Potřebujeme ochranu myšlenkových hodnot?

Jiří Syrovátka

1. HYNEME?

Příznaky globální civilizační krize se projevují mimo jiné i v ohrožování myšlenkových a duchovních hodnot. Mezi jiným se takové ohrožení dotýká kultivovanosti myšlení a řeči. Ve vztahu k filosofii je tak ohroženo kritické myšlení. Globalní civilizační krize je v některých svých aspektech autodestruktivní. Konzumní a komerční způsob života ohrožuje myšlenkové a duchovní hodnoty. Obsah a cíle vzdělávání se zřetelem na vědecko-technickou připravenost podléhají pragmatickým zřetelům. Rozvoj informační techniky přivádí k novému stylu života. Průmysl zábavy poskytuje namnoze lákavé naplňování volného času, aniž by tím současně byl obohacován myšlenkový a duchovní život. Růst populace a masovost vzdělávání přiváděj ke snižování kvality středoškolského a vysokoškolského vzdělávání. Nechtěně se ve školách dostavuje nežádoucí efekt znechucení předkládanou vědou, uměním, kulturou. Formy vzdělávání se nepřizpůsobily ani hlediskům potřeb vědeckotechnické a informační společnosti, ani hlediskům překonávání civilizačních krizových jevů se zřetelem na zachování života, vědění, umění. Živelně jsou upřednostňovány jiné hodnoty, než tradiční a klasické myšlenkové a duchovní hodnoty. Informační a komunikační média navozují multikulturální a polysémantická setkávání z různých oblastí myšlenkových a duchovních kultur, které dosud nikdy nebyly v přímém kontaktu. Toto setkávání je jen někdy souladné a je jen někdy rozvíjející a obohacující tradiční a klasické hodnoty. Média komunikace a zábavy jsou nadbytečně zaplněna násilím, brutalitou, vulgárností, zkreslováním a zesměšňováním myšlenkových a duchovních hodnot.

Pociťujeme-li ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot, pak to pozorujeme mimo jiné jako ztrátu souvislostí, jako neznalosti a nepřesnosti, jako opouštění, zapomínání, zkreslování, přepisování, nahrazování, znevažování, zesměšňování dosud uznávaných hodnot pocházejících z hlubokých kořenů západní kultury. V hloubi věků spočívá v těchto kořenech setkání antiky a židovsko- křesťanské tradice. Novodobě se z těchto kořenů rozvinula moderní kultura vědecko-technické civilizace, která v současnosti zásadně mění styl života a uvádí postavení člověka v jeho prostředí přírodním a společenském stále více do umělosti a tím citelně rozrušuje souvislosti, ze kterých sama původně vychází. Postmoderní myšlení pak provází ztráta jistoty, která se myšlenkově projevuje někdy skepsí, jindy cynismem. V ohrožení kultivovaného kritického myšlení pozorujeme, jak je ohrožena filosofie, pozorujeme ohrožení vědy. V širokém povědomí vzrůstá nedůvěra k vědě a k racionálnímu myšlení. Nepokrytě se šíří alternativní vědění, v pestrých podobách se šíří mnohá iracionalita a nejrůznější pavědy, čímž se vyplňuje prostor nutný pro pocity rozumění a chápání postavení člověka ve světě, když vědecká pojednání jsou běžně velmi obtížně přístupná, málo srozumitelná. Tradiční představa kultivované víry, která ve svém naplňování je pro každého vysokým nárokem, bývá někdy zaměňována za jiné duchovní cesty nejrůznějšího obsahu a duchovního dosahu. Stává se pak, že kultivovaná víra může být zaměněna za pouhou pověru. V životním stylu se projevuje zhrubnutí, násilí, čestnost se střetává s vychytralostí, síla a rafinovanost má navrch před subtilním myšlením, moudrá zdrženlivost, skromnost a pokora jako životní styl jsou vystřídávány hédonismem, užíváním a využíváním všeho možného bez dotazu, zda smím vše, co mohu. To vše a podobné se dostavuje při obdivuhodném výsledku přírodních věd, spočívajících především na exaktním vědění. Každý úspěch zaslepuje mysl. Uniká nám potom otázka po tom, jak je vůbec možné, že tak obsáhlé a rozsáhlé vědění, které je experimentálně ověřeno, praxí potvrzeno a potud (a jen potud) je správné a pravdivé, nás samo o sobě nijak nechrání před neblahým a autodestruktivním počínáním. V prostředí vědecko- technické a konzumní komerční společnosti se vyskytuje politický terorismus. Dvacáté století se vedle svých úspěchů vědecko-technického pokroku stalo současně nejkrvavějším stoletím zneužitím vědecko-technického potenciálu a stoletím s halucinační politikou ideologií. Téměř se vyhýbáme otázce po tom, co jsme myšlenkově přehlédli, co jsme ztratili, na co jsme zapomněli, když obsáhlost a rozsáhlost vědění nepřivedla k všeobecné moudrosti a k uměřenému počínání. Jakou myšlenkovou souvislost to postrádáme? Považujeme-li myšlenkové a duchovní hodnoty za ohrožené, potřebujeme je chránit? Co ohrožuje myšlenkové a duchovní hodnoty? Co je jen novou proměnou dalšího vývoje vědění a společnosti a co je nebezpečným znamením ohrožení? Potřebují myšlenkové a duchovní hodnoty svoji ochranu?

V dějinách evropského myšlení se vyskytují krizová období se svými důsledky. Jedním takovým obdobím byl rozpad antiky. Dělat mezi takovými a podobnými obdobími a dneškem paralely je velmi ošidné. Proto ponechme na čtenáři, co si pomyslí o podobnostech, shodách a rozdílech nad následujícím Rádlovým vylíčením rozkladu antického myšlení.

