Embedded Files
Miloslav Bednář
(Dokončení z Distance 2/16)
Editor sborníku Marek Hrubec se ve svém následujícím příspěvku „Sociální spravedlnost v globálním kontextu. Extrateritoriální uznání globálních chudých“ zabývá jedním z témat, jež do značné míry pokládá za nespravedlnost globálního, resp. transnacionálního kapitalismu (srov. s. 143-179), již také označuje jako soudobý globální režim. (srov. s. 150) Ten má být viníkem existence hladovějících a extrémně chudých. Hrubec se domnívá, že v nynějším světě ztrácejí „národní státy“ vliv, „zatímco transnacionální korporace a mezinárodní finanční instituce jej výrazně posilují“, a mají tedy odpovědnost za hlad a extrémní chudobu. A je tedy třeba, aby ji skutečně nesly. (srov. s. 164)
Něco takového ale může podle autora zajistit jen globální nadnárodní regulace. Než se tak stane, je mezi tím třeba něco dělat i v rámci existujících států. (srov. s. 171) Nyní tak populární, Hrubcem nekriticky přijímané, původně marxistické ideologické tvrzení o postupném konci éry národních států je však neprokazatelné. Státní suverenita jako ústavní svrchovanost je platnou skutečností jak silných, tak i slabých států. Domněnka, že nadnárodní globální regulace je zákonitou budoucností světa, nepřekračuje hranice ideologické víry, eliminující svobodu občanů a jejich států.
Thomas Pogge se ve svém příspěvku zabývá lidskými právy tzv. „globálních chudých.“6 Podle autora mezinárodní právo sice uznává lidská práva, ale právě tak „zakládá a udržuje institucionální struktury, které významně přispívají k porušování těchto lidských práv: základní složky mezinárodního práva systematicky blokují úsilí chudých skupin o demokratickou vládu sobě samým, o občanská práva a minimální ekonomickou soběstačnost“. (s. 164) Podle Poggeho jsou hlavními viníky Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Ty vytvářejí jakousi nepřímou strukturu panství, kterou Pogge označuje jako globální institucionální řád, jenž je údajně uzpůsoben „ku prospěchu vlád, firem a občanů bohatých zemí a politických a vojenských elit chudých zemí“. (s. 224) A k němu nabízí alternativy, tedy globální institucionální reformu, jako je globální surovinová dividenda (srov. s. 224-6), nepřispívání „k prosazování takového institucionálního pořádku,“ kompenzace, obměny zákonných úprav ve zdanění, pracovních vztazích, sociálním zabezpečení, přístupu ke zdravotní péči a vzdělání a změny pravidel ekonomických transakcí (srov. s. 226-8). Přestože je Poggeho popis současného stavu problému ideologicky předpojatý (a tím zkreslený), některé jeho návrhy dílčích změn institucionální povahy jsou věcně opodstatněné.
Nicolaus Tideman a Peter Vallentyne se zaměřují na „Levicový libertarianismus a globální spravedlnost“ (s. 239-265). Autoři zastávají jednu z verzí levicového libertarianismu, tzn. rovnostářský způsob vlastnictví přírodních zdrojů. Tideman a Vallentyne hlásají povinnost platit za nárokovaná práva na přírodní zdroje. Podle nich se ekonomické povinnosti aktérů a států určují „hodnotou přírodních zdrojů, které si přivlastnily, a nezávisí na potřebách a relativní deprivaci ostatních“ (s. 257). V otázce, jak se mají poplatky z renty dělit, se autoři liší. Společný a samozřejmý je jim ale distributorsky pečovatelský přístup k adresátům takto potenciálně získaných poplatků, jimiž jsou podle přesvědčení autorů jednoduše „všichni občané světa“ (srov. s. 260).
Tématem pojednání Samuela Bowlese je „Egalitární redistribuce v globálně integrované ekonomice“ (s. 257-307). Autor se pokouší nalézt odpověď na otázku, jaké programy egalitární redistribuce a sociálního pojištění mohou státy (v Bowlesově terminologii „národní státy“) realizovat, pokud jednají nezávisle, a to v prostředí liberalizované světové ekonomiky (srov. s. 267). Po důkladném srovnávacím rozboru zjišťuje, „že snaha zvýšit životní standard nejhůře postavených může uspět tam, kde utlumí problémy s motivacemi, ke kterým dochází tehdy, když jsou vlastnická práva chybně definována, nebo jsou nejistá, nebo když jsou smlouvy neúplné či bohatství příliš koncentrované“ (s. 302). Bowles tak svým věcným rozborem empiricky přesvědčivě vyvrací nekritické marxistické odsuzování globalizace jako nadvládu nespravedlivého kapitalistického imperialismu nad světem.
