´Měkká totalita´: Politologická inovace nebo ideologická nálepka?

Luděk Rychetník

Předchozí články k tématu:

Jiří Fuchs „Traktát filosoficko-politický (o bruselské totalitě)“ Distance, Ročník 2014, 2. Číslo

Luděk Rychetník „Reakce na mailovou přestřelku Joch-Fuchs o Ukrajině“ Distance, Ročník 2014, 3. číslo

Roman Joch „Civilizace a její ignoranti“ Distance, Ročník 2014, 4. číslo

Jiří Fuchs „Rekapitulace sporu s R. Jochem“ Distance, Ročník 2014, 4. číslo

Luděk Rychetník „EU a problém totality – diskuse s J. Fuchsem“ Distance, Ročník 2015, 2. číslo

Jiří Fuchs „Spor o definici totality“ Distance, Ročník 2015, 2. číslo

Petr Lepeška „Na okraj sporu o definici politické totality“ Distance, Ročník 2016, 1. číslo

Jiří Fuchs „Co je, a co není politická totalita“ Distance, Ročník 2016, 1. číslo

Petr Lepeška „Ještě troška k definici politické totality“ (rukopis 14.11. 2016) Distance, Ročník 2016, 3. číslo

Jiří Fuchs „Vyšší humanita nebo měkká totalita?“ Distance, Ročník 2016, 3. číslo

1. 'Měkká či nová totalita' ve výrocích publicistů

Čítáme, slyšíme o ‘měkké’ či ‘nové totalitě’. Několik příkladů:

• V rozhovoru pro server Lidovky.cz (27. 2. 2017) Václav Klaus ml. v řekl, že „hlavní nití” jeho projevu na sněmu pražské ODS (při němž byl nominován na třetí místo kandidátky) bylo: „Je … třeba se tvrdě vymezit proti novým totalitám, které nastupují, ať už jsou zelené, genderové nebo panevropské”.

• Radomil Bábek píše na serveru FORUM 24 („Země, kde dnes již opět znamená včera“, 17. 9. 2016): „Během krátkých tří let dokázali, zpočátku nenápadně, ale teď už drze očividně, přivést ČSSD, ANO a KDU-ČSL tuto zemi do stavu, který by se dal označit jako měkká totalita. Vznikla řada nejrůznějších registrů a evidencí, už mají úředníci a policisté opět moc nad občanem, už zase nesmí občan říkat o úředníkovi, co si o něm myslí, stát kontroluje podnikání, předepisují nám, jak mluvit o menšinách či imigrantech, už nám zase můžou bez povolení lézt do bytů a domů, už zase sbírají informace o všech a o všem… Mám pokračovat? Není třeba. Prostě – totalita.

Zatím nás ovšem ještě nezavírají za vyslovený názor, zatím nás ještě nechají podnikat a cestovat, zatím ještě máme politickou pluralitu. Zatím. Proto měkká totalita. K vybudování totalitního režimu netřeba mnoho: Umlčí se elity národa, jsou ovládnuta média, vládnoucí garnitura si koupí většinu (nebo ji můžete učinit závislou na státu, ale ono to vyjde nastejno) a získá kontrolu nad tou částí společnosti, která je na státu nezávislá (to jsou podnikatelé, živnostníci, sedláci a rolníci).“

Uvádím delší citát, protože Bábek věcně argumentuje, a to omezováním občanských svobod, a naznačuje, v čem vidí rozdíl mezi měkkou totalitou a (tvrdou) totalitou: Ve stupni či tvrdosti omezení. Měkká totalita je stupněm, po němž v závěsu přichází totalita tvrdá („zatím ... máme ... pluralitu“).

Na serveru <www.ekobydlení.cz> Jan Horčík uvádí svůj článek o připravovaném novém zákoně o ochraně ovzduší titulem „Česká republika – zelená totalita?“ (17. 3. 2010). V návrhu se totiž objevuje zákaz výroby a prodeje kotlů na tuhá paliva nad 15 kW a regulace automobilové dopravy. Opět argumentuje omezováním svobody.

Uváženou a důkladně informovanou argumentaci přináší německá socioložka Gabriele Kuby v knize Globální SEXuální revoluce: Ztráta svobody ve jménu svobody. (Německý originál vyšel v 2012, český překlad v Kartuziánském nakladatelství 2014 a v roce 2015 vyšlo anglické doplněné vydání.) Kniha je varováním proti nové „převlečené“ totalitě a ztrátě svobody, která přichází „pod pláštěm principů svobody, tolerance, spravedlnosti, rovnosti, různosti a odmítání diskriminace, jejichž význam byl pokroucen a okleštěn.“ Píše, že „základní demokratický řád zůstává, ale nekontrolovatelné síly hromadných sdělovacích prostředků a finanční oligarchie prosazují svou moc proti voličům a jejich voleným představitelům.“

Gabriele Kuby pečlivě dokumentuje 'postupné' omezování svobody a uvádí struktury a mechanismy, které je uskutečňují. Spojené národy a Evropská Unie vedou útok na jádro lidské osobnosti, důstojnost člověka, na lidské hodnoty a mravnost. Zbavují jej tak vnitřní svobody a usnadňují jeho manipulaci. Klade otázku, zda čelíme „nové měkké totalitě“ a odpovídá zmíněným termínem „totalita převlečená.“ Nenabízí však definici či politologickou teorii 'převlečené totality'.

Jiné příklady vyskočí na hledáčku Google, mezi nimi i rozhovor Lukáše Petříka s Jiřím Fuchsem v Parlamentních listech („Sajrajt. Současná západní propaganda. Šalamounův exkrement. Falešný Halík. Chovancova totalita … Filozof hovoří“, 3. 2. 2017). Fuchs vysvětluje duchovní a morální krizi západních elit a hlavně objasňuje, co rozumí 'měkkou totalitou'. Charakterizuje ji stručně „tím, že realizuje totalitní ideologii postupně a nenápadně, salámovou metodou. Páchá totiž revoluci ve svobodných společnostech, takže její kormidelníci zkoušejí, co jim poměry a okolnosti dovolí.“

Politik nebo novinář se málokdy zdržuje objasňováním pojmů; spíše se termínem s jednoznačně negativními souvislostmi snaží vyjádřit svůj odpor nebo vyvolat negativní emoce a nedbá, zda se dopouští demagogie. Vstupuje filosof Jiří Fuchs: Buduje promyšlenou teorii totality, jejíž součástí je 'esenciální definice' totality ve dvou formách, tvrdé a měkké. Obě formy mají společné to, že "realizuj(í) totalitní ideologii" - viz citovaný rozhovor v Parlamentních listech a Fuchsovy články v Distanci vyjmenované v úvodu, z nichž poslední má ráz souhrného a definitivního zpracování.

