Embedded Files
Antonín Steinhauser
1. Úvod
Ačkoliv jednotliví biskupové postrádají učitelskou autoritu vně svých vlastních diecézí, přesto dnes není nouze o biskupy i kardinály na volné noze, kteří se rádoby autoritativně vyjadřují k věroučným otázkám platným pro celou Církev. Mnohá magisteriální rozhodnutí jsou veřejně "korigována" individuálními i týmovými prohlášeními těchto nespokojenců z řad Církevní hierarchie. Jejich množina je již poměrně ustálená: Kardinálové Burke, Pujats, Müller a Brandmüller, biskupové Vigano, Schneider, Peta, Strickland a několik dalších. Jeden jejich článek si našel cestu i do Distance pod názvem "Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby" v čísle 2019/3. Papež František je v těchto kritických intervencích explicitně či implicitně vykreslován v lepším případě jako nekompetentní ignorant, v horším případě jako bezprostřední hrozba pro pravověrnost Církve a jejího učení. V každém případě je ovšem vykreslován jako ten, jehož magisterium má být podrobováno kritické kontrole z věroučného hlediska. Tento přístup kardinála Burkeho a spol. k magisteriálním změnám vystihl v kontextu neomylnosti svatý John Henry Newman ve své "Eseji na pomoc gramatice souhlasu" v roce 18701):
"... Člověk konvertuje ke Katolické Církvi, protože obdivuje její náboženský systém a je znechucený protestantismem. Jeho obdiv zůstává. Nicméně, po nějakém čase opustí svou novou víru, aby se případně vrátil ke své staré. Důvod, který lze vytušit, může někdy spočívat v tom, že nikdy nevěřil v neomylnost Církve. Uvěřil v pravdivost její doktríny, ale nikoliv v její neomylnost. Když byl tázán, zda věří ve všechno, v co věří Církev, odpověděl, že ano. Tuto otázku ovšem pochopil tak, zda věří v ty partikulární doktríny, které v té době Církev fakticky formálně učila, ačkoliv ji měl pochopit tak, zda věří v to, co Církev aktuálně učí a kdykoliv v budoucnu bude učit. Nikdy tedy neměl onu neopomenutelnou elementární víru katolíka a nikdy skutečně nepatřil do stáda Církve ..."
Sám kardinál Burke v duchu tohoto defektu tvrdí, že on nemůže být v rozporu s učením Církve, protože on učí stále ty samé věci2). Problém spočívá v tom, že Církev dříve tolerovala některé věci, které nyní odsuzuje. V úryvku svatého Johna Henryho Newmana se jednalo konkrétně o makulismus, v našich časech se jedná například o přípustnost trestu smrti. Článek "Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby" je ilustrativním počinem. Ačkoliv se v něm výslovně nepíše, že se jedná o věroučný útok na papežské magisterium, jeho faktickým obsahem není prakticky nic jiného. Hlavním terčem je sice Františkovo magisterium, ale například bod 39 o údajné nezrušitelnosti povinného kněžského celibátu nelze vztáhnout na magisterium současného papeže. Tento bod odsuzuje naopak Benedikta XVI. a jeho apoštolskou konstituci Anglicanorum Coetibus z roku 2009, případně některé jeho předchůdce včetně Klementa VIII. s jeho apoštolskou konstitucí "Magnus Dominus et Laudabilis Nimis" z roku 1595. Ilustrativní je i použitá metoda spočívající v interpretaci Písma a starších magisteriálních dokumentů. Tato interpretace přitom vůbec neoplývá logickou zřejmostí ani terminologickou přesností, nicméně její závěry jsou kategorickými antitezemi novějších magisteriálních výroků. Zároveň jsou tyto antiteze explicitně předkládány coby součást "neměnné církevní Tradice", případně "neomylného církevního magisteria", aby nebylo nejmenších pochyb o tom, že se jedná o nesouhlas právě v otázkách víry.
V tomto článku nemám v úmyslu meritorně prokazovat vnitřní rozpornost a libovůli jednotlivých úvah kardinála Burkeho a spol. Tím jsem se ostatně zabýval v několika předchozích článcích. Mám naopak v úmyslu zaměřit se na použitou teologickou metodu, konkrétně na metodu výkladu zjevených pravd. Pokud někdo staví například čistě filosofické argumenty proti věrouce Církve a zároveň je katolíkem, tak má sice také problém s konzistencí, ale alespoň ve svém protestu neparazituje na tom, co jím zároveň popírá. Některé moje argumenty jsou aplikovatelné i na takové případy, ale jiné nikoliv. Problematická teologická metoda kardinála Burkeho a spol. stojí na dvou hlavních pilířích. Prvním z nich je starý dobrý protestantismus, nicméně s propracovanější dialektickou rétorikou, která fakticky protestantské obsahy zahaluje do předefinovaných katolických pojmů. Druhým pilířem je potom ideologický konzervatismus, který stejně jako všechny ostatní ideologie reaguje na reálný problém, nicméně jde o reakci ideologicky zúženou, tudíž neadekvátní a kontraproduktivní.
2. Diskuse katolíka s protestantem
Mnohé diskuse s protestanty probíhají podle tohoto scénáře:
Katolík: Z čeho vyvozuješ, že papež učí hereze?
Protestant: Jeho učení je v rozporu s Biblí.
Katolík: Ale co když jiní interpretují Bibli jinak než Ty?
Protestant: Tak se mýlí.
Katolík: Proč se mýlí?
Protestant: Protože (zcela jednoznačně) protiřečí Bibli.
Argumentace protestanta stojí na interpretaci Bible, která není zdůvodněná logicky překontrolovatelným způsobem. Když se člověk na takové důvody ptá, nedostane se mu skutečné odpovědi. Stanovisko protestanta totiž fakticky spočívá na jeho subjektivní interpretaci Písma, která je nepřiznaně a dogmaticky vydávána za Písmo samotné. Metodicky je situace jednoznačná. Autorita Písma je neoddělitelná od autority Církve, protože Písmo bylo sepsáno v Církvi a jeho kánon i inspirovanost byly definovány Církevním magisteriem. Zásada Sola Scriptura je inherentně kontradiktorní, protože není uvedena nikde v Písmu. V praxi pak vede k tomu, že protestanté habituálně dospívají k radikálně odlišným interpretacím Písma, i když čtou ty samé pasáže. Bez Církve a jejího autoritativního rozsuzování sporů o interpretaci Písma je jednota víry nedosažitelná.
Jiný scénář může nastat, pokud se protestant odhodlá k předkládání nějakých racionálních důvodů:
Katolík: Z čeho vyvozuješ, že papež učí hereze?
Protestant: Jeho učení o uctívání ikon je v rozporu s příkazem z Exodu 20,4: "Nevytvoříš si pro sebe modlu zobrazením čehokoliv nahoře na nebi, dole na zemi, ani ve vodách pod zemí".
Katolík: Znamená to, že je nepřípustné vytvářet také sochy andělů?
Protestant: Samozřejmě.
Katolík: Bůh v Exodu (25,18) ovšem také nařídil: "Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu". Tvoje interpretace Exodu je vnitřně rozporná. Bůh podle ní zakazuje to, co zároveň přikazuje.
Druhá diskuse je ukončena meritorním důkazem. Při něm se ukazuje, že přímočará interpretace jedné věty z Písma, která se na první pohled může jevit zcela jasnou a jednoznačnou, je ve skutečnosti v rozporu s jiným veršem z téhož dokumentu. Nejde přitom o nic výjimečného. Bibli není možné číst jako sadu izolovaných vět ani jako sadu izolovaných knih; naopak je potřeba ji interpretovat kontextuálně. To je teologicky namáhavějším úkolem než vytrhávání jednotlivých výroků z kontextu, protože to vyžaduje povědomí o celku Bible a o vztahu mezi Biblí a Učitelským úřadem Církve.
