Tomáš Halík, modernista, neomarxista… Část 1.

Jiří Fuchs

Tento text je poslední lekcí z připravované knihy Iluze etických relativistů.

1. V pasti modernismu

První dvě lekce navodily etický problém fenoménem negativní etiky. V dalších výkladech vyšlo najevo, proč se mravní relativismus a teoretická rehabilitace egoismu se staly v intelektuálním světě posledního století nejen něčím samozřejmým; jsou přímo poznávacím znakem postmoderních humanistů. Jejich půvabu podléhají i křesťanští intelektuálové, u nichž by se dala vzhledem k jejich víře očekávat větší rezistence. Oni však symptomaticky preferují „co nás spojuje“…; konfliktů se spíše děsí. Svědectví Pravdě vyměnili za pacifistickou mentalitu, z Pavlova „Hlásej vhod i nevhod“ vypustili tu druhou variantu a životní vertikálu nahradili horizontalistickou maximou „vyjít s každým“, neboť jednota Lidstva se dnes zdá být víc, než spása lidských jedinců.

Nyní, když už jsme svědky i oběťmi triumfálního pochodu etického negativismu Západem, můžeme s větším porozuměním posoudit i ten šokující paradox, v němž se intelektuálně splavní křesťané staví k humanistickým experimentům etických relativistů více méně kladně. Přistupují k nim „otevřeně“, jako k výzvám doby, jež je nutné akceptovat „bez předsudků“ a zbytečného staromilství.

Postmoderně uvědomělí křesťané se tedy učí žít pod vládou sekulárního humanismu, který už dozrál k hlubšímu pochopení relativity všeho lidského. Proto také zavrhl absolutistické nároky někdejší, údajně překonané morálky přirozeného zákona.

Rozpaky, které pokrokové křesťany nad dominancí relativismu občas přepadnou, jsou zaplašovány vědomím, že žijí na úrovni své doby, což je pro mnohé z nich to, oč v podstatě běží. Krom toho se jedná o dobu, v níž konečně přišla plně ke slovu svoboda a autonomie, takže si už člověk sám určuje, co je pro něj v životě důležité. Ve věku dospělosti lidstva se tak člověk stává rovnocenným partnerem kosmického „Tajemství“. Není to úžasné?

V základním ohledu je triumf etického relativismu očekávatelným, protože logickým důsledkem celého vývoje novověké filosofie. A pustit se s ní do křížku, napadnout samotné její základy a odtud vést případně kritiku relativizace mravnosti, se zdá být titánským počínáním. Žádný div, že se do takového čelního střetu s novověkým myšlením mnohdy nechce ani nadaným, intelektuálně zdatným křesťanům. Ale i kdyby tito schopní lidé neulpěli na povrchním dojmu a rozhodli se prozkoumat založení etického relativismu, narazili by na překážky, které se zdají být nepřekonatelné.

Etický relativismus je aspektem či aplikací obecného relativismu. Ten těží z „axiomu“, že axiomům myšlení můžeme v posledku jen věřit. Je-li tomu tak, pak si ale nemůžeme být u žádné myšlenky jisti, že by nemohl platit její kontradiktorický opak. Tato univerzální skepse je pak spolehlivým základem univerzálního relativismu.

Smůlou je, že toto fideistické řešení noetických hodnot lidského myšlení má široký konsenzus napříč filosofickými směry, scholastiku nevyjímaje. Když tohle zvídavý křesťanský intelektuál zjistí, musí uznat, že moderní filosofové jsou se svým okázalým kriticismem o krok dál, než klasičtí realisté, kteří se pokoušejí dospět z pouze věřených axiomů myšlení k objektivní jistotě nevývratných, absolutně platných pravd.

Z hlediska řešení hlavního, logicky prvního problému filosofie se tedy zdá, že moderní filosofové jsou logičtější a filosoficky poctivější. Je-li tomu tak, nemělo by se jejich následnému, všezahrnujícímu relativismu bez dalšího předhazovat, že je jen výsledkem frivolního myšlení.