Cílem tohoto mého příspěvku je prozkoumat Fuchsovu teorii, a zejména jeho definici 'měkce totalitního režimu' ze širšího politologického hlediska; upozornit na její nevyjasněné předpoklady a uvést ji do souvislosti s tradičním klíčovým principem západního vládnutí – konstitucionalismem. Částečně budu vycházet z mých dvou předchozích příspěvků v Distanci (viz úvodní seznam) a mnoha dlouhých polemik ve Fuchsově semináři, ale až na jednu výjimku nebudu na ně odkazovat; tento text zahrne mé hlavní argumenty.

2. Totalita v běžném významu

Snad by již nebylo nutné vyvracet Fuchsovu tezi, že na Západě, v Evropské unii a ve Spojených Státech žijeme v totalitním režimu (Distance 2014/2 a další). Politické události v roce 2016, jmenovitě hlasování v britském referendu o Brexitu a výsledek amerických prezidentských voleb, představovaly politickou nenásilnou vzpouru proti mocenským elitám, jaká je možná pouze v liberálně demokratickém režimu. S ním totalita podle běžného pojetí není slučitelná a uvedené události tak Fuchsovu tezi prakticky vyvrátily.1) Fuchs to však neuznává a tento rozpor vede do jádra jeho osobitého vidění totality a politického světa obecně. Jmenovitě jeho pojetí 'totality' je zásadně odlišné od pojetí běžně užívaného v médiích i politologii a jak mu čtenář novin a adresát vyjádření politiků rozumí.

Wikipedie definuje běžný význam tohoto termínu takto: "Politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. ... usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence. Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie."

Tato definice odpovídá heslu „všichni ve státě, nikdo mimo stát a nikdo proti státu“, plné podřízení jednotlivce státu, jímž začátkem dvacátých let minulého století Mussolini charakterizoval svůj fašistický stát. Užil pro něj termín "totalitario", který se mu zalíbil, ač jej před tím v novinových článcích použili jeho kritici. Ve svých proslovech vyzýval k „totální“ mobilizaci italského lidu.2)

Roger Scruton připojuje důležitý morální aspekt, že „Totalitarismus ... bývá chápán jako nespravedlivý, protože stát porušuje mnohá přirozená lidská práva.“ (Slovník politického myšlení, 1982, 1999)

James Gregor (jehož knihu uvedu níže) poznamenává, že praxí totalitarianismu je „vytvářet a udržovat celou řadu rozsáhlých a navzájem propojených organizací, které mají formovat přesvědčení a chování dělníků, vojáků, mládeže, žen atd.“, a že „totalitarismus podle všeho vyžaduje technickou schopnost proniknout do všech stránek individuálního a kolektivního života, aby bylo možno lidi indoktrinovat v souladu s jeho záměry.“ Je to důležitý rys a je zřejmé, že Gregor totalitarianismem rozumí jeho 'tvrdou' variantu, odvozenou z dějin dvacátého století, v souladu s běžným významem.

3. Konstitucionalismus – politický princip Západu

Pro další diskusi je nezbytné objasnit pojem konstitucionalismu a uvést totalitu do souvislosti s ním. Prosím o trpělivost, je to důležité; Fuchsovu teorii to zařazuje do duchovního prostředí západního veřejného života a tím do reálného světa.

'Západ', politická struktura západní společnosti, ideově stojí na principu konstitucionality, ústavnosti, podle něhož (v převládající Montesquieuově interpretaci) je exekutiva – vláda - ustavena jako jedna ze tří vzájemně se vyvažujících a kontrolujících mocí: ústavodárné (parlamentu), výkonné (vlády) a soudní. Jejich moc je vymezena a omezena v ústavě (v naší ústavě z roku 1993 jsou to postupně hlavy druhá až čtvrtá). U nás jsme na to během let totality pozapomněli a po pádu komunismu a návratu k vládě práva a ústavnosti se někteří ostentativně konzervativní politici s principem dělby moci těžko smiřovali, neboť rozhodnutí ústavního soudu omezovala jejich zvůli; veřejně je kritizovali a odsuzovali jako 'soudcokracii'. Něco takového by si žádný západní politik nedovolil. V západní civilizaci jsou od 18. století principy ústavnosti a dělby moci vyšším zákonem a jedním z jejích určujících znaků; a v politice snad tou nejvyšší hodnotou. Když Cameron na konferenci o islámském extremismu (únor 2011) mluvil potřebné výchově k západním hodnotám, vyjmenoval právě hodnoty konstitucionalismu, vlády práva a rovnosti před zákonem. Pokud zásadu ústavnosti politik (ve skrytu) poruší a je přistižen, společnost mu ji nekompromisně připomene. Prezident Nixon rezignoval v srpnu 1974, když mu hrozil 'impeachment', odsouzení a odvolání americkým senátem pro sérii protiústavních kroků. Politici si toho jsou vědomi.

Konstitucionalismus je výsledkem dlouhého a jedinečného historického vývoje. Zárodky ústavnosti můžeme vidět již ve vrcholné morální autoritě starozákonních proroků, ale jistě již v pevném právním řádu římského impéria. Je pozoruhodné, že vláda práva byla vždy pevněji usazena v oblastech na západ od Labe a jih od Dunaje, tam, kam až Římané rozšířili své panství. Tradice a politická kultura jsou hlubší a trvanlivější, než běžně předpokládáme. Trvale působí vlivné Ježíšovo rozlišení věcí Božích od věcí císařových a vyústění středověkého zápasu o investituru (z roku 1122): Evropa si je vědoma rozdílu mezi mocí duchovní a světskou a tyto dvě moci pravidelně zůstávaly institucionálně odděleny. Dalším historickým mezníkem byla 'Velká charta svobod', kterou vymohla anglická šlechta na králi Janovi a v roce 1215 v Runymede ho přinutila ji podepsat. Ustavila osobní nedotknutelnost (pro šlechtu), garantovanou nezávislým soudem. „Slavná revoluce“ v roce 1688 povolala na britský trůn Wiliama III. Oranžského a podřídila krále parlamentnímu dohledu a právnímu řádu. Tím byla ustavena britská konstituční monarchie.