Za starých časů byla Bible zneužívaná protestanty k útokům na Tradici. Katolíci tehdy správně bránili Tradici proti protestantské zásadě Sola Scriptura. V naší době však dochází ve vztahu k Tradici k podobně účelovému redukcionismu, jakého se dopouštěli staří protestanté s Písmem. Tradice je považována za soběstačný věroučný zdroj oddělitelný od Učitelského úřadu a jako taková je zneužívána k útokům na učení Církve. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že Sola Scriptura byla explicitní zásadou, ke které se staří protestanté hrdě hlásili, zatímco Sola Traditio je implicitní zásadou, k níž se noví protestanté sice nehlásí, ale o to systematičtěji podle ní postupují. V obou výše zmíněných diskusích katolíka s protestantem lze totiž vyměnit Bibli za Tradici a získáme v prvním případě kardinála Burkeho a spol., v druhém případě pak jejich stoupence z řad rádoby teologů, kteří typicky nevědomky popírají staré magisteriální dokumenty (místo Amoris Laetitiam kritizují Orientalium Ecclesiarum, místo Dignitatis Humanae kritizují Ci Riesce, atd.), na něž se zároveň odvolávají, protože rovněž nejsou schopni interpretovat Tradici kontextuálně a respektovat Učitelský úřad Církve. Všechna výše uvedená tvrzení o Bibli platí totiž i pro Tradici. Stěží lze dostatečně zdůraznit, jak potřebné je vážnost této skutečnosti nahlédnout a poctivě zreflektovat.
Dokonce platí, že ze dvou relevantních hledisek jsou na tom stoupenci zásady Sola Traditio ještě hůře než stoupenci zásady Sola Scriptura. Specifická obtížnost interpretování Tradice se ukazuje již v tom, že první křesťanská hereze (tzv. judaizérství – tedy podrobování pohanů židovským rituálům) spočívala v přecenění Tradice. Ohledně Písma dochází k obtížím obvykle až ve fázi interpretace. V případě Tradice nastávají zcela zásadní problémy již ohledně toho, co je součástí Tradice, a co nikoliv. Interpretovat správně spisy Církevních otců nebo staré magisteriální dokumenty bývá srovnatelně obtížné jako správně interpretovat Písmo. Interpretace Tradice se ovšem navíc hemží i problémy spočívajícími například v tom, které Tertuliánovy nebo Origenovy knihy jsou v pořádku, a které nikoliv. Neexistuje žádný kánon Tradice, protože Tradice se neustále vyvíjí. Abstrahujeme-li od specifik papežského magisteria, potom jsou mezi různými materiálními prameny Tradice skutečné rozpory, k čemuž v případě Písma nedochází. Naopak neopomenutelná role Římského biskupa coby nejvyššího soudce v otázkách víry je v Tradici vystižena podstatně obsažnějším a explicitnějším způsobem než v Písmu. Tuto roli potvrzovali a jednali podle ní již mnozí Církevní otcové, jako například svatý Irenej, svatý Atanáš, svatý Jan Zlatoústý, svatý Augustin z Hippo, svatý Cyril Alexandrijský, svatý Flavián, svatý Maxim Vyznavač, svatý Sofronius Jeruzalémský, svatý Teodor Studijský, svatý Ignác Antiochijský, svatý Jeroným, svatý Prosper Akvitánský a mnozí další. V samotném magisteriu je potom potvrzena tolikrát, že je prakticky nemožné všechny takové výskyty vyjmenovat. Z těchto dvou důvodů je věroučné oponování papežskému magisteriu ve jménu Tradice ještě bizarnějším počinem než oponování témuž magisteriu ve jménu Písma.
3. Esenciální definice protestantismu
Jako je totalita v povrchním vulgárním diskurzu spojována například s revolučním násilím nebo s aktuálním zideologizováním všech složek veřejné moci, protestantismus bývá podobně spojován například s neúctou k Panně Marii nebo s popíráním reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. V obou případech (totality i protestantismu) dochází k záměně esenciálního určení a pouhých empiricky posbíraných fenomenálních znaků. Stejně jako nelze totalitní povahu určitého politického zřízení potvrdit nebo popřít analýzou nenutných totalitních fenoménů, nelze ani protestanta identifikovat podle jeho úcty nebo neúcty k Panně Marii ani podle jeho názoru na reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Vrcholem tohoto zmatení je například označování řádné formy latinského ritu z roku 1970 za protestantskou liturgii, případně označování svěcení ženatých kněží za protestantizaci Církve. S náhodně vytipovanými fenomenálními akcidenty protestantismu se v těchto případech zachází jako s jeho esenciálním určením, z čehož se pak zákonitě dovozuje, že i poslušnost vůči Církvi a její svátostné disciplíně může být protestantismem.
Je přitom příznačné, že například Martin Luther nepopíral reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Pouze chybně tvrdil, že Kristovo lidství je všudypřítomné. Důvod jeho tvrzení, že Kristus není přítomný v Eucharistii o nic víc než kdekoliv jinde, je tedy logicky neslučitelný například s důvodem Huldrycha Zwingliho. Protestantismus tudíž nepředstavuje nějakou koherentní věrouku, jakou je například katolicismus. Naopak se jedná o množinu mnoha různých vzájemně rozporných doktrín podobnou například islámu. Tendence k herezím je protestantismu sice vlastní, nicméně tato tendence neimplikuje, že by protestantismus byl esenciálně herezí nebo množinou herezí. Navíc se až na jednu výjimku jedná skutečně o pouhou tendenci. Téměř pro každou pravdu víry lze najít nějakého protestanta, který ji uznává. Jediné pravdy víry, které protestanté svorně odmítají, se vztahují k autoritě a k věroučným charismatům Církve. Nikdo z protestantů se reálně nepodřizuje učení papeže ani biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Etymologický protest v protestantismu proto spočívá právě v tomto nepodřizování se. Jedná se o protest vůči Učitelskému úřadu Církve v tom, co je jeho vlastním předmětem – tedy v otázkách interpretace zjevených pravd. Nad Učitelský úřad protestanté implicitně kladou svůj subjektivní úsudek. Protestantismus je tudíž schizmatickou teologickou metodou a protestantem je esenciálně ten, kdo subjektivně interpretuje zjevené pravdy navzdory Učitelskému úřadu Církve.
Z tohoto výměru vyplývá, že protestantismus je sice ideální platformou pro rozvoj libovolných herezí, nicméně sám o sobě nezaručuje žádnou konkrétní herezi s výjimkou úzkého okruhu bludů vztahujících se k autoritě a k některým charismatům Církve. Podobně jako s výše popsaným zaměňováním subjektivní interpretace Písma za Písmo samotné, ani v tomto případě se nevyžaduje explicitní nebo formální popření autority Církve nebo jejích charismat. Opět stačí implicitní logické postupy, které fakticky podřizují věroučné výnosy Učitelského úřadu subjektivnímu úsudku - a to i v případě, že je tato skutečnost dotyčným protestantem zuřivě popíraná. Posluhovači měkkých totalitních režimů také často popírají totalitní charakter těchto režimů, ale není jim to nic platné. Z esenciálního výměru protestantismu coby schizmatické teologické metody je potom zřejmé, proč je například kardinál Burke plnohodnotným protestantem, aniž by přitom popíral například reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Také z něj vyplývá, proč například žádná liturgie schválená legitimní Církevní autoritou nemůže být v pravém smyslu protestantská.