Oleg Suša ve svém příspěvku „Problém sociálních nerovností v podmínkách globalizace“ (srov. s. 309-47) pojednává totéž téma ve zjevně protikladném duchu, což zdůrazňuje již úvodní teze, že „velké sociální nerovnosti se stávají globální i lokální překážkou sociálně-ekonomického i lidského rozvoje“ (s. 309). Zaměřuje se na kritiku „globálního kapitalismu“, jenž oslabuje mocenský vliv manažerů, dále na „globalizaci makroekonomické politiky“, a na „mocné aktéry globálního jádra“ jako je např. Světová obchodní organizace. Takto charakterizovaný „globální ekonomický systém“ údajně prohlubuje sociální nerovnosti (srov. s. 316). A to tak, že požadavek vlád, politických stran a nadnárodních organizací zvyšovat ekonomický růst, deregulovat a podporovat volný trh, jak autor sugestivně naznačuje, nezpůsobuje rozvoj společnosti, nýbrž soukromých zisků (srov. s. 316-317). Globální jádro, tedy USA, Japonsko, západní Evropa, MMF, WTO a Světová banka „tolerují protekcionismus na trzích globálního Severu, přičemž rozvojové pomoci a přímé investice podmiňují otevřením slabších ekonomik volné soutěži (politiky liberalizace). Volné toky kapitálu a přímé investice proudí ve skutečnosti mnohem více na trhy Severu než na trhy Jihu. Globalizovaná deregulační politika není kompenzována globálním ekonomickým růstem…“ (s. 317).
Akceptovat tato paušální, podstatné skutečnosti opomíjející obvinění, a chápat je dokonce jako obdobu typické imperiální praxe (srov. s. 315), není příliš realistické. Jestliže při zkoumání nebereme v úvahu politické systémy jednotlivých států, jichž se uvedené skutečnosti týkají, zcela nutně dochází k deformovanému vidění reality. Pak lze například velmi snadno obviňovat neoliberální politiku z nekonstruktivnosti vůči otázce „co dělat pro 900 milionů venkovských chudých světa a jak sladit volný obchod s rozvojovými programy účinnější pomoci“ (s. 318). Totéž se týká uváděných paušálních stížností na příjmovou nerovnost mezi zeměmi a na tzv. distributivní nerovnosti v příjmech vůbec (srov. s. 322-323). Samotný termín „distributivní nerovnosti v příjmech“ (s. 323) má ideologický podtext, implikující ideál distributivní příjmové rovnosti, charakteristický pro marxistickou ideologii, hnutí i režimy.
Suša nanejvýš problematické Stiglitzovy a Fraserovy výhrady ke složení odborných nadnárodních organizací (srov. s. 337-338), jako je MMF, v zásadě přijímá. Například Stiglitzova výtka, že MMF reprezentuje hlavně jisté bankéře (srov. s. 337), je v principu lichá. Tato organizace není politický útvar, nemá tedy politickou reprezentaci. Je totiž odborně zaměřenou organizací, a jen z tohoto hlediska lze s činností a rozhodováním MMF polemizovat. Obdobný problém věcné nekompetentnosti představuje Sušou prezentovaný požadavek tzv. demokratické kontroly toků kapitálu, resp. progresivního zdanění kapitálu k redukování sociálních nerovností (srov. s. 341). Zatím ve světě neexistuje případ, kdy by takové zásahy, motivované rovnostářskou ideologií, nevedly k hospodářskému poklesu a následnému zchudnutí obyvatelstva.
Výslovně, až militantně marxistický je pak text Ladislava Hohoše „Postkapitalizmus a prehlbovanie globálnej nerovnosti“. (srov. s. 349-364) Hohošův příspěvek je ukázkou snahy vyložit dnešní svět ideologickým prizmatem inovované marxistické ortodoxie. Autor úvodem zcela nekriticky předkládá jako samozřejmé východisko historicko-materialistické dogma o rozhodujícím postavení a neměnné podstatě ekonomického systému (zde kapitalismu), vůči němuž je politika, resp. politický systém, pouhým subsystémem (srov. s. 349). Globalizaci vidí Hohoš rigidně marxisticky, a to jako „globální kapitalismus coby jednotný světový systém řízený třídou globálních kapitalistů (formulace J. Harrise)“, jenž „funguje podle imanentních zákonů fungování kapitalistického systému, takže prospěch z globalizace nebude globální, ba co víc, bude se prohlubovat pauperizace a marginalizace celých regionů až světadílů, jako i většiny světové populace“ (s. 350).
Hohošovo pojednání předkládá apokalyptický obraz dnešního světa. Lidstvo se podle něj nyní dělí jednak na státy a skupiny, jež získají náskok v přístupu k moderním technologiím, jednak na „zbytek obyvatelstva kromě určitého počtu služebníků“, jenž „se stává přebytečným až zbytečným“. Ten pak podle Hohošovy inovace marxismu na rozdíl od Marxovy „průmyslové rezervní armády práce“ nemá pražádnou naději, že by se jeho postavení v budoucí příznivější hospodářské situaci byť jen dočasně zlepšilo (srov. s. 350). Coby vítěz globalizace nastupuje podle Hohošovy ideologie místo dosavadních vlastníků výrobních prostředků tzv. elita třetí vlny. Má se vyznačovat jakousi „novou kvalitou: schopností kontroly nad společností, a protože nemanipulují s hmotou, ale se symboly, lze je označit jako ‚symbolické analytiky‘ (termín R. Reicha)“ (s. 350-351). Autor má ale evidentní, byť nepřiznaný problém s jejich ucelenou identifikací, když nekriticky akceptuje jejich značně heterogenní, celkově mlhavé, a tak velmi problematické Töflerovo vymezení jako globálních gladiátorů, tj. entit od globálních nadnárodních korporací po teroristy, narkomafii a náboženské fanatiky (srov. s. 351).
