Embedded Files
Jan Cholínský
3. Jako bychom dnes zemřít měli – P. Josef Toufar (14. prosince 2015)
Pobočka České křesťanské akademie Praha 6 nabídla v Pastoračním středisku Arcibiskupství pražského v Kolejní ulici komponované představení manželů Miloše Doležala a Jany Frankové s hudebním doprovodem Vladimíra Heráka – Jako bychom snad zemřít měli 1) – věnované životu, kněžskému působení a mučednické smrti P. Josefa Toufara.
Hodinové pásmo sestavené z citací dochovaných pramenů a doprovodného komentáře, v němž vynikl působivý přednes herečky Jany Frankové, bylo podbarveno tóny akordeonu a bicích nástrojů a doplněno promítáním fotografií z Toufarova života. Drama o osudu římskokatolického kněze umučeného v únoru 1950 komunistickou tajnou policií zhlédlo a vyslechlo (ke škodě všech, co nepřišli) odhadem pouhých 15 návštěvníků. Po skončení představení spisovatel a rozhlasový redaktor Miloš Doležal, který je soukromým badatelem zaměřeným na příběh P. Josefa Toufara a autorem dvou obsáhlých knih na toto téma2) odpovídal na dotazy týkající se celého příběhu včetně nedávného nalezení a uložení Toufarových tělesných ostatků.
Precizně vybranému obsahu, faktografické důkladnosti a nepatetické prezentaci celého představení, jakož i zasvěceným Doležalovým komentářům v rámci besedy nelze než složit hlubokou poklonu. Za připomenutí pak stojí některé z představených základních fragmentů – dnes již poměrně, ale stále ne dostatečně známého – příběhu, jehož symbolika se vztahuje jak ke konkrétnímu období českých dějin, tak k všeobecnému lidskému údělu v běžné i mezní životní situaci.
Kněžská služba – vyvolen a připraven
Josef Toufar (1902–1950) vstoupil na cestu ke kněžskému povolání, veden svým niterným cítěním, až ve věku šestadvaceti let, kdy se přihlásil ke studiu na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Do té doby pracoval v domácím hospodářství a v hostinci, hrál na basu v místní kapele a účastnil se společenského života. Díky svému nezlomnému odhodlání překonal všechny obtíže spojené se studiem a po maturitě úspěšně absolvoval i kněžský seminář v Hradci Králové, kde byl 29. června 1940 vysvěcen na kněze.
Poté byl přidělen jako kaplan do malé obce Zahrádka3) ležící mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou (jeho farnost zahrnovala celkem 12 obcí a v nich 3 tisíce farníků, 3 kostely a 7 škol), kde s vynikajícími výsledky působil až do dubna 1948. Pro oddanost svému povolání a hluboce lidský přístup ke všem místním obyvatelům během těžkých časů nacistické okupace i po ní byl P. Josef Toufar v Zahrádce a okolí všeobecně oblíben. Prohluboval náboženskou praxi místních farníků, organizoval sbírky a stavební opravy církevních objektů, ale také společenský život mladých lidí nebo sociální pomoc potřebným, byl učitelem a inspirátorem pozdějšího kněze a teologa Karla Vrány.4)
Přesto, nebo spíše – vzhledem k tragické společenské situaci – právě proto, se po uzurpování monopolní politické moci ve státě komunistickou stranou stal Toufar pro Zahrádku a okolí nežádoucí osobou. Místní komunističtí funkcionáři a zejména jejich Okresní akční výbor Národní fronty v Ledči nad Sázavou se prostřednictvím nátlaku na církevní orgány v Hradci Králové (počínaje 28. únorem 1948) přičinili o Toufarovo vypuzení. Přestože se sám rázně hájil, farníci a dokonce i někteří řadoví komunisté se jej veřejně zastali a o totéž se snažila i Biskupská konzistoř v Hradci Králové, nakonec – pod komunistickým tlakem – sám 30. března 1948 požádal o přeložení.5) Jeho osudovým přáním bylo, aby mohl pokračovat jako kněz v 15 kilometrů vzdálené obci Číhošť.
