Distance

Josef Gabriel, Jiří Fuchs

Milý Jirko,

slíbili jsme si, že se pokusím sepsat svoje kritické připomínky k prvním číslům Distance. Rozhodl jsem se, že ti napíšu dopis, i když jsme se na této formě nedomluvili – připadá mi nejvhodnější vzhledem k tomu, co mám na srdci, i vzhledem k času, který se mi podařilo na psaní vyšetřit.

Začnu chválou, která se netýká jen vkusné grafické úpravy: Domnívám se, že revue pro kritické myšlení v katolickém prostředí u nás scházela. Úvahy o vzniku takového časopisu pokládali mnozí za naivní snění – vy jste se do toho „neuváženého“ a nelukrativního podniku pustili – patří vám (tobě, vydavateli) můj dík a obdiv. Další chvála, po které přijde očekávané „ale“, se týká zaměření časopisu, které jsi načrtl v programové „Ideji Distance“ (mimochodem – nemám ji v ruce, takže se nedržím tvé nenapodobitelné dikce a jen rekonstruuji smysl tvých myšlenek): Distance chce dát prostor autorům, kterým jde o vážné hledání pravdy, autorům, kteří nepředvádějí jen rutinu, efektní kousky a líbivá klišé, autorům, kteří neomílají fráze, nepoklonkují autoritám a nezapomínají na to, k čemu jim dal Pán Bůh rozum. Podobně by se dali charakterizovat čtenáři, kterým je Distance určena, s dodatkem, že by to měli či mohli být čtenáři mladí – ostrůvky kritického nonkonformního myšlení – tak nějak to píšeš. Pro sebe si tyto veskrze sympatické rysy interpretuji tak, že Distance by měla vytvořit svobodný prostor pro vážně míněné hledání avýměnu názorů mezi lidmi, kteří po věcné i formální stránce (mám na mysli kultivované vyjadřování) splňují určité základní (vysoké) nároky.

Přichází slíbené „ale“: Nechápu, jak je možné mít takový záměr a současně se hned na první straně nultého čísla ostře pustit do všech, kdo mají jiný názor než ty amohli či měli by být tvými protivníky, oponenty, partnery v dialogu. Ještě jsi neřekl, co bude předmětem hledání a úvah, kde leží pole, které by měli autoři a čtenáři společně obdělávat, a už jsi dal razantně najevo, čí brambory jsou shnilé a smrdí. Možná máš pravdu, že celá novověká filosofická tradice se mýlí v zásadních věcech, že postmoderní myslitelé propadli relativismu a skepsi právě tak jako současní křesťanští či katoličtí intelektuálové. Nerozumím však tomu, jak je možné horovat pro objektivní, věcné a kritické myšlení, k němuž je, jak sám píšeš, nanejvýš užitečný namítající odpůrce, a současně přicházet s kategorickými závěry ještě dřív, než vůbec začala nějaká rozprava.

Šéfredaktor má samozřejmě právo a povinnost „nalajnovat hřiště“ či stanovit linii periodika. Lze mít i časopis pro hrstku věrných ahned na začátku, aby byli uchráněni před zhoubnou nákazou, srazit hlavy všem šiřitelům moru. Nelze však potom ony šiřitele moru vyzývat k hledání pravdy a k dialogu.

Obávám se, že útočná strategie při vymezování Distance může oslovit úplně jiné mladé lidi, než si přeješ – ty, kteří potřebují silného, charismatického vůdce, ty, kteří se domnívají, že vystačí s párem sylogismů, aby měli ve všem jasno, ty, kteří kolem sebe raději vidí koukol než pšenici.

Myslím, že chápu, proč v „Ideji Distance“ hned na počátku rozehráváš celý rejstřík polemických tónů. Zlobí tě „omyl“, který vidíš kvést všude kolem sebe, zlobí tě ignorance a přezíravost etablovaných mudrců, kterým jde spíše o kariéru a slávu než o pravdu. Jenže při tvém rozhořčeném sekerničení nezůstala na krku žádná jiná hlava než ta tvoje. A to je, podle mého názoru, příliš úzká základna pro časopis, který by chtěl a mohl naplnit tu sympatičtější polovinu tvého šéfredaktorského záměru.