U dalšího pohybu globalizace se Hohoš přiklání k jedné z hypotéz vzniklých na zakázku společnosti Royal Dutch Shell z r. 2005, a to k hypotéze tzv. dogmatického světa. Bezpečí a hodnoty společenství v onom scénáři převažují nad hlediskem výkonnosti. Procesy globalizace tak rozdělují společnost na menší uskupení, jež se váží na stát. Hodnotové a náboženské konflikty tak mají brzdit globalizaci, neboť prohlubují fragmentarizaci (srov. s. 352-253). Hohoš v dané souvislosti pochvalně vyzdvihuje striktně marxisticky zaměřeného sociologa Jana Kellera, konkrétně jeho líčení fragmentarizačního scénáře globalizace jako apokalyptického návratu k neorganizovanému barbarství klientelismu připomínajícího feudalismus (srov. s. 353-354). Dosavadní ekonomický růst je podle Hohoše neudržitelný, samoúčelný, je politickým fetišem vyspělé části světa a civilizaci ohrožuje „stejně jako zbraně hromadného ničení“ (s. 354). Hohoš se ztotožňuje s apokalyptickým scénářem Egona Bondyho. Podle něj vede výlučná motivace ziskem k tomu, že „nakonec zůstane jeden monopolní vlastník, jenž již vlastně zisk ani moc nepotřebuje, zůstává mu jen maximalizovat svou vlastní prestiž“ (srov. s. 355).
Hohoš se rovněž přiklání k Bondyho scénáři revoluce proveditelné právnickou elitou, jež by aplikací jí vypracovaných právních norem svrhla „nadnárodní oligarchii“ zevnitř (srov. s. 357). Pro nastolení dojmu jisté serióznosti, respektive vyváženosti svých neomarxistických ideologických úvah Hohoš ke konci svého pojednání reprodukuje kromě jiných zejména Dahrendorfovu koncepci globálního liberálně-právního řádu (srov. s. 360-362). Na závěr nicméně ideologicky konzistentně uvádí, že hypotéza globální éry práva je problematická co do praktického uplatnění, a to z jediného důvodu: Za globální vymahatelností práva musí bezpodmínečně stát „autorita, disponující prostředky k jeho vynucení“ (s. 363). Problémem demokratické legitimity globálního vynucování neomarxistické sociální spravedlnosti se nezabývá. Z hlediska jím zastávané doktríny je zjevně podružný.
Následující úvaha čínského akademika Teng Shijuna tematizuje „Civilizační tendence kapitálu a meze v nich přítomné“ (srov. s. 365-384). Není to jen okázale marxistické pojednání, jaké je u představitele čínského komunistického establishmentu akademické sféry povinností. Teng Shijun totiž předkládá jakousi apologii čínského propojení komunistického totalitního režimu s kapitalismem.
Autor vychází z Marxových ekonomických rukopisů známých jako Grundrisse, když tvrdí, že „kapitál prostřednictvím využívání přírody a společenské komunikace nejenže uspokojuje stávající lidské potřeby, ale vedle toho také vytváří potřeby nové, které posléze opět uspokojuje. Kapitál jakožto kapitál je v podstatě hybnou silou vytváření nadhodnoty“ (s. 368). Člověk tak nemá své autonomní potřeby, nýbrž je v moderní době vazalem všemocné entity zvané kapitál. Teng Shijun se zabývá vnitřními mezemi takto pojatých civilizačních tendencí kapitálu a jejich současnými civilizačními dopady. Zprvu se výslovně dotýká samotné podstaty Marxova ideologického dogmatu o kapitálu. Ta v autorově věrném podání obecně znamená, že „určení pojmu kapitálu neustále překračovat hranice nejenže předpokládá opětovné ustavování těchto ‚hranic‘, ale také s sebou nese tendenci k sebepopírání a k sebedestrukci“ (s. 371). Specifikací této Marxovy obecné dogmatiky pak představuje čtveřice tendencí: K rostoucímu zbídačování dělníků, k poklesu míry zisku při rozvoji kapitálu, ke všeobecné nadvýrobě a k přímé úměře mezi rozvojem kapitálu a tím, že se kapitál v důsledku omezení výroby užitných hodnot směnnou hodnotou „jeví jako mez výroby – a tedy i spotřeby“ (s. 373-374).
