dále tím dokonalejší aproximaci v sokratovských dialozích. Pokora před pravdou si vyžaduje svobodu názorů, projevu a přesvědčení. Moderní relativisté se tudíž mýlí. Lze to shrnout jedinou větou: neexistuje-li absolutní pravda, není důvod pro svobodu slova a svědomí, pro svobodu vůbec, ale existuje- li, je povinností umožnit úsilí o její co nejhlubší nahlédnutí.

A konečně za čtvrté, svobodná společnost postavena pouze na relativismu nemůže mít dlouhého trvání tváří v tvář svým nepřátelům – a to kvůli své vlastní bezmocnosti. Moderní relativistický liberál se sám odzbrojuje. Doufá, že liberticidní (pro svobodu zhoubné) ideje nepřevládnou na „trhu idejí“. Co když však převládnou? Ve skutečnosti to vůbec není pouze akademická otázka; to se, mimochodem, stalo v Německu na začátku 30. let: Na sklonku Weimarské republiky si totalitní názory získaly podporu většiny obyvatel (ve svobodných volbách v roce 1932 získaly Hitlerova NSDAP a Komunistická strana Německa dohromady nad 50% hlasů).

Když relativistický liberál trvá na tom, že nikdo nemá právo prohlásit jeden názor za lepší než druhý, jak může bránit svou svobodu proti těm, kdo ji chtějí zničit? Nesmí v žádném případě mocí státu zasáhnout proti totalitním idejím a jejich nositelům, protože kdyby tak učinil, považoval by jedny názory za lepší než jiné; ty jiné, totalitní, by prohlásil za horší, to je však právě to, co jako relativista učinit nesmí. Kdyby to učinil, byl by jako relativista buď intelektuálně nepoctivý – nedostál by svým předpokladům –, anebo by přestal být relativistou.

Na straně druhé přítel svobody, který si je zároveň vědom skutečnosti, že existuje absolutní pravda, že jedny názory jsou lepší než jiné a že některé jsou horší než druhé, je schopen pochopit, že totalitní ideje jsou absolutně špatné, že v nich není ani špetka absolutní pravdy, a že tudíž reprezentují čisté zlo. Takovýto člověk si je vědom toho, že má povolit úsilí o hlubší a dokonalejší rozpoznání pravdy, povolit různé názory, zároveň si je však rovněž vědom toho, že nositelé totalitních či obecně liberticidních idejí nemají žádné právo dostat se k moci ve státě a nastolit svou tyranii a zrušit svobodu. Vědomý přítel svobody ví, že má plné právo vyloučit nepřátele svobody z vlády, zakázat jejich strany a v případě jasného a bezprostředně hrozícího nebezpečí fatálního rozšíření vlivu jejich propagandy onu propagandu zakázat a potlačit – tj. omezit či suspendovat svobodu slova a projevu nepřátel svobody. Tito lidé nemají žádné právo dostat se k moci a realizovat své liberticidní experimenty, ani nemají právo zneužít jakoukoliv ze svobod, jež jim svobodná společnost garantuje, pro účel zničení jejího svobodného charakteru a zničení všech svobod všech občanů. V tomto smyslu svobodná společnost nemůže být úplně „otevřená“ (ve smyslu, jaký používal Karl Popper); naopak, musí být uzavřená, a to velice dobře uzavřena všem pokusům zbavit její členy jejich svobody.

Tolik tedy k prokázání teze, že filosofický a hodnotový relativismus je prachmizerným základem pro obhajobu svobody. Co tedy má být tím správným základem obhajoby svobody? Hned ten základ nastíním, ale – neboť mi to k tomuto nástinu pomůže – ještě předtím ukážu, v čem byl problém inkvizice a postojů, jež ze správného předpokladu existence pravdy vyvozovaly nesprávný závěr nezbytnosti potlačit omyl a nepřipustit svobodu.

Prvním problémem těchto postojů byl politováníhodný fakt, že jejich chápání lidské přirozenosti bylo defektní, neboť nebralo dostatečně v potaz tu skutečnost, že je vlastní člověku zastávat rozdílné názory a upřímně se ve svém přesvědčení lišit od druhých – a mýlit se. Toto je člověku vlastní. Lze prokázat existenci pravdy; z existence pravdy však neplyne, že je snadné o ní každého přesvědčit. Mýlit se a setrvávat v omylu je pro člověka přirozené. A protože je v souladu s lidskou přirozeností mít vlastní názory, o jejichž pravdivosti jsme upřímně přesvědčeni – i když to mohou být mylné názory – a tyto názory šířit a vyslovovat, je nutně jakákoliv snaha názory lidí potlačovat a lidi samotné trestat silou světské moci znásilněním lidské přirozenosti.