Francouzské revoluční ústavodárné shromáždění uzákonilo Deklaraci lidských a občanských práv v roce 1789. Dědic revoluce, císař Napoleon Bonaparte, ustavil konstituční režim a v Napoleonském kodexu (1804), koncipovaném podle vzoru Justiniánské kodifikace římského práva (6. století AD), zakotvil vládu práva. Kodex se stal vzorem pro právní reformy v celé kontinentální Evropě.

Konstitucionalismus je snad tou poslední vrcholnou 'řídící ideou' západního společenskopolitického systému, o níž s potřebným sociologickým vhledem píše Petr Lepeška (rukopis 14.11. 2016). Jako 'poslední' ji označuji proto, že snad ještě v devatenáctém století s ní ve šťastné symbióze a na duchovní úrovni působilo křesťanství. Ztráta vlivu náboženství uvalila na konstitucionalismus náklad, který jako formální právní struktura unést nemůže a nechává nás křesťany pouze sledovat duchovní a společenský rozklad západní civilizace - a tak trochu donkichotsky se snažit mu bránit. 3)

Tímto historickým exkurzem chci ukázat, jak hluboká a významná je tradice konstitucionalismu na Západě. Je vrcholným politickoprávním ideálem a legitimizující ideologií demokratické vlády: 'vláda zákona, zákonem a pod zákonem'. Vymezuje předpoklady pro otevřenou společnost: Síla Evropy spočívala a spočívá v otevřenosti vůči inovacím, novým myšlenkám a vlivům zvenčí a jejich tvůrčímu zpracování. V posledních stoletích je demokracie metodou, jak v otevřené společnosti řešit konflikty s minimem násilí – jak zmíněné politické vzpoury v Británii a Spojených Státech předvedly, případně je i využít ve prospěch celku. Ke konstitucionalismu existuje bohatá odborná státoprávní a politologická literatura a studium na univerzitách. Jako ideologie je politickým humanismem, konkretizuje formální podmínky naší svobody. Zároveň v jeho rámci probíhají obtížné politickofilosofické spory dneška o vrcholné autoritě v demokracii nebo o mezích soudního rozhodování v podmínkách radikálně různorodých hodnot a morálních pozicích ve společnosti.4) Úvahy o totalitarianismu v Evropě a Spojených státech se otázce jeho vztahu ke konstitucionalismu nemohou vyhnout.

Společnost potřebuje sjednocující 'řídící ideu', vizi svého místa ve světě a v čase. Tradičně ji dává náboženství. Pokud ji nemá, společnost se rozkládá, lidé se snaží naplnit duchovní vakuum náhražkami a podléhají pověrám. Z ideologie si vytvoří náhradní náboženství, 'kvazináboženství', jež se stává součástí jejich identity a přestává podléhat racionální argumentaci. Nejspíše takto pevně jsou usazeny současné ideologie genderu a multikulturalismu; staly se svého druhu náhradním náboženstvím. Hegemonie kulturního liberalismu a kvazináboženský zápal jeho nositelů jsou zdrojem jevů, které Fuchs výmluvně a emocionálně líčí a z nichž abstrakcí vytváří svou teorii měkké totality.

Vraťme se k naší diskusi. Pro ni je důležité, že naše životní situace jako občanů je vymezena celým širokým politickoekonomickým a kulturním řádem, který určuje meze pro činnost vlády. Vláda nesmí překračovat ústavou dané pravomoci, její orgány včetně policie nesmějí ohrozit naše občanské svobody. Pokud je ohrozí, máme možnost se bránit s pomocí místní samosprávy, soudů, až po občanskou organizaci a vlastní politickou činnost. Vyžaduje to osobní nasazení včetně úsilí naučit se, jak svobody užívat a bránit je. A především být duševně svobodný, své svobody a právního řádu, který je zaručuje, si vážit a sám pravidla zachovávat (o tomto důležitém bodu se ještě zmíním). Totalitní režim – v obecně přijímaném pojetí - se chce udržet; uvedené obranné možnosti by nezbytně potlačoval a porušoval občanské svobody.

Porovnáme-li konstitucionalismus s běžným pojetím totality, je zřejmé, že ji vylučuje pro všechny reálně myslitelné situace. Podmínku 'reálně myslitelných situací' připojuji proto, že lze zkonstruovat modelovou situaci totality i v podmínkách konstitucionalismu, jak předvedl George Orwell v závěrečné scéně svého románu "1984". Hrdina Winston Smith se 'naučí milovat' Velkého Bratra, diktátora a vůdce totalitní strany, a dobrovolně se mu plně podřídí v jednání i myšlení. Dokonalé hegemonie totalitní ideologie je dosaženo. Národ Winstonů Smithů blaženě žije v totalitě a ani zázračné nastolení konstitucionalismu ji nenaruší – byť formálně svobodný, zůstává v otroctví.

4. Ontologie totality

V článku v Distanci 2016/3 Fuchs analýze totality předřazuje metodologický úvod o správném definování. Abychom přesně zachytili identitu totality, potřebujeme nikoliv popisnou definici, ale 'definici esenciální', obecný pojem, který zachycuje všechny jedince 'druhu'. Například obecnina „člověk ... zahrnuje všechny lidi všech dob a kultur, protože ... svým objektivním obsahem vyjadřuje to, co tvoří identitu lidské přirozenosti.“ Tato Fuchsova věta je důležitá; předvádí realistický princip – základ Fuchsova kritického realismu. Pokud ji však v dalším nekriticky vztáhne na 'totalitu', bez zdůvodnění předpokládá, že 'totalita' - tak jako člověk – je také ahistorickým přirozeným druhem, (druhou) substancí, která se snad může vyskytovat „ve všech dobách a kulturách.“ Takový je pohled filosofického realisty, který nestuduje historické jevy a jehož filosofie se nevyrovnala s evoluční dynamikou společenského života a jeho osobitou ontologií. Tento zkrat má pro Fuchsovu teorii totality neblahé důsledky.

V anglicky psané filosofické literatuře lze v posledním dvacetiletí zaznamenat návrat k ontologickým studiím a významný proud se věnuje ontologii společenských jevů (social ontology). Mezi pozoruhodnými autory bych jmenoval filosofy Johna R. Searleho, již zemřelého Roye Bhaskara a socioložku Margaret Archer. Bhaskar a Archer jsou považováni za filosofické realisty. 5) Nenašel jsem však, že by se někdo zabýval ontologií historických, vznikajících a zanikajících jevů v souvislosti s pojmy substance a esence. Nezbývá, než si být vědom osobitého charakteru ontologie společenských jevů a hledat základní výchozí body.