Ze čtyř imanentních tendencí, resp. mezí kapitálu, je podle Teng Shijunga nejdůležitější třetí z uvedených, tedy všeobecná nadvýroba, v níž autor spatřuje jádro „ekonomické krize kapitalismu“ a výsledek prvních dvou údajných mezí kapitálu včetně jeho snahy je překonat (srov. s. 374). S odvoláním na Daniela Bella se Teng Shijung staví za Marxovo tvrzení o rozvoji kapitalismu jako výsledku jeho vlastních rozporů, zejména úsilím „napravit neústupnou epidemii nadvýroby“ (s. 374). Dnešní podoba úvěrového systému včetně kreditních karet podle čínského komunisty potvrzuje platnost Marxova tvrzení, že „úvěrový systém a burza spočívají na nutnosti překračovat mez oběhu a sféry směny‘“(s. 374-5). A tak podle Bella zaniká protestantská etika jako základ kapitalismu.
Obecně vzato má jít o doklad jevu označovaného Baudrillardem jako „společnost spotřeby“ (srov. s. 375). Jejím určujícím rysem je, že se přirozené potřeby nahrazují kulturně a institucionálně vytvářenými potřebami, a to tak, že se považuje za „povinnost být šťastný, zamilovaný, obdivující/obdivovaný, svůdný/sváděný, začleněný, euforický a dynamický. Jde o princip maximalizace existence zmnožením kontaktů a vztahů, intenzivním užíváním znaků a předmětů, systematickým vytěžováním všech možných slastí.“7
Tento od dob Frankfurtské školy marxisty a neomarxisty přehnaně zdůrazňovaný, údajně barbarizační rys soudobého kapitalismu, resp. svobodné tržní ekonomiky, má být překonán čínským modelem instrumentalizace kapitalismu komunistickým totalitním režimem. Takto kontextuálně zasazená formulace neomarxistické ideologické apologie nynějšího čínského totalitního systému v Teng Shijungově podání má až komický ráz typicky marxistické eschatologie: „Prostý zdravý rozum vyjádřený v marxismu je totiž negací negace civilizačních tendencí kapitálu spolu s hodnotovou základnou pro přijetí jak civilizační role kapitálu, tak boje proti jeho barbarizačním tendencím. Pochopíme-li Marxův pohled na civilizační tendence kapitálu a na jejich vnitřní hranice takto, můžeme si dokonce dovolit říci, že spojení mezi tržní ekonomikou a socialismem, jenž je založen na lidských hodnotách, které umožňuje realizovat, vede nejen ke zvláštní rozmanitosti v rámci tržního hospodářství, ale znamená také šanci, že se tržní hospodářství může vyhnout své neodvratné zkáze. Takto chápaný socialismus nám dává naději, že je možné odstranit roznětku, jež je v tržní ekonomice nevyhnutelně obsažena a jež tuto ekonomiku předurčuje k sebezničení“ (s. 381).
Co ale reálně vypovídá údajná marxistická naděje třicetiletého čínského komunistického experimentu se symbiózou totalitního režimu dohlížejícího na jím povolený kapitalismus? Ve skutečnosti se jedná o model nevídaně krutých pracovních podmínek firemních kasárenských robotáren s neuvěřitelně nízkými mzdami pracovníků, jenž by se v nekomunistickém, svobodném prostředí nemohl udržet.8 V komunistické Číně existuje bizarní model kapitalismu bez svobody, který demonstruje podstatu marxistického totalitarismu v jeho nynější specificky čínské komunistické podobě.
Tématem pojednání Williama I. Robinsona je „Překonávání teorie imperialismu: globální kapitalismus a nadnárodní stát“ (srov. s. 385-413). Robinson polemizuje s marxisticko-leninistickou teorií „nového imperialismu“ vzniklou po útocích islámských teroristů na USA 11. září 2001. Vytýká jí, že nebere v úvahu kvalitativně novou nadnárodní fázi evoluce světového kapitalismu. Ta se, jak tvrdí, vyznačuje např. „růstem opravdu nadnárodního kapitálu a integrací každé země do nového výrobního a finančního systému, vznikem nové nadnárodní kapitalistické třídy jako třídní skupiny opřené o nové globální trhy a cykly akumulace spíše než o trhy a cykly národní, vznikem transnacionálního státního aparátu a konečně vznikem nových vztahů moci a nerovností v globální společnosti.“ Podle Robinsona „systém národních států jako uzavřených jednotek interakce – mezistátní systém – již přestal být organizujícím principem kapitalistického rozvoje či primárním institucionálním rámcem, který utváří sociální a třídní síly a politickou dynamiku“ (s. 387-388).
Zastáncům neomarxistické koncepce nového imperialismu Robinson ze svého konkurenčně paleomarxistického stanoviska vyčítá, že globální politickou dynamiku revizionisticky vysvětlují národními zájmy, zatímco klasičtí marxisté pojem národního zájmu správně odmítali „jako ideologickou masku pro třídní a sociálně skupinové zájmy“ (s. 389). Konstatuje tedy, že odmítání existence národního zájmu v ekonomice je pro marxismus věroučně správné. Nadto se již podle Robinsona nová transnacionální kapitalistická třída etablovala, a to zcela v souladu s uvedeným marxistickým dogmatem „jako třídní skupina bez národní identity a v konkurenci s národně založenými kapitály“ (s. 391).