O tom, jakým byl Josef Toufar knězem a člověkem, výstižně vypovídá dopis sepsaný na jeho obranu, když vešla ve známost snaha ledečského Okresního akčního výboru Národní fronty o jeho přeložení. Rolník Josef Fialka z Dolních Pasek tehdy napsal biskupu Mořici Píchovi ve snaze podpořit Toufarovo setrvání v místní zahrádecké farnosti:
„Nejdůstojnější pane! Nejprve pokorně prosím, abyste laskavě popřál mé vřelé prosbě sluchu. Vždyť ku komu se máme obrátit ve svých starostech, než k Vám, svému otci. Naše farnost zahrádecká prožívá velkou bolest. Akční výbor z Ledče požádal o přeložení našeho pana faráře. A za něho já snažně prosím. Vždyť to je práce několika nevěrců, kteří se schovávají za politiku. Důvody proti panu farářovi nemají a nenajdou, neboť on politiku nevedl, jen a jen se staral o kostel a katolickou mládež. Jeho příchod do Zahrádky byl Božím požehnáním. Dříve kostel skoro prázdný, několik starších lidí a dnes ani nestačí. Děti i my se nemůžeme neděle dočkat na krásná kázání pana faráře. Mládež, všichni by za pana faráře dýchali. Školní děti neschází v neděli ani jedno. Přespolní děti mu běhají polovinu cesty naproti a vedou si ho jako tatínka, ač on jim ve škole nic nesleví, výborně učí. A co již vykonal pro kostely. Máme tři a stále se něco opravuje. U nás na farním kostele pořídil drahá okna přes 40 000,- Kč, a opravil varhany, přeložil střechu, též nákladně opravil filiální kostel ve Snětě a nyní zase pracuje o nový hřbitov v Ježově. Žádný jiný by to neudělal ani nezastal. A všichni víme, proč pan farář, a je u nás osmý rok, nemá zařízený žádný pokoj na faře. Všechno, co má, dá na kostel. Pro každého má pan farář omluvu, ten staví, ten je nemocný, ten má moc dětí, s každým cítí, na všechno pamatuje, jen na sebe ne. Všechno přemáhá s láskou a dobrotou. Bylo jich zde přes 300 jinověrců, je jich nyní jen polovic. Však říkali: ‚Čert sem byl toho velebníčka dlužen, on každému vyhoví, pro každého má vlídné slovo a za chvilku nám to uteče všechno.‘ Dříve jsme nevěděli, co je to první pátek v měsíci. Nyní jich chodí 50 až 100 ke svaté zpovědi. Většinou mladí. A právě proto je pan farář trnem v oku několika nevěrců, kteří by se ho rádi zbavili, a proto dělají politický nátlak, vědí, že jinak na pana faráře nemohou. Udělali jsme akci podpisů. Z celé farnosti čítající 3000 duší nepodepsalo asi 10 čechoslováků a 8 katolíků. A ostatně všichni katolíci, jinověrci, komunisté a celá Národní fronta se staví za pana faráře, že ho pošle do Hradce – ten sčítací arch – jak to na něj napsali. Já a se mnou asi 50 farníků, většinou komunistů, jsme šli jako deputace na ONV s prosbou, aby netrvali na přeložení pana faráře. Mimo několika jinověrců jsme všichni svorně za naším panem farářem, kterého máme upřímně rádi a pro něhož všichni pláčí, jako by zemřel. Já jsem se osmělil psát toto psaní sám, neboť pan farář zakázal, abychom Vás, nejdůstojnější pane, obtěžovali. Ale píši za celou farnost ze srdce všech, a prosím, abyste nenechal pronásledovat pana faráře, vzorného kněze, jakých je velice málo. Byla by to pro něho špatná odměna. To je práce a přání nepřátel naší církve a oni vědí, co pan farář znamená, že požívá lásky a úcty všech katolíků i nekatolíků. […] Takový je náš pan farář. Všichni za ním stojíme a Vás vroucně prosíme, abyste nám ho nepřeložil, neboť to je přání našich nepřátel a byla by to ohromná bolest a ztráta. Takového faráře jsme zde neměli a již více mít nebudeme.“6)
Komunističtí funkcionáři ovšem zhodnotili Toufarovo zahrádecké působení – jak o tom svědčí zápis v místní dobové kronice – právě opačně: „Jako nejzavilejší hlava místní reakce řádil v obci farář Josef Toufar. Přesto, že sám byl nejdříve dělníkem a farářem se stal až kolem své třicítky, pracoval jako poslušný sluha papežův a tím si vysloužil i nucený odchod ze Zahrádky.“
V obdobném – z křesťanského hlediska příkladném a z komunistického hlediska „reakčním“ – naplňování svého kněžského poslání pokračoval P. Josef Toufar v Číhošti v době zostřeného politického boje neomezeně vládnoucích komunistů proti římskokatolické církvi. A ani zde se nestranil společenského života, když mj. „Navštěvuje v místní hospodě taneční zábavy a do půlnoci, těsně před půlnocí vždycky odcházel na faru, živě diskutuje s pantáty ve výčepu a s úsměvem radí klukům, kterak mají dívku požádati o tanec. Rád se účastní svatebních veselic, kde může neformálně hovořit s mnoha lidmi. Nebránil se ani takovým návratům do dětství, když s Trtíkovými a s neteří Marií sáňkují v zimě na svažité návsi.“ V rodinné kronice píše Václav Trtík: „Josef Toufar byl společenský a upřímný člověk. Když šel třeba z Vlkanova z náboženství, u každého se ve vsi či na polích zastavil, pohovořil. Ve žních jsem ho tam viděl svazovat snopy a kosit obilí. K nám docházel takřka denně a nikdy nezkazil žádnou legraci. Pamatuji se, že když měl bratr Josef svátek, dostal láhev vodky. Já jsem mu ji přelil a do lahve nalil obyčejnou vodu. Večer chtěl bratr uctít pana faráře a nalil mu tedy skleničku vodky. Ten skleničku vypil a povídá se smíchem: ‚Pepíku, to je prachsprostá voda. Pán Ježíš měnil vodu ve víno a u vás je to obráceně.‘“ A také… pomáhal řadě starších lidí získat důchody, zajistil pro obec služby dentisty, zařídil zřízení místní poštovní kanceláře, přimluvil se za mladé farníky u řidičských zkoušek atd.