„Filosofie antická se dala nésti všeobecným rozkladem. Nikdo si neuvědomoval, že filosofie je spoluvinna úpadkem a že je jejím posláním rozkladu se bránit; žádný filosof antický nevolal: Pomoc! Hyneme! Nýbrž spokojeně pluli s proudem, odříkávajíce své formule o potřebě odvrátit se od shonu tohoto světa a hledat štěstí v sobě samém. Ani pomyšlení nepřišlo nikomu z nich na reformu; pojem reformy je antice cizejší než středověku. Školy rétorské se tu a tam držely; sv. Augustin ještě vzpomíná jejich vlivu; za vrchol vzdělání však pokládaly bezobsažnou frázovitost. Císař Justinian dal r. 529 zavřít filosofické školy v Athénách, konfiskoval jejich majetek a zapověděl filosofii; komentátor Aristotelův Simplicius tehdy opustil Athény a odešel na dvůr perského krále; později se vrátil, ale školy filosofické, založené druhdy Platónem, byly navždy mrtvy. Duch si zatím hledal jinou, lepší cestu pro působení na tomto světě.“1 Dnes se také něco stalo. Mnozí o tom hovoří (většinou tiše) třeba v následujících podobách hodnocení. Filosofie ztrácí důvěru, a to i v odborných kruzích, věda se vzdaluje rozumění laiků. Víra mnohým lidem připadá nadbytečná a některým lidem se stává křesťanský ideál nesrozumitelný nebo náročný nebo nesplnitelný. Umění se vydává na cesty disharmonických a nepojmenovatelných výstředností. Morálka některých sociálních skupin opouští hodnoty přísně rozlišující dobro a zlo. Konzumní a komerční způsob života otupuje mysl i ducha a přivádí ke ztrátě lidství, sebe sama a svobodné tvořivosti. Evropská vzdělanost upadá a je přeměňována ve prospěch technokratického stylu uspokojování potřeb, opouští znalost svých kořenů. Ztrácíme lidství, protiklad mezi dobrem a zneužitím vědecko-technického potenciálu nemá obdoby a je šokující v podobě zla vypuštěného z řetězu. Vytrácí se životní styl pokory, skromnosti, uměřenosti, mírnosti, tichého a láskyplného obětovávání se, vydávání se, upřednostňuje se hédonismus, navrch má vychytralost, síla a brutalita, tichost pobytu je vystřídávána hlučností, není dostatek času na myšlenková a duchovní zastavení, niterná myšlenková a duchovní usebrání. Ztrácíme smysl pro skutečnost. Mnohé hodnoty (i etické) relativizujeme. Ve prospěch umělosti, která zachvacuje veškerý životní styl, narušujeme souvislosti přirozeného bytí. Především narušováním souvislostí a nepřirozeným uspořádáním přirozených dějů dosahujeme pokroku. Nevytváříme nové souvislosti; pocit nových souvislostí je jen zdání - my jen vstupujeme do světa plného možností, které otevíráme k uskutečnění podle vůle a někdy zvůle. Nevytvořili jsme a ani nepřetvořili ani jednu jedinou přirozenost, jak by se mnohým mohlo při úspěchu věd a technik zdát, když víme a můžeme „téměř všechno, stačí jen vědět jak na to“. Všechny souvislosti možností nacházíme před sebou již jako nějak připravené. Pokrok a úspěchy provází nejistota a cimrmanovsky řečeno „neschopnost udržet myšlenku a neschopnost opustit myšlenku“ (roztěkanost a rigidnost). Nestálost motivů vědění a porozumění spolu s nemohoucností opouštět paradigma včetně nánosu omylů a předsudků svědčí onekultivo vaném a nedůsledném myšlení. Úpadek kritického myšlení se smyslem pro realitu a objektivitu poznání prokazuje noetickou nedůslednost a povrchnost. To se stává živnou půdou pro iracionalitu a pro nedůvěru vmohutnost rozumu. Myšlení potom nabývá podob skepse, cynismu nebo dogmatičnosti. Ztrácíme smysl pro nezastupitelnost a nenahraditelnost jedinečnosti. Neúcta k jedinečnosti nabízí náhradní mnohost a zavádí až k neúctě k živému a k životu. Smysl vědění se posouvá od etického porozumění a pochopení sebe sama a místa svého pobytu přes tzv. etickou neutrálnost vědy až ke smyslu hédonistického využívání až zneužívání možností svých amožností místa pobytu nabízejících se v „jakoby skladebné funkčnosti a zdánlivé ovladatelnosti“ jsoucna. Mění se smysl vzdělání ve prospěch pragmatičnosti a technokratičnosti na úkor osobní odpovědnosti a kultivovanosti, s náročností a nepřístupností vědy se šíří iracionalismus a vědecká negramotnost. Ve stavu myšlenkového rozkladu a globálního ohrožení, zakrytého nepopiratelnou vědecko- technickou úspěšností proměn prostředí přírodního a společenského, se ve smyslu vzdělání a v jeho cílech tolik nepociťuje potřeba orientace na zachování života, morálky, mravnosti, kultury a civilizace, jako že se upřednostňuje připravenost pro efektivní jednání v praxi. Ochrana životního prostředí pojatá jako technologie a nevnímající myšlenkové a duchovní hodnoty není postačující k přežití. Smysl vzdělání opouští orientaci k myšlenkovým a duchovním hodnotám, které poskytovaly západoevropské kultuře a civilizaci stabilitu. Technokratické myšlení si sotva kdy položí otázku, zda projevy civilizační krize nejsou důsledkem neporozumění a nepochopení sama sebe, našeho místa pobytu; kdo jsme, kde jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Technokratické myšlení nepotřebuje filosofii. Technokratické myšlení považuje filosofické otázky za zbytečné a o ničem. Tak a podobně mohou zaznívat nejrůznější stesky ledaskoho nad projevy globální krize civilizace.

2. NA HORIZONTECH ÚSPĚŠNOSTI

Proti takovýmto a podobným subjektivním pocitům a hodnocením stojí v ještě vážnější a naléhavější podobě pocity a hodnocení pocházející z prostředí vědy, které se ukazují jako objektivní nahlédnutí horizontů vědění. Je to nahlédnutí, na které dosud není lidstvo myšlenkově vůbec připraveno. Lidstvo ještě stále zůstává okouzleno moderním mýtem o možnostech nekonečného překonávání horizontů. Představa, že bude možné cokoliv neomezeně a beztrestně rozvíjet do nekonečna a přitom postupně zdolávat jakékoliv vzniklé nesnáze, se zdá být dnes silně otřesena. Vše lidské je konečné a jako takové je vyčerpatelné ve svých možnostech (jde jen o to, zda se bude jednat o horizonty přirozené anebo o horizonty nepřirozené, násilné a předčasné).

Sotva by bylo možné namítat, že ohlašující se náznaky vyčerpanosti, únavy, naplnění, splnění úkolů, které přicházejí z prostředí věd a vědění, jsou jen pouhými subjektivními soudy vědců a intelektuálů. Svým způsobem jsou zaskočeni všichni a dohled horizontů, které cosi ve vědění završují a zakončují,a jsou mimo vůli a přání těch, kteří ve vědě a s věděním pracují; horizonty vědění mají svůj objektivní charakter nutnosti a nezávislosti na pocitech a přáních. Třeba i takováto okolnost objektivity horizontů vědění naznačuje, že projevy globální civilizační krize mají zřejmě nutnou souvislost s pojetím našeho vědění, neb mimo jiné jsme takoví, jací jsme, podle toho, o čem a jak smýšlíme. Na původ globálních civilizačních jevů lze také nahlížet jako na dlouhodobě působící a latentně se projevující myšlenkové pochybení ve smyslu vědění a tázání. Tím není nijak řečeno ani naznačeno, že by dnešní věda byla špatná a že se zmýlila; svoji objektivitu a správnost si konec konců zajišťuje a za ni odpovídá každá vědní disciplína sama. Věda je i tak správná a pravdivá vzhledem k důkazům, experimentům a praxi (právě potud a jen potud správná a pravdivá). Je tím však řečeno to, že mohly být zanedbány noetické předpoklady pro vědění a porozumění ve vztahu ke skutečnosti. To jsou ovšem problémy a otázky, které nespadají do kompetence žádné speciální vědní disciplíny, a proto je i věda sama neřeší ani nijak nereflektuje. Předně však ještě několik hledisek k horizontům vědění.

V průběhu posledních staletí moderního věku se výrazně změnila motivace poznávání a vědění. Původní smysl pro objasnění Božího řádu dobra a krásy ve stvoření se postupně přes systematizaci a strukturalizaci jsoucen posouval k relativizujícímu obrazu světa v jeho skladebnosti a funkčnosti, založené na nějaké fundamentální úrovni, která je v konečnosti poznání přímo anebo nepřímo v nějakém metodologickém smyslu dostupná. Věda se tak institucionalizovala v motivaci vědotechnické až případně k motivaci technovědné. Úkoly, které jsou dnes vědeckému výzkumu zadávány společenskou objednávkou, jsou výrazněji povahy TECHNÉ než EPISTÉMÉ (v důsledku takového posunu motivace se omezuje horizont vědění ve prospěch užitečnosti). Věda a technika tak naplňují představy možné prosperity a především praktické účinnosti ovládnutí a přeměny prostředí přírodního a společenského - pokud možno do všech maličkostí a beze zbytku. Nic není ponecháno samo sobě a nic není vynecháno ze zřetele. Vědě a technice se ve smyslu účinnosti obdivuhodně daří, a pokud lidstvo přežije ohrožení, nabízí do budoucna věda a technika obzory ještě zdaleka netušené. Jedinou nevýhodou a nedostatkem zůstává, že v současnosti nejsou vyhlídky k nějaké syntéze hlubokých a propracovaných speciálních výsledků. Již tato okolnost mnohosti rozdrobených, hlubokých a propracovaných specializací, které nelze se vším všudy vyložit synteticky a uceleně, je jedním z výrazně pociťovaných horizontů současného vědění. Jestliže je dosud možno překonávat horizonty odděleně v dílčích aspektech poznávání, pak totéž se nedaří anebo dokonce není možné v úplnosti jednotného celku. Nakolik je úspěšná účinnost všech dílčích vědecko-technických disciplín, není většinou pociťováno znepokojení nad tím, že horizont úplnosti, celistvosti, jednoty veškerého poznání není dostupný. Můžeme takto postrádat souvislost bytí veškerého jsoucna. Se ztrátou přirozenosti a se ztrátou souvislostí jsoucna můžeme hovořit o zapomenutém světě. Horizont vědy a vědění se uzavírá mimo jiné právě vzhledem k tomu, že věda a vědění je v mnoha směrech lidského počínání nebývale úspěšná. Objevování neznámého ve vědě ustupuje ve prospěch konstruktivity umělosti ve všem při současném hledání souvislostí ve známém, objeveném a vykonstruovaném.

