Opravdu snadná kritika?

Jiří Fuchs

V článku Snadná kritika evoluce poukazuje Vlastimil Vohánka na to, že závěr mého argumentu proti evoluční teorii (vizDistance 2/12) není jistý. Proč není jistý? Protože se opírá o předpoklad, že schopnost plodit jen opice je „esenciálním určením“ opice. Tento předpoklad však, uzavírá Vohánka, není metafyzicky jistý. Dokonce prý není evidentní ani jeho pravděpodobnost. Moje kritika evoluční teorie se proto s tímto pochybným předpokladem hroutí.

Jak k takovému hodnocení Vohánka dospěl? Proč se domnívá, že moje identifikace schopnosti plodit jen opice jakožto „esenciálního určení“ opice je pochybná? Protože ji chápe jako rezultát standardního aristotelského induktivního postupu k esenciálním znakům. Formuluje tedy v pěti bodech obecný model indukce a hodnotí ho za pomoci hluboké znalosti teorie pravděpodobnosti jako nepoužitelný, aby poskytl metafyzickou jistotu o „esenciálních určeních“ různých druhů jsoucen.

Musím přiznat, že nejsem schopen detailně sledovat Vohánkův důvodový postup k takovému vyhodnocení. Jednak nerozumím teorii pravděpodobnosti, a pak se ani nevyznám v řeči formalistních symbolů, již tak brilantně ovládají analytičtí filosofové, mého oponenta nevyjímaje. Jestliže se při takové negramotnosti přesto odvažuji vstoupit do diskuze na tak vysoké úrovni, mám pro to dva důvody: jeden obecný a druhý týkající se přímo předmětu našeho sporu. Obecně vzato si nemyslím, že by se logičnost jakožto nezbytná řemeslná vlastnost filosofického myšlení musela nutně projevovat v umělých formách moderní logiky. Pokud jde o problém indukce, nedomnívám se, že by Vohánkova (jakkoli hluboká) analýza kognitivního statutu induktivních závěrů nějak zpochybňovala můj metafyzický předpoklad o schopnosti opic plodit jen opice. Nevím, jestli jsou důvody, které mě přesvědčují o jeho pravdivosti aristotelské, či nikoli; ale na tom nesejde. Zcela jistě však jsou daleko deduktivnější, než můj oponent tuší, když mluví o dedukcích během pobytu v černé neprodyšné krychli a beze všeho předpokládá, že jinak než „aristotelsky“ jsem nemohl „esenciální určení“ opice určit.

Zbývá tedy vysvětlit, proč je inkriminovaná schopnost opic „esenciálním určením“. Především je chybné mluvit o elementárních schopnostech/mohutnostech jako o esenciálních určeních. Proto Vohánkův výraz dosud uvádím uvozovkách. Esenciální určení čeho? Jejich subjektu? Ten je přece substancí, zatímco mohutnosti jsou aktivní potence, akcidenty. Esence substance je tedy komponována akcidenty? To nedává smysl, byť je takové pojetí v tradici dost rozšířené. Ale pro náš problém to není důležité. Stačí, když v něm budeme mluvit o nutných určeních, o nutných akcidentech (atributech) subjektu života.

Jak už jsem zdůrazňoval v předchozích výkladech, v kritice evolucionizmu je klíčový pojem specifické přirozenosti. Ten totiž vyjadřuje přesně to, co je obsahem ontologického pojmu druhu. Pojem přirozenosti je rozhodující i v této diskuzi s Vohánkou, neboť poskytuje důvody pro tvrzení, že schopnost plodit opice je nutným určením opic. Co tedy rozumím specifickou přirozeností? Soubor nutně propojených jsoucen. Jakých? Subjektu života a jeho nutných principů (aktivních potencí) jeho životních činností. Proč jsou tato jsoucna ve vzájemně nutném spojení? Protože jde o nutné akcidenty subjektu: subjekt bez nich neexistuje a ony existují jen v něm. Jejich jednota je v rámci reality příslušných jsoucen konstantou a předpokladem veškeré životní dynamiky.