* * *

STÍNÁNÍ HLAV?

Přítele popudilo úvodní prohlášení (Idea Distance v nultém čísle). Nachází v něm nesoulad mezi vymezením a způsobem, jímž jsem Distanci vymezil. Na jedné straně prostor pro vážnou, náročnou diskusi a na druhé straně ostré napadání předpokládaných oponentů. Horuji prý pro kritické myšlení a zároveň přicházím s kategorickými závěry dřív, než vůbec diskuse začala.

Možná to zní namyšleně, ale podezírám dobrého přítele, že si četbou mých textů už také osvojil ten protivný nezpůsob sledovat autory z hlediska autoreflexe: zda to, co píší, vztahují také na sebe, zda obstojí sami před sebou. Skutečně si ale odporuje zaměření časopisu a způsob, jakým jsem ho prezentoval?

Vezměme nejprve ony „kategorické závěry“. Kdybych např. v nějakém pojednání od počátku operoval určitými tezemi jako závěry a ony by v rámci pojednání vyžadovaly odůvodnění, počínal bych si dogmaticky a dostal bych se do rozporu s proklamovanou kritičností. Totéž by nastalo, kdybych vstupoval do diskuse s oponentem a rovnou na něm neústupně žádal, aby uznal právě to, co je předmětem našeho sporu. Domnívám se však, že v takovém logickém postavení mé „kategorické závěry“ nejsou. Oč jde?

V jakémsi programovém prohlášení (Idea Distance) jsem charakterizoval stav soudobého myšlení jako krizový, takže by bylo žádoucí na něj kriticky reagovat. Hodnocení tedy nebylo samoúčelné, mělo sloužit jako odůvodnění vzniku časopisu. U programového prohlášení dále nemusí překvapovat, že je v něm uplatněno předchozí vědění jeho autora. A J. Gabriel ví, že o krizi novověkého antimetafyzického myšlení píšu knihy. Nejde tedy o apriorní, „kategorické závěry“, které by znemožňovaly další diskusi. Pouze jsem vymezil filosofickou pozici kritického časopisu realismem v kontrastu s jeho filosofickým protějškem a s ohledem na převládající předsudky jsem naznačil přednost metafyzického myšlení. Tato hodnocení v rámci programového prohlášení přece mohou být rozumně chápána jako předložené teze, o nichž v časopise patrně proběhne náročná diskuse, a nikoli jako závěry, o nichž se už nediskutuje.

Můj oponent dále tvrdí, že jsem se ostře pustil do všech, kdo měli být mými oponenty; padly prý všechny hlavy kromě mé. Tomu zase nerozumím já. Některé hlavy snad nepadly. Že padají hlavy, nikoli však kritikova? To lze namítnout každému profesionálnímu kritikovi, který zrovna nepáše intelektuální sebevraždu. Krom toho jsem nikoho jmenovitě nekritizoval.

Gabriel snad mohl při své empatické schopnosti pochopit naléhavost, s níž kriticky vystupuji proti vládnoucím předsudkům skepticko-antimetafyzické mentality. Zvláště když manažeři intelektuálního života zůstávají vůči krizi pravdy neteční. (Náš společný učitel M. Habáň říkával, že krávě je to také jedno.)

Proč můj oponent mluví o útočné strategii a o těch, kteří mohli být oponenty? Teď už jimi být nemohou? To se snad urazili, když jsem si dovolil neosobně zpochybnit jejich ustálená schémata a usamozřejměná východiska? Tvrdím-li např., že postmodernismus prohlubuje svým relativismem krizi pravdy, očekávám (naivně?), že se postmodernista ozve a bude oponovat, ať už tím, že postmoderna není relativistická, nebo tím, že relativismus je naopak poctou pravdě, nebo tím, že krize pravdy je docela báječný fenomén.

