Kambodžská utopie - Díl II.

Ondřej Lehký

(Pokračování z Distance 4/8)

Nástup totalitarismu

Nástup moderního totalitarismu coby jedinečného, do té doby jen stěží představitelného politického fenoménu na scénu dějin, bývá obvykle spojován s tzv. zánikem „starého světa", o nějž se s konečnou platností postarala první světová válka. Grandiózní úspěch totalitarismu má být důsledkem dalekosáhlého rozpadu tradičního chápání skutečnosti v Evropě, jenž způsobuje všeobecné zmatení hodnot a ohromnou sociální i existenciální vykořeněnost. Mohutný rozvoj moderní industriální společnosti plodí masy „přebytečných" jedinců, kteří trpí chronickou krizí vlastní identity, neboť svět, v němž žijí, je pro ně stále méně srozumitelný.

Tento vývoj je příznačný pro celou druhou polovinu 19. století, avšak první světová válka, v níž lidský jedinec zakouší naprostou bezmoc tváří v tvář „osudovým silám" běsnících dějin, představuje poslední hřeb do rakve světa, který se ještě mohl dovolávat existence nějakého srozumitelného řádu. Víra v budoucnost je silně otřesena. Jako zcela iluzorní se ukazuje do té doby značně rozšířené, umírněně osvícenské přesvědčení o plynule harmonickém vývoji západního světa (a potažmo světa vůbec), jenž se ponese ve znamení stále větší racionality a všeobecné humanity. Vždyť Západ, nejpokrokovější a nejracionálnější část světa, strhl sám sebe do víru absolutní iracionality a nesmyslu, jímž byla například masová jatka u Verdunu. Duchovním klimatem doby vládne hluboká skepse k základům vlastní kultury a civilizace, iracionalismus plodící temné nálady a vize a souběžně s tím pak touha po nějaké radikální změně.

Tradiční, netotalitní politické síly (konzervativní, liberální i socialistické) se svými koncepty lidských práv demokracie a politické plurality nabývají - v politické sféře - pro velkou část populace, kterou obzvlášť postihla sociální frustrace krajní nevěrohodnosti, neboť se zdají víceméně nepravdivé a pokrytecké. Politická uskupení, jež se dovolávají tradičních hodnot starého světa, tváří v tvář skutečnosti zla světové války žalostně selhala, a jejich schopnost přesvědčivě čelit novým problémům výrazně změněné společenské situace v poválečném období se ukazuje jako nedostatečná. Celý svět údajně nezpochybnitelných mravních zásad, jimiž se tyto síly zaštiťují a legitimují a jehož se dovolávají proti hrozícím totalitním běsům (bolševickým a nacionálně socialistickým), představuje jen chytře vymyšlenou fasádu, za níž se skrývá čirý egoismus a bezohledná snaha prosadit vlastní zištné zájmy. Tolik vyzdvihovaná demokracie zůstává nakonec pouhým divadlem. Nenávist k neblahé přítomnosti se stupňuje, čas dozrává k pokusům o totální revoluci, jež by provždy smetla prohnilý řád tradiční měšťácké demokracie.

Hannah Arendtová považuje za ústřední příčinu nástupu moderního totalitarismu, jehož specifika brilantně analyzuje ve svém známém Původu totalitarismu, rozpad tradičního evropského národního státu coby víceméně organického a zejména přehledného společenství s vnitřní pluralitou, kde každá politická síla zastupovala vždy konkrétní zájmy určité sociální vrstvy obyvatel. V tomto tradičním státě každý věděl, kam náleží a kdo hájí jeho politické zájmy. V takovém sociálním prostředí byl totalitarismus nemyslitelný. Ke svému úspěchu totiž nutně potřebuje zvláštní, „netradiční" sociální skupinu - masu „nadbytečných jedinců", „lidí bez domova", kteří odmítají stávající uspořádání skutečnosti, z něhož se cítí nějakým způsobem vyčleněni, jemuž nerozumí a pociťují je jako sobě nepřátelské. Takto dezorientované masy snadno podlehnou určitému univerzálnímu odporu vůči světu, který je podle jejich mínění od základů špatně spravován.

Do těchto nálad vstupuje totalitní propaganda se svými smyšlenými zvěstmi o konspirativním základě všeho společenského dění, kde jedna skupina obyvatelstva (ať už třídně či rasově vymezená) nepokrytě usiluje o světovládu, která by jí zajistila nerušené trvalé panství se všemi výhodami z něho plynoucími, a bezohledně utlačuje a odírá všechny ostatní. Jedním z pilířů totalitní propagandy je idea hrozného nepřítele zodpovědného za všechna má příkoří, který mě nakonec zničí, pakliže dříve nezničím já jeho - strategie národního socialismu. Nebo představa nepřítele, který je sice již historií odsouzen k zániku, avšak zatvrzele odmítá vzít svůj nezvratný osud na vědomí, přičemž se snaží všemožně balamutit své oběti a který je v případě nutnosti odhodlán sáhnout k otevřeně krvavému, teroristickému způsobu nadvlády - strategie bolševismu.

Takové primitivní vidění reality samozřejmě odporuje základní lidské zkušenosti se složitostí a pluralitou sociálního světa, kde je ve hře mnoho vzájemně se proplétajících zájmů, takže například redukci složitého organismu tradiční západní demokracie na jednoduchou dualitu ovládajících a ovládaných - „těch nahoře" a „těch dole" - může přijmout pouze ten, jehož elementární rozlišovací schopnosti výrazně otupěly. V takovém stavu se ovšem nacházela velká část poválečných mas postižených hospodářskou krizí a celkovou sociálně-existenciální frustrací. Rozpad tradičních politických struktur evropských národů, jenž vedl k velkému zmasovění a z něj vyplývající politické dezorientaci velké části obyvatelstva, jistě představoval hlavní vnější sociální příčinu zrodu a úspěchu moderních totalitních hnutí.

H. Arendtová, která skvěle analyzuje sociální podmínky úspěchu totalitarismu stejně jako charakteristické rysy totalitního smýšlení a vládnutí, se však dostatečně nezamýšlí nad skutečným původem totalitního pojetí skutečnosti a nad jeho nejhlubšími ideovými příčinami. Jakkoliv byly masy i mnoho intelektuálů politicky dezorientováno a existenciálně frustrováno, nemuseli přece dobrovolně svolit k uplné nadvládě institucializovaného zla. Takový souhlas předpokládá bezprecedentní úpadek povědomí o ontologicko-mravním uspořádání skutečnosti, jejž nelze zdůvodňovat pouhým poukazem na radikálně proměněnou sociální situaci moderního světa.