Protestantismus stojí na popření dvou pilířů fundamentální dogmatiky. První spočívá v tom, že papežské magisterium je chráněno charismatem jisté pravdy v otázkách víry. Nikdo jiný takovouto ochranu nemá, ať je jakkoliv chytrý, zkušený, vzdělaný nebo vysoce postavený. Pokud tedy dojde k aktuálnímu věroučnému sporu, papežské magisterium má vždycky pravdu, a kdo mu oponuje, ten se vždycky mýlí. Druhý pilíř pak spočívá v tom, že obě strany věroučných sporů v Církvi mohou přednést své argumenty. Často lze předložit poměrně přesvědčivé argumenty svědčící oběma vzájemně rozporným tezím, což může být velmi matoucí zvláště pro teologicky nekvalifikované katolíky. Specifikum katolicismu ovšem spočívá v tom, že je zde Božsky ustanovená živá autorita, která může libovolný takový spor rozsoudit a její rozsudek je v nejvyšší instanci jistý a zároveň konečný. Legitimní teologická diskuse v Církvi se jím ukončuje a lze v ní pokračovat pouze porušením Církevního společenství.
4. Projevy obojího protestantismu
Ačkoliv noví protestanté nevykazují některé nahodilé znaky starých protestantů, jako jsou například ony útoky na Eucharistii nebo na Pannu Marii, přesto skrze shodnou ideovou základnu postupují podobným způsobem a dospívají k podobným výsledkům.
Prvním spojujícím prvkem obou skupin protestantů je to, že obě skupiny brání před papežem jakousi starší, původnější a čistší verzi křesťanství, k níž papež údajně přidává své heretické výmysly. Druhý spojující prvek spočívá v tom, že obě skupiny fakticky odporují věroučné autoritě papeže, ale zároveň trvají na tom, že ony jsou těmi pravými křesťany – a právě z toho titulu mají povinnost papežskému magisteriu odporovat. Tedy z titulu své údajné pravověrnosti si uzurpují papežskou autoritu samy pro sebe. Třetím spojujícím prvkem je habituální absence logické zřetelnosti a terminologické přesnosti. Když člověk čte například Kalvínovy nebo Lutherovy spisy, najde v nich mnohé nezdokumentované výroky o tom, co tvrdí "papežové", z nichž je prakticky nemožné identifikovat, co bylo skutečně tvrzeno, kdo konkrétně to tvrdil a v jakém kontextu. Následně luteráni a kalvínci slepě opakují tyto výroky svých zakladatelů, jako by se jednalo o prokázaný obsah papežského magisteria. V případě papeže Františka dochází ke stejnému jevu. Rovněž jsou mu připisovány výroky a úmysly, u nichž nelze sledovat logickou spojitost s tím, co skutečně řekl nebo napsal, protože dotyčná obvinění jsou buď úmyslně zmanipulovaná nebo jsou nesená příliš silným a nepředvídatelným předporozuměním.
Čtvrtým spojujícím prvkem je ono bezstarostné nárokování si zjevnosti pro svůj názor, tedy v konfúzi jejich subjektivní interpretace Tradice nebo Písma se správnou interpretací. Své věroučné výtvory nepovažují za soukromou interpretaci, nýbrž za samozřejmost, která musí být naprosto jasná každému, kdo myslí logicky. Papežskému magisteriu ovšem neudělují tu samou legitimitu při interpretaci Tradice nebo Písma, kterou udělují sami sobě. Musí to být apriori ta papežova interpretace, která je špatně, nikoliv ta jejich. Pátým spojujícím prvkem je faktický předpoklad, že autorita Tradice nebo Písma je oddělitelná od autority Církve, takže není problém osekávat papežské magisterium a podřizovat ho jejich pojetí Tradice nebo Písma. Šestým spojujícím prvkem jsou potom precedenční báchorky o heretických papežích, jimiž měli být například Liberius, Honorius I. nebo Jan XXII. Noví protestanté prakticky doslovně opisují teze Jana Kalvína (ze sedmé kapitoly čtvrtého svazku jeho knihy "Institutio Christianae religionis"), případně Melchiora Cana, Davida Chytraeuse nebo Matthiase Flacia o heretických papežích. Tyto teorie stojí na dodatečně vykonstruovaných spekulacích, zatímco proti nim existuje zpravidla přesvědčivá evidence, a především učení Církve. O neomluvitelné neznalosti Tradice ze strany nových protestantů svědčí, že všechny tyto teorie byly už v době starých protestantů důkladně kriticky adresovány soudobými Učiteli Církve, především pak svatým Robertem Bellarminem (De Romano Pontifice), případně svatým Františkem Saleským. Některé z nich byly jmenovitě odmítnuty i přímo v magisteriu, konkrétně v encyklikách Quartus Supra papeže Lva XIII. z roku 1873 a Principi Apostolorum Petro papeže Benedikta XV. z roku 1920.
Sedmým spojujícím prvkem je implicitní viklefismus zabalený do různých falešných analogií (sv. Pavel z Tarsu, sv. Kateřina Sienská, atd.), v nichž nikdy nešlo o věroučný nesouhlas. Viklefismus spočívá v tom, že se autorita papeže odvozuje od jeho osobních kvalit, a nikoliv od jeho úřadu. Proto se obě skupiny protestantů v rámci věroučných diskusí soustředí i na zdůvodňování, proč je papež špatným papežem, jako by snad platilo, že špatného papeže není potřeba poslouchat, a to ani když učí. Osmým spojujícím prvkem jsou eschatologické předpovědi o Antikristovi, který podle obou skupin bude vládnout v Římě, a nikoliv v Jeruzalémě, a vzejde z katolické Církve, a nikoliv ze židovského národa. Neshodnou se jen na tom, kdy k takovéto bizarní apokalypse má dojít, protože každá skupina považuje tu svou dobu za věk Velké Apostáze. Devátým spojujícím prvkem je potom nálepkování konzistentních katolíků za papolatristy, případně předkládání sofismat o tom, že se tito katolíci radši mýlí s papežem, než aby měli pravdu proti němu.
Desátý spojující prvek spočívá v tom, že obě skupiny protestantů pokládají Písmo nebo Tradici za vyčerpávající, jasné, neměnné a hermeneuticky mrtvé zdroje. Do těchto křišťálově průzračných nauk pak papežové údajně vnášejí "zmatek", což je víceméně kódové označení pro heterodoxii. Podle obou skupin protestantů texty Písma nebo Tradice říkají, co říkají, je naprosto evidentní, co to přesně znamená, a není v nich nic dalšího než jejich doslovný význam. Nechápou, že v Písmu i v Tradici bylo vždycky mnoho neznámých, mnoho nejasností i mnoho otevřených otázek – už jen kvůli tomu, že pravdy víry obsahují skutečná tajemství. Věroučné spory Církevních otců jsou toho výmluvným svědectvím. Podobně protestanté nechápou, že Písmo i Tradice docházejí k naplnění pouze v Církvi, ve které je živoucí autorita, jíž náleží jistá interpretace i autoritativní aplikace zjevených pravd v neustále se měnících podmínkách. Jedenáctý spojující prvek spočívá v tom, že protestanté ani z jedné skupiny se v dlouhodobějším měřítku neshodnou na ničem podstatném kromě samotného protestu proti Učitelskému úřadu. Staří protestanté se již rozštípali na stovky různých církviček a věrouk a noví protestanté je zdatně následují. Někteří z nich neuznávají ani druhý vatikánský koncil, někteří jej uznávají. Jiní uznávají jen jeho část, případně jej interpretují v rozporu s pozdějším magisteriem. Ještě menší shoda je pak na tom, co vlastně platí místo popřeného učení Církve. Pokud bychom se jejich názory pokoušeli syntetizovat, dospívali bychom k závěrům podobajícím se bonmotu, že Ježíš Kristus neexistoval, byl homosexuálem a oženil se s Marií Magdalénou. V Tradici ostatně není ani slovo o tom, co je potřeba dělat, když papež magisteriálně učí hereze, protože z hlediska dogmatiky jde o pseudoproblém s nemožným předpokladem. Opět tedy nepřekvapivě platí, že co protestant, to vlastní verze protestantismu. Dvanáctý spojující prvek konečně spočívá v protestantském přesvědčení o mesiánském úkolu zachraňovat Církev proti její vůli. Místo, aby podobné starosti ponechali tomu, kdo si Církev založil, sami si nárokují znalost toho, co je s Církví potřeba udělat, přičemž jejich plány spočívají především v systematické a veřejné neposlušnosti vůči jejím legitimním autoritám. Obě skupiny protestantů opět nechápou, že Církev je tu od toho, aby jim říkala, jak mají žít, a nikoliv obráceně.