Z takto formulovaného stanoviska Robinson polemizuje s významným zastáncem neomarxistické teorie nového imperialismu Davidem Harveyem, jenž zastává odlišnost ekonomické a politické sféry jako „dvou odlišných, avšak propojených logik moci“ (s. 393). Podle Robinsona není takový přístup dialektický, nýbrž mechanický, zatímco jím preferovaný rámec ortodoxie říká, že jsou obě sféry „vnitřně prodchnuty a vzájemně konstitutivní jako interní prvky rozsáhlejšího procesu“. A to tedy znamená, že „ekonomické/kapitál a politické/stát jsou interními pro kapitalistické vztahy“. Harveyův revizionistický hřích proti marxistické ideologické věrouce tedy spočívá podle Robinsona v oddělení kapitálu a státu, resp. „ekonomického a politického v kapitalistickém způsobu výroby“, tedy v údajně prokázané iluzi, „že tato separace je organická či skutečná“ (s. 393).
V Robinsonově ideologickém pohledu toto oddělování obou sfér genealogicky pochází z „rozvoje trhu a jeho zdánlivě ‚čistě‘ ekonomického směřování“, tedy takto marxisticky viděné základně jevu. A následně se tedy historicky nutně projevilo v „sociálním myšlení“ (tento klíčový autorův termín stojí za pozornost), resp. v nadstavbě, tedy „spolu se vznikem politické ekonomie, s rozvojem klasické ekonomie a sociologie i spolu s fragmentací sociálně vědních disciplín“ a také ve strukturálním funkcionalismu. Tedy právě v tomto ideologicky omezeném nadstavbovém duchu moderního rozvoje trhu se podle Robinsona pohybuje i revizionista Harvey svým oddělováním logiky státu a logiky kapitálu „s tím, že se mohou i nemusí navzájem shodovat“ (s. 393-394).
Svou revizionistickou duální logikou státu a kapitálu totiž, jak tvrdí Robinson, „přehlíží skutečný politický proces, v němž se stát smršťuje, je zakládán silami občanské společnosti, je mnohostranně prosycený kapitálem“. Podle něj „je třeba se ptát, jak transnacionální sociální síly ovlivňují přetváření státních institucí. Analýza státu nemůže setrvávat na úrovni národního státu, chceme-li uznat, že sociální síly občanské společnosti i kapitálu se dnes transnacionalizují.“ Podle Robinsona se proto „musíme zaměřit na politické řízení či vládu globálního kapitalismu“ (s. 394).
Podle Robinsona je tedy politika, resp. stát, podřízena vládě globálního kapitalismu. Dochází k ní prostorovou rekonfigurací sociálních vztahů „za rámec národního státu, za mezistátní rámec, či dokonce za teritorium“ (s. 397). Podle Robinsona jsou státy „institucionalizovanými sociálními vztahy“, jež „byly historicky teritorializovány, ale tyto vztahy nejsou z definice teritoriální“. Takže v Robinsonově výkladu, „pokud USA a ostatní národní státy podporují odstranění vázanosti sociálních a ekonomických procesů na dané území, pak již nejsou teritoriálními aktéry. USA lze těžko považovat za teritoriálně jednající, pokud podporují globální přesuny akumulačních procesů, jež byly dříve soustředěny na jejich území“ (s. 398).
Robinsonovo stanovisko názorně demonstruje ignorování a překrucování jak podstatných skutečností, tak zjevných historických zkušeností v případě vztahu politiky a ekonomiky. Fakt, že stát je v Robinsonově jazyce „mnohostranně prosycen kapitálem“, tedy v překladu svobodnou tržní ekonomikou, ještě vůbec neznamená, že se stát nemůže svobodně rozhodovat. Vliv ekonomiky na politiku není totéž, co řízení politiky, resp. státu, ekonomikou. Marxistická ideologie ale nemůže z principu uznat evidentní bytostnou oddělenost politiky a ekonomiky (přestože se vzájemně ovlivňují), neboť by jinak musela opustit svůj hlavní princip, tedy ideologii nadstavbové teorie.
Snad nejmarkantnějším dokladem neplatnosti marxistické dogmatiky byl případ nacistického Německa. Jeho výchozí provázanost mezinárodními ekonomickými vazbami, např. významnými americkými investicemi, byla nepochybnou skutečností. Příkaz německého nacistického režimu tuto ekonomickou skutečnost rázem ukončit byl ale rozhodující. Podobný je případ marxistického režimu současné Venezuely.
