Spor o pojem totalitního režimu

J.Fuchs

1. Přiblížení problému

Na semináři se už dlouho věnujeme problému totality. Oba moji kolegové, P. Lepeška a L. Rychetník, mnou předloženou definici totalitní ideologie akceptují. Lepeška navíc uznává i smysluplnost pojmu „měkká totalita“, zatímco Rychetník s ním má problém; pokládá ho za pseudopojem. Tento rozdíl lze charakterizovat i tak, že Lepeška obecnou definici totalitní ideologie chápe lépe, neboť ta ve svém rozsahu měkkou totalitu zahrnuje.

Oba mí oponenti se naproti tomu shodují v tom, že dokud existuje možnost zvratu politickými prostředky, nemůže se jednat o totalitní režim, byť realizoval totalitní ideologii. Brexit či Trumpovo volební vítězství je pro zastánce takového pojetí totalitního režimu důkazem, že postmoderní Západ nežije v totalitě. Podle toho je tedy znemožnění politického zvratu nutným znakem totalitního režimu. V tomto mocenském znemožnění zvratu zřejmě spočívá nejvážnější námitka oponentů proti mému názoru, že bruselská politika vytvořila režim měkké totality.

Kolega Rychetník přitom zdůrazňuje silnou roli zkušenosti i v problému totality. Sice si nemyslím, že by byla až tak silná, ale jedna zkušenost je tu zajímavá. Co řeknou moji oponenti nesporné listopadové zkušenosti, kdy nenásilná vůle veřejnosti zrušila vládu nelidské ideologie? Nenásilný zvrat byl tedy možný! Totéž o dva roky později v samotném centru komunistického Zla.

Podle logiky jejich definice totalitního režimu tedy nebyl před sametem v ČSSR totalitní režim. Někteří levicoví praktikanti konfuzního, ryze empirického definování totality dokonce tvrdí, že Husákův režim už nebyl totalitní. Ale co řeknou moji oponenti o Sovětském svazu? Také nebyl před Jelcinovým triumfem totalitním režimem? Logika jejich definice totalitního režimu je neúprosná. Takže co? Osvobodili jsme se v listopadu od totality, nebo ne?

Ale u takového popichování by naše diskuse skončit neměla. Problém, na který kolegové upozorňují, zaslouží pozornosti víc. V tomto čísle tedy posoudím podněty P. Lepešky. V některém z příštích čísel se pak pokusím vyrovnat s četnými námitkami L. Rychetníka.

2. Pozice P. Lepešky

V článku Ještě troška k definici politické totality Lepeška nejprve vyzdvihuje význam definice politické totality. Tvrdí, že taková definice umožňuje diagnózu nemocné současnosti i pochopení toho, že „…téměř všichni volení politici našich moderních evropských demokracií, kteří jsou u moci…uskutečňují jako jeden muž program, jehož střednědobým výsledkem …může být nebytí lidu, který je zvolil. V poznámce to upřesňuje: „Mám na mysli následky společně řízených migračních toků v kombinaci s islámem.“

Jestliže tedy definice politické totality umožňuje diagnózu nemocné současnosti i pochopení bruselského migračního šílenství, pak tím není řečeno nic menšího než to, že mocenské centrum EU provozuje totalitní politiku a činí z loajálních členských států totalitní režimy. Neboť provedení diagnózy dnešní politické reality prostřednictvím definice totality zároveň identifikuje tuto realitu jako totalitní. Kdyby tedy tato Lepeškova výstižná myšlenka o významu definice politické totality vedla i samotnou jeho úvahu o definici totalitního režimu, byl by spor mezi námi vyřešen.

Následující Lepeškův výklad definice totalitního režimu však už s touto vstupní myšlenkou neladí. Jeho autor se v něm vrací ke své původní definici totalitního režimu (viz jeho předchozí článek v Distanci), do níž zavádí znak „neschopnost ohrozit pozici totalitního mocenského centra standardními politickými prostředky“. Pak by ale měl svou výstižnou myšlenku opustit, protože měkká totalita EU takovou míru mocenského ovládnutí (zatím) neaktualizovala; připouští např. svobodné volby. Tím by Lepeška odstranil nekonzistenci vlastní pozice a problém definice totalitního režimu by se tak vrátil do diskuse v plné ostrosti.

