Jak (ne)hledat Hitlerův motiv k holocaustu - díl III.

Jan Horník

(Pokračování z Distance 3/7)

My ale samozřejmě potřebujeme podat takové vysvětlení Hitlerova antisemitismu, které v konfrontaci se známými skutečnostmi přesvědčivě obstojí. Musíme proto najít takový Hitlerův motiv, který dokonale zapadne do celé historie nacismu a jako klíč od zámku nám otevře cestu k bezrozpornému vysvětlení protižidovské praxe Hitlerova režimu. Opusťme již tedy naše krátké zastavení u historiků a vraťme se zpět k našemu vlastnímu hledaní účelové příčiny holocaustu.

1. VI. Vysvětlení racionálního motivu je filosofický problém

Víme, že od určitého momentu života Hitler svůj motiv znal, neboť genocida byla nakonec spuštěna. Mělo by tedy být možné nalézt jej v jeho myšlenkách. Jak již však bylo naznačeno výše, abychom Hitlerův pravý motiv ke genocidě Židů dokázali v obsahu jeho mysli zpětně určit, potřebujeme porozumět také tomu, proč v Hitlerově mysli vznikl. Druhá stránka našeho úkolu proto bude vyžadovat, abychom správně vysvětlili, proč se motiv k holocaustu do Hitlerovy mysli dostal. Proč Hitler poznal svůj cíl, jehož volba nakonec vedla k rozhodnutí zvolit genocidu jako prostředek. Jinak řečeno, naše celkové vysvětlení Hitlerova motivu k holocaustu bude muset obsahovat i jeho správnou teorii.

Abychom ale měli šanci příčiny vzniku Hitlerova motivu nalézt, musíme je hledat tam, kde skutečně jsou, respektive byly. Je tu tedy obdobný problém jako se samotným motivem - kde hledat? Abychom si hned zpočátku lépe uvědomili, o co při hledání teorie motivu půjde, můžeme si opět nejprve uvést jeden krátký příklad z oblasti, kde zdroje Hitlerova motivu určitě nenajdeme.

Vysvětlení například nikdy nemůžeme nalézt v Hitlerově protižidovské politice. Proč? Protože ta byla právě důsledkem volby motivu, jehož sledování vedlo ke genocidě. Pokud totiž Hitlerův motiv existoval, byl v postavení účelové příčiny holocaustu, takže musel samotné jednání nutně předcházet, a to proto nikdy nemohlo být příčinou jeho vzniku. Byl by to jednoduše kauzální kruh - jednání by bylo příčinou vzniku motivu a ten by zase byl příčinou vzniku jednání. Případný Hitlerův motiv proto musel nutně existovat jako první, a tudíž i příčiny jeho vzniku musely kauzálně předcházet genocidu samotnou. V Hitlerově protižidovské politice tedy nelze zdroje motivu hledat.

Obrazně řečeno, nikdo nemůže jet na svou chatu, dokud se k tomu nerozhodne, a aby se vůbec mohl rozhodnout, musí mít předem i nějaký motiv k jízdě. Cíl jeho jízdy tak nelze z povahy věci vysvětlit jízdou samotnou, neboť motiv i příčiny jeho vzniku musejí samotnou cestu nutně předcházet. Jinak by se žádná jízda nekonala. Jako znalci průběhu cesty bychom tak sice mohli vědět, co se během jízdy stalo, jak cesta proběhla: např. kdy chatař vyrazil (třeba kdy se Hitler stal kancléřem), jak rychle a kudy jel (likvidace politické konkurence po uchopení moci); případně to, že úmysl dojet na chatu skutečně existoval (Hitlerova prohlášení o nutnosti odstranit Židy); ale to vše je zcela něco jiného, než pochopit, proč se vůbec rozhodl na chatu jet, čili jaký měl motiv pro svou cestu a proč svůj motiv měl (například jaký měl Hitler motiv k holocaustu a kde k němu přišel), tzn. mít správnou teorii motivu.

Teorií vysvětlujících účelovou příčinu Hitlerova genocidního antisemitismu je samozřejmě mnoho. Na některé jsme již narazili u historiků. Avšak nejen oni nabízejí svá vysvětlení. I další vědci se pochopitelně snaží podat různá vysvětlení, přičemž často vycházejí (anebo by mohli vycházet) ze své vlastní odborné specializace. Pro lepší představu si namátkou můžeme připomenout alespoň některá.

Například sociologové umisťují příčiny vzniku Hitlerova antisemitismu do vlivů společenského prostředí - dejme tomu do rodinných poměrů anebo třeba do prostředí Vídně počátku minulého století, kde Hitler vyrůstal a žil. Psychologové je zase situují kamsi do hloubi Hitlerovy duše a vznik jeho protižidovské motivace vysvětlují například potřebou kompenzovat si nějaké emoční napětí. Takový Freud by pak nejspíše tvrdil, že vše pochází z potlačované sexuality, a jiní by třeba nabídli další oblasti nedvědomí, z nichž se motiv ke zničení židovského národa mohl do Hitlerovy mysli dostat.

Poněkud materialističtější vysvětlení by mohli poskytnout třeba biologové. V dnešní době by asi byla nejreprezentativnější nějaká genetická teorie - že Hitler měl antisemitismus v genech, čili teorie vrozeného protižidovství. To by v podstatě byla modernější obdoba Hitlerova přístupu k člověku, v němž hrála klíčovou roli představa, že prakticky vše v lidském životě je dáno jeho krví. Neurobiologové by zase mohli nabídnou své mozkové motivátory, které bez našeho vědomí řídí naše jednaní, tzn. určitou variantu vysvětlení prostřednictvím chemických reakcí v mozku, které by Hitlera dovedly až k protižidovskému fanatismu; atp.

