Právo mezi fikcí a realitou

Jan Šmíd

Jiří Přibáň začíná zkušeností s komunismem a s převratem roku 1989. Klade si otázky nadmíru atraktivní: byl komunismus legální, nebo nelegální?; byl legitimní, nebo nelegitimní?; a když byl legální, „je možné jeho představitele trestat za domnělé politické zločiny?“

Všechny tyto otázky vyžadují dosti fundovanou odpověď. Její začátek zní: dnešní dobu charakterizuje mezera mezi světem práva a politiky. Legalita přestává být podřízena svrchované ideologii, která by jí poskytla úplnou legitimitu. Na sametovou revoluci proto můžeme nahlížet i jako na opožděnou modernizaci, která měla „zbavit jednotlivé oblasti společnosti svrchovaného ideologického slovníku“.

Přibáň si vytkl za jeden z hlavních cílů dokázat, že ani fakt mezery mezi právem, politikou a ostatními obory neospravedlňuje sebelegitimizaci práva. Snad právě proto věnuje tolik prostoru tématu legitimizace práva pouhou legalitou. Považuje ji za nemožnou a nepřípustnou, už jen kvůli jejím důsledkům v totalitářských režimech. Kritika pozitivistických pokusů sebelegitimizovat právo je nejen srozumitelná, ale velmi důkladná.

Zkušenost s totalitarismem a bojem proti němu – disentem – je potom platformou, ze které Přibáň čerpá nové a originální podněty pro své úvahy o roli legitimity v soudobé společnosti. Strategie disentu mu slouží jako příklad rozvratu jednotného (tedy od jiných emancipovaného) slovníku legality.

V knize se střídají více či méně záživné kapitoly podle toho, zda právě popisují a analyzují komunistický režim, strategii disidentů či polistopadové rozhodování Ústavního soudu, nebo zda se snaží obsáhnout téma legitimity teoreticky. Potom jsou psány složitým a často mnohoznačným jazykem moderních sociálních věd, jemuž místy ani styl samotného autora nepřidává na jasnosti.

Vraťme se k myšlenkám knihy: současné právo nemůže podle Přibáně čerpat svoji legitimitu ze sebe, jak se domnívali pozitivisté v čele s Kelsenem.

Vnější zdroje legitimity jsou ovšem zpochybněny relativizujícími nároky postmoderny. Dokonce i pečlivě popisovaná Habermasova redukce legitimity na „diskusi“, resp. možnost diskuse, v níž by se jednotlivé nároky mohly uplatnit, je vůči postmodernímu nihilismu krátkodechá. Její jediný pevný bod – prostor pro debatu o legitimitě, nutný k utváření závěrů (ať jsou jakékoliv, na nich nezáleží), se pod náporem postmoderního dynamismu hroutí.

Celý svět legitimity práva, alespoň tak, jak je popisován, stojí a padá s právními fikcemi. Pro problém legitimity je zásadní a nejdůležitější fikcí fikce společenské smlouvy, podle níž je lid suverénem a z toho titulu vyjadřuje tzv. obecnou vůli.

Kniha dopodrobna analyzuje problémy související s touto teorií společenské smlouvy, ale nikde se nevypořádává s aternativními teoriemi, prý totiž nemají v postmoderním, a neměly snad už ani v moderním světě, šanci. Přibáň se tu přiklonil k názoru převládajícímu v akademickém diskurzu, vytyčil si jím hřiště a v jeho rámci se snaží uvažovat. Alternativní legitimizační teorie jako by neexistovaly, což do značné míry omezuje možnosti uvažování o zásadním tématu legitimity. Zredukují-li se samy základy a ospravedlnění světa politiky a práva jen na věc řečové hry, nevpouštějí se na hřiště teorie, které by odmítaly fungovat podle těchto nalinkovaných pravidel, popřípadě by tvrdily, že pravidla jsou špatná. Legitimizace samotným „dobrým právem“, či snad přirozeným právem už prý stejně není možná.

Nabízí se ovšem otázka proč?