Podobně by měl Lepeška v zájmu ostrosti své námitky i v zájmu konzistence vlastní pozice opustit další nadějnou myšlenku ze svého prvního příspěvku. V ní totiž připouští, že aktuální míra ovládání není konstitutivním znakem politické totality, a že tedy aktuální existence občanských svobod, politických práv atd. není důkazem její neexistence. Pak už ale nemůže logicky trvat na své definici totalitního režimu, v níž je jako jeho konstituanta obsažena „neschopnost zvratu standardními prostředky“. Jelikož však na své definici v druhém příspěvku trvá a uvádí pro ni i „vysvětlující argumentaci“, měl by logicky připustit, že aktuální míra ovládání – jím konkretizovaná jako „nemožnost nenásilného zvratu“ – je konstitutivním, nutným znakem totalitního režimu.

V tomto bodě tedy Lepeška střídavě říká, že totalitní režim svobodné volby nezakazuje i zakazuje. V zájmu vyhranění své opozice by proto měl opustit své jednotlivé, v textu roztroušené myšlenky (míra mocenského ovládání nekonstituuje totalitní režim, jehož definice identifikuje současnou politiku EU jako totalitní), které jsou podle mě správné. Neboť právě tyto k eliminování odsouzené myšlenky umožňují existenci měkké totality (s níž Lepeška pořád počítá) a činí její pojem smysluplným.

Jenže Lepeška chce nyní jako můj oponent definovat totalitní režim uplatňováním svrchované moci – což je právě určitá, poměrně vysoká míra mocenského ovládání. Nevidí, že tento znak spíše odlišuje tvrdou totalitu od měkké. Když tedy Lepeška bere „svrchovanou moc“ jako konstitutivní znak samotného totalitního režimu, problematizuje tím pojem měkké totality. Pak se nabízí otázka, jestli by ho jako konzistentní oponent neměl ze svého pojmového aparátu vyřadit.

Zatímco já tvrdím, že totalitní režim je dostatečně konstituován realizací totalitní ideologie, Lepeška říká, že aby nastal totalitní režim, musí politická realizace totalitní ideologie dospět do takové fáze, kdy už opozice nemůže totalitní mocenské centrum nenásilně ohrozit. V takovém pojetí se pak stává smysluplným a také nezbytným pojem „před-totalitní realizace totalitní ideologie“. V rámci zkoumání ontologické povahy totality, jejímž jádrem je korelace totalitní ideologie s totalitním režimem, by ovšem musel takový pojem projít kritickým prověřením. A to nevidím jako nadějné; na svém místě ukážu proč.

3. Odůvodnění Lepeškovy definice totalitního režimu

Jak tedy Lepeška své pojetí argumentačně zajišťuje? Jestli dobře chápu, vypadá hlavní linie Lepeškova argumentu takto:

• 1. Totalitní režim nastává tehdy, a jen tehdy, když je řídící ideou režimu totalitní ideologie. („Aby byl tento režim jedním režimem, musí se řídit jednou řídící ideou. Pokud touto ideou je totalitní ideologie, jde o totalitní politický režim.“)

  2. Totalitní ideologie je řídící ideou režimu jen tehdy, když mají jeho vrcholní politici svrchovanou moc. Taková moc znamená, že mají „…dostatečné nástroje pro odstranění jakýchkoli překážek uplatňování totalitní ideologie, pokud na ně její uskutečňování narazí; že tedy spojení totalitní ideologie a režimu již nemůže být standardními politickými prostředky zvráceno“.

  3. Kdyby tedy bylo možné realizaci totalitní ideologie těmito prostředky zastavit, nebyla by už totalitní ideologie řídící ideou režimu a nešlo by o režim totalitní.

  4. Tím je dokázána specifikace definice totalitního režimu svrchovanou mocí.

Oceňuju, že Lepeška v této replice přidal ke své definici totalitního režimu odůvodnění. Tím posouvá diskusi ve směru potřebného zpřesňování a vyjasňování. A to, jak vědí i čtenáři Distance, není dnes vůbec samozřejmé. Problém Lepeškova argumentu vidím v prvních dvou premisách. První žádá určitá rozlišení, druhou už pokládám za mylnou. (Třetí bod je konsekventem prvních dvou.)