5. Univerzální vyvrácení dialektického protestanta
Noví protestanté se ocitají v nezáviděníhodné pozici, která spočívá v konjunkci dvou vzájemně kontradiktorních prvků. Chtějí následovat svou subjektivní interpretaci Tradice navzdory Učitelskému úřadu, ale zároveň si potřebují nárokovat, že jsou pravověrnými katolíky. Protestantismus pro ně není jen teologickou metodou: Je jednou z nejhorších nadávek, takže být označováni pravdivě za protestanty je tím posledním, co by si přáli. Jsou proto nuceni falšovat teologickou terminologii a zamlžovat tím svou schizofrenní situaci. Tak jako neomarxisté používají tradiční pojmy přirozeného zákona (např. tolerance, lidská práva, svoboda nebo nenávist) a označují jimi v rámci své revoluční dialektiky jejich faktické opaky, podobně noví protestanté používají klasické teologické pojmy (např. Tradice, poslušnost, protestantismus nebo učení Církve) a označují jimi skutečnosti, které jsou opět faktickými kontradikcemi skutečných významů těchto pojmů.
Dialektickou rétoriku nových protestantů lze pozorovat již na formulování jejich disentu. Lidé, kteří odporují učení Církve, ale nemají potřebu předstírat, že jsou něčím, čím nejsou, bývají ohledně svého disentu upřímní. Jejich rétorika nepokrytě počítá s tím, že "Církev učí X, ale já věřím v non-X". Často lze slyšet: "Myslím si, že stejnopohlavní manželství by mělo být uznáno Církví" nebo "Církev zakazuje antikoncepci, ale já si myslím, že by ji měla povolit". Zřídkakdy se ale lze setkat s výroky typu: "Církev učí, že stejnopohlavní manželství je legitimní instituce" nebo "Učení Církve o antikoncepci spočívá v tom, že je morálně bezvadná". Lidé mívají různé názory, ale nemívají úpornou snahu falšovat realitu ohledně stanoviska Církve.
Úplně opačně je tomu u dialektických protestantů. U nich se nelze setkat s pravdivými disenty ve smyslu: "Církev učí, že trest smrti je nepřípustný, ale já si myslím, že by ho měla povolit" nebo "Církev učí, že někteří nekající cizoložníci mohou být připuštěni ke svátostem, ale já si myslím, že by to měla zakázat". Navzdory jasné dikci nejnovějších magisteriálních dokumentů voluntárně postulují, že Církev prostě učí pravé opaky toho, co ve skutečnosti učí. Dnešní formální učení Církve označují za soukromý názor papeže, zatímco jejich odsouzené soukromé názory z dřívějška označují za věrouku. Za podobnými rétorickými klamy, jejichž cílem je vyhnutí se poslušnosti Učitelskému úřadu, stojí navíc předpoklad, že existuje nějaký spolehlivý standard, vůči němuž je možno posuzovat papežské magisterium v otázkách zjevených pravd; podobný standard existuje v otázkách přirozeně poznatelných pravd a je jím filosofie. Analýza teologických obsahů co do jejich filosofické přijatelnosti je předmětem fundamentální teologie. V otázkách čistě zjevených pravd ovšem žádný takovýto spolehlivý standard neexistuje. Jediným spolehlivým standardem je právě živoucí Učitelský úřad. Výroky například od svatého Vincence Lerinského o tom, že katolické je to, čemu všichni všude vždycky věřili, mají sice pravdivé jádro, ale teologicky jsou naprosto nepoužitelné. Přímo je nikdy nelze aplikovat, protože pokud je určitý výrok sporný, tak s ním alespoň někdy někdo nesouhlasí, tudíž neplatí, že mu všichni všude vždycky věřili. Je tedy potřeba jeho předpoklad nějak ohnout, čímž ovšem padá platnost principu i spolehlivost dosaženého závěru.
Univerzální vyvrácení dialektického protestanta se zaměřuje pochopitelně na toto faktické odmítnutí papeže coby formálního, radikálního a konečného garanta pravověrnosti Církve. Jelikož se dialektický protestant vydává za pravověrného katolíka, musí alespoň verbálně uznávat v Tradici (a ještě víc pak v magisteriu) dokolečka omílanou zásadu, že papežům náleží rozsuzovat spory o víře. Proto lze vzít libovolný bod protestantovy věroučné kritiky, například tezi o nepravověrnosti magisteria současného papeže. Stejně dobře lze ale vzít i libovolnou partikulární nauku, nakolik je věroučná (např. zda mohou být někteří nekající cizoložníci připuštěni ke svátostem). Dialektický protestant tedy tvrdí, že Františkovo magisterium je nepravověrné, protože je v rozporu s Tradicí. Jsou tu ovšem katolíci (jako například já), kteří tvrdí pravý opak, tedy že Františkovo magisterium je v souladu s Tradicí. Oba jsme ke svým stanoviskům dospěli interpretováním Tradice, nicméně každý z nás interpretuje Tradici jinak. Podstatné je, že se dva katolíci neshodnou ve věroučné otázce. Jde tedy o tuctový spor o víru. V nejvyšší instanci ovšem náleží rozsuzování takovýchto sporů papeži. A papež tuto spornou otázku již autoritativně rozsoudil tím, že své magisterium promulgoval, tedy magisteriálně jej předložil s pravdivostním nárokem, přičemž pravdivost vylučuje nepravověrnost. Sporná otázka víry tedy již byla rozsouzena Církví, a to opačným způsobem, než je stanovisko dialektického protestanta. Pokud si dialektický protestant namlouvá pravověrnost, potom pouze protiřečí sám sobě.
6. Modernistické zneužití dogmatu o neomylnosti
Pravděpodobně nejfrekventovanější sada sofismat, o něž se noví protestanté ve své dialektice opírají, se ironicky vztahuje k dogmatu o papežské neomylnosti z dogmatické konstituce Pastor Aeternus z roku 1870. Dokument, který potvrzuje papežskou autoritu i rozhodující věroučná charismata, je interpretován způsobem vedoucím k faktickému vygumování veškerého papežského magisteria po I. vatikánském koncilu s výjimkou dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie z apoštolské konstituce Munificentissimus Deus z roku 1950. Ostatní magisterium je touto hermeneutikou prohlášeno v podstatě za soukromé názory papežů, které lze podřizovat subjektivnímu výkladu Tradice a na jeho základě je libovolně odmítat. Reformovatelnost magisteria vysvětlují dialektičtí protestanté totiž apriori tím, že je potenciálně heretické a věroučně nezávazné, nikoliv jeho předmětem (netýká-li se přímo otázek víry ani mravních zásad), ani magisteriálním úmyslem promulgovat takové magisterium jako reformovatelné. Eventuálně se za tímto cílem zneužívá výrok o tom, že "Duch Svatý nebyl papežům slíben, aby snad vyhlašovali novou nauku, kterou by jim zjevoval, nýbrž aby s jeho přispěním vykládali poklad víry" z téže dogmatické konstituce. Ten se prostě interpretuje jako preskripce, a nikoliv jako deskripce. Že je to v rozporu se zbytkem dokumentu i se samotným dogmatem o neomylnosti, to dialektické protestanty příliš netrápí.