A to nás přivádí k druhému problému, k tezi „omyl nemá právo na existenci“. Striktně vzato, omyl skutečně nemá právo na existenci. Ale právo na existenci nemá ani stůl, ani židle, ani druhá mocnina, ani třetí odmocnina. Neboť práva nemají – a ani mít nemohou – neživé konkrétní věci či abstrakta, dokonce ani omyl či pravda, nýbrž pouze bytosti, v našem případě lidské bytosti. Při tzv. potlačování a vyhlazování omylu se ve skutečnosti jednalo nikoliv o jakési abstraktní či intelektuální porážení omylu, nýbrž operzekuci lidských bytostí, které však práva, mimo jiné i právo na existenci, mají. Tedy jednalo se o masivní porušování lidských práv, přirozených práv lidských bytostí. Jinými slovy, inkvizice a postoje založené na myšlence, že existence pravdy opravňuje perzekuci nositelů omylu, nezohlednily tu pravdu o lidských bytostech, že lidské bytosti – včetně lidských bytostí vyznávajících omyl – mají určitou inherentní důstojnost, hodnotu a práva a že jejich perzekuce je popřením, znásilněním a zhanobením této důstojnosti atěchto práv. Tedy problémem inkvizice nebylo to, že se snažila prosazovat pravdu – to naopak bylo v naprostém pořádku –, nýbrž to, že ji dostatečně nechápala, a tudíž nerespektovala, že nebyla dostatečně pravdivá, neboť nezohledňovala pravdu o inherentní důstojnosti lidských bytostí.

Jak jsem již naznačil výše, v pasáži věnované bezbrannosti relativistického liberála tváří v tvář totalitarismu, domnívám se, že proti omylu lze zasáhnout silou, nikoli však proto, že se jedná o omyl, nýbrž pouze tehdy, kdy se omyl šíří a hrozí, že povede k vytvoření společnosti založené na totalitním popření jakékoliv pravdy, svobody, práva, spravedlnosti a dobra. Tedy ke společnosti, jež bude záměrně vybudována na popření té pravdy, že člověk má žít ve svobodě. A tady se již přímo dostávám k tomu, na jakých základech lze nárok na svobodu správně postavit.

Aby ilustroval, jak značně se moderní relativističtí liberálové odchýlili od původního zdůvodnění svobody, začíná snad největší židovský myslitel tohoto století, politický filosof Leo Strauss, svou knihu Natural Right and History, jež je velkou obhajobou přirozeného práva a polemikou s historicismem a relativismem, citací stěžejní pasáže z americké Deklarace nezávislosti: „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž je právo na život, svobodu a hledání štěstí.“ Toto je teze, na které Otcové zakladatelé založili USA jakožto nejsvobodnější zemi. Toto je teze, se kterou žádný moderní liberální relativista nemůže souhlasit. Takhle otevřené, jasné a nesmlouvavé vyjádření přesvědčení, že jsou samozřejmé pravdy, že pravda existuje a že původ všech lidských práv je u Boha, by ho nepochybně značně znepokojilo, znervóznělo a konsternovalo. Ale právě toto odůvodnění svobody je jediné nosné – pokud je vůbec nějaké odůvodnění svobody nosné, a to z toho důvodu, že jakékoliv zdůvodnění jiné – tedy relativistické – je prostě defektní, a tedy neplatné, a proto neudržitelné – jak si dovoluji tvrdit, že jsem již prokázal. Svobodu jakožto cíl politické společnosti lze obhájit – pokud vůbec – pouze na základě pozice, jež tvrdí, že existuje poznatelná, politicky relevantní pravda – a pak prokáže, že pravdou, platnou v politickém řádu, je to, že lidé mají žít ve svobodě, tj. v systému, jenž respektuje jejich důstojnost a svědomí.