V první premise Lepeška stanovil, že totalitní ideologie je ve funkci řídící ideje režimu nutnou a postačující podmínkou totalitního režimu. S tím by se po určitém vyjasnění pojmu „řídící idea režimu“ dalo souhlasit. Problém je ale v tom, že Lepeška tuto řídící ideu chápe jako výlučnou, bezkonkurenční, takže v totalitním režimu už jiná, třeba sekundární, podřazená řídící idea být nemůže. Vychází z obecného předpokladu, že jeden režim musí mít jednu řídící ideu. Proč jen jednu? Proč by nemohl mít jeden režim třeba dvě řídící ideje s rozlišenými funkcemi, kompetencemi a také s odlišným významem i postavením v celku daného režimu? Proč by například v totalitním režimu nemohla být sekundární, pomocná řídící idea bez vlivu na fakt, že jde o režim totalitní?

V teoretickém myšlení politických filosofů se sice různé systémy mocenského uspořádání společnosti vyhraňují rozlišujícími znaky, ale politická praxe není počítačová; není tak šablonovitě úhledná. Může být naopak agregací zdánlivě neslučitelných prvků různých systémů. Ukažme si to konkrétně na tom, jak dnešní politickou situaci vidí sám můj oponent.

Současná politika Západu podle Lepešky onemocněla totalitou. To se prý projevuje takovým „divem světa“, že téměř všichni volení politici moderních evropských demokracií, kteří jsou u moci a údajně plní jako zástupci lidu jeho vůli, uskutečňují jako jeden muž multikulti program, jenž vede k nebytí lidu, který je zvolil. Lépe bych to neřekl.

Ptejme se tedy: V jakém režimu se páchá na voličích taková zrada? O dvě stránky dál líčí Lepeška situaci měkké totality takto: „…totalitní politický subjekt, nebo nositelé jedné totalitní ideologie rozptýlení mezi různé subjekty, ponechávají v platnosti instituce netotalitního režimu a podstatné části netotalitní přirozené kultury…“. Tyto „netotalitní složky“ režimu prý koexistují v měkké totalitě proto, že nositelé totalitní ideologie mají svrchovanou moc. Toto odůvodnění bude předmětem kritické analýzy druhé premisy. Teď je ale zajímavé nikoli proč podle Lepešky takový režim může existovat, ale že vůbec může existovat.

Jaký to je tedy režim? Je nepochybně jeden. Má jednu řídící ideu? To není tak jasné. Realizuje utopické nesmysly a morální perverzity totalitní ideologie neomarxistů. Potud je tedy tato ideologie řídící ideou měkké totality. Ale co ty zmíněné netotalitní instituce a podstatné části přirozené či spíše tradiční kultury? Nejsou snad také aspoň částečně, aspektuálně čili sekundárně řídící ideou režimu, přičemž nemají původ v řídící totalitní ideologii, byť jsou jí fakticky podřízeny a slouží její realizaci? Pak by totalitní ideologie dávala režimu obsahy a „netotalitní“ řídící idea by režimu poskytovala formální rámec politického uspořádání a uplatňování moci, který by fakticky nepřekážel či byl přímo přizpůsoben realizaci programů totalitní ideologie.

Do takového formálního rámce se vejde i svobodně volený parlament, jehož poslanci jsou v nadmíru příznivém vzdělanostním klimatu půlstoletí ideologicky proškolovaní a kádrovaní politickou korektností. Proto také svobodně zvolení politici napříč pravolevým spektrem angažovaně a s vědomím, že slouží humanitě, prosazují už celá desetiletí v dojemném mocenském kartelu „jako jeden muž“ totalitní programy politické korektnosti, multikuti obohacování, genderové vyváženosti a zpotvořených lidských práv. A je tu možné mluvit o jednom hybridním režimu s dvěma řídícími, nerovnocennými idejemi pod jedním termínem: Totalitní demokracie.