Celková logika jejich hermeneutiky je tedy následující:
a) Mimořádné papežské magisterium je neomylné.
b) Tedy řádné papežské magisterium je omylné.
c) Tedy řádné papežské magisterium je věroučně nezávazné.
Tvrzení (a) je pravdivé a je skutečně předmětem dogmatu o papežské neomylnosti. Tvrzení (b) z tvrzení (a) ovšem nevyplývá, protože nezohledňuje dodatečné distinkce, a je zavádějící ve dvou důležitých ohledech. Zaprvé některé řádné magisterium je neomylné v téže míře jako mimořádné magisterium. Zadruhé ani řádné magisterium není omylné ve věroučných otázkách. Existují 4 možné typy výroků:
1) Pravdivé věroučné výroky.
2) Nepravdivé věroučné výroky.
3) Pravdivé nevěroučné výroky.
4) Nepravdivé nevěroučné výroky.
Každý existující výrok spadá právě do jedné z těchto kategorií. Nikde v papežském magisteriu se nemohou vyskytovat výroky typu (2). To je vyloučeno charismatem jisté pravdy. V omylném magisteriu se mohou vyskytovat výroky typu (4), a pouze proto se jedná o omylné magisterium. Neomylný výrok je právě takový, který je magisteriální, a zároveň je o něm magisteriálně prohlášeno, že je věroučný. Konjunkce se vzneseným nárokem na věroučnou povahu ze své logiky vylučuje typy (3) a (4); typ (2) je vyloučen charismatem pravověrnosti, tudíž zbývá typ (1). Proto se jedná o nutně pravdivý výrok. Tato skutečnost je potvrzena i přímo v dogmatické konstituci Pastor Aeternus:
"IV.… jejich apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé pravověrně ctili a následovali, plně si vědomi toho, že tento stolec svatého Petra stále zůstává všeho bludu uchráněn podle božského zaslíbení Našeho Pána a Spasitele, jež dal knížeti svých učedníků: Já jsem za Tebe prosil, aby Tvoje víra nezanikla, a Ty, až se obrátíš, posiluj své bratry (Lukáš 22:32). Tento poklad nehynoucí pravdy a víry byl tedy Petrovi a jeho nástupcům na tomto stolci Bohem udělen, aby svůj vznešený úřad vykonávali ke spáse všech ..."
Přechod z tvrzení (b) ke tvrzení (c) je z tohoto důvodu nesmyslný, přímo protiřečí konstituci Pastor Aeternus, a jediným papežem po I. vatikánském koncilu, který jej kategoricky magisteriálně neodsoudil, je patrně Jan Pavel I. Blahoslavený Pius IX. jej odsoudil například v encyklice Quanta Cura, Lev XIII. například v encyklice Satis Cognitum, svatý Pius X. v alokuci Vi Ringrazio, Benedikt XV. v encyklice Principi Apostolorum Petro, Pius XI. v encyklice Casti Connubii, Pius XII. v encyklice Humani Generis, svatý Jan XXIII. v encyklice Mater et Magistra, svatý Pavel VI. v dogmatické konstituci Lumen Gentium, svatý Jan Pavel II. například při své generální audienci 24. března 1993, Benedikt XVI. v dopisu katolickým biskupům z 10. března 2009 a František například ve svém projevu ke katechetům 30. ledna 2021.
Navzdory svému zdůvodnění i navzdory neutuchajícím magisteriálním odsudkům je dogma o papežské neomylnosti dialektickými protestanty modernisticky dezinterpretováno, odpojeno jak od zdrojů Zjevení (výklad tohoto dogmatu ze strany dialektických protestantů nemá žádný smysluplný podklad v Písmu ani v Tradici), tak od svého logického rámce (tedy od charismatu pravověrnosti, kterým je ovšem chráněno celé papežské magisterium, protože papežské magisterium má jedinou autoritu a nikoliv dvě různé autority), používáno přímo proti jeho magisteriálnímu záměru a fakticky zcela vyprázdněno, jak je rovněž modernistickým zvykem. Jediným závazným učením po I. vatikánském koncilu má být dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Takže za 150 let museli katolíci poslechnout papeže jen jednou. Značná část katolíků tedy nemusí papeže poslouchat vůbec, protože se žádného výkonu mimořádného magisteria jednoduše nedožijí.
Podobně zneužitým institutem je i kanonický postih hereze podle kánonu 751 CIC. Hereze je primárně teologickým problémem, který je v kanonickém právu ošetřený jen částečně v souladu s umírněným používáním samočinných trestů. Dialektičtí protestanté typicky redukují teologický pojem hereze na kanonický zločin hereze. Jde tedy o projev dogmatického pozitivismu, v jehož rámci se dogmata odpojují od autority, která je vytváří a autenticky vykládá. V teologickém smyslu je naopak hříchem hereze každé vědomé a úmyslné porušení jednoty víry s Církví, protože katolická víra je jen jedna. Pokud tedy například kardinál Burke a spol. tvrdí, že některé výroky řádného papežského magisteria jsou věroučně chybné, potom nemají tutéž víru jako Církev, protože antiteze dotyčných magisteriálních výroků prohlašují za zjevené pravdy, zatímco Církev nevěří, že jde o zjevené pravdy, jelikož o nich autoritativně učí, že jsou nepravdivé. Proto se z hlediska teologie jedná o herezi, aniž by byla naplněna skutková podstata kánonu 751 CIC. Je to podobné například u mormonismu, který také primárně spočívá v chybném rozšiřování množiny zjevených pravd, a nikoli v jejím zužování.
7. Církevní odsouzení feeneyismu a lefebvrismu
Mezi předchůdci kardinála Burkeho a spol. z minulého století lze zmínit dvě postavy, jejichž teorie byly magisteriálně odsouzené. Jedná se o otce Leonarda Feeneye a arcibiskupa Marcela Lefebvra. Prvního Církev exkomunikovala v roce 1953, druhého v roce 1988. První z nich vynikl veřejným obhajováním doslovného výkladu dogmatických formulí o exkluzivitě spásy v Církvi navzdory Učitelskému úřadu, druhý pak odmítáním tehdejšího magisteria ve jménu vlastního pojetí Tradice. Oba tedy dělali formálně totéž, co dnes provádí kardinál Burke a spol. Magisteriální odsouzení feeneyismu i lefebvrismu je proto široce konceptuálně aplikovatelné i na činnost kardinála Burkeho.
Feeneyismus byl odsouzen dopisem Svatého Officia, schváleným papežem Piem XII., pro bostonského arcibiskupa, z roku 1949:
"... Nicméně toto dogma musí být chápáno v tom smyslu, v jakém jej chápe sama Církev. Náš Spasitel totiž nesvěřil výklad depozitu víry soukromému úsudku, nýbrž učitelské autoritě Církve ... Je tedy nepochopitelné, jak si Centrum svatého Benedikta může soustavně nárokovat, že je katolickou školou, a chce za ni být považováno, aniž by bylo v konformitě s kánony 1381 a 1382 Kodexu kanonického práva, pročež působí jako zdroj nesouhlasu a rebelie vůči Církevní autoritě i jako zdroj zmatení mnoha svědomí. Stejně tak je mimo naši chápavost, jak se člen řeholního institutu, konkrétně otec Feeney, může prezentovat jako 'obránce víry', když zároveň neváhá utočit na katechetické instrukce předložené oprávněnými autoritami, aniž by se přitom obával těžkých kanonických trestů, jež mu hrozí pro závažné porušení povinností řeholníka, kněze i člena Církve ..."