V jiném horizontu moderní přírodovědy stojí exaktní metoda. Celá věda a technika je umožněna především matematickou metodou, která poskytuje deskripce, predikce a explanace v obdivuhodné shodě s pohybem, veškerým děním. Matematizace přírody je onou metodou, která propůjčuje onu nezaměnitelnou a nenahraditelnou účinnost vědě a technice. Účinnost matematické metody vůči přírodě a ona vysoká shoda matematizace s přírodou svádějí laiky i nejrůznější odborníky k záměně původní přirozenosti za přirozenost matematickou; zkratkovitě se totiž mnohým zdá, že příroda sama je matematická a matematicky udělaná, a proto i tak dobře matematickou metodou ovladatelná. Tato náhrada přirozenosti za matematizovatelnou přírodu zaměňuje a narušuje původní souvislosti a dává zapomenout na samu přirozenost, FYSIS. Husserl připomínal, že bylo osudným opominutím Galileiho, že se nikdy nikdo nedotázal po původním smyslotvorném úkonu matematizovatelnosti, že v souvislosti s tímto přehlédnutím došlo k podvržení idealizované přírody za přírodu přírodovědecky názornou, že Galileiho významný objev matematizovatelnosti přírody je hypotézou neobyčejně zvláštního druhu in infinitum(hypotézou do nekonečna neověřitelnou a přitom vždy znovu a znovu potvrzovanou, a přesto do nekonečna zůstávající hypotetickým předpokladem), že veškerá extenzivní a intenzivní nekonečnost idealizací smyslových jevů byla substruována za hranice všeho možného nazírání, a že právě proto je celý konkrétní svět těles plný nekonečností, že pokrokem dochází ke zvyšované dokonalosti a veškerá přírodověda nachází více sebe samu, své „definitivní“ pravé bytí a tak podává stále lepší „představu“ o tom, co je „pravá příroda“.

Matematizovatelnost přírody je tak zcela zvláštním horizontem exaktní přírodovědy, vědy a techniky vůbec. Taková metoda, jakou má matematika, je vůči přírodě jen jedna jediná (alespoň si žádným způsobem nedovedeme představit jinou stejně přesnou, vyhovující, odpovídající a účinnou metodu). Matematická metoda jako jediná vůči přírodě má svůj úběžník v nekonečnu matematických entit (matematických jsoucností), matematického světa idealit. To však potom vytváří obzor matematizujícího vidění přírody. Sama matematická metoda je pro exaktní přírodovědu horizontem, který se nám v současnosti jeví jednak jako nepřekročitelný a jednak jako nezaměnitelný. Exaktní přírodověda se bez matematické metody neobejde a nedovedeme si představit žádnou jinou možnost. Pak jsme v tomto smyslu uzavřeni v horizontu matematické metody.

A povaha matematické metody je pozoruhodná. Snadno na mnoha příkladech však lze ilustrovat, že matematizace je vůči přírodě nevlastní. Nevlastnost matematické metody je již dána tím, že příroda své pohyby koná tak, jak je koná, aniž by cokoli počítala, aniž by třeba řešila pohybové diferenciální rovnice. My však k popisu, k předpovědi anebo k vysvětlení pohybu diferenciální pohybové rovnice potřebujeme, neobejdeme se bez nich a dovedeme je řešit jen v některých jednoduchých případech, ve složitějších okolnostech si vypomůžeme jinými matematickými postupy. V tomto ohledu můžeme matematickou metodu považovat vůči přírodě za nevlastní (nevlastnost je termín, kterého v jiné souvislosti matematika používá; označení „nevlastní“ nijak nesnižuje hodnotu této metody). Přesto dokážeme matematickou metodou spočítat, popsat, předpovědět a vysvětlit „téměř všecho“. Vyvstává pak znovu otázka: jak je možné, že přírodě nevlastní metoda je v tak výborné shodě s přírodou, že činí přírodu ovladatelnou? Vysvětlit výbornou shodu matematické metody se jsoucnem lze ve smyslu klasického realismu s odvoláním na analogické aspekty všeho jsoucna a na jejich poznávání prostřednictvím transcendentálních pojmů. I rozum vyhovuje analogickým aspektům jsoucna v jeho bytí. Transcendentální pojmy, které jsou dány svým rozsahem přes veškeré jsoucno, jsou předpokladem pro myslitelnost matematických entit. V těchto souvislostech můžeme a musíme mít matematiku takovou, jakou máme (včetně jejích nejrůznějších proudů a směrů). Myslíme pak zvláštní matematický svět. Analogické aspekty jsoucna včetně matematických entit vyhovují možnostem poznávat podobné, poměrné, racionální. Proto matematická metoda používá vůči přírodě úspěšně konstruktivní pojmy, jako třeba rychlost v , zrychlení a , sílu F , impuls sílyI , moment síly M. Použití konstruktivních pojmů je horizontem matematizace přírody, který se svým způsobem ve svém úkolu naplňuje, zdokonaluje a završuje. Z těchto poloh se ozývá v současnosti dosažení některých horizontů vědění.

V současnosti se ohlašuje dosažení horizontů vědění v nejrůznějších souvislostech naplnění, splnění, nasycení, únavy, vyčerpání, dosažení, završení, ukončení, konce atd. Vypadá to, že dosahujeme horizontů, které nelze překonávat a které nelze překročit mimo jiné už z toho důvodu, že nemáme ani další cíl, nemáme a neznáme další úkol snažení. V těchto polohách se také ohlašují náznaky krize vědy a vědění. V mnohém vědění jsme pokročili do velmi podrobných detailů a přesností, do vysoké dokonalosti, dostali jsme se téměř k „vyčerpávající znalosti“ (však nás také napadá dosáhnout teorie všeho). Stalo se nám totiž to, co bylo latentně v předpokladech našeho vědění, totiž vycházeli jsme z představy, že vše má své dostupné a konečné fundamentální založení. Předpokládali jsme fundamentální úroveň všeho skladebného a fungujícího. V současnosti se tak blížíme úspěchu novověkého fundamentálního předpokladu. Jsoucno jsme nevysvětlovali z něho samého tak, jak je, ale vysvětlujeme je z nižších úrovní interaktivní skladebnosti a funkčnosti a tomu odpovídají soudobé teorie. Vynechali jsme při tom hledisko porozumění jsoucnům z toho, jaká jsou a jakou s nimi můžeme mít bezprostřední zkušenost. Upřednostnili jsme fundamentální skladebnou a funkční úroveň, se kterou můžeme mít zkušenost nanejvýš komplikovaně zprostředkovanou.

Pokus pokračovat do větších hloubek interaktivní fundamentální skladebnosti a funkčnosti přivádí k představě regresu ad infinitum , mohli bychom pokračovat do nekonečna, ale nemůžeme za další horizont. Nemůžeme za další horizont buď pro nekonečnost takové cesty (Zénónovy aporie), nebo pro rozumem nepostižitelnou nekonečnou nevyčerpatelnost skladebností (nelze do nekonečna vysvětlovat jsoucno jiným jsoucnem). Důvody k nepřekonatelnosti horizontů jsou jednak povahy vnější, jednak povahy vnitřní. Vnější omezení jsou třeba z důvodů praktických, etických, technických, technologických, prostorových, časových, ekonomických, finančních, ekologických a jiných podobných. Některá z těchto omezení přesahují vůbec možnosti lidského pobytu. Vedle těchto vnějších omezení jsou závažné limity pocházející z povahy vědění samého jakoby vnitřní omezení noetická, omezení z metod poznávání.