Z tohoto faktu vychází ve své recenzi zmíněné knihy H. Arendtové Eric Voegelin. Za hlavní příčinu úspěchu totalitarismu považuje Voegelin filosofickou dezorientaci moderních mas, jejich otravu agnosticismem: „Pokud je tato duchovní nákaza rozhodujícím rysem, kterým se moderní masy liší od mas minulých století, pak bychom očekávali, že studie totalitarismu nebude vymezena institucionálním zhroucením národních společenství a nárůstem společensky nadbytečných mas, nýbrž zrodem této duchovní nákazy - zvláště když reakce na uvedené institucionální zhroucení nese jasné stopy zmíněné nákazy. Původ totalitarismu bychom pak nehledali v osudu národního státu a doprovodných společenských a hospodářských změnách počínaje 18. stoletím, nýbrž především ve vzestupu imanentistického sektářství od dob vrcholného středověku. Totalitní hnutí by pak nepředstavovala revoluční hnutí skupin zbavených své funkce, nýbrž imanentistická pseudonáboženská hnutí, v nichž dozrávají středověké hereze."1

Myslím, že Voegelinova připomínka je přesná. Zhroucení instituce národního státu a následný sociální chaos sice vytvořily optimální podmínky pro úspěch totalitní propagandy, avšak pouhá, byť seberadikálnější proměna společenských poměrů nemůže dostatečně vysvětlit skutečnost, že lidští jedinci přijali mravně zvrhlé koncepce bolševismu či nacionálního socialismu. Kdyby tomu tak bylo, pak bychom se pohybovali ve světě nejhrubšího sociálního determinismu. Člověk ale není bezmocným produktem společenských poměrů. Neschopnost identifikovat zjevné zlo, jež je najednou nepokrytě vydáváno za dobro, přestože křiklavě potírá ty nejelementárnější etické zásady, z nichž po staletí žila evropská civilizace a jež jsou součástí přirozeného mravního zákona, však svědčí o mimořádném duchovním zmatení a zatemnění. Voegelin mluví o nákaze agnosticismem, jež zasahuje i mravní sféru člověka. Grandiózní úspěch totalitních hnutí tedy vposledku umožnil především úpadek ontologicko-mravního povědomí u značné části populace, jehož příčiny je třeba hledat hluboko v minulosti.

Moderní totalitarismus, jakkoliv se jedná o sociální fenomén do té doby patrně nepředstavitelný a ve svém radikalismu bezprecedentní, není ve své elementární tendenci v prvé řadě plodem radikálních sociálních zvratů moderních západních dějin. Jeho ideové jádro je prastaré, odvěké. Mluví-li Voegelin o středověkém imanentistickém sektářství, pak je třeba doplnit (ve shodě se samotným Voegelinem), že toto sektářství je jen dějinným projevem gnostického smýšlení, jež provází západní civilizaci od počátku.

Rio Preisner, jenž věnoval důkladné analýze totalitarismu podstatnou část svého díla, je rozvíjením této myšlenky zaujat jako ničím jiným. Celé dějiny západního myšlení přinejmenším od dob vrcholného středověku, kdy se gnostické tendence po porážce v boji se starověkou Církví opět začínají zřetelněji projevovat (např. manichejské hnutí albigenských), jsou pro něho nakonec kolbištěm nesmiřitelného boje mezi křesťanským realismem a gnostickým spiritualismem, který na sebe bere mnoho rozličných (často zdánlivě protichůdných) podob a který od novověkého zvratu ve filosofickém myšlení stále intenzivněji nabývá na síle. Křesťanský realismus se coby jediný skutečný ideový antipod moderní gnóze stává pro stále větší množství populace čímsi zastaralým, dějinně překonaným, něčím, co v principu brání skvělým perspektivám nové budoucnosti. Propast mezi křesťanským chápáním světa a moderním věkem se s postupem času stále zvětšuje.

Moderní gnóze stejně jako ta starověká oponuje křesťanství především tím, že odmítá svět coby svobodné, o sobě dobré dílo moudrého Tvůrce. Svět ve své nynější podobě rozhodně dobrý není. Jeho Tvůrce, pakliže nějaký vůbec existuje, tedy nemůže být moudrý, nemůže být Dobrem. Svět je špatný a jako takový musí být ve své stávající podobě rozhodně odmítnut a překonán. Na rozdíl od gnóze starověké, která řešila svůj negativní vztah k reálné skutečnosti především únikem z ní skrze spásu duše uvězněné v hmotě, je pro tu moderní charakteristické pokrokové přesvědčení o tom, že svět se permanentně pohybuje k lepšímu, že jeho současná podoba není ničím trvalým, že svět nakonec dospěje sám a pouze svými silami k vlastní dokonalosti. Pro moderní gnózi je tedy příznačný absolutizovaný imanentismus, zbožštění světa.

Jakým způsobem však tohoto absolutního sebezdokonalení dosáhnout? Svět je ve své nynější podobě relativní, porušený, bytostně nedokonalý. Logicky nejpřijatelnější cestou z tohoto rozporu se pro moderního gnostika stává přijetí dosud skryté pravdy o tom, že svět si nějakým způsobem své prozatímní porušenosti a nedokonalosti uvědomje a že systematicky pracuje na jejich odstranění. „Objev" dialektiky potom představuje to pravé zjevení. Skutečnost světa se sebou od svého „věčného počátku" vede nepřetržitý dialog. V samém lůně skutečnosti je totiž zakomponován bytostný všepronikající rozpor. Veškeré dění pak v principu určuje úsilí světa tento rozpor odstranit a dosáhnout svého definitivního ontologického dovršení, sebenalezení. Vše, co se vyskytuje v průběhu dějin, je vždy tím, čím je, ale zároveň ještě není. Každá podoba dějinné reality logicky směřuje k vlastnímu sebepřekročení, ke kvalitativně vzestupnému sebepřekonání. Tak tomu nutně musí být až do konce dějin, kdy svět konečně překoná své niterné roztržení a provždy spočine v nové realitě věčného absolutna.

Hegeliánsko-marxistická dialektika není samozřejmě jedinou variantou moderní gnóze. Existují i varianty mírnější, méně absolutistické (např. Comtův pozitivismus). Avšak právě Hegeliánsko-marxistická dialektika se stala nejvlivnějším myšlenkovým proudem pozdního novověku. Totalitarismus jakožto ideologie i praxe je bez ní nemyslitelný. Krom toho je v ní zdaleka nejvíc patrná přítomnost původního gnostického motivu, tj. radikálně negativního vztahu k reálnému světu.

Marxismus

Marxistický totalitarismus coby historicky zdaleka nejúspěšnější a nejvlivnější konfese moderního gnosticismu je nejradikálnějším přehodnocením celé ontologicko-mravní struktury světa. Fascinace sebespásou hmotného světa i údajným poznáním, jak lze k této sebespáse přispět, v něm dosahuje vrcholu. Marxismus lze plným právem považovat za zdaleka nejvlivnější a také nejzhoubnější židovsko-křesťanskou herezi. Vedle nároku na totální výklad reality nabízí marxismus svým věřícím i fascinující, i když poněkud mlhavou a stěží představitelnou, eschatologickou perspektivu - ráj na zemi. Příchod pozemského ráje sice nastane neodvratně, avšak jeho uskutečnění lze s plným nasazením napomáhat. Běh dějin lze urychlovat alespoň důsledným odstraňováním všech překážek, jež mohou proces dějin dočasně komplikovat, přestože nijak nemohou změnit předem dané. Pakliže se důsledně přidržovali svého fantasmagorického snu, o nic jiného marxistickým fanatikům ani jít nemohlo.