Lefebvrismus Církev odsoudila opakovaně. Poprvé v dopisu svatého Pavla VI. arcibiskupovi Lefebvrovi z 11. října 1976:
"II... Církevní moc učení ani vládnutí nemůže být vykonávána mimo hierarchické společenství s hlavou biskupského kolegia a s jeho členy. A fortiori, osamocený biskup postrádající kanonickou misi nemá kompetenci rozhodovat, co je obecným pravidlem víry a co spadá do Tradice. Prakticky si nárokuješ, že Ty jediný jsi soudcem toho, co Tradice zahrnuje. Říkáš, že jsi podřízený Církvi a věrný Tradici pouze z toho důvodu, že se držíš určitých norem z minulosti, ustanovených předchůdcem toho, komu dnes Bůh svěřil Petrův úřad. Koncept Tradice, na který se i v tomto bodě odvoláváš, je pokřivený. Tradice není rigidní a mrtvou představou, jistým a statickým faktem, který v určitém bodě historie blokuje život aktivního organismu, kterým je Církev, tedy mystické tělo Kristovo. Papežům a koncilům náleží rozlišování tradic Církve, které nelze opustit bez nevěrnosti Našemu Pánu i Duchu Svatému - tedy depozitu víry -, a tradic, které naopak mohou a musejí být adaptovány, aby usnadnily modlitbu a misi Církve v různých dobách a lokalitách, tedy aby Církev lépe sdělovala Božské poselství v dnešním jazyce a lépe jej komunikovala, aniž by přitom kompromitovala jeho principy. Z toho důvodu je Tradice neoddělitelná od žijícího magisteria Církve, stejně jako je neoddělitelná od Písma Svatého. 'Posvátná Tradice, Písmo Svaté a Učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší' (DV 10).
Papežové a ekumenické koncily takto se zvláštní asistencí Ducha Svatého vždycky rozlišovali. A přesně totéž rozlišování provedl i Druhý Vatikánský Koncil. Nic, co bylo nařízeno tímto Koncilem ani našimi provádějícími reformami, není v rozporu s tím, co dvoutisíciletá Tradice Církve pokládá za fundamentální nebo nezměnitelné. My jsme toho garantem, nikoliv z důvodu našich osobních kvalit, nýbrž z důvodu úřadu, který nám Pán svěřil coby legitimnímu nástupci Petra, a z důvodu speciální asistence, kterou nám slíbil stejně jako Petrovi: 'Já jsem za Tebe prosil, aby Tvoje víra nezanikla' (Lk 22:32). Univerzální episkopát je toho garantem spolu s námi. Opět, nemůžeš se odvolávat na distinkci mezi tím, co je dogmatické a co pastorační a přijmout některé výnosy Koncilu, zatímco jiné odmítnout. Vskutku, ne všechny výnosy koncilu vyžadují souhlas stejného charakteru: pouze to, co je předloženo definitivně coby předmět víry nebo předmět s vírou související vyžaduje souhlas víry. Nicméně, i zbytek koncilních výnosů tvoří součást slavnostního magisteria Církve, které je každý věřící povinen důvěrně přijmout a upřímně aplikovat. Dále tvrdíš, že ne vždycky vidíš, jak smířit některé texty Koncilu nebo určitá opatření, která jsme nařídili, abychom závěry Koncilu uvedli do praxe, s celistvou Tradicí Církve, zvláště pak s Tridentským koncilem a s výroky našich předchůdců. Mezi nimi zmiňuješ odpovědnost biskupského kolegia sjednoceného s Nejvyšším Pontifikem, nový mešní ritus, ekumenismus, náboženskou svobodu, ochotu k dialogu, evangelizaci v moderním Světě, atd. Tento dopis není místem k řešení takovýchto jednotlivostí. Přesná znění dokumentů s celkem svých nuancí i svého kontextu, autorizovaná vysvětlení, detailní a objektivní komentáře, které byly učiněny, jsou takového charakteru, aby Ti pomohly překonat tyto osobní obtíže. Spolehliví rádcové, teologové a duchovní vůdci Ti mohou pomoci ještě více, s Božím osvětlením, a my jsme ochotni Ti tuto bratrskou pomoc zprostředkovat. Jak Ti ale může vnitřní osobní obtíž - spirituální drama, které respektujeme - dovolit, aby ses veřejně pasoval do role soudce nad tím, co bylo legitimně přijato, prakticky jednomyslně, a abys úmyslně vedl věřící k následování Tvého odmítnutí? ..."
Druhým magisteriálním dokumentem odsuzujícím lefebvrismus je potom motu proprio Ecclesia Dei svatého Jana Pavla II. z roku 1988:
"4. Kořen tohoto schizmatického aktu lze spatřovat v neúplném a rozporném pojetí Tradice. Neúplném, protože nebere dostatečně v úvahu živoucí charakter Tradice, která, jak jasně učí Druhý Vatikánský Koncil, 'prospívá v Církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadu obdrželi charisma jisté pravdy' (DV 8). Zvláště rozporné je ovšem pojetí Tradice oponující univerzálnímu Magisteriu Církve, jež náleží Římskému biskupovi a Biskupskému kolegiu. Je nemožné zůstat věrný Tradici, a přitom rozbíjet církevní společenství s tím, komu Kristus v osobě apoštola Petra svěřil službu jednoty svojí Církve."
8. Ideologický konzervatismus
Dialektický protestantismus objasňuje způsob, jakým se kardinál Burke a spol. pokoušejí dosahovat svého cíle. Nevysvětluje však cíl samotný – dává odpověď na otázku "jak", ale nedává odpověď na otázku "co". Odpověď na druhou otázku lze dovodit z toho, k čemu se kardinál Burke a spol. upínají, a čemu naopak odporují. Jejich odpor je primárně selektivní a poměrně srozumitelný, pouze sekundárně (ale o nic méně reálně) popírá učení Církve jako celek kvůli svým nevyhnutelným logickým konsekvencím. Křečovitý důraz na "neměnnou církevní Tradici" vypovídá o tom, že se jedná o reakci na ty, kteří to s dynamizováním křesťanství naopak přehánějí. Tedy například na teology ovlivněné Hegelovou nebo Heideggerovou filosofií. Tyto populární filosofické teorie spočívají v absolutizaci změny a jsou vnitřně rozporné, protože změna se může uskutečňovat pouze v rámci akcidentálního určení substance, která zůstává identická, tedy ve své identitě změnou nedotčená. Proto každá změna musí být jen částečná, jinak je logicky nekonzistentní. Zajímavostí těchto teorií je potom to, že se ke své rozpornosti hrdě hlásí – dialektika je jejich otevřeným programem. Jejich dopad na učení Církve je samozřejmě naprosto devastující, protože vedou ke ztrátě identity všech obsahů víry. Lze tedy souhlasit s kardinálem Burkem a spol. v tom, že se jedná o skutečný problém. Nelze ovšem souhlasit s jejich reakcí na tento problém.
