Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 4.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

8. Mýtus o evoluci

N: Přesvědčil jsi mě, že grandiózní běh moderní vědy nevede k jejímu vítězství nad filosofií. Kdo chce z jakýchkoli důvodů zbavit filosofii významu, vyslovuje ortel sám nad sebou, neboť k tomu potřebuje filosofii. Sice si to neuvědomuje, ale to na věci nic nemění. Dnes se tě ptám, čím se filosofie zabývá. Zdá se mi, že skutečnost světa je zkoumaná moderními vědami a pro filosofii v ní žádný sektor nezůstal volný. Fyzikové mluví o celém vesmíru, a i o každé jeho části se dokážou kvalifikovaně vyjádřit. Filosofie se musí omezit na otázky spojené s poznáním pravdy a pohybovat se tak na rovině epistemické. To ostatně vyplynulo z našich dřívějších debat.

F: Není tomu tak. Při zkoumání skutečnosti toho na filosofii zbývá velmi mnoho. Tebou zmíněná fyzika se např. zabývá energetickými transformacemi hmoty, pátrá po jejich zákonitostech. Velmi specifickým způsobem proniká do fenoménu změny, který je ovšem uchopitelný i z jiných úhlů pohledu. Existují totiž také procesy biologické, psychologické a společenské. Při jejich poznávání si s fyzikou nevystačíš. Musejí nastoupit jiné vědy, jako jsou biologie, psychologie, sociologie. Všimni si, že všechny reflektují změny, ovšem každá ze své vlastní perspektivy. Filosofie na toto pole vstupuje s jinou intencí – nezkoumá změnu pouze z určitého hlediska, nýbrž změnu jako takovou.

N: To je hodně zvláštní přístup. Připadá mi jako honba za chimérou. Copak nějaká změna jako taková existuje? Existují energetické transformace, změny biologické, psychické, společenské apod. Změna jako taková je fikce. To filosofie nemá opravdu nic lepšího na práci?

F: Dám ti příklad. Člověk může být Číňanem, Irem nebo Čechem. Vždycky má nějakou národní příslušnost. Přesto se hovoří o právech člověka, která se liší od práv Číňana, Ira nebo Čecha. Pokud lidská práva nejsou chimérou, musejí náležet člověku jako takovému, a ne nakolik je té či oné národnosti a příslušnosti. Má tedy velký smysl uvažovat o člověku jako takovém, třebaže ve skutečnosti žádný člověk jako takový neexistuje. A s problém změny je to podobné.

N: V případě člověka význam této perspektivy chápu. K čemu nám ale může být užitečná v případě změny? Té asi žádná práva připisovat nebudeme.

F: Můžeme se lépe zorientovat v problému původu člověka.

N: To již přece bylo dávno vyjasněno. Vědci se shodují na tom, že člověk vznikl v evolučním procesu, a přitom o nějaké změně jako takové nemluví. Konsenzus v této věci je tak veliký, že dokonce i katolíci jsou již z velké části přesvědčení zastánci evoluce. Mají i velkého propagátora evolučního myšlení v knězi O. Váchovi. Rád ho poslouchám. Kéž by takových vzdělaných lidí bylo v církvi více. Křesťanství musí držet krok s moderní vědou.

F: Kdyby byli O. Vácha a jeho souvěrci lepšími filosofy, nahlédli by chabost svého evolučního kréda. Netvař se tak udiveně a raději mi řekni: Jsi to ty, kdo myslíš, chceš a rozhoduješ se ve svém každodenním životě?

N: To se mě zrovna zeptej, jestli nejsem robot. Kdo jiný by měl myslet, chtít a jednat v mém životě? Samozřejmě že já!

F: Jestli věříš kazatelům evolučního původu člověka, tak se s tímto přesvědčením hbitě rozluč. Evolucionisté předpokládají, že jsme se vyvinuli z něčeho, co zde bylo před námi. Podle jejich teorie jsme pouhou modifikací-transformací něčeho původněji jsoucího. Ve vesmíru je k dispozici hmota, která prochází evolučními změnami. V určité fázi dějin univerza se zformovala do podoby mého či tvého já a do mé či tvé tělesnosti. Každý z nás je jen momentem dějin hmoty, která podléhá transformacím určitého typu podle určitých zákonů.

N: Jistě, s tím nemám žádný problém.

F: Filosof s tím má naopak velký problém. Pochop, že v tom případě jsi pouhou transformací a organizací něčeho jiného od sebe, něčeho, co zde bylo dávno před tvým vznikem a v jiné formaci zde bude ještě dlouho po tvé smrti. Nejsi vůbec ničím původním, jsi jen případkem a modalitou něčeho jiného od sebe. Jakožto odvozený a bytostně nepůvodní nejsi vůbec svébytný. Jsi bytím jiného od sebe, jsi organizací hmoty, která je starší než ty. Proto i tvé myšlení, chtění a jednání nejsou tvými činnostmi, nýbrž danostmi vzešlými z evolučního procesu něčeho jiného od tebe. Myšlení, chtění a jednání neexistují samy o sobě, jde o činnosti něčeho, co myslí, chce a jedná. Nemyslí myšlení, ale myšlením nadaný subjekt. Tak jako neběží běh, nýbrž živočich schopný této lokomoční aktivity. Pokud jsi pouhým evolučním derivátem vesmírné hmoty, nejsi aktérem svého života, nejsi posledním, tj. původním subjektem činností myšlení a chtění. Žádné jednání není tvé. Tvé tělo a tvá mysl jsou jen organizací něčeho, co tady bylo dávno před tebou a bude tu i poté, co na sebe ono něco vezme jinou podobu v dalším vývojovém procesu. Jsi podobou, formou, strukturou jiného od sebe, nejsi sám sebou. Nejsi to ty, kdo myslí, chce a jedná. Nemáš nad žádnou z těchto činností kontrolu, nemůžeš apelovat na nějaký svůj vhled, na evidence apod. V „tvém“ myšlení se nemůže ukázat pravda, i „tvé“ přesvědčení o pravdivosti evolučního původu člověka je čistě chimérické. Když řekneš „já přijímám evoluci, je to můj názor“, neznamená to nic jiného než že „vesmírná energie se právě nyní organizuje způsobem, jehož výsledkem je toto momentální tvrzení“. Tvého na tom není zhola nic. Je to výrazem vývojové konstelace hmoty v této části vesmíru. Nemáš nad tím žádnou moc. To jsou důsledky evolucionistického kréda.

N: Co to povídáš? Kdybys měl pravdu, nemohlo by existovat tolik zastánců evoluce mezi vědci! Co si vůbec myslíš? Že ty máš pravdu a drtivá většina vědců se mýlí? To ti fakt přeskočilo?

F: Tady vidíš, jak důležitý je filosofický pohled na změnu jako takovou. Vědci se dívají na změnu vždy jen jako na transformaci nějaké hmoty, tedy jako na něco, co nemůže vést k ustavení něčeho původního a svébytného. V takovém pohledu není možné tvrdit, že člověk je svobodným aktérem svého života, že má pod kontrolou své myšlenky, že může zodpovědně zastávat nějaké stanovisko. To ostatně platí i o samotném názoru o evolučním původu člověka. Jeho poslední pramen leží ne v lidské bytosti, ale v temných hlubinách univerza, z nichž se myšlení vynořuje jako produkt vývojových přeměn. V evolucionistické báji je člověk jen přechodnou fází organizace vesmírné hmoty, jeho myšlení a chtění jsou bezvýznamnou vlnkou na povrchu vesmírného oceánu. Jsou na něm nezávislou dynamikou vyvíjející se matérie. Pravdu svých názorů, svobodu svého chtění zajistíš jen tehdy, když budeš člověka myslet jako zcela původní zdroj svých činností, ne jako evoluční derivát něčeho jiného od něj. Musí vznikat a být ex nihilo, ne ex materia praeexistente. I tělo člověka je součástí jeho autonomie, není bytím, organizací, evoluční formací, něčeho jiného od něj. Je jeho vlastním určením. Jinak by mu vůbec nemohlo patřit. Tímto se vylučuje i teistické pojetí evoluce, které mnozí křesťané přijímají s nadšením. Snad už ti je jasné, že Bůh nemohl řízeným evolučním procesem vytvořit vysoce organizovanou hmotu – živočišné tělo – a „vložit“ do něj lidskou duši. Ani tělo, ani duše by pak nepatřily člověku, byly by jen modalitou původněji jsoucí reality, na níž Bůh „evolučně pracoval“. Oživování takového těla by pro duši znamenalo bytostné vyvlastnění. Bytí člověka, duchovně-tělesné bytosti, by spočívalo v odevzdání všeho „svého“ jinému od sebe. To je přímá negace toho, čím člověk je.

N: Teď ti nejsem schopen oponovat. Dovol mi jen malou námitku. Když vlny oceánu narazí na útes, milióny kapek vylétnou do prostoru a oddělí se od jednolité vodní masy. Na pár chvil se osamostatní. Tak je to i s námi. Byli jsme vyvrženi vesmírným oceánem do prostoru a po určitou dobu se můžeme těšit autonomní existenci, samostatnému myšlení a chtění.

F: Tím, že se kapka oddělí od masy vod, nezískává ten typ svébytnosti, který musí být vlastní myslícímu a rozhodujícímu se člověku. Uchovává si totiž stejnou povahu, jako když splývala s ostatními molekulami kyslíku a vodíku v moři. Je stále vodou a tak se také chová. Kdyby byl člověk takto vržen do prostoru pulzující hmotou univerza, musel by se i nadále chovat podle zákonitostí hmoty. Prostorově samostatná existence určité části hmoty neznamená, že je tím přetržena její vazba na tělesa, která zaujímají jiné části prostoru. Je plně vystavena silám svého okolí a její chování je vysvětlitelné působením těchto energií. Člověk by tedy i tak zůstal v područí sil univerza, jeho myšlení, chtění a jednání by se z jejich vlivu nedokázaly vyvázat. Tento lákavý obraz ideu evoluce nezachrání.

N: Cítím se s tebou velmi špatně. Vrháš pochybnosti na mé jistoty. Představoval jsem si filosofii jako příjemné povídání u kávy, a přitom se mi tvá slova zavrtávají hluboko pod kůži, hlodají v samotném morku mých kostí. Snad si nemyslíš, že se své víry v evoluci jen tak vzdám! Jak bych vypadal před druhými? Byl bych jim jen pro smích.

F: Rozhodnout se musíš sám. Nechceš-li být zařazen mezi extremisty a fundamentalisty, rychle na náš dnešní rozhovor zapomeň a k zaplašení chmur si společně s evolučními vědci odrecituj mantru o evolučním původu člověka. Anebo se pochlap a buď skutečným filosofem. Vzdej se společenského a akademického uznání a běž po stopách pravdy. Objevíš poklady, které ti tuto ztrátu mnohonásobně nahradí.

9. Limity materialismu

N: Kdysi jsme hovořili o tom, že stupeň našeho poznání přímo koreluje se stupněm jistoty, který máme při přijímání anebo obraně určitých hodnot. Věřím-li pouze, že člověk má právo na existenci, že nemohu nikomu vnucovat svůj pohled na život, že ženy nejsou druhořadé bytosti atd., zeje za mým postojem propast pochybnosti, která se mi může stát osudnou, budu-li muset tyto hodnoty hájit před těmi, kteří je napadají. Jestliže však mám v jejich prospěch nezpochybnitelné důvody, mohu se o ně při jejich obraně pevně opřít. Měl si na mysli rozdíl mezi věděním a vírou, mezi jistotou a domněnkou. Tyto souvislosti dobře chápu, nezdá se mi však, že by v našem lidském životě bylo skutečně něco nezpochybnitelného. Vždyť jsme křehké hmotné bytosti, které se na tomto světě objevily z nám neznámého důvodu a velmi brzy odejdeme ze scény. Po většině z nás zde nezůstane ani stopa. Proč tedy každému lidskému jedinci přikládáš takovou hodnotu? Proč si myslíš, že je absolutní, nezpochybnitelná?

F: Tvoje nejistota pramení z toho, že se na člověka díváš materialistickou optikou. Považuješ ho za pouhý kus hmoty, jehož osud je zpečetěn již od samého momentu jeho vzniku. Co je hmotné, podléhá proměnám a nakonec zaniká. Je-li člověk jen vysoce organizovanou hmotou, tomuto údělu neunikne. Ale v tvém postoji je skryta naděje, kterou nevidíš.

N: Naděje, kterou nevidím? Přiznám se, že jsem někdy zdrcen nesmyslností lidské existence. Byli jsme vrženi do světa a brzy v něm budeme i pohřbeni. Na jakou naději narážíš? Chceš si mě dobírat?

F: Vůbec ne. Podívej se na to takhle. Protože máš za to, že jsme čistě materiální bytosti, jsi doveden k závěrům, které jsi právě naznačil. Před chvílí jsi ale také řekl, že v životě není nic nezpochybnitelného. Aplikuj to na své materialistické přesvědčení! Budeš-li důsledný, musíš připustit, že se můžeš ve svém pohledu na člověka mýlit. Nespojuj se svou chmurnou vizí přílišné jistoty! Ani ona není nezpochybnitelná!

N: Máš sice pravdu, ale útěchu mi to nepřináší. Z mých pochybností o hodnotě lidského života mě to nevyvádí. Odkud čerpáš své naděje ty? Spatřuješ snad na materialismu nějakou vadu?

F: Ano, a ne jednu. Materialismus je pochybný od svého samotného základu. Zkus domyslet důsledky materialistické interpretace lidského bytí. Tam se ti může rozsvítit světlo, které ozáří ty smutné temnoty, v nichž se potácí mnoho dnešních lidí. Dám ti první otázku. Myslíš si, že lze lidské myšlení uspokojivě vysvětlit materialisticky?

N: Proč by ne? Četl jsem řadu studií, které dokazovaly, jak náš mozek myslí. Kognitivní vědci se fungováním lidského mozku zabývají velmi intenzivně. Je otázkou času, kdy nám sdělí, v čem vlastně podstata myšlení spočívá.

F: Jak asi bude vypadat jejich řešení? Předloží nám složité biochemické vzorce procesů, které se odehrávají v mozku v momentě, kdy konáme tu činnost, kterou nazýváme myšlením?

N: V zásadě ano. Myšlení přece nemůže být nic jiného než složitý neuronální děj v naší hlavě. Biochemie má dostatečně precizní nástroje k jeho popisu.

F: Uvaž to ale z jiné stránky. Člověk jakožto určitým způsobem organizovaná hmota podléhá mnoha dějům. Když sním tento rohlík, spustí se ve mně mechanismus zvaný trávení. Biolog ti ho přesně popíše. Vychrlí na tebe takový počet chemických vzorců, že se ti z toho bude točit hlava a možná tě přejde i chuť na další jídlo. Podstatné ale je, že se ve mně tento proces odehrává tak, že ho nemám pod kontrolou. Odvíjí se podle určitých zákonitostí, nad nimiž nemám vládu a vlastně je ani neznám. Budu-li na člověka hledět materialistickýma očima, musím připustit, že proces myšlení probíhá podobným způsobem. Tak jako se ve mně odehrává trávení, tak podobně se ve mně odehrává i myšlení. Jeho zkoumání spočívá v tom, že se hledají příčiny a podmiňující faktory procesů v mozku, které jsou zkušenostně dostupné. Příslušní vědci ti řeknou, že tvé trávení probíhá tímto a tímto způsobem, protože v něm účastné látky vzájemně reagují tak a tak. S tvým myšlením je to principiálně stejné. Zaujímáš právě tento myšlenkový postoj, protože celková konstelace tvého mozku je přesně taková, jaká je. Kdyby byla jiná, měl bys jiné myšlenky. Stejně jako kdyby se látky ve tvém žaludku chovaly jiným způsobem, tvé trávení by bylo rovněž jiné. Horší anebo lepší.

N: Nemám proti tomu námitky. V posledku je v nás všechno jen chemie.

F: Co když s tím nebudu souhlasit?

N: Na to máš právo. Ale mýlíš se.

F: Asi se tedy ony chemické procesy v mém mozku nějak zadrhly. Vždyť s tebou ve svém myšlení nesouhlasím jen proto, že děje v mém mozku vyprodukovaly to, co ti předkládám jako své nesouhlasné stanovisko. Můj názor je sekrecí mého mozku, tak jako žluč mého žlučníku a trávicí enzymy mého žaludku. A ty máš to štěstí, že tvůj mozek vysekretoval pravdivou myšlenku o materialistickém pojetí lidského života. Nemáš nějaký prášek, jímž ovlivním chemické procesy ve svém mozku tak, aby v něm vyprodukovaly něco pravdivého?

N: Nedělej si legraci. Vždyť své stanovisko můžeš změnit. Zvaž důvody a přijmi ty, které jsou přesvědčivé.

F: Jak bych mohl? Vždyť jsem jen hmotná bytost a myšlení není nic jiného než hmotný proces v mém mozku. Odvíjí se podle zákonitostí, nad nimiž nemám žádnou moc. Kde bych ji také vzal? Musel bych stát nad těmito procesy o stupeň výš. O stupeň, který není jen kvantitativní vyvýšeností, nýbrž kvalitativním přesahem. Mé já by se muselo pozvednout nad celou složitou materiální strukturu mozku se všemi jeho komplexně podmíněnými dynamismy. A to samé platí i pro tebe. Protože tvá přesvědčení nejsou ničím jiným než produktem materiálních bio-procesů ve tvém mozku, nemůžeš je vydávat za lepší a pravdivější, než jsou přesvědčení moje. Proč by měl tvůj mozkový děj být lepší a pravdivější než ten můj?

N: No, to nevím. Když materialisté vysvětlují myšlení, skutečně hledají hmotné faktory, kterými se ho snaží vysvětlit. Aha, teď mi to dochází! Pak to ovšem platí i pro jejich myšlení! Jejich postoje a teorie jsou jen výsledem materiálních a determinovaných dějů, nad nimiž nemohou mít kontrolu. Již nahlížím, že nemohou vznášet nárok na jejich pravdivost!

F: Takže ti již svítá alespoň malá naděje?

N: Hm, možná ano. Jaký je ale důsledek nepřijatelnosti materialismu?

F: Duální povaha člověka. Lidské myšlení patří k tomu rozměru člověka, který přesahuje řád materiální kauzality. Sokrates ji nazýval psýché, duší a spatřoval v ní místo svobody. Jen když máme své myšlenkové procesy ve své vlastní moci, můžeme dospívat k pravdě a korigovat svoje omyly. Jinak ne.

N: Ale v mozku přece probíhají složité procesy. Nemají tedy s myšlením nic společného?

F: Platón by řekl, že jsou doprovodným jevem myšlení, které leží o jeden kvalitativní stupeň výše. Protože se jedná o gradualitu kvalitativní, nenachází se myšlení „kdesi za mozkem“. „Za“ je prostorová, a tedy kvantitativní kategorie. Myšlení se odehrává přímo v mozku, ale není s jeho materiálními procesy totožné.

N: Dej mi čas vše promyslet. Není to nic snadného.

F: Hodně štěstí. Přeji ti, abys zakusil to, o čem mluví jeden starý latinský autor: útěchu z filosofie.

10. Realismus pesimismu

F: Dokázal bys mi říct, jak se mezi sebou liší optimista, pesimista a realista?

N: Snad ano. Sám se počítám k optimistům, takže můžu vyjít z vlastní zkušenosti. U optimisty převažují pozitivní očekávání ve vztahu k možnostem současnosti i budoucnosti. Vidí skutečnost v její komplexnosti. Naopak pesimista je pln zlověstných obav, protože nevnímá mnoho-vrstevnatost reality a zaměřuje se jen na její stinné stránky. To dobré na ní pravidelně přehlíží. Odmítá vidět, že skutečnost hraje všemi barvami, že není jen šedivá či černá.

F: Ty duhové metafory bych raději nechal stranou. A co realista? Máš o něm nějakou představu?

N: Nedokážu ho nikam zařadit. Dělení postojů ke skutečnosti v podobě optimismu a pesimismu se mi zdá vyčerpávající. Myslím, že optimisté jsou zároveň realisté, protože nezužují svůj pohled pouze na negativní stránky reality.

F: Co když je ale určitý druh optimismu nepřiměřený, přehnaný? To se přece může snadno stát. Kde leží důvod nepřiměřenosti některých optimistických očekávání?

N: Jistě, je třeba uznat, že některý optimismus nemusí být na místě. Onen důvod bych viděl v nerespektování určitých aspektů skutečnosti. Připomíná mi to filosofický problém pravdy. Skutečnost má být viděna a hodnocena tak, že nedochází k jejímu překrucování, zamlžování, zastírání apod. Nepřiměřený optimismus tento požadavek nesplňuje. Vyjadřuje nepravdivý pohled na skutečnost a míjí se s její opravdovou podobou.

F: Velmi dobrá odpověď. Otevřel sis cestu k pochopení skutečné povahy realismu. Realista je člověk, který vidí svět takový, jaký fakticky je. Tím pádem může být jak optimistou, tak i pesimistou. Záleží na situaci, na reálném stavu věcí.

N: Aha. Hlásím se tedy raději k realismu. Vidím, že realista stojí nohama na zemi, dívá se skutečnosti do tváře, nic z ní nezamlčuje. Proti takovému postoji nelze nic namítat. Je naopak velmi žádoucí.

F: Jsem rád, jak rychle jsi vzbudil sympatie k přesvědčení, k němuž se hlásím i já. Možná tě nepřekvapí, když ti sdělím, že realistů je dnes jako šafránu. Realismus je jedním z hlavních nepřátel moderního člověka. Dokonce si myslím, že moderní člověk realismus nenávidí.

N: Nenávidí? To snad ne! Vždyť žádný normální člověk nebude považovat realistický postoj, realistická očekávání, realistický kalkul za něco špatného neřkuli nenávidění hodného! Naopak. Každý musí takový realismus ocenit!

F: To je jen prázdná rétorika. Realismus totiž předpokládá naši schopnost objektivního poznávání reality. Realista se orientuje podle reálné situace, ale pokud ji spolehlivě nepoznáváme, žádnými realisty být nemůžeme. Určitě pro tebe není tajemstvím, že moderní myšlení, zvláště to filosofické, vynaložilo enormní úsilí na likvidaci realismu. Kdo z moderních, oficiálně uznávaných myslitelů zastává názor, podle něhož jsme schopni poznávat skutečnost takovou, jaká je v sobě samé?

N: Máš pravdu. Takových myslitelů asi moc nebude. Kdyby se přihlásili k realismu, bylo by veta po jejich oficiálním uznání.

F: A jistě také víš, proč by ihned ztratili své renomé. Postavili by se proti masivnímu trendu moderních dějin Západu. Když se podíváš na dějiny moderní filosofie, zpozoruješ, že v nich převážily směry, které subjektivizují lidské poznání. Realista v tom spatřuje fatální omyl vedoucí ke katastrofálním důsledkům, zatímco protagonisté modernity se tím nijak nenechávají rušit. Naopak tento trend vítají, protože jim signalizuje valorizaci lidské subjektivity. Každý člověk je individuálním subjektem a má svoji hodnotu. V tom nejzákladnějším smyslu není život žádného člověka méně či více hodnotný než životy jiných lidí. Platí zde postulát rovnosti. Také liberálně demokratický řád Západu je založen na tomto přesvědčení. Co se odehrává v rámci individuální subjektivity, je posvěceno jako nedotknutelné. Do této subjektivní „posvátné“ sféry nelze zasahovat. Kdybych někomu vnucoval svůj subjektivní pohled na skutečnost, byl bych prohlášen za fundamentalistu, ne-li přímo za teroristu. V podobném postavení stojí i tzv. objektivní realita. Kdyby existovala, předepisovala by svou povahou jednotlivým subjektům, co a jak mají myslet a jakým způsobem mají jednat. V moderním myšlení se to označuje jako heteronomie – zákony našeho myšlení a jednání by nám byly uloženy nějakou na nás nezávislou (objektivní) skutečností, což by bylo v rozporu s naší autonomií. Autonomií se míní myšlení, chtění a jednání podle takového typu zákonů a pravidel, které k nám nepřicházejí zvenčí, nýbrž ukládáme si je my sami. Jistě jsi již slyšel mluvit o „teroru pravdy“. Tyto slogany jsou vypouštěny v právě popsaném kontextu – autonomie je momentem identity člověka, a proto není možné připustit, abychom byli závislí na něčem jiném od nás. Objektivní skutečnost je třeba odstranit ve jménu člověka! Realismus je nutné překonat v zájmu samotného lidství! To je hlavní poselství nejvlivnějších proudů moderní filosofie.

N: Jako bychom se dostali mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně mezi moderními lidmi stále přetrvává spontánní přesvědčení o nezbytnosti realistických postojů, na straně druhé realismus koliduje s nepopiratelnou hodnotou lidské autonomie. Je přece jasné, že kdybychom mysleli a jednali podle not, které napsal někdo jiný než my sami, žili bychom v jeho područí. K čemu by pak byla lidská svoboda? Napětí mezi těmito dvěma póly je zřejmě neodstranitelné.

F: Otázkou je, zda je nutné poměr mezi heteronomií a autonomií hrotit tak ostře, jak to činí moderní myšlení. Ale o tom třeba někdy jindy. Podívejme se na celý problém z jednoho úhlu, který pro tebe bude známý. Co myslíš, je dobré respektovat jiné lidi, jiné názory, jiné kultury atd.? Řečeno v pregnantní zkratce, je třeba respektovat odlišnost, jinakost, alteritu?

N: Tak na tom se snad bez problému shodneme! Dnes se o tom po právu mluví velmi často. Tento zralý postoj je všeobecně vyžadován. Kdo nerespektuje odlišnost v jejích různých podobách, je xenofob, který se uzavírá sám do sebe a myslí si, že jen jeho názory jsou správné. Proto je chce vnutit i ostatním. Vím, že bys takovou odpornou sebestřednost nikdy nehájil.

F: To určitě ne, nemusíš mít obavy. Spíš mě na tom zaráží jedna věc. Jak je možné respektovat odlišnost, když neuznáme objektivitu našeho poznání? Jak mohu tolerovat něco jiného ode mne, od kultury, v níž žiji atd., když neexistuje žádná skutečnost, která by byla na nás nezávislá? Víš, jak klasičtí realisté již ve středověku vymezovali objektivní poznání? Jako přítomnost jiného nakolik je jiné v poznávajícím subjektu. Jiné se nám může ukazovat jen v takovém poznání, kterému nescházejí objektivní charakteristiky. Jen na nás nezávislá realita je skutečně jiná. Jen realista může respektovat odlišnost. Zastánci moderního subjektivistického a relativistického myšlení mohou o odlišnosti pouze donekonečna žvanit, ale žádná skutečná odlišnost pro ně není z principu dostupná. Moderní člověk opravdovou odlišnost zoufale nenávidí. Vidí v ní ohrožení své subjektivní autonomie. Proto je nanejvýš paradoxní, když nás dnešní humanisté tak naléhavě školí o jinakosti a o nutnosti jejího respektu. Ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo mají autentickou jinakost v nenávisti. Jejich pravá tvář je jiná, než za co se vydávají. Buď jsou extrémně hloupí, protože nevidí neslučitelnost subjektivismu a relativismu s jejich kultem odlišnosti, anebo jsou velice zlovolní. Rozhodně jim nenáleží ona humanistická šlechetnost, kterou si tak samozřejmě přisvojují. Jsou to nebezpeční šílenci anebo proradní zločinci.

N: Brzdi trochu! Příliš ses rozohnil! Zase se mi začíná dělat nevolno okolo žaludku. Máš-li pravdu, pak to znamená, že nám nějací pomatenci začínají dost nekompromisně diktovat, jak máme myslet, mluvit a jednat. Dosud jsem si myslel, že vzrůstající razance jejich požadavků vůči nám občanům je ospravedlněna humánností jejich ideálů. Teď jsi mi dal hodně studenou sprchu. Pro dnešek již toho nechme. Začíná se o mě pokoušet pesimismus – a to právě kvůli realismu, o němž jsi hovořil.

F: Říkal jsem ti, že realista může být i pesimistou, vyžaduje-li si to reálná situace. Tvůj realistický pesimismus je namístě, protože ideologické běsnění moderních pseudohumanistů nabírá na nebývalých obrátkách a většina lidí si vůbec není vědoma, jak smrtelný jed polykají, když své myšlení bez odporu podřizují jimi prosazovaným normám. Skoro bych řekl, že bychom potřebovali ještě nějakou silnější variantu pesimismu, protože co se dnes pod jejich taktovkou ve společnosti děje, nemá žádné historické obdoby.