Sledujme ale nadaného křesťanského filosofa, který není zatížen iracionální potřebou být konformistou, a kterému je sice intuitivně bližší klasický realismus, nicméně právě zaznamenal jeho prohru. Na druhé straně jasně vidí, že je obecný relativismus rozporný, a že ho tudíž nejsou schopni ve svém myšlení realizovat ani jeho skalní stoupenci. Něco podobného pozoruje i v mravní praxi, kde si vyhlášení etičtí relativisté bezstarostně a hromadně udílejí dispens, když preferují svoje mravní zásady před jejich opaky.

Co s tím? Jakým směrem se vydat za rozuzlením této „aporie“? Co třeba se zeptat, proč všechny tolik přesvědčuje ten „axiom“, že prvním principům myšlení musíme jen věřit? Je opravdu tak neprůstřelný?

Tady je namístě určité vyjasnění. Celý článek je věnován Tomáši Halíkovi, jako příkladnému a u nás zřejmě nejznámějšímu modernistovi. Když ale hypoteticky uvažujeme zvídavého, filosoficky nadaného křesťanského intelektuála, nemůžeme si za něj dosazovat Halíka. Odporuje takříkajíc „fyzikálním zákonům“, aby se Halík pouštěl do těchto noetických úvah. Aby samostatně zkoumal, jestli a proč jsou základy myšlení nedokazatelné, a tudíž pouze věřitelné.

Jako přesvědčený modernista si totiž Halík takové abstraktní titěrnosti upřímně oškliví. Poučen vývojem moderní filosofie dává oproti „éterické“ metafyzice přednost empirické zemitosti. Namísto prázdných spekulací, pevný rámec empirických metod a obsahově bohaté popisy fenoménů života. Přepestrý svět životních příběhů a fenoménů, to je, co ho filosoficky zajímá. Ve vyšších patrech duchovních témat sází na prožitek a osobní zkušenost v protějšku k neživotné logice a nauce. V mravním světě preferuje psychoanalýzu a situační soucítění před zákonickou mentalitou a obecnými normami moralistů. Život se přece nedá vtěsnat do neživotných abstraktních formulek.

Je tedy opravdu těžké si představit, že by se Halík zdržoval u takového abstraktního, neživotného tématu, které přináší otázky: Proč vyvracení skeptika sporem není důkazem? Je v takovém vyvracení opravdu přítomný logický kruh, jak se všeobecně předpokládá? Vede takové vyvracení k diskvalifikujícímu regresu, jak se rovněž všeobecně předpokládá? Je použití základních principů a hodnot myšlení v jejich dokazování nutně dogmatické? Trpí principiálně nedostatkem kritičnosti?

Kdo zná Halíkovo myšlení, nemá problém uznat, že tyto problémy jsou nejen za horizontem jeho zájmů, ale i jeho limitů. V otázkách pravdy se pohybuje výhradně po povrchu a veškerý elán tu vyčerpává v krátkodechých rétorických ornamentech, jimiž doporučuje svou zálibu v paradoxech; do hlubších pater problému nesestupuje. Filosoficky schopnější intelektuál by ale do nich sestoupit měl. A z noetiky víme, že odměnou za tu námahu by mu bylo osvobození od všudypřítomného, mnohovrstevnatého, permanentního a intenzivního tlaku v jádře bludného moderního myšlení. Je to svoboda k nezaplacení.

Krom toho nabízí noetické vyjasnění kardinálního problému pravdy speciálně katolíkům spolehlivou imunitu vůči pokušení stát se modernistou. Ti z nich, kteří se s takovým objasněním z různých důvodů míjejí, to mají se svody k modernismu těžké. Mohou jim odolávat jen na základě modernismem nezasažených opor, jakými jsou: nefalšovaná víra, nepotlačený zdravý rozum a fungující mravní instinkty. A to je v teoretické reflexi pravdy málo.

Teoretický relativismus není uzavřen ve světě podivínů. Má bohužel nemalý reálný vliv na osobní a společenský život. Důsledkem toho je strmý vzestup individuálního i skupinového egoismu, který v posledních sto letech dějin západní civilizace kulminuje. Jeho nejmasivnějším projevem jsou totalitní režimy.