R. Preisner vidí jako ústřední cíl gnostického marxismu totální likvidaci stvořené skutečnosti ve jménu „dialektické konkretizace". Konkretizace zde znamená kladení „nového jsoucna" v souladu se zákony revoluční dialektiky, přičemž nutnou podmínkou možnosti takového kladení představuje zničení jsoucna právě existujícího. Například vztah dvou vesnických sousedů, kteří spolu odedávna žili v přátelském poměru a vzájemné solidaritě, přestože jeden z nich měl více majetku než druhý, je zbaven svého reálně lidského základu (akt negace) a vzápětí „povýšen do roviny konkrétna" (tj. údajně pravé skutečnosti). V praxi to znamená, že z toho chudšího se stává příslušník „revoluční venkovské chudiny", jehož nejvlastnějším zájmem, jenž mu dosud zůstával utajen a jenž je ve skutečnosti zájmem dějin, je usilovat o nemilosrdné zničení majetnějšího souseda, který se mění v objektivní zlo - kulaka. Katolického kněze, který pečuje o své farníky a snaží se jim pomáhat i materiálně, akt dialektické konkretizace odhaluje v jeho pravé společenské úloze - jako služebníka reakční organizace, jejíž účel spočívá výhradně v obelhávání lidí smyšlenými přísliby věčného života, aby byl zachován status quo vykořisťovatelského společenského řádu. Tento kněz tedy ve skutečnosti nepředstavuje přítele, nýbrž objektivního nepřítele chudých, ačkoliv jim dosud nezištně pomáhal, a v zájmu definitivního, do utopické budoucnosti promítaného odstranění chudoby je nutné jej odstranit a zlikvidovat.

Konečným cílem dialektické konkretizace je totální proměna chápání řádu jsoucna u každého lidského jedince. To ovšem předpokládá předcházející roztřídění lidí na ty, kdo jsou dějinami vyvolení přežít, a ty, kdo jsou dějinami odsouzeni k zániku. Předpokladem plánované likvidace zavržených je pak přesvědčit vyvolené, že likvidace zavržených je historicky nutná, že je to nezvratný požadavek dějin, jemuž by bylo zcela nesmyslné vzdorovat, a že tato likvidace zavržených je nutnou podmínkou pro další, stále plnější a hodnotnější život vyvolených. Na názorech zavržených samozřejmě nezáleží, neboť jsou odsouzeni k zániku.

Přijetí absurdní „etiky třídní nenávisti" ze strany dějinně vyvolených společenských vrstev samozřejmě předpokládá předcházející odmítnutí tradičně chápané ontologické struktury reality. Nenávist k třídnímu nepříteli coby povinný mravní příkaz lze uskutečnit jen ve světě, který bezezbytku popřel ideu nejvyššího Zákonodárce i ideu lidské přirozenosti, jež garantují, že člověk je nositelem určitých neodstranitelných práv již z titulu svého lidství, jež transcenduje jakoukoliv třídní (či rasovou) příslušnost. Celá evropská kulturní tradice a především její ústavní ideové pilíře jsou tu od základu popřeny a s odporem hozeny za hlavu.

Likvidace tradičního nedialektického chápání světa v myslích lidí, kteří se stávají objekty ideologické indoktrinace, je tedy z povahy věci hlavním cílem marxistických totalitářů. Jejich strategie je přitom rafinovaná. Marxisté nemohu explicitně tvrdit, že chtějí zavést úplně nový hodnotový systém, v němž by hrála prim právě ona zmiňovaná třídní nenávist, pokud by byla ještě „postaru" chápána jako nenávist k určitým konkrétním lidem. Tím by snad mohli oslovit nějakou úzkou skupinu nihilistů, nikoliv však masy obyčejných lidí. Marxisté nemohou prohlásit: nenáviď bližního svého, neboť by se svým programem pohořeli přinejmenším u toho, kdo v sobě ještě zakouší alespoň pozůstatek přirozeného mravního cítění. Musí tvrdit, že křesťanský příkaz lásky ke každému člověku bez rozdílu je jeden velký podvod, výmysl církve, feudálního panstva, buržoazie. Na lidské jedince je od nynějška třeba pohlížet diferencovaně, „stranicky", v souladu s „vědeckým názorem" marxistické dialektiky.

Kulak již nemůže představovat bližního pro příslušníka venkovské chudiny, neboť je jeho objektivním nepřítelem, a to ze své podstaty, i kdyby se k chudým choval jako samaritán. Osobní lidské kvality tu nehrají žádnou roli. Kulak je nově kvalifikován v souladu s dialektickým zákonem dějin, který výhradně rozhoduje o tom, kdo je hodnen „lásky" a kdo nikoliv. Třeba je tento kulak laskavý člověk, ale je to kulak a jako takový prostě musí zmizet. Primárně je totiž kulakem, a až potom člověkem. Lidství není hodnota o sobě, jako takové vlastně neexistuje. Člověk představuje výhradní produkt Dějin, které jsou jediným skutečným zákonem rozhodujícím o povaze dobrého a zlého.

Revoluční marxista tedy učí sebe i jiné „milovat" nově. Primárním objektem lásky se stává budoucí nadčlověk komunismu, který přebývá na konci dějin a v němž svět dospívá ke svému definitivnímu uskutečnění a sebenalezení. Sekundárním objektem lásky jsou pak ti, kdo v souladu s tímto nezvratným dějinným procesem spolupracují na jeho vzniku. Co tomuto procesu stojí v cestě, se nutně stává předmětem třídní nenávisti. Logika je jasná. Milovat kněze, kapitalistu či kulaka znamená „nenávidět" budoucího nadčlověka komunismu, který je cílem dějin, neboť příslušníci těchto tříd oddalují jeho příchod, jsouce tak objektivní překážkou na cestě světa za sebespásou.

Myslím, že z výše uvedeného dostatečně jasně vyplývá, že mluvit o totalitním marxismu jako o dosud nejdalekosáhlejší vzpouře proti řádu bytí není nikterak přehnané. Tato marxistická vzpoura proti skutečnosti pak dosahuje svého vyvrcholení v malé zemi jihovýchodní Asie, kde si hrstka chladnokrevných fanatiků usmyslila dokázat svému národu i okolnímu světu, že realizace komunistického ráje je možná a že k ní není třeba žádných dlouhých příprav a přechodných období.

Systém Rudých Khmerů

I když Rudí Khmerové vytvořili nejhrůznější a nejbrutálnější politický systém v moderní historii, vůdci kambodžských komunistů zastávali po celou dobu své vlády zcela opačný názor. Podle nich byl jejich systém naopak tím nejlepším, nejspravedlivějším společenským zřízením, jaké kdy svět poznal. Jak je takový paradox možný? Tuto otázku lze zodpovědět tehdy, jestliže si uvědomíme jednu vlastnost, jež byla navýsost charakteristická pro vůdce kambodžských komunistů a jež uváděla v úžas i jejich čínské a vietnamské soudruhy. Jedná se o naprosté ignorování reality.

Ve schopnosti nevidět skutečnost Pol Pot a jeho nejbližší spolupracovníci daleko překonali všechny komunistické fanatiky, kteří se kdy dostali k moci. Pravou realitu pro ně nikdy nepředstavovalo to, co se odehrávalo ve venkovských oblastech, kde v čase komunistické vlády přebývalo veškeré kambodžské obyvatelstvo, ale pravá realita pro ně spočívala výhradně v jejich vlastních chorobných představách a konstrukcích o úspěšném budování komunistického ráje. Takřka celé období své vlády strávili kambodžští vládcové uzavřeni ve svých phnompenhských rezidencích, které opouštěli jen v případě několika zahraničních návštěv Číny, Vietnamu a Severní Koreje.