Pravděpodobně jedno z nejmodernějších materialistických vysvětlení by pak mohla nabídnout současná teorie memů Richarda Dawkinse, která pojímá lidské myšlenky obdobně jako geny, které usilují o přežití v myslích lidí tím, že se pokud možno maximálně replikují a šíří v populaci prostřednictvím mezilidské komunikace. Jde vlastně o jakýsi boj o přežití mezi memy. Antisemitismus by tak byl důsledkem interakcí pohybující se hmoty, v níž se myšlenky chápané jako hmotná jsoucna šíří jako bakteriální infekce, které podlehne každý, kdo je vystaven dostatečně silné dávce. Hitler by tedy podle této teorie spustil genocidu proto, že se mu do mozku vryly protižidovské memy (myšlenky) zápasící o sebezáchovu. Sice poněkud bizarní, neboť myšlenky zde působí jako kladivo na kovadlinu, ale koneckonců proč ne, moderní věda má přece odpověď na všechno.

Další vysvětlení bychom samozřejmě mohli hledat i mimo materialismus, například v oblasti náboženství anebo třeba přímo v nějakých nadpřirozených zdrojích a silách. Co když Hitler ke svému motivu přišel nějakým náhlým osvícením? Dejme tomu, že mu myšlenku na holocaust vnukl Hegelův ‚Světový duch‘, protože si Hitlera vyhlédl jako velikána dějin, který má dialektický vývoj světa postrčit zase o kus dopředu; atd., atd. Lidská invence má v této oblasti jednoduše neomezené pole působnosti, takže možných zdrojů vzniku Hitlerova motivu k holocaustu se skutečně nabízí nespočet - od lidské psychologie či biologie, přes vlivy společnosti, pohybující se částice hmoty, až třeba po nějaké metafyzické příčiny z oblasti mimozemského světa.

A aby komplikací nebylo málo, nesmí se v souvislosti s otázkou vzniku Hitlerova motivu zapomenout ani na to, že různé konkrétní teorie se liší nejen udávanými příčinami, ale i podle toho, zda vysvětlují motiv, kterého mělo být genocidou dosaženo bezprostředně, anebo motiv, který byl v řadě Hitlerových cílů až někde dále v pořadí. Čili zda jde o teorie, které tvrdí, že Hitler byl antisemitou tzv. ‚z přesvědčení‘, anebo o teorie, které tvrdí, že byl tzv. ‚účelovým‘ antisemitou, že antisemitismus z nějakých důvodů pouze využíval pro dosažení jiných cílů - například aby se nezapomenutelně zapsal do dějin, k čemuž potřeboval získat moc, a k tomu se zase hodil antisemitismus.

Jak se tedy v takovém množství variant zorientovat? Existuje nějaká možnost, jak problém s Hitlerovým motivem a jeho vznikem definitivně vyřešit? Máme vůbec naději se v tak rozsáhlém tématu neztratit? Z obav před zdánlivě neřešitelnou rozsáhlostí a složitostí celého problému nás může alespoň částečně vymanit například následující poměrně jednoduchá úvaha. Odhlédneme-li totiž od jednotlivých předkládaných řešení a zamyslíme-li se obecně nad tím, co s sebou taková rozmanitost různých řešení nutně nese, celý problém s Hitlerovým motivem a jeho vznikem se výrazně zpřehlední. Oč jde?

O celkem prostý fakt, že není možné, aby zároveň platilo více vzájemně neslučitelných teorií, které se snaží Hitlerův motiv vysvětlit. I když se nám totiž mnohé z teorií jeví jako možné, protože nevidíme důvod, proč by měly být mylné, nikdo v nich například ještě nedokázal najít chybu, reálně může být pravdivá pouze jedna jediná, totiž ta, která odpovídá tomu, jak to tehdy skutečně bylo. Má-li tedy například pravdu ten, kdo tvrdí, že Hitler se rozhodl zničit Židy proto, že měl z dětství nějaké citové trauma, které si potřeboval vykompenzovat hromadnou vraždou, a k tomu se mu tehdy politicky nejlépe hodilo rozehrát antisemitskou kartu, budou všechna ostatní (1) vysvětlení nutně mylná, bez ohledu na to, kolik námahy a úsilí nespočtu vědců do nich bylo investováno. Bez obalu řečeno, pravdu může mít jen jeden, respektive ti, kdo budou zastávat totéž správné řešení.

Z této úvahy, možná poněkud ‚netolerantní‘ pro uši postmoderního člověka, tedy plyne, že drtivá část všech prací, které se snaží vznik Hitlerova motivu vysvětlit (pokud ne přímo všechny), bude nutně mylná. Nemusíme se proto například dopodrobna seznamovat se vším, co dosavadní vědecké bádání přineslo, a stát se tak odborníky na všechna možná vysvětlení, protože pro poznání pravdivé teorie Hitlerova motivu určitě není nezbytné, abychom do detailu znali mnoho omylů (i když by se nám určitá znalost chyb jiných samozřejmě mohla hodit). Jinak řečeno, ke skutečnému vyřešení zbývající záhady holocaustu nám bude bohatě stačit, když budeme dobře znát jen jednu jedinou teorii, totiž tu správnou, která se bude shodovat s tím, co se v první polovině 20. století opravdu stalo. (2)

Jakým způsobem se však k oné pravdivé teorii Hitlerova motivu dostat? Jak najít tu jedinou správnou variantu? Někdo by mohl navrhnout třeba vylučovací metodu, tzn., že bychom postupně kriticky prověřovali jednotlivé předkládané teorie a vyřazovali ty sporné tak dlouho, dokud bychom se neprobojovali k té pravé. Tedy obdobně jako jsme to učinili například v případě Sternovy teorie o mocenském motivu. Třeba kdybychom dále pokračovali teoretickým prověřováním materialistického pojetí člověka, například zda je udržitelné tvrdit, že lidské poznávání motivů a jejich volba jsou jen determinovaným procesem kusu ‚člověčí‘ hmoty; atd., atd.