Postmoderní humanisté předstírají, že hrůzy totality jsou už minulostí. Široká veřejnost jim to ve volbách pravidelně a s neléčenou naivitou odhlasovává. Neboť v současné politice Západu nenachází ani kruté násilí či pronásledování nepohodlných, ani zákaz svobodných voleb, což bývá většinou mylně považováno za typické znaky totality.

Každý ovšem nemá možnost důkladně promýšlet, v čem totalita skutečně spočívá. Proto není tak snadné prohlédnout záludnosti měkké, plíživé totality, která už víc než půl století postupně korumpuje politiku Západu absurdními programy multikulturalismu, radikálního feminismu či agresivního ekologismu prostřednictvím diktatury politické korektnosti a na pozadí falešného étosu ideologicky pervertovaných lidských práv.

Na druhé straně by mohli být aspoň křesťané citlivější na aroganci sociálních inženýrů. Zvláště když se tito megalomani organizují pod vlajkou mesiánské ideologie, která chce radikálně měnit svět k lepšímu destrukcí tradičních hodnot, rodin a národů. Pohříchu je citlivost mnohých křesťanů na totalitu natolik otupena mainstreamovou vzdělaností, propagandou a zdánlivě normálním demo-provozem, že je v nahlédnutí pravého stavu mnohdy předčí i ateisté se zdravým rozumem.

Neomarxisté zopakovali trik svých starších bratranců a navenek se prezentovali jednou velkou ušlechtilostí: spravedlivým bojem proti utlačovatelům. Ne každý je však lidsky způsobilý takový boj spravedlivě vést. Jednak musí být zlo pravdivě identifikováno. A pak musí být samotná náprava vedena v mezích mravně přijatelného. Jinak je na odiv stavěné lidumilství pouhým pokrytectvím.

V obou ohledech ale byli samozvaní revolucionáři zoufale nezpůsobilí. Jejich představy o člověku, kým je a jakým má být, byly v podstatě srovnatelné s představami neandrtálců. Motivy pak měli prosáklé nenávistí, revoluční posedlostí a uměle udržovaným „spravedlivým“ hněvem. Jako vyznavače filosofie, jejímž hlavním výkonem bylo výkladové odcizení, odlidštění člověka, je tedy do role osvoboditelů lidstva mohla obsadit jen obludná pýcha.

Na rozdíl od svých předchůdců jsou ale neomarxisté mazanější. Využili příhodné vzdělanostně-politické konstelace k tomu, aby dávkovali své ideologické toxiny nenápadně a ukrajovali svobodu postupně, salámově. Nakonec však revoluční dynamika předběhla tempo občanské převýchovy a vyžádala si prolamování evidentních hranic normálnosti. Politická korektnost byla čím dál neomalenější a rasová, sexuální, zdravotní či ekologická politika čím dál absurdnější. Dosud loajální občané byli postaveni před výzvu k sebereflexi a k poctivému přiznání, že se tak dlouho nechali vodit ideology za nos.

Takové prozření ale není snadné. Politická přesvědčení bývají dost zakořeněná. Zvláště když jsou podložená spřízněným typem humanitního vzdělání. A to je problém i katolických modernistů. Sympatie k teoretické podobě sekulárnímu humanismu je naučila banalizovat některé jeho křiklavé praktické důsledky. Brali je jako pouhou dětskou nemoc ve vývoji k dospělému lidství. Pokud o něm mají naši dobově přizpůsobení křesťané přece jen pochybnosti, nebo mají problém svou „dospělost“ plně žít, přichází je doprovázet Halík s axiomem socio-kulturní otevřenosti.

Budeme tedy na závěr konkretizovat celý výklad hlavního etického problému intelektuálním „příběhem“ našeho nejvýznamnějšího modernisty profesora Tomáše Halíka. Přitom nepůjde o celkové zachycení a posouzení jeho bohaté tvorby. Je v ní nesporně řada dobrých myšlenek, pozic a důrazů, z nichž některé jsou přijatelné i z etického hlediska. V souvislosti s kritikou vládnoucího etického relativismu se však u Halíka zaměříme na jeho nešťastnou, spíše jen ideologickou volbu filosofických východisek, kritérií a směrů, které ho nakonec utvrdily v specificky katolickém modernismu. Bude nás zajímat, kam až s ním dokázal tento bezesporu schopný křesťanský intelektuál zajít.