Pro přirozený druh – přijímáme-li princip realismu – není esenciální definice problematická; člověka, kachnu, koně rozezná každý a definice může vycházet z tohoto obecného porozumění. Přirozené druhy přijímáme jako neměnná jsoucna. Pro společenské, historické jevy to však neplatí. Nejsou nám dány jako definitivně stvořené. Utvářejí je lidé, každá pospolitost, jako součást trvalého úsilí o udržení života v daném a také se měnícím přírodním a společenském prostředí, postupně si je uvědomuje, tvoří pojem, dává jméno, podrobněji popisuje a zkoumá jejich charakteristiky. A to vše v rámci ideových a politických konfliktů při nichž se mění sledovaný jev, spolu s celou společností. Termíny a jejich definice bývají nástrojem ideového boje, což je také případ pojmu 'totalita'.

Politolog teoretizující o totalitarismu má k dispozici 'pouze' osobní zkušenost a historické dokumenty a studie, v nichž autoři identifikovali a popsali totalitní systémy v určitém období, a snaží se je zobecnit a vytvořit ucelenou teorii. Fuchsem odsuzovaný empirismus je v prvním stádiu teoretické práce nevyhnutelný – ani on se bez něj neobešel. Historismus Hegela a následovníků je – v dosud filosoficky nevyjasněné míře – oprávněný. Totalitarismus byl dosud studován na zkušenosti dvacátého století. Tento a předchozí odstavec neznamená, že totalitní systém, ideologie a režim, by neměl objektivní obsah, znamená však, že při jeho hledání si musíme udržet odstup od politických vášní a pečlivě zkoumat předpoklady, zejména volbu historického období, z něhož vyjdeme.

Emeritní profesor Na kalifornské univerzitě v Berkeley, výše zmíněný A. James Gregor, je respektovaným znalcem totalitních systémů. Upozorňuje, že v odborném sociálněvědním diskurzu málokdy máme obecně přijímané definice a musíme se spokojit s intuitivním chápáním. Termíny se postupně ustalují a každá nová studie může převrátit dosavadní pojetí (ostatně i Fuchs se o něco takového pokouší). V souladu s tímto svým názorem Gregor ve své knize totalitarismus nedefinuje, ale – celkem v souladu s běžným významem termínu (uvedeným výše) - pouze charakterizuje úsilím o rozsáhlou kontrolu svých poddaných pomocí „přesvědčivého politického náboženství.“6) Poněkud sporným termínem „politického náboženství“ rozumí ideologii (vysvětlující smysl světa, historie a úkol jedince v něm) povýšenou na kvazináboženství (užívající symboly a rituály), avšak bez transcendentního rozměru, bez Boha. Svou knihu věnuje historii tohoto jevu počínaje Hegelem.

5. Fuchsovo pojetí totality

Vezmeme-li vážně Fuchsův názor, že ani Brexit, ani Trumpovo vítězství nevyvrací jeho teorii totality, je zřejmé, že ji chápe zcela odlišně od běžného pojetí – jak je uvedeno ve wikipedii. Obrátíme se nyní k jeho pojetí.

Předpokládá, že existuje univerzální a nesporný jev odpovídající termínu 'totalita' a přikračuje k formulaci jeho 'esenciální definice'. Totalitou rozumí systém sestávající z totalitní ideologie a režimu, kde režim je nástrojem, který ideologii uskutečňuje. Fuchs postupuje od vymezení totalitní ideologie k totalitnímu režimu.

6. Totalitní ideologie

Při definici ideologie jeho metafyzická metoda slouží dobře, vymezuje nutné a postačující znaky a jádro totalitní ideologii definuje „primárně (jejím) cílem“ ovládnout společnost tak, „aby její podoba odpovídala nějaké utopické vizi, obvykle mesiánského charakteru.“ Když níže uvádí „tři konstitutivní prvky a následně tři definiční znaky totality“: ontologický, etický a právní, je nutné mít na mysli, že stále píše o ideologii, i když právní znak vymezuje jako „v zásadním nároku obsažen(ou), v možnostech neomezen(ou) pravomoc (omnipotenc(i)) politiků a jejich ideologických loutkovodičů.“ Fuchsovy postřehy pomáhají upřesnit Gregorovu charakteristiku.

Fuchsova definice implikuje možnost a případně i tendenci „démonizace ideologie“, což je termín, který německý teolog Paul Tillich použil v přednáškách studentům během své válečné emigrace v USA. Vyjádřil jím, že cílem totalitní ideologie není transcendentní hodnota zaměřená k Bohu, ale lidská konstrukce, pozemský idol – určitá podoba společnosti, jíž politická moc chce dosáhnout 'za každou cenu'. Ideologie tak může svým stoupencům zdůvodnit pohrdání lidskou důstojností a životem a nastolit tvrdou totalitu – pokud uchvátí reálnou a dostatečnou moc. Tillichův teologický pohled na jev Gregor později nazval 'politickým náboženstvím'.

Podotkněme ještě, že 'totalitní ideologie' je označením druhu, nikoliv individua. Je to krystalicky čirá idea. Jakákoliv individuální totalitní ideologie, např. 'euroideologie-evropeismus' (Václav Klaus starší) může vykazovat více či méně totalitních rysů a zároveň obsahovat antitotalitní konstitucionalismus. Společenské a politické (kvazi)substance se nevyznačují celostí přírodních substancí.

7. Totalitní režim

Ideologie je lokalizována do myslí, úmyslů a snah politiků. Ti si sice mohou nárokovat omnipotenci, ale aby ideologie byla převedena do životní reality, musejí být úmysly politiků podepřeny dostatečnou reálnou mocí, určitým režimem, institucemi a strukturami, které představy ideologů a politiků mohou uskutečnit.

Když však ve druhém kroku Fuchs totalitní režim definuje, opírá se pouze o definici totalitní ideologie a charakterizuje jej jako takový, který který totalitní ideologii uskutečňuje. To je vše. Vyhýbá se jakékoliv specifikaci institucí, struktur, které 'uskutečňují'. Temínem 'režim' se však rozumí konkrétní institucionální uspořádání státu, neboli 'souboru úředních procedur, případně systém pravidel, vtělených do institucí, poměrně trvalého charakteru' (toto je smysl definic několika autorit, které cituje wikipedie). Nic takového Fuchs nenabízí, a právě v tomto bodě vzniká řada nejasností, problémů a rozporů.