Mělo by ale smysl se na takovou dlouhou ‚vylučovací‘ cestu vydávat? Pokoušet se vždy nalézt nějakou chybu v té které konkrétní teorii a postupně se proklestit změtí nabízených vysvětlení? Rozhodně ne. Proč? Protože takový postup by nám v naší situaci mohl přinést úspěch jedině tehdy, pokud bychom disponovali úplným výčtem všech možných vysvětlení vzniku Hitlerova motivu, takže bychom vyloučením všech mylných mohli identifikovat tu pravou. To by však vyžadovalo, aby nejen existoval konečný počet teorií, které bychom navíc museli všechny znát, ale kromě toho bychom při postupném vyvracení nesměli udělat žádnou chybu, abychom mohli mít na konci celého procesu jistotu, že jsme nalezli tu pravou teorii, kdyby se nám náhodou podařilo všechny až na jednu jedinou vyvrátit. To je ale již na první pohled utopický projekt, neboť se stále mohou objevovat nové a nové teorie a především nejsme neomylní.

Budeme-li tedy chtít záhadu s Hitlerovým motivem uspokojivě vyřešit, nezbývá nám nic jiného, než jako ostatní zkusit cestu pozitivního dokazování a s trochou štěstí přitom najít to jediné správné vysvětlení. Mělo by být nejen vnitřně konsistentní, ale především by mělo obstát v konfrontaci s dějinami nacismu a s osobní historií Hitlera zvláště.

Kam se ale při hledání příčin Hitlerova motivu obrátit, abychom je hledali tam, kde skutečně jsou? Jakou oblast zvolit, abychom slavili úspěch? Ač se to bude leckomu možná zdát nepřijatelné, jak již bylo naznačeno, na rozdíl od ostatních zkusíme v našem pátrání vyjít z Hitlerovy vlastní verze. Budeme se tedy řídit jeho prohlášeními, která jej provázela od počátku jeho politické kariéry, totiž že jeho antisemitismus má racionální jádro, jak někdy také tvrdil, doslova vědecké kořeny. Přesněji řečeno, budeme se snažit ověřit, že Hitler ke svému motivu dospěl racionální cestou čili že příčiny vzniku Hitlerova antisemitismu spočívají v jeho myšlení.

Zdá se něco takového na první pohled nemožné? Nebude to jistá ztráta času? Jak by vůbec mohla být genocida nějakého národa výsledkem rozumové úvahy? Vyhlazení celého národa, včetně žen a dětí, jako žádoucí cíl? Žádný racionálně uvažující člověk by přece k něčemu takovému nikdy nemohl dospět, takže o takovém nesmyslu vůbec nemá cenu uvažovat. Ať už to bylo přesně jakkoliv, vycházet lze jedině z toho, že šlo o naprosto iracionální čin, že motiv nikdy nemohl vzniknout na základě nějaké racionální úvahy.

Vzhledem k samotné povaze holocaustu je takový spontánní odpor k možnosti racionálního motivu sice vcelku pochopitelný, nicméně tato přirozená reakce má daleko k tomu, abychom ji mohli brát jako spolehlivé kritérium pro objektivní posouzení podobné možnosti. Můžeme racionální motiv zavrhnout jen proto, že se nám něco takového zdá na první pohled nemožné? Nebylo ale rozumnější brát Hitlera vážně například tehdy, když veřejně vyhlašoval, co podnikne, až se dostane k moci, přestože se na první pohled zdálo nemožné, že by mohlo jít o víc než o pouhou rétoriku?

Proč vlastně Hitlerovi nevěřit právě v případě jeho tvrzení o zdrojích jeho antisemitismu? Anebo se o něco takového alespoň nepokusit? Vždyť velká většina toho, co veřejně hlásal na počátku své kariéry, kdy ještě nebyl u moci, se nakonec ukázala jako pravdivá. Neváhal přece odhalit ani své hlavní strategické cíle - dobytí životního prostoru na východě a odstranění Židů (přinejmenším z Německa). Proč by měl tedy lhát zrovna o tom, jak jeho antisemitismus vznikl? Jaký smysl by dávalo skrývat ‚pouhé‘ příčiny vzniku cíle, kterého chtěl Hitler genocidou dosáhnout, když neváhal veřejně a bez zastírání mluvit o tom, že chce Židy odstranit? Nestojí za pokus na Hitlerova tvrzení o povaze jeho antisemitismu přistoupit alespoň dnes, kdy už bohužel víme až příliš dobře, že jeho spisy a projevy zdaleka nebyly jen pouhou účelovou propagandou?

Ostatně proč by právě Hitler nemohl ke svému motivu dospět racionálním způsobem? Tak jako ke svým motivům často dospívají i jiní zločinci? Anebo nám snad činí nepřekonatelný problém akceptovat, že komunističtí revolucionáři, jejichž vražedná praxe si s nacisty nijak nezadá, původně vycházeli například z práce Karla Marxe, kterého rozhodně nelze považovat za nějakého šílence, který by nebyl schopen dát dohromady rozumnou větu? Nestojí snad ideologie komunistů na racionálních základech? Pochopitelně že mylných základech, ale to ještě zdaleka neznamená, že klíčové principy jejich světonázoru a z nich plynoucí závěry nebyly a nejsou otázkou čistě racionální argumentace. (Viz například Manifestkomunistické strany (1848) a jedna z jeho ústředních myšlenek - „dějiny veškeré dosavadní společnosti jsou dějinami třídních bojů".)