2. Příkladný modernista

Tomáš Halík se s oblibou vyznává z oddanosti k dnes vyzdvihovaným hodnotám. Láska, tolerance, dialog, citlivost pro jinakost, svoboda, dospělost, smysl pro pluralitu patří k objektům jeho pravidelně vyslovované úcty. Otevřenost už pokládá za bezmála hlavní kritérium rozlišování správných a falešných postojů. Soulad se stávající kulturou má pevné místo v jeho intelektuálním krédu; ghetto-fóbie se stala konstantou jeho osobnosti.

Halík, vzal tedy strategii otevřenosti soudobé kultuře za svou a vytrvale ji prosazuje. Vede ho k tomu jednoznačná orientace na moderní filosofii, kterou považuje za jediné možné východisko kriticky zralého přístupu k složitostem světa a života. Profesor Halík věří, že před moderní filosofií šlo v tomto ohledu vesměs o nezralé pokusy a masivní simplifikace.

Víme ale, že moderní filosofie není pro pochopení podstaty mravnosti, a tudíž ani jádra lidského života použitelná. Proč ne? Protože v logice svých noeticko-ontologických omylů zavrhla neměnnou lidskou přirozenost, která je antropologickým principem smysluplné, obecně lidské mravnosti.

Halík má sice ve své křesťanské víře etický univerzalismus také obsažený. Ale jako přesvědčený modernista neměnnou přirozenost odmítá. Jeho etické myšlení je tím mimo jiné odsouzeno k permanentní nekonzistenci. Jednou mluví Halík o věcech morálky jako křesťan jindy jako moderní intelektuál; a není to zrovna souladné povídání. Také už víme, že se obě myšlenkové pozice navzájem vylučují. Halíka to neodrazuje. Odvážně se pokouší stavět mezi nimi mosty. Ano, stavět mosty, kde se dá (i nedá)! Toť výstavní slogan modernistů.

Průběžná dialektická ambivalence Halíkova etického myšlení pochopitelně rozkolísává i jeho mravní postoje. V lepším případě nevyváženým zdůrazňováním jedněch mravních hodnot na úkor druhých, neméně důležitých. Když se k tomu přidá ideologické zaujetí, stává se Halíkova etická dvojkolejnost motorem mravně destruktivní dynamiky. Jejím výsledkem jsou bizarní experimenty, jako například snaha pokřtít velice problematickou morálku totalitních neomarxistů.

V jistém smyslu se dá o Halíkovi říct, že je chloubou české vzdělanosti. Jeho knihy se čtou takřka po celém světě. Halík je mistr slova. Píše poutavě, jeho vyjadřování je srozumitelné a inteligentní. Je sečtělý a svým záběrem imponuje. Výklady prokládá znalostmi z psychologie, sociologie, historie, filosofie, teologie i duchovní literatury. Jelikož je přitom sehraný se současnými intelektuálními trendy, vyvolává u veřejnosti příznivý dojem, že se pohybuje na úrovni doby, a že tudíž dnešnímu člověku dobře rozumí. Když k tomu přidáme osobní šarm, společenskou obratnost, umění zaujmout a neúnavnou sebepropagaci, máme v kostce důvody, které vysvětlují široký pozitivní ohlas jeho působení.

Takto viděno se zdá, že moc prostoru pro kritiku Halíkova myšlení nezbývá. Pokud za ní nepovažujeme zavilé, nesnášenlivé výlevy a projevy antipatií, jichž se mu, jako ostatně každému nepochopenému velikánovi, od lidí pokleslých móresů také dostává. Tak jednoduché to ale přece jen nebude.

Brilantní rétorika především nejde vždycky ruku v ruce s pravdivým pojednáním toho, co taková rétorika ozvláštňuje a sugestivně nabízí. Není vůbec neobvyklé, že vytříbené vyjadřování jen zakrývá mělké myšlení. Publikum sice může aplaudovat, ale většina má tady smůlu; o hodnotě myšlení se nehlasuje.