Lepeška by tady sice v logice své hlavní námitky mohl říct, že trpěné „netotalitní instituce“ nesmějí v měkké totalitě zahrnovat svobodné volby. Ty by totiž zrušily svrchovanou moc, jíž on obecně definuje totalitní režim. Kdyby ale přihlédl k rozumnější definici totalitní ideologie, s níž nemá v zásadě problém (a kterou sám také uplatnil, když ve svém původním textu psal, že politická totalita nevylučuje svobodné volby), pak by mohl lépe nahlédnout, že mezi to, co nazývá netotalitními institucemi, může patřit i svobodně volený parlament, který dobře pochopená totalita principiálně nevylučuje. Totalitní ideologie, která je určujícím principem totalitního režimu, totiž režimu neurčuje, jak má v praxi realizovat její obsahy. Nepředpisuje jeden rigidní způsob prosazování totalitní ideologie, ani jeden model uplatňování moci.

Kdyby tedy Lepeška v úvaze o měkké totalitě více zohlednil akceptovanou definici totalitní ideologie, nemusel by mluvit o tolerovaných „netotalitních institucích“ v režimu měkké totality. Svobodné volby či mírnější formy šikanování odpůrců např. nejsou striktně vzato netotalitní, jak se to zdá povrchnímu pohledu, který ulpívá při definování totality na zkušenosti s tvrdými totalitními režimy, neboť totalitní ideologie neukládá režimu aktuální zákaz voleb či tvrdou represi v každé fázi jeho existence a v celé šíři jeho mocenského působení. Pak už by se také nemusel hledat nějaký další specifický znak totalitního režimu. Lepeška ho však v druhé premise nachází: Je jím svrchovaná moc. Tím se ale Lepeška rozešel s původně akceptovanou definicí totalitní ideologie, která, jakožto pro totalitní režim zcela směrodatná, nic takového neimplikuje.

Tento odklon se dá zřejmě vysvětlit tím, že Lepeška v následné reflexi totalitního režimu nakonec také podlehl silnému tlaku masivní zkušenosti s totalitními režimy čili s tvrdou totalitou. Ta je pro něj zřejmě přesvědčivější než implikace ne zcela pochopené definice totalitní ideologie. V rozhodujícím bodě Lepeškovy argumentace tak přichází ke slovu nepochopení jinak akceptované definice. Lepeška tedy odůvodňuje zavedení svrchované moci do definice totalitního režimu na základě konfuzního pojetí totalitní ideologie, které je patrné i v základě jeho odůvodnění. To si žádá vysvětlení.

4. Nepodařené vyvracení sporem

Lepeška tvrdí, že kdyby totalitní režim neměl nutně svrchovanou moc, nebyla by totalitní ideologie řídící ideou. Tou by byla např. demokratická idea, která aspoň teoreticky pokládá za nejvyšší zákon vůli lidu. Pak by prý byl neomezený nárok totalitní ideologie systémově omezen. A teď přichází zřejmě hlavní důvod, na němž stojí celá Lepeškova argumentace: „Omezená možnost uskutečňování totálního nároku – jako určení jednoho jsoucna – je však protimluv.“ Proto prý musí mít totalitní ideologie v totalitním režimu postavení řídící ideje. A to je zajištěno, jen když totalitní politický subjekt uplatňuje svrchovanou moc.

Lepeška tedy zakládá celou argumentaci na odhalení rozporu oponenta. Pokud se oponent jako takový dostává skutečně do rozporu, je Lepeškův argument neprůstřelný. Jak se to tedy má s tím protimluvem omezeného uskutečňování neomezeného nároku u jednoho jsoucna?

Připomeňme si: Kdy vzniká v myšlení ten rozpor, na který Lepeška v mém pojetí upozorňuje? Tehdy a jen tehdy, když jeden a týž predikát určitému subjektu zároveň přidělujeme a odnímáme. Lepeška takový rozpor nachází v mém pojetí totality. Zdá se mu, že když netrvám na tom, že totalitní režim musí mít svrchovanou moc, dostávám se do myšlenkové pasti, v níž témuž subjektu neomezený nárok přiděluju a zároveň odnímám.