Podle Robinsona vzniká na úkor dnešních států, tedy v pojmově zavádějící terminologii tzv. národních států, aparát transnacionálního státu, a to tak, že „národní stát je ... transformován a funkčně absorbován do širší transnacionální institucionální struktury nových komplexních vztahů mezi státy a nadnárodními či transnacionálními institucemi na jedné straně a různými třídními a sociálními silami na straně druhé. Čím více jsou národní státy ovládnuty transnacionálními kapitalistickými silami, tím více slouží spíše zájmům globální než lokální akumulace“ (s. 400-401). Robinson dokonce tvrdí, že transnacionální stát například sehrál klíčovou roli při donucení starého třetího světa k přijetí neoliberálního modelu a při posílení třídních vztahů globálního kapitalismu.
Robinsonova teze o postupné transformaci a funkční absorbci státu tzv. transnacionálním státem globálně kapitalistických a třídně sociálních sil představuje ukázkový případ marxistického komolení poznání a vědeckého zkoumání světa. Vliv ekonomiky a sociálních potřeb na politiku Robinson jednoduše ztotožňuje s politikou, resp. se státem, a proto může v takto pokřivené logice vážně mluvit o domnělé existenci transnacionálního státu. Robinsonem zmiňovaný starý třetí svět nebyl donucen „k přijetí neoliberálního modelu“ žádným fiktivním transnacionálním státem. Místo toho jej přijal kvůli občanské a hospodářské přitažlivosti demokracie a svobodného trhu v konfrontaci se selháváním autoritativních, resp. socialistických systémů. Robinsonův termín „posílení třídních vztahů globálního kapitalismu“, jež údajně způsobil opět transnacionální stát, je terminologickým eufemismem pro klíčový marxistický pojem kapitalistického třídního antagonismu jako univerzálního ideologického podání novějších dějin, a tak i vztahu mezi společností, resp. ekonomikou, a státem, tj. politikou.
Typicky ideologický je Robinsonův pohled na smysl existence státu, tedy v soudobé značně problematické terminologii státu „národního“, jako jakéhosi nezbytného servisu transnacionálního kapitálu. Tím má být například státem zajišťovaný „soubor lokální ekonomické politiky zaměřené na dosahování makroekonomické rovnováhy, právní ochrana vlastnictví, udržování infrastruktur a samozřejmě sociální kontrola a ideologická reprodukce“ (s. 401). Tedy státní péče o zdraví ekonomiky, její přiměřený právní rámec, bezpečnostní záruky občanům a státní úsilí o posilování demokratických hodnot jsou podle Robinsona jen životně nezbytnou službou transnacionálnímu kapitálu. Proto také podle jeho mínění tzv. neoliberální národní stát „ovládly lokální transnacionálně orientované síly“ (s. 402).
Tak vychází zřetelně najevo zcela zásadní rozdíl mezi ideologickou optikou odtrženou od reality a lidské zkušenosti a primární nepostradatelností státu, tedy politické sféry jako záruky svobody a bezpečnosti občanů, spolu s nezbytným vlivem státu na řádné fungování od státu oddělené sféry ekonomické. Je to přesně tato bytostná oddělenost obou sfér, kterou marxistická ideologie přes zjevná klíčová fakta imperativně a násilně popírá.
Ideologickou eliminaci politiky ztělesňují u Robinsona např. nekriticky užívaná sousloví jako „kapitalistické panství,“ resp. „impérium globálního kapitálu,“ či „globální kapitalistická dominance,“ nebo celosvětové „narůstání třídní moci kapitálu“ (srov. s. 402-404).
Podle Robinsona nyní žijeme „v podmínkách spirály krize globálního kapitalismu“, jež „má tři vzájemně spjaté rozměry“, a to krizi sociální polarizace, strukturální krizi přílišné akumulace a krizi legitimity a autority (s. 404). Podle první z nich „systém neplní potřeby většiny lidstva a nezajišťuje minimální sociální reprodukci“ (s. 404). Takto vágně ideologicky formulovaná obžaloba „systému“ stojí za pozornost. Předpokládá totiž reálně neexistující společenství lidstva, jež se shoduje na společných potřebách, jejichž uspokojení má vymáhat na jakési transnacionální kapitalistické třídě.
Obdobně se věc má s Robinsonem postulovanou tzv. strukturální krizí přílišné akumulace. Robinson jednak tvrdí, že „systém nemůže expandovat, neboť výrazná část lidstva je marginalizována a vyloučena z přímé účasti na produkci, celosvětově působí tlak na snižování mezd a spotřeby lidových vrstev, působí polarizace příjmů omezující schopnost světového trhu absorbovat světovou produkci“ (s. 404). Robinson tedy nejprve označuje jako amorální v zásadě přirozený dlouhodobý trend, nahrazující masovou tělesnou práci technickými aparaturami. Nevidí ale, že tento dějinný fakt na druhé straně nevylučuje vznik inovačních produkčních a jiných uskupení, jež nyní přinášejí ekonomický vzestup rozsáhlých, tradičně neprosperujících oblastí, jako je např. Indie. Existující polarizace příjmů na druhé straně nikterak nebrání snižování cen nových produktů souběžně s působícím rozvojem konkurence. Robinsonem postulovaná přílišná akumulace se tak ukazuje jako ideologická fikce.