Co do povahy metod poznávání jsme přece jenom omezeni v jejich konečnosti, pokud nepřihlížíme k dílčím specifikacím, obměnám a vývoji. Každá metoda již sama sebou předznamenává svůj rozsah a dosah a v tomto smyslu má horizont svých možností. Mimo svůj horizont se každá metoda stává buď nepoužitelná nebo nevhodná či svými výsledky neplatná. Se zřetelem k možnostem metod lze oprávněně očekávat, že se užití metod v jejich horizontech dosahu a rozsahu stává postupně naplněným vzhledem k typickým situacím poznávání. Naplňuje se, završuje se a ukončuje se tak poznávací úkol, k němuž metoda náležitě slouží. Projevuje se to tím, že ve vědění jsou oblasti, k nimž již nelze přistupovat nově a nečekaně objevně, kde naopak je již „téměř vše hotovo“, anebo doopravdy je v tom kterém smyslu vše hotovo, naplněno, završeno a dokončeno. Sotva lze objevit novou triviální a fundamentální vlastnost klasického trojúhelníku (na způsob věty Pythagorovy anebo Thaletovy), která by zůstávala skryta a přehlédnuta a sama oso bě byla neméně pregnantní a význačnou. Sotva lze pokračovat v novém a objevném poznávání mechaniky klasického pojetí. Pokračování a návaznosti můžeme očekávat jen na nových horizontech souvislostí, zpravidla dnes složitých, komplikovaných a za pomoci výpočetní techniky a jejích novodobých metod a podobně. To ukazuje, že v ustálených pojetích se poznání uzavírá, dovršuje, naplňuje a ve svém původním smyslu končí. Moderna by byla očekávala, že bude vždy rozevírán nový a nový horizont, byť složitější, zato objevnější, účinnější a prospěšnější. Tuto naději vždy poskytoval, poskytuje a poskytovat bude princip in infinitum forem induktivity, na nichž se rozvíjejí geometrie, matematika, fyzika a exaktní vědy vůbec. To je onen původ představ nekonečného zdokonalování správných teorií a hypotéz s jejich ověřováním a dokazováním otevřeným do nekonečna přes veškeré jsoucno. Tak se stává, že představy klasické matematiky jsou překonány bizarními entitami (starým klasikům matematiky by se vůbec nelíbily), že představy klasické fyziky jsou opuštěny v teorii relativity anebo v kvantové mechanice. V rozšiřování analogií abstraktních entit in infinitum se postupně utváří představa „ještě pravějšího bytí“, než jaké se nabízí smyslům a zkušenosti. To vše je vykoupeno vyumělkovanou složitostí a obtížnou pochopitelností. Zato nefalšovaná příroda neleží v nekonečnu, ale je přítomna jako možnost uskutečnění.

Horizontem možnosti uskutečnění přirozenosti je analogická myslitelnost jsoucna v jeho zakoušení a ověřování. Můžeme v nekonečném horizontu analogických induktivit hypotéz a teorií porovnávat, srovnávat, poměřovat a tím i ověřovat. Ale sám proces historického vývoje poznání v nekonečných aproximacích se naplňuje až k možnostem horizontu, za kterým je završení, západ, zakončení, konec.

Matematika dosáhla velkolepého rozvoje. Pokračovat je stále složitější, náročnější a obtížnější. Nabízí se mnoho podnětů, ale málokterému lze rozumět jako vodítku pro další možnosti rozvinutí anebo otevření nových horizontů. Ztrácí se smysl jednotící souvislosti. Výpočetní technika proměňuje klasické pojetí matematiky směrem k experimentální povaze. Úkol matematiky v původním klasickém smyslu je naplněn. Jaký bude nový úkol?

Fyzika je mimo jiné ve svém vývoji teoretické výstavby motivována cílem teorie velkého sjednocení (interakce gravitační, elektromagnetické, silné a slabé jaderné). Někteří dokonce hovoří o obecné teorii ve smyslu „teorie všeho“. Takový cíl k vytvoření nejobecnější a vše završující teorie je na horizontu všech nejvyšších možností. Pokud by se to mělo fyzice zdařit, naplnila by tím své nejsmělejší představy svého možného rozvinutí a tím by i naplnila svůj smysl poznávání, splnila by úkol, byla by v nějaké podobě ukončena. Dosáhla by totiž vytčeného cíle své konstruktivní dokonalosti. I taková může být podoba horizontu fyzikální teorie. Zůstává jen otázka, zda je to poslední úkol fyziky, anebo zda může být nějaký nový úkol? Filosofie přírody je dnes potlačena a prozatím mlčí. Poznání filosofie přírody by však mělo zcela jinou povahu, než jakou má soudobá účinná fyzika.

Kosmologie vypracovala mezi mnohými hypoteticko-deduktivními modely teorii velkého třesku (Big Bang). Na tuto teorii v současnosti věří převážná většina kosmologů. Pokud přehlédneme některé dílčí problémy a budeme kosmologii přát, že se s nimi dokáže postupně úspěšně vyrovnat, bude dosaženo kosmologického cíle. V souvislosti s takovými představami vznikají nápady na vytvoření velkého třesku v laboratoři za účelem umělé konstrukce světů a kontrolovatelnosti jejich fyzikálních vlastností. Vznikají nápady pro přeměnu fyzikálních vlastností kosmu. Takové nápady a motivace kosmologických teorií předznamenávají horizonty ukončené kosmologie pro její úspěšnost. Na okraji těchto motivů a nápadů zůstává pochybnost, zda nejsme vystaveni klamu kosmologických hypoteticko-deduktivních konstruktivních teorií, které jsou v souladu s pozorováními, měřeními a experimenty v naší době, a přesto nemusejí být v souladu s povahou přirozenosti, s povahou FYSIS.

Podobně úspěšná je biologie, mikrobiologie, chemie, makromolekulární chemie, genetika, genové inženýrství a jiné vědní disciplíny. Všude lze spatřovat velmi pronikavý úspěch v podobě vysoké účinnosti a umělé proměny prostředí přírodního a společenského, v podobě tak pronikavého úspěchu, že přehlédneme- li všechna s tím spojená rizika, etické, ekologické, společenské a jiné problémy, vytrácí se představa, že by podoba takového vědění sama ze sebe iniciovala další a další obzory, nové a netušené hlubiny.

Dnešní vědě se jeví představa onekonečných horizontech vědění a jejich nekonečném překonávání jako mýtus. Jinak řečeno: „inventura“ jsoucen (faktických i ideálních entit), jejich systematického třídění, jejich analogického porovnávání, přirovnávání, poměřování, jejich uspořádání je téměř hotova a lze předpokládat, že se vyčerpá a bude v nějaké podobě uzavřena. Zůstane pak umělost jako přizpůsobování poměrů, uspořádání, skladebností a funkčností ve prospěch konstruktivní umělosti světa a světů. Zdá se, že se v nějaké podobě uzavírá horizont vědění (jeví se jako konečný a vyčerpatelný). Zdá se, že se bouřlivě otevírá horizont umělých skladebností, funkčností a informativností a lidstvo se tak čím dál víc propadá do světa umělého. Zdá se, že se rozevírá horizont porozumění a pochopení (jeví se jako otevřený a nevyčerpaný ve svých možnostech, rozevírající se na dosažených výsledcích vědění, praxe a umělých konstruktivit; není již tak jisté, bude-li o jeho povahu kdo stát). Otevírání horizontů porozumění a pochopení může přinášet jak nové cítění sebe sama, místa a postavení člověka ve světě, tak může překvapivě oživovat a ospravedlňovat dříve opuštěné anebo zavrhnuté noetické a ontologické představy v novodobých souvislostech přirozenosti (FYSIS), umělosti, vědění, technologií a praxe vůbec. Lze očekávat, že projevy dosahování horizontů vědění a konečného vyčerpávání možností vědění budou provázeny proměnami axiologického hodnocení vědění a technických možností. Takový pohyb axiologických proměn vědění může nabývat i extrémních poloh přeceňování i podceňování vědění s důsledkem potřeby nacházet vyváženost v možnostech užívávání vědění a technických možností. V tom se přece jenom objevuje jistá naděje přes všechny varovné příznaky globální civilizační krize. V negativních trendech může přehodnocování smyslu vědění svádět k iracionalitě, nevzdělanosti, nepřátelství k vědě a technice. V pozitivních trendech může přehodnocování smyslu vědění navozovat prostředí pro obnovu kultivovaného myšlení, pro obnovu myšlenkových souvislostí v kritickém myšlení.