Dlužno dodat, že si zde v přímém rozporu se svými ústředními tezemi o nezbytné radikální skromnosti a oproštěnosti ode všech nadbytečných požitků dopřávali postupem času stále více „buržoazního" blahobytu. O dění ve venkovských oblastech se vesměs dozvídali jen z hlášení svých podřízených. Jistěže dostávali mnoho nepříjemných informací (hladomory, epidemie, masová úmrtnost), avšak v jejich pohledu šlo nakonec jen o drobné vady na jinak dokonalém díle, jež nestály za větší pozornost. Téměř dokonalá a zcela záměrná odtrženost od běžné kambodžské reality tedy vůdcům Rudých Khmerů umožňovala soustavně přesvědčovat sebe i jiné, že vše jde i přes různá úskalí víceméně podle předem vytyčeného plánu a že kambodžská společnost vskutku zažívá nejzářnější období své historie.

Krom toho byli Rudí Khmerové opravdovými mistry v systematickém lhaní. „Vláda Rudých Khmerů začala lží a prolhanost také zůstala jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů po celou dobu její existence. Počínaje dubnem 1975 nelze věřit ničemu, co kambodžští vládci prohlašovali. Lhali, aby zakryli nepříjemnou pravdu. Lhali, protože se neobtěžovali zkoumat skutečný stav věcí. Lhali z neznalosti, lhostejnosti a lenosti. Lhali prostě proto, že se jim lhát chtělo. Lež se stala nástrojem výkonu moci a zahalila režim Rudých Khmerů oparem nejistoty, tajemství a klamu."2

O nevídaném megalomanství Pol Pota a jeho nejbližších soudruhů, o jejich velikášském sebepřeceňování již byla řeč. Pol Pot si vskutku myslel, že se revoluční Kambodža stala nedostižným vzorem pro pokrokové síly celého světa, které k ní nyní s nadějí upírají své zraky. „Bolševická revoluce 7. listopadu 1917 vztyčila prapor vysoko, ale Chruščov ho srazil dolů. Prapor Maovy revoluce z roku 1949 sice vlaje dál, ale postupně bledne a trhá se. Už zdaleka nezáří jako dřív. Prapor (kambodžské) revoluce ze 17. dubna 1975, který pozvedl soudruh Pol Pot, je jasně rudý, plný odhodlání, neuvěřitelně jasně viditelný a neotřesitelný. Celý svět nás obdivuje, pěje na nás chválu a učí se od nás."3 Kambodža se měla stát „ostrovem čistoty uprostřed zmatků moderního světa" a „drahocenným vzorem pro lidstvo".4

Logika takového hodnocení se zdá být jasná. Pol Pot byl přesvědčen, že jeho režim zachraňuje plamen světové revoluce, který jakoby pohasínal, neboť mezinárodní komunistické hnutí prožívá vážnou krizi, kterou způsobil všudypřítomný revizionismus. Bývalí vůdcové světové revoluce - SSSR a Čína - se nedokázali dostatečně vypořádat se starým předrevolučním světem, a ten je nyní přemáhal. Jejich třídní boj byl málo intenzivní, málo důsledný a nezahrnoval vše: chyběla mu ona rozhodnost, k níž se odhodlali Rudí Khmerové. Pol Pot proto sám sebe bezmezně obdivoval především za onu bezpříkladnou odvahu, již vnukl kambodžským komunistům a jež jim posléze umožnila dovést revoluční dílo až do úplného konce. Odhodlání Rudých Khmerů bylo vskutku šokující. Kdo se kdy odvážil vysídlit všechna města a deportovat jejich obyvatele na venkov a do džungle? Zrušit veškeré instituce starého režimu, zničit peníze a fakticky přes noc nastolit novou, „dokonale rovnostářskou, komunistickou společnost"? Nikdo, ačkoliv právě o tom sní všechny komunistické strany světa.

Kambodžský experiment však skutečně vyvolal obdiv u některých zahraničních komunistů. Mao Ce-tung, který na sklonku svého života přijal Pol Pota při jeho státní návštěvě Číny, mu sice mnoho vytýkal, ale zároveň choval neskrývaný obdiv ke smělosti a rozhodnosti kambodžských komunistů, kteří učinili to, čeho se čínští komunisté nikdy neodvážili. Mao pociťující silné rozpaky nad společenskou situací tehdejší Číny, která se stále více vzdaluje komunistickému ideálu, se vážné obává o osud svého životního snu. Snad právě revoluční Kambodža nakonec ukáže, že tento sen ještě není mrtev. „Cesta je úmorná... Naše situace (tj. v Číně) je přesně taková, jak Lenin předpovídal - kapitalistická země bez kapitalistů... Mzdy nejsou stejné. Hlásáme rovnostářství, ale nejednáme podle toho. Kolik let ještě bude trvat, než se to změní? Než se z nás stanou komunisté? Ale dokonce ani za komunismu nezmizí zápas mezi pokrokovým a zpátečnickým. Na tyto otázky nelze odpovědět jednoznačně."5

Mao Ce-tungovi učarovala především rozhodností, s jakou se Rudí Khmerové pustili do vysídlování měst, jakkoliv si uvědomoval nepragmatičnost takového kroku. „Na podzim téhož roku se proto Le Duana zeptal, jestli Vietnam udělá to samé. Vietnamský vůdce namísto odpovědi zavrtěl hlavou, Mao se na chvíli odmlčel, a potom souhlasně podotkl: ‚Ne. Ani my to nemůžeme udělat.‘"6 Nakonec však i Mao pochopil, že kambodžský experiment je příliš utopický a jako takový odsouzen k nezdaru. Čína však režim Rudých Khmerů po celou dobu jeho existence tvrdošíjně podporovala hospodářsky, vojensky i na mezinárodním politické scéně.

Cílem Rudých Khmerů bylo vytvořit dokonale uniformní a rovnostářskou společnost, jež bude ryze khmerská a naprosto soběstačná. Tuto společnost měl utvářet výhradně nový, revolucí stvořený lid zbavený veškerých vlastnických a vládních sklonů, společenství k nerozeznání stejných lidských jedinců, do morku kostí indoktrinovaných polpotovskou ideologií. Idea univerzálního kolektivismu, v němž se veškeré individuální rozdíly vytrácí, zde dostupuje svého vrcholu. Základním krédem Rudých Khmerů bylo druhé ze tří hesel Francouzské revoluce, která Pol Pota od jeho vysokoškolských studií v Paříži trvale fascinovala - rovnost. Té, jak ve výše uvedené citaci smutně naznačuje Mao, nebylo dosud dosaženo nikde. Rudí Khmerové byli odhodláni ji nekompromisně a v neuvěřitelně krátkém čase uskutečnit, ať už to bude stát cokoliv. Nástroj plánované kambodžské sociální megapřeměny logicky představovalo v první řadě vystupňované násilí.

Strana

Radikální transformace kambodžské společnosti se měla stát (a také se stala) v souladu s marx-leninskou ideologií, jejíž byl polpotismus svéráznou variantou, výhradním dílem komunistické strany, přesněji řečeno jejího nejužšího vedení. Pro lepší porozumění povaze kambodžské revoluce si nyní krátce připomeneme jádro marx-leninského učení o revoluční straně. Leninský kult strany coby dějinami vyvolené, nad banální skutečnost zcela povznesené formace profesionálních revolucionářů, jejichž úkolem je systematicky pracovat na vítězství světové revoluce, totiž v polpotovské ideologii dosahuje vpravdě spirituálního, mystického rozměru. O tom níže.