O jaký subjekt tu jde? Lepeška říká, že páchám rozpor na totalitní ideologii: Z definice jí přiznávám neomezený nárok na ovládání občanů i společnosti podle ideologických potřeb; je to tedy nárok systémový. Tento nárok jí však prý zároveň odnímám, když připouštím omezenou možnost jejího uskutečňování. Opravdu ho totalitní ideologii odnímám?

Totalitní ideologie má jako definiční predikát „neomezený nárok na ideologicky žádoucí ovládání“. Čemu ale náleží predikát „omezená možnost uskutečňování“? Totalitní ideologii? Nikoli, je to predikát totalitního režimu. Ten je definován právě nějakým mocenským uskutečňováním programů totalitní ideologie. Totalitní režim je však jiné jsoucno než totalitní ideologie. Tím padá podmínka rozporu ze strany subjektu: Opačné predikáty (neomezené-omezené) tu nejsou určením jednoho jsoucna – téhož subjektu soudu.

Ale ani ze strany predikátu není splněna podmínka rozporu. Ta totiž vyžaduje, aby šlo striktně o týž obsah predikátu (…zároveň a v témže smyslu). Neomezený nárok jako predikát totalitní ideologie je myšlen jako záměr, jako tendenční zadání ve smyslu ve smyslu plánu, v němž má ten vše-nárok status aktivní potence, která tíhne k politické realizaci, zatímco predikát omezené uskutečňování už je myšlen v rovině aktualizace plánu ve společensko-politické praxi. Predikát neomezený nárok se tedy přiděluje ve smyslu potenciálním a odnímá ve smyslu aktuálním (navíc pokaždé jinému subjektu). Ačkoli tedy Lepeška jinak uznává potenciální charakter vše-nároku v totalitní ideologii, v argumentačním zaujetí na něj zapomněl.

Nesplnění obou podmínek rozporu v daném případě znamená, že se Lepeškovi v rekonstrukci údajného rozporu rozdvojily oba zúčastněné pojmy, což znamená, že rozpor zde nenastal. To ale znamená, že padá i hlavní důvod, který Lepeška uvádí pro svou specifikaci totalitního režimu. Není tedy zřejmé, proč by měl být totalitní režim definován svrchovanou mocí. Proč k jeho definici nestačí taková moc, která zajišťuje souvislou realizaci záměrů totalitní ideologie? Bytostná korelace ideologie a režimu v rámci totality by tím narušena rozhodně nebyla. Je totiž v rámci systému totality esenciálně dána právě tím plynulým mocenským uskutečňováním ideologie.

Naproti tomu všechny ostatní predikáty konkrétních totalitních režimů, které jsou dány situačními nahodilostmi, jako například určitá míra mocenského restriktivně-represivního prosazování či zajištěnost svrchovanou mocí, tyto režimy mít mohou, ale také nemusejí; jsou to predikáty akcidentální.

5. Ontologie totalitního režimu

Když přejdeme z tohoto logického suchopáru k volnějšímu, což ovšem nemusí znamenat k méně náročnému způsobu uvažování, můžeme se snad shodnout na tom, že v hlavním plánu totalitní ideologie je uvést převratné, revoluční nápady do praxe; takový je přece bytostný zájem totalitních ideologů. To však přináší nevyhnutelnou konfrontaci plánu s faktickým stavem společnosti, který vyžaduje ze strany politických aktivistů ideologie vhodnou strategii. Oba tyto komponenty praxe jsou však proměnné. A úspěšná realizace ideologie na nich závisí.

Proto by bylo nesmyslné zavádět do obecné definice totalitní ideologie jednoznačná zadání pro totalitní režim, která by se týkala samotného způsobu její realizace – zda naráz, nebo postupně, násilně či nenásilně, tyransky či raději v modu intelektuální svůdnosti. Některé socio-politické situace přece aktuálně vyžadují jeden a jiné zase jiný způsob prosazování totality. Prozíravá koncepce totality proto ponechává jejím politickým vykonavatelům situační pružnost a četné alternativy.

