Na obranu svobody

Roman Cardal

Nešťastný skluz k pesimismu

8. 7. 2017 vyšel v Lidových novinách článek Davida Černého „Jak žít, není-li vůle svobodná?“ Na něj pak 12. 8. navázal rozhovor se Saulem Smilanskym s názvem „O svobodné vůli je asi lepší nepřemýšlet“. D. Černý pojal svůj příspěvek teoretičtějším způsobem, a proto má zásadnější povahu. Názory S. Smilanského už jen dokreslují, co D. Černý předložil v systematičtější podobě. Příspěvek z 8. 7. výstižně popisuje různé teze současných myslitelů ohledně lidské svobody a ukazuje, že jsou v zásadě trojího druhu – optimistické, skeptické a pesimistické. Pokud jsem výklad D. Černého pochopil dobře, vyčerpávají uvedená stanoviska celou škálu alternativních názorů na svobodu člověka. Optimisté ji hájí, pesimisté ji negují a skeptikové setrvávají v neutrální pozici, neboť se nenechávají přesvědčit argumenty žádné ze stran sporu a utíkají se k myšlenkové epoché.

Text D. Černého je přínosný v tom, že srozumitelně představuje dnešní stav diskuse na toto obtížné téma. Jeho úmysl však nespočívá v pouhém seznámení čtenářů s odlišnými řešeními problému svobody, která se střetávají na vědeckém a filosofickém kolbišti. Prezentace jednotlivých postojů plní zároveň funkci zvažování důvodů, na nichž soupeřící fronty myslitelů zakládají své argumenty. To nakonec vede D. Černého k akceptaci teze pesimistů. Je dobré si připomenout, jakým způsobem sám autor pesimismus charakterizuje:

„Pesimisté mají na své straně silné argumenty: Nemusejí pracně a většinou nepřesvědčivě vysvětlovat, jak a proč by určité procesy v našem mozku měly zakládat možnost svobody vůle, ani nemusejí vymýšlet komplikované teorie o tom, že jsme svobodní i v plně deterministickém světě. Stačí jim prostě přiznat, že determinismus platí a drží nás pevně ve své hrsti. Vrásky na čele jim však způsobuje něco jiného, právě to, co považujeme za tak důležité – jak skloubit svůj pesimismus s reálným životem, v němž milujeme a nenávidíme, radujeme se ze svých úspěchů a litujeme neúspěchů, chválíme a viníme, trestáme a odměňujeme“.

Musím nesouhlasit již s první větou právě uvedené citace. Žádné „silné argumenty“, které by podporovaly pesimistický postoj k lidské svobodě, jsem dosud nepoznal. Domnívám se naopak, že skutečně silné argumenty zaznívají z tábora některých optimistů. Omezení meritu jen na některé optimisty je zde důležité, neboť je pravda, že ne všichni zastánci lidské svobody dokáží své přesvědčení úspěšně argumentačně hájit. Proto ani nepřekvapuje, když mnohým z nich D. Černý oprávněně vyčítá mylnost jejich myšlenkových postupů.

Pár skeptických poznámek

Dříve, než se ujmu kauzy lidské svobody, vznesu několik pochybovačných otázek. Jestliže není člověk svobodný, proč by měli mít pesimisté nějaké „vrásky na čele“? Proč by měli řešit problém, „jak skloubit svůj pesimismus s reálným životem?“, který se podle nich bez iluze svobody nemůže obejít? Vždyť je-li naše jednání a myšlení zcela determinováno a nemáme-li je nijak pod kontrolou, nadhozený problém vůbec nepovstává a ani povstat nemůže. Determinující faktory našich životů se totiž o všechno postarají samy. Jen kdybychom byli z moci determinujících vlivů vyvázáni, mohli bychom si nějakou starost připustit a ptát se, jakým způsobem bychom se jí měli zbavit. Podobná obtíž se skrývá i na pozadí samotného názvu článku – „Jak žít, není-li vůle svobodná?“. „Jak žít?“ není pro nesvobodného člověka žádný problém. Žije a bude žít vždy tak, jak mu to jeho determinanty dovolí. Otázka „jak žít?“ je smysluplná pouze tehdy, stojíme-li před více než jednou možností a můžeme-li svobodně volit z různých alternativ. Rovněž autorova věta „Představa, že bychom v konečném důsledku nebyli svobodní, je pro život každého z nás mimořádně tíživá“ nepostihuje pravý stav věcí. Řekl bych, že platí dokonce její úplný opak – mimořádně tíživé je spíše vědomí naší svobody, kdežto její popření nám může přinést přímo metafyzickou úlevu.

