Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 19. 

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R. Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

32. Trvalý odkaz antiky

N: Kdysi jsi mě překvapil myšlenkou, že na antiku není nutné pohlížet jen historickým a čistě popisným způsobem. Podle tebe v sobě skrývá i něco vzácného a je úkolem filosofa vynést její hodnotu na světlo. Byl bych rád, kdybys mi k tomu něco řekl. Nebudu před

tebou zamlčovat svoji skepsi. Tvůj podnik návratu k antice mi připadá jako předem odsouzené pátrání po ztraceném ráji. Kdo na takový ráj nevěří, nepřikládá vůbec žádný smysl jeho hledání. A já k těmto nevěřícím Tomášům patřím.

F: Jestli se domníváš, že v antice vidím nějaký ráj, po jehož obnovení toužím, mohu tě hned na místě uklidnit. Žádný zlatý věk s antikou nespojuji.

N: Proč si tedy slibuješ něco zásadního od návratu k ní?

F: Tím návratem mám na mysli obrácení naší pozornosti k některým momentům antického myšlení a k jeho patřičnému zvážení. Právě při tom se může ukázat, že nám někteří antičtí autoři mají co sdělit

i dnes.

N: Slovo antika už samo o sobě působí dost odpudivě. Alespoň já mám takový dojem. Předpokládám, že pochází z latinského adjektiva antiquus, což znamená starý či starobylý. Jak by nás něco tak pradávného jako antika mohlo inspirovat v naší dnešní době? Tvůj pokus o aktualizaci této archaické a již zašlé epochy nedokážu nijak pochopit. Podobně by se choval člověk, který by si nejprve moderně vybavil domácnost a pak by si do kuchyně nanosil otlučené a zadrátované hrnce po své pra-prababičce. Byl by všem tak akorát pro smích.

F: Vyšel jsi z významu slova antika, který tě odkázal na to, co je staré, a tudíž nutně překonané. Avšak slova a jejich etymologické významy nás ne vždy dobře orientují v problémech, při jejichž promýšlení tato slova užíváme. Je třeba jít hlouběji a namísto slov se zaměřit na pojmy. Co se takhle nejprve ujistit o tom, jaký je obsah pojmu antika?

N: Copak se nějak zásadně liší od etymologického významu slova? Zrovna v tomto případě bych vsadil na jejich totožnost. Vždyť i pojem antika bude muset zohlednit časové hledisko, a proto vyjde najevo beznadějná dějinná propast, která nás od tohoto období dělí.

F: Časová propast ještě nic neříká o tom, zda se nad ní nedá vystavět nějaký most. Mám tady jeden pramen, který bych chtěl při vymezování antiky použít. Poslouchej dobře a zkus si tipnout, odkud následná citace pochází: „Antická kultura má v sobě něco jedinečného, co se jinde na světě neobjevilo, něco, co je životodárné ve všech dobách, co se udržuje a co s prospěchem oplodňuje kultury jiné. To má na rozdíl od jiných velikých kultur – míním především velké kultury východní, čínskou a indickou –, které to, co antika nedovedly… Antika dovedla… být oním fermentem,

který jiným kulturám pomáhal se rozvíjet. Bylo to možné díky řeckému a římskému duchu, jasnému, pronikavému, s živým smyslem pro realitu… Ve filosofii podala antika výkony nesmrtelné, takže je nasnadě otázka, proč se to mohlo stát právě v řeckém

světě.“ Tak co, kdo by mohl uvedeným způsobem charakterizovat

antiku?

N: To je opravdu hodně silná káva. Sázím na nějakého ultrakonzervativního myslitele. Nyní chápu, proč jsi před chvílí mluvil o mostu mezi naší současností a dávnou antikou. Asi tě k tomu přivedl tebou citovaný autor, jenž se o antice vyjadřuje jako o něčem

životodárném pro všechny doby a jako o fermentu pomáhajícím přinášet plody i v jiných kulturách. Protože vynáší do nebes nesmrtelný výkon antické filosofie, určitě se bude jednat o nějakého zkostnatělého idealistu, který ještě věří v nevadnoucí zásluhy prastarých mistrů. Ale s touto strategií si na mě nepřijdeš. Postupuješ totiž způsobem, jemuž musím upřít své uznání.