Toufarova lidskost a „lidovost“ ovšem neznamenala, že by bral své poslání pouze jako přátelskou výpomoc a bodré obcování s místními farníky – o hloubce jeho kněžství svědčí i následující kázání z 31. prosince 1949:
„Drazí v Kristu, i nám ustavičně hrozí otevřená tlama saně smrti. I na větvích našich životů ustavičně hlodají myši, bílá a černá, den a noc. A nám ubíhají hodiny, dny a měsíce a uplynul rok. Kolik smutku, kolik bolesti a slz nám přinesls, roku 1949. Kolik radosti a štěstí jsi nám také přinesl. A jak šťastný byl člověk, který měl hlubokou a pevnou víru, který třeba se slzou v oku mohl říci: Otče nebeský, ne naše, ale tvá svatá vůle se staň. Drazí v Kristu, už nikdy se nevrátí rok 1949 a přece se vrátí, vrátí se každému na soudu Božím, hříšníkům k zahanbení, dítkám Božím k oslavě. Byl-li nám rok 1949 časem k pádu, přičiňme se a prosme Boha, aby rok 1950 byl nám po celý rok k povstání. A proto žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli. Žijme pečlivě, jako moudří, a vykupujme si časem vezdejším život věčný. Drazí v Kristu, vložte do toho dnešního chvalozpěvu ‚Bože chválíme tebe‘ celou svou pokornou a kajícnou duši i veškeré odhodlání a lásku své duše s nejsvětějším předsevzetím, že dny nastávajícího roku využijeme pro spásu své duše, neboť ten každičký den příštího roku bude cenný jako drahokam. Bude drahokamem ztraceným, když ho promarníme. Bude však nádherně zářícím drahokamem v naší koruně věčné, když jej prosvětlíme láskou k Bohu, bližnímu a dobrými skutky. Čiňme dobré, dokud máme čas, aby Pán nás vzal na svoji pravici. Amen.“
P. Josef Toufar působil v Číhošti od 16. dubna 1948 (oficiálně už od 1. dubna) až do svého zatčení 28. ledna 1950, jemuž předcházela osudová událost…
Začátek dramatu – pohyb křížku
Při dopolední bohoslužbě v Číhošti na třetí adventní neděli v prosinci 1949 se během Toufarova kázání samovolně a bez viditelné příčiny rozkýval křížek na oltáři a poté se zastavil zkroucen v nepřirozeně vychýlené pozici – úkazu si povšimlo 19 resp. 20 svědků.7) Sám Toufar tuto událost podrobně vylíčil v dopise svému bývalému žáku a chráněnci (sirotku) Karlu Poláčkovi, tehdy řeznickému učni, v odpovědi na jeho dotaz:
„Bylo to 11. prosince, kdy jsem měl kázání. A tu ku konci kázání jsem pravil ‚Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel‘. A při těch slovech jsem ukázal na oltář. A tu všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak kříž na svatostánku se začal naklánět. Nejprve, když se díváš k oltáři, napravo, pak zase nalevo, zase zpět napravo a nalevo a pak se zastavil uprostřed, ale již se nehýbal k hlavním dveřím, ale celý se natočil směrem na kazatelnu, kde se vychýlil dopředu tolik, že za normálního vychýlení se musí zhroutit. Vidělo to 19 lidí vesměs dospělých, z nichž řada mužů, všichni úplně zdraví a normální. Jeden z nich byl skoro nevěrec, který byl posledně v kostele na Velikonoce. Druzí se dívali na kazatelnu. Kteří to viděli, pod přísahou to napsali do protokolu a ti, kteří byli vyšetřování od SNB, to četníkům potvrdili, že to nebyla ani sugesce, ani zrakový klam. Je vyloučen i magnetismus nebo elektřina, neboť svatostánek nebo i kříž jsou úplně ze dřeva a ani světlo na oltáři nebylo. Lidí zde je stále plno. Když je trochu pěkně, těch aut, motorek a traktorů, ze všech stran. Z Nymburka a Kutné Hory, Čáslavi, z Moravy. V neděli zde byli doktoři z humpolecké nemocnice a pan opat ze Želiva. My to zatím za zázrak neprohlašujeme, až jak to schválí komise. Ale všichni v tom vidí nějaký zvláštní nadpřirozený úkaz, který se přirozeným způsobem nemůže vysvětlit. …“
Pohyb křížku na oltáři nebyl dodnes vysvětlen. Nejlogičtější vysvětlení, že jej nějak „zařídila“ StB, aby v rámci svého protikatolického tažení kompromitovala Toufara i církev, je vzhledem k dostupným pramenům vyloučeno, stejně jako vysvětlení nejnelogičtější, že „zázrak“ podvodně připravil farář Toufar. Jaká (duchovní či přírodní) síla pohyb křížku způsobila, nejspíše nebude nikdy prokázáno.
Únos a „vyšetřování“ – režie KSČ a StB
O nevysvětlitelném úkazu v číhošťském kostele, který začal být v rychle se šířícím lidovém podání prezentován jako zázrak a Boží znamení, se samozřejmě ihned dozvěděli také představitelé komunistické politické moci. V souladu s jejich vládním modem operandi, jehož základem byly „agitprop“ (tj. prolhaná agitace a propaganda) a „zostřování třídního boje“ (tj. teror vůči aktivním i potenciálním odpůrcům), se rozhodli nevysvětlitelný číhošťský úkaz využít k zostuzení římskokatolické církve.8) „Rychle vyšetřit, proces a Toufara přísně potrestat“, to byl pokyn z nejvyššího stupně stranické hierarchie – od samého Klementa Gottwalda. „Vyšetřování“ spojené se zatčením a obviněním (z podvodu) faráře Josefa Toufara zahájil na příkaz prvního zástupce velitele StB Osvalda Závodského9) v lednu 1950 velitel II. sektoru StB (tj. politického zpravodajství) major Josef Čech.