Se stejnými otázkami se lze obrátit i na S. Smilanského. Poslední metafyzickou kontrolu lidského jednání sice vylučuje, zároveň však své čtenáře nabádá k tomu, aby se navzdory kruté pravdě o determinovanosti lidského života i nadále drželi iluze svobody. Ty, kteří se takové iluze chtějí zbavit, označuje doslova za nebezpečné. Tvrdí např., že bychom se neměli vzdávat přesvědčení o nespravedlnosti trestání nevinných lidí. Nastiňuje možnou situaci života jedinců vystřízlivělých z iluze svobody, která by ve společnosti nastolila zcela jiné poměry – došlo by ke ztrátě respektu člověka a mnohých dalších hodnot. Tomu je třeba zabránit. Je zvláštní, že si zastánce těchto pozic nevšímá nekonzistencí, do nichž se beznadějně zaplétá. Jsme-li totiž nesvobodní, nemá výzva k zachování víry ve svobodu vůbec žádný smysl, neboť buď k našemu iluzornímu přesvědčení o svobodě determinováni jsme, anebo nikoli. Kdo trestá nevinné lidi, je na tom stejně jako jeho oběti – i on je ke svému konání nucen vnějšími a vnitřními okolnostmi a jeho jednání nemůže být oprávněným terčem kritiky těch, kdo se od něj distancují. Snaha o zachování statu quo a pokus o zabránění zrodu jiné společenské situace je srozumitelná jen při existenci lidské svobody. Tu však Smilanský protismyslně neguje.

Důkaz svobody

Jak tedy vypadá silný argument na podporu lidské svobody? Pesimisté přijímají platnost determinismu. V našich životech nenalézají nic, co bychom měli pod kontrolou. Veškeré životní dějství považují za výslednici sil, nad nimiž nemáme žádnou moc. Musíme žít tak, jak žijeme, a naším autonomním rozhodováním na tom nemůžeme nic změnit. Ani naše myšlení se z této deterministické podmíněnosti nedokáže vymanit. Myslíme tak, jak myslíme, a jiné myšlenkové možnosti se nám nenabízejí. Proč tedy pesimisté negují existenci lidské svobody? Protože jsou k tomuto stanovisku determinováni – momentálním stavem svého mozku, který zase závisí na celkové momentální konstelaci univerza. Jenže pesimisté mají své oponenty – já mezi ně například také patřím. Oponenti pesimistů naopak tvrdí, že člověk je svobodný. To znamená, že zastávají názor, který stojí vůči názoru pesimistů v kontradiktorním protikladu. A i tady se ptejme jako v předchozím případě: Proč si optimisté myslí, že je člověk svobodný?

Pokud mají pesimisté pravdu, pak ze stejného důvodu jako oni – poněvadž jsou ke svému optimistickému stanovisku determinováni momentálním stavem svého mozku a celkovou konstelací vesmírných sil. Co na to řekne pesimista? Kdo má podle něj pravdu – on, nebo jeho oponent? Kdyby pesimista skutečně respektoval logiku svého deterministického kréda, musel by dát jen jedinou odpověď: Spor mezi protikladnými názory na existenci lidské svobody nelze rozhodnout, neboť oba jsou zastávány z důvodu nějaké determinanty. Optimisté i pesimisté jsou ke svým přesvědčením nemilosrdně determinováni. Osudné pro pesimistu je, že zastává platnost a pravdivost svého názoru, a názor svého oponenta deklasuje jako mylný. To si ovšem nemůže dovolit. Jak by mohl poznat, že jeho myšlení (jeho negace svobody) je determinováno k pravdě, zatímco jeho oponenti jsou determinováni k omylu?

