Současná diskuse o vzestupu neliberálních demokracií ve světě a její souvislosti - díl II.

Václav Hrabák

Pojem demokracie v žurnalistice funguje podobně jako fráze. Zbavuje potřeby vymýšlet patřičné označení, neboť pojmem demokracie se dá označit cokoliv. Stačí, že má vyvolat pocit něčeho kladného a věc má co do činění s politikou (není nezbytnou podmínkou). Čím více rozličných obsahů novináři pojmu demokracie podřadí, tím více ho rozmělní, čímž ho učiní příhodnějším pro další žurnalistické užití. Kromě nešvarů zapříčiněných mocenským zneužíváním pojmu demokracie, které má žurnalistika mnohdy společné s politikou, přidává žurnalistika ve značné míře své nadužívání pojmu demokracie při označování nepřípadných obsahů.

Karel Poláček ve svém článku o zneužívání pojmu demokracie českým tiskem uveřejněném v roce 1925 uvádí, že „počet demokratických slov za sedmiletého trvání republiky je úměrný počtu národních před převratem a vlasteneckých do roku 1900. [...] Demokracií bije český tisk kolem sebe, jako pes třepe hovězími vnitřnostmi, jichž se zmocnil na jatkách". (20) Mezi příklady nalezenými v českém tisku, kterými dokazoval Poláček ve svém článku zneužívání pojmu demokracie, mimo jiné uvádí případ, kdy jedny pražské noviny chválily stuhy dohodových vyznamenání, neboť se liší od stuh rakouských vyznamenání demokratickou barvou a tvarem, nebo případ pobídky ke koupi krátkých kožichů, které jsou ve srovnání skožichy dlouhými více demokratické, z magazínu pro mladé muže.

Nastíněný „frazeologický" způsob zneužívání pojmu demokracie není výsadou žurnalistiky, lze se s ním setkat v politice i v běžném životě. Pro žurnalistiku je však typický a pro moc žurnalistiky v moderní době je jeho dopad na zamlžování obsahu pojmu demokracie zásadní.

IV. ŠIROKÉ POJETÍ POJMU DEMOKRACIE V POLITICKÉ VĚDĚ

V politické vědě lze nalézt dvě základní pojetí toho, co je demokracie. První budeme nazývat širokým pojetím. Široké pojetí většinou pokládá demokracii za hodnotu samu o sobě. Provází ho tudíž často problém kladného aspektu pojmu demokracie a z něj pramenící nejasnost o přesném obsahu tohoto pojmu, jak jsme ho popsali výše. Široké pojetí nám v prvé řadě říká, jaký má být výsledek vládnutí. Ztotožňuje demokracii s tímto výsledkem. Široké pojetí lze charakterizovat rčením S. M. Lipseta, že demokracie není způsob, jak dosáhnout dobrého života, ale demokracie je sama tímto dobrým životem. (21) Přestože se například Samuel P. Huntington domnívá (22), že tento široký výklad pojmu demokracie je v politické vědě na ústupu a dnes se již obecně přijímá druhé pojetí, které budeme nazývat pojetím procedurálním, je výše uvedená diskuse ohledně vzestupu neliberálních demokracií důkazem, že široké pojetí pojmu demokracie ještě úplně nevyklidilo v politické vědě pole. Nemalou měrou k tomu přispívá jeho časté užívání politiky a ve veřejných médiích a z toho pramenící obecné užívání mezi laickou veřejností. Na následujících řádcích se pokusíme ukázat dvě teorie demokracie, představující široké pojetí pojmu demokracie.

1. TGM

V české politické vědě je za jednoho z nejvýznamnějších zastánců širokého výkladu pojmu demokracie pokládán první československý prezident a významný myslitel Tomáš Garrique Masaryk. Pokusíme se ukázat jeho pojetí demokracie tak, jak ho vyložil ve své knize Světová revoluce. (23) Masaryk pojímá demokracii jako světonázor, který se má realizovat nejen v politické, ale i sociální a především mravní oblasti. Je to filosofie života, kterou se mají řídit jedinci při svém jednání a podle které mají být uspořádány politické, hospodářské a kulturní instituce tak, aby nejlépe umožňovaly naplnění a fungování této životní filosofie. Masaryk to vyjádřil slovy: „Demokracie je státní formou novodobé organisace společnosti, moderního názoru na svět, moderního člověka; demokracie vyplývá z celého názoru na svět a na život, názoru nového, nového zorným úhlem, novou methodou. Uznání a provádění rovnosti všech občanů, přiznání všem občanům svobody, humanitní zásada bratrství uvnitř a navenek - toť novum nejen politické, nýbrž i mravní." (24)

Tři základní principy tohoto světonázoru jsou pro Masaryka svoboda, rovnost a bratrství. Tento zjevný odkaz na francouzskou revoluci není náhodný, neboť Masaryk vidí demokracii, kterou požaduje pro nový stát, vycházet mimo jiné ze stejných myšlenek jako demokracii francouzské revoluce, tedy z osvícenského humanismu. Humanita je Masarykovi základem demokracie a nejvyšším politickým cílem. Humanita je pro Masaryka pouhé nové označení pro dříve užívané „láska k bližnímu". Demokracie je systém, který nejlépe odpovídá a nejlépe umožňuje praktikovat humanitu.