Samozřejmě, že lze každou kritiku vnímat jako útok na osobu. Jestliže ale někdo publikuje své názory, aby jimi posloužil druhým, pak by měl počítat s tím, že někdo jiný zase bude chtít posloužit právě kritikou jeho názorů. Neměl by tedy na věcnou kritiku reagovat paranoidně. Chápu, že není zrovna příjemné, když někdo problematizuje základní předpoklady našeho názoru na svět, na život, na stávající kulturu, které jsme si zvykli pokládat za samozřejmé, vývojově probojované, ale které jsme po pravdě řečeno jen převzali (samostatně jsme je neverifikovali) a o něž opíráme i své úspěšné působení.

Je-li taková problematizace neodbytná, musí se na ni nějak reagovat. Ideální by bylo zneškodnit ji kritickým ověřením problematizovaných předpokladů. Kdo má ale čas, chuť, schopnosti probírat se ontologicko-noetickými abstrakty, na nichž bohužel konkrétnější názory, na kterých nám nejvíc záleží, stojí. Pak by ale byla namístě větší zdrženlivost, opatrnost, zvláště při vynášení hodnotících soudů a oslavování oblíbených autorů.

Uznání vlastních mezí je ovšem nesnadným uměním. A tak nejčastější reakce na nepříjemnou, hlubinnou problematizaci je v režii obranných mechanismů. Varianty a podoby jsou různé: bagatelizace kritiky, skandalizace kritika, apriorní, zmechanizované poukazy na špatnou interpretaci kritizovaného textu, na vytrhávání z kontextu, na nekultivovanost kritika, hledání postranních úmyslů či dětských traumat kritika, zákulisní hrátky atd.

Mohu tedy svého oponenta ujistit, že Distance je otevřená věcným námitkám apologetů novověkého myšlení. Možná si všiml, že jsem např. v prvním čísle vyzval Halíka, aby v Distanci obhajoval své podivné filosofické teze. Halík se však nechal (ze své výšky?) slyšet, že moje kritika není žádnou filosofií. Může být, ale bylo přece zřejmé, že se náš spor týkal také toho, co vlastně je filosofie a jak má vypadat adekvátní filosofování. Otázky po povaze filosofie či způsobu filosofování tedy nejsou filosofické? Nebo jsou snad příliš agresivní, urážlivé, pod podlahou? Možná jen ruší jednu velkou filosofickou víru, jejíž kritické prověřování by mohlo být bolestné.

Dnešní doba soustřeďuje mnoho výhrad proti soustředěné kritické práci. Hledejte raději pozitivní skutečnosti! Vykládejte pozitivně! Vyzdvihujte to, co nás spojuje! Tyto výzvy mají jistě svoji legitimní finalitu a dílčí platnost. Dnes se však (také u nás) absolutizují, vztahují se i na hledání pravdy a tehdy prozrazují hluboké nepochopení zájmu o pravdu a podmínek její realizace.

Cožpak si zájemce o pravdu má ze skutečnosti vybírat ty lepší stránky? Má podřídit hledání pravdy potřebě psychohygieny či klausovského naparování? Čistě pozitivní výklady bez zohledňování hlubokých námitek slouží zkouškovému provozu a výchově filosofických dogmatiků. Pokud je pravda milování hodnou hodnotou života, pak redukce na to, co nás spojuje, je v zájmu lásky kontraproduktivní. Neboť kritičnost je nutnou podmínkou nalézání pravdy; bez ní prosazujeme jen svou ubohost. Kdo tedy aplikuje zmíněné výzvy v řádu pravdy, měl by si zaplatit elementární lekce z filosofie (ne z jejích dějin) pro vlastní potřeby. Jinak bude, zvláště má-li nějaké postavení, spoluvytvářet pravdě nepříznivé prostředí, plné sofistiky, rétoriky a dotčených reakcí na sebemenší náznak kritiky.

Zdá se mi, že i Gabriel reaguje na Ideu Distance poněkud přecitlivěle. Jsem však přesvědčen, že tomu tak není proto, že by také přivykl „nezvratnému“ vývoji filosofického myšlení, nebo že by se dokonce nechal uspávat stereotypem věcně neopodstatněných preferencí a záplavou „bezpohlavních“ či vzájemně se oslavujících recenzí zasloužilých disidentů.