1) Říci „uskutečňuje ideologii“ je jako charakteristika režimu nedostatečné, režim to nespecifikuje. Kromě toho funkce a činnost žádného režimu, ani totalitního, se neomezuje na pouhé uskutečňování ideologie. Úkolem každého režimu je především udržet u moci politickou elitu, jejímž je nástrojem. Alespoň již od dob Machiavelliho víme, že "mantenere lo stato" je předním úkolem prince. Termín lo stato má u něj několik významů: stávající mocenské uspořádání, řád a bezpečí v zemi a také 'stát' jako strukturu odlišnou od osoby prince, kterou však princ musí udržovat. Bylo primární funkcí Husákova režimu uskutečnit komunistickou vizi (věřil v ní ještě někdo?), nebo udržet u moci skupinu Moskvou dosazených místodržitelů? Já se domnívám, že to druhé, a ideologie sloužila jako formální legitimizace režimu.

2) Kromě toho v totalitním režimu 'se' ideologie a řád samy nevnucují a vynucují. To musejí uskutečňovat zcela specifické struktury moci, neomezené ohledem na přirozená lidská práva, od tajné politické policie a soudů podřízených politické moci až po indoktrinující masové organizace pronikající 'do všech stránek individuálního a kolektivního života' (Gregorova charakteristika výše). Ty jsou náplní režimu, kterou však Fuchs nepředkládá.

3) A jednak, a především, v západní civilizaci působí tradice, ideologie a právní a politická kultura konstitucionalismu - ústavnosti, vlády práva a občanských svobod (viz výše), již Fuchs naprosto přehlíží. Již zapomněl, s jakým nadšením jsme bourali ostnaté dráty na západní hranici - nástroj a symbol totalitního otroctví - a že první zákon ČR z roku 1993, Ústava republiky, v prvních čtyřech hlavách ústavnost obnovila a garantuje ji. Ta vylučuje totalitní struktury moci a poskytuje základní právní předpoklady (nikoliv postačující podmínku!) pro náš svobodný život. Fuchsovo abstraktní pojetí režimu, v němž jsou mocenské struktury nevýznamným přívěskem ideologie a nejsou vymezeny vzhledem k principu konstitucionalismu, je mimo základní životní realitu.

V Distanci 2016/3 Fuchs formuluje tři konstitutivní znaky totality, z nichž třetí je „neomezená pravomoc instrumentalizované státní moci“, dále píše o „neomezené pravomoci vládců“ a „neomezené zvůli mocných.“ Zde by se zdálo, že při definici má na mysli tvrdou totalitu. Ve 4. části článku v Distanci 2016/1 však výslovně píše o totalitě obecně, tvrdé i měkké; charakterizuje ji takto (má zvýraznění):

„Tvrdá a měkká totalita jsou dva způsoby politické realizace totalitní ideologie; jde o dva druhy totality. Rozdíl mezi tvrdou a měkkou totalitou spočívá v míře uplatňovaných restrikcí a represí. ...

Totalitu (zde myšlena ve smyslu REŽIM) definuje politické uskutečňování takové ideologie, která si nárokuje omnipotenci (ve výše uvedeném smyslu potenciální moci nad všemi aspekty života občanů, která značí, že každý z nich může být znásilněn, bude-li to vyžadovat zájem ideologie) a která obsahuje odhodlání k mocenskému prosazení ideologie radikální pseudomorálky všemi prostředky; jejich užití se řídí situací a strategií. Pokud nějaké právo či svoboda překážejí realizaci totalitní ideologie, budou zrušeny. Pokud nepřekážejí pokrokovým plánům, mohou být ponechány. Totalita je tedy systémové nastavení k potenciálně neomezenému zotročování politickou mocí v ideologickém zájmu. Míra zotročení už patří ke způsobu jeho uskutečňování, dávkování; závisí na aktuálních poměrech a okolnostech.“

I když definuje totalitní režim obecně, bere existující 'tvrdě' totalitní situaci jako výchozí předpoklad („potenciálně“ znamená: „když nechci, do koncentráku tě nepošlu, když chci, půjdeš“). To není Západ ani Česko s jeho konstitucionalismem ('aktuálními poměry' v poslední větě Fuchs téměř jistě nemyslel konstitucionalismus). Je to tvrdá totalita a není divu, že se pak z totality nemůže vymanit a dochází k totalitním závěrům. (Není jasné, co má Fuchs na mysli termínem „systémové nastavení“, pokud to není právě vymezení režimu, které v jeho textu chybí.)

V Distanci 2016/1 Fuchs nadhazuje a nejspíš věří v možnost, že by 'bruselská' či jiná 'západní totalita' v nouzi zrušila svobodné volby. To je zřejmě součást oné „plíživosti“ totality: „nastane-li potřeba, poskočíme o krůček dále.“ Nouze nastala v Británii, USA a Francii, volby zrušeny nebyly. 'Plížení' nesmí překročit hranici danou ústavním řádem. Ani to Fuchse nepřesvědčuje, že jeho zrak a mysl trpí mámením?

Nevyloučil bych, že Fuchsovo vidění politiky je, tak jako u nemála lidí u nás, ovlivněno tím, že nerozlišuje demokratický ideál od reálného liberálně demokratického režimu a očekává od něj naplnění ideálu. Zkušenost ho přesvědčila, že tomu tak není, a on přešel do opačné krajnosti: „Demokracie je podvod, v podstatě je to opět totalita, byť zatím měkká.“ Neuvědomuje si, že i v demokracii vláda musí rozhodovat mezi protichůdnými zájmy a rozhodnutí prosadit, případně i použít násilí v rámci zákona. A nezávisí na tom, zda je vedena mylnou, nelidskou ideologií, případně se řídí zákonem takovouto ideologii vyjadřujícím. Ale koneckonců odpovědní jsme my, občané, voliči. Ani konstituční demokratický režim neruší politiku ve smyslu ideologického střetu a kulturního boje a boje o moc, pouze jej reguluje do nekatastrofálních, lidsky snesitelných forem. A do formálního ústavního rámce se vejde i manipulace, intriky a podrazy, zneužití a obcházení zákona. Také my Češi k tomu máme sklony. Satirické televizní seriály Ano, pane ministře/premiére a House of Cards - u nás nedávno vyšla jeho knižní předloha Dům z karet (autor Michael Dobbs, nakladatelství Argo 2017) - s menší či větší nadsázkou předvádějí zákulisí politiky v matce parlamentní demokracie. Michael Dobbs působil jako poradce Margaret Thatcherové a za Johna Majora byl krátce místopředsedou Konzervativní strany. Dobře zná to, o čem píše.