Vyčerpávání horizontů vědění je postupným procesem, jehož počátky zprvu postihovaly filosofické myšlení. Zřejmě není náhodou, že právě filosofie byla v novém věku jako první poznamenána rozkladem a nepochopením smyslu filosofických reflexí. Kant slavnostně pozastavil metafyzikům jejich činnost, dokud se nevysvětlí, jak je metafyzika možná. Pro velkou část filosofů tak byla metafyzika přerušena nebo ukončena, ač metafyzické otázky se vždy nějakým způsobem navracejí a jen někteří filosofové na ně dnes slyší. Postmoderní nálady ve snaze plurality myšlení a odlehčení od tradičních témat vnášejí pluralitu názorů, více pravd, znejistění, neurčitost, usmíření, toleranci, myšlenkové těkání a doteky za cenu odmítání tradičních představ a pojetí pravdy a skutečnosti. Někteří vyslovují důvody pro konec ontologie. Jiní v souvislosti s těmito tendencemi spatřují rozklad noetických předpokladů objektivity vědění o skutečnosti. Technokratičtí odborníci pak považují filosofii za zbytečné a nezasvěcené povídání o ničem. Filosofie ustupuje ze svých dřívějších klasických pozic a ponechává prostor přírodním vědám. Filosofie přírody se znevážila a upadla v posměch, filosofie se vylekala úspěchu přírodních věd a techniky a opouští svá někdejší témata. Velmi obtížně se rozlišuje mezi tím, co je nezbytnou a nevyhnutelnou vývojovou proměnou myšlení a co je jen průvodním neblahým důsledkem nezdůvodňovaných a nedotazovaných noetických předpokladů novověkého exaktního vědění a filosofického myšlení.

Filosofické myšlení se dostává na okraj zájmu speciálních věd a i široké veřejnosti. Je mu ponechávána jakási vážnost z tradice a úcty k myšlenkové a duchovní elitě společnosti. Pomalu se vytrácí vážnost k filosofickému myšlení, které v prostředí globální civilizační krize pramálo oslovuje a které přestává být vyhledáváno ve smyslu milování moudrosti. Nefilosofové často pro filosofii ponechávají jen otázky, na které nikdo nezná anebo dokonce ani nemůže znát odpověď (Hawking, Feynman aj.). To je pro filosofii těžce diskvalifikující. Přitom do odborné kompetence žádné ze speciálních věd nijak nepatří řešení otázek po pravdě a skutečnosti, po zkoumání mohutnosti poznávání (smyslového a rozumového), po způsobu bytí jsoucna. Pro takové a podobné otázky a jejich řešení nemá žádná speciální vědní disciplína vlastní metodologii, není k nim kompetentní, zato vytváření teorií souvisí s pojetími ontologických a noetických otázek a odpovědí.

Pokud se filosofie snaží hledat vztah k dnešním rozvinutým exaktním vědám, činí tak velmi často nešťastným a filosofovi diskvalifikujícím způsobem, mimo jiné už proto, že sotva lze pro filosofa dobře ovládat speciální obory propracovaných speciálních věd. Bez náležité erudice vypadají směšně všechny pokusy vnucovat filosofické postoje přírodním vědám. V takovém nešvaru bývá filosofie přistižena, když se buď podbízí, nebo když se nadřazuje, nebo když se považuje za pouhé zobecňování výsledků přírodních věd. Speciální vědy si své filosofické otázky nakonec řeší samy v rámci své metodologie a tím i ve způsobu svého zajišťování pravdivého poznávání. Někdy tak činí třeba i bez náležité znalosti filosofie. Noetické a ontologické předpoklady exaktních teorií, modelů a hypotéz se nakonec nějakým způsobem konfrontují se skutečností, vůči které se speciální vědy vztahují. Pak se v přírodních exaktních vědách ustaluje jejich filosofie, která nachází svoji oporu právě v úspěšnosti přírodních věd. Tak se v přírodovědném prostředí mění představy o hmotě, prostoru, času, pohybu, existenci, pravdě, jazyku, poznání. Exaktní metodologii přírodních věd nutně provází latentní filosofie, která je vyjádřena v metodologických pojetích jen potud, pokud to je nutné pro pojetí předmětu řešeného speciální vědou.

Protože přírodní vědy řeší svá filosofická pojetí samostatně, protože přírodní vědy si ve své kompetenci za pravdivost odpovídají ve své metodologii samy, protože úspěšnost přírodních věd je mimořádná, zůstává latentní filosofie přírodních věd potud a jen právě potud platná. Filosofie, která zůstává kompetentní k otázkám bytí všeho jsoucna, která není a ve svém poslání nemůže být praktickou vědou, která není a nemůže být nikdy bezprostředně účinná, se vylekala úspěchu přírodních věd a v neschopnosti (nepožadované) konkurence co do úspěšnosti vyklidila svůj vlastní prostor poznávání, jež má jinou povahu a povolání k úkolům, než jak je tomu u věd speciálních. Filosofie tak velmi zeslábla ve vlastní motivaci pojetí přezkoumávání mohutnosti poznávání podmínek možností zkušenosti v celku. Tím, že filosofie ve svém poslání oslábla, ochabla v celostním pojetí kritického poznávání podmínek skutečnosti jako celku. Svým ochabnutím si filosofie uzavřela svůj vlastní horizont. Ohlašuje se v různých podobách ukončení některých filosofických témat. Přitom z úžasného úspěchu přírodních exaktních věd (jejichž matematizující metoda je vůči přírodě nevlastní) má filosofie přinejmenším nový podnět pro přehodnocení podmínek možností empirické skutečnosti jako celku. Zkušenost s úspěšnou matematizací přírody je zkušeností zcela nového druhu. Je to zkušenost, kde matematizace je přírodě nevlastní, v úplnosti je in infinitum neověřitelná, metoda matematizace se rozkládá ad infinitum přes veškeré jsoucno, taková metoda je svým rozsahem vůči zkušenosti transcendentální, vůči jsoucnu a sama v sobě ve svých entitách analogická, v aplikativní účinnosti účinná až k samým horizontům možností bytí. To samo je již nové filosofické téma.

Jedním z nejvážnějších ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot je ztráta souvislostí. Abstrahování, na kterém je metoda matematizace z velké části založena, je v původním slova smyslu abstraho , oddělovat, odvléci, odlučovat. Vyčlenění a osamostatnění některých souvislostí poskytuje možnosti analogické redukce vztahů, čímž se stává matematizace možnou i použitelnou. Vytěžení některých souvislostí je umožněno za cenu zanedbání, přehlédnutí a ztráty souvislostí jiných, za cenu ztráty původní úplnosti a celistvosti bytí. Proto naše vědění provází umělost, a proto takové vědění se povznáší až k výšinám našich možností bytí. Za to však je zaplacena daň v podobě ztráty souvislostí. Ztráta souvislostí se v některých aspektech může stávat až ohrožením myšlenkových a duchovních hodnot.

