Pravicové kladivo na kontrarevoluční čarodějnice

Václav Meloun

Když se nějaká diskuse dlouho vleče, není od věci si zrekapitulovat základní fakta, abychom se stále drželi původní myšlenkové linie a nepřeskakovali v argumentačním zaujetí od jednoho problému k druhému.

O co tedy původně šlo a stále jde v rozvíjející se polemice odstartované článkem Romana Jocha o autentické pravici? O otázku, nebo možná konstatování, kterou má článek ve svém záhlaví: Kdo je pravice, a kdo ne? Novátorským počinem Romana Jocha totiž bylo definování pravicovosti požadavkem na bezpodmínečnou loajalitu k západní civilizaci tak, jak se historicky ustavila. Pravičák prý nemusí zastávat všelijaké pravicové názory, morální, ekonomické a další, stačí, když bude loajální. Taková definice, kromě toho, že je inovativní, což je dnes velmi populární, je zároveň, jak jsme již viděli a znovu opět uvidíme, poměrně problematická.

Mám za to, že ústřední otázka stále nebyla uspokojivě zodpovězena. Věnujme se jí tedy dále a doplňková a v našem problému druhotná témata, která se v průběhu diskuse vynořila, ponechme až na později, kdy už bude klíčová otázka vyřešena.

Roman Joch nejspíš nebude tvrdit, že má na termíny „pravice“ a „konzervativní“ patent. Přestože tedy o svém článku „Kdo je pravice, a kdo ne“ prohlašuje, že je účelem i charakterem politický, nikoli filosofický, patrně tím nechce říct, že mu šlo jenom o to vyvolat dojem, ohromit posluchače, a logiku že nechal stranou. Pokud se tedy pasoval do role arbitra, který rozhoduje o tom, kdo smí být označen za konzervativce nebo stoupence pravice, a kdo ne, pak pro to zřejmě má pádné argumenty. V opačném případě by jeho snaha „zabránit diskreditaci pojmu konzervatismus tady a teď a oprostit tento pojem od lidí, kteří se k němu hlásí a postojům skutečně konzervativním způsobují medvědí službu“ byla jenom domýšlivým tlacháním.

Jochovou argumentací z původního článku jsme se už zabývali. Nebyla to žádná velká sláva. Podívejme se teď, jaké další důvody na podporu své ústřední teze přináší v reakci na moji kritiku.

Nejvíce k tématu je prostřední část Jochova nového textu (Civilizace a její ignoranti). Zhruba od pasáže „Proč je civilizace důležitější než vlast? Protože civilizace uděluje vlasti hodnotovou identitu…“ až k odstavci končícímu větou „Civilizace je vždy mnohem důležitější než vlast a za určitých okolností i důležitější než rodina.“

Joch se tu pokouší ukazovat, že civilizace je důležitější než vlast. Pokud tedy vlast aspiruje na bezpodmínečnou loajalitu oprávněně (Boha, rodinu a vlast jsem spíše na okraj uvedl jako příklady skutečností, které se o loajalitu konzervativně smýšlejících ucházejí oprávněně), tím spíše může i civilizace. Místo samostatné argumentace ve prospěch povinné loajality k historicky ustavené západní civilizaci si Joch vypomáhá přenesením argumentačního břemene na svého oponenta, na mne. Možná si neuvědomuje, že i kdyby jeho dílčí závěr (civilizace je vždy důležitější než vlast) byl pravdivý, získává tak závěr jenom hypotetický, který jeho tezi na přesvědčivosti příliš nepřidá: Pokud vlast aspiruje na povinnou loajalitu oprávněně, pak na ni oprávněně aspiruje i civilizace.

