Labyrint jako symbol Moudrosti 

Pavel Jartym

Moudrost je jako spona na šatu ducha a hmoty. 

Vše má svůj princip, souvislost a řád. 

Díky Bohu za to. Jen on je Dobrý a Milosrdný. Jen on je Pravým Středem. 

Přemýšlel jsem nad tím, jak by vypadala Moudrost, kdyby jí měl být přiřazen nějaký známý symbol v naší kultuře. A to symbol takový, ve kterém by byla průzračně a plně do sytosti zrcadlena. V tom případě bych vybral symbol labyrintu.

Labyrint je nesmírně silný a nosný symbol. V něm se nám na intuitivní i racionální rovině předává smysl a účel pozemského putování člověka, a tedy velmi důležité a nepomíjející odpovědi na smysl života a všeho toho, co prožíváme a budeme nadále prožívat. Každý labyrint má svůj začátek – svůj okraj a tzv. periferii, kde do labyrintu vědomě vstupujeme. A stejně tak má každý labyrint svůj střed – cíl, smysl, identitu a princip, který vše sjednocuje a řadí. Všimněte si malé, ale důležité drobnosti, labyrint nemá konec, má vstup a střed, ale ne konec; podržme to v paměti, protože to ve vhodnou chvíli dále osvětlím. 

A když se zastavuji u pojmu labyrintu, mám na mysli především jedno klasické schéma labyrintu a jeho průchodovou typologií, které jakoby na první pohled opticky klame. Důvtip je v něm totiž ten, že na první pohled po vstupu do labyrintu to vypadá, že každým krokem se už přibližujeme středu, aby nás najednou překvapivě v dalším kroku jakoby nějakou odstředivou silou od pomyslně dosaženého středu odvedl od něj dále. A tímto principem se to kontinuálně opakuje, ale s tou změnou, že postupně se odstředivý pohyb v labyrintu stále zmenšuje a zpomaluje. Přece jen to není marné putování, protože se de facto reálně středu labyrintu stále fyzicky přibližujeme, až ho i jednou, pokud vytrváme, dosáhneme. Tento pozoruhodný tanec labyrintem připomíná styl „dva kroky dopředu, jeden krok dozadu“. 

Proč zrovna toto jedno schéma a podoba labyrintu jsou tak působivé a pozoruhodně přesné a kryjí se podle mě s naším lidským putováním životem? Protože krásně demonstrují fakt, že bychom neměli být tak lehkovážně ukvapení se svými poznatky a závěry. Není totiž vše, jak se na první pohled empirickou zkušeností zdá, takové, jaké je to ve svém dobře krytém a ne-empiricky založeném principu (neboli esencialitě a identitě). Tento princip je dostupný pouze koncentrovanému ponoru lidského rozumu, jenž skutečně zachytává a rozumí metafyzickým parametrům reality, které transcendují napříč jejím vertikálním a horizontálním prostorem.  

Vraťme se k našemu poutníkovi. Když dosáhne středu labyrintu, pozná pravdu neboli posadí se pod Strom života, čte v knize Stvoření, obrazně poeticky a duchovně analogicky, vyjadřováno v těchto intencích. A nyní se poutník v dalším směřování může obrátit a vydat se zpět na okraj a začátek, a přitom mu cesta začne být radostí a požehnáním. Jako když první putování směrem ke středu bylo ve znamení postupného rozsvěcování pochodní na zdech labyrintu, tak nyní už zažehnuté pochodně jasně osvětlují poutníkovi nádheru a krásu poznání prostoru okolo. Poutník má oči doširoka otevřené a uši pozorně nastražené. Vše vidí v nových a dosud netušených souvislostech, řádu a principech. 

Dojde na okraj a vstup do labyrintu je svobodný v tom slova smyslu, že nyní může tzv. lézt po příčlích Jákobova žebříku Světel nahoru a dolů neboli putovat do středu a zase na okraj všeho, tak, jak uzná za vhodné. A každou cestou absolvovanou a dovršenou tam i zpět si vždy o něco víc může přinést z otevřeného a všem milosrdně dostupného pokladu pravé a nefalšované Moudrosti. A to je pravý cíl a smysl člověka a jeho putování. Růst v Moudrosti. Oblékat si šat Moudrosti. Obdivovat Moudrost a těšit se z Její společnosti.  

Neštěstím soudobé civilizace a společnosti lidí je to, že cestu labyrintem odmítla ve svém široce pojatém rozsahu paradigmatu (laicky řečeno mainstream) jako odpověď na otázky: Jak žít život? Co v životě dokázat? Jaké hodnoty v životě realizovat? Symbol labyrintu se ztratil a odhodil jako nějaké nepotřebné harampádí z domnělých zkostnatělých středověkých knih a fresek. Soudobý člověk je vykovaný z oceli epochy osvícenského a reformovaně vedeného optimismu ve znamení nekonečného pokroku a naivní přímočarosti postupu vpřed - nejlépe bez jakýchkoliv zatáček a návratů. Soudobý člověk smetl ze stolu vše, co považuje za břemeno mládí věků a kultur. Narýsoval si bod A a bod B a mezi nimi udělal podle pravítka nádhernou přímou úsečku. Poté se obrátil k davu svých bližních i vzdálených a za oslavného lomozu davu řekl: „Lidé dobré mysli a vůle, tudy vede nejpřímější cesta od chudoby k bohatství všech, od štěstí jednoho ke štěstím všech, od věcí temných k věcem zářivého světla, od věcí neviditelných k věcem viditelným, od útlaku náboženských monolitů k náboženství, kde Bůh nebo bohové jsme my, lidé, pánové nad Životem a Smrtí, pánové nad Moudrostí a humanitou, pánové nad Nebem a Zemí…”

Ta přímka z bodu A do bodu B je vskutku krásně rovná a efektní. V duchovním zraku Orla vznášejícího se nad Věky Věků je však ta přímka křivá a ztracená. Její povrchnost tkví v tom, že když se vydáte z bodu A do bodu B a nazpátek, tak nic nového nezískáte. Jen budete slepě oscilovat v paradigmatu pragmatického ducha doby sem tam a nic při dobrém ponoru nebude dávat dobrý smysl. Vždyť jak by také mohlo, když cesty a zatáčky a odstředivá síla labyrintu, kde je ale stále na dohled střed i okraj, jsou ztraceny pod nánosem pyšně samolibého trůnu soudobých přímých úseček, které vedou odněkud nikam. Jsou rovné, ale to je všechno.