F: Skutečně? V čem jsem se dopustil nepřijatelného zkratu?

N: Od začátku se mě snažíš přesvědčit o cennosti antického dědictví, o jeho aktuálnosti pro dvacáté první století, a jako důkaz uvádíš citaci nějakého nadšence, který propadl iluzi o nepomíjivé nádheře antiky, a proto ji popisuje těmito exaltovanými obraty. Půjde

asi o nějakého klasického filologa zamilovaného do řečtiny a latiny, za jejichž obzorem už podle něj panují jen nejčernější temnoty. Promiň, ale tohle ti opravdu neuznám.

F: Co kdyby se ale jednalo o autora, který je mimo jakékoli podezření z nekritického obdivu k antice? Co kdyby text pocházel od myslitele, pro něhož teprve budoucnost slibuje dějinné vyvrcholení?

N: Pak bych byl ochoten uvedený popis akceptovat. Jenže ono to je trochu jinak, viď? Tak nedělej drahoty a už konečně prozraď, odkud jsi úryvek přečetl.

F: Raději se posaď, aby to s tebou nepraštilo. Citace je vzata z předmluvy k Encyklopedii antiky vydané v roce 1974 Československou akademií věd a jejím autorem je prof. Ludvík Svoboda. Jsme tedy v době plné normalizace a přehnané vyvyšování antiky by v té době znamenalo ideový delikt proti vládnoucímu marxistickému učení. Samozřejmě, že jsem tento pramen nevybral náhodou. Kdybych výměr antiky převzal od

nějakého myslitele, který by mohl být viněn z nekritické pozitivní předpojatosti k ní, tvoje výtky bych musel bezvýhradně přijmout. Vidíš však, že jsem nelovil v žádných „ultrakonzervativních“ vodách. Komunisté byli daleci toho, aby v antice spatřovali nějaký vzor či

nadčasovou hodnotu, a přesto je výše uvedený výměr z jejich dílny spravedlivý.

N: Kdybys řekl, že jsi citoval slova Červené Karkulky, byl bych méně překvapen, než když jsi uvedl názor lidí s červenou průkazkou. Nedokážu si to v hlavě uspořádat.

F: Ačkoli se jedná o naše názorové oponenty, dokázali uznat velikost a důležitost díla, které za sebou antika zanechala. Samozřejmě, že se s nimi rozejdeme např. v konkrétní interpretaci významu prací Platóna a Aristotela, nicméně jejich popis antiky můžeme použít jako naše vlastní východisko. Když se od tohoto celkového úvodu k Encyklopedii přesuneme k samotnému heslu

antika, čteme zde následné: „Antika… dnes označuje časový úsek starověku, ve kterém vznikly a rozvinuly se ve výtvarných uměních i krásné literatuře, ve vědě i filosofii, v politické teorii i praxi, zásluhou řeckých a římských tvůrců, kulturní hodnoty, které se staly základem

evropské – a jejím prostřednictvím do značné míry i světové – vzdělanosti.“

N: Něco takového se už dnes neslyší. Připadá mi, že k mému sluchu doléhají slova z pradávného světa. Jako bych ve svém nose cítil pach starých archívů plných tajemných a učených spisů.

F: Prober se do současnosti. Nevšiml sis, že se v textu hovoří o kulturních hodnotách vytvořených antickými tvůrci, o vzdělanosti a o základu, na němž tato vzdělanost spočívá? Ta slova se týkají naší doby, nemusíš ve své fantazii odlétat do zaprášených archívů.

N: Vrátím-li se do současnosti, opět mě přepadají silné pochyby. Copak je dnes možné bezproblémově mluvit o nějakých kulturních hodnotách, o základu a vzdělanosti? Vždyť jde o valutativní, kvalitativní termíny, kterými se vede hranice mezi tím, co je hodnotné a nehodnotné, založené a nezaložené, vzdělaností

a nevzdělaností. Postmoderna tuto hranici nekompromisně strhla.

