T. G. Masaryk odpůrcem subjektivismu

Jan Motyčka

Charakteristickým rysem Masarykova filosofického myšlení byl jeho negativní vztah k subjektivismu. Poněvadž význam slova „subjektivismus“ je víceznačný, je třeba tuto věc předběžně několika slovy osvětlit.

Slovo „subjektivní“ je možno nahlížet především ve vztahu k aktům určité osoby. Tento přístup, jak uvidíme, můžeme u Masaryka rovněž vysledovat. Subjektivní tu může znamenat tolik co patřící k osobnímu světu. Tak můžeme v tomto směru myslet třeba na akty poznání určité osoby, akty lásky, nenávisti, radosti atd. Zde jde vlastně o objektivní reality. Jiný význam má ovšem slovo „subjektivní“ tehdy, když se jedná o vyjádření osobního předsudku, který znamená neobjektivní, neadekvátní hodnocení člověka. S tím je do značné míry příbuzný jistý druh egoistické sebereflexe, která často znamená úplnou perverzi lidského života. Takové duševní pochody mnohdy hraničí s mentálním poškozením a vyskytují se v markantní podobě např. u hysteriků.

Dále je ovšem možno uvažovat o významech slova „subjektivní“ ve vztahu k obsahu, existenci předmětu a platnosti našeho poznání. V tomto smyslu se ve filosofii chápe subjektivismus nejčastěji. Subjektivismem se tu myslí to, že platnost našeho poznání má svá měřítka v subjektu samotném. To bylo známé stanovisko antického sofisty Prótagory, který prohlásil, že člověk je mírou všech věcí. A o zhruba 2 400 let později slyšíme tyto názory v ještě pregnantnější podobě u známého individualisty Maxe Stirnera: Já jsem měřítkem všeho, já jsem pravda. Ale i zde, kde se jedná o platnost našeho poznání, musíme rozlišovat. Může tu jít o iluze, představy neexistujích věcí. Mohu mít představu domu, který existuje pouze v mém vědomí. Do našeho okruhu otázek ovšem patří i Kantova noeticko-ontologická teorie. Podle ní je naše poznání omezeno jen na fenomény, k „věci o sobě“ se náš rozum nedostane. „Vnější svět“ tu existuje v závislosti na lidském duchu, i když ten duch je transempirický. Problém věčných pravd je u Kanta vyřešen prostě tak, že neexistují. Kant (v zájmu objektivizace lidského poznání) převedl Prótagorův výrok „člověk je mírou všech věcí“ vlastně na výrok „lidstvo je mírou všech věcí“. Kdyby lidstvo vymřelo, nemá smysl mluvit o žádné pravdě. Konečně je nutno uvažovat (ve vztahu k platnosti našeho poznání) i o subjektivismu, který vůbec není v rozporu s objektivní platností našeho poznání: my hovoříme o modré obloze a o tom, že květiny mají různé barvy, zatímco fyzik bude v této souvislosti mluvit o různých vlnových délkách záření. V tomto případě modrá obloha není optický klam ve vztahu k fyzikovu hledisku, stejně tak jako není klamem „barevnost světa“. My totiž tyto věci máme vidět tak, jak je vidíme, poněvadž to patří k jejich vlastnímu smyslu. Jsou určeny ve světě tak, aby tím určitým způsobem vyhlížely. Barvy existují ideálním způsobem a mají tak naprosto charakter objektivní reality. I kdyby nám byly dány např. v rámci halucinace, nikdy neklesnou na úroveň pouhých předmětů našeho vědomí.

Masarykovo zaměření proti relativistickému subjektivismu a proti všem subjektivistickým předsudkům a egoistickým postojům je dáno jeho základními filosofickými názory.

V učebnicích a knihách o dějinách filosofie je Masaryk charakterizován většinou a v první řadě jako myslitel stojící pod vlivem pozitivismu. Často se uvádí do souvislosti s Comtem, Humem či J. S. Millem. S těmito mysliteli přišel do styku, když ještě studoval u F. Brentana. Ale stejně tak jako Brentano Masaryk vůbec neupadl pod jho jejich jednostranných doktrín. Naopak, ač to zní paradoxně, jádro jeho názorů nalezneme u Platóna a dokonce u ruských intuitivních realistů Solovjeva a Losského. U těchto myslitelů získává Masaryk své názory o objektivitě hodnot, všeobecném smyslu, transcendentním Bohu a osobní nesmrtelnosti. Zde jsou východiska jeho protiutilitaristických a protihédonistických převědčení.