Samozřejmě, že je ideálem totalitářů svrchovaná moc, nejlépe na věky. Ale dosažení takového optima nemůže být bráno za kritérium existence totalitního režimu. Jako by totalitní režim mohl nastat teprve tehdy, když už je uskutečňování totalitní ideologie mocensky zabezpečeno, před nenásilnými zvraty, ačkoli předtím už dlouho šlape jako dobře natažené hodinky. Jako by tedy její předchozí mnohaletá úspěšná realizace byla jen jakousi před-totalitní fází v rámci netotalitního režimu. To bychom jen pohodlně zobecňovali zkušenost s tvrdou totalitou bez pochopení ontologické povahy totality jako takové.

Proč? Především proto, že samo mocenské uskutečňování obsahů totalitní ideologie je v rámci kýžených cílů, zájmů a „hodnot“, čili v rámci elementární osnovy totality, daleko podstatnější skutečností než pouhá technikálie mocenského zajištění. Podstatnější dokonalost je však v hierarchii znaků či predikátů totality výš než méně podstatná; je totiž zásadnějším určením jsoucna. Na vrcholu této hierarchie je pak specifická diference, která soustřeďuje dokonalost, jež je jí určenému jsoucnu nejvlastnější. Právě specifická diference vyjadřuje nejlépe, čím obecně pojaté jsoucno je, a čím se liší od jsoucen jiných druhů.

Co je tedy pro totalitní režim méně podstatné, nemůže ho konstituovat jakožto specifická diference. Svrchovaná moc však má v totalitním režimu funkci evidentně instrumentální; slouží zde totalitní ideologie. Je tedy pouhým prostředkem – a navíc nikoli nutným, jak dále uvidíme. Prostředek je však pro cíl, který je vyšší ontologickou dokonalostí. Proto svrchovaná moc nemůže mít v hierarchii predikátů totality postavení specifické diference.

Podle Lepeškovy definice však má být svrchovaná moc specifickou diferencí totalitního režimu. Nejbližším rodem by podle toho byl „netotalitní režim, který uskutečňuje totalitní ideologii“. Specifikace „svrchovanou mocí“ by pak měla odlišovat totalitní režim od genericky příbuzného režimu, který uskutečňuje totalitní ideologii bez svrchované moci. To ale odporuje právě vysvětlené hierarchii v ontologické struktuře jsoucen.

Logika Lepeškovy definice totalitního režimu by se dala v antropologii ilustrovat pokusem o esenciální definici člověka, v němž by místo specifické diference rozumovosti (tj. vrozené schopnosti k myšlení, jehož cílovou hodnotou je pravda, a která se nazývá rozumem) figurovala třeba znalost logiky.

Ontologické úvahy jsou sice pro soudobé vzdělance většinou nesrozumitelné, ovšem vada nemusí být na straně ontologických reflexí. Zcela jistě je však na straně soudobých, filosoficky nevzdělaných či špatně vzdělaných vzdělanců. Ti se povětšinou stali obětí kolosálních pozitivistických předsudků noetického rázu. Kolega Lepeška naštěstí touto indispozicí netrpí, má naopak k ontologii respekt. Přesto zkusím předchozí závěr ontologické analýzy totalitního režimu přiblížit ještě jinak.

Totalitní režim je podle obecného konsenzu nejhorší režim. Jeho maximalizovaná zloba, jíž se liší od všech ostatních režimů, musí být dána jeho specifickou diferencí, kterou se totalitní režim liší od ostatních režimů. Spočívá však tato systémová maxi-zloba už v tom, že (nehledě k tomu, jak) uplatňuje svrchovanou moc? Nebo v tom, že realizuje potenciálně bezmezný morální humus, obsažený v protipřirozených, eticky absurdních programech totalitní ideologie? Odpověď je snad zřejmá – každému, kdo je evidenci otevřen. Z hlediska ontologické diference je tedy jasné, že svrchovaná moc nemůže být tím znakem, jímž se odlišuje totalitní režim od všech netotalitních. A to nechávám stranou, že i netotalitní režimy mohou disponovat svrchovanou mocí.