Uvedl jsem „pokud vůbec“. Totiž není těžké přijít na to, že právě pozice absolutní pravdy může být jediným udržitelným zdůvodněním svobody; mnohem těžší je pak prokázat, že ona politicky relevantní pravda skutečně ideál svobody obsahuje. Žádný podrobný důkaz zde pochopitelně nebudu a ani nemůžu uvádět, proto pouze naznačím nástin dvou zdůvodnění, proč je správným politickým řádem takový řád, v němž lidé, mimo mnoha dalších náležitostí, žijí ve svobodě. Za prvé, pro křesťana to nemusí být nutně kontroverzní teze, neboť křesťan věří, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, že je bytostí s transcendentním rozměrem, neboť má nesmrtelnou duši, a navíc z důvodu lásky k němu a na odpuštění jeho hříchů se pro jeho spásu obětoval na kříži Syn Boží. Evidentně má tedy osoba s takovýmito atributy určitou značně vysokou hodnotu, ze všech pozemských jsoucen tu nejvyšší – a tedy státní instituce, jež – ačkoli přirozené – jsou svou povahou pouze světské, imanentní a tedy naprosto profánní – se k ní mají chovat alespoň s respektem a úctou a mají ji garantovat její důstojnost, což mimo jiné zahrnuje povinnost umožnit jí život ve svobodě.

A za druhé, jak bych polemizoval s nekřesťany nebo jak bych se snažil předvést odůvodnění svobody nikoliv na základě víry, nýbrž čistě rozumu? Asi bych začal nikoliv od přirozených práv, nýbrž od přirozených povinností člověka. Za takovou povinnost bych označil povinnost bezdůvodně neubližovat ostatním, povinnost nedopustit se prvotní agrese. Jak víme, že toto je přirozená povinnost člověka? Na základě principu sporu – kdybychom připustili, že člověk má právo dopouštět se nevyprovokované agrese, rychle bychom zjistili, že jakákoliv společnost uznávající tento princip je neudržitelná a okamžitě se rozpadá, okamžitě zaniká. Tedy nutnou podmínkou jakékoliv společnosti, tedy i politické společnosti, je princip, že nikdo nesmí nikoho zmlátit, zabít či znásilnit jen tak, na potkání. A tato přirozená povinnost každého člověka následně, druhotně a odvozeně, zakládá přirozené právo každého člověka – právo nebít zmlácen, zabit, znásilněn –, pokud se sám těchto činností nedopouští. Astav, kdy nikdo není trestán či nikomu není ubližováno po dobu, po kterou se sám nedopouští ublížení druhým, je stavem maximální možné svobody. Neboť člověk v takovémto společenském či politickém stavu smí činit všechno to a pouze to, co není agresí vůči druhým formou násilí či podvodu.

Tak či onak, pokud má být nárok na svobodu oprávněný, musí být nárokem vyargumentovaným z pozice přirozenosti člověka a – mám-li použít termínu Erica Voegelina (snad největšího filosofa dějin, jenž žil v tomto století) – z pozice jeho „konstituce bytí“. Tedy z pozice pravdy o člověku, z pozice absolutní pravdy o jeho přirozenosti. Mám-li to shrnout do úderného sloganu: pokud vůbec svoboda, pak pravda. Není-li pravda, není ani svoboda – není pro ni důvod.

Na závěr pouze dodám, že evidentním praktickým důsledkem popírání pravdy v politickém řádu je naprostá svévole, především svévole vládců. Neexistuje-li pravda o politickém řádu, není-li ortodoxie, která vymezuje, a tím pádem omezuje moc vládců, pak vládcové mohou činit cokoliv. Nebudou-li se veškeré politické otázky řešit úsilím o nahlédnutí pravdy, budou se řešit pouhou mocí, násilím a hrubou silou. Když nezní argumenty pravdy, zazní argumenty zbraní. A rozhodovat bude ten, kdo má největší efektivní moc prosadit svou (z)vůli. Mám-li použít slova klasika (Thomas Hobbes), politická společnost se změní v bellum omnium contra omnes („válku všech proti všem“) a život lidí bude solitary, poor, nasty, brutish and short („osamělý, ubohý, hnusný, zvířecí a krátký“ – opět Thomas Hobbes). V důsledku popírání pravdy tuto zkušenost předčasné krátkosti a násilného ukončení svého života zažívá již nyní každá třetí lidská bytost vprenatální etapě své existence. A pokud se tento trend odmítání pravdy nezvrátí, přijde den, kdy ji možná zažijeme všichni.

Text je mírně upravenou verzí přednášky, kterou Roman Joch přednesl na Akademickém víkendu v Plzni dne 3. října 1998.