Proti hegeliánským teoriím neuznávajícím nic než změnu totiž staví kardinál Burke konzervatismus. Receptem na všechno je neměnnost a kdo říká pořád to samé, ten nemůže udělat chybu. Jedná se bohužel o konzervatismus v silném smyslu, tedy o konzervatismus ideologický. Podobně jako třeba liberalismus, nacionalismus nebo komunismus lze myslet ve slabých významech a označovat jimi legitimní důrazy na svobodu, na národ nebo na sociální spravedlnost, lze myslet i konzervatismus ve slabém významu coby legitimní důraz na stabilitu. V pojetí kardinála Burkeho a spol. je ovšem kvalita učení Církve redukována na jeho neměnnost, což nerespektuje složitost reality a přepadá do opačného extrému. Tato ideologie klasicky nabízí jednoduchá shodná řešení na každý problém, ale obvykle se jedná o špatná řešení. Vycházejí totiž z fragmentace reality a z vytěsňování toho, co se nehodí do jejich ideologického schématu. Konzervativní ideologická reakce kardinála Burkeho a spol. sdílí i další znaky například s ideologickým liberalismem nebo socialismem. Socialisté podobným způsobem reagovali na sociální nespravedlnosti kapitalismu a liberálové takto reagovali na socialistický kolektivismus. Socialisté přitom převzali praktický materialismus kapitalistů a povýšili jej na svůj teoretický princip. Liberálové zase tacitně převzali celou fundamentální antropologii socialistů. Na poli filosofie potom lze vzpomenout například na způsob, jakým Heraklitus s Empedoklem reagovali na Parmenidovo popření změny, jak John Locke reagoval na teorii o vrozených idejích od Reného Descarta nebo na reakci Immanuela Kanta na popření kauzality Davidem Humem.
Všechny tyto reakce byly situační a povrchní, což vedlo k tomu, že nevědomky přejímaly principy pozice, kterou napadaly. Reagovaly pouze na nějaký fenomén, který jim vadil, a ten se snažili urputně zlikvidovat – ideálně nastolením opačného extrému. Veškeré dobro redukovaly na hodnotu, která byla napadenou pozici popíraná nebo nedoceňovaná. Správně ovšem měly reagovat nikoliv na fenomenální úrovni, nýbrž právě na úrovni principů, od nichž se problematický fenomén odvíjel – tedy těch principů, které naopak nevědomky přejímaly a které jejich opozici naprosto znehodnotily. Chyběl jim totiž systematický přístup i celostní (tedy filosofické) pojetí problematiky. Pouze principiální nápravou bylo ovšem možné obnovit rovnováhu a nezpůsobit víc škody než užitku. V našem případě kardinál Burke a spol. přebírají od některých svých oponentů například prakticky celou eklesiologii i principy fundamentální dogmatiky. V absenci zábran při věroučném odsuzování řádného papežského magisteria by se shodli například s otcem Karlem Rahnerem, který také systematicky relativizoval jeho věroučnou závaznost a zdůvodňoval to mimo jiné tím, že výnosy Biblické komise promulgované svatým Piem X. na počátku 20. století prý obsahují věroučné chyby. Exegetické otázky totiž automaticky považoval za pravdy víry, což je podobná konfúze jako prohlašovat dlouhodobé učení Církve automaticky za "neměnnou Církevní Tradici". Kardinál Burke a spol. fakticky přistupují k Církvi nikoliv jako k nadpřirozené instituci s Božskými zárukami, na něž je možné a potřebné se spoléhat, ale jako k nějaké rozhádané politické straně s neschopným a panovačným předsedou, v níž se právě vede spor o programové prohlášení. To již samo o sobě vede k naprosto rozkladné logice jejich teologických počinů. Pokud by k magisteriu přistupovali systematicky a logicky konzistentně, nikdy by nemohli dospět k onomu "Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby". Navíc by věděli, že vydávání takto koncipovaných věroučných prohlášení bez papežského mandátu je eklesiologickou zvráceností, skutečným porušením Tradice a zneužitím biskupského úřadu – a to i v případě, že by se nejednalo o disent vůči papežskému magisteriu.
Výše uvedené magisteriální odsudky lefebvrismu od svatého Pavla VI. i svatého Jana Pavla II. se otáčejí právě na zdůrazňování bytostně dynamické povahy Tradice. Již v průběhu veřejného Zjevení probíhal vývoj jak z hlediska rozšiřování, tak z hlediska zužování toho, co bylo dovoleno. Do první kategorie spadalo například výslovné povolení (Deuteronomium 24:1-4) a následný zákaz (Matouš 19:5-9) rozvodů a do druhé kategorie například předpisy o nečistých zvířatech (Leviticus 11), zrušené ve Skutcích apoštolů 10:10-16. Ke stejným změnám docházelo i napříč Biblickými a magisteriálními příkazy. Například Jeruzalémský koncil popsaný ve Skutcích Apoštolů zakázal konzumaci krve (Skutky 15:20 a 15:29), ale dodatečná abolice tohoto zákazu byla definována výnosem Florentského koncilu z roku 1442. Změny magisteriálních příkazů v různých dobách asi není potřeba příliš pitvat – stačí se podívat třeba na apoštolskou konstituci Divino Afflatu svatého Pia X. z roku 1913, která zrušila a zakázala breviář ustanovený "na věčné časy" bulou Quod a Nobis svatého Pia V. z roku 1568. V opačném gardu lze zmínit například příznačně pojmenovanou encykliku Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 nebo výslovné magisteriální povolení (konstituce Grave Nimis z roku 1483) a následné odsouzení (konstituce Ineffabilis Deus z roku 1854) makulismu. Je proto nepochopitelné, jak může někdo zkoušet vyvozovat nezměnitelnost z pouhého faktu tradování v Církvi, a to navzdory opačným výnosům magisteria. Tak nesmyslnou svévoli lze vysvětlit pouze oním ideologickým zaujetím.
9. Kontradikce versus kontrární opozice
Sekundárním ideologickým kritériem kardinála Burkeho a spol., které lze vypozorovat ze způsobu jejich uvažování, je potom jasnost. Ta také reaguje na skutečný problém, jímž je noetický skepticismus. Jeho aplikace na křesťanství vede k nepoznatelnosti všech obsahů víry, takže o jeho devastujícím charakteru opět nemůže být pochyb. Je sebevyvracející tvrdit, že mezi zjevenými pravdami není nic jasného. Podobně absurdní (a heretické) je ale jednat, jako by ve zjevených pravdách bylo všechno jasné. Ani žádná magisteriální nebo biblická nauka nevyčerpává realitu, k níž se vztahuje. Nauky nižších autorit (například Církevních otců nebo Učitelů Církve) jsou navíc samy stiženy věroučnou nejistotou. Další nejistoty potom přicházejí ve fázi interpretace. Hlavním projevem tohoto kultu jasnosti je falešné zjednodušování reality, spočívající v kladení falešných kontradikcí tam, kde jde o pouhé kontrární opaky. Jedná se o univerzální techniku dezinterpretace, jejímž použitím protestanté identifikují falešné věroučné rozpory mezi magisteriálními dokumenty, případně mezi magisteriem a Písmem. Liberálové i socialisté konečně v podobném duchu považují individualitu a sociabilitu člověka za kontradiktorní určení, která nelze syntetizovat, takže je nutné si mezi nimi vybrat. Vzájemně se pak liší pouze provedením tohoto výběru.