Ani rozsáhlá znalost různých humanitních oborů ještě nezaručuje správné rozlišování pravdivých poznatků od omylů, které se přece v těch oborech také potloukají. Šíře záběru ještě neznamená jeho hloubku. Zevrubná znalost dějin filosofie například nestačí k tomu, aby byl někdo dobrým filosofem. Naopak svádí k eklekticismu a k předčasné, jen domněle poučené skepsi.

Krom toho vývoj filosofického myšlení k pravdě nepodléhá evolučnímu dogmatu. Jestliže v empirických vědách existuje plynulý pokrok, pak ho proto nelze automaticky předpokládat ve filosofii. V ní se totiž základní otázky (ty, jejichž řešení je směrodatné pro další rozvíjení filosofického tématu) řeší v modu dvojčlenných disjunkcí: pravda, jistota, esencialita, substancialita, lidská duše, lidská přirozenost, mravní zákon, pozitivní smysl života, Bůh…buď jsou, nebo nejsou; třetí možnosti tu neexistují. Obě odpovědi (ano-ne) však byly známy už v antice. V podstatě jde tedy jen o to, jestli v té které době převládá tendence ke kladným či spíše záporným odpovědím. Jakýpak tedy plynulý, pozitivní vývoj filosofického vědění?

Takže skutečnost, že se nějaký intelektuál pohybuje svými výklady člověka a života na úrovni doby, ještě vůbec nic nevypovídá o hodnotě jeho myšlení. Je-li například soudobá filosofie úpadková, pak se souladem s ní filosofující intelektuál rovnou diskvalifikuje. Na tom nic nemění, jestli se přitom dovede pohybovat ve vysoké společnosti či jak má rozsáhlý fanklub.

Tam, kde Halík v sobě nechá odpočinout postmoderního intelektuála a navazuje na křesťanskou tradici, může posloužit jako inteligentní tlumočník praktické životní moudrosti. Prostor pro kritické hodnocení Halíkových filosofických pozic a politických postojů však zůstává přes jejich nesporný úspěch otevřený. V obou případech budeme sledovat, jestli té povrchové, vnějškové kvalitě jeho působení odpovídá i hodnota vnitřní. Jestli je příznivý ohlas doprovázen i souladem se samotnou realitou.

3. Směr Halíkova politického angažmá

Profesionální revolucionáři neomarxistického ražení se u moderních filosofů nakazili mozkovou dysfunkcí ve formě materialismu a hodnotového relativismu. Tyto dekadentní, sice jednoduché, ale o to lidsky zhoubnější teorie vybujely v postmoderní kultuře individualistické sebestřednosti a komplementárního etatismu totalitního ražení do nevídaných rozměrů. Obecný zákon dobrého lidství už byl definitivně popřen a zaškatulkován jako „omyl fanatického náboženství povinností a ctností“.

V režii levicově zkaženého liberalismu nahradila postmoralistní společnost někdejší smysl pro zodpovědné sebeomezování bouřlivým vývojem individuálních práv na štěstí všeho druhu. Soumrak „morálního fundamentalismu“ je oslavován jako emancipace vášní a osvobození nelidsky zatěžovaného svědomí. Bylo jen otázkou času, kdy z té euforie nad nově definovanou humanitou vytěží ideologičtí extrémisté práva nějaké posvátné skupiny lidstva, aby zaměřili její rozvratnický potenciál na tradiční morálku západní civilizace.

Pro ten úkol vybraly Dějiny krví zatím nepotřísněné bratrance komunistů, neomarxisty. Ti dokázali postmoderní hodnotový chaos přetavit do podoby rafinovanější totality. K postmoderním vymoženostem uctivý, v paradoxech si libující a s neomarxisty filosoficky spřízněný Halík se snaží jejich nenávistnou, protikřesťanskou ideologii pokřtít; politicky s nimi kolaboruje. Svým ideologizujícím, mnohdy překvapivým falšováním křesťanské morálky podporuje neomarxistickou kulturní revoluci. Tu revoluci, která má dokonat likvidaci tradičního křesťanského Západu.