Všimněme si, že totalita má také zvláštnost, jakou jiné despotické režimy nemají. V nich je cílem samotná moc – její maximalizace a udržení. Totalita je však jiná. Má totiž za cíl radikální změnu společnosti, navzdory elementárnímu mravnímu cítění, všem morálním tradicím i přirozené etice. Tuto bytostnou negaci mravního řádu pak prezentuje jako vyšší moralitu v termínech emancipace, osvobození, systémové nápravy či blaha. Moc je tu pouhým prostředkem. Proto totalitní režim adekvátně nedefinuje, jak vládne, ale co šíří. Navíc ho nelze rozumně definovat jako jiné režimy o sobě, izolovaně jako samostatnou entitu, ale jen v bytostné vazbě na totalitní ideologii, čili v kontextu totality.

Krom toho nemůže být svrchovaná moc ani jakýmkoli esenciálním znakem totalitního režimu, nemůže ho vůbec obecně spoludefinovat. Neboť to, co závisí na momentální socio-politické situaci jednotlivých totalitních režimů (například na momentální odolnosti či receptivitě veřejnosti, na momentálních strategických rozvrzích či rozmarech totalitářů), není pro totalitní režim jako takový nutné; esenciální znak je ale pro jím určené jsoucno nutný. Určité, právě takové kvantifikace moci a represí – jako například svrchovaná moc – patří mezi nahodilé znaky totalitních režimů; jsou situačně proměnné.

6. Bruselská konkretizace

Z ontologické reflexe totalitního režimu jako takového tedy vyplývá, že když nějaký režim nemá svrchovanou moc, pak to ještě neznamená, že není totalitní. Lepeška říká, že bez ní je totalitní ideologie systémově omezena. Přesnější by však bylo říct, že bez svrchované moci je omezen jen totalitní režim – a to nikoliv systémově v rámci totality, nýbrž situačně, v rámci měnící se společensko-politické reality. Totalitní ideologie tyto nahodilé akcidenty neobsahuje.

Vezměme bruselskou politiku: Jestliže realizuje totalitní ideologii kulturních marxistů v podobě pervertovaných lidských práv, politické korektnosti, multikulturalismu a gender-feminismu tak úspěšně, že veřejnost na Západě bere po celá desetiletí její převratné morální paradigma za své, pak je to skvělý důkaz existence totalitních režimů v zemích Západu.

Velká část západní veřejnosti se například ztotožňuje s absurdním pojetím lidských práv menšin. V jeho intencích celá desetiletí angažovaně aplikuje nesmyslné normy politické korektnosti, které v logice dvojího metru nespravedlivě zvýhodňují přistěhovalce, sexuální menšiny, a vlastně všechny skupiny, které jsou přirozeným protějškem bílého heterosexuálního muže. Ten je totiž podle neomarxistů úhlavním nepřítelem lidstva, jehož civilizaci je třeba zničit. Proto je proti němu nutné sjednotit všechny „proletarizované“ menšiny, byť jsou přirozeně antagonistické tak, jako třeba homosexuálové a muslimové.

Z těchto zločinných záměrů je srozumitelná i odpověď na otázku, kde se najednou bere u přesvědčených etických relativistů a zkušených hédoniků ten morální patos exaltované tolerance a uctívání menšin. Své zákeřné cíle pochopitelně neproklamují ideologové kulturního marxismu veřejně. Neinformovaná většina se však na jejich naplňování podílí. Například tím, že celou dobu tupě volí politické morálně negramotné slouhy jejich totalitní ideologie zleva i zprava.

Veřejnost na Západě na ideologické požadavky neomarxistů tedy bláhově a bez rozmyslu přistoupila. Má už tak dalece vyvinutou citlivost pro tyto ideologicky privilegované jinakosti, že už jeho občanům například přijde normální, že rasistou může být jen běloch. Do značné míry tak participují na masovém honu na čarodějnice – „rasisty“. Každá malichernost, každá nevinná poznámka či nedej Bůh pochybnost o apriorní neomylnosti a bezúhonnosti černochů či homosexuálů už je v atmosféře politicky korektní hysterie důvodem, aby byl bdělý občan pohoršen a údajného rasistu napráskal příslušným institucím. Fobie z xenofobie, homofobie… je tu rozšířenou a oblíbenou obsesí na všech úrovních společenského života.