Učení o revoluční proletářské straně představuje jeden z ideových pilířů marx-leninské doktríny, ať už na sebe bere jakoukoliv podobu. Proletariát coby nejpokrokovější společenská třída je zákonem historie povolán ke globálnímu vítězství a nastolení diktatury, jež bude první fází procesu realizace budoucího komunistického ráje. Proces sebespásy světa a člověka směrem ke komunismu je nezvratný, objektivně nutný. Nicméně příslušníci proletariátu na realizaci svého dějinného úkolu, jak se zdá, sami nestačí, jsouce ideově dezorientovaní, málo chápaví, zkrátka intelektuálně omezení. K tomu, aby pochopili své skutečné zájmy, jež jsou totožné se zájmy univerza, jim chybí potřebné vzdělání a filosofické schopnosti. V tomto ohledu potřebují systematickou výchovu a vedení na cestě ke konečnému cíli. Proto se rodí strana.

Jedná se ovšem o „stranu nového typu", která se podstatně liší od jakékoli jiné politické strany. Strana je duchem veskrze militantní organizací, s železnou vojenskou disciplínou, jež se otevřeně oddává kultu revolučního násilí. Leninské učení o proletářské straně vzniká patrně z netrpělivosti. Marxističtí intelektuálové, kteří uvěřili revolučně-dialektické povaze reality, zvěsti o jejím „objektivně-zákonitém" vývoji, již nechtějí déle čekat. Pociťují nepřekonatelné nutkání běh dějin urychlit. Zde je třeba si uvědomit, že takové urychlování není z pohledů leninovců žádnou násilnou aktivitou proti objektivními chodu historie, neboť diktatura proletariátu představuje nutný fakt, který tak jako tak nastane. Proč tedy systematicky nepracovat na uspíšení příchodu něčeho nezvratného, co má přinést všeobecnou spásu světa?

Leninská strana má být ideologií v akci. Ideologie povolává stranu k bytí, závazně určuje její program, stanovuje její organizační strukturu a vytyčuje její hlavní cíle. Strana se na oplátku stává nejvyšší, neomylnou instancí, která posuzuje, co je či není v souladu s ideologickou doktrínou. Stanovuje závaznou, kanonickou verzi marxistického učení a všechny ostatní případné „marxismy", které se s oficiální stranickou verzí v nějakém podstatnějším bodě rozchází, označuje za pomýlené, revizionistické či heretické. Pakliže se později v průběhu dějin ukáže jako žádoucí určité části učení vypustit či poopravit, smí to učinit opět pouze strana, neboť jen ona případnou potřebu objektivně rozpoznává. Rozhodovat o tom, co je v pravém smyslu marxistické, tedy představuje výhradní privilegium strany. Kdo by tudíž chtěl být proti ní, staví se nutně i proti podstatě marxistického učení a tím i proti objektivním zájmům proletariátu.

Důsledky této doktríny bývají často absurdní. Strana údajně hájí objektivní zájmy lidu (těch sociálních skupin, které jsou dějinami vyvoleny k přežití), aniž se ovšem potřebuje jednotlivých lidí ptát na to, co vlastně chtějí. To se týká i příslušníků proletariátu, za jehož předvoj, vědomí a svědomí se strana považuje. Stranické vedení, které třeba vůbec nepochází z dělnických vrstev, zná skutečné zájmy jednotlivých dělníků neskonale lépe než tito dělníci sami. Pakliže se tedy nějaký dělník z jakéhokoliv důvodu vzepře diktatuře strany, stává se objetí falešného „subjektivního" vědomí, a aniž to tuší, jedná sám proti sobě.

Marx-leninská strana je tedy veskrze elitářským uskupením osvícených, jimž bylo dáno proniknout do pravé povahy sociálního světa a bytí vůbec skrze „vědecký světový názor" a dosáhnout tak poznání, které je všem nestraníkům v principu nedostupné, pakliže se nepodvolí stranické osvětě. Tito lidé žijí ve zcela iluzivní realitě a nemohou správně rozumět ani sami sobě. Pro pravověrného marx-leninistu se tedy mimo rámec strany nachází svět víceméně nevědomé „banální" skutečnosti, který je třeba v zájmu objektivní pravdy dějin postupem času ideologicky dobýt a ovládnout.

Tato pro někoho možná notoricky známá fakta zde uvádím pro lepší porozumění myšlenkovému světu vůdců kambodžské revoluce. Ti se totiž po celou dobu své vlády dovolávali objektivní vůle „revolučních" složek národa, za jejíž vtělení se vydávali, ačkoliv jejich šílené vize vyrůstaly z duchovního světa kambodžské realitě zcela vzdáleného.

Komunistickou stranu Kampučie (KSK) vytvořilo několik středostavovských intelektuálů, kteří se s marx-leninismem seznámili na francouzských vysokých školách. Vedle Salotha Sara alias Pol Pota, který si ve straně přes třicet let udržel téměř absolutní moc, tvořili jádro nejvyššího stranického vedení Ieng Sary (muž číslo dvě), Pol Potova manželka Khieu Ponnary a její sestra Khieu Thirith. Důležitou roli hrály i další postavy, ale jejich jména není nutné uvádět. Všichni právě jmenovaní pocházeli na kambodžské poměry z majetných rodin vlastníků půdy. V mládí nikdy nepoznali hlad ani těžkou fyzickou práci, a předtím, než se cele oddali revoluční činnosti, pracovali jako středoškolští učitelé v Phnom Penhu.

Jejich fascinace násilnou revolucí vznikla čistě jako intelektuální záležitost v důsledku jejich francouzského studijního pobytu. Kambodžští komunisté se dovolávali objektivních zájmů nejchudších vrstev svého národa, tzn. vesměs negramotné masy chudého rolnictva, jež v jejich představách v souladu s maoistickou doktrínou zastupovalo téměř neexistující průmyslový proletariát. Rolnictvu bylo třeba vštípit revoluční vědomí. Rolníci se však téměř do jednoho hlásili k tradiční buddhistické monarchii a myšlenku „proletářské revoluce" sotva chápali. Avšak chovali značnou nedůvěru k lidem z měst, zejména z Phnom Penhu, o nichž se domnívali, že žijí na jejich úkor, že je nějakým způsobem vykořisťují.

Tohoto tradičního kambodžského negativního vztahu chudého venkova k městské populaci, dokázali Rudí Khmerové velice obratně využít. Zejména po Lon Nolově vojenském převratu vykreslovali komunisté mezi chudými venkovany vykreslovali obyvatele měst a obzvláště Phnom Penhu jako sluhy amerického imperialismu, zrádce národa, pijavice chudých venkovanů, jako lidi skrz naskrz zkažené a neřestné. Boj proti Lon Nolově režimu Rudí Khmerové interpretovali doslova jako boj světla, čistoty a spravedlnosti proti silám temnoty, korupce a bezpráví. Zároveň mnohdy „takticky" využívali lidově-buddhistické mytologie. Chtěli samozřejmě mezi rolníky vyvolat co největší „třídní" nenávist, krvavou touhu po odplatě za všechno domnělé příkoří, jehož se na nich ti majetnější a vzdělanější dopustili.

Po dobytí Phnom Penhu převzalo byro KSK, tj. Pol Pot a jeho nejbližší, okamžitě absolutní moc nad celou zemí. Vysídlení hlavního města, roztřídění obyvatelstva spojené s následnou likvidací nežádoucích sociálních skupin, uvěznění v pracovních táborech a krutá převýchova deportovaných, to vše se dělo podle přesně stanoveného plánu, který vypracovali už několik let předtím. Všechno ovšem probíhalo značně zmateně a improvizovaně, takže postižení byli vesměs přesvědčeni, že se jedná o pouhý výbuch nenávisti a pomstychtivosti ze strany vítězů občanské války, o vzplanutí vášní, jež časem vyprchá. To byl zásadní omyl. Ve skutečnosti se jednalo o chladnokrevně promyšlenou realizaci nejradikálnějšího programu sociálního inženýrství v moderních dějinách, jejž připravily výše zmíněné osoby.

