Nepostradatelnost kontemplace

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Francis Bacon, anglický filosof šestnáctého století, charakterizoval vědecké poznání jako strategii, díky níž člověk získává moc nad přírodou. Toto pojetí vědy se výrazným způsobem odlišovalo od postoje, který vůči ní zaujímali antičtí a středověcí myslitelé. V antice a středověku byla nejvíce ceněna tzv. svobodná umění. Aristoteles považoval za nejvíce svobodnou disciplínu metafyziku a spatřoval v této vlastnosti jeden z jejích nejvýraznějších rysů. Takzvaná umění služebná byla v antice a středověku chápána jako oblast, které skutečně svobodný člověk nemůže věnovat svůj primární zájem. Proč se v před-moderní době těmto oborům na hierarchické škále lidského poznání vyhrazovalo nerovné postavení?

Služebná (servilní) umění stála pod uměními svobodnými proto, že měla čistě prostředečnou (instrumentální) povahu. Činnost typická pro tato umění měla cíl mimo ni samotnou. Když stavitel budoval dům, nekonal tak proto, aby vykonával činnost budování, ale aby postavil stavbu vhodnou k bydlení. Když lékař léčil pacienta, nečinil tak proto, aby se zcela oddal léčebné praxi, nýbrž aby vrátil nemocnému zdraví. Výsledek těchto činností vždy ležel mimo ně samé, takže jakmile bylo jejich aktivací dosaženo zamýšleného cíle, byly přerušeny, poněvadž již neexistoval důvod, proč by měly dále přetrvávat. Posloužily jako prostředek k zhotovení určitého produktu a v tom se jejich smysl vyčerpal. Antika a středověk však byly fascinovány jiným druhem činností, kterou označovaly jako svobodnou. Šlo o aktivity, jejichž produkt neležel mimo ně samotné. Když někdo pozoroval krásnou přírodní scenérii, přenesl „obraz“ pozorovaného do své mysli a dosažení tohoto stavu nebylo důvodem, aby od poznávací činnosti upustil. Naopak, přítomnost poznávaného předmětu v mysli představovala důvod pro pokračování této mentální aktivity. Kdyby do uvedené situace nevstupovaly další faktory (únava, životní potřeby jiného typu), mohl by se člověk oddávat kontemplaci něčeho krásného bez konce. Stejně tak tomu bylo s poslechem hudby. Krásnou skladbu můžeme poslouchat opakovaně a když ji neslyšíme, můžeme si ji sami pro sebe stále dokola prozpěvovat. Existují tedy předměty, k nimž jsou lidské činnosti zaměřeny, avšak jedny z nich po svém dosažení vedou k vyhasnutí aktivovaných činností, druhé je naopak stimulují v pokračování a samy o sobě neobsahují nic, co by způsobilo jejich ustání.

Svobodné činnosti byly ceněny také proto, že v nich lidé vnímali dotek věčnosti. Mohli v nich okoušet něco, co se děje, co je vrcholně činné a co se ve svém průběhu nijak nevyčerpává. To, že je člověk takové aktivity schopen, považovali za stopu nekonečné věčnosti v časném světě. Viděli v tom prozařování smyslu lidského života spoutaného služebnými, zotročujícími okolnostmi. Síla a atraktivita řecké filosofie se kromě jiného pojí právě s tímto jejím aspektem. Již před-sokratovští kosmologové se dokázali pozvednout na úroveň nezaujatých pozorovatelů pravdy o světě. Za všechny z nich to otevřeně vyjádřil slavný Periklův učitel Anaxagoras. Zlomky předsokratovských myslitelů podávají následné svědectví: „Anaxagoras říkal, že cílem života je pozorování a z něho vznikající svoboda... Komusi tážícímu se, proč by člověk spíše zvolil narodit se než se nenarodit, prý odpověděl: Proto, aby spatřil oblohu a řád v celém světě“. Pozorování a kontemplace skutečnosti není jako stavění domu či léčení pacienta, kteréžto činnosti trvají jen po tu dobu, než je jejich cíl dosažen. Pozorování a kontemplace jsou entelechické, mají cíl v sobě samých, takže jejich smyslem je činné trvání.

Moderní člověk se na svět i na sebe samého dívá odlišným způsobem. V zásadě souhlasí s Francisem Baconem, který antické a středověké pojetí lidského poznání odsoudil jako neproduktivní a neužitečné. O pár století později to byl Karel Marx, kdo stejný kritický postoj formuloval v poznámce, že filosofové se nemohou spokojit s pouhou kontemplací světa, nýbrž musejí přistoupit k jeho proměně. Podle moderního stanoviska se ke svobodě nedospívá meditací a kontemplací, ale hlubokou proměnou světa, bez níž by se člověk nedokázal vymanit ze zotročující situace. Hodnota pravdy tak změnila svou povahu. Novověk se stále více odchyloval od jejího tradičního pojetí, které tvrdilo, že pravdy lze dosáhnout jen tehdy, když respektujeme řád skutečnosti a přizpůsobíme se mu jak v rovině myšlení, tak i v rovině praktického konání. Kritériem pravdy se stala praxe a praktická užitečnost. Co není praktické a užitečné, co neslouží člověku a nezlepšuje jeho materiální blahobyt, nemá na pravdivost nárok.

Mohlo by se zdát, že pragmatismus je typickou novověkou ideologií, ale mnohem správnější je říct, že v novověku se jen nebývalou měrou projevilo to, co bylo v člověku přítomno odedávna. I antický svět znal pragmatismus a utilitarismus, jen se jim nepodařilo ovládnout tehdejší myšlenkovou scénu. Významnými reprezentanty pragmaticko-utilitaristické ideologie byli sofisté. Lze to vidět na výstižné pasáži, v níž nedávno zesnulý italský filosof Emanulele Severino popisuje jejich stanovisko: „V sofistice se poprvé ohlašuje téma, které se v dějinách západní kultury hluboce rozvine: opuštění pravdy kvůli zisku moci nad věcmi. Logos, v němž se vyjadřuje pravda, je nyní nahrazen...technikou jazyka, která je schopna transformovat názory lidí a společností, a tak lze řídit běh života k oněm cílům a řádům, které „technik“ považuje za lepší než ty stávající. Sofista je ten, v němž se moudrost (sophía) zbavená pravdy mění v technickou dovednost přesvědčit v souladu s jeho záměry. Je tedy učitelem umění prosadit se v životě a jeho učení je odměňováno žáky, kteří jsou určeni k tomu, aby ovládli společnost“.

Severino má pravdu, když tvrdí, že se technická manipulace s věcmi a lidmi v dějinách Západu stále více prohlubovala. Síla této manipulace závisí na úrovni techniky, kterou ta či ona společnost ve své době dosáhne. Antičtí sofisté měli k dispozici „pouze“ techniku slova, ale nemohli se ve svém působení opřít o rozvinuté sdělovací prostředky. Moderní doba se svým závratným technologickým pokrokem otevřela popsanému sklonu lidské mysli mnohem širší pole působnosti: Manipulace se v ní stala masová a díky stále dokonalejším technologiím i intenzivnější a invazivnější. Rezignace na hodnotu pravdy přitom nevychází z nějakého momentálního mocenského dekretu vládnoucích elit. Je logickým důsledkem vývoje západního myšlení, v němž exaktní, pozitivní vědy vytlačily realistickou filosofii na okraj společenského zájmu. Žádná moderní věda nedokáže problém pravdy tematizovat, protože se jedná o otázku eminentně filosofickou. Pravda je v moderní vědě nahrazena konzistencí, logickou kompatibilitou prvků systému, jejichž operativní zpracování spadá do kompetence jednotlivých vědeckých disciplín.

To má samozřejmě jisté důsledky, jejichž závažnost v současné době pociťujeme na vlastní kůži. Je totiž možné konstruovat pluralitu vnitřně konzistentních systémů, které neodpovídají objektivnímu řádu (systému) skutečnosti. Moderní ideologie jsou toho příkladem. Mnohé z nich mají svoji logiku a své závěry vyvozují v souladu s pravidly, jež jsou v rámci takových systémů platná. Tím se vysvětluje i slepota ideologů, s níž uvádějí své vize do praxe. I když je zavádění ideologických opatření do života občanů doprovázeno evidentními škodami, ideologa to nijak neruší, neboť svůj elán čerpá jak z nenávisti ke stávajícímu řádu, tak i ze souladu prvků, z nichž jeho ideový konstrukt sestává. To se týká nižší třídy ideologů, kterým ještě záleží na tom, aby jejich myšlení mělo jistou logickou soudržnost. Dnes jsme však bohužel svědky nástupu ideologů vyšší třídy, u nichž už ani zmíněná myšlenková konzistence nepředstavuje žádnou hodnotu. Navzdory logické rozpornosti genderismu, multikukturalismu a ekumenismu je prosazují se vzrůstající brutalitou a rozpad řádu společnosti a individuálních životů jedinců je toho nutným následkem. Přitom jako by i oni toužili po věčnosti, a tak produktivní činnost, která je z principu dočasná (neentelechická), udržují při životě praxí tzv. permanentní (věčné?) revoluce. Křesťané jsou učedníci vtěleného Slova (Logos) a nelogické jednání z nenávisti jim musí být cizí. I oni jsou povoláni k tomu, aby proměňovali skutečnost, ale tato jejich činnost musí být předcházená láskyplnou kontemplací řádu, který je v souladu s vůlí Tvůrce. Proto k těmto destruktivním ideologiím nemohou nikdy připojit svůj souhlas.