Věcné opodstatnění očividně ztrácí i logický důsledek vyplývající z uvedené fikce, a to posilování vojenských nákladů „a růst vojensko-průmyslových komplexů jako způsobů spotřeby nadvýroby, což dává současnému globálnímu řádu směr zabudované války“ (s. 404).
Třetí rovinou krize globálního kapitalismu má být krize legitimity a autority. Namísto doložení svého tvrzení se autor spokojuje s pouhou obecnou floskulí, že „legitimita systému začala být zpochybňována miliardami lidí po celém světě a musí čelit mnoha antihegemonistickým výzvám“ (s. 404). V zásadě jde jen o nepatrnou modifikaci prastaré antiimperialistické teze pocházející již z počátečních dob komunistické ideologie, jež nekriticky zaměňuje svá propagandistická hesla za důkaz nelegitimnosti ekonomického systému, proti němuž útočí.
Ze stanoviska rigidní ideologie ekonomizujícího determinismu Robinson vykládá pád komunistických totalitních režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let a dosud trvající válku s terorismem. Zhroucení komunistických totalitních režimů Evropy, jež přinesl v první řadě systematický americký tlak na totalitní Sovětský svaz v období dvou prezidentských období Ronalda Reagana, Robinson vykládá v přísném duchu neomarxistické dogmatiky. Podle ní „v 80. a 90. letech otevřel neoliberalismus nové oblasti pro globální kapitál ‚mírovou cestou‘. Byla často provázena jen ekonomickým donucením pomocí strukturální moci globální ekonomiky nad jednotlivými zeměmi.“ (s. 405) Klasicky marxistické systémové ignorování autonomie politické demokratické sféry je zde přímo ukázkové. Pod označením neoliberalismu plní jen služebné funkce ve prospěch expanze globálního kapitálu, o nějž v Robinsonově výkladové optice běží.
Poté se ale údajně zmenšily možnosti mírové expanze globálního kapitálu v důsledku konfrontace s uvedenými třemi rovinami krize globálního kapitalismu. A tak se podle Robinsona stala vojenská agrese „nástrojem otevírání nových oblastí a regionů a násilné restrukturace prostoru k další akumulaci“ (s. 405). Válka s terorismem tak není ničím jiným než realizací dalších možností „odčerpání nadvýrob a přebytků kapitálu, ale způsobuje kolosální deficit, kterým jsou ospravedlňovány hlubší demontáže keynesiánského sociálního státu ve jménu neoliberálního strachu z inflace, ve jménu bezpečnosti se legitimizují další kroky k výstavbě policejního státu k potlačování politického protestu“ (s. 406). Politický a zásadně přirozenoprávní filosoficko-politický zdroj jednání demokratické civilizace, zkratkovitě označovaného jako válka proti teroru, tak v Robinsonově výkladu jednoduše neexistuje, resp. je naprosto irelevantní coby pouhá neoliberální ideologie. Má jít výhradně o cestu k odčerpávání nadvýrob a přebytků globálního kapitalismu, který se zmítá v krizi, a jenž takto legitimizuje zavádění policejního státu a odstraňování sociálního státu vzniklým deficitem. Ideologické chápání reality jiný výklad nepřipouští. Tím se zjevně odvrací od reality lidských dějin a světa lidí v jeho složitosti do světa průzračně jednoduchých dogmat. Americká zahraniční politika pak v dané souvislosti není ničím jiným než vytvářením příležitostí pro zisk transnacionálního kapitálu a posilování akumulačního procesu (srov. s. 406).
Absolutní výkladový nárok neomarxistické ideologie však podle Robinsona dosud čeká na své zásadní dovršení, protože „konec extenzivního rozšiřování kapitalismu je koncem imperialistické éry světového kapitalismu“ (s. 409). Je proto třeba vytvořit třídně založenou „teorii kapitalistické expanzepolitických procesů a institucí umožňujících tuto expanzi, potřebujeme teorii třídních vztahů a jejich prostorové dynamiky“ (s. 409). Nemarxisticky řečeno, neomarxismus dosud, jak konstatuje Robinson, zcela nezvládl své poslání předložit totální výklad politiky, respektive institucionálního politického přediva demokratických států jako pouhých nástrojů třídních zájmů kapitalismu. A tento nedostatek je třeba napravit.