Podle Masarykovy teorie vývoje dějin, o kterou opřel i svůj výklad první světové války, stojí demokracie v protikladu k teokracii, ze které se postupně vyvíjí. Staré monarchie fungují díky opoře, kterou jim poskytuje církev. Systémy starých monarchií byly teokratické, neboť jejich fungování do velké míry záviselo na církvi. Reformace, podle Masaryka tím, že podlomila moc církve, oslabila i monarchismus a umožnila rozvoj parlamentarismu a potažmo demokracie. Demokratický stát podle Masaryka ruší teokracii a přebírá dosavadní roli církve ve společnosti. Nový demokratický stát přebírá od církve školství, sociální služby a další. Masaryk se domnívá, že za starý stát myslela církev, kdežto dnes se stát odcírkevňuje, přebírá role církve. Začíná myslet a rozšiřovat se.

Demokratický politický systém definuje Masaryk především v protikladu k monarchistickému politickému systému. „Demokracie, hájící suverenitu lidu, je nejen stupňově, ale celou kvalitou rozdílná od aristokracie, zejména monarchické. Staré monarchie byly z milosti boží, republikánská demokracie je státem z lidu, lidem, pro lid, demokracie se neopírá jako staré monarchie o církev, nýbrž je založena na humanitě." (25) Tento rozdíl se podle Masaryka především odráží ve způsobu vládnutí. Zatímco v monarchii šlo o panství jedněch nad druhými, v demokracii jde o vládu všech všem. Již nejde o panování, ale jde o správu.

Tato správa by se nejlépe prováděla přímým hlasováním všeho lidu, není však podle Masaryka již možná vzhledem k rozsáhlosti moderních států. Demokracie si musí vychovávat vůdce, kteří budou vykonávat delegovanou moc, při vědomí původu své autority ve voličstvu. Pro způsobilost být vládcem již nebude potřeba autorita stavovská, avšak pouze autorita odbornická. Masaryk pokládá volby za hodnocení odbornosti, tj. politické a správní způsobilosti, jednotlivých kandidátů voličstvem. K tomu, aby bylo voličstvo schopno správně vykonávat svoji vládu, musí být patřičně vzděláno. Demokracie vyžaduje podle Masaryka nového člověka. Pro demokracii je nutno mít občany, kteří se zajímají o politické otázky a kteří jim rozumějí. Aktivní občané jsou nejlepším znakem demokracie. Podle Masaryka žádný demokratický stát zatím nebyl v průběhu dějin ustaven, avšak jeho ustavení je možné.

2. Vladimír Čermák

Na Masarykovo pojetí u nás v poslední době navázal svou teorií demokracie soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák ve své knize Otázka demokracie. (26) Podobně jako Masaryk nám ani Vladimír Čermák nepředkládá detailní definici pojmu demokracie. K pochopení obsahu tohoto pojmu pokládá za dostatečný překlad z řečtiny do češtiny, tedy demokracie je vláda lidu. Co přesně vláda lidu obnáší a jak má vypadat, není zřejmé. V knize svých rozhovorů, které vedl s Petrem Fialou a Františkem Mikšem, Vladimír Čermák zmiňuje, že pro něj definice pojmu demokracie není významná, spíše mu jde o „ty momenty, které se k demokracii váží a činí ji problematickou". (27)

Navzdory výše uvedeným tvrzením nám Vladimír Čermák předložil ve své knize ohledně definice demokracie více než její pouhý český překlad. Vladimír Čermák s odkazem na Masaryka ve své práci konstatuje, že pojetí demokracie jako pouhého politického uspořádání je neudržitelné a je správné demokracii definovat spolu s Tocquevillem jako stav společnosti a spolu s Masarykem ještě šíře - jako způsob života. Potřeba této široké definice je daná tendencemi doby, které však nejsou Čermákem blíže specifikovány.

Vladimír Čermák se brání detailní pozitivní definici pojmu demokracie, neboť se domnívá, že obsah pojmu se během času mění a jakékoliv pozitivní vymezení obsahu nějakého pojmu je vystaveno nebezpečí nepochopení, co bylo tímto vymezením míněno, právě pro změnu kontextu a doby, v jakém je tento pojem užíván. Nicméně „demokracie se neobejde [...] bez určité pozitivnosti svého obsahu, avšak tento pozitivní rys bude vyjádřen spíše jen celkovým zaměřením, směrem, v žádném případě zabsolutněním prostředků a jejich taxativním výčtem". (28) Tato vágnost pojmu demokracie je dána tím, že cíl jako určení určitého směru postrádá absolutní určení a konečnost. Důležité je, že i podoba cíle se mění v čase. Demokracie jako cíl je - právě pro svoji vágnost - tvořena dalšími idejemi, které Vladimír Čermák nazývá „tektonickými prvky, které ji ve svém souhrnu konstituují jako cíl". (29) Mezi tyto tektonické prvky řadí mimo jiné ideje spravedlnosti, humanity, suverenity lidu, svobody a rovnosti.

Demokracie je tudíž nahlížena jako ideál a cíl, ke kterému se má směřovat, který se má aproximovat. Na pomyslnou přímku možností staví Vladimír Čermák na jednu stranu demokracii jako cíl veskrze pozitivní, jakési ztělesnění dobra, a na druhý konec staví totalitu jako extrémní formu autokracie, tedy neomezenou vládu několika nebo jednotlivce: „Stejně jako demokracie ve svém vlastním obsahu jako vláda všeho lidu je myslitelná jen v ideálně typické poloze a z toho pohledu tvoří pouze jeden z pólů kontinua lidského vývoje, ani autokracie, tvořící opačný pól, nikdy neexistuje v takové ryzí absolutní podobě." (30) Aproximace ideálu musí být přiměřená možnostem dané doby. Na rozdíl od Masaryka se Vladimír Čermák domnívá, že demokracie, právě pro její povahu cíle, nelze dosáhnout. Navíc jakýkoliv pokus o jeho dosažení, který bude vycházet z představy reálné možnosti jeho dosažení, musí presumovat určitost cíle, jeho strnulost. Nedosažitelnost demokracie jako cíle je dána za prvé nemožností přesného určení podoby tohoto cíle a za druhé s tím spojené nedokonalosti člověka.