V noci z 27. na 28. ledna 1950 Toufar podle svědectví jeho neteře Marie Toufarové-Pospíšilové, která mu dělala hospodyni a spávala ve světnici pod jeho pokojem, celou noc prochodil po místnosti a modlil se růženec. Ráno neteři řekl: „Já jsem, holka, nemohl vůbec spát, taková úzkost a strach se mě zmocňovaly“. Jeho předtucha byla realistická – ještě téhož dne večer byl vylákán z fary dvěma příslušníky StB vydávajícími se za novináře. Ti mu venku sdělili svoje skutečné zaměstnání a donutili ho nastoupit do připraveného auta. Na nedaleké křižovatce Toufara – de facto zatčeného bez zatykače – předali svým pražským kolegům, kteří ho následně převezli do tajného vyšetřovacího prostoru (III. neboli kněžského oddělení) věznice ve Valdicích u Jičína.10) Po následující čtyři týdny na něm bylo sedmičlennou (tzv. instruktážní) skupinou vyšetřovatelů StB vedenou sadistickým podporučíkem Ladislavem Máchou těžkým psychickým a fyzickým nátlakem vynucováno přiznání, že pohyb křížku ovládal skrytým mechanismem, aby oklamal věřící.
K původnímu obvinění z podvodu později přidali „vyšetřovatelé“ ještě další smyšlené obvinění z homosexuality a pedofilství – v Číhošti za tím účelem pod nátlakem vynutili nepravdivé výpovědi od 12-ti nezletilých chlapců o tom, že je Toufar při různých příležitostech sexuálně zneužíval.11) Polomrtvý a vyšetřovatelem Máchou tehdy neustále trýzněný Toufar se k podvodu s křížkem přiznal podle příslušníků StB až 21. února, ale toto přiznání další den zase odvolal, 22. února měl podepsat přiznání k homosexualitě a pedofilství, ale následně byl zase týrán, protože se nepřiznával…
Zprávy o Toufarově utrpení pocházejí nejen z výpovědí příslušníků StB učiněných během vyšetřování Toufarovy smrti v padesátých a šedesátých letech a svědectví zdravotnického personálu, který se na poslední chvíli pokoušel zachránit neznámého pacienta v agónii, ale i od několika tehdejších Toufarových spoluvězňů z devadesátých let, byť u nich jde o svědectví nepřímá.
Ze svědectví věznitelů: 22. února: „Po mém vstupu do temnice jsem viděl, pokud si vzpomínám, otřesnou scénu – Mácha byl rozohněn, vlasy měl rozcuchány, byl rudý v obličeji a mlátil hlava nehlava Toufara, pokud si vzpomínám, měl Mácha v pravé ruce pendrek. Toufar v té době ležel na nějaké lavici nebo podobném předmětu, zavázané oči, byl vyzut, nohy měl opuchlé. […] Mácha v době naší nepřítomnosti použil tzv. karlovarské polévky, tj. dával Toufarovi abnormálně přesolenou stravu a odmítal mu podat pitnou vodu. […] Mácha týral Toufara před naším příchodem nejméně 2–3 hodiny. […] Dále k tomu dodávám, že Toufar naříkal a sténal bolestí.“ (příslušník StB Miloš Hrabina); 23. února: „Ihned po příchodu do temnice poručil Mácha Toufarovi hrubým způsobem, aby si lehl, přitom mu nadával a začal ho bít pendrekem. Protože se Toufar nepřiznával a velmi naříkal, Mácha se přestal ovládat a přímo sadisticky bil pendrekem Toufara hlava nehlava po celém těle.“ (příslušník StB Josef Zikmund); „Po příchodu dolů našli jsme Toufara ležícího na pryčně a myslím, že byl vysvlečený do naha, protože si pamatuji, že teprve tam jsme poznali, že dostal výprask, neboť měl na zadnici modřiny. […] Když toto nepomohlo a Toufar odmítal se přiznat, zúčastnili jsme se rovněž i my všichni výprasku, já, Zikmund, Hrabina, Němec a Mácha.“ (příslušník StB Stanislav Řezníček).
Ze svědectví spoluvězňů: „Když jsem jednou večer nebo v noci, dobu lze těžko určit, protože tam byla tma, uslyšel z chodby nějaký hluk, potom jsem slyšel, jako když na někoho někdo lije proud vody, hned na to, přesně řečeno přitom, jsem slyšel patera Toufara volat mariánské invokace. Z celého dění jsem usoudil, že voda je vylévána na Toufara a že se toho účastní více osob. Volal jsem na Toufara latinsky a myslím, že mne slyšel, neodpovídal však.“ (P. Václav Slavíček); „Toufara jsem také slyšel jednou z cely pro korekce zpívat náboženskou píseň. Asi dvakrát jsem ho slyšel volat něco v tom smyslu ‚už dost já nemohu, já jsem nic neudělal‘ – to bylo pokaždé v noci.“ (opat Vít Tajovský); „Bylo to 23. nebo 24. února, kdy se na chodbě ve Valdicích před temnicí ozýval pohyb více osob a křik u vedlejší cely, také asi temnice. Dále jsem uslyšel hlasitý nářek až skřek, který ani lidskému hlasu nebyl podobný. Jako když pomalu zabíjejí nějaké zvíře. Teprve později mi došlo, že to dobíjeli patera Toufara.“ (bohoslovec Jan Zmrhal).