O existenci komunistického vedení ovšem nikdo neměl ani potuchy. Vůdcové Rudých Khmerů a zejména Pol Pot samotný zůstávali záměrně v pozadí veškerého dění. Komunistická strana Kampučie se skrývala za tajemným jménem Angkar(organizace). Komunističtí vůdcové byli přímo posedlí představou absolutního utajení skutečného mocenského centra země. Domnívali se, že tímto způsobem dokážou zemi nejlépe ovládat. Teprve tváří v tvář reálné hrozbě vietnamské invaze na podzim roku 1977 Pol Pot slavnostně oznamuje, že tajemný Angkar je ve skutečnosti KSK.

Absolutní samovláda strany patří k charakteru všech totalitních systémů. V Kambodži však dosahuje tento monopol moci vpravdě „nadpřirozeného", jakéhosi mysteriózního rozměru. Angkar, o němž nikdo z běžných Kambodžanů neví, co přesně znamená, se stává vším a mimo Angkar není nic. Vše musí probíhat výhradně podle vůle Angkaru, který se stává novým zákonem skutečnosti. Sebemenší nesouhlas s tím, co Angkar hlásá nebo požaduje, či jen pochybnost o tom, se téměř automaticky rovná rozsudku smrti. Angkar přitom nestanoví žádný srozumitelný mravní kodex, jemuž by bylo možno se dobrovolně podřídit. Tento kodex představuje Angkar sám, jeho nevyzpytatelná, nepředvídatelná vůle.

V pracovních táborech Angkar zastupují kádry či vojáci Rudých Khmerů, kteří mají pravomoc udělit na základě vlastního uvážení jakýkoliv trest. Jménem Angkaru odebírají vězněným osobní majetek, stanovují nesnesitelné pracovní normy nebo snižují příděly potravin. „Starý lid" (lidé, kteří stáli za předchozí občanské války na straně komunistů) štvou proti „novému" (ti, kdo se nacházeli na území kontrolovaném Lon Nolovým režimem, tedy především deportované městské obyvatelstvo). Zakazují projevy osobní náklonnosti i mezi rodinnými příslušníky a v sedmi letech odebírají rodičům děti k ideologické výchově. Angkar stanovuje, kdo s kým může uzavřít sňatek, a novomanželé mu slibují celoživotní bezmeznou věrnost. Nezištná služba a obětování se pro Angkar se má stát jediným smyslem existence každého Kambodžana.

To všechno ovšem nařizuje centrum coby realizaci programu utváření nového člověka. Vedoucím družstev a vojákům je však ponechána volnost jednání už jen z toho důvodu, že nějaká účinná kontrola ze strany nadřízených orgánů je nemožná kvůli technické zaostalosti Kambodže. V nevýslovné brutalitě, která po nastolení komunistické vlády v celé Kambodži zavládne, vidí nejvyšší stranické vedení pouze pochopitelné projevy vítané třídní nenávisti.

„Výraz Angkar měl mnoho významů. Angkar byl režim Rudých Khmerů na všech úrovních počínaje Pol Potovým stálým výborem až po velitele domobrany v té nejzapadlejší vesnici. Angkar bylo všemocné a hrozivé božstvo, neosobní a odtažité, ztělesnění ryzí podstaty a čistoty revoluce, které vyžadovalo naprostou oddanost a poslušnost. Pol Potův někdejší učitel Keng Vannsak ho popsal jako ‚obrovitý represivní aparát, amalgám strany, vlády a státu, nikoliv v obvyklém slova smyslu, ale se zvláštním důrazem kladeným na bezcitnost, tajuplnost a vyvolávání strachu. Svým způsobem se jednalo o politicko metafyzickou-politickou moc, anonymní, všudypřítomnou, hrozivou a tajuplnou, která svým jménem rozsévala smrt a strach.‘"7

Ze všech komunistických stran, které se kdy dostaly k moci, se tak vládnoucí KSK bezpochyby nejvíce přiblížila temným orwellovským vizím. Angkar jakoby opravdu nebyl lidským dílem, nýbrž jakousi božskou či polobožskou realitou, jež se odnikud snesla na zemský povrch či vynořila z podzemských hlubin a začala neúprosně spravovat chod světa. do nejmenších detailů. Takovéto vnímání stranické moci prostými Kambodžany však zcela odpovídalo záměrům komunistických vládců. Chtěli mít co nejefektivnější absolutní moc a zároveň zůstat v utajení. Kambodžskou revoluci tak měli její účastníci a oběti chápat jako jakýsi samopohyb dějinných sil neovlivnitelný lidskou vůlí, jako čiré nezměnitelné fatum.

Faktická odtrženost komunistických vůdců od zbytku národa, jehož nejvlastnějším zájmům chtěli údajně sloužit a jehož pravou vůli měli objektivně ztělesňovat, se nikde neprojevila ukázkověji než v polpotovské Kambodži. Hrstka městských intelektuálů uhranutá marx-leninismem, který si poněkud upravila podle svých představ, a která svou absolutní moc během své nadvlády důsledně tajila, se rozhodla uskutečnit plán totální přestavby kambodžské společnosti, jenž měl zároveň představovat program národní spásy. Tento šílený plán Kambodžanům bezohledně vnucovala jako vtělení objektivních dějinných sil, na nichž nikdo nemůže nic změnit, a to ani ti, kdo vydávají nejvyšší rozkazy, protože sami jen slouží jakýmsi vyšším nadlidským zájmům.

Společnost absolutní rovnosti

Rudí Khmerové chtěli vytvořit radikálně novou společnost absolutní rovnosti. Základním stavebním kamenem této nové společnosti měl být maximálně prostý, mravně čistý, ode všech „individualistických sklonů" zcela oproštěný jedinec, jehož jediným životním smyslem by byla nezištná práce pro blaho celku. Individuální vědomí mělo u nového člověka vůbec zaniknout a být bezezbytku absorbováno kolektivním vědomím. To znamená, že nový člověk by vůbec nebyl s to myslet na nějaké vlastní, čistě individuální zájmy, neboť každý individuální zájem by dokonale splýval se zájmem obecným. Zde silně vystupuje výše zmiňovaná buddhistická inspirace polpotismu. Člověk dosahuje spásy skrze soustavnou, postupem času stále dokonalejší negaci vědomí vlastní individuality, která je ve své podstatě pouhou chimérou. Spása tedy spočívá v zániku individuální identity a v rozplynutí se v neurčitosti obecného. Takový měl být i konečný cíl kambodžské revoluce.