Vladimír Čermák se v otázce určitosti a dosažitelnosti cíle odvolává na Jacoba L. Talmonda a jeho knihu O původu totalitní demokracie. (31) S odvoláním na koncepci Talmonda tvrdí, že takto zabsolutněný cíl by konstituoval jasný, předem určený řád věcí, jehož dosažení je možné a žádoucí a jehož dosažení by znamenalo ustavení tzv. ráje na světě. Takové myšlení vede k totalitním systémům a Talmond ho nazývá politickým mesianismem.

Vladimír Čermák ovšem nezůstává pouze u naznačení obsahu pojmu demokracie jako cíle a pomocí tzv. ideálního typu ukazuje některé reálné prvky demokracie, které mohou existovat ve skutečnosti. Každý cíl, ideál umožňuje podle Čermáka v určité době své institucionální vyjádření. Je tím myšlen soubor prostředků, který v dané době nejlépe odpovídá danému ideálu. Ideální typ je souborem prvků, které se pohromadě nikdy nemohou vyskytovat. Jsou to jednotlivosti, které se v historii ukázaly jako odpovídající a vedoucí k ideálu. Poskládáním těchto prvků získáme mozaiku, která by nejlépe ukazovala zhmotnění ideálu demokracie. Konečná podoba ideálního typu se v průběhu času musí měnit, neboť se naskytnou některé nové skutečnosti, které bude potřeba akcentovat při zhmotňování našeho ideálu demokracie.

Ideální typ demokracie je z dvou stran ohraničen mezníky, které nemůže překročit. Na jednom konci je totalitní systém a na druhém konci fakt lidské nedokonalosti. Mezi tím je ideální typ demokracie, který obsahuje prvky, prostředky, mechanismy a procedury, které umožňují fungování společenských mechanismů bez vážnějších poruch. „Ideální typus demokracie implikuje tedy všechno to, co se v dosavadních historických typech demokracie ukázalo nejen jako pozitivní, ale i jako nezbytné: všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo, občanské svobody, sociální práva a jejich institucionální zajištění." (32) Vladimíru Čermákovi se pomocí konstrukce ideálního typu podařilo obsah vágního pojmu demokracie institucionálně vyjádřit, a tím částečně umožnit politické vědě jeho uchopení, aniž by předložil přesné a v dějinách neměnné vyjádření jeho obsahu.

V. PROCEDURÁLNÍ POJETÍ DEMOKRACIE V POLITICKÉ VĚDĚ

Procedurální pojetí demokracie odpovídá tradičnímu pojetí demokracie, které kladlo důraz na způsob, metodu, kterou se vládlo. Má velmi blízko k doslovnému výkladu pojetí demokracie - tj. vlády lidu - chápané jako pouhý proces. Demokracie je politický systém, kde o politických záležitostech rozhoduje lid, a to na základě většinového principu. V dnešní době je spojováno především se jménem Josepha A. Schumpetera a jeho koncepcí demokracie, obsažených v knize Capitalism, Socialism & Democracy. (33) Pro procedurální pojetí je většinou charakteristické, že demokracie není cílem sama o sobě, ale pouhým prostředkem k dosažení dalších cílů. Schumpeter to vyjádřil slovy: „(d)emokracie je politická metoda, tím je myšlen určitý typ institucionálního uspořádání k dosahování politických - legislativních a administrativních - rozhodnutí, a tudíž nemůže být sama o sobě cílem, bez ohledu na to, jaká rozhodnutí budou za daných historických podmínek jejím prostřednictvím přijata." (34) Demokracie je tedy v tomto pojetí neutrální, nelze předem říci, zdali bude automaticky produkovat dobrá, nebo špatná rozhodnutí. To bude záležet na okolnostech, za jakých je demokracie uplatňována.