Existují tedy v Hitlerově případě nějaké předběžné důvody, proč by mělo stát za úvahu zabývat se vážně možností, že ke svému antisemitskému motivu dospěl racionální cestou? Ponecháme-li nyní stranou Hitlerova vlastní tvrzení o rozumovém a vědeckém základě jeho antisemitismu (podrobněji viz kapitola 9. VI. Vědecký antisemita) anebo třeba to, že již na počátku 20. let opakovaně kritizoval spontánní lidové pogromy jako nesprávné, neboť mají ‚jen‘ emocionální povahu, k úvaze se nabízí například skutečnost, že holocaust byl ve své podstatě kategoriální vraždou, tzn. že oběti byly vinny již tím, že patří k židovské národnosti. Proč vlastně bylo třeba pozabíjet pokud možno všechny Židy bez ohledu na jejich osobní charaktery a činy? Proč i evidentně nevinné dětí? Proč byla rozhodujícím měřítkem právě národnost, v nacistické terminologii příslušnost k rase? Nemohlo by toto ukazovat na fakt, že v pozadí vyhlazování stála nějaká racionální úvaha, v jejímž důsledku byla množina obětí vymezena takto kategoriálně? Nebyla tato obecnost kritéria pro výběr obětí dána právě racionálním založením antisemitismu nacistů?

A co třeba skutečnost, že motiv a jeho zdůvodnění byly dobře přenosné na mnoho různých členů nacistického vedení. Nebylo to přece tak, že by všichni Hitlerovi podřízení pouze slepě vykonávali vůdcovy instrukce - „nějak zničit Židy". Velká část nacistické elity se na pronásledování Židů podílela na základě vlastního přesvědčení. A nacističtí pohlaváři byli navíc ještě velmi často schopni antisemitismus samostatně ideologicky rozvíjet (například takový velitel SS Himmler (3)). Nemohlo by také toto naznačovat, že důvody pro stanovení antisemitského cíle byly natolik racionální, že mnoho dalších lidí bylo schopno Hitlerovy argumenty chápat a sdílet? Čili že příčiny vzniku Hitlerova motivu nebyly jen jeho čistě osobní věcí, která by byla nepřenosná na jiné lidi s velmi rozdílnými životními osudy. Co když měl Hitlerův motiv právě čistě racionální povahu, takže i mnoho dalších nacistů se s motivem mohlo bez problémů ztotožnit?

A proč by vlastně měl být takový zločin jako holocaust vyhrazen iracionalitě? Nemělo by to být spíše naopak? Nemohla mít taková systematická, dlouho připravovaná a také dlouho trvající vražda iracionální základ? Nemohl být náhodou tak šílený masakr pro samotné vykonavatele psychicky zvladatelný právě proto, že důvody pro jeho uskutečnění byly vysoce racionální? Že to byla síla rozumu, která jim umožňovala tak vytrvale a důsledně překonávat přirozené zábrany a jít doslova přes mrtvoly? Copak to snad nebyli také jen lidé z masa a kostí? Proč vůbec byla velká část vedoucích nacistů, kteří celý masakr řídili a prováděli, považována svým bezprostředním okolím za celkem normální lidi, jak se říká za „otce od rodin", kteří v soukromí nevykazovali žádné extrémní maniakální sklony, a zároveň byli schopni chladnokrevně a promyšleně provést takové zvěrstvo? Nebylo to dáno právě racionálním zdůvodněním, které jim umožňovalo maximálně se v případě genocidy oprostit od běžných lidských reakcí, kterých byli jinak schopni ve svých soukromých vztazích?

Podobných indicií ve prospěch teorie racionálního motivu by se dalo určitě najít ještě mnoho, například fakt, že se k nacistům přidala i nečekaně velká část vědecké obce, ale nyní by samozřejmě nemělo smysl je nadále uvádět. Jako spolehlivý důkaz racionality Hitlerova motivu by jich stejně nestačilo ani nekonečné množství. Snad nám ale takové krátké navození pochybnosti o jednoznačnosti iracionálních příčin Hitlerova antisemitismu přece jen umožní nezaujatě prověřit variantu racionálního motivu. Jak totiž posléze uvidíme, nebudeme-li Hitlera zbytečně démonizovat a za každou cenu v něm hledat nějakého nepochopitelného blázna či šílence, který se naprosto vymyká z lidského světa, a nebudeme-li mezi něj a nás uměle a účelově stavět neproniknutelnou hráz - netvor Hitler versus my normální lidé -, otevře se před námi prostor, jehož poznání nám přinese skutečné pochopení toho, proč nacisté pod Hitlerovým vedením spáchali něco tak strašného jako holocaust.

Shrnuto a podtrženo, my si při hledání teorie Hitlerova motivu zvolíme právě onu oblast, která je vzhledem k drastické povaze holocaustu často zavrhována anebo považována za zcela nemožnou, a po zbývající záhadě holocaustu budeme pátrat v Hitlerově racionalitě. Jinak řečeno, pokusíme se dokázat, že Hitler ke svému antisemitskému motivu dospěl racionální cestou.

Co bude taková volba znamenat pro povahu našeho výzkumu? Že jej budeme muset odpovídajícím způsobem přizpůsobit příčinám, které chceme najít. Pokud totiž Hitler svůj motiv skutečně poznal racionálním způsobem ve svém myšlení, musíme se v případě Hitlerova světonázoru zaměřit především na to, co nám umožní, abychom se ve struktuře jeho myšlenek správně zorientovali. Budeme totiž muset důkladně proniknout do zákonitostí, kterými se Hitlerova racionalita řídila, abychom dokázali správně chápat jednotlivé argumentační linie, jejichž prostřednictvím ke svým myšlenkám dospíval. Nebude nám proto stačit pouhé obeznámení se s obsahem Hitlerových spisů, ale navíc bude nutné, abychom dobře pronikli i do vnitřní ‚logiky‘ jeho myšlení, abychom byli schopni případné myšlenkové zdroje jeho motivu najít.