3. OHROŽENÍ ZTRÁTOU SOUVISLOSTÍ

Ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot ztrátou souvislostí je jedním z nejvážnějších ohrožení, které krizi civilizace provází. Běžně dosud není věnována pozornost souvislostem z hlediska jejich narušení anebo z hlediska jejich ztráty. Souvislosti, ve kterých a ze kterých žijeme, nám připadají natolik samozřejmé, že si neuvědomujeme jejich smysl pro bytí jsoucna vůbec. S překvapením můžeme konstatovat, že dosahuje- li věda horizontu svých možností, je tento úspěch provázen ztrátou souvislostí bytí.

Pokusíme-li se sledovat ohrožení života na Zemi v souvislosti s vědeckým věděním, nenacházíme nikdy dostatek důvodů ke zkratkovité odpovědi, že věda sama a vědění samo je příčinou všeho zneužití a všeho zla. Spatříme však jiný obzor vědy a vědění. Veškeré zvyšování dokonalosti vědění a přírodovědy je uskutečňováno jako specializovanost obrácená k partikularitě. Pak již princip neustálého rozvíjení zdokonalujících se dovedností je ve svých důsledcích autodestruktivní a letální. Partikulace rozrušuje souvislosti (nelze jinak). Ve ztrátě souvislostí se vytrácí lidskost již tím, že se spoluvytrácí bytostný vztah k souvislostem bytí: příroda začíná být pojímána odcizeně a předmětně, podmanitelně, ovladatelně, přeměnitelně a služebně. Nakolik věda má mnohé prostředky k ochraně člověka a života, nemá při narušení souvislostí bytí žádný vlastní důvod k takové aktivitě. Všechny motivy etického smyslu pro záchranu člověka a života mají jiné myšlenkové zdroje, než jaké plynou z úzkých partikulárních specializací vědy a vědění. Z vědění dosahujícího horizontů svých možností nepřicházejí motivy k moudré zdrženlivosti, porozumění a chápání, pokoře a střídmosti ani motivy k jednání v osobní odpovědnosti vůči jinému a za jiné ve službě, v střídmosti, v pokoře, v osobní angažované oběti pro druhé z lásky a pro čisté svědomí. To znamená, že samotné výsledky vědeckého poznání na prahu nejvyšších horizontů nejsou žádným motivem pro zachování bytí, pro existenci, neb věda je k individuální existenci vposledku lhostejná. Nebude-li mít lidstvo myšlenkové a duchovní podněty z ještě jiných zdrojů, než z jakých pochází tradice vědy od antiky až po její dnešní horizonty, nemá vědecko-technická civilizace důvody ke svému zachování a neubrání se rozpadu a záhubě. Consolatio philosophiae .

Ztráta souvislostí je jedním z největších a nejnebezpečnějších ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot. Jejich obnova nepřichází z důvodů vědění něčeho a z důvodů přesvědčení o něčem. Není žádné vůdčí ideje, která by sama o sobě poskytovala bezpečí (hrůzy 20. století toho jsou důkazem). Proto se někdy v této souvislosti mluví o konci dějin, proto se v této souvislosti mluví oztrátě lidství. Přimknutí se vědeckotechnické civilizace k hodnotám v konzumním, komerčním a globalizujícím životním stylu poskytlo klamný pocit příjemné pohody a bezpečí, aby člověka připravilo o jeho lidství, aby znemožnilo pravdivou autoreflexi postavení a místa člověka ve světě, aby v odcizení se přirozenosti byl člověk ve svém porozumění a pochopení sobě samému oloupen o souvislost bytí, když ztrácí svoji důvěru ve smysl transcendence. Pravdivá autoreflexe zůstává prozatím rozostřena a zamlžena. Přispívá k tomu rozšířená nedůvěra v transcendentalitu a nedůvěra vmožnost objektivní pravdy. Důsledkem může být myšlenková a duchovní uzavřenost člověka.

Nedůvěra v transcendetalitu uzavírá individuum i společnost do bezobsažnosti žití smyslu života. Jakékoliv kultivování mysli a ducha vyzní naprázdno, jestliže se přijme životní styl hédonistické povahy. Není pro co žít, nemá smyslu nic, co je anebo co by mohlo být za horizontem uspokojeného a ukojeného individualisticky žitého jáství. Věda a vědění pak nemůže poskytnout ani motivaci jít za obzor s osobním nasazením, s překonáváním obtíží a nesnází, s vydáním sebe pro jiné. Věda a vědění pak postrádají smyslu. Vytrácí se smysl žití s lidmi a pro lidi. Vytrácí se smysl pro přirozenost. Uzavření se v individuálních požitcích (konzumnost, komerčnost, globalita) uzavírá smysluplnou cestu k myšlenkovým a duchovním hodnotám, které zůstávají mimo zájem jako něco nadbytečného, vzdáleného, nakonec cizího až dokonce nepřátelského. Ztráta souvislostí bytí triumfuje u jednotlivce i společnosti. Věda je kupována a prodávána. Filosofii si sotva kdo koupí. Věda se někdy pokouší hájit se a bránit se před iracionalitou, pavědou, pověrou a hloupostí.

Ve filosofickém životě se ztráta souvislostí bytí ukazuje v mnoha podobách noetických selhání s následky pro ontologická porozumění a pochopení. Nedůvěra ve skutečnost a v možnost objektivního poznání je provázena mnohými ontologickými pochybeními zaviněnými noetickou nedůsledností. Jen tak se mohlo stát, že filosofie sama postupně opustila svá témata o bytí v celé šíři jejich možného dosahu a kultivovaně se rozpouští do zbývajících oblastí, kde se necítí být vytěsněna úspěchem jiných věd anebo dokonce vytlačena sama sebou z důvodů svých vlastních nesnází. Krize filosofie se projevuje podobně jako třeba v matematice, ve fyzice a v jiném vědění. Filosofická krize byla mnohými mysliteli konstatována a reflektována stejně rozmanitě, jako jsou rozmanité samy filosofické proudy a systémy. Filosofické myšlení poslední doby ztratilo vzájemnou souvislost a silně si protiřečí, navzájem se umlčuje, pak utichá a opět pro něco zahoří, má mnoho podnětů, dokonce má mnoho podnětů hluboce lidských, myšlenkově varovných a životně důležitých, zároveň nemá filosofické myšlení dostatek odvahy obhájit svoji kompetenci tam, kde jsou prakticky úspěšní jiní. Filosofie podléhá motivacím a tlaku z nefilosofických oblastí. Filosofie přestává být oporou pro rozumění a chápání těm, kteří nějaké porozumění a pochopení hledají. Filosofie dostatečně nevyužívá výsledků poznání speciálních věd, především věd přírodních, aby onomu vědou fixovanému vědění mohla poskytnout sókratovskou otevřenost porozumění a pochopení, která dává nahlédnout na vlastní nevědomost k prohlédnutí a k porozumění. Filosofii se nedaří srozumitelná odpověď na úspěšné vědění dosahující horizontů svých možností, ani odpověď na klasické otázky, které nelze proklamativně umlčet jako překonané, jestliže se v naléhavosti tázání znovu navracejí. To vše jsou důsledky ztráty souvislostí. Sotva by bylo možné vše vyřešit jen a jen pouhým filosofickým návratem ke klasickým systémům; je třeba odpovědí v souvislostech bytí, a to i v souvislostech novodobého vědění imyšlenkového rozkladu.

Mezi jiným filosofie ustoupila před svojí možností porozumět přirozenosti, pochopit FYSIS před umělostí, kterou je přírodní a společenské prostředí přeměňováno. Uniklo tak porozumění FYSIS, kde smysl přirozenosti je jiný, než jak je chápána příroda fyzikou. Ve ztrátě souvislostí bytí filosofie neutvořila novodobě filosofii přírody. Takové rozumové poznání by mohlo být vůči přírodním vědám komplementární (nikoliv konkurenční) na podkladě koherence v bytí. Ze stejných důvodů ztráty souvislostí bytí filosofie nenabízí dostatečně uspokojivé porozumění analogickým a transcendentálním aspektům jsoucna při kritické reflexi podmínek zkušenosti získaných přírodními vědami. Výsledkem zpřetrhaných souvislostí bytí je, že filosofie se vůči úspěšným vědám staví osamoceně a nejistě, neurčitě. Ztráta souvislostí bytí je umožněna nedůvěrou k transcendentálním hlediskům, které nabízejí takové obecné pojmy, jejichž rozsah je dán přes veškeré jsoucno. Od takových pojmů lze očekávat také obsah, který ponese objektivitu poznání povahy jsoucna. Tím se ozývá odsunutý problém univerzálií v podmínkách vědy a vědění na horizontech možností.