1. Joseph A. Schumpeter

Schumpeter svoji teorii demokracie buduje pomocí kritiky toho, co nazývá klasickou doktrínou demokracie (classical doctrine of democracy). Má tím na mysli teorii demokracie zrozenou v 18. století, kterou charakterizuje jako teorii, která pojímá demokracii jako soubor institucí, které umožňují dosahovat rozhodnutí, odpovídající obecnému dobru tím, že o věcech rozhoduje sám lid prostřednictvím hlasujících jednotlivců, kteří se shromažďují za účelem provádění jeho vůle. Schumpeter se domnívá, že klasická doktrína demokracie stojí na mylných předpokladech utilitaristické filosofie, že každý jednotlivec má racionální a úplný názor na každou veřejnou záležitost a tento názor může být uváděn v praxi tím, že jednotlivec volí svého zástupce, který zaručí, že dojde k provedení tohoto názoru. Schumpeter dokazuje, že lidé se nechovají racionálně a že nic, co by odpovídalo obecné vůli lidu nebo obecnému dobru, na kterém by se lidé shodli, a co by zástupci lidu tudíž mohli uvádět v praxi, neexistuje. I kdybychom udrželi představu racionálních jedinců, existují otázky, které nelze řešit rozumem, a na kterých se všichni lidé nemohou shodnout. Podobně se pro řešení určité otázky může nabízet více řešení, která jsou všechna racionální, a není možné rozhodnout racionálně, které řešení je nejlepší. Tato nemožnost shody znamená, že myšlenka obecného dobra, zřejmého všem rozumně uvažujícím osobám, není udržitelná, neboť obecné dobro předpokládá, že se racionální osoby budou shodovat ve všech otázkách. Vzhledem k tomu, že existence obecné vůle závisí na existenci všem poznatelného obecného dobra, které jsme si ukázali, že neexistuje, není možné ani mluvit o obecné vůli. Lidé nemohou mít společnou vůli, neboť nesměřují ke společnému cíli - obecnému dobru - a nesměřují k němu proto, že se na tomto společném cíli neshodují. S neexistencí obecného dobra, obecné vůle a vždy racionálně jednajících jedinců padá i klasická doktrína demokracie.

Schumpeter se proto rozhodl vytvořit novou teorii tím, že prohodí postup obsažený v klasické doktríně demokracie. Namísto toho, aby se lid rozhodl a pak si zvolil zástupce, který toto rozhodnutí provede, nyní nejdříve lid zvolí zástupce a ten pak bude rozhodovat. Tedy „(d)emokratická metoda je institucionálním uspořádáním k dosahování politických rozhodnutí, ve kterém jednotlivci získávají moc rozhodovat prostřednictvím boje o hlasy voličů". (35) Tato teorie je Schumpeterem označována jako jiná teorie demokracie (another theory of democracy) a podle jeho názoru mnohem lépe odpovídá skutečnosti. V této koncepci si lid vládne tím, že si vybírá své vládce.

2. Co vše vyžaduje procedurální pojetí?

Významným problémem, který se vyskytuje v souladu s procedurálním pojetím demokracie, je otázka, z čeho všeho se musí skládat institucionální uspořádání k vybírání zástupců. Tedy jaké postupy musejí být zaručeny, aby se dalo hovořit o demokracii, o tom, že lidé o něčem nebo o někom rozhodují nebo něco případně někoho volí. Postačují svobodné volby, musí být tyto volby tajné, nebo stačí volby veřejné? Můžou se volit zástupci, nebo lid musí rozhodovat přímo? Je k volbám potřeba svoboda slova a shromažďování?

Robert Dahl se na tyto otázky pokusil odpovědět ve své knize O demokracii (36) popisem základních prvků, které splňují kritéria demokratického systému. Dahl předkládá modelovou situaci, kdy se mají vytvořit pravidla rozhodování v libovolné skupině, ve které se spojilo určité množství lidí za účelem řešení problému, jehož vyřešení není v možnostech samostatného jednotlivce. Dahl vychází z předpokladu, že každý z členů skupiny musí mít stejný (rovný) přístup k účasti na rozhodování, bez ohledu na jeho společenské postavení. „Ať už je postavení členů v jiných oblastech života jakékoli, pokud jde o systém vládnutí, musejí být všichni považováni za politicky rovné." (37) Tento rovný přístup je zaručen pouze za splnění následujících předpokladů. Prvním takovým předpokladem je možnost každého jednotlivce vyjádřit a sdělit ostatním členům skupiny svůj názor ohledně jakéhokoliv rozhodnutí, které členové skupiny společně přijímají. Tento předpoklad nazývá Dahl účinnou participací. Druhým předpokladem je možnost každého člena skupiny efektivně hlasovat tehdy, kdy skupina přijímá určité rozhodnutí. Hlas každého člena skupiny musí mít stejnou váhu, jako hlasy jednotlivých ostatních členů. Tento předpoklad nazývá Dahl volební rovností. Třetím předpokladem je možnost každého člena skupiny dozvědět se rovně a efektivně o možnostech všech alternativních řešení a jejich důsledcích s dostatečným předstihem před přijímáním daného rozhodnutí. Tento předpoklad nazývá Dahl poučeným porozuměním. Čtvrtým předpokladem je možnost členů skupiny ovlivňovat věci, o kterých bude skupina rozhodovat, a předkládat takové věci k rozhodování. S tím souvisí i právo členů určovat to, jakým způsobem bude o dané věci skupina rozhodovat. Tento předpoklad označuje Dahl jako uplatňování kontroly nad nastolováním témat k projednávání. Dahl zavádí ještě pátý předpoklad, který však již přechází z modelu dobrovolného sdružení ke státu, a tento předpoklad stanoví, že veškeré dospělé obyvatelstvo, jež trvale žije na určitém území, má práva, která jsou obsažena ve výše uvedených předpokladech. Tento Dahlův předpoklad souvisí s požadavkem rovného přístupu k rozhodování, tj. politické rovnosti. Dahl vychází z předpokladu, že žádný člověk ani skupina lidí nejsou natolik lépe kvalifikováni k rozhodování o veřejných věcech, aby jim náleželo úplné a konečné právo rozhodovat za druhé. Každý člověk je schopen odpovědně činit politická rozhodnutí.