Pol Pot byl od dob svých pařížských studií silně ovlivněn francouzskou kulturou. Ideálem nového člověka komunismu se mu stal Rousseaův „ušlechtilý divoch". Vůdce Rudých Khmerů zastával názor, že neštěstí kambodžského národa zapříčinily hlavně civilizační vlivy kolonialistů, především pak „buržoazní" vzdělání městských středních vrstev. Vzdělání samo o sobě ještě nemuselo být nutně špatné. Problém představovalo neodmyslitelné sepětí tehdejšího vzdělání kambodžské společnosti s rozkladnými západními vlivy, čili představa, že všichni kambodžští vzdělanci jsou nutně infikováni „imperialistickým" pohledem na svět. Zbavit se vzdělanců (lékařů, inženýrů, úředníků, učitelů...) je tedy nanejvýš nutné. Ti, kdo disponují nežádoucím vzděláním musí být buď fyzicky zlikvidováni, nebo se musí svého vzdělání v průběhu převýchovného procesu „dobrovolně zříct". Vzdělání se totiž ukazovalo jako největší překážka ideálu všeobecné rovnosti. Základním pilířem nové společnosti a prototypem nového občana se měl stát primitivní, negramotný rolník. Připodobnit se chudým rolníkům mělo představovat životní úkol všech příslušníků inteligence, pakliže nebyli hned odsouzeni k smrti.

Vzdělání krom toho znamenalo zvláštní typ soukromého vlastnictví, jež bylo třeba se vším všudy odstranit, neboť nikdo nesměl mít víc než druhý, což se týkalo i intelektuálního bohatství. Khieu Samphan, oficiálně nejvyšší přestavitel Demokratické Kampučie, ve skutečnosti však povolný nástroj v Pol Potových rukou, popisoval ideál komunistické rovnosti na jednom školení kambodžských levicových intelektuálů, kteří se plni idealismu nadšeně vrátili ze zahraničí, aby doma sloužili revoluci, takto:

„Jak se dělá komunistická revoluce? ... V první řadě je třeba zlikvidovat soukromé vlastnictví. Ale soukromé vlastnictví je dvojí, hmotné a duševní... hmotné soukromé vlastnictví lze vhodně zlikvidovat vysídlením měst... Duševní soukromé vlastnictví je mnohem nebezpečnější, tvoří je všechno to, o čem si člověk myslí, že je ‚jeho‘, všechno, co myslí, že existuje ve vztahu k němu - rodiče, rodina, manželka. Všechno, o čem člověk řekne ‚moje‘, je duševní soukromé vlastnictví. Myslet v termínech ‚já‘ a ‚moje‘ je zakázáno... Vědomosti ve vašich hlavách, vaše myšlenky, i ty jsou soukromým vlastnictvím. Aby se z vás stali skuteční revolucionáři, musíte ... úplně očistit svou mysl. Vědomosti pocházejí od kolonialistů a imperialistů ... a musejí být proto zničeny... Pokud dokážeme zlikvidovat veškeré hmotné i duševní soukromé vlastnictví ... lidé si budou rovni. Jakmile bychom připustili soukromé vlastnictví, jeden bude mít o trochu víc a druhý o trochu méně, a přestanou si být rovni. Pokud nemáte nic - ani on, ani vy - pak jste si skutečně rovni..."8

Výše zmínění intelektuální navrátilci se museli bez ohledu na své prokomunistické nadšení rovněž podrobit tvrdé převýchově, která mnohé z nich zničila duševně i fyzicky. Tato převýchova měla opět, podobně jako u „ušetřených" vysídlenců z měst přebývajících v zemědělských družstvech, jeden zásadní cíl:

„Konečným cílem byla naprostá likvidace osobnosti, ‚tvrdého a houževnatého ... pichlavého krunýře, který je charakteristickým znakem všech kontrarevolucionářů‘, jak to nazval jeden kádr Rudých Khmerů. Doporučovanou metodou likvidace se stal ‚chirurgický řez‘. ‚Individualita‘ na rozdíl od ‚lidu‘, ztělesnění všeho dobra, byla považována za kořen veškerého představitelného zla. ... Cílem Rudých Khmerů bylo ‚nemít vůbec žádnou osobnost‘. ‚Úder‘ byl proto veden na ta nejzranitelnější místa - rodinu, zázemí, vzdělání či vazby na jinou zemi. ‚Chirurgický řez‘ pak měl jedince osvobodit, zbavit ho získaných návyků minulého života, a teprve potom se z něho mohl stát nový člověk schopný hodnoty revoluce přijmout za své. Celý proces se neúnavně opakoval se zvyšující se intenzitou, sebezpytování a veřejná doznání musel každý činit tak dlouho, dokud se z něho nestal nový člověk, ztělesnění věrnosti a oddanosti Angkaru, horlivosti bez vlastních myšlenek."9

V neúprosné snaze okamžitě a dokonale realizovat rovnostářskou společnost vytvořili Rudí Khmerové systém, jenž nemá v moderní historii obdoby. Jedná se o zavedení skutečného, nikoliv jen metaforického otroctví:

„Stalin, Hitler a plejáda diktátorů třetího světa metaforicky zotročili národy, ze kterých vzešli, tím že je zbavili základních práv a svobod. Pol Pot však zotročil Kambodžany doslova, uvěznil je ve ‚vězení bez mříží‘, jak to později nazvali uprchlíci. Každý musel bez nároku na odměnu či plat vykonávat takovou práci, která mu byla přidělena, a to tak dlouho, jak příslušný kádr uznal za vhodné... Nikdo nedostával žádný plat. Dokonce i v Sovětském svazu za éry ‚válečného komunismu‘ na počátku dvacátých let, i v ‚jenanském období‘ v Číně o desetiletí později a dokonce i v současné Severní Koreji jsou za práci vypláceny alespoň almužny. Bez ohledu na to, o jak směšnou částku se jedná, přece jenom ponechává možnost volby, i kdyby šlo o rozhodnutí, zda si člověk koupí jednou za měsíc kostku mýdla nebo krabičku cigaret. Stále zůstával miniaturní prostor, v němž lidé mohli projevit svobodnou vůli. V Kambodži Rudých Khmerů žádný takový prostor neexistoval, v tom tkví kvalitativní rozdíl, který dokážou posoudit pouze ti, kteří tento režim zažili na vlastní kůži. Neexistovaly žádné platy, žádné odměny, ani žádný trh. Postupem času, jak se režim stával stále ortodoxnější, začal být odsuzován i směnný obchod. Za Pol Potova režimu se z Kambodžanů stali skuteční otroci, kterým režim upíral sebemenší právo rozhodovat o vlastním životě - nerozhodovali o tom, co budou jíst, kdy budou spát, kde budou žít ani s kým."10

Jak ovšem Pol Pot věřil, lidé nakonec pochopí, že takový systém je tu výhradně pro jejich skutečné dobro, kterému prozatím ještě nerozumějí. K porozumění novým hodnotám revoluce byla kromě „očisty mysli" prostřednictvím vyčerpávající práce na rýžových polích a při stavbě zavlažovacích kanálů potřeba rovněž soustavná ideologická školení. Fakticky se samozřejmě jednalo o brutální vymývání mozků. Následuje ukázka jednoho z nich:

„‚V Demokratické Kampučii, pod slavným režimem Angky, musíme myslet na budoucnost. Minulost je pohřbená... Nepotřebujeme technologii kapitalistů, vůbec ne! V novém systému není třeba posílat děti do školy. Naše škola, to je venkov. Země je naším papírem, pluh naším perem; naučte se orat a hloubit kanály: to jsou naše nové diplomy! A lékaře, ty také nepotřebujeme! ... Nepotřebujeme ani kapitalistická povolání, jako inženýry a profesory! Nepotřebujeme učitele, aby nám říkali, co je třeba; jsou všichni zkorumpovaní. Potřebujeme jen lidi, kteří chtějí tvrdě pracovat na polích! A přitom soudruzi ... jsou takoví, kteří odmítají práci a obětování..., jsou agitátoři, kteří nemají dobrého revolučního ducha... A to, soudruzi, to jsou naši nepřátelé! A někteří jsou dokonce dnes večer zde! ... Tito lidé lpí na starém světě a kapitalistickém smýšlení! Je to na nich vidět: vidím mezi námi ještě některé, kteří nosí brýle! A proč mají brýle? Nevidí mě snad, když jim dám facku?‘ Prudce k nám přikročil se vztyčenou rukou. ‚Aha! Když uhnu hlavou, tak mě vidí, takže brýle nepotřebují! Nosí brýle, aby šli s kapitalistickou módou, myslí si, že je to krášlí! To my nepotřebujeme: Ti, co chtějí být krásní, jsou lenoši a pijavice, co vysávají lidu energii!‘