Protože není v učených kruzích přijímána? Opačně se to má s teorií smlouvy, mimo kterou už kniha neuvažuje. Co by se stalo, kdyby se opustila její výlučnost? Vždyť samotný fakt, že není pravděpodobně ničím víc, než jen způsobem našeho porozumění základům světa politiky a jejich výkladem (sám Přibáň neváhá mluvit o pouhé fikci a o narativních legitimizačních slovnících), naznačuje, že popřením této teorie by se svět nemusel právě zhroutit. Naopak, uvolnily by se možnosti nahlédnout problémy jinak. Smluvní teorie není jedinou možnou interpretací, a to, že v akademickém světě momentálně dominuje, nevylučuje z diskursu i jiné varianty. V současných akademických debatách se možná určité axiomy jeví jako nepřekročitelné a neměnné, je ovšem otázkou, zda pro skutečný život znamenají také tak mnoho. Jinými slovy, jde o klasickou konzervativní námitku, zda je skutečné cítění lidí (nikoliv lidu) a jejich loajalita ovládána zrovna výsledky postmoderního akademického diskursu, či nikoliv. Uplatňování před(sociálně)vědeckého myšlení při vnímání legitimity a loajality může mnohdy probíhat bez ohledu na složité fikce teoretiků. Pojmem loajality se kniha kupříkladu téměř nezabývá.

Přibáň však spíše v žádnou jinou možnost legitimizace nevěří. Rousseaovskou smluvní teorii pojímá jako sociální danost, která je zdrojem legitimity pro právo i politické režimy, bez ní by demokracie nebyla možná, ale zároveň je i zdrojem nemalých praktických a interpretačních problémů. Suverénní lid je totiž třeba spoutat a domestikovat celou řadou složitých procedurálních opatření, aby ona obecná vůle mohla být artikulována a zároveň i zbavena svých destruktivních sklonů. Nabízí se otázka: co s takovou fikcí, která s velkou ambicí řeší problém tím, že konstruuje něco (suverénní lid a jeho vůli zbavenou jakýchkoliv vnějších omezení), co musí být velmi tvrdě spoutáno složitými ústavními procedurami? Není také podezřelé, jak snadno může vést teorie obecné vůle k tragickým důsledkům?

Problém legitimity se odsunul do sféry jazyka: zápasí spolu různé směry a pokusy, jejichž jediným cílem je co nejlépe ospravedlnit své představy, poskytnout co nedůvěryhodnější vyprávění. Ve světle toho ovšem nastává minimálně jedna důležitá obtíž: jestliže neexistují mimo-diskursivní kritéria legitimity, potom je možné za legitimní považovat každý názor, který hlásá cokoliv, ba dokonce i takový, který si dělá „racionalistický“ nárok stát se jedinou vysvětlující strategií. Paradoxně je i to v pořádku, pokud se mu ovšem jeho totální nárok nepodaří prosadit. (I to je fakt, který by po zkušenostech s totalitami, kterým se to podařilo, mohl silně znepokojovat.)

Nedělejme si iluze o světě politiky. V každém období lidských dějin je bojem různých skupin, které se snaží nejen prosadit, ale i ospravedlnit různé cíle. Ovšem ve světě jazykových her je každý legitimizační pokus vědomě nivelizován. Měřítkem legitimity je už jen úspěch dané legitimizační strategie (na kterou se vlastně tázání po legitimitě redukuje).

Z tématu legitimity se stává téma legitimizace a neustálé možnosti delegitimizovat: legitimní je ten systém, který je otevřený neustálému testu, a tedy i zpochybňování své vlastní legitimity. Tím je otevřena možnost pro neustálé měnění legitimity podle převládajících legitimizačních vzorců, ale zároveň také problém: je-li kritériem legitimity otevřenost (de)legitimizačním teoriím (nebo vyprávěním), je to hezká liberální konstrukce. Jenže žádný režim by podle takových kritérií nebyl legitimní. Vždyť žádný není plně otevřený (de)legitimizačním testům. I v těch nejliberálnějších demokraciích hlásajících neomezenou otevřenost a svobodu slova se kupříkladu rozmáhá trestnost popírání holocaustu. A nezměnitelné (bez ohledu na pozitivní zákonodárství a všechny možné diskursy) ústavní ukotvení základních práv a svobod se považuje za jeden z největších úspěchů moderních států.

Je otázkou do diskuse, zda nejsou všechny teorie o tom, kterak má probíhat správná legitimizace také fikcemi majícími vytvořit vyprávění, které by samotné procesy legitimizace legitimovalo jako „správné“, a tím udržovalo iluzi správných výsledků – tedy legitimity. Občana, který musí žít v daném právním a politickém prostředí, ve kterém může například putovat do vězení, přijít o dům nebo o podstatnou část svého příjmu, ovšem nějaké fikce legitimity asi stěží uspokojí.

Jiří Přibáň: Disidenti práva (o revolucích roku 1989, fikcích legality a soudobé verzi společenské smlouvy). Vydalo nakladatelství SLON, Praha 2001, 284 s., doporučená cena 249 Kč.