Obecně kvalita demokracie závisí jak na ústavních pravidlech a jejich dodržování, tak na nepsaných pravidlech politického života, politické kultuře společnosti včetně občanské soudržnosti, a na mravní úrovni lidí. Rozdíly v politické kultuře v evropských zemích vedou k nestejné kvalitě demokracie v Evropě.7) A demokracie v Iráku po svržení Saddáma a ani v jiných arabských zemích po revoluci fungovat nemohla – mimo jiné pro neplatnost těchto neformálních kulturních podmínek.

Fuchs v úvodu článku v Distanci 2016/3 položil otázku, zda „kritici bruselského režimu“ mají pravdu, „když o něm mluví v termínech měkké či plíživé totality“. Hned si sám opověděl tím, že za základ svého zkoumání vzal období od dvacátých let minulého století do dneška a odmítl „uvíznout u pouhé zkušenosti“, to jest u specifikace mocenských struktur, neboť pak by vytvořil „takový pojem totality, do kterého se bruselský režim nevejde“ (str. 70), a dostal by se do rozporu se svou předběžnou odpovědí. Vychází z teze, že 'bruselský režim je totalitní' a následně tvoří pojem totality, do nějž se bruselský režim vejde.

8. Vcelku a závěrem

Domnívám se, že Fuchsův pokus definovat 'novou či měkkou totalitu' (ve smyslu režimu) se nezdařil. Ztroskotal na své neschopnosti nabídnout smysluplnou definici 'měkce totalitního režimu'. V základu nezdaru je jeho nepochopení ontologie společenských historických jevů, ale zároveň, paradoxně, libovůle v zacházení s politologickými pojmy.

Ale jeho úsilí má racionální jádro. Význam termínu 'měkké totality' vidím v tom, že pojmenovává a odhaluje přítomnost dlouhodobého ideologického, politického a administrativního tlaku kulturního liberalismu v podmínkách konstitučního, liberálně demokratického režimu.

Obecněji: Fuchsova 'totalita' je v ideologii zaplavující jakýkoliv režim, režim vlastní je pro něj vedlejší. Pro běžného občana má však vláda práva nebo naopak zvůle policie životní až existenciální význam, a pokud by to Fuchsova 'měkká totalita' zpochybňovala, stává se nebezpečnou demagogickou nálepkou.

9. Pozorovatelný dlouhodobý ideologický tlak

Jakkoliv odmítám Fuchsovu teorii měkké totality jako režimu, považuji za důležité a záslužné, že soustředil pozornost na dlouhodobý ideologický, politický a administrativní tlak 'kulturního liberalismu s neomarxistickými kořeny' (toto je snad nejpřesnější střízlivé pojmenování jevu) vedený z Bruselu. Fuchs vyjmenovává a hněvivě, s vášní líčí politickou korektnost, multikulturalismus, gender feminismus, nabubřelá a posunutá lidská práva, juvenilní justici (Distance 2016/3). Jsou to vážné a nebezpečné jevy, je třeba jim porozumět hledat účinnou obranu. V ekonomické politice je jeho dvojčetem neoliberalismus, globalizace, nadřazenost volného trhu a laxní regulační a daňový režim pro nadnárodní korporace.

Krize, která propukla v roce 2008, odstartovala proces rozkladu neoliberalismu, který zároveň oslabuje i kulturní liberalismus. V roce 2016 se pak ukázalo, že hegemonie nikdy nebyla dokonalá – lid obecný ji nepřijímal – a že rozpad již pokročil. Projevil se naplno v referendu o Brexitu a v prezidentských volbách v USA – k překvapení politických a ekonomických elit. Patrně od začátku naší dekády, a snad i dříve, probíhalo postupné, rostoucí ideové odcizení mezi 'lidem' a 'elitami ('tekutý hněv' je termín Václava Bělohradského). Elity vyznávaly kulturní liberalismus – a v Evropě, zdá se, jej významné skupiny stále vyznávají.

V USA došlo k výměně elit, nová politika se zatím hledá a ustaluje. V Británii nová vláda, byť téže Konzervativní strany, politiku výrazně mění, a zdá se, že hledá nové ideové paradigma s odkazy na křesťanské kořeny.8) V EU je slyšet volání po změnách z mnoha stran. Jako podklad k debatě o budoucí formě Unie prezident Jean-Claud Juncker dokonce předložil pět scénářů: od pouhého jednotného trhu mezi samostatnými státy až po Evropský federální stát. Naše doba je zlomová, nejistá a je časem hledání.9) Teprve se ukáže, zda uvedený vícestranný tlak poleví, v každém případě však současná doba hledání usnadňuje obranu – pokud si sami pro sebe v ČR ujasníme charakter tohoto tlaku, souvislosti a co je v sázce. Citovaná kniha Gabrielle Kuby je v tomto smyslu nedocenitelná, podobně i Fuchsovy texty (i přes jejich umanutost). Připomínám též knihu Úprk rozumu: Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii od Antonyho Browneho (Dokořán 2009, originál 2006), s podobnou významnou odhalující rolí. A zejména důležitá je pozitivně vedená činnost Národního centra pro rodinu a spolupracujících diecézních, děkanátních a regionálních center. Totéž platí pro Hnutí pro život. Obojí představuje účinnou obranu klíčových společenských hodnot, života a rodiny a zároveň ukázku křesťanských hodnot v každodenním životě.

Vraťme se ke zkoumání ideologického, politického a administrativního tlaku. Jeho dlouhodobý a soustavný charakter při společenských a politických změnách během posledních dekád nasvědčuje o dlouhobě prováděné koordinaci. Zajišťovat ji může hegemonické postavení ideologie kulturního liberalismu, nebo/či zároveň dlouhodobě působící 'principál', jemuž slouží bruselští 'agenti' a případně skupiny napojené na Spojené Národy. Fuchs se touto otázkou zabývá na více místech, v Distanci 2015/2 principála identifikuje v odstavci 4.3 takto:

"Pojem měkké totality reflektuje genezi sametové revoluce kulturních marxistů a způsob realizace jejich totalitní ideologie v prostoru liberálních demokracií. Na rozdíl od svých komunistických bratranců vsadili neomarxisté na intelektuály a zvolili postupné získávání vlivu a rozhodujících postů na univerzitách, v uměleckém světě, v médiích a ve státních institucích. ... (veřejnost netušila, že logický vývoj) byl inscenován a režírován úhlavními nepřáteli Západu. Když na to někdo upozornil, upadl hned v podezření, že holduje spikleneckým teoriím."