Projevy a tance pokračovaly celé hodiny. Nakonec se všichni postavili do jedné řady a jednohlasně vyřvávali: ‚KREV POMSTÍ KREV!‘ Při slově krev se bušili pěstí do hrudi; když křičeli pomstí, zdravili zdviženou pěstí. ‚KREV POMSTÍ KREV! KREV POMSTÍ KREV!‘

S obličejem strnulým divokým odhodláním řvali to heslo v rytmu bušení do hrudi a toto hrůzné představení ukončili zvučným: ‚Ať žije kambodžská revoluce!‘"11

Nový systém však nepřinášel očekávané výsledky. Naopak situace v družstvech se stále zhoršovala, lidé umírali vyčerpáním, v důsledku podvýživy, nemocí, hromadných přesunů obyvatelstva z jednoho místa na druhé (kvůli plnění hospodářského plánu) a neustálých poprav nežádoucích živlů. Rudí Khmerové svůj systém neustále radikalizovali. I když vše záviselo na revolučním odhodlání a povaze jednotlivých předáků a situace v jednotlivých táborech se značně lišila, postupem času vstoupilo v platnost rozhodnutí o povinném kolektivním stravování ve společných jídelnách. Rodiny, pakliže nebyly rozděleny, musely Angkaru odevzdat kuchyňské náčiní, přičemž „starý lid" dostával větší a kvalitnější příděly potravin než „nový".

K tomu je nutno podotknout, že v některých táborech existoval striktní apartheid mezi „starými" a „novými". Příslušníci těchto dvou oddělených skupin se spolu vůbec nesměli stýkat. „Starý lid" byl bez ustání Angkarem nabádán k nesmiřitelnému třídnímu postoji k „buržoazním zrádcům národa". Další kolektivistické opatření představoval zákaz sběru volně rostoucích plodů. Vše totiž patřilo všem, přesněji řečeno Angkaru. Za porušení tohoto zákazu hrozily drakonické tresty, někdy i trest smrti. O odebírání dětí rodičům již byla řeč. Tyto děti podstupovaly tvrdou ideologickou drezúru, byly verbovány do armády, školeny na špehy, kteří v táborech tajně slídili po skrytých „nepřátelích revoluce". Obecně se výchova dětí nesla v duchu revolučního fanatismu prostoupeného naprostou bezcitností a krutostí, nesmiřitelnou nenávistí ke všemu, co se jakkoliv protivilo vůli Angkaru, ať už skutečně, nebo jen potencionálně. Jediné, čemu měli tito „mladí strážci" revoluce věřit, byly rozkazy komunistických kádrů.

V rámci boje proti všem projevům individualismu Rudí Khmerové v některých táborech postupem času zakázali i viditelné projevy jakýchkoli citových hnutí. Trestné bylo truchlit nad ztrátou blízkých osob, smát se či zpívat. Podobně jako v Orwellově románu 1984 bylo v případě „zmizení" nějakého člověka („zmizení" znamenalo, že dotyčný jedinec byl většinou v noci tajně zajištěn a někde za táborem popraven, zpravidla úderem do týla násadou od motyky či umlácen bambusovými holemi) zakázáno se o tomto zmizení jakkoliv zmiňovat, a to i mezi nejbližšími rodinnými příslušníky. Zmizelá osoba nikdy neexistovala. Pakliže snad člověk stále ještě nedokázal úplně pochopit, jak se v této totální válce proti starému světu proměnit, Rudí Khmerové měli po ruce pádné vysvětlení. Přirovnávali člověka k volovi. „Soudruzi, pohleďte na toho vola! Obdivujte ho! Pase se tam, kde mu řekneme... Když ho zapřáhneme do pluhu, tahá ho. Nikdy nemyslí na ženu a děti."12

Režim Rudých Khmerů neměl dlouhého trvání. Jeho šílenství ho v relativně krátkém čase zahubilo. Ač se to může zdát veskrze iracionální a nepochopitelné, vůdcové Rudých Khmerů vskutku po celý čas svého vládnutí věřili všemu, co činili. Idea realizovaného komunismu i fantasmagorické přesvědčení o nadlidských schopnostech khmerského národa je dočista zaslepily. V čem měl tedy nakonec spočívat pravý smysl dokonale rovnostářského kolektivismu, k němuž kambodžská revoluce směřovala jako ke svému konečnému cíli? Na tuto otázku odpovídají výše uvedené citace. Záměr revolučního díla spočíval ve vytvoření nového člověka, dokonale očištěného ode všech individualistických sklonů. Individuum vědomé si sebe sama coby nějaké zvláštní a třeba i nepodmíněné hodnoty mělo úplně zaniknout. Lidský jedinec měl beze zbytku splynout s obecnem. Komunismus se opírá o bytostně monistický základ, jeho zájem o konkrétní lidské individuum je vposledku nulový. Hodnotu jedinečného zcela pohlcuje absolutní hodnota celku - lidského rodu jakožto média, skrze něž si příroda uvědomuje své bytí.

Komunistické vládce Kambodže vychované v duchovním prostředí théravádového buddhismu doslova zhypnotizovala vidina zániku individua v novém komunistickém obecnu. Tvrdošíjně věřili, že programovou likvidací vlastní osobnosti člověk unikne ze „žaláře" existenciálně ujařmujícího egoismu, čímž dosáhne té nejryzejší, nejplnější dimenze bytí. Že je poněkud paradoxní očekávat zrození tohoto nového, veskrze radostného světa v prostoru všudypřítomného, stále se stupňujícího násilí, jim zoufale nedocházelo.

(Dokončení příště.)

Poznámky:

Eric VOEGELIN: Kouzlo extrému, Mladá fronta, Praha 2000, str. 221.

Philip SHORT: Pol Pot - Dějiny zlého snu, BB/art, Praha 2005, str. 336.

Ibid., str. 395.

. Ibid., str. 395.

Ibid., str. 348.

Ibid., str. 350.

Ibid., str. 344-345.

Ibid., str. 367-368.

Ibid., str. 369.

Ibid., str. 339-340.

Jean-Louis MARGOLIN: Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, in: Černá kniha komunismu, Paseka, Praha 1999, str. 159.

Philip SHORT: Pol Pot - Dějiny zlého snu, BB/art, Praha 2005, str. 360.

Další literatura:

Yves TERNON, Genocidy XX. století, Themis, Praha 1997.

Ian MABBET, David CHANDLER, Khmerové, NLN, Praha 2000.

Haing NGOR: Kambodžská odysea, in: Revolver revue 19, Praha 1992.

May SOMETH: Pole za vsí, in: Revolver revue 19, Praha 1992.

Hannah ARENDTOVÁ: Původ totalitarismu I - III, Oikoymenh, Praha 1996.

Rio PREISNER, Česká existence, Rozmluvy, Praha 1992.