Ve skutečnosti je situace následná: Logika determinismu vede k nezjistitelnosti pravdivostních hodnot různých myšlenkových stanovisek, poněvadž všechna jsou stejně determinovaná. Pesimista přesto nárokuje platnost a pravdivost pro svoji vlastní pozici. Tomu se ve filosofii, ale i v našem každodenním myšlení, říká rozpor. Pesimismus je rozporný, a tedy nutně neplatný. Obhájci pesimismu, kteří tuto hrozbu rozpornosti vnímají – a D. Černý o ní dobře ví – se rádi uchylují k námitce, podle níž deterministovo/pesimistovo popírání svobody odpovídá skutečnosti. Mluví o pesimistově determinaci k pravdě, která není jeho zásluhou, ale šťastnou výhrou v loterii kvalit myšlení. Omyl se mu vyhnul zcela náhodně, sám k tomu nijak nepřispěl. Jeho mozek je prostě naprogramován tak, že funguje v režimu pravdy.

Opět zde ovšem dochází k výpadku kritické sebereflexe. Jakýkoli argumentační manévr pesimisty, včetně jeho nároku na pravdu, není ničím jiným než nekontrolovatelnou výslednicí determinačních sil. Pesimista nemůže nijak vyloučit, že determinace k pravdě působí na straně odpůrců jeho názoru. Svou údajnou výsadu myslet pravdivě odpírá zastáncům svobody bez přiměřeného důvodu, který se jako důkazně zajištěný v jeho mysli nikdy nemůže vyskytnout. Nemá žádné právo spoléhat se na svou domnělou determinaci k pravdě, nemá o ní žádné jisté poznání. Sice si ho bezstarostně nárokuje, ale jak legitimitu tohoto nároku dokáže? Dalším tvrzením o své determinovanosti k němu? Prostá konstatace determinovanosti k pravdě a její důkaz se pak ničím neliší. Svou veritativní hodnotou nijak nepřevyšuje konstataci optimistů, která má zcela opačný význam – i oni tvrdí pravdivost svého pojetí svobody. Mezi dvěma konstatacemi, nakolik jsou pouhými konstatacemi něčeho, nelze ve věci pravdivosti a platnosti rozhodnout. Determinista je přitom fatálně odsouzen k pouhým konstatacím determinovaných stavů mysli, protože se zbavuje schopnosti řídit vlastní myšlení směrem k dokázanému závěru. Posun pesimisty k tezi o své determinovanosti k pravdě mu tedy z jeho argumentační nouze vůbec nepomůže.

Hlubší analýza nepřijatelnosti popírání lidské svobody by vyžadovala obsáhlejší pojednání. Je dobré alespoň upozornit na pozadí determinismu, které je v rozhovoru se S. Smilanským jasně odkryto. O determinismu se v něm mluví jako o představě, podle níž je celý svět, včetně člověka, určený přírodními zákony a předcházejícími stavy světa. Smilanského determinismus je důsledkem redukce filosofického pohledu na empiricky dostupné stránky skutečnosti, v nichž exaktní věda hledá kauzální vztahy mezi fenomény. Vysvětlit znamená nalézt příčiny a podmiňující faktory daného jevu, pochopit, proč a jak se něco děje. D. Černý i S. Smilanský vyznávají, že dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil, jak a proč je svoboda možná. S tím je třeba souhlasit. Klasičtí obhájci svobody ale v této poloze neuvažují. Přiznávají, že o konkrétním jak a proč svobody nic nevědí. Vědí pouze, že svobodu lze negovat pouze za cenu sebe-vyvrácení. Vědí také, že redukce myšlení na empirii končí ve slepé uličce. Žádnou zkušeností totiž nelze doložit, že zkušenost je výlučným zdrojem lidského poznání. Empiristická teze je meta-empirickou, metafyzickou tezí, která je tudíž zasažena vnitřním rozporem.

Jaký je důsledek naznačeného myšlenkového kolapsu pesimismu? Kategorická nemožnost popírání lidské svobody. Nevíme sice, jak je lidská svoboda možná, víme však s naprostou jistotou, že je jí každý z nás v té či oné míře vybaven. To je dobrá zpráva, za níž se však otevírá hrozivá propast odpovědnosti s veškerými jejími implikacemi.