Podle výsledků bádání patrně 8. února 1950 přijela do Číhošti skupina operativců a techniků StB pod vedením majora Josefa Čecha. Úkolem techniků bylo sestrojit „podvodný mechanismus“, s jehož pomocí by bylo možno prokázat, že Toufar během kázání křížkem z kazatelny manipuloval. Nepodařilo se jim to.12) V noci z 23. na 24. února 1950 vyzvedli příslušníci StB pod velením majora Čecha zmučeného faráře Toufara z valdické věznice a přivezli jej (v bačkorách na v důsledku bití opuchlých nohou) do číhošťského kostela k rekonstrukci. Čech touto akcí reagoval na přímý příkaz Osvalda Závodského, který byl ve věci urychlení „usvědčení“ Toufara neustále pobízen ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou.
Podle pozdějšího svědectví jednoho z přítomných příslušníků StB po příjezdu do Číhoště: „Toufar nemohl normálně jít a dva naši soudruzi jej museli nést. Při této chůzi vydával bolestné nářky, trochu mi to připomínalo chroptění. Když přišel do kostela, kde bylo světlo, povšiml jsem si ho blíže. Měl takový ustaraný vrásčitý obličej, usoudil jsem, že byl asi bit.“ Příslušníci StB nemohoucího Toufara oblékli do kněžského roucha, vyvlékli na kazatelnu a donutili, aby udělal kněžské kazatelské gesto – vše natáčel filmovou kamerou jeden z příslušníků. Tento fragment byl následně vložen do propagandistického filmového „dokumentu“ nazvaného Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází, uvedeného ještě v roce 1950 v kinech po celém Československu. Během zpáteční cesty do Valdic ležel Toufar v agónii na zadním sedadle a zvracel.13)
Dne 25. února 1950 byl zmučený Josef Toufar v kritickém stavu převezen z Valdic do Prahy, do luxusního státního sanatoria v Legerově ulici. Jeho stav později popsal příslušník StB, který převoz zajišťoval: „Po příjezdu do Valdic jsme vzali nosítka a šli pro Toufara, myslím až do cely. Pamatuji se, že Toufar vypadal strašně zle, nepodobal se ani člověku. Prostě byl k nepoznání ve srovnání s tím, když jsme ho před měsícem zatýkali.“ Zájmem StB nyní bylo zachovat jeho život – především kvůli splnění stranického úkolu a uskutečnění plánovaného procesu.
O operaci, která proběhla asi dvě hodiny před Toufarovou smrtí, vypověděla zdravotní sestra Růžena Kozlová-Mladá: „Operace na mne působila strašným dojmem, a to z toho důvodu, že pacient měl v břiše velkou spoustu tekutin, s čímž jsem se předtím nikdy nesetkala. Mám stále před očima to velké množství roušek, které jsem spotřebovala na vysoušení břišní dutiny. […] Roušky měly rozměr 70 na 70 centimetrů. Dnes si ještě pamatuji, že jich bylo 27. […] Pacient měl přes stehna jakési pruhy jako modřiny. A stejně přes paže.“
Přes maximální snahu lékařů o jeho záchranu podlehl Josef Toufar v půl deváté večer těžkým zraněním, která byla způsobena a komplikována opakovaným bitím. Byla sobota 25. února 1950 – dva roky poté, co komunistická strana získala neomezenou moc ve státě a začala uplatňovat „diktaturu proletariátu“, zahrnující „třídní nenávist“ vůči všem „nepřátelům proletariátu“, mezi nimiž měli představitelé římskokatolické církve výsadní postavení. O dva dny později proběhla v patologickém ústavu na Albertově pitva těla pod jménem Josef Zouhal. Bezprostředně po jejím skončení naložili zřízenci toto neoblečené Toufarovo tělo do dřevěné rakve a odvezli ho na ďáblický hřbitov, kde byla rakev spuštěna do hromadného bezejmenného hrobu.
Vrah Mácha – doktor komunistického práva
Stupňované týrání sadistického vyšetřovatele Máchy ve čtvrtém týdnu Toufarova martýria bylo nepochybně podněcováno i neustálým tlakem z nejvyšších stranických míst (konkrétně od komunistického ministra spravedlnosti a zároveň předsedy Státního úřadu pro věci církevní Alexeje Čepičky plnícího „Klémův“ pokyn). Šlo o tlak na zástupce velitele StB, tj. Závodského, od něho dále na velitele II. sektoru (politického zpravodajství) StB, tj. Čecha, a na Máchovu „instruktážní skupinu“, aby byl Toufarův případ co nejrychleji vyřešen – samozřejmě jeho přiznáním ve veřejném procesu. Na bestiální vraždě tak mají přímý podíl všichni zúčastnění počínaje prezidentem-inspirátorem Gottwaldem a konče vyšetřovatelem-exekutorem Máchou.