Dahl svůj model pokládá za ideál, kterého zatím nikdy nebylo dosaženo. Nepokládá za pravděpodobné ani to, že by někdy v budoucnu jeho dosažení bylo možné. Tento ideál má sloužit jako směr, ke kterému se má politické zřízení přibližovat. Dahl předkládá seznam politických institucí, které se průběhem času ukázaly jako nejlépe odpovídající demokratickému ideálu a jež musejí obsahovat politické zřízení, které uskutečňuje výše uvedený ideál. Dahl prosazuje i pojmové rozlišení mezi ideálem a reálným uskutečněním ideálu, když pro ideál vyhrazuje pojem demokracie a pro uskutečnění ideálu pojem polyarchie nebo polyarchická demokracie. Takové rozlišení pokládá za potřebné, aby se zabránilo směšování ideálu s uskutečněním ideálu.

Mezi politické instituce, které musí mít moderní demokratický stát uskutečňující ideál demokracie, Dahl řadí za prvé instituci volených státních činitelů. Moc je v moderních demokraciích vykonávána zástupci volenými občany. Tito zástupci jsou občany voleni ve spravedlivých, svobodných a často se konajících volbách. Takové volby jsou druhou institucí moderní demokracie. Třetí institucí je oprávnění všech občanů svobodně pronášet své názory a kritiky jakýchkoliv politických záležitostí, politických představitelů, převládající ideologie a čehokoliv dalšího s tím spojeného. Čtvrtou institucí je záruka přístupu všech občanů k alternativním zdrojům informací. Každý občan má mít zákonem zaručenou možnost svobodně vyhledávat a shromažďovat jakékoliv informace týkající se politických záležitostí a ani stát, ani jakákoliv politická skupina nesmí mít úplnou kontrolu nad zdroji těchto informací. Pátou institucí je svoboda shromažďování a sdružování, která zaručí občanům svobodně spolupracovat na politických záležitostech s jinými občany. Šestou a poslední institucí moderní demokracie je Dahlovi občanství zahrnující všechny dospělé občany, již jsou na území daného státu trvale usídleni a na které se vztahují zákony daného státu. Žádnému občanovi nesmějí být upírána práva, která jsou přiznána ostatním občanům, a všichni občané musejí mít práva spojená s výše uvedenými institucemi moderních demokracií. Všechny Dahlem uvedené instituce moderní demokracie tvoří institucionální uspořádání, o kterém se Dahl domnívá, že je nezbytné pro to, aby lidé mohli svobodně rozhodovat o svých politických zástupcích.

Významný italský politolog Giovanni Sartori zastává názor, že v procedurální definici demokracie je nutné obsáhnout i ochranu menšin. (38) Politický systém, který nezaručuje práva menšin, se nemůže podle Sartoriho nazývat demokracií. Zdá se, že Sartori tímto požadavkem již rozšiřuje definici demokracie z čistě procedurální roviny na rovinu cíle. Již neříká, jaký musí být postup rozhodování, ale říká, co má být výsledkem, tedy ochrana menšin. Sartori se však snaží stavět svoji argumentaci na ochranu menšin z hlediska procedurální demokracie. Tvrdí, že kdyby po prvních demokratických volbách mohla většina vládnout neomezeně, je pravděpodobné, že by omezila práva menšině, a tím zamezila vítězství jejího názoru v příštích volbách. Tím by se zúžil lid z původní většiny a menšiny na pouhou většinu. Sartori se domnívá, že tehdy, kdy už se nebude moci z většiny stát menšina a z menšiny většina, přestane fungovat většinový princip. Nejenže příslušníci menšiny ztratí možnost, aby se jejich názor prosadil, ale i příslušník většiny ztratí svou svobodu změnit názor a přiklonit se k menšině, neboť když tak učiní, stejně nemá šanci na to, aby tento názor převládl.

Sartori nerozepisuje, jak velká by měla ochrana práv menšin být a co by vše měla zahrnovat. Vzhledem k tomu, že důvodem této ochrany je možnost menšiny zúčastnit se rovnocenným způsobem příštích voleb, lze předpokládat, že ochrana bude spočívat pouze v ochraně politických práv. Tudíž Sartori v podstatě říká totéž jako Dahl, který též požaduje politická práva pro všechny dospělé občany, a tak vylučuje, že by moderní demokracií mohl být stát, kde určitá skupina lidí nemá politická práva. Rozdíl je v tom, že Sartori, aby současné politické uspořádání pokládal za demokratické, nepožaduje politická práva jenom v daný moment, ale i kdykoliv do budoucna. Tedy podle něj systém, který poskytuje všem dospělým občanům politická práva a který zároveň umožňuje, aby se stal demokratickou cestou nedemokratický, není demokratickým systémem. Zde však Sartori již vskutku slučuje určité procedurální prvky s výsledkem jejich užití. Procedurální definice demokracie nám ukazuje, jakým způsobem se v daném systému rozhoduje. A v daném systému rozhodují všichni dospělí občané do té chvíle, než jsou někteří z nich z tohoto rozhodování vyloučeni. Tedy do této chvíle systém splňuje požadavek na to, aby měli všichni dospělí občané politická práva. Daný systém je demokratický, pokud mohou všichni dospělí občané volit a pokud mají ostatní politická práva. V momentě, kdy část dospělých občanů je o tato politická práva připravena, systém přestává být demokratický.