Vědění, které se stává informačně nepřehledným, slevuje z nároku na svoji úplnost a transcendentalitu. Praktická a pragmatická hlediska jsou určující pro stanovování didaktických cílů. Jestliže postrádají transcendentální aspekty, ponechávají jedince smyslem vědění nedotčeny. Důsledky pro vzdělání a pro myšlenkové a duchovní hodnoty jsou na pováženou. Ve znalostech se ztráta souvislostí ukáže jako nejedna neznalost anebo nepřesnost. Ztráta souvislostí umožňuje opouštět některé obsahy vědění jako nadbytečné a zbytečné. Není žádného spolehlivého kritéria pro určení toho, které obsahy vědění jsou zbytečné anebo nadbytečné. Může tomu být i tak, že se opouštějí (i programově) takové obsahy vědění, které by mohly jedince uvádět do myšlenkově a duchovně aktivních souvislostí. Zpřetrhání souvislostí vystavuje některé obsahy vědění zapomínání. V prostředí myšlenkového rozkladu lze očekávat, že opouštění a zapomínání budou vystaveny obsahy, které by opuštěny a zapomenuty být neměly. Lze tak očekávat i to, že opouštění a zapomenutí budou vystaveny obsahy, které jsou svojí povahou nějak náročné. Může tomu být vystaveno cokoliv, co vyžaduje myšlenkovou anebo duchovní námahu. Vědecko- technická civilizace stojí na základech matematiky a fyziky. Často potkáte jednotlivce, kteří si kladou za čest, že matematiku nikdy nepochopili a neuměli. Fyzika není součástí kultury širokých vrstev. Jsou jednotlivci, kteří považují vědu za zničující a nepřátelskou. Jiní se před věděním co nejvíce noří do iracionality, pověr a pavěd. Připadají si tak dobře a jsou tím uspokojeni. V takovém a podobném klimatu velmi upadá nárok na kultivovanost myšlení a řeči. Nepřesnosti a zkreslování jsou tak běžné, že si jich mnoho lidí nevšímá, natož aby se nad nimi pozastavovali. Jazyk se přizpůsobuje méně vzdělaným vrstvám, jejich slovům, výrazům, výslovnosti, způsobu psaní, zejména psaní slov řeckého a latinského původu. Slovo filosofie má svůj původ v řeckém SOFIA (moudrost, vědomost, znalost), nikoliv v řeckém ZOFOS (mrákota, večer, temno, západ). Jestliže pravopis doporučuje psát filozofie, pak v jiném případě se bude přece jenom stále psát třeba pansofia. Ve sníženém nároku na kvalitu a kultivovanost vědění se snadno leccos významově uvolňuje, zaměňuje anebo přepisuje do jiných souvislostí a významů. Není pak daleko od toho, aby mnohé obsahy, které nesou myšlenkové a duchovní hodnoty, byly zlehčovány, zesměšňovány a znevažovány. Síla paží pro některé znamená více než kultivovanost mysli a ducha. Vulgárnost a brutalita jsou toho jen průvodním jevem.

Do myšlenkové a duchovní vyprahlosti a netečnosti upadne ovšem každý, kdo nenalezne smysl transcendentálních aspektů porozumění a pochopení sebe sama a svého postavení. Mohlo by se zdát, že výchova a vzdělávání mají svůj úkol nadějně před sebou. Není tomu tak. Kultivovanost, pěstěnost v hédonistickém životním stylu není k ničemu, jestliže uniká sám smysl života. Smysl života není a nemůže být knižní. Smysl života má své zakotvení ve způsobu bytí. Porozumění a pochopení bytí poskytuje podobu životnímu stylu. Bytí pochopené a porozuměné v souvislostech má transcendentální aspekty. Jsou to přesahy, které lze považovat vždy za pravdivější, za skutečnější, za realističtější, než čím by byla myšlenková a duchovní prázdnota bezcílného žití, beze smyslu života, bez souvislostí. O povaze svého přesahu si rozhoduje každý jednotlivec sám za sebe. Takový je totiž jeho život, který se naplňuje událostmi a příběhy, na něž se pak vzpomíná a k nimž se jednotlivec navrací ve svých vyprávěních. Když se člověk blíží svým horizontům, ubývá mu možností příběhů a událostí, život se postupně mění ve vyprávění. Nakonec už nebude možností dalšího dění a zůstane už jen a jen poslední vyprávění.

Při ztrátě souvislostí postrádáme pojítko, které by ucelovalo myšlenkově a duchovně roztříštěné obsahy. S odvoláním na to, že úpadek vzdělanosti provází poslední století a že ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot je jedním z projevů globální civilizační krize, lze mít za to, že absence takového pojítka je objektivním důsledkem nepochopení a neporozumění bytí. Je to zřejmě nutný následek nedůsledných noetických a ontologických předpokladů moderního vědění a praxe. Kritická reflexe možností zkušenosti a vědění a s tím i přezkoumání mohutnosti smyslového a rozumového poznávání je pak jen na místě. Filosofie tak má znovu velmi těžký úkol a může mnohé vykonat. To neznamená, že by změna životního stylu, který oslabuje možnosti přežití, byla v dohledu. Daleko spíš lze očekávat dlouhodobou vyprázdněnost životního smyslu a nezájem. V takové nepřízni pro myšlení a pro životní styl nikdo neví, co dělat. Přijímat lze rozdílné i odporující si cesty. Lze se osobně zříci některých výhod a požitků. Lze se zastávat některých obsahů vědění. Je možné vystupovat, vysvětlovat a přesvědčovat. Je také možné ve vší tichosti uchovávat, ochraňovat a rozvíjet myšlenkové a duchovní hodnoty ve společenstvích a v komunitách pro všechny, kdo mají anebo kdy budou mít zájem. Je také možné pracovat otevřeně pro kohokoliv (exotericky) anebo vysoce náročně pro připravené spolupracovníky (esotericky). Myšlenkové a duchovní hodnoty potřebují ochranu mnohými způsoby a rozmanitými cestami.