Skutečnost, že Halíkův myšlenkový vývoj dospěl až k fanatickému propagování té nelidské ideologie, vychází najevo především v souvislosti s řízenou migrací. Výše jsme už zaznamenali, že měli političtí korektoři až do migrační krize zlaté časy. Vodili evropské společnosti na provázku a těžili přitom z mocenského monopolu na všech frontách. K službám měli humanitní univerzity, hlavní proud politicko-mediální, státní správu a navrch i zákeřné politické neziskovky. Ideologické nesmysly ordinovali prozíravě, nenápadně a po dávkách. Halík neprotestoval; přišlo mu to normální. Ve veřejných médiích byl jako doma a konfrontace se zdatným oponentem nehrozila - ne snad proto, že by nebyl k mání.

Ideologická jednostrannost mediálních masáží se v režimu politické korektnosti nelišila od té bolševické, ale Halíkovi se takové „dialogy“ líbili. Svědomí také mlčelo, když odpůrci mainstreamu zakoušeli dobrodiní Marcusovy „represivní tolerance“: byli mediálně lynčováni, vyhazováni z práce, vláčeni po soudech, pokutováni, společensky ostrakizováni, zavíráni a to jen proto, že říkali skutečnou pravdu o ideologických šílenostech a ad absurdum zvýhodňovaných menšinách. Pro takovou morální osobnost, za jakou je Halík považován, byly tyto smutné příběhy buď tabu, nebo zaslouženou odplatou za maření prozápadního společenského konzenzu.

Od roku 2015 se stala v evropské politice hlavním tématem masová migrace. Chování bruselských elit je v ní sebevražedné. Halík s ním nicméně souhlasí. Rád se prezentuje jako muž Západu. Přijal tedy optiku mainstreamových médií a dal své intelektuální schopnosti do služeb politické korektnosti. Její taktika je jednoduchá, osvědčená a vybroušená. Vykreslovat migranty v soucit budících narativech a zamlčovat, jak jen to jde, vše, co by mohlo zpochybnit smysluplnost vítací kultury, co by mohlo vyvolávat nežádoucí nálady. Nadiktovaným sympatiím k migrantům samozřejmě neprospívá, když fixlují se svou identitou, když už při nelegálním přechodu hranic pokřikují své „Allahu Akbar“a povzbuzeni tvůrčí nečinností zodpovědných institucí řádí v západních městech. Ve „slušné společnosti“ se o tom ale nemluví.

Když pak migranti v hostitelských zemích zavádějí novou sportovní disciplínu „hon na domácí ženy“, když posilují svůj dobyvatelský apetit budováním šaría zón, kde už zákony státu nemají šanci, nebo když se dokonce úspěšně zapojují do teroristických aktivit, dělají prolhaná média, co mohou, aby se té špíny dostalo na veřejnost co nejmíň; zatloukají, jak jen to jde. Systémové lhaní politické korektnosti se už stalo pevnou součástí morálky nového humanismu.

Jenže realita těchto pohnutých případů nakonec nezůstala utajena a politicky korektní média z toho vyšla s otřesenou důvěryhodností. Kredit pochopitelně ztrácely i politické špičky a „korektní“ intelektuální elity, které s nimi vytvořily alianci směrodatných multikulturalistů. Nastal tedy konflikt s dosud poddajnou veřejností. Migrační vyostření společensko-politické situace u ní konečně probudilo zdravý rozum.

Dosud pasivní objekt nestoudných manipulací se najednou cítí být urážen nejen soustavným „korektním lhaním“, ale i nátlakem, pod nímž mají být evidentní nepřátelé společnosti vítáni jako žádoucí kulturní a bůh ví jaké ještě obohacení. Ideologická vynalézavost sice přišla s dalším objevem „kvality života“: zavilý nepřítel, který obohacuje. Ale přívětivá maska neomarxistického humanismu se přece jen začala poněkud drolit. Na povrch se zvolna dostával žraločí škleb všežravé lačnosti ideologů po myšlenkové unifikaci a radikálním překopání životů Evropanů. Ne, že by se karta hned obrátila, ale neo-soudruzi znejistěli. Doběhlo je riziko nenásilné kulturní revoluce. Na jedné straně úspěšné ohlupování občanů, na druhé nevyzpytatelnost voleb, které se zatím měkká totalita neodvažuje zakázat.