Poněvadž byl myslitelem tíhnoucím k praxi a mužem činu, problém etický se mu stal středem jeho díla. Základ samotné etiky viděl potom v monoteistickém náboženství. Podle Masaryka nemůže být mravnosti bez náboženství. Neboť náboženství je mu životem sub specie aeternitatis . V něm teprve vidí ústřední duchovní sílu životní a v jeho rámci si teprve můžeme plně uvědomit smysl života. Pro Masaryka je náboženství základem pozitivního vztahu ke společnosti. A právě tady Masaryk zastává názor, že onen pozitivní vztah člověka ke skutečnosti je založen v objektivismu náboženském. Náboženství se svou teonomií ve věci mravních hodnot je objektivistické. Tím nemá být řečeno, že Masaryk byl nepřítelem náboženské mystiky. I pro ni měl smysl - zřejmě též pod vlivem ruských intuitivních realistů -, avšak objektivismus v náboženství vyzdvihoval. „Teismus je proti upřílišněnému náboženskému subjektivismu,“ řekl kdysi K. Čapkovi.

Masarykovu kritiku moderního subjektivismu musíme vidět v souvislosti s jeho profesí sociologa: učil nejen filosofii, nýbrž i sociologii. Člověk a společnost byly častými tématy jeho myšlení. Sociologie byla vlastně tou vědeckou disciplínou, která byla založena na společenskou objednávku. Mnoho politicky myslících lidí si uvědomovalo rozdíl ve stabilitě tradičních a novodobých společností. Domnívali se, že příčiny úpadku soudržnosti novodobých společností musejí být studovány vědecky, aby pak zde byla možnost je úspěšně korigovat. A tak k pojmu krize nové doby Masaryk dospěl hlavně právě přes své sociologické zájmy. Dostávali se mu do rukou empirické sociologické údaje o dramatickém růstu sebevražednosti a Masaryk začal pátrat po jejích příčinách. S tím byl spojen vznik jeho habilitační práce „O sebevraždě“ a dalších prací, kde se tomuto problému věnoval. V časopise Naše doba , ročník IV, 1896, vycházely na pokračování v číslech 1 až 10 stati, které nesly název „Moderní člověk a náboženství“. V nich již za příčiny krize nové doby označuje v podstatě sekularizaci, jdoucí ruku v ruce se subjektivistickými náladami myšlenkovými i životními.

„Většina lidí de facto proti tísni osudu se vzpírá,“ píše Masaryk, „a proti němu bojuje, avšak - a tu jsme právě při věci - značné číslo lidí, a právě lidích moderních, namísto, aby se postavili osudu, stavějí se proti sobě samým a ničí sebe. Zde je filosofickýpunctum saliens - kdo nepochopí tento životní paradox, nepochopí moderního člověka, nepochopí jeho zvláštní subjektivnost.“ 1 Moderní myšlení vzalo člověku důvěru v náboženství a označilo Boha za fikci. Náboženství tak bylo odsunuto do nejisté oblasti citu, kde může leda živořit pro ty lidi, kteří se mu slepě oddávají, ale kde nemůže najít své zdůvodnění.

Moderní myšlení nepodlomila však jen objektivní platnost víry v Boha, nýbrž rozložilo i víru v objektivní vnější svět. Vzalo, zvláště vzdělancům, víru v možnost objektivního poznání vůbec a ponechalo jim jen subjektivní počitky a představy.

„Člověk moderní je skeptik,“ říká Masaryk. „Nedůvěřuje, kritizuje, zamítá. Ale zároveň a právě proto, pořád a pořád zabývá se otázkou po jistotě svého poznání a konání. Nevěří, ale věřil by rád. Kritizuje, ale hledá, neguje, ale vlastně chce budovat. Hledá si základy a chce je mít hlubší a pevnější, proto je ohledává.“2

Masaryk byl přesvědčen, že moderní subjektivismus je prvopočátkem duchovní krize a že je možno jej přemoci a překonat jedině náboženstvím, teoreticky a prakticky odůvodněným. Subjektivismus je dle Masaryka nemocí moderní doby. Východ z egocentrismu je východem ze skepticismu a cestou k náboženství.