Podporučík Mácha byl za rozhodující podíl na tomto zločinu 17. dubna 1950 „za trest“ přeložen do kádrového a školského odboru Ministerstva vnitra, kde zaučoval nové policejní kádry – od 22. července působil na katedře StB při škole SNB v Liběchovicích, kde 1. října získal znovu velitelskou pozici. V Máchově hodnocení z první poloviny padesátých let mj. stálo: „V kolektivu se projevuje jako veselý a snášenlivý soudruh. Je přímé a otevřené povahy s dobrým společenským vystupováním.“ Přes to, že se přeložením cítil ukřivděn, plnil dál své úkoly se stranickým a kariéristickým zápalem a v letech 1954–1960 byl postupně povýšen až do hodnosti kapitána, mimo jiné odměny dostal v roce 1956 medaili Za zásluhy o obranu vlasti a v roce 1960 náramkové hodinky od ministra vnitra. Při zaměstnání studoval a získal maturitní vysvědčení a v roce 1962 dokonce diplom z právnické fakulty.
Přestože byl JUDr. Mácha v lednu 1964 ze služeb ministerstva vnitra a StB propuštěn, byl „dislokován“ na výhodná pracovní místa jako ministerský úředník (právník). Od té doby dále vzrůstala jeho ukřivděnost – kromě jiných aktivit adresoval dva dopisy prezidentu Antonínu Novotnému, kde mj. psal: „Což je možné v tomto případě ztratit smysl pro třídní spravedlnost a opomíjet objektivní pravdu, ztratit tak spravedlnost samu a udělat z nevinných vinné a z vinných nevinné. […] Cožpak nejsou všechna ta opatření, která mě postihují, v rozporu se socialistickým řádem, to přece nelze považovat za socialistickou zákonnost a socialistický humanismus.“ Ano, zdá se, že o výše uvedeném byl „komunistický JUDr.“ Mácha skutečně přesvědčen. A… na nejvyšších místech patrně shledali jeho argumentaci do jisté míry relevantní, z jeho osobního hodnocení totiž byla vypuštěna věta, že se „soudruh Mácha dopustil porušení socialistické zákonnosti při řešení případu občana Toufara“.
V roce 1968 byl Ladislav Mácha vyšetřován pro podezření z vraždy, byl krátce držen ve vazbě, ale po dalším vyšetřování na svobodě rozhodla příslušná Vyšší vojenská prokuratura v Táboře o zastavení jeho stíhání z důvodu promlčení. Poté pracoval jako podnikový právník. V roce 1998 byl Mácha odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně, v roce 1999 mu trest byl snížen na dva roky, po ročním věznění byl podmínečně propuštěn. V den popisovaného představení stále žil v Praze a i ve dvaadevadesáti letech se těšil dobrému zdraví. Když se ho při jednom z několika jejich setkání Miloš Doležal zeptal, zda něčeho v životě lituje, odpověděl, že toho, že po celý život pracoval v kancelářích a neužil si více slunce.
Pohřeb po 65 letech – odkaz nejen souvěrcům
Celý „číhošťský případ“ se stal pro komunisty sérií neúspěchů. P. Josef Toufar se k podvodu veřejně nepřiznal, údajná vězeňská „přiznání“ učiněná během drastického mučení následně zase odvolával. Veřejný proces se nekonal, propagandistický výše zmíněný film s jeho „předsmrtnými“ záběry na kazatelně byl nevěrohodný a brzy byl stažen z oběhu.
A dále – na P. Josefa Toufara a číhošťský záhadný úkaz se nezapomnělo: V roce 1968 připomněl Toufarův osud a veřejně odhalil jeho vraha Máchu v sérii odvážných reportáží v deníku Lidová demokracie novinář Jiří Brabenec; v roce 1972 byl „číhošťský zázrak“ s literární nadsázkou zakomponován do románu spisovatele Josefa Škvoreckého Mirákl, jehož „samizdatové“ opisy kolovaly v komunistickém Československu až do roku 198914); v roce 1981 vydalo české exilové nakladatelství Konfrontace v Curychu popularizační knihu o Toufarově osudu nazvanou Stalo se v adventu (autorský pseudonym „Jo Karud“ byl složen z počátečních slabik křestních jmen autorů – Josefa Kalvody, Karla Nešvery a Rudolfa Ströbingera).
Po pádu komunismu podle badatele Miloše Doležala ožil zájem veřejnosti o číhošťský případ a Toufarův osud na počátku devadesátých let a potom znovu po vydání jeho první toufarovské knihy Jako bychom dnes zemřít měli. Od té doby se dál vrství důležité události a tento zájem je stále intenzivnější napříč celou společností, příběh oslovuje nejen římské katolíky, ale i mnoho lidí bez náboženského vyznání. Číhošť se stala (navzdory tomu, že tam od devadesátých let pravidelně vyhrávají volby komunisté) neformálním poutním místem, každý víkend se zde objevuje mnoho zájemců o číhošťský zázrak či tiché rozjímání – přijíždějí společné zájezdy i jednotlivci, někteří poutníci navštěvují postupně všechna místa Toufarova životního příběhu.