Na poli teologie se jedná o mnohokrát obehranou písničku. Judaizéři i marcionovci se shodovali na tom, že Starý a Nový Zákon jsou vzájemně kontradiktorní. První uznávali pouze ten Starý, druzí zase pouze ten Nový. Církev naopak rozhodla, že to není kontradikce, a přistoupila k syntéze kontrárních opaků – a to k velkému pohoršení obou heretických skupin. Ariáni a monofyzité se pro změnu shodli na tom, že Kristus nemůže být zároveň pravým Bohem i pravým člověkem. První ho uznávali pouze za člověka, druzí pouze za Boha. Církev opět obě hereze odsoudila, popřela, že by se jednalo o kontradikci, a obě kontrární určení syntetizovala – rovněž k obrovskému pohoršení jak ariánů, tak monofyzitů. Sabelliáni a ariáni se shodli zase na tom, že Kristus nemůže být jedné podstaty s Otcem, a zároveň odlišnou osobou. Sabelliáni uznávali pouze jeho soupodstatnost, ariáni uznávali naopak pouze to, že je odlišnou osobou od Otce. Postoj Církve znovu spočíval v odmítnutí falešné kontradikce a v syntéze kontrárních opaků. Pelagiáni i luteráni se shodli na tom, že spása skrze víru je logicky neslučitelná s lidským úsilím o spásu. Pelagiáni uznávali pouze význam lidského úsilí, luteráni pouze význam víry. Církev opět obě tyto hereze odmítla a vzájemně si konkurující prvky syntetizovala. Z minulého století lze pak zmínit například falešnou kontradikci mezi náboženskou svobodou nebo ekumenickým dialogem na straně jedné a odmítnutím náboženského indiferentismu na straně druhé, případně mezi principy tzv. ressourcementu a aggiornamenta na straně jedné, a odmítnutím modernismu na straně druhé.
V dnešní době již málokoho trápí tyto věroučné spory minulosti. Málokdo dnes vykřikuje, že označovat Krista za člověka je jasná hereze, protože Kristus je přece Bohem, a kdo ho označuje za člověka, ten nutně popírá jeho Božství. Že ani v takovém případě nejde o kontradikci, je přitom skutečným tajemstvím, které se nedá vysvětlit triviálními teologickými postupy jako u zdánlivých rozporů nejnovějšího magisteria. Víme, že Kristus je zároveň Bohem i člověkem, ale nevíme, jak je to možné. Mezi Bohem a člověkem je totiž mnohostranná ontologická propast. Kdo přesto stál věroučně na straně papeže, tomu jaksi z definice dala historie vždycky za pravdu, zatímco antiteze jeho stanoviska zašly na úbytě. Každá doba má však své spory a formální logické schéma těchto falešných kontradikcí je dodnes živou teologií. Dnes se mnozí shodnou například na tom, že učení encykliky Veritatis Splendor o vnitřně špatných matériích je logicky neslučitelné s učením apoštolské exhortace Amoris Laetitia o přičitatelnosti skutků. Část z nich pak uznává pouze to první, druhá část zase pouze to druhé. Církev tuto falešnou kontradikci odmítá a učení obou magisteriálních dokumentů syntetizuje. Podobně v případě trestu smrti se dnes mnozí shodnou, že trest smrti může být buď vnitřně špatný, nebo aktuálně dovolený, a třetí možnost neexistuje. Někteří pak zastávají to první, jiní zase to druhé. Církev obě tyto pozice nepřekvapivě znovu odmítá a učí, že trest smrti je nepřípustný, aniž by byl vnitřně špatný.
10. Závěr
Matka: Ukliď si prosím svůj pokojíček, než si půjdeš hrát.
Dítě: Naprosto Tě respektuji jako matku, ale na nějaké uklízení Ti zvysoka kašlu.
Matka: Neposloucháš, co po Tobě chci? V tom není žádný respekt.
Dítě: Poslouchám Tě, jak jen je to možné. Na to uklízení totiž kašlu z nejhlubší poslušnosti vůči Tobě. Na začátku prázdnin jsi říkala, že po snídani si budu chodit hrát ven. Právě jsem dosnídal, takže teď bych si podle Tebe měl jít hrát. Tvoje dva výroky jsou tedy vzájemně rozporné, a proto se musím rozhodnout, který z nich poslechnu. Podle svého svědomí jsem usoudil, že Tvůj původní výrok je úctyhodnější a má větší autoritu, tudíž jsem povinen jej poslechnout.
Matka: Moje výroky nejsou rozporné. Na začátku prázdnin jsem sdělila svůj obecný úmysl, který samozřejmě připouští výjimky. Rozhodně jsem tím tehdy nemyslela, že si po snídani budeš chodit hrát vždycky a za každých okolností. Dnes máš v pokoji zvlášť velký nepořádek a budu Ti v něm měnit záclony, takže potřebuji, aby sis tam uklidil.
Dítě: To je dezinterpretace Tvého dřívějšího výroku! Takhle jsi to nemyslela a byl bych Ti neposlušný, kdybych takto jednal. Tenkrát jsi mluvila úplně jasně a srozumitelně a o výjimkách jsi neřekla ani slovo, takže Tvůj dřívější výrok musí nutně platit bez výjimek. Navíc Tvůj dnešní zdánlivý příkaz je chaotický a nekonzistentní. Poprvé jsi řekla, abych si uklidil pokojíček, podruhé, abych si uklidil v pokojíčku. To je pokaždé něco jiného.
Matka: Obviňuješ mě z dezinterpretace mých vlastních výroků? To přece nedává sebemenší smysl. Jsou to moje výroky, takže já vím, co znamenají. A navíc, i kdyby ty výroky byly hypoteticky neslučitelné, tak mohu přece změnit plány a přikázat Ti něco jiného, než jsem řekla před měsícem. Odporuješ tomu, co po Tobě chci, a navíc hloupě lžeš, že to nechci. V tom není žádná poslušnost. Uklidit si pokojíček a uklidit si v pokojíčku je přece totéž. První je metonymií toho druhého. Kdybys vůči mně měl špetku toho respektu, který si bereš do úst, tak bys mě poslechl a nepředkládal mi takovéto prolhané pseudoargumenty.
Dítě: Zmatek vytvořený nesrozumitelnými metonymiemi je Tvoje vina! Kvůli němu s Tebou musím diskutovat. Celý měsíc jsem si chodil po snídani hrát. Je to neměnná Tradice, od níž se nelze odchýlit, aniž bych odmítl Tvou rodičovskou autoritu, na níž mi nesmírně záleží. Nějaká modernistická novota o obecném úmyslu a výjimkách mě neodradí od poslušnosti vůči Tobě. Ani tím amorálním situačním relativismem se záclonami mě nezmateš. Ukliď můj pokojíček sama, jestli Ti na tom záleží. Já si jdu radši poslušně hrát. Čau!
POZNÁMKY:
1. "A man is converted to the Catholic Church from his admiration of its religious system, and his disgust with Protestantism. That admiration remains; but, after a time, he leaves his new faith, perhaps returns to his old. The reason, if we may conjecture, may sometimes be this: he has never believed in the Church's infallibility; in her doctrinal truth he has believed, but in her infallibility, no. He was asked, before he was received, whether he held all that the Church taught, he replied he did; but he understood the question to mean, whether he held those particular doctrines 'which at that time the Church in matter of fact formally taught,' whereas it really meant 'whatever the Church then or at any future time should teach.' Thus, he never had the indispensable and elementary faith of a Catholic, and was simply no subject for reception into the fold of the Church", An Essay in aid of a Grammar of Assent, John Henry Newman 1870, §7.2 Indefectibility of Certitude: http://www.newmanreader.org/works/grammar/chapter7.html
2. "I haven't changed. I'm still teaching the same things I always taught and they're not my ideas. But now suddenly this is perceived as being contrary to the Roman pontiff. And I think here what's entered in is a very political view of the papacy, where the pope is some kind of absolute monarch who can do whatever he wants. That has never been the case in the church. The pope is not a revolutionary, elected to change the church's teaching", Cardinal Burke: "I'm Called the Enemy of the Pope, Which I Am Not", 2019:https://www.nytimes.com/2019/11/09/opinion/cardinal-burke-douthat.html
Google Sites
Report abuse