Alespoň ve stručnosti stojí za povšimnutí, jaký je Masarykův vztah k poznání vůbec a k pravdě zvlášť. Každé skutečné, soustavné poznání je vědecké nebo k vědeckosti aspoň míří. Masaryk nevidí protiklad mezi poznáním abstraktním a konkrétním. Člověk začíná poznáním jednotlivin, individuí, avšak k co nejpřesnějšímu poznání konkrétní skutečnosti potřebuje i myšlení abstraktní. Masaryk je v teorii poznání jasně na straně objektivismu a kritického realismu. V tomto směru kritizuje Kanta i německé pokantovské myslitele, zejména Fichteho. „Subjektivsmus krajní, to je, řekl bych, zrada filosofů, zrada vzdělanců vůbec... Člověk, který chce jednat, jednat prakticky a odpovědně, nemůže být subjektivistou. Uznávám objektivní svět. Věci mimo nás, věci, které se snažíme poznat, jsou přibližně takové, jak se jeví naší zkušenosti.“3

Jako bychom slyšeli K. Poppera, když se k oné „přibližnosti“ poznání vyjadřuje Masaryk blíže: „Říkám přibližně - přibližujeme se k věcem svým poznáváním, známe je blíž a přesněji než před tisícem let, budeme se jim blížit víc a víc.“4

V souladu se svým realistickým a objektivistickým postojem chápe i pravdu: „Pravda je v soudech, ne v představování.“5

Současné evropské myšlení se vyznačuje podobnou skepsí a podobnými známkami rozkladu jako za časů Masarykových, avšak celkově vzato je dnešní situace v tomto směru mnohem horší. Soudobí postmoderní sofisté likvidují racionální myšlení daleko důsažněji. Kdo se ještě drží pojmu pravdy ve smyslu korespondenční teorie, ten je označován jako naivní, nebo někdy dokonce zase jako pyšný logocentrista, kdo není vyznavačem bezmezné tolerance ke všem možným názorům ve všech oblastech, ten je beznadějným zpátečníkem, který nemůže mít v soudobé kultuře místo. Na všechno se potom hodí ono vyhlášené postmoderní heslo anything goes .

Vzpomínka na Masaryka, resp. spíše ještě na jeho slavného učitele Brentana by se nám měla stát východiskem z dnešního duchovního marasmu. V přesném a přísném myšlení by se měla hledat cesta ze skeptického relativismu a z poklonkování před kdejakým nesmyslem. „Různá vidění světa“ mohou být eventuálně dána různou pojmovou výbavou. Naše názorová tolerance však nesmí zahrnout případy, kdy jsou tvrzena dvě neslučitelná tvrzení. „Kontradikce nejsou objektivně možné. Jsou vždy jen výsledkem chybného popisu reality. Odporují-li si dva názory, pak přinejmenším jeden z nich je chybný.“6

Není vlastně třeba velkého důvtipu k tomu, abychom vyvrátili základní subjektivistické postmoderní názory. „Všechna naše hlediska jsou nevyhnutelně relativní,“ řekne stoupenec postmodernismu. Neřekne-li ovšem: „Moje hledisko, že všechna naše hlediska jsou nevyhnutelně relativní, je absolutní,“ neřekl nic, co by kdokoliv musel brát vážně. Ovšem bereme-li vážně poslední postmodernistovo tvrzení, vidíme ihned, že je vnitřně rozporné. To je konečný výsledek postmoderní argumentace: buď banalita, nebo logický spor.

Poznámky:

• 1. Moderní člověk a náboženství. Naše doba 2, 1896, str. 118.

  2. Moderní člověk a náboženství. Naše doba 10, 1896, str. 916.

  3. Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1937, str. 206.

  4. Ibidem.

  5. Ibid., str. 196.

  6. P. Materna, Svět pojmů a logika. Praha 1995, str. 149-150.