Jak k takové definici a hlavně k nároku na její objektivní platnost přicházíme? Složitým metafyzickým zkoumáním, které se uskutečňuje průběžnou konfrontací s antitezemi, jež se postupně vyvracejí sporem. Takové zkoumání je pro přesvědčené evolucionisty něčím veskrze neznámým. Jsou dílem odkázáni na agnostické předsudky a dílem přejímají monistickou ontologii, v níž jsou jednotlivá jsoucna esenciálně redukována na komplexy vlastností, procesů, vztahů … přiřazené Jednomu, nejlépe Hmotě – dost chatrná výbava.

Důkaz existence přirozenosti jsoucen typu živočich se tedy uskutečňuje po předchozím noetickém prokázání nesmyslnosti agnostické redukce filosofického myšlení. V prvním sledu se pak dokazuje, že taková jsoucna nemohou být ani komplexem životních entit, ani akcidentem Univerza; obě tyto alternativy lze přivést k rozporu. Zbývá, že musí být uznána substancialita těchto jsoucen, čili fakt, že jsou svébytnými subjekty svých životních akcidentů. V druhém sledu se dokazuje druhá složka přirozenosti – sklony ke specificky rozrůzněné životní dynamice. V tomto postupu se zase vyvracejí možné antiteze: že by subjekty byly aktivní samotnou svou esencí, nebo že by jejich aktivita měla výlučně vnější principy. Metodicky vzato se tedy objektivní pojem přirozenosti získává neempirickým důkazním postupem z empirického faktu života jedinců. Odhaluje se v něm ontologická struktura živé bytosti jako podmínka životní realizace.

Takto precizovaný a důkazově stabilizovaný pojem přirozenosti pak musí být vzat do úvahy i v našem sporu o ontologické určení schopnosti opic plodit opice. S ohledem na oponentovu námitku se nyní musíme ptát, je-li tento problém na úrovni „černé labutě“, jak v námitce oponent předpokládá. Jedná se v našem problému opravdu o nějakou vlastnost, která se sice zdá být u subjektu nutná, ale pak se může ukázat, že tomu tak není?

Vezměme specifickou identitu života jedinců určitého druhu, např. člověka. Co k ní nutně patří? Zřejmě organicko-psychicko-duchovní činnosti. Kdyby např. principiálně chybělo myšlení, nebo svobodná činnost, nebo vnímání, nebo nějaký základní biologický proces, nešlo by o život člověka. Zmíněné činnosti jsou tedy nutnými (konstitutivními) prvky lidského života. Metafyzicky je však dokázáno, že tyto činnosti ve své jednotě a realizaci předpokládají lidskou přirozenost. Ta obsahuje elementární schopnosti jako bezprostřední principy specificky určených a rozlišených činností. Specifická identita lidského života je tedy principiálně dána specifickou identitou lidské přirozenosti. V její struktuře jsou obsaženy jednotlivé principy – zdroje všech specifických činností.

Konkrétní identifikace těchto zdrojů životní dynamiky se děje ze znalosti životních činností na základě dokázané metafyzické pravdy, že každá specifická činnost musí mít svůj bezprostřední princip jako elementární schopnost dané činnosti. Poznaná identita určitého druhu života nám tedy pomocí zmíněné metafyzické pravdy odhaluje identitu příslušné přirozenosti.

Kdybychom řekli, že např. určitý člověk není schopen myslet, pak to rozumně vzato nemůže znamenat, že nemá elementární schopnost myslet, že nemá rozum; nebyl by totiž člověkem. Význam termínu „schopnost myslet“ je v takovém užití běžný, psychologický, nikoli ontologický. Elementární schopnost patří k specifické identitě druhu; principiálně určuje druh života.

Takovým druhovým spoluprincipem je u různých druhů živočichů i schopnost plodit jedince téhož druhu. Plození je základním biologickým procesem. Kdyby např. principiálně scházel opicím jako takovým, nešlo by o opičí život. Ze specifické identity opičího života je tedy za pomocí metafyzické premisy o vazbě činností na jejich přirozené principy dedukováno, že schopnost opic plodit opice je jejich atribut. Když pak Vohánka mluví o „esenciálním určení“ opic plodit jen opice, je to další závěr, který plyne z toho, že schopnost plodit jedince jiného druhu by byla novým atributem, který by měnil přirozenost: šlo by o jedince jiného druhu, než je opice. Na tom se pak zakládá filosofické vyvracení evoluční teorie. Možná je takové vyvracení opravdu až příliš snadné. Nikoli však z důvodu, který uvedl můj oponent.