Dále je sporné, jestli model, který Sartori vytvořil, odpovídá skutečnosti. Za prvé Sartori nepředložil důkazy, že by většina chtěla po volebním vítězství omezit práva menšin. Kromě například německé ústavy (která ve svém článku 79 výslovně zakazuje měnit tu část sama sebe, jež zaručuje kontinuitu demokratického zřízení, neboť zakazuje změny těch článků německé ústavy, které toto demokratické zřízení ustavují) umožňují mnohé evropské ústavy změnu jakéhokoli svého článku. Tudíž v případě, že by většina ve volbách získala tolik, že by mohla změnit ústavu, což vzhledem k tomu, že ústavy jsou měněny, je možnost reálná, musela by podle Sartoriho modelu nejspíše omezit práva menšin. To však zkušenost s fungováním evropských států nepotvrzuje.

Je též sporné, zdali vskutku funguje rozdělení na většinu a menšinu tak kompaktně, jak se snaží ukázat Sartori. Vzhledem k tomu, že Sartori počítá s tím, že osoba, která je součástí většiny, může změnit názor a začít zastávat názor menšiny, lze se domnívat, že rozdělení na většinu a menšinu spočívá v jejich názorech, a ne například v barvě pleti. Tudíž příslušníci většiny tvoří většinu pro své názory. Je však velmi nepravděpodobné, že by příslušníci většiny sdíleli ve všech věcech stejný názor. Lze tedy předpokládat, že uvnitř většiny budou k nalezení názory, které bude sdílet některá část menšiny. Zbavením práv menšiny by se ta část většiny, která má na určité záležitosti stejný názor jako část menšiny, zbavila možnosti tento názor na určité záležitosti do budoucna prosadit. Netvrdíme, že nemůže nastat situace, kdy by většina zbavila politických práv menšinu, avšak nedomníváme se, že by se tak dělo s pravidelností a způsobem, které nám ukazuje Sartori.

3. Procedurální pojetí demokracie a hodnotnost demokracie

Ne všichni zastánci procedurálního pojetí demokracie sdílejí názor, že demokracie je neutrální a že to, jestli povede k dobrým, nebo špatným cílům, závisí na jiných okolnostech. Například Dahl se domnívá, že demokracie je nejlepší zřízení, které vede vždy k určitým hodnotám, proto ji je možno do jisté míry pokládat za hodnotu samu o sobě. (39) Podobně se například Amartyr Sen domnívá, že demokracie je univerzální hodnotou, kterou bychom měli prosazovat v každém momentu všude na světě. (40) Tento názor byl zastáván některými účastníky výše uvedené diskuse o vzestupu neliberálních demokracií na stránkách Foreign Affairs a byl to právě Fareed Zakaria, kdo proti tomuto pojetí obhajoval schumpeterovskou představu o neutralitě demokracie a nutnosti existence určitých na demokracii nezávislých okolností (liberálního konstitucionalismu) k tomu, aby demokracie produkovala určité hodnoty.

Zastánci hodnoty procedurální demokracie sdílejí se zastánci širokého výkladu pojmu demokracie představu o hodnotě samotné demokracie a nutnosti ustavení demokratického politického uspořádání za každou cenu. Vzhledem k tomu, že demokracie je pro obé hodnotou za každé okolnosti větší než jakékoliv jiné možné politické zřízení, není žádné takové jiné zřízení žádoucí. Liší se v tom, že zastánci procedurální demokracie definují demokracii jako způsob vládnutí, kdežto přívrženci širokého pojetí demokracii definují demokracii jako výsledky vládnutí a na způsob vládnutí se dívají až v druhé řadě.

Amartyr Sen se domnívá, že univerzální hodnota demokracie spočívá ve třech věcech. (41) Za prvé demokracie poskytuje lidem politickou svobodu. Politická svoboda je součástí lidské svobody a možnost účastnit se rozhodování o veřejných věcech je nezbytným předpokladem k dobrému životu lidské bytosti. Dále demokracie zvětšuje pravděpodobnost, že se potřebám lidí dostane pozornosti ze strany politiků. A nakonec demokracie umožňuje, aby si lidé mezi sebou vyměňovali názory a vytvářeli společné hodnoty.

Stejný názor jako Amartyr Sen ohledně politické svobody zastává i Dahl. Podle obou je demokracie za každé situace lepší než jiné politické uspořádání, protože poskytuje politické svobody. Ty nemůže poskytovat žádné jiné politické uspořádání, neboť kdyby tak učinilo, přestane být jiným politickým uspořádáním a stane se z něj demokracie. Politická svoboda je podle Sena a Dahla hodnotou za každé situace. Jde o kruhovou argumentaci, která říká, že demokracie je hodnotou, protože je demokracií, neboť demokracie je hodnotou, a to proto, že je demokracií. Tuto argumentaci tudíž není možné pokládat za důkaz hodnotovosti demokracie. Jde o to, k jakým výsledkům politické svobody - demokracie povedou.

Politická svoboda je svoboda positivní. (42) Je to svoboda k moci, a ne svoboda od moci. Získáním politické svobody lidé získávají moc, kterou mohou užít proti ostatním. Hodnota politické svobody tedy musí být posuzována podle výsledku, který přinese. Když poskytnutí politické svobody bude znamenat zničení hodnot, jako je lidský život, svoboda pohybu, svoboda vlastnit nebo jiných svobod (součástí Zakariova liberálního konstitucionalismu), nestává se politická svoboda hodnotou. Když hrozí vzájemný konflikt mezi politickou svobodou a Zakariovým liberálním konstitucionalismem, je potřeba dát přednost liberálnímu konstitucionalismu, který je hodnotou sám o sobě.