Halík stojí v tomto sporu neochvějně na straně (anti)Západu. Se svými intelektuálními soudruhy ho pořád vnímá jako autentický Západ. Začíná tedy z probouzení mlčící většiny panikařit. Ačkoli má za sebou mocné bruselské politbyro, děsí se, že by ho mohl potkat krušný úděl těch, které spolu s extrémistickými levičáky nálepkuje jako fašisty. Přidává se tedy k podrážděným reakcím euro-elit a hystericky bije na poplach před zánikem demokracie a nástupem fašistů.

Jako ryzímu demokratovi masarykovské ražby mu přitom nevadí ani flagrantní mocenské porušování stávajících zákonů ve prospěch ideologicky žádoucí záplavy masou migrantů, ani nápadně jednostranné omezování svobody projevu těch, kdo je zrovna nevítají, ani „demokratická“ cenzura, ani utahování šroubů v mezích měkké totality. Nevadí mu, že se stal významným příslušníkem dost podivného, totalitou páchnoucího establishmentu. Má to tedy pan profesor evolučně dobře rozvržené: první půle života na pomezí disentu, druhá na výsluní mocných.

S až příliš snadno získaným pocitem intelektuální i morální převahy, který se tu zakládá na pouhém konsenzu levicových liberálů, vytýká Halík širší české veřejnosti všechno možné. Nemá prý soucit s uprchlíky, propadá patologickému strachu, který vyvolávají xenofobní populisté, žalostně zaostává za vývojem humanity na Západě a hrozí jí zhnědnutí.

V této zjitřelé, společensky neklidné době Halík tedy rozšířil už beztak úctyhodný rejstřík působnosti; stal sebevědomým buditelem a politickým aktivistou. Mobilizuje české vzdělance, aby se postavili fašizaci společnosti, iniciuje mezi nimi různé petice na záchranu svobody a demokracie (sic!) a burcuje je k intenzivnější převýchově společnosti v duchu pokrokových humanistických tradic včetně jejich neomarxistické kulminace.

Příznivou odezvu Halík nachází hlavně mezi těmi, kdo mají svůj obzor zatemněný mediálním mainstreamem a vymezený politickou korektností. Na druhé straně ho velice trápí, že širší veřejnost začíná být jejím neomaleným nátlakem, vyumělkovaným slovníkem a jejími extrémně manipulativními technikami přesycena. Že tedy na přikázanou osvětu a povinný konsenzus hlavního proudu reaguje v lepším případě vlažně. V horším případě už dává najevo opovržení, což si Halík pohotově překládá jako tragickou nenávist lůzy k intelektuálně-morálním elitám národa. Div se přitom necítí jako nebohý doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci. Že by také velké oči strachu, které jinak na potkání vytýká domněle zaostalým kritikům muslimské invaze?

Filosofovi, který nepropadl soudobým intelektuálně-ideologickým stereotypům, se nad Halíkovým sporem s českými voliči nabízí zajímavá otázka, kterou si on zřejmě nepoložil: Co když si tu vážený profesor jen namlouvá, že má pravdu a vysokou mravní kulturu na své straně? V normálnějších poměrech by se sice dalo uznat, že vzdělanci mají prostý lid vzdělávat a ukazovat (nikoli přikazovat) mu kudy vedou cesty naplňování životního smyslu.

Ale co je v postmoderní době normální? Už před ní byly slyšet hlasy o zradě moderních vzdělanců. Co když tedy dnešní odborníci na humanitu holdují za fasádou formální vzdělanosti a odpovídajícího společenského postavení falešným představám o tom, co je skutečně lidské. Není tedy tak samozřejmé, že elity ve své přirozené vůdčí roli dnes neselhávají.

Realistický filosof musí dát v daném sporu za pravdu zdravému rozumu té „nevzdělané lůzy“. Nikoli proto, že by zdravý rozum stačil na řešení složitých problémů. Stačí ale na to, aby poznal, že důsledky elitami dnes vnucovaných řešení zdravému rozumu silně odporují. A že je zdravý rozum spolehlivým nástrojem elementární praktické orientace, to verifikuje právě filosofický realismus; nominalismus zdravému rozumu ve všem podstatném odporuje.