Jak uvidíme v dalších kapitolách, bude to vyžadovat poměrně důkladně proniknout i do Hitlerovy filosofie světa, bez níž jsou jeho jednotlivé úvahy a argumenty těžko srozumitelné. Do značné míry si proto budeme muset sami osvojit způsob Hitlerova myšlení a uvažování (pochopitelně ne jako vlastní názory), abychom dokázali spolu s Hitlerem znovu absolvovat složité cesty jeho myšlenkových pochodů. Celkově to každopádně bude dlouhá a namáhavá cesta. Vznikl-li však Hitlerův motiv skutečně racionálním způsobem, je to jediná možnost, jak porozumět i oné dosud záhadné finální příčině holocaustu, a tak celý masakr konečně pochopit. Útěchou nám může být alespoň to, že pokud jde o náš celkový úkol, tzn. určit a vysvětlit Hitlerův motiv k holocaustu prostřednictvím podání teorie jeho vzniku, můžeme se jak u motivu, tak i u jeho příčin omezit jen na analýzu obsahu Hitlerovy mysli. Motiv tam totiž být musí, neboť Hitler jej musel znát, aby jej mohl zvolit, a jeho příčiny tam budou rovněž, dospěl-li k motivu racionální cestou.

V souvislosti s rozhodnutím důkladně poznat Hitlerovo myšlení je dobré ještě jednou zdůraznit, že byl-li Hitlerův motiv k holocaustu racionální, je důkladná znalost Hitlerových myšlenek skutečně nutnou podmínkou pro pochopení celé tragédie. Vznikla-li totiž ‚první‘ účelová příčina genocidy Židů opravdu v Hitlerově myšlení racionálním způsobem, pak porozumět holocaustu znamená znát dobře obsah i logiku Hitlerova myšlení. Jinak řečeno, kdo nepochopí argumentaci, kterou Hitler ke svému motivu dospěl, anebo přímo odmítá se něčím takovým vůbec zabývat, nemůže holocaustu nikdy bezezbytku porozumět. Z toho mimo jiné plyne, že zakazovat Hitlerovy spisy znamená doslova znemožňovat pochopení židovské tragédie. Do debat o svobodě slova se zde ale pouštět nebudeme.

1. VII. Nevhodný přístup Eberharda Jäckela k pramenům

Jestliže jsme si tedy konečně ujasnili, jakým způsobem se budeme snažit nalézt příčiny Hitlerova motivu, tzn. prostřednictvím analýzy obsahu a logiky jeho myšlenek, či chcete-li Hitlerova světonázoru, vyvstává před námi obtíž, jak k jeho obsahu přistoupit, abychom si nevhodným postupem neznemožnili poznání předpokládaných myšlenkových příčin Hitlerova motivu. Pokud bychom totiž do východiska celého postupu zabudovali metodický omyl, bylo by naše úsilí předem odsouzeno k neúspěchu. Jak se tedy do hledání Hitlerova motivu a jeho myšlenkových zdrojů pustit, aby náš postup odpovídal povaze problému? Jakou metodu zvolit, abychom správným způsobem pronikli do obsahu a logiky Hitlerovy mysli a zbývající záhadu holocaustu vzali za správný konec?

Zkusme se opět inspirovat u jiných, přesněji řečeno u Eberharda Jäckela, který ve své knize Hitlerův světový názor provedl poměrně obsáhlý průzkum obsahu Hitlerova myšlení, a přesto v něm racionální vysvětlení genocidy Židů nenalézá. Jak při své analýze postupoval? Celkově si ji rozvrhl takto:

„Jak však lze zjistit Hitlerův světový názor? Sám jej souvisle nikdy nepodal, nýbrž zanechal jeho zlomky na různých místech v době jeho vzniku. Bude naším úkolem sestavit a utřídit je. Musíme se dostat do jeho ducha, ať je naše nechuť jakkoli veliká. Musíme mu ještě jednou udělit slovo, citovat jej dokonce často a podrobně, byť je nám odporný již jen jeho jazyk, který bude omezovat čtivost našeho zkoumání. Budeme, jak to jinými slovy vyjádřil Nolte, budovat myšlenkovou konstrukci z myšlenek, které by si to ve skutečnosti nezasloužily, pokud by jejich autor svými činy nenárokoval naši pozornost.

[...]

V následujícím textu půjde tedy pouze o to soustředit množství roztroušených a často neuspořádaných projevů v myšlenkovou konstrukci, kterou měl její tvůrce na mysli a již označoval jako světonázor.

Stavba našeho výzkumu je jednoduchá. V následující druhé kapitole popíšeme nejprve Hitlerovy zahraničněpolitické představy, které již delší dobu poutají největší pozornost, a ve třetí pak jeho specifický antisemitismus, přičemž budeme používat stejně jako v mnoha jiných případech jeho vlastního termínu ‚odstranění Židů‘ (Entfernung der Juden). Řazení těchto dvou kapitol by mohlo být i opačné, protože pro Hitlera měl rasový i zahraničněpolitický program stejnou důležitost. Musíme však o nich pojednat postupně a se zahraniční politikou začneme vlastně jen proto, že na tomto poli Hitler své názory častěji měnil a ke konečným závěrům došel dříve než v případě židovské politiky. Ve čtvrté kapitole prokážeme, že žádné další cílové představy neměl, že všechny ostatní oblasti politiky chápal jen jako účelový prostředek k prosazení svého programu. Poté přichází na řadu otázka jeho vlastního světového názoru. Ta je zkoumána v páté kapitole, v jejímž středu stojí Hitlerovo pojetí dějin. [...] Šestá kapitola se ještě jednou samostatně zabývá vznikem světového názoru a shrnuje výsledky. Konečně v sedmé, poslední kapitole pojednávám o Hitlerově vztahu k Němcůma objasňuji, jak se Hitler dostal k moci, čímž získal možnost svůj světový názor uvést ve skutek." (4)

Základně Jäckel vychází z toho, že musíme obsah Hitlerova světonázoru dobře poznat. Proto tvrdí, že je nutné často a rozsáhle citovat, abychom se dostali do Hitlerova ducha, přestože to může být obtížné a nezáživné. Musíme se jednoduše důkladně obeznámit s Hitlerovými myšlenkami. S tím nelze než souhlasit, neboť bez znalosti obsahu nějakého myšlení lze jen stěží usilovat o pochopení jeho vnitřní logiky.

Zde však již nastává obtíž, jakým způsobem k obsahu Hitlerova světonázoru přistoupit, abychom si správné pochopení jeho logiky neznemožnili. Co zohlednit, a co nikoliv, abychom postupovali přiměřeně k našemu cíli a nezablokovali si přístup k poznání případného Hitlerova racionálního motivu i jeho příčin. Mohli bychom například převzít stavbu Jäckelova výzkumu? Bylo by jeho řazení témat vhodné i pro náš účel?

Jäckel své kapitoly seřadil takto: Otázka světového názoru - Dobytí prostoru - Odstranění Židů - Stát jako účelový prostředek - Shrnutí v pojetí dějin - Vznik světového názoru - Hitler a Němci. (Mimochodem i z tohoto uspořádání je patrné, že Jäckel skutečně chápe vznik Hitlerova světonázoru jako důsledek volby dvou hlavních politických cílů, neboť kapitolu Vznik světového názoru řadí až jako předposlední.) Proč svou analýzu Jäckel sestavil právě tímto způsobem? Co jej vedlo k tomuto seřazení jednotlivých tématických okruhů?

Určitý náznak důvodu vysvítá z Jäckelova tvrzení, že i když by bylo možné seřadit kapitoly o zahraniční politice a židovské otázce také obráceně, neboť rasový a zahraničněpolitický program měl pro Hitlera údajně stejnou důležitost, Jäckel přesto zařadil zahraniční politiku jako první. Proč? Konkrétně prý proto, že „na tomto poli Hitler své názory častěji měnil a ke konečným závěrům došel dříve než v případě židovské politiky". Podle čeho se tu Jäckel rozhodl? Podle historicky známého vývoje obsahu Hitlerova světového názoru. Nebyla to ale jen náhoda, když Jäckel zohlednil právě časové hledisko? Nějak přece kapitoly seřadit musel.

Zřejmě nikoliv, neboť celý svůj výzkum podřizuje metodickému pravidlu, které popisuje takto:

„Vznik svého světového názoru reprodukuje v Mém boji jen stylizovaně, a proto vědomě chybně. Nesleduje ani rozvíjení dříve nalezených obecných zásad, ani onen proces učení, který předváděla autobiografie. Naše zkoumání proto muselo předem vycházet z pravidla, že pramenům je přičítána výpovědní hodnota pouze v okamžiku jejich vzniku a že Hitlerovým autobiografickým poznámkám nelze věřit, pokud není doložen opak. Tomu odpovídá, že první díl Mého boje lze použít jako pramene pouze pro rok 1924, ne však pro údajný Hitlerův proces vývoje od jeho dětství. Tato opatrnost se ukázala jako oprávněná. Proto musíme otázku vzniku Hitlerova světonázoru položit ještě jednou.

Tento proces začal až roku 1919, zřejmý je až po tomto datu. V žádných předcházejících poznámkách se nenajde ani nejmenší poukaz na pozdější představy. Tím mizí první tři desetiletí Hitlerova života, v nichž, jak sám tvrdil, si vytvářel světový názor, opět v mlze nejistoty. To, co o těchto letech doložila historická věda, se zakládá buď na zpětně odvozených závěrech vycházejících z obecných dobových poměrů, jako například politického klimatu Vídně počátkem století, nebo, pokud se týká Hitlerova duševního vývoje, a nikoli jeho vnějšího životního způsobu, téměř výhradně z jeho vlastních výpovědí, a tedy z nejisté pramenné základny. Dokonce lze připustit závěr, že Hitler se v této době o politiku vůbec nezajímal, o vytváření světového názoru ani nemluvě, není dokonce ani jisté, že by byl v této době antisemita.

Od roku 1919 jsou prameny tak bohaté, že je možné vykreslit jasný dobře datovatelný obraz. Vyplývá z něj, že vzdor Hitlerovu tvrzení nebyl v té době jeho světový názor dotvořen, ale naopak, jeho tvorba teprve začínala. Ve věku třiceti let potkáváme Hitlera jako konvenčního antisemitu a v zahraniční politice jako konvenčního revizionistu. Ani jedno ani druhé nebylo v té době ničím výjimečným. Jistěže byl Hitler radikálnější než mnozí ostatní, když požadoval odstranění Židů vůbec, pravděpodobně jejich vypovězení z Německa, a ve svém revisionismu novou válku jako prostředek nastolení předválečného stavu. V žádném z těchto bodů neměly jeho představy ještě tu originalitu, které dosáhly později.

Teprve roku 1920 započal na tomto konvenčním základě mnohaletý proces jeho rozvoje a zdokonalování." (5)

Jaké je základní pravidlo Jäckelova postupu? „Pramenům je přičítána výpovědní hodnota pouze v okamžiku jejich vzniku." To například v případě prvního dílu Mein Kampfu podle Jäckela znamená, že jeho obsah můžeme jako Hitlerův světonázor brát teprve od momentu jeho sepsání, tedy od roku 1924. Jako důvod pro zavedení takového pravidla Jäckel uvádí, že se nelze spolehnout na Hitlerova tvrzení o tom, co si myslel před vznikem konkrétního pramenu. V souvislosti s tím dále tvrdí, že když o Hitlerově rané minulosti a názorech nic prokazatelného nevíme, lze vycházet z toho, že jeho světonázor začal vznikat až v roce 1919, neboť teprve od této doby je proces jeho vzniku historicky zřejmý.

Zatím se netrapme tím, proč Jäckel klade takový důraz právě na časové hledisko vzniku pramenů (k tomu se dostaneme v následující podkapitole, až budeme sledovat, jak Jäckelova teorie o vzniku Hitlerova světonázoru ovlivnila jeho přístup k Hitlerovým myšlenkám), a zastavme se nejprve u faktu, že Jäckel takové hledisko při analýze Hitlerova světonázoru zvolil. Bez ohledu na Jäckela je totiž užitečné si uvědomit, kam by nás takový přístup k pramenům zavedl.

Co by se stalo, kdybychom v našem vlastním rozboru Hitlerova světonázoru kladli s Jäckelem takový důraz na historicky doložitelný obsah Hitlerova přesvědčení a řídili se hlavně tím, kdy se Hitlerovy myšlenky v pramenech objevily - například kdybychom podle toho jako Jäckel seřadili jednotlivé kapitoly? Vlastně bychom sklouzli ke sledování dějin objevování se Hitlerových názorů v dostupných dokumentech. Mohla by toto ale být cesta pro nás, chceme-li poznat nejen obsah, ale zároveň i vnitřní logiku Hitlerova myšlení? Nezkomplikovalo by nám náhodou Jäckelovo pravidlo o pramenech uspokojivé vysvětlení vraždy na Židech? Nezpůsobilo by řazení Hitlerových myšlenek podle toho, jak se objevují v dostupných historických dokumentech, to, že by náš vysvětlující rozum oněměl?

V čem je problém? Spočívá v tom, že takto zvolené metodické hledisko pro analýzu Hitlerova myšlení by mohlo podstatně zdeformovat poznání skutečné logiky Hitlerova přesvědčení, a tím pádem i znemožnit nalezení myšlenkových zdrojů, z nichž byl případný racionální motiv k holocaustu odvozen. Proč? Protože jinak by muselo platit, že logika Hitlerových myšlenkových pochodů je přesně totéž, co historicky doložitelná posloupnost jeho myšlenek. Jinak řečeno, vznik pramenů by musel kopírovat logický vývoj Hitlerova myšlení a to by muselo znamenat, že vznik pramenu je prakticky totéž, co vznik myšlenky, která je v něm obsažena.

Lze však něco takového předpokládat? Nelze. Proč? Protože každá myšlenka musí časově předcházet vznik pramenu. Její existence je totiž nutnou podmínkou pro pořízení jejího záznamu. Při analýze Hitlerova myšlení je proto nutné naopak počítat s tím, že veškeré Hitlerovy myšlenky existovaly dříve, než je historická věda dokáže doložit. Jistotu lze mít z pramenů tedy jedině o tom, že Hitler některé myšlenky v nějakém momentě již určitě měl. Rozhodně z nich však nelze nijak poznat, jak dlouho před svým zapsáním jednotlivé myšlenky vznikly.

Z tohoto důvodu či nutnosti rozlišovat mezi vznikem myšlenek a vznikem pramenů je proto velice sporné například Jäckelovo tvrzení, že pokud jde o vývoj Hitlerova světonázoru, vše začalo až po roce 1919, neboť až od této doby je proces takového vývoje historicky zřejmý. Z naší neznalosti, která je dána pouze neexistencí pramenů, totiž nemůžeme něco takového vyvozovat. Obdobná pochybnost se týká i Jäckelových tvrzení o Hitlerově antisemitismu. Tzn. že ve věku třiceti let potkáváme Hitlera jako konvenčního antisemitu (6) a že teprve v roce 1920 začal u Hitlera na tomto konvenčním základě proces jakéhosi rozvoje a zdokonalování, který později skončil tou největší možnou radikalitou.

Jak může Jäckel něco takového tvrdit, když podle jeho vlastních slov nevíme prakticky nic o tom, co si Hitler myslel před rokem 1919? Jak může vědět, jaký byl skutečný základ Hitlerova antisemitského myšlení? Zda byl opravdu konvenční? Co když Hitler od samého počátku naopak vycházel z něčeho zcela nekonvenčního, a právě proto se jeho antisemitismus nakonec rozvinul do tak výjimečné podoby? Vždyť i sám Jäckel si dobře všímá, že Hitler byl již na počátku „radikálnější než mnozí ostatní, když požadoval odstranění židů vůbec, pravděpodobně jejich vypovězení z Německa". Co když tedy jen nemáme příslušné dokumenty z Hitlerova mládí? Zde už nám samotná historická znalost pramenů nepomůže. Bylo by třeba hlouběji proniknout ke skutečným zdrojům Hitlerova přesvědčení o světě a důkladněji pochopit vznik jeho myšlenek. To by ale vyžadovalo začít pracovat s dochovanými prameny filosofičtěji.

Proti upřednostnění časového hlediska v našem vlastním rozboru Hitlerova myšlení ostatně svědčí i samotná fakta. Pokud bychom si například vzali Jäckelem zmiňovaný první díl Mein Kampfu čítající 406 stran, Hitler jej v landsberském vězení nadiktoval přibližně za pět a půl měsíce (cca 170 dní), což znamená téměř tři strany denně, pokud si alespoň jednou za týden dal pauzu. Je tedy celkem zřejmé, že v momentě vzniku tohoto pramenu již Hitler musel mít většinu svých myšlenek dávno promyšlenou, neboť jinak by první díl Mein Kampfu mohl jen stěží nadiktovat takovým tempem. Přihlédneme-li navíc k tomu, o jak logicky uzavřený myšlenkový systém se jedná, je opravdu velice sporné vycházet z pravidla, že obsah tohoto pramenu lze použít jedině s ohledem na moment jeho vzniku. Pokud tedy Jäckelovi vadí, že Hitler zkresluje autobiografická fakta o svém mládí, pak to ještě zdaleka neznamená, že mnohé názory, které Mein Kampf obsahuje, nezastával Hitler dávno předtím, než měl možnost je nadiktovat. Autobiografie přece není totéž, co názory na svět.

V našem vlastním výzkumu Hitlerova světonázoru proto nemůžeme Jäckelovo časové hledisko použít, neboť se nijak nelze spolehnout na to, že reálný vývoj Hitlerova myšlení odpovídá historické posloupnosti dochovaných pramenů - tomu, jak se výsledky Hitlerova uvažování objevovaly v dochovaných dokumentech. V naší práci se proto o obsah Hitlerova myšlení nebudeme zajímat s ohledem na jeho historický vývoj, ale půjde nám především o vývoj Hitlerova myšlení ve smyslu jeho logiky, čili jak Hitler ke svým jednotlivý názorům ve se svém uvažování dospěl. Jinak bychom totiž riskovali, že skutečnou genezi Hitlerových myšlenek pochopíme špatně. Nám známé dějiny Hitlerova myšlení jednoduše nemusejí být totéž, co vnitřní logika Hitlerova světonázoru.

Pokud bychom si pro lepší pochopení povahy našeho vlastního výzkumu ještě vypomohli určitou metaforou, náš rozbor Hitlerova světonázoru můžeme přirovnat například ke studiu nějaké stavby. K již hotovému domu (souhrnu všech pramenů) přitom budeme přistupovat tak, že se nebudeme zajímat o konkrétní průběh výstavby, například, kdy byly položeny základy, kdy přibylo první patro atd. (jak se jednotlivé Hitlerovy myšlenky v pramenech objevovaly), čili jako kdyby platilo, že idea prvního patra vznikla teprve podle toho, jak dopadlo přízemí (že logická struktura Hitlerova světonázoru je dána tím, jak postupně přidával další a další myšlenky), ale k výzkumu domu budeme přistupovat tak, že se budeme zpětně snažit pochopit principy, podle nichž vznikal již samotný projekt domu (jakou logikou Hitler dospěl ke svým jednotlivým myšlenkám, které se později dostaly do pramenů). Například proč architekt při projektování dospěl k tomu, že dům bude mít věž, dva balkony, halu atd. Budeme se tedy snažit porozumět především tomu, proč vůbec jednotlivé konkrétní prvky projektu vznikly (proč jsou v pramenech jednotlivé konkrétní Hitlerovy myšlenky). Jinými slovy, celkově nám půjde o pochopení vnitřní logiky domu bez ohledu na to, jak dům reálně vznikal během samotné výstavby (o pochopení logiky Hitlerova myšlení, bez ohledu na historickou souslednost pramenů), a vlastně se tak budeme snažit proniknout do celkové „filosofie" domu - proč právě tento projekt domu, proč třeba věž atd. (proč měl Hitlerův světonázor právě tu podobu, kterou známe, a proč obsahoval například protižidovskou myšlenku).

Krátce řečeno, ve výzkumu Hitlerova světonázoru nám půjde o poznání vnitřního racionálního řádu Hitlerových myšlenek bez ohledu na to, v jakém časovém pořadí k nim dospěl.

Poznámky:

• 1. Slovem „ostatní" mám na mysli teorie, které budou udávat jiné příčiny nebo jiné motivy, jež jsou vzájemně neslučitelné. Může se totiž stát, že vědci z různých oborů budou z vlastních úhlů pohledu popisovat tytéž příčiny a motiv. Například psycholog a neurobiolog - jeden z hlediska procesů v Hitlerově psychice, druhý podle materiálně zachytitelné stránky takových pochodů v Hitlerově mozku.

  2. Osobně se domnívám, že žádné z dosud předložených vysvětlení, přesněji řečeno z těch, na které se mi zatím podařilo narazit, není správné. Někteří badatelé jsou však již velice blízko, tedy alespoň podle mého názoru, viz například Jäckel. Přitom samozřejmě nemohu vyloučit, že někdo jiný, nebo dokonce i mnoho jiných lidí dospělo ke stejným závěrům, které se pokusím předložit v kapitolách 2-9.

  3. O postavě šéfa SS Heinrichu Himmlerovi a jeho úloze v „konečném řešen" viz například Richard Breitman: Architekt „Konečného řečení" - Himmler a vyvraždění evropských Židů, Argo 2004.

  4. Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Paseka 1999, str. 20 a 23-24 [zdůraznění Jan Horník].

  5. Ibid., str. 111-112 [zdůr. JH].

  6. Toto Jäckelovo tvrzení je však velice těžko přijatelné i vzhledem k obsahu prvních pramenů, které máme právě z této doby. Z roku 1919 totiž pochází i známý Hitlerův dopis jistému Gemlichovi, v němž Hitler vyjadřuje svůj názor na antisemitismus. Jde-li o konvenční antisemitismus, nechť každý posoudí sám: „...averze většinou vzniká v osobním styku, na základě dojmu, který Žid zanechává jako jedinec, a který je skoro vždy nepříznivý. Antisemitismus tím až příliš snadno získává charakter pouhého citového jevu. To však není správné. Antisemitismus jako politické hnutí nesmí a nemůže být určován momentem citu, nýbrