Embedded Files
Lukáš Petřík - Jiří Fuchs
V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě přestává platit klasické dělení na pravici a levici a konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký říká, že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“, obránci národa a rodiny vs. jejich destruktoři. Když se podíváme do Francie, tak Marine Le Pen je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Trump podporuje protekcionismus. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico krititizuje islám a tak dále...
Vyjasněme některé předpoklady. Politika není tak samostatnou a nezávislou oblastí, jak se často jeví. Jako je politický život součástí lidského života, tak je i politické myšlení v základě součástí filosofického myšlení o člověku. Spravedlnost a užití svobody, o něž by politikům mělo jít především, jsou kategorie etické. Proto je politika přirozeně podřízena etice – finální disciplíně filosofie.
Nehledě na to, co si myslí postmoderní intelektuálové, pak platí, že univerzálním měřítkem dobrého života je lidská přirozenost. Z ní lze mimo jiné odvozovat nejen mravní deficit takových opor levicového myšlení, jakými jsou kolektivismus či státní paternalismus, ale i pořadí důležitosti politických témat. Například přirozené fungování rodiny či obrana národa jsou jistě důležitější než ekonomická prosperita. Tyto a podobné předpoklady by měly být logickým pozadím i úvah o pravolevém dělení. Řada komentátorů se domnívá, že už je takové dělení vyčpělé. Tomu se zdají nasvědčovat i Vaše příklady „pravo-levě“ promiskuitních politiků.
Jenže v poslední době došlo k chaotickým posunům politických stran i významů termínů pravice/levice. Je také pravdou, že se názory a postoje politiků nedají jednoznačně zaškatulkovat. Především je však zřejmé, že o tom, jestli pravo-levé dělení ještě platí, by měly rozhodovat dobré definice pojmů pravice a levice. Takové definice nezávisejí ani na povrchních reflexích běžné, nekonzistentní praxe, ani na tom, že třeba levicový Zeman brání národ a pravicová Merkelová vzplanula vášní k jeho rozbíječům. Krom toho nejsou správné definice pravice a levice žádnou samozřejmostí. Uvedu příklad.
Už několik let vedu na stránkách Distance spor o definici pravice s oponentem, kterého považuju za jednoho z nejinteligentnějších obhájců konzervatismu u nás. On se domnívá, že hlavním definičním znakem pravice je radikální loajalita k západní civilizaci – zatímco hodnotový, realisticky založený konzervatismus prý nutným znakem pravice není. Já tvrdím, že přítomnost objektivních mravních hodnot je naopak nezbytným důvodem pro rozumnou loajalitu k Západu. Celý spor je navíc komplikován tím, že se v něm rozhoduje i nanejvýš citlivá otázka: Jestli je dnes rozumné být, či nebýt pro Brusel.
Pravolevou osu bych tedy neodepisoval. Jestliže celou dobu sloužila, nevidím důvod jejího opuštění v tom, že pravicoví politici ztratili filosofickou půdu pod nohama, nechali se opít levicovou ideologií a stali se pravicovými spíše jen nominálně. Na druhé straně chápu, že je dnes stereotypní označování jistých stran za pravicové zavádějící – když už se tedy pravicoví politici v podstatných otázkách nahrnuli do tábora levice. Také neobdivuju křiklavý rozpor topkařů, lidovců či ódéesáků mezi jejich (občasnou) konzervativní rétorikou a oddanou účastí na levicově extremistické politice EU.
Jak si tento jejich rozpor vysvětlujete? Není to zrada na voličích?
Zdá se, že se z nich stali opovrženíhodní přeběhlíci, ale je to složitější. Vzpomeňte, jak jsme po listopadu vzhlíželi k Západu. Mimo jiné i proto, že nám většinou uniklo, jak tam za fasádou demokratických struktur a hlučných proklamací lidských práv probíhaly v režii osmašedesátníků destruktivní procesy, které vyústily do nesmyslů politické korektnosti, multikulturalismu, genderismu a ideologicky redefinovaných lidských práv. Postupně jsme se probouzeli; někdo dřív, někdo později.
Naši politici to ale měli s procitáním těžší, zvláště po vstupu do EU. Samou blažeností osvědčovali horoucí loajalitu. Jak by mohli zapochybovat, když jako na povel kopírovali chování západních „konzervativců“ (Camerona, Merkelové…)? Problém byl v tom, že tito pro ně vzoroví politici hromadně padali za oběť kulturnímu vývoji na Západě, který byl sice asi neodolatelný, ale pro konzervativní hodnoty smrtící.
Naši politici tedy byli vzdělanostním klimatem a společensko-politickým paradigmatem také vrženi do neomarxistické pseudohumanity. Ta byla konsenzuálně považovaná za humanitu vrcholnou; a nemuselo přitom padnout ani slovo o neomarxismu. Kdo z nich měl takové filosofické vzdělání, aby ve vládnoucí ideologii levicových liberálů rozpoznal to z gruntu nelidské pojetí samotného lidství?
Ale prostí lidé, kteří se opírají o zdravý rozum, přece nepotřebují filosofické složitosti, aby poznali, že ideologické recepty feministek či multikulturalistů páchnou na dálku zkažeností. I bez filosofie také chápou, že to doprovodné, vlezlé moralizování politické korektnosti omezuje legitimní svobody.
To máte pravdu. Ale politici nejsou v pozici obyčejných lidí, byť se do jejich vidění zvláště před volbami rádi stylizují. Oni jsou v roli expertů, kteří vědí, a jejichž rozhodování má celospolečenský dopad. Nic divného, že jim sebevědomí strmě stoupá. Jenže, jako všichni experti, mají bohužel i politici problém spatřit hranici, za kterou už jejich odbornost nesahá. Když se biolog z úrovně své odbornosti pustí do filosofování o člověku, vycházejí z toho podivuhodné nesmysly, nad nimiž někdy zůstává zdravý rozum stát. A když si český politik osvojí tu samozřejmost, s jakou západní levicoví politici už celá desetiletí kážou lidu o morálce, atakuje zdravý rozum občanů ještě o řád citelněji.
Na Západě totiž propadly humanitní elity na všech úrovních šílené představě, že o tom, co je mravně dobré či zlé, rozhoduje v posledku člověk. Takže každá doba, společnost, civilizace má svou morálku a je to prý správné. A kdo že to určí, co je zde a nyní dobré, a co zlé? Samozřejmě, že elity: univerzitní, ideologické, politické. Média a kulturní referenti se už o normalizaci úchylných norem pokrokového života postarají.
Zdravý rozum ale tuší zradu, a právem. Když se chartisté odvolávali na lidská práva, věřili ještě (právě v síle zdravého rozumu), že jsou v lidských životech věci, které prostě mocenská svévole nesmí ničit. Věřili, že žádný Husák ani Brežněv na to nemá právo! A pohleďte, jak se dnes dovzdělali, jak vyměnili zdravý rozum za elitářskou mánii převychovávat lid v zájmu té bombastické, podstatně nemravné, ale západní ideologie. Podle mého odhadu už většina chartistů věří, že dnes lidská práva právem určují architekti kulturního marxismu. Proto se z nich snadno stávají mnohdy až fanatičtí stoupenci jejich bláznivých projektů. Není divu, že naše pravicové politiky to morálně patogenní prostředí semlelo také.
Jak máme hodnotit ten konflikt zdravého rozumu a ideologické učenosti? A proč v něm pravicoví politici dávají přednost té učenosti?
Rozložení sil je aspoň podle levicových učenců jasné: Za Brexit či za Trumpa mohou starší a nevzdělaní, z muslimů podělaní. Vzdělaní přece vědí, že muslimové jsou přínosem. Zvláště když študovali ve stínu Sorosových nadací.
Daleko jasnější je naproti tomu fakt, že pravicovým politikům dnes zoufale schází realistická filosofie. Ta totiž verifikuje základní kontakt zdravého rozumu s realitou, a navíc jako jediná umožňuje racionální kritiku neomarxistických deviací. Bez ní zbývají jen instinkty zdravého rozumu nebo nějaká víra. Obojí je v teoretičtějších polohách sporu s učenými devianty nedostatečné.
V takových sporech totiž musí být např. přivedeno k zřejmosti, že: a/ osobní život není pouhou součástí života společenského; b/ lidský život není pouhou součástí přírodního dění; c/ není pohlcen bio-psycho-socio determinacemi; d/ lidská přirozenost je víc než dějiny; e/ obecný mravní zákon je víc než dobově podmíněná legislativa či konvence, a dokonce i víc než právnímu řádu absurdně nadřazované směrnice ideologů, které vedou do pekel.
Křesťanským politikům mnohdy k potřebné orientaci nestačí ani jejich víra, neboť je u nich napadena virem soudobého pseudohumanismu, který šíří falešní proroci Halíkova ražení. Pro ty je otevřenost sajrajtům soudobé kultury axiomem – novým článkem víry.
Do jaké míry infikoval neomarxismus nominálně pravicové strany?
Odpovím nejprve otázkou. Existuje něco, v čem by „pravicové strany“ nepadly té zvrácené totalitní ideologii za oběť? Není jediný program jejího politického prosazování, na němž by „pravicoví“ politici s důvěrou v evropské hodnoty neparticipovali. Čest výjimkám, ale fór je v tom, že mnozí členové pravice dodnes netuší, že existuje nějaká neomarxistická ideologie, která dominantně určuje bruselskou politiku. Pak jsou tu ti, kdo už sice o něčem takovém slyšeli, ale mají spíše zato, že neomarxismus existuje jen v konspiračních teoriích zarytých nepřátel pravdy, lásky a humanity. Uznejte, není to strategicko-propagandistický majstrštyk: ovládnout tak, že o tom ovládaní ani nevědí?
Nevím, do jaké z uvedených množin pravicových naivistů patří např. předseda lidovců. Vím ale jistě, že neví, která bije. Když ho někdo upozornil na Dukovo varování před naivním vítáním „uprchlíků“, zkušeně opáčil, že profesor Halík to vidí jinak. Zemanovi zase pro změnu doporučil setkání s naším muslimským senátorem. Bělobrádkovi se totiž nelíbilo, jak prezident sluníčkům zkritizoval falešnou argumentační kartu umírněných muslimů. Zřejmě si od toho setkání sliboval, že pan senátor prezidentovi vysvětlí, jak on sám je umírněným muslimem. Třeba i je, ale co to proboha v problému dokazuje?
Jiní „pravičáci“ sice občas brblají na multikulti a PC. Ale na programovou, konzistentní politiku aktivního odporu vůči cílené destrukci rodin, vzdělání, národů a tradičních hodnot západní civilizace se nezmohou. Když je slyším ujišťovat, že migrační krizi musíme řešit v jednotě s celou EU, váhám, jestli jsou tak hloupí nebo pokrytečtí. Copak nevidí, že v bruselské centrále naprosto absentuje politická vůle problém řešit? Nechápou, že si ti špičkoví multikulti fanatici jen plní svůj sen, ať to stojí, co to stojí? Že v režimu „tvořivé nečinností“ získávají čas, který hraje pro ně?
V širší souvislosti je celá desetiletí trvající selhávání pravice jen fragmentem a derivátem staletého kolosálního selhání západních intelektuálů.
Nyní byla i zajímavá výměna názorů mezi katolickým knězem Evermodem Sládkem a Pavlem Svobodou. Co si myslíte o postoji Svobody k ISIS a Asadovi a co to vypovídá o lidovcích?
K jádru jejich sporu (kdo za co v Sýrii může) se zodpovědně vyjádřit nemohu, protože situaci prostě neznám. Jak bych ji také mohl znát? Snad ze současné západní propagandy? Té lze sice jen stěží uniknout, ale nevěřím jí ani slovo. Zvláště když z ní čiší profesionální prolhanost politických korektorů.
Šíření demokracie, svobody, lidských práv po celém světě? Není to ambice ideologických megalomanů, kteří se prožívají jako spasitelé světa, neboť uvěřili, že spolkli Šalamounův exkrement, a že tedy mohou poučovat všechny národy, jak šťastně žít? A když národy nebudou chtít, když se jim třeba nelíbí vnucování potratů, homosexualismu, genderové rovnosti ad absurdum či lidských práv v podání Merkelové a Clintonové, tak je prostě k jejich Dobru donutí? Rozpoutají klidně „barevné“ války? Ideologická tupost a zpupnost bohužel nezůstávají jen na papíře.
Jestliže tedy proti sobě stojí západní interpretace války v Sýrii a interpretace místních biskupů, jsem nakloněn věřit spíše té druhé; silný názor zde ovšem mít nemohu.
Ve sporu Svobody s p. Sládkem se lidovecký europoslanec příznačně odvolává na svědectví arabistky a bývalé velvyslankyně EU v Iráku Hybáškové. To už je samo o sobě dost podezřelá kvalifikace dámy, kterou Sládek dává do řady letitých politických korektníků, jako jsou Gabal, Pithart, Herman. Myslím, že si současné vedení lidovců gratuluje, jak se mu právě díky těmto a podobným personám podařilo převést stranu z pozice otloukánka do vyšších sfér „civilizované“ politiky.
Zlí jazykové sice mluví o havlistickém výsadku u lidovců, ale po něm je mainstream začal brát vážně. Přistoupili totiž na jeho kritéria – se vším všudy. Angažují se tam, kde Brusel kyne, a mlčí tam, kde také kyne, ale kde by aspoň jako křesťané mlčet neměli. Protikřesťanské ladění a tažení bruselských neomarxistů jim nevadí. U evropských lidovců je ovšem taková adaptace na vývoj evropské politiky dávno normální a Halík ji taky vítá.
Cenou za tento vzestup strany lidové není jen to, že zle balamutí věřící voliče křesťanským nátěrem, ale i fakt, že se stala nevolitelnou pro mnohé křesťany i pro informované lidi se smyslem pro realitu. Doufám, že voliči lidovcům ten jejich nemastný neslaný, opatrnický, obojetný, ale v podstatě snaživě probruselský postoj k invazi muslimů sečtou.
Typicky lidoveckou pozici zaujal P. Svoboda, když v europarlamentu poslušně hlasoval pro kvóty na rozdělování migrantů. Pak to sice vysvětloval, že se mu ty kvóty taky moc nelíbí, ale byly holt v balíku s jinými velice potřebnými ustanoveními; takže byl pro. Jaké důležitosti asi musel ten balík obsahovat, že jim dal náš lidovec přednost na úkor ochrany české země před rozvratem, který v západní Evropě vidí všichni kromě multikulti zaslepenců? Na ubohosti jeho počínání nic nemění fakt, že migranty zřejmě vnímal politicky korektně – především jako uprchlíky. Možná bychom byli aspoň o trochu blíž pravdě, kdybychom ty „uprchlíky“ pro změnu začali v modu podobného zjednodušení nazývat krimigranty.
U Veselovského v DVTV proběhl po kolínském Silvestru rozhovor Svobody s Robejškem. Je v něm modelově přítomný rozdíl mezi postojem autentického a postojem pouze nominálního konzervativce ohledně povinnosti státu zajišťovat bezpečnost. V souvislosti s přívaly migrantů mluví Robejšek bez obalu o selhání evropských vlád a jejich snaze zapírat, že jde o kriminalitu migrantů. Na otázku, jestli by se neměl po kolínské zkušenosti změnit generální pohled na tak masové příjímání uprchlíků, odpovídá Svoboda, že nikoli. Odvolává se na ženevskou dohodu z roku 1951 o povinnosti přijímat uprchlíky.
Svoboda sice dodává, že musíme zjistit, kdo je uprchlík, a kdo není, že střežení hranic musí mít celoevropské řešení, že kolínské události jsou výzvou pro policii, ale to jen dokazuje, jak moc je vzdálen evropské realitě, nakolik je deformovaná multikulti ideologií a politickou korektností. Pak je nucen kličkovat, relativizovat, změkčovat ostrost nepříjemných otázek, jen aby se udržel v linii bruselské politiky. Komu není lhostejný osud rozumnější politiky u nás, ať se na ten rozhovor podívá; třeba i z hlediska nastávajících voleb.
Jak vlastně hodnotíte Trumpa, Le Penovou, Hofera a spol, lze-li je tedy vůbec takto hodit do jednoho pytle, z hlediska obrany „permanent things“, věčných hodnot (přirozeného řádu), tedy pojmu, který proslavil konzervativní klasik Russel Kirk?
Jmenované politiky hodnotím konzistentně, čili v souladu s tím, co jsem dosud snažil říct. Zvedli prapor odporu proti zákeřné ideologii, která zachvátila celý Západ, a která má mohutnou oporu v jeho petrifikované filosofické (ne)vzdělanosti. Vyostřili tak konflikt zdravého rozumu a filosofického realismu na jedné straně a celé soustavy hlubokých omylů o člověku, které jsou živnou půdou totalitních ideologií, na straně druhé. Tyto omyly zplodily pokřivený obraz lidské reality, zredukovaný na dějiny nahodilostí, do nějž se Vámi zmíněné věčné hodnoty přirozeného řádu prostě nevejdou. Tím byl vytvořen neomezený prostor pro legitimizování: a/utopických fantasmagorií ideologů; b/radikální pseudomorálky; c/ neomezené mocenské svévole.
Lidé se sníženou schopností samostatného myšlení, kteří jsou závislí na oficiálním vzdělanostně-mediálním zprostředkování, mají zmíněné politiky za nebezpečné populisty, fašisty a rasisty. Ale všeho do času. Možná začne pomalu vycházet najevo, kdo je vlastně nebezpečný, kdo skutečně šíří nenávist jako pohon uskutečňování svých ideologických šíleností, a kdo se bez ní neobejde. Tehdy možná i ty oběti úspěšných manipulací nakonec pochopí, že nenávist k nenávistné ideologii a k fanatismu jejích agentů je dobrá a velice žádoucí.
Myslíte si, že nastane Smrt Západu, nebo ještě existuje šance na jeho obrodu? Jsou zde možná jisté vlaštovky v úspěších těch stran a politiků, které jsme zmínili…
Vzteklé reakce amerických demokratů na Trumpa také něco prozrazují o totalitní mentalitě těch, kteří si vsugerovali, že mají lidské právo vést lidstvo ke šťastným zítřkům (do pekel) až navěky. Záleží na tom, jak se v konkrétních situacích vzrůstajícího odporu veřejnosti proti ideologickým šíbrům ukážou aktuální možnosti a meze měkké totality – zda bude či nebude schopna přejít v totalitu tvrdou. Myslím, že obě strany sporu o bytí a nebytí západní civilizace jsou v napjatém očekávání. Vidím to půl na půl.
Jak v kontextu toho, o čem jsme se bavili, hodnotíte nový úřad ministra vnitra Chovance pro boj s ruskou propagandou a "dezinformacemi"? A kdo ve skutečnosti šíří dezinformace?
Jako váhavé nakročení ve směru represí totality tvrdé. Měkká totalita je charakterizovaná tím, že realizuje totalitní ideologii postupně a nenápadně, salámovou metodou. Páchá totiž revoluci ve svobodných společnostech, takže její kormidelníci zkoušejí, co jim poměry a okolnosti dovolí. Až do migrační krize si vedli geniálně; všelijaké homo-gender a lidskoprávní lobby měly hody. S migrační tsunami to však soudruzi přepískli, takže mají najednou problém.
Samozřejmost zavedených stran přestává být pro občany samozřejmou a mediální sedativa už taky tolik nezabírají. Soudruzi tedy instinktivně zkoušejí obnovit monopol na informace a správné názory silou. Proto zřizují ministerstva pravdy, jak je s orwellovskou ironií titulují občané. Ale i oni tuší rizika. Ona taková ideo – policie je přece jen ve vzorových demokraciích a v oázách svobody trochu na hlavu. Takže zase: Uvidíme, kam až zajdou.
Jestliže dobře chápeme podstatu politické korektnosti jako nástroje ideologů, kteří z principu nadřazují své zájmy skutečnosti, pak už je zbytečné se ptát, kdo skutečně šíří dezinformace v takovém soustátí, kde oficiální diskurz ovládá politická korektnost. Když se ohradíte proti rasismu barevných, kriminalitě migrantů, nadřazování homosexuálů, absurditám genderového rovnostářství či loupení dětí státní mocí a agresivitě státem podporovaných levicových bojůvek, budou korektoři křičet, že jste rasista, xenofobní kriminálník, homofob, zajatec patriarchálních stereotypů, autoritář a fašista.
Pravda je lež, dobro je zlem, netolerance ke kritikům pokrokovému humanismu je revoluční spravedlností a samotná kritika pseudohumanismu je pokusem o fašizaci společnosti – taková je logika dvojího metru kulturních marxistů a jejich křiklounů. Trocha sebereflexe by jim neuškodila, ale to bychom na nich chtěli moc. Oni jsou přece pyšní na svůj dějinný přínos. Ten spočívá v tom, že povýšili privilegované menšiny na nietzscheovské nadlidi, kterým stát musí garantovat jiný režim spravedlnosti; musí tedy provozovat dvojí spravedlnost.
Nedivím se, že mnozí členové etablovaných politických stran, které už se v těch bažinách zařídily, Chovancův ústav v jakémsi sebeobranném reflexu podporují. Dokonce i můj výše zmíněný konzervativní oponent s ním souhlasí. Ptám se, kde zůstala jeho někdejší vytříbená citlivost na hrozby svobody? Už mu ani nevadí, že státní moc, která funguje v osvětí politické korektnosti, bude rozhodovat o pravdě. Jaké asi bude pokračování? Autocenzura? Cenzura? Umlčování nepohodlných názorů? Kriminalizování jejich nositelů? Stačí se podívat do Německa či do Francie.
Letos si připomínáme dvě důležitá výročí, která spolu úzce souvisí. Sto let od Fátimy a od bolševické revoluce. Co byste k tomu řekl?
Fátimské zjevení má hluboký duchovní obsah, který může být plně srozumitelný jen v rámci křesťanské víry. Křesťan, který mu aspoň trochu rozumí, chápe komunismus jako jeho antitezi. Tím nemyslím jen základní světonázorový protiklad křesťanství a ateistického komunismu, ani jejich konsekventní protikladnost v rovině morálních systémů. Fátima mluví o dějinném dramatu, které začalo ve dvacátém století, a v němž se ujaly kormidla síly zla v reprezentativní podobě světových válek a totalitních režimů. Fátimské zjevení proti nim mobilizuje sílu ducha. Představivost sice vzrušují i jeho prorocké předpovědi, ale Benedikt XVI. v této souvislosti myslím správně zdůrazňuje, že v dějinách jde především o konflikt dobré a zlé vůle lidí, nikoli o fatalismus.
Pokud se jedná o nápadný časový souběh Fátimy a Velké říjnové, nemám na něj silný názor. V mystice čísel se nevyznám, ale ani nevylučuju nějaký vyšší záměr.
Václav Klaus řekl, že bolševická revoluce byla první „barevnou“ revolucí, protože podobně jako ostatní barevné revoluce byla podporována penězi ze Západu…
Možná to exprezident myslel v nadsázce. Jinak by záleželo na tom, jak bychom definovali barevnou revoluci. V každém případě je ta německá dotace Leninova dobrodružství pozoruhodná a přinejmenším tu nějaké analogie nabízí.
Když jsme u těch výročí, připomínáme si i Chartu 77. Souvisí toto výročí tematicky s těmi dvěma před tím zmíněnými?
Charta sice s pádem komunismu u nás nějak souvisí, ale myslím, že bychom to s těmi sedmičkami nemuseli přehánět. Chartisté bezesporu zasluhují uznání jako všichni, kdo se obětovali v boji proti zlu. To zlo ovšem bylo tak evidentní, že nevyžadovalo nějaké hlubší myšlenkové nasazení. Proto bychom se neměli snažit v jejich odkazu hledat ještě něco víc, než co v něm skutečně je. Když ale dnešní dědicové charty žijí minulostí do té míry, že ani nedokážou rozpoznat záludnosti nového druhu totality, a když k tomu navíc vyznamenávají zdivočelou levicovou mládež z Kliniky, pověsti Charty tím neprospívají.
A co byste řekl značně zjednodušené myšlence, že vlastně Stalin a u nás například Husák v době normalizace v praxi opustili marxismus, když Stalin zakázal potraty a snažil jakž takž obnovit rodinu proti původní leninské a trockistické volné lásce, a prosazovali svou, byť pervertovanou verzi patriotismu, byli v praxi „pravicovější“ či „přirozenější“ než neomarxisté na Západě, kteří destruovali a destruují rodiny a národy jako přirozené entity? Nebyly v praxi komunistické režimy v Evropě spíše jakousi pervetovanou verzí jakéhosi národního socialismu (nikoli nacismu), který bránil některé přirozené hodnoty? Nebo nebyl Stalin určitou analogií Napoleona, který sice vcházel z francouzské revoluce, ale nejhorší jakobínské excesy odstranil?
Srov.:
Stalin byl stvůra, ale jednal také pragmaticky. To mimo jiné znamená, že nevyčerpal celý potenciál systémové zloby marxistické ideologie. Ani měkká totalita bruselského režimu nevyčerpává destruktivní potenciál, obsažený v ideologii kulturních marxistů. Ostatně otrokář také nepáchal na otrokovi všechno myslitelné zlo a nedá se mu to přičítat k dobru.
Google Sites
Report abuse