Na zaostalém Východě se tuto morálku ne-zdravého rozumu snaží prosadit ideologicky zfetovaní intelektuálové Halíkova ražení. Jde to ovšem trochu ztuha, takže obyčejní Češi jsou v tomto směru vystaveni pravidelnému moralistickému peskování ctihodných (?) akademiků.

Z hlediska účastníků této ponuré reality lze pak konstatovat, že aktuálně plynulá politická realizace totalitních programů zcela reálně ohrožuje, otravuje a znásilňuje soukromí i veřejný život občanů, zatímco na druhé straně naplňuje pýchou, arogancí moci a blaženými pocity lokaje totality.

Bytostnou korelaci ideologie a režimu jakožto složek totality můžeme tedy vyjádřit tak, že totalitní ideologie esenciálně směřuje k politické realizaci a totalitní režim je esenciálně dán právě touto souvislou mocenskou realizací. To je také jediné, souhrnně vyjádřené zadání, které od ideologů má. To znamená, že totalitní režim je obecně vzato tím, čím je, když politickou mocí souvisle a úspěšně realizuje programy totalitní ideologie. Jeho identita „být totalitním režimem“ je takto dána právě tou korelací s totalitní ideologií jako jeho určujícím principem. Proto ji nemohou tvořit různé, na konkrétní situace vázané fenomény jednotlivých totalitních režimů, mezi něž patří i různé kvantifikace uplatňování moci

Totalitní ideologie tedy neurčuje režimu strategii, způsob a tempo svého politického prosazování. Neurčuje ani způsob získání, užívání, udržování a zajištění moci. To vše je závislé na nahodilých okolnostech momentální socio-politické situace a na nahodilých interakcích moci s občany.

Vláda jedné strany, svrchovaná moc, absence svobodných voleb atd. jsou atributy tvrdé totality, které si Lepeška nechal do své reflexe vnutit pod tlakem zkušenosti s ní. Na rozdíl od Rychetníka, Jocha a nepřehledného zástupu ctitelů (i toho současného) Západu, kteří odmítají pojem měkké totality, je ale možné si v diskusi s Lepeškou také pomoci zkušeností, kterou on sám výborně vyjádřil.

Ano, máme v členských státech EU různé politické strany. A přesto politici napříč politickým spektrem „jako jeden muž“ přispívají celá desetiletí k realizaci sebevražedné, morálně devastační totalitní ideologie kulturních marxistů. Jak je takové zpitomění možné? Jak ho vysvětlit? No, zřejmě dlouhodobou, šikovnou indoktrinací nejprve intelektuálních a politických elit a posléze i širší veřejnosti. Tomu předcházelo organizované ovládnutí humanitního vzdělání, center kultury a médií hlavního proudu. Obětí soustavného lhaní hlavního proudu tu mluví o konspiračních teoriích. Dostupná realita mimo záběr mainstreamu je přitom nezajímá.

Máme tu vzorový model měkké totality, která se v dosahování svých zvrácených, veskrze protipřirozených cílů obejde bez tvrdých represí a zákazu svobodných voleb. Dobýt pro totalitu socio-politický prostor liberálních demokracií bez jediného výstřelu a za širokého konsenzu zmámené veřejnosti – není to geniální? Proč by toho lidé totalitního smýšlení nevyužili k mocenskému prosazování totalitních programů, cílených na morální devastaci osobních životů, k likvidaci rodin a národů? Proč by museli čekat na vhodnou příležitost k násilné revoluci, když to jde i jinak? Když jsou západní společnosti přes všechno zdání intelektuálně zdegenerované a morálně zdecimované dlouhotrvajícím vlivem od základu špatné filosofie a následné relativisticko-hédonistické životní praxe? Když drzými redefinicemi zaměňují zlo s dobrem a hodnoty s pseudo–hodnotami, a ono jim to prochází?

Prozatímní absence svrchované moci je daň, kterou platí měkká totalita za nespornou výhodu, která spočívá v tom, že získala intelektuálně zmanipulovanou veřejnost na svou stranu. Naproti tomu tvrdá totalita za svou svrchovanou moc platí trvalým nepřátelstvím s ovládanými občany.