K živému zájmu veřejnosti dále přispělo i nedávné nalezení a identifikování Toufarových ostatků na hřbitově v Praze-Ďáblicích a následný oficiální církevní pohřeb. V roce 1992 se neúspěšně pokusila iniciovat nalezení a pohřbení Toufarových ostatků jeho neteř Marie Pospíšilová. Společně s dalšími farníky z Číhoště požádali o pomoc Václava Havla, ale obdrželi pouze odpověď z jeho kanceláře, že se nedochovala příslušná dokumentace, a tudíž nelze v této věci nic dělat. Během dalších dvaceti let se ovšem podařilo nalézt řadu svědeckých výpovědí a důležitých dokumentů, které StB nestačila zničit. V listopadu 2014 tak mohlo být přistoupeno k exhumaci ostatků a následně i jejich antropologické a genetické analýze, která jednoznačně prokázala, že jde skutečně o ostatky P. Josefa Toufara.15)
Dne 12. července 2015 pak byly v Číhošti ostatky slavnostně uloženy v místním kostele – 65 let po Toufarově smrti. Slavnostní akt proběhl za přítomnosti kardinála Dominika Duky a hojné účasti veřejnosti, v přímém přenosu jej mohli sledovat i televizní diváci, všem zájemcům je dostupný na DVD. Dne 25. února 2016 se konalo v barokním refektáři kláštera sv. Jiljí, jehož kapacita sotva stačila pojmout několik stovek nadšených zájemců, slavnostní uvedení druhé toufarovské knihy Miloše Doležala nazvané Krok do tmavé noci. Úspěšný autor letos chystá ještě premiéru hodinového dokumentu připravovaného ve spolupráci s Českou televizí a režisérem Romanem Vávrou. V běhu (od roku 2013) je též církevní proces blahořečení P. Josefa Toufara pod záštitou královéhradeckého biskupa Jana Vokála – 11. prosince 2015 přišel do Hradce Králové dopis z Vatikánu, že Kongregace pro svatořečení souhlasí s jeho zahájením.
Příběh P. Josefa Toufara má pozoruhodnou národní symboliku – úmrtí 25. února 1950, tj. v den druhého výročí komunistického převratu v Československu; jeden z velících funkcionářů StB rozhodujících o Toufarově osudu se jmenoval Josef Čech; Toufarovy ostatky byly nalezeny 12. listopadu, v den 25. výročí svatořečení Anežky České.
P. S.: Existuje ještě český národ?
Na začátek triptychu reportáží „My Češi…“ jsem zařadil sociologickou definici národa jakožto kulturního a politického společenství, resp. na svém vlastním území politicky organizované skupiny hovořící stejným jazykem, sdílející společné tradice a vyznávající společné hodnoty.
V prvních dvou částech jsem poukázal na reálnou existenci a naznačil potenciál dvou stávajících vlivných českých politicko-historiografických paradigmat neboli souborů politických hodnot a interpretací moderních dějin. Šlo o paradigmata (1) sociálně-revoluční (/a/ nacionální socialismus viz E. Beneš, Národní fronta 1945–1948, M. Zeman, Institut Václava Klause, vzájemně se prostupující a doplňující s /b/ internacionálním socialismem viz KSČ, KSČM aj.) a (2) pokrokově-humanistické (viz T. G. Masaryk, V. Havel, demokratičtí socialisté, levicoví liberálové, Knihovna Václava Havla aj.). Tato vůdčí ideová východiska „moderního češství“ a „moderní české státnosti“ během uplynulého čtvrtstoletí setrvávala navenek ve vzájemném protikladném napětí, ale zároveň i v jisté symbióze vzešlé ze vzájemné kooperace po pádu komunismu. V posledních letech ovšem dochází k jejich reálné konfrontaci, přičemž představitelé (resp. ti, kdo se jím zaštiťují) dosud upozaděného sociálně-revolučního paradigmatu začínají nabývat vrchu – ne tak díky opodstatněnosti jejich výchozích idejí, ale spíše v důsledku bezradnosti druhé strany…
V souvislosti s výše prezentovanou třetí částí věnovanou P. Josefu Toufarovi je ovšem na místě připomenout ještě třetí – byť menšinové – české paradigma: křesťansko-konzervativní.16) Jeho podstatou je chápání člověka jako duchovně-hmotné bytosti, se smrtelným tělem a nesmrtelnou duší, podléhající objektivně platnému a jednou pro vždy danému mravnímu, resp. Božímu řádu.17)
Vzhledem k tomu, že hodnotové, politické a historicko-interpretační premisy a postuláty uvedených paradigmat jsou zcela nebo ve značné míře neslučitelné, nabízí se otázka, zda jsme „my Češi“ ještě národem, nebo jen převážně hédonisticky orientovaným davem hovořícím stejným jazykem, který je veden nesoudržnými intelektuálními a politickými menšinami namnoze zainteresovanými vlastní kooperací se spřízněným zahraničím. Není vyloučeno, že odpověď může záležet na míře obrození křesťansko-konzervativního paradigmatu s jeho autentickým českým patriotismem, který momentálně nemá své veřejně respektované nositele (až na výjimky, mezi nimiž jistě vyniká kněz, lingvista a pedagog Petr Piťha) a už vůbec ne politické představitele…
V roce 1964 poukázal český historik v exilu Bohdan Chudoba ve svém vánočním zamyšlení na to, že v lidských dějinách nejde vždy jen o růst a etablování národů, ale také – a dost často – o jejich úpadek a odumírání: „Tak se může stát a stává se, že celek, který již byl skutečným národem, poněvadž měl již své písemnictví a své umění, a dokonce i svou trvalou kulturní, tvůrčí činnost, může se zase proměnit v pouhý dav, který sice ještě hovoří jedním určitým jazykem, ale skutečným národem již není. Takový bývalý národ si již nepomůže tím, že si vydržuje musea anebo že si znova vydává staré knihy a zachycuje starou hudbu na deskách. Je podstatný rozdíl mezi živou a mrtvou tradicí – a mrtvá tradice již vlastně ani není tradicí.“18)
POZNÁMKY:
1. Název představení totožný s názvem první toufarovské knihy Miloše DOLEŽALA (Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře Josefa Toufara. Nová tiskárna, Pelhřimov 2012) je odvozen z části výroku v jednom z kázání P. Josefa Toufara „Žijme, jako bychom dnes zemřít měli…“.