Sborník zakončuje obdobně ideologicky zaměřená studie Jerryho Harrise Transnacionální kapitalistická třída a boj o hegemonii (s. 415-441). Jako hlavní „dialektický“ moment současnosti autor spatřuje třídně chápaný „rozpor mezi systémem národních států a transnacionálním světovým systémem“ (s. 415). Něco takového ale podle Harrise nelze vůbec pochopit, nepochopíme-li „ústřední transformaci“, která podmiňuje vše ostatní. Ta podle něj spočívá v „zevšeobecnění kapitalismu do podoby globalizovaného systému akumulace kapitálu, která je založena na revoluční transformaci výrobních nástrojů“ (s. 415). Soudobý kapitalistický systém je pro Harrise „jedním z nových globálních vztahů založených na informačním kapitalismu“ kvůli schopnosti kvalitativního rozlišení informačních technologií „transformovat výrobní prostředky, a tak změnit vztah mezi kapitálem a prací. Obrovská integrace mikroprocesorů a digitální elektroniky mezi výrobní nástroje upevnila základy, které dovolily kapitálu sledovat vlastní expanzivní logiku. Tato technologie utváří kostru, na jejímž základě fungují světové finanční trhy a globální výrobní linky, čímž přetvářejí prostor pro práci, kapitál a kulturu za národními hranicemi. Tyto změny přirozeně postihují a redefinují roli státu, způsob lidské práce, produkci komodit a formy vyjádření moci. Stále narůstající komplexita propojenosti, která je typická pro globalizaci, navíc deteritorializuje národní soupeření, a tvoří tak transnacionální model kapitalistické soutěže. Globalizace není projektem americké hegemonie, ale naopak obecným programem, jenž je tvořen vynořující se transnacionální kapitalistickou třídou, která dosáhla ekonomické hegemonie ve všech důležitých centech světového kapitalismu“ (s. 417).
Harrisova definice současné informační globalizace bere na jedné straně v úvahu jí způsobenou intenzivní globalizaci tržní ekonomiky, kterou jen opatřuje neomarxistickými ideologickými termíny, jako je např. transnacionální kapitalistická třída nebo informační kapitalismus. Autor na druhé straně přehlíží jinou, neméně podstatnou stránku globalizačního pohybu umocněného informačními technologiemi, a to globalizovanou individuálnost a individualizaci, tedy i politickou, např. v podobě rostoucího významu jednání států.
V Harrisově zúžené optice se tento rys globalizace promítá alespoň jako požadavek „porozumění střetu mezi starými a novými formami akumulace kapitálu a jejich následné organizaci mezinárodního systému“ (s. 417-418). Harris však v duchu neomarxismu zcela rigorózně tvrdí, že dnešní globalizace „je založena třídně a neobsahuje národní strategii“ (s. 420). Své tvrzení však o pár stránek dál sám vyvrací, když mnohem realističtěji zjišťuje, že v globalizaci se jedná „spíše o dialektický boj, jehož důsledkem je vznik syntetických elementů skládajících se ze starých národních identit v rámci nových vztahů transnacionální síly“ (s. 429). Ideologický dogmatismus u něj ale nakonec opět nabývá vrchu v jeho kanonické kritice geopolitiky: „Odhalování pouze geopolitického soupeření chybně nahrazuje třídní analýzu globalizace národně orientovanou analýzou, a selhává tak ve správném určení politického boje“ (s. 437). Zjevný fakt, že marxistický dogmatismus je v první řadě principiální eliminací politična jako svébytné sféry lidských možností, je zjevně mimo dosah autorova chápání.
To je i hlavní smysl Harrisova závěrečného popisu údajné „dialektiky naší doby“. Tu vidí jako ideologickou otázku: „Prosadí se opět starý mezinárodní systém národního soupeření s mezinárodními modifikacemi, nebo transnacionální kapitalistická třída ustaví stabilní politický projekt založený na nových formách akumulace kapitálu? Může hnutí za globální spravedlnost vytvořit alternativu, která zmobilizuje miliony lidí k vybudování lepšího světa, nebo svět upadne do nacionalistických a reakcionářských forem násilí“ (s. 439)?
Manichejský svět eschatologické ideologické volby, charakteristický pro marxistickou dogmatiku, prezentuje coby myšlenkovou osnovu vědeckého pojednání. Volba mezi náročnou svobodou a nezbytnou životní odpovědností v složitém prostředí demokratické civilizace a svobodné tržní ekonomiky opět nálepkuje jako iniciační svět nacionalistických a reakcionářských forem násilí. Další variantou rozvrhu světa nadvlády údajného globálního kapitalismu je jeho alternativní, resp. adekvátnější podoba doplněná o univerzální politickou nadstavbu, tedy pseudopolitickou odvozeninu panujících třídních vztahů. Skutečnou eschatologickou alternativou je ale v Harrisově neomarxistické vizi jedině a pouze globální spravedlnost lepšího světa bez politiky a nadvlády marxisty regulované ekonomické základny totalitní blaženosti všech. Zde ale svět svobody a filosofie, tak jako dějiny, končí jednou provždy.
Poznámky:
6. Srov. Thomas Pogge, „Uznávána i porušována mezinárodním právem: lidská práva globálních chudých“, in: Marek Hrubec a kol., Sociální kritika v éře globalizace – Odstraňování sociálně-ekonomických nerovností a konfliktů, Filosofia, Praha 2008, s. 179-237.
7. Baudrillard J., La société de consommation, Denoel, Paříž 1993, s. 112.
8. Srov. Aufstand an der Werkbank, in: Spiegel 24/2010 (14. 6. 2010), s. 72-74.
Google Sites
Report abuse