Hodnotnost politické svobody bývá odvozována od toho, že politická svoboda je interpretována jako možnost člověka rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnout. To by však platilo pouze v případě, že by hlas daného člověka vždy zvítězil. Kdyby daný člověk vybral z několika možností osobu, která mu bude vládnout, a ta osoba mu vskutku vládla. To však není případ politické svobody v demokracii. V demokracii nerozhoduje jedinec o tom, kdo mu bude vládnout, ale rozhoduje o tom většina (v ideálním případě) všech lidí, kteří volí. Není ani pravděpodobné, že by mělo být jednodušší přesvědčit většinu spoluobčanů, aby hlasovali pro určitý názor, než přesvědčit nějakého autokrata, aby ve své politice tento určitý názor zohlednil. To znamená, že představa, že demokracie tím, že poskytuje občanovi politickou svobodu, mu umožňuje rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnou, případně umožňuje, aby vláda prosazovala jeho názor, je ilusorní. K udržení tohoto názoru by bylo zapotřebí prokázat, že platí teorie o suverenitě lidu, která vychází z představy, že za splnění určitých podmínek vládci volení většinou občanů budou vždy rozhodovat v zájmu každého občana a každý racionálně uvažující člověk by sám volil rozhodnutí, která za něj činí většina. Této hypotéze se budeme věnovat v dalších částech této práce. Zatím můžeme konstatovat, že politická svoboda neznamená, že si člověk vládne sám nebo že si určuje, kdo mu bude vládnout.

Další dvě univerzální hodnoty demokracie předložené Senem, větší ohled politiků na potřeby občanů a vytváření společných hodnot, také nejsou nutným výsledkem demokratického systému. Demokracie nemusí vždy brát ohled na potřeby všech občanů. Je možné a často se i stává, že demokraticky zvolený vládce se stará pouze o potřeby těch občanů, kteří ho volili, a to na úkor těch, kteří ho nevolili. Utváření společných hodnot Sen přičítá větší informovanosti, která je v demokraciích díky svobodnému tisku. Svobodný tisk však může existovat i v liberálních autokraciích. Autokratická vláda, které nejde o znovuzvolení, nemusí mít obavu ze zveřejnění nepopulárních informací. Obecně platí, že svobodný tisk je spíše důsledkem liberálního konstitucionalismu než demokracie. Amartyru Senovi se nepodařilo přinést důkazy o tom, že by demokracie za každé okolnosti přinášela určité hodnoty, a ani se mu nepodařilo dokázat, že ty hodnoty, které s ní spojuje, jsou jejím přímým následkem a že vždy převáží nad možnými nevýhodami.

K výše uvedeným argumentům Amartyra Sena předložil Robert Dahl ještě několik dalších argumentů, které mají také prokazovat, že demokracie je v každé situaci lepší než jakékoliv jiné politické uspořádání. (43) Za prvé se domnívá, že demokracie brání vzniku tyranie. Tento argument je vyvrácen tím, že demokratickým způsobem byli zvoleni komunističtí nebo nacionálně socialističtí tyrani. Dále se Dahl domnívá, že demokracie vede i ke vzniku jiných než politických svobod. Opět lze oponovat, že tomu tak není vždy a že ve velké části Evropy byl postup opačný. Jak ukázal ve svém článku Fareed Zakaria, nejdříve se občanům dostalo jiných svobod a pak teprve demokracie. Podle Dahla také demokracii umožňuje nejširší společenský a mravní vývoj člověka, a to proto, že člověku poskytuje ze všech možných systémů největší prostor k tomu, aby se řídil pouze těmi pravidly, které si sám zvolí. To podle Dahla umožňuje žít mravně odpovědně a mít širokou možnost volby. Výše uvedené je však důsledkem negativní svobody, prostoru prostého donucení, a tato svoboda nutně neplyne z demokratického systému. Již v jiných případech jsme poukázali na to, že demokratická vláda může potírat svobodu ve velké míře. Není tedy pravidlem, že by demokratický systém vedl vždy k největší svobodě. Ani u posledních dvou Dahlových argumentů není jasné, že by existovala přímá a vždy existující souvislost s demokracií. Rozvoj bohatství je spojen se svobodnou tržní ekonomikou. Tu lze nalézt jak v demokraciích, tak v liberálně autokratických státech. Nezdá se, že by svobodná ekonomika měla produkovat více bohatství v demokraciích než v liberálních autokraciích. K argumentu, že demokracie spolu neválčí, jsme se již vyjadřovali na začátku této práce v souvislosti s článkem Fareeda Zakarii o vzestupu neliberálních demokracií. Podobně jako ostatní Dahlovy argumenty není ani tento přesvědčivý.

Ani Amartyr Sen, ani Robert Dahl nedokázali, že demokracie vede za každé situace k určitým hodnotám. I kdyby demokracie přinášela vždy nutně některou z jimi uvedených hodnot, neznamená to ještě, že by byla sama o sobě hodnotou. K tomu, aby za takovou hodnotu byla označena, by zároveň muselo být zaručeno, že nikdy nemůže ničit zásadní hodnoty (hodnoty liberálního konstitucionalismu). Vzhledem k tomu, že historie prokázala, například tehdy, kdy se prostřednictvím demokracie dostali k moci nacionální socialisté v Německu, nebo za francouzské revoluce, že demokracie může vést k ničení zásadních hodnot, není možné demokracii pokládat za univerzální hodnotu. Tudíž přinejlepším platí to, co ohledně demokracie prohlásil Schumpeter, tedy že je neutrální a záleží na okolnostech, jestli jejím výsledkem budou nějaké hodnoty, nebo ne. (44)