Ověřovat platnost Jochova dovozování, že vlast je méně než civilizace, není myslím potřeba. Jestli je závěr pravdivý nebo ne, je z hlediska našeho problému vedlejší. Za pozornost ale stojí pár vět, které jsou uvedeny ve zmiňované části textu: „Vlast mohu během života změnit, stejně jako rodinu, ale jsem-li člověkem s určitými hodnotami, pak jsem s nimi v civilizaci a díky civilizaci. Mám-li si své hodnoty zachovat, civilizaci změnit nemohu. (Samozřejmě mohu konvertovat k civilizaci jiné, ale to už nebudu já se svými hodnotami.)“

Vypadá to, že jsme právě byli poučeni o základech Jochovy teorie civilizace. Základ se ale zdá být poněkud vratký. Co když jsem díky hodnotám, které zastávám, ve své civilizaci disidentem? Jsem to já, nebo ne? Se svými hodnotami, nebo bez nich? A je to má civilizace, nebo není? Před chvílí jsem byl poučen, že jinou civilizaci nemám. Zároveň ale prý mohu k jiné civilizaci konvertovat. Pak už to ale nebudu já se svými hodnotami. A kdo to tedy bude? Mám tedy být k civilizaci, ve které jsem psancem, loajální, protože je moje, nebo mám konvertovat k civilizaci cizí? A záleží na tom, jestli jsem Arab, Francouz, Číňan nebo Rus? Nebo ta pravidla platí pro všechny bez rozdílu? Nechci svého oponenta podceňovat, možná jsou to opravdu precizně vybroušené teze. Osobně ale sázím spíš na to, že je to snůška narychlo spíchnutých blábolů, které budou imponovat možná tak dámám na univerzitě třetího věku.

Jedno si ale z „teorie civilizace“ odnést můžeme. Joch civilizaci úzce propojuje s hodnotami. S tím nelze než souhlasit - bohužel pro Jocha. Vzpomeňme si, nad jakým konstatováním z původního textu jsme se pozastavili a proč jsme vlastně vůbec vstoupili do diskuse: Pravici a konzervativce nedefinuje zastávání určitých hodnot, ale loajalita k západní civilizaci tak, jak se historicky ustavila. Pokud ale civilizaci definují určité hodnoty, pak stavět do protikladu zastávání těchto hodnot a loajalitu k civilizaci, která je jimi definována, je umělá dichotomie silně zavánějící rozporem.

Navíc když přijde řeč na hodnoty, dostáváme se nebezpečně blízko do sféry ideálu. Hodnoty jsou něco, co v praxi realizujeme nedokonale, ale přitom stále o přiblížení se k ideálu usilujeme. A ideál je něco, vůči čemu se Joch na začátku vymezil: „…nestačí totiž loajalita k západní civilizaci, jaká by měla být podle našich představ, ale ke skutečné západní civilizaci, jak reálně existuje, tudíž jak se historicky ustavila…“

Že něco nehraje, se dá vypozorovat i ze srovnání výraziva, které Joch v obou textech používá: Původně šlo pouze a jen o loajalitu k západní civilizaci tak, jak se historicky ustavila, přičemž důraz byl právě na „veledůležitém“ přívlastku „tak, jak se historicky ustavila“. V každém druhém odstavci pak bylo podtrženo, že loajalitu je nutné prokazovat především institucím, jež se v rámci západní civilizace etablovaly. V novém textu se ale po institucích slehla zem. Nahradily je hodnoty. Místo Jocha (rádoby)politika najednou promlouvá Joch teoretik.

Je to situace vskutku schizofrenní. Joch politik chtěl majznout své oponenty po palici autenticky pravicovým kladivem. Aby ale nevypadal jako neurvalec, omotal ho vznešenými řečmi o loajalitě k západní civilizaci, k jejím skvělým historicky ustaveným institucím a aristotelskému režimu. Když pak hlavy vychladly a Joch teoretik měl obhájit výpad svého druhého Já jako legitimní a přiměřenou obranu milované západní civilizace (ovšem že té, která se historicky ustavila), dostal se do úzkých, protože z balení ryzích úmyslů a vznešených frází vymotal jenom obyčejné kladivo. A tak rychle začal mlžit dalšími vznešenými řečmi o svobodě slova, legitimním odporu proti vládcům jako atributu západní civilizace, o tklivém osudu židovského národa, tragédii Borise Němcova, zkaženosti islámské, ruské a čínské civilizace atd. atd. Problém je, že to nikoho příliš nezajímá. Všichni se pořád ptají jenom na to, jestli ta rána kladivem byla fér…