4. OCHRANA, PĚSTOVÁNÍ A ROZVOJ MYŠLENKOVÝCH A DUCHOVNÍCH HODNOT

Rozhodneme-li se pro ochranu, pěstování a rozvíjení myšlenkových a duchovních hodnot tváří v tvář jejich ohrožení a tváří v tvář ohrožení civilizace a života na Zemi vůbec, vyvstanou naléhavě otázky. Uvědomujeme si, že horizontů vědění a ukončení úkolů dosahuje fixované, metodologickými úkoly uzavřené vědění institucionalizované vědy. Sókratovsky otevřené, neuzavřené a nekonečné vědění nevědění pootevírá možnosti jinému porozumění a pochopení a tím nás nestaví před horizonty splněných a naplněných úkolů. Zato sókratovské vědění nevědění nelze vyjádřit knižně. Ono srovnání fixovaného vědění a volného porozumění přivádí k otázkám etického přehodnocování vědění. Pro přežití se zřejmě bez etických otázek o vědění neobejdeme. S těmito otázkami se budeme zároveň ptát na to, jak je možné, že tak obsáhlé vědění, dosahující až svých horizontů, samo o sobě nemůže poskytnout dostatek jistoty, bezpečí a ochrany před možným zánikem přicházejícím z užití a zneužití vědění. Budeme se ptát, proč s příznaky možného nerozumného a nepřirozeného ukončení civilizace a života filosofie ustává, umlká a sama někdy hovoří o svém ukončení (dílčím i celkovém). Musíme se ptát se vší naléhavostí po zdrojích toho, co umlčuje myšlenky, co umlčuje myšlenky přinejmenším sebezáchovné. Shledáváme, že věda na svých horizontech má mohutnost přetváření v dalekém dosahu, zdaleka přesahující oblasti možností existence jedince. Věda je přesažná, zatímco jedinec svoji přesažnost ztrácí. V této situaci si jedinec možná uvědomuje nebezpečí globálního zániku i možná vnímá myšlenkový a duchovní rozklad, ale pociťuje marnost svého osobního počínání a přitom smrt celku mu připadá mnohem vzdálenější než vlastní smrt individuální. Tak se jedinec i společenství uzavírá poněkud do sebe a pro sebe. Věda, která může přetvářet přírodní a společenské prostředí v měřítkách od mikrokosmu až po makrokosmos, věda, která by mohla mít prostředky k ochraně a obraně před zhoubnými vlivy a tendencemi, není zároveň schopna vysvětlit důvod smysluplnosti existence člověka a života. Jaké jsou důvody, proč by měl člověk přežít? Jaký že má smysl existence člověka, jaký smysl a účel má věda, jaký smysl a účel má život, jaký smysl a účel má kosmos, jaký smysl a účel má jsoucno? Co je jsoucno jako jsoucno a co je bytí? To jsou otázky, ke kterým se věda necítí kompetentní. To jsou otázky, které mnozí filosofové považují za uzavřené a za překonanou zátěž myšlení. Věda jednoduše existenci člověka předpokládá. Pokud věda konstatuje globální nebezpečí, suše hovoří o vesmíru před člověkem, s člověkem i po něm. Nijak se neptá po důvodech a smyslu, proč by měl člověk být, proč by měl být život. Přitom ani věda, ani filosofie dostatečně nereflektuje, že v otázkách, které se týkají smyslu existence člověka a které se týkají smyslu života a živého vůbec, je možná odpověď smyslu daleko přesahující logiku věci i daleko přesahující existenci jedince i rodu. Dosah otázky smyslu života a živého přesahuje zpřítomněné bytí někoho a něčeho. Dosah otázek po důvodech bytí je přesažný, je transcendentální. Pokud bude lidstvu chybět smysl života a bytí, bude lidská činnost ve svých důsledcích autodestruktivní. Bohatí i chudí nemohou mít dostatek porozumění pro otázky smysluplnosti života a porozumění z vědění; jedni se cítí uspokojeni ve svých potřebách, druzí jsou nenasyceni v nejzákladnějších potřebách, v obou případech chtějí mít více a zároveň ztrácejí zájem o myšlenkovou a duchovní angažovanost v přesažnosti. Nebezpečí úpadku a zániku se rozvíjí ze všech možných dílčích postojů individuální skrytosti, lhostejnosti, nezájmu, mlčení, tichosti, ale také z neskromnosti, nepokory, hlučnosti, vulgarity a brutality do obludných souvislostí v podobě společné ztráty vztahu k čemukoliv přesažnému, transcendentálnímu, nacházejícímu se za dosahem osobních a skupinových horizontů. Pak často ani nelze tušit ztrátu životodárných souvislostí, zapomenutost přirozenosti, zapomenutost světa, zapomenutost smyslu života, uzamčenost bytí. V takovém prostředí ohrožujícím myšlenkové a duchovní hodnoty má smysl ochraňovat, pěstovat a rozvíjet vše, co člověku přináší transcendentální smysl života v bytí. Znovuobjevit smysl pro dokonalost a analogii jsoucna v prostředí vědy a techniky rozvinuté až na horizonty dostupných možností může přinést sebezáchovné porozumění. Proto filosofie nemlčí, možná jen dříme. Myšlenkové a duchovní hodnoty je zapotřebí ochraňovat, pěstovat a rozvíjet v kritické reflexi se zřetelem na výsledky i důsledky vědy, techniky a filosofie. V tom má filosofie poslání i úkol dosud nebývalé povahy. Pro filosofii jsou její poslání a úkol v prostředí vědeckotechnické civilizace natolik nové, že má filosofie příležitost obnovit své pohledy i k těch oblastech, které v novověku sama opustila a vyklidila před úspěchem a účinností vědy a techniky.

5. ZÁVĚREM AUTOROVO VYZNÁNÍ:

Tato stať byla napsána v myšlenkově rozkolísané době s upřímným pocitem obav z ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot, z mnohé dobové necitlivosti k nim a nezájmu o ně. Takové obavy pramení z mnoha příznaků myšlenkové roztříštěnosti a zároveň z výsledků a důsledků obdivuhodně úspěšné a účinné vědy a techniky, které otevřely dveře dokořán umělosti v prostředí přírodním a společenském, včetně povahy vědění. Okolnosti této povahy radikálně mění možnosti porozumění a pochopení životně důležitých otázek a filosofii tak uvádějí do dříve netušených souvislostí úzkosti a naděje. Ktomu vdějinách filosofie není ani lepší, ani horší filosofie. Může být filosofie jen dobrá, nebo špatná (a v tom případě žádná). Z celé rozmanitosti a roztříštěnosti všech možných filosofických směrů, proudů a pojetí ze všech dob můžeme nacházet souvislosti v kladených otázkách. Souvislost tázání pak činí každou filosofii (včetně těch, které se nám nelíbí anebo se kterými nechceme či dokonce nemůžeme sympatizovat) v nějakém hledisku smysluplnou a něco významného vypovídající opravdě a skutečnosti. Odtud pak pochází pro kritickou reflexi závazek nalézat souvislosti smyslu jako předpoklad každého kultivovaného myšlení. Zprvu, než jakýkoli smysl tázání a odpovědí vystavíme kritické reflexi, je neopominutelnou podmínkou bez zaujatosti a bez předsudků nahlédnout myšlenkové pozice toho, co a proč je myšlenkově v tázání smysluplně nahlíženo a co a proč je jako odpověď důležitého smysluplně sdělováno. Jen tak se můžeme zhostit úkolu kritického přezkoumání podmínek, za nichž můžeme či dokonce musíme a za nichž nemůžeme či dokonce nesmíme přiznávat otázkám a odpovědím oprávněnost. Povaha vědy a techniky proměnila svět a to není ve filosofické kritické reflexi možné přehlédnout. Proto současné filosofické myšlení musí nutně brát v potaz povahu těchto proměn a to i ve vztahu k filosofiím minulým. Proto rozmanitá filosofická pojetí můžeme reflektovat třeba od úrovně jejich adekvátních interpretací až na úrovně jejich novodobě volného výkladu. Jsme-li k tomu inspirováni souvislostmi otázek a odpovědí v nějakém filosofickém pojetí, pak současnost vyžaduje, aby kritická reflexe neopomíjela ani filosofickou souvislost smyslu nad myšlenkovou rozmanitostí a rozporností, ani souvislost smyslu nad vědecko- technickým poznáním a proměnou světa, neb jak filosofická různorodost, tak otevření přírody do umělosti přeměn totiž ve svých výsledcích a důsledcích něco významného vypovídají o povaze skutečnosti a o pravdě, o možnostech našeho poznání i konání. K ochraně, pěstování a rozvíjení myšlenkových a duchovních hodnot patří kritická reflexe. Ta má však své opodstatnění především jako tázání a odpovědi ve smysluplných souvislostech k dnešku. Kritická reflexe vychází zmyšlenkového tázání, hledání a tvoření. Ochraňovat znamená tázat se v souvislostech bytí a stát tak v široké a transcendující otevřenosti k pochopení a porozumění. Pěstovat znamená hledat inspirující souvislosti, nalézat řád dobra, krásy, harmonie, koherence. Rozvíjet znamená tvořit, vytvářet a naplňovat nové souvislosti, dříve nepoznané a neuskutečněné a neztrácet přitom ze zřetele jejich etické hodnoty, obohacující a rozvíjející mysl a ducha. Jsme takoví podle toho, o čem a jak smýšlíme.

Poznámka:

1. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., str. 256, Rozklad antiky.