Hybateli, principály by tedy byli 'kulturní neo/marxisté' frankfurtské školy, agenty pak ti další na pozicích vlivu. Získat hegemonickou pozici pro svou filosofii a ideologii je však jedinečný, vzácný a dlouhý historický proces (psal jsem o něm v Distanci 2013/3, sekci 4. a 5). Frankfurtští filosofové vyvíjeli svou 'kritickou teorii' (krycí název autorů pro neomarxismus) v americké emigraci od třicátých let minulého století, když hledali odpověď na své traumatické životní zkušenosti: dvě světové války, vítězství nacismu a jeho hrůzy.10) Uplatnili v ní své solidní německé filosofické a společenskovědní vzdělání. Jejich kultivovaná 'teorie' přišla do prostředí filosofické chudoby a hledání na amerických vysokých školách v bouřlivých a převratných dobách světové války a po ní, působila jako zjevení, stala se intelektuální módou a rychle se šířila v americkém akademickém světě a odtud dále do společnosti. Fuchsovo filosofické dílo se podrobně zabývá evropskými myšlenkovými předpoklady, filosofickou krizí od dob osvícenství. Fuchs však přisuzuje mimořádný úspěch kritické teorie 'inscenaci a režii úhlavních nepřátel Západu' - neomarxistů. Nepřipadá mi však věrohodné, že by skupina intelektuálů – filosofů dokázala cílevědomě zinscenovat ojedinělý historický proces, alespoň Fuchs pro své tvrzení neuvádí jediný doklad. Nabídl bych střízlivější vysvětlení 'silným ideologickým vlivem' cestou běžného akademického působení v jedinečně příznivé situaci.

Následný vývoj, kdy se kritická teorie a ideologie kulturního liberalismu ujala a rozšířila v západní Evropě, a zejména jeho soustavné dlouhodobé pronikání do politiky Evropské Unie, Spojených národů a národních vlád, by však stěží byl plně vysvětlitelný ať již neomarxistickou inscenací, nebo přesvědčivostí a silným ideologickým vlivem teorie. Ve své knize Gabrielle Kuby ukazuje na jiného principála, na „nekontrolovatelné síly hromadných sdělovacích prostředků a finanční oligarchie“ (viz výše).

Zde se však již dostáváme do čistě hypotetických úvah, v nichž ideologie hraje instrumentální roli, tedy k opaku Fuchsových představ.

10. Co se stalo se západní civilizací a jak čelit nelidským ideologiím?

Zcela základní otázkou, ke které diskuse o měkké totalitě vede, je tato: co se stalo se naší západní civilizací, že ji postihuje mnohovrstevná krize, že duchovně bloudí, oddává se hédonismu a falešným ideologickým modlám, rozpadají se manželství, nerodí se dost dětí, aby se udržel rod? Když se staří Izraelité dostali do maléru, zastavili se a volali „Zhřešili jsme my a naši otcové.“ Baruch 1 je výstižný: „Odešli jsme každý za zálibami svého zlého srdce, sloužili cizím bohům a dělali to, co bylo zlé v očích Pána.“ Otázkou je, jaké poučení si vzít pro nás a dnes. Odpovědi mohou být různé, ale patrně se budou shodovat na nezbytné pokoře. Ale cíl je odvážný a neskromný: Nalézt cestu, překonat krize, duchovně obnovit naši civilizaci.

Křesťanské filosofické myšlení ztratilo ideovou hegemonii již před stoletími a před teology a filosofy je mnoho hledání a tříbení. Za sebe se mohu pouze přimlouvat za hledání souladu s vědeckým vývojem. Bez vyrovnání se s vědou nemůže být věrohodné. Ale současný ideový chaos a krizové projevy nabízejí příležitost křesťansky inspirovaným konkrétním pozitivním myšlenkám, pokud budou společnosti ukazovat nadějnou realistickou cestu.

11. Křesťanská nabídka

Křesťané mají vizi dobrého života formulovanou sociálním učením církve a poslední papežové ji označovali termínem „civilizace lásky.“ Pastorální konstituce Gaudium et spes (1965) ji ještě nejmenovala, pouze naznačila. Charakterizovala Boží království jako „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“ a učila, že „toto království je tajemně přítomno už zde na zemi.“ Poprvé ji pojmenoval Pavel VI. v promluvě na Svatopetrském náměstí o svatodušní neděli 17. května 1970. Řekl, že sestoupení svatého Ducha na apoštoly ohlásilo „civilizaci lásky a míru.“ Mluvili o ní také jeho nástupci.11)

Papa František se jí ujal. Připomíná ji v ´Laudato si' (2015: odst. 157) a stala se programem jeho působení. Navrhuje charakteristicky křesťanský přístup ke společenské změně: Zezdola, od člověka a komunity ke společnosti, a 'zevnitř na povrch', spiritualitou ke změně hodnot a myšlení (Kapitola šestá: Ekologická výchova a spiritualita, odst. 202 a dále). Metodu přístupu k dnešním problémům nazývá „integrální ekologií“ (odst. 10, 11). Ukazuje ji na příkladu sv. Františka: „Pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak spontánně vyvstává střídmost a starostlivost. Chudoba a odříkavost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: Odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády.“ Součástí integrální ekologie zahrnuje správné pojetí a ocenění práce (odst. 124-9). Osobní ekologická konverze, nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny, je také komunitní konverzí (odst. 219).

František navazuje na iniciativu Benedikta XVI., rozvíjí ji a volí aktivní strategii zaměřenou na mladé. YOUCAT – Katechismus katolické církve pro mladé – vyšel v roce 2011 a v roce 2016 na něj navázal DOCAT – praktický manuál sociálního učení církve pro mladé (české vydání se připravuje). V předmluvě František ukazuje směr: „Nejdříve změnit sebe pomocí Bible, pak měnit své nejbližší okolí, a nakonec celý svět“ a mládeži říká „jděte do politiky!“ V Karmelitánském nakladatelství již vyšla Bible – Y: Bible katolické církve pro mládež (2016). Na Světovém dni mládeže 27-31. 7. 2016 František vyzval mladé k aktivnímu prožívání víry, ke společenské angažovanosti a úsilí o přetvoření světa pro dialog a mír.