F: Strhla, aby ji zase vystavěla. Postmoderní názory jsou jejími zastánci považovány za hodnotné, názory jejich oponentů zavrhují jako bezcenné a jako výraz nevzdělanosti. Jen si vzpomeň na nedávné předvolební a povolební běsnění postmoderních pravdo-láskařů. V jejich očích jsou stanoviska protivníků hodnotově

na nule, zakládají se na vratkých ideologických lžích a jsou typické pro nekultivované hospodské typy. Když se to hodí, je vzývání hodnot, základů a vzdělanosti projevem zapšklého konzervatismu, v jiných situacích se z nich naopak stává bič na jeho vyznavače.

N: S jakými hodnotami tedy antika přišla? V čem spatřovala vzdělanost? A proč by měl být její přístup poučný i pro nás?

F: Dnes zmíním jen jeden příklad z oblasti politické. Pro velké trio filosofů Sokrata, Platóna a Aristotela nepředstavovala politika žádnou cílovou hodnotu. Vyhradili jí pouze prostředečnou funkci. Co se tím míní? Znamená to, že v politice spatřovali pouhý nástroj

k dosahování nějakého důležitého cíle. Cíle, jímž nebylo nic jiného než kultivace člověka. Kultura pro ně primárně zosobňovala způsob formace člověka. Možná víš, že se na lidskou bytost dívali jako na živočicha politického, čímž vyzvedali důležitost politicky organizovaných mezilidských vztahů pro celkový rozvoj člověka. Mimo polis, říkávali, se člověk stává horší než divé zvíře. Zvířata se řídí zákony svých instinktů, ale člověku je zákon ukládán prostřednictvím polis. Jeho úloha je civilizační a kultivační. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o zákon dobrý. Řekové označovali proces formace člověka termínem paideia, což zhruba

odpovídá německému substantivu Bildung. V češtině musíme v překladu použít dvě slova – vzdělání a výchovu –, neboť oba momenty jsou v této formační aktivitě přítomny. Německé Bildung má tu výhodu, že nás vede k jednomu podstatnému znaku řecké

paideie – ke vzoru a obrazu (Bild), v souladu s nímž má formační, výchovně-vzdělávací proces probíhat. Člověk by měl být podle starých Řeků vychován a vzdělán v harmonii s pravým lidstvím, s ideálem lidství. V jeho pozici stojí lidská přirozenost.

N: Nepatřilo k tomuto formačnímu programu Řeků

heslo „staň se, kým jsi“?

F: Ano, patřilo. Jeho autorem je řecký dramatik Pindar. Myšlenka, která se za uvedeným heslem skrývá, se dá vyjádřit asi takto: Člověk musí během svého života mravně dozrát, z osoby se má stát osobností. Ale cesta k tomuto cíli není libovolná. Ukazatele na ní představují přirozené mravní zákony, které by měly být rozvedeny do konkrétnější podoby pozitivním lidským („politickým“) zákonodárstvím. Je jasné, že se zde naskýtá možnost disharmonie mezi požadavky lidské přirozenosti (toho, kým by se měl člověk stát) a požadavky držitelů politické moci. Již to je pramenem nezměrné dramatičnosti lidské existence a řada konfliktů, o nichž nás řečtí autoři zpravují, vyvěrá právě ze zmíněné oblasti. Stačí si vzpomenout na Sofoklovu Antigonu, která přestoupila příkaz krále a v poslušnosti k přirozenému mravnímu zákonu pohřbila svého vlastního bratra. Za takové postoje se platí krví. Když se oba typy zákonů dostanou do kolize, který z nich má přednost? Není lepší učinit kompromis, podvolit se tyranské vůli vládců a zachránit si tak kariéru, pohodlí, a někdy dokonce i samotný život? Ponoř se do studia antických myslitelů a budeš vtažen do prudkého víru

podobných problémů.

N: Už chápu, cos mínil aktuálností antiky. Velmi mě zajímá, k jakým závěrům antičtí myslitelé dospěli.

F: Nečekej, že byly jednoznačné. Ale právě jejich protikladnost a paradigmatická podoba, v níž byly formulovány, stimulují naše myšlení zcela mimořádným způsobem. Uvádějí nás zpět na cesty, z nichž nás postmoderna podvodně odlákala.