A zase ta kritika

Jiří Fuchs

Začátek nového ročníku Distance je příležitostí k zamyšlení nad jejím zaměřením. Mnohým nevadí ani tak způsob kritiky, jako kritika sama. Do dnešní doby, která hledá cesty porozumění a zdůrazňuje pluralitu, se prý kritika nehodí. Neboť rozděluje, vyvolává konflikty a s nimi záporné emoce, animozity, zášť. Úsilí o bezkonfliktnost je jistě ušlechtilé, ale musí mít jako každý dobrý čin rozumnou míru. To platí také o vstupu do konfliktu a o způsobu jeho vedení, má-li být eticky únosný. Nebo se snad sama účast v konfliktu s mravní kvalitou vylučuje?

Záleží na tom, čeho se spor týká. Mohlo by se zdát, že láska spory vždycky odstraňuje, ale je tu také láska k pravdě. Komu to zní příliš abstraktně, neživotně, může si ji přetlumočit takto: Láska k člověku vyžaduje zájem o jeho dobro. Mezi životně významné hodnoty patří i pravda, a sice nevyhnutelně, neboť všechny ostatní identifikuje. Láska tedy vyžaduje také starost o stav pravdy ve společnosti, v kultuře, na níž jedinci intelektuálně závisejí.

Některé pravdy nemají takovou relevanci a za určitých okolností je skutečně lépe mlčet. Ale jedná-li se o pravdy, které přímo orientují lidské životy, je-li dokonce ve hře pravda o pravdě i o Pravdě, pak je velká otázka, zda je v zájmu jednoty lépe mlčet a zda je takové mlčení ještě výrazem či ve službě lásky. Láska je dnes tak snadno stavěna proti pravdě, že to vyvolává pochybnost, zda se ještě jedná o lásku. Spíše tu jde o její strategické zneužívání, kdy v pozadí působí sebeláska, např. v podobě strachu ze ztráty prestiže, ze zpochybnění předpojatých vizí a koncepcí, kde chybějící evidenci musí nahrazovat iracionální nasazení.

Vytěsňování zájmu o pravdu sloganem o lásce a jednotě je vším možným, jen ne službou bližnímu. Nebo snad dnešní člověk službu pravdou nepotřebuje? Krize pravdy dnes otřásá lidskými životy v samotných základech, tj. tam, kde se rozlišuje dobro a zlo. To je nepopiratelná realita, viditelná ovšem za předpokladu, že sami nejsme pod jejím vlivem, že nejsme oběťmi nějaké pokrokové utopie. Jedním z projevů této krize je i marginalizace pravdy, rozpačité přešlapování před jejími nároky a odstraňování jejích nástrojů přehnaným zdůrazňováním jiných hodnot.

To je i případ dnes chronického nedorozumění o kritice. Kritika je v lidském myšlení, které nemá být ideologicky pokleslé, zploštělé, povinným nástrojem pravdy. Je však dnes soustavně zaplašována poukazy na jednotu, na lásku. Jakou hodnotu však může mít jednota, je-li vykoupena lhostejností k pravdě? Také se chodilo jednotně k volbám.

Realita je prostě taková, že pravda rozděluje. I tuto skutečnost lidských životů a soužití předěláme? Zdá se, že už jen málo stojí v cestě, abychom i tuto poruchu odstranili. Stačí, když nebudeme tolik harašit pravdou, když nebudeme tolik démonizovat omyl, když se přestaneme pasovat na držitele pravdy a ostrakizujeme těch pár fundamentalistů, notoricky slepých pro znamení doby.

Jaké však je to už poněkud ošoupané znamení doby? Je opravdu navýsost potřebné ho rozpoznat. Zase se nám ta pravda plete pod nohy. Jde o to pravdivě poznat, ne jen cítit, zda soudobá mentalita je těhotná naděje plným globálním setkáváním, porozuměním přes hranice systémů, kultur, věrouk, nebo zda je spíše nemocná absencí elementární intelektuální orientace v principech a následnou, vše pronikající relativizací. Diagnóza, či smělé projekty – toť otázka, chcete-li výzva k poctivému, náročnému zkoumání. Může se však něco takového realizovat bez kritiky?

Řekněme to po pravdě (a kdo chce, ať kriticky vyvrací – takové rozdělení je třeba unést, neboť je realitou, byť sebevíc zastíranou): Ačkoli je soudobá postmoderní kultura zachvácena epidemií omylu o uzlových věcech života, konstruktéři mostů okřikují nezbytnou kritiku ve jménu horizontalistických utopií o jednotě bez pravdy.

Nastává paradoxní situace. Pokrokoví myslitelé obsadili posty, předkládají své problematické hypotézy jako dobově adekvátní recepty a jejich snaživí epigoni jim pak zjednávají nekritizovatelnost s odvoláním na jednotu a lásku. Myslitelsky odvození manažeři kulturního života – sami nemocní skepsí a příliš vytížení či zpohodlnělí na to, aby podstoupili námahu kritického ověřování konstituant soudobé mentality – zase rozehrávají diplomatické hry k prosazení žádoucích a k potlačení nežádoucích trendů. Neptejte se, podle jakých měřítek je rozlišují.

Umělý protiklad pravdy a lásky nejlépe charakterizuje soudobou schizofrenii verbálního příklonu a reálného odklonu vzhledem k hodnotám. Odpor ke kritice pak prozrazuje zásadní neujasněnost o bytostné spojitosti všech životních hodnot s pravdou.

Jednu z nejsmutnějších zkušeností kolem Distance na závěr: „Pěstujte osobní svatost a nestarejte se o to,“ bylo řečeno jistě s dobrým úmyslem, ovšem bez pochopení, že kritika kritiky je také kritikou a také rozděluje. Ale logický lapsus je tu asi tím nejmenším pochybením.

Těm, kterým jsou tyto souvislosti pravdy v podstatě jasné, se omlouvám za opakování známých věcí. Ale patří k rafinovanostem naší doby, že to, co bylo kdysi samozřejmé, je dnes jaksi složitější.

Šéfredaktor