Nakonec se podíváme na často vznášený argument ve prospěch demokracie a její hodnoty, který spočívá v tvrzení, že demokracie na rozdíl od jiných systémů umožňuje nekrvavou výměnu vlády. Tento názor je spojován s Karlem R. Popperem a jeho knihou Otevřená společnost a její nepřátelé. (45) Pro Poppera je možnost nekrvavé výměny vlády přímo definicí demokracie. Odmítá otázku, kdo by měl vládnout, neboť se domnívá, že ta je spojena se suverenitou vládce, která je vyvrácena jak empiricky, tak logicky. Otázka, kdo by měl vládnout, je stejná jako otázka, kdo by měl být suverénem, neboť vychází z představy neomezené moci vládce. Správná otázka by podle Poppera měla znít, jak by se mělo vládnout, aby se co nejúčinněji zabránilo vzniku tyranie. Tyranii definuje Popper jako systém, kde nelze změnit vládu jinak než revolucí. Popper se domnívá, že v „tomto světle není teorie demokracie založena na principu většinové vlády; spíše bychom neměli považovat různé rovnostářské metody demokratického řízení, jako např. všeobecné volby a parlamentní systém, za víc než vyzkoušené a při rozšířené mezinárodní nedůvěře k tyranii dosti účinné institucionální záruky proti tyranii, které se vždy dají vylepšovat a které dokonce poskytují metody pro své vlastní zdokonalení". (46)

Pro Poppera tedy není vláda většiny nutným znakem demokracie. Pokládá ji jen za jedno z institucionálních uspořádání, která umožňují nekrvavou změnu vlády. Přiznává však možnost, že všeobecné volby mohou vést k tyranii. Doporučuje, aby se systém dovytvářel tak, aby této tyranii bylo možno zabránit. Je však otázkou, zdali jedním ze způsobů, jak zabránit vzniku tyranie, není omezení všeobecného práva volit, tedy hlavního znaku procedurálního pojetí demokracie. Popper se domnívá, že se zatím všeobecné právo volit ukázalo jako vhodný prostředek nekrvavé změny vlád. Avšak podobným prostředkem, který vedl k nekrvavému střídání vlád, byl i systém omezeného volebního práva, jak byl užíván v západních liberálních státech 19. století. Je potřeba vyřešit otázku, jestli všeobecnost volebního práva nevede k tyranii, tj. zvolení vlády, která další změnu vlády nedopustí, spíše než systém, ve kterém nevolí všichni, případně jejich hlasy nejsou rovné. Nekrvavou změnu vlády neumožňuje pouze všeobecné volební právo, teoreticky si lze představit jakékoliv pravidelné volby i s malým počtem voličů. V praxi se již v průběhu dějin ukázalo, že takové systémy fungují. Tudíž argument, že demokracie ve smyslu procedurální demokracie, tedy systému s všeobecným volebním právem, nemusí nutně být jediným systémem, který umožňuje nekrvavou změnu vlády, a není ani zřejmé, že by byl systémem lepším než jiné, jež takovou nekrvavou změnu vlády umožňují.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

    1. Poláček, Karel: Povídky, sloupky, fejetony, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2001, str. 296.

    2. Cit. dle Jasay, Anthony de: The State, Liberty Fund, Indianapolis 1998, str. 131.

    3. Huntington, Samuel P.: The Third Wave, University of Oklahoma Press, Norman and London 1993, str. 6.

    4. Masaryk, Tomáš G.: Světová revoluce, Čin a Orbis, Praha 1925.

    5. Ibid., str. 542.

    6. Ibid., str. 533.

    7. Čermák, Vladimír: Otázka demokracie 1., Academia, Praha 1992.

    8. Fiala, P.; Mikš, F.: Rozhovory s Vladimírem Čermákem, CDK, Brno 2000, str. 61.

    9. Čermák, Vladimír: Otázka demokracie 1., Academia, Praha 1992, str. 14.

    10. Ibid., str. 27.

    11. Ibid., str. 107.

    12. Talmond, Jacob L.: O původu totalitní demokracie, SLON, Praha 1998.

    13. Čermák, Vladimír: Otázka demokracie 1., Academia, Praha 1992, str. 52.

    14. Schumpeter, Joseph A.: Capitalism, Socialism & Democracy, Routledge, New York and London 1994.

    15. Ibid., str. 242.

    16. Ibid., str. 269.

    17. Dahl, Robert: O demokracii, Portál, Praha 2001, str. 81 nn.

    18. Ibid., str. 39.

    19. Sartori, Giovanni: Teória demokracie, Archa, Bratislava 1993, str. 33 nn.

    20. Dahl, Robert: O demokracii, Portál, Praha 2001, str. 50.

    21. Sen, Amartyr Kumar: Democracy as a Universal Value, Journal of Democracy 10/1999.

    22. Ibid.

    23. Užíváme pojmy zavedené Isaiahem Berlinem, viz Joch, R., Žegklitz, J. ed.: Přednášky z politické filosofie, Občanský institut, 2001.

    24. Dahl, Robert: O demokracii, Portál, Praha 2001, str. 45 nn.

    25. Schumpeter, Joseph A.: Capitalism, Socialism & Democracy, Routledge, New York and London 1994, str. 242.

    26. Popper, Karl R.: Otevřená společnost a její nepřátelé 1., Oikúmené, Praha 1994.

    27. Ibid., str. 117.