2. Druhá toufarovská kniha Miloše DOLEŽALA počátkem letošního roku (Krok do tmavé noci. Příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a číhošťského zázraku se zprávami archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara. Nezávislý podmelechovský spolek, Praha 2015).
3. Obec Zahrádka byla později zatopena přehradou na řece Želivce.
4. Msgre. prof. PhDr. ThDr. Karel Vrána (1925–2004) byl katolický kněz, teolog a filosof, profesor teologie a filosofie na Papežské lateránské univerzitě a Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, rektor papežské koleje Nepomucenum v Římě a předseda Křesťanské akademie v Římě. A v neposlední řadě vynikající pracovník českého protikomunistického exilu.
5. Nátlak na přeložení P. Josefa Toufara byl jedním z prvních zásahů komunistických státních orgánů do církevních záležitostí po 25. únoru 1948.
6. Nepatrně zkrácená verze citovaného dopisu, který je celý uveden v knize Krok do tmavé noci (s. 165–166). Dále, není-li uvedeno jinak, pocházejí citace z přepisu nahrávky představení nebo je možné je dohledat ve výše uvedených knihách Miloše Doležala. Totéž platí i o dalších informacích uvedených v tomto textu, který je, pokud se týče faktografie a použitých citací, popularizační kompilací sestavenou z Doležalových prací.
7. Devatenáct svědků následně dosvědčilo pohyb křížku, dvacátému – tehdy nezletilému Jaroslavu Kovářovi – zakázala matka vypovídat; ten se ke svědkům připojil až v roce 1968.
8. Z rozhodnutí státní církevní komise tzv. církevní šestky (vrcholné komunistické skupiny zaměřené na boj proti římskokatolické církvi, jejíž složení bylo – Alexej Čepička, Vladimír Clementis, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hendrych, Václav Kopecký, Viliam Široký) „měl být Toufar souzen ve veřejném přelíčení, v němž měla být odhalena pravá tvář kléru a jeho spojení s Vatikánem. Měl to být první proticírkevní proces dalekosáhlého politického významu.“ Viz Jako bychom dnes zemřít měli, s. 166.
9. Velitelem StB byl tehdy Jindřich Veselý. V září 1950 jej pro psychickou labilitu (pokus o sebevraždu) nahradil ve velitelské funkci právě Osvald Závodský, který byl ovšem také zanedlouho odvolán a dokonce zatčen. Na základě smyšlených obvinění (tedy nikoliv za zločiny, které jako funkcionář StB skutečně spáchal) byl vlastními komunistickými soudruhy v roce 1954 popraven a týmiž soudruhy v roce 1963 rehabilitován.
10. V prostorách valdické věznice, kde byl P. Josef Toufar vězněn, jsou dnes umístěni odsouzení na doživotí. V celách, kde byl mučen, je skladiště a posilovna sloužící těmto odsouzeným.
11. V devadesátých letech deset z těchto tehdy nezletilých „svědků“ svá obvinění veřejně odvolalo, jedenáctý tak učinil v soukromém rozhovoru s Milošem Doležalem, dvanáctý dnes již nežijící byl komunistou.
12. V důsledku toho byl upravený model svatostánku později sestrojen v Praze a s použitím originálního číhošťského křížku byl na tiskové konferenci 6. března 1950 předveden novinářům.
13. Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Krátkometrážní dokumentární film, 12 minut, režie [prominentní komunistický režisér] Přemysl Freiman.
14. Z jednoho z nich se o „číhošťském zázraku“ poprvé dočetl i autor těchto řádků…
15. Podrobné popisy a odborné komentáře týkající se exhumace jsou uvedeny v knize Krok do tmavé noci.
16. Zmínku o paradigmatu národně-liberálním ponechávám prozatím stranou.
17. V náhledu na politiku a dějiny pak je pro toto paradigma určující křesťanská etika, kterou českému národu, podobně jako dalším evropským národům, v rámci formování jejich kultury zprostředkovala římskokatolická církev – zejména pak ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století ve svém sociálním učení a encyklikách a poselstvích papežů Lva XIII., Pia X., Pia XI. a později Jana Pavla II.
18. CHUDOBA, Bohdan: Betlém v Kremlu. Zpravodaj, Chicago, 1964, č. 1.
Publikováno v Konzervativních listech, květen 2016
Google Sites
Report abuse