U příležitosti Světového dne mládeže představila Papežská rada pro rodinu online kurs citové a sexuální výchovy pro dospívající a mladé „Místo setkávání. Dobrodružství lásky.“ Projekt odpovídá na výzvu papeže Františka, aby byla sexuální výchova zasazena do širšího rámce výchovy k lásce a vzájemnému darování. Uvádí jej citát z Amoris Laetitia: „Je obtížné přemýšlet o pohlavní výchově v době, která směřuje k banalizování a ochuzení sexuality. Lze ji chápat pouze v rámci výchovy k lásce, k vzájemnému darování.“12)

Aktivní strategie, kterou papež František zvolil, má snad jako jediná naději na úspěch: Ukazuje ideál a formuluje jasnou cestu k němu. A obrací se na generaci přístupnou idealismu, stará se a radí v záležitosti jejího předního zájmu – setkávat se v „dobrodružství lásky“, kde pramení proud života. Františkova strategie by snad mohla naši civilizaci zachránit.

Poznámky:

1. Odkazuji na tři své dopisy z Anglie o Brexitu a dalším vývoji na <www.socialninauka.cz>, první dva jsou v Archivu 2016.

2. Encyclopedia Britannica (<www.britannica.com/topic/totalitarianism> 2009). Encyklopedie jej doplňuje podstatnými rysy vlády, kterými Mussolini a následovníci heslo a svou představu uskutečňovali.

O zrodu termínu 'totalitarismus' viz podnětný rozhovor Jana Cholínského s profesorem Ivo Budilem v periodiku USTR Securitas imperii <www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no21/227-247.pdf>

3. Filosofie se zabývá obecnějším pojmem 'řádu'. U nás to byl olomoucký a brněnský filosof Josef Ludvík Fischer (1894–1973), který jej užil při zkoumání krize demokracie v třicátých letech. Pojetí o generaci mladšího Karla Flosse (*1926) vyjadřuje jeho jubilejní stať z poslední doby.

J. L. FISCHER, Krise demokracie (I. Svoboda, II. Řád), Brno: Pokrokový obzor 1933. Přetisk 1. vyd. Praha: Karolinum 2005.

KAREL FLOSS, Řád jako ústřední idea civilizace in Studia philosophica 63, 2016, 1. číslo.

4. O související problematice rolí rozumu a naboženství a předpolitických základech svobodného státu viz Jürgen HABERMAS, Joseph RATZINGER, Dialektik der Säkularisierung Herder 2005 (snad je k dispozici český překlad, ale nepodařilo se mi ho nalézt). Překlad do angličtiny, „The Dialectics of Secularization, On Reason and Religion“, vydal Ignatius Press, San Francisco 2006

5. John R. SEARLE 2004 'Social Ontology: Some Basic Principles' <socrates.berkeley.edu/~jsearle/AnthropologicalTheoryFNLversion.doc>. Text v internetové encyklopedii.

Clive LAWSON, John LATSIS, Nuno MARTINS (eds.) Contributions to social ontology, Routledge 2007. Sborník příspěvků pro konferenci 'Theorising Ontology in the Social Sciences', Cambridge Summer 2004.

Margaret ARCHER (Ed.) Late Modernity. Trajectories towards Morphogenic Society, Springer 2014. Sociologické studie interpretující naši současnost jako 'pozdní modernitu', pro niž jsou charakterisické prudké společenské změny.

6. A. James GREGOR, Totalitarismus a politické náboženství. Intelektuální historie, CDK 2015, orig. 2012

7. Britský thintank Demos zkoumal kvalitu 'každodenní' demokracie (Everyday Democracy Index 2008) ve 25 zemích Evropské Unie v šesti rozměrech, volební a procedurální demokracie, spolková činnost, hodnotové zaměření k demokracii v praxi, demokratičnost v rodinách, na pracovišti a ve veřejných službách. V souhrnném pořadníku se ČR umístila na 17. místě z 25 zkoumaných evropských zemí, před Maďarskem a Slovenskem, ale za Řeckem, Slovinskem, Itálií a Estonskem. Na prvních čtyřech místech se umístily tři severské země a Nizozemí. <www.demos.co.uk/files/EDI_all%20chapters.pdf>.

Economist Intelligence Unit publikuji každoročně Index Demokracie pro více než 160 zemí světa. Podle výsledných hodnot je zařazuje do čtyř kategorií: plná demokracie, vadná demokracie, hybridní režimy a autoritářské režimy. V roce 2016 se ČR umístila na 31. místě, Slovensko na 42., a za poslední roky obě spadly do druhé kategorie. Našimi slabými místy byly politická participace, politická kultura a špatně fungující vládnutí.

8. Vedoucí představitelé všech tří největších stran, Konzervativců, Labouristů a Liberálů vydali letos (2017) velikonoční poselství s křesťanským obsahem, byť odlišně interpretovaným. <www.yahoo.com/news/theresa-may-uses-easter-message-010404115.html>

9. Změny a zvraty přicházejí z různých směrů včetně ekologického a v různých časových rozměrech. Z několika knih na toto téma z posledních let letech uvádím:

Ilona ŠVIHLÍKOVÁ Přelom Inaque.sk 2014

Tomáš TUREČEK, Miroslav BÁRTA Kolaps neznamená konec. Vyšehrad 2013

Václav CÍLEK ed. Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. Novela Bohemica 2014

Miroslav BÁRTA, Otakar FOLTÝN, Martin KOVÁŘ a další Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace. Vyšehrad 2015

Miroslav BÁRTA, Otakar FOLTÝN, Martin KOVÁŘ Na rozhraní: Krize a proměny současného světa. Vyšehrad 2016

10. Užitečný je informativní 'skupinový intelektuální životopis' členů frankfurtské školy, od zakladatelů až po Habermase, Grand Hotel Abyss: The Lives of the Frankfurt School od Stuarta JEFFRIES (Verso 2016, 448 stran). Snad bude brzy přeložen.

11. Viz Luděk RYCHETNÍK „Civilizace lásky a dobrá společnost. Snění institucionálního ekonoma“, in Roman MÍČKA (ed.) Církev a společnost. Karlovi Skalickému k 80. narozeninám. Jihočeská univerzita 2014.

12) V pěti světových jazycích na <www.educazioneaffettiva.org>