Nominalistickou pakulturou zkažené elity se dnes velkopansky snaží nakazit svými deviacemi celé populace. Jakoby teprve v nich spočívala spása lidstva. Když se lidé zdravého rozumu brání, vyhrožují jim tuhým režimem. Halík tu také zneužívá přirozenou vůdčí roli vzdělanců. Povyšuje se nad obecný lid a osočuje ho neprávem. Aby to bylo zřejmější, podíváme se konkrétně na jeho počínání ve sporu o islamizaci Evropy.

3. 1 Agent islamizace

K taktice bruselských elit v migrační krizi patří i vyvolávání defétismu. Zaplavení Evropy muslimy je prý nevyhnutelné. Musíme se tedy s nimi naučit žít, doporučuje Halík. Tuto hraběcí radu (zatím) dobře opevněných papalášů EU vylepšuje výzvou k lidskému zrání: Odložte své pohodlí! Učte se milosrdenství a oběti! Ne, že by hédonismu propadlé západní společnosti nepotřebovaly morální výzvy. Proč ale hned v modu sebevražedném?

Tady si Halík nemůže s adresáty svých apelů rozumět, neboť obě strany vnímají muslimy zásadně jinak. Mentorovaní adresáti si jeho výzvy překládají ve smyslu: zvykejte si, že teror bude součástí vašich životů. Halík by tedy musel českou veřejnost nejprve přesvědčit, že muslimové nejsou žádní dobyvatelé a už vůbec ne násilníci, kteří, když nazraje čas, nemají problém s likvidací či zotročením nevěřících. Islám je podle něj naopak mírumilovné náboženství, které se prý musí přísně odlišovat od fundamentalistických islamistů. Halík přitom jedním dechem dodává, že katolíci mají také své fundamentalisty. Ostatně o tom, kolik ho tihle bigotní souvěrci stáli terapeutické energie a bezesných nocí, vypráví, kudy chodí.

Změna smýšlení domácí veřejnosti o muslimech jde ale Halíkovi - na to jak pádné (?) argumenty uvádí - ztuha. A fakta, která mluví proti nim, každým dnem narůstají. Nemůže tedy svůj neúspěch jen tak svádět na nechápavost či xenofobii „lidí z davu“. Na vině je spíše úroveň jeho argumentů a někdy až legrační snaha o dezinterpretaci nepříjemných skutečností. Halíkovy reakce na kritiku bruselské migrační politiky jsou motivovány čistě ideologicky; schází jim věcnost. Jejich jediným účelem je minimalizace škody, kterou by mohla taková kritika napáchat.

V pozadí Halíkova moralizování široké české veřejnosti je jeho mramorové přesvědčení o zásadní rozumnosti vlastních názorů a bezúhonnosti vlastních mravních postojů v daném problému. Zvýšené sebevědomí zde jinak horlivému propagátorovi dialogu a naslouchání brání, aby vůbec poslouchal, natož se vážně zamyslel nad tím, co mu oponenti namítají. Ani jeho letité zkušenosti s „duchovním doprovázením“ potřebných tady nestačí. A přešaltovat na inteligentnější, třeba sokratovský modus komunikace Halík prostě neumí.

Krom toho se Halík v pasti nominalistické modernity nakazil nietzscheovským estétstvím, v němž pravda není zrovna v centru filosofovy pozornosti. Díky tomu se upíná k momentálně atraktivním, splavným směrům, které není těžké popularizovat. Dává jim přednost před namáhavým hledáním pravdy v houštině jejich zdánlivostí. Proto nepřekvapuje, že se nakonec zapletl i s neomarxistickou ideologií, která mu do značné míry intelektuálně konvenuje. Tím se vysvětluje, proč nemá profesor Halík problém používat ve sporu s lidmi zdravého rozumu standardní mainstreamovou demagogii. Ve svědomí mu ji usnadňuje rozsáhlá spřízněnost politicky korektních zasvěcenců, kteří jsou si navzájem oporou.

Filosoficky narušený vztah k pravdě vyvolal u Halíka návyk na politicky korektní lhaní. Jeho nositelé si už ani neuvědomují, že lžou; jsou v tom „lhaní ve jménu něčeho vyššího“ zakletí. Nadřazený habitus politicky korektního lhaní také vysvětluje, proč Halíkovo myšlení klesá v otázce islamizace Evropy do podprůměrnosti.