Logické (ne)souvislosti

Pavel František Zapletal

Zamýšlel jsem se nad slovy vysokého církevního hodnostáře, kterého z úcty nebudu jmenovat, ale s jehož tezí se nemohu ztotožnit. Tvrdí totiž:

„Málokdo si klade otázku: Přísluší nám lidem a stvoření, abychom vůbec jen uvažovali o tom, jestli Bůh existuje nebo ne, jestli má moc nad námi nebo ne? Máme k tomu nějaké oprávnění? Není to otázka, která nám nepřísluší? Zvědavost je totiž neřest. Lehce pak podlehneme těm, kteří nás vtahují do této polemiky. Na nesmyslné otázky však nemá smysl odpovídat, přesto se nám to nabízí. My Boha můžeme poslouchat – nebo ne, ale nemůžeme (čistě na základě logických pravidel) rozhodovat o Jeho existenci. … Pokud popřeme Jeho existenci, Jeho moc, zůstaneme závislí jen na sobě. Zůstaneme ale pak zoufale osamocení, opuštění … Vesmír se vyprázdní. Stane se bublinou, která může kdykoli prasknout a nezůstane nic. Odtud pak ale pochází známá existenciální úzkost. Je to přesně ten případ, který banálním přirovnáním vyjadřuje klasický paradox o holiči.

V dané vesnici holič holí všechny, kteří se neholí sami. Nevyřešenou otázkou v tomto případě zůstává, kdo tedy holí holiče samého. Holí-li se sám, neholí se; neholí-li se sám, holí se. Člověk odpovídající holičově popisu (logicky) nemůže existovat. Ten jistý případ však můžeme vidět a stvrdit s výrazně větší určitostí a jistotou v otázce, zda Bůh je, nebo není. Nám nepřísluší rozhodovat o tom, jestli je, či není. On je vždycky a za všech okolností (pokud se sám nerozhodne jinak) mimo nás, mimo náš dosah, mimo dosah našeho rozhodování. Je třeba jen Jej brát na vědomí. Vždyť kdyby nebyl, nebylo by nic. Jeho dílo svědčí nejjasněji o tom, že je. Vždyť jen blázen si může v srdci říct, že Bůh není (Srov. Ž 14,1).“

Autorova souvislost mezi paradoxem o holiči a otázkou Boží existence aplikací „jeho logiky“ vyznívá negativně v pohledu na existenci obou z nich. Patrný agnosticismus nelze utajit ani s pomocí berličky fideismu v problému Boha. Je to však právě logika aristotelské tradice, vyzbrojující mohutnost rozumu, která umožňuje přijít na závěr jiný. Nejdříve se tedy pokusme vyřešit zmíněný paradox o holiči.

Klasický paradox o holiči

„V dané vesnici holič holí všechny, kteří se neholí sami. Nevyřešenou otázkou v tomto případě zůstává, kdo tedy holí holiče samotného. Holí-li se sám, neholí se; neholí-li se sám, holí se.“ Navrhované řešení vychází z dvojí disjunkce, která zachycuje všechny myslitelné možnosti odpovědí na otázku: Kdo tedy holí holiče samého? Z existence samotné otázky je evidentní, že holič není neoholený.

Disjunkce č. 1 má pak tuto schematickou podobu (I. figura; 1. modus):

S₁ je buď P₁, nebo R₁, je P₁, tedy není R₁.

S₁… řešení disjunkce č. 1: P₁

P₁… je skupina lidí vykonávající lazebnickou činnost na své vlastní tváři či na obličeji zákazníků.

R₁…je skupina lidí, podstupujících tuto činnost trpně a nechávajících se holit.

Vyloučíme-li možnosti, že by holič – profesionál získával své oholení mimo vesnici, nebo za přispění žen či dětí, i nadpřirozený potenciál, můžeme přistoupit k disjunkci č. 2, abychom ze skupiny P₁ vyloučili členy, kteří se na holičově holení nepodílejí. Skupinu P₁ rozdělíme na podskupiny P₂ a R₂.

Disjunkce č. 2:

S₂ je buď P₂, nebo R₂, je P₂, tedy není R₂.

S₂… řešení disjunkce č. 2: P₂

P₂… je holič sám.

R₂…je skupina lidí, vykonávající holení pouze na svém vlastním těle.

Řešení paradoxu o holiči je: Holič se holí sám!

Nyní můžeme zjištěné řešení dosadit do samého znění klasického paradoxu, který není nic jiného než dva v kontradikci stojící hypotetické sylogismy, a odhalit sofisma této aporie.

Hypotetický sylogismus má tuto strukturu (I. figura; 2. modus):

Je-li A, není B, A je, tedy není B.

A...řešení paradoxu: Holič se holí sám!

B...situace, v níž by se holič holil jako profesionál, a přitom odporoval realitě, že se holí sám; což je samo o sobě rozporné

1. sylogismus – pravdivý

HOLÍ-LI SE SÁM (A), NEHOLÍ SE (B).

Holič se holí sám, tedy není B.

2. sylogismus – nepravdivý (odporující prvnímu)

NEHOLÍ-LI SE SÁM (NON A), HOLÍ SE (B).

Snad bude vhodné holiče – profesionála aspoň pracovně definovat jako toho, který slouží od sebe jiné osobě, zpravidla za finanční odměnu ve vesnici. Absurdita situace, v níž by holič holil sebe jako profesionál a negoval, že se tak holí sám, snadno vyplyne z rozporu, když si za provedenou práci bude od sebe žádat finanční odměnu a domnívat se, že tím jeho majetek (holiče – profesionála) vzroste.

Smysl obsahu pojmu holiče – profesionála je dán jen ve vztahu k jeho zákazníkům; k jeho vlastní osobě se stává nominalisticky bezobsažným (holí se sice se zručností profesionála, ale vždy jen sebe samého). Nic nebrání tomu, aby takový člověk existoval.

Důkaz Boží existence

Argument o nutnosti Boží existence se zakládá na principu kauzality a jeho aplikaci. Než k němu přistoupíme, připomeňme si text Tomášova důkazu Boží existence ze změny, který lze využít pro případ agnostické privace oponenta a její odstranění.

„První a nejzřejmější cesta vychází z analýzy změny. Je jisté a smyslově postižitelné, že některé skutečnosti v tomto světě se mění. Avšak vše, co se mění, je měněno zásahem činitele, který se od měněného liší. Mění se jen to, co se nachází v možnosti k tomu, čím se stává; aktivně mění pouze činitel, který se sám nachází v uskutečnění. Z možnosti však nic nemůže být převedeno do uskutečnění než zásahem nějakého jsoucna, které je v uskutečnění. Jako teplo v uskutečnění, např. oheň, činí dřevo, jež je teplé v možnosti, skutečně teplým, a tím ho mění. Není však možné, aby totéž jsoucno bylo zároveň v uskutečnění a v možnosti ve stejném ohledu. Co je totiž skutečně teplé, nemůže být zároveň teplé pouze v možnosti; může však být současně studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby nějaké jsoucno měnilo a bylo měněno v témže ohledu a týmž způsobem, nebo aby měnilo sebe sama. Vše totiž, co se mění, je měněno od jiného činitele. Zde ale nemůžeme postupovat do nekonečna, protože v tom případě by neexistoval žádný první činitel, a v důsledku toho ani žádný jiný činitel, neboť sekundární činitelé působí změnu jen proto, že jsou sami měněni prvním činitelem. Tak jako hůl nezpůsobuje pohyb předmětu, není-li hýbána rukou. Je tedy nutné dospět k nějakému prvnímu činiteli, který již není pod vlivem jiného činitele. A tím všichni rozumějí Boha.“ (Tomáš Akvinský, Summa theologice, I. 9. 2, a 3 c.)

Situace oponenta se nám hodí, abychom ji aplikovali na výše uvedený Tomášův text. Oponent se jako subjekt změny nachází v možnosti (potenci) odhalit důkaz Boží existence a dosáhnout uskutečnění (akt) poznání, jež bude nejen obohacením jeho samého, ale i realizací změny v její povaze. Subjekt (osobnost oponenta) disponuje dokonalostí bytí substance, tj. hodnotou vlastního neodvozeného, svébytného jsoucna (perseity) z hlediska esenciálního, a rovněž z hlediska existenčního mu náleží bytostná autonomie člověka spočívající v tom, že jako inseitní jsoucno existuje v sobě, náleží výlučně sobě samému a není součástí (akcidentem) nějakého Celku. Tato esenciálně – existenční nezávislost (identifikace člověka na rovině vlastní) zaručuje subjektu (oponentovi), že svými aktivními potencemi, rozumem a vůlí, je schopen v pravdě realizovat dobro poznání.

Případné otázky ohledně esenciality jsoucen lze uspokojit ontologickým argumentem vycházejícím z faktu mnohosti jsoucen a noetickým důkazem, jenž verifikuje objektivitu obecnin, kterým musí odpovídat identické bytí jsoucen – jejich totožnost, nakolik je poznána. Člověk je díky své neměnné lidské přirozenosti (subjekt + aktivní potence k životním činnostem) disponován v rámci své životní reality ke svému neustálému zdokonalování a rozvoji. Esenciálně je subjekt konstantní. Kvalifikují ho akcidenty, tj. sekundární určení (habity), zkvalitňující myšlení a jednání osoby, která se jimi vyvíjí v osobnost. Člověk se tedy nerozvíjí v tom, čím je, ale ve svých možnostech (schopnostech), jimiž on sám není.

I když samo studijní úsilí (odstranění privace) nemá přímou kauzální souvislost s první Příčinou, jedná se o příčinu případkové vazby (causae per accidens), existence subjektu se již nachází v přímé linii příčinnosti (causae per se) vedoucí až ke Stvořiteli, jak si teď ukážeme.

Princip kauzality: vše, co vzniklo, má nutně příčinu (tj. předpokládá působící jsoucno).

V pojmu vzniklého je zřejmá vazba na činitele.

Úplná disjunkce nabízí tyto myslitelné možnosti vzniku:

a) od sebe

b) z ničeho

c) od jiného

Vyvrácení:

ad a) účinek je dříve, než by měl být; co má důvod v sobě, existuje svou vlastní esencí, je nutné, je Bůh;

ad b) - platí princip: ex nihilo nihil fit

- bezdůvodnost: chybí antestav (možnost), nutná podmínka vzniku, vzniklé nemá důvod své existence a nastává rozpor permanentní existence toho, co má vzniknout.

Jelikož ke změně ve své podstatě dochází, zbývá jako jediná možnost vzniku jsoucna varianta třetí: od jiného.

Důkaz je apodiktický (nutný) – garantovaný principem sporu. Platí princip: quidquid movetur, ab alio movetur.

Aplikace principu kauzality:

- Jestliže existuje vzniklé, tj. zapříčiněné, existenčně nahodilé jsoucno, pak existuje nevzniklé, nezapříčiněné, nutné jsoucno.

- Vzniklé však existuje.

- TEDY EXISTUJE NUTNÉ JSOUCNO!

Zkušenostně jsou známé druhé příčiny. Ty jsou však odkázány na první – na Příčinu. Tíha důkazu leží v nutném vztahu nahodilého jsoucna k jsoucnu nutnému. Pravda se ozřejmí zdůrazněním kauzální souvislosti vzniklého jsoucna, které nahlédneme jako účinek. Vzniklé totiž spadá pod princip kauzality, který neúprosně vyžaduje, aby mělo příčinu. Zastavení výkladu u druhé příčiny odpírá uvedení u každého účinku jeho korelát – příčinu. Kdyby totiž implikace v maior (v první premise) neplatila, vykládal by se daný účinek jen druhou příčinou, tj. účinkem, který ovšem postrádá svou příčinu, takže nastává kauzální manko.

Často se vyskytují námitky argumentující:

a) nekonečnou řadou příčin – účinků;

b) otázkou jedinosti Příčiny.

Vyvrácení:

ad a) realita není rozporná, proto zná i matematické hodnoty – kauzální princip je v ní plně uskutečněn;

ad b) jelikož má první Příčina charakter existenčně nutného jsoucna, nesmí záviset co do esence i existence na jiném (aseita); existence více Příčin by však aseitu popírala. Z jednoduchosti Příčiny vyplývá její neomezenost v bytí. Bytostně neomezené Jsoucno je evidentně jediné, neboť dualita bytostně neomezených jsoucen je absurdní pojem. Za výlučné atributy Boha jako Příčiny pokládáme: Nutnost, jednoduchost a bytostnou neomezenost.

Snad se nám podařilo tímto skromným a stručným řešením vzbudit v oponentovi zájem o logiku a filosofii vůbec, neboť jen skrze ni vede cesta rozumu k poznání celku reality, zahrnující existenci „holiče“ i Stvořitele, a osvobozuje od neplodného fideismu, jak praví moudrý otec T. Týn:

„Ve skutečnosti neexistuje lepší podpora imanentistického racionalismu, tendenčně ateistického, než ona nabízená ze strany jeho zdánlivého odpůrce, kterým je iracionální fideismus – pokud by vše bylo předmětem víry, samotná víra by mohla také být čirou libovůlí. Ale protože Bůh objektivně je, a protože rozum ho ještě před úkonem víry v této jeho existenci poznává, rovněž i Jeho zjevené slovo je objektivní a reálné. Pokud Bůh existuje jenom proto, že v něj někdo věří, samotná víra ztrácí svůj základ ve skutečnosti a stává se výsledkem rozumové činnosti, která může být vznešená jak chce, ale přesto zůstává subjektivní a v posledku libovolná. A pak má pravdu Feuerbach, když říká, že v tom případě ne člověk je dílem Boha, dárce bytí, nýbrž naopak, Bůh je dílem člověka jakožto zdroje ideálů, anebo, jak by řekl Kant, jakožto strůjce vzdušných zámků. Teologie, která opovrhuje rozumem, nemůže být než špatnou teologií, a víra, která si myslí, že se obejde bez rozumu otevřeného k přirozené skutečnosti, fakticky ničí sebe samu. Víra předpokládá rozum a nadpřirozené zjevení předpokládá přirozenou racionální jistotu o existenci Boha, jenž má schopnost se člověku sdělit.“ (T. Týn, Accettare il soprannaturale, in lu memoria di Padre Thomas Týn O.P., edizione fuori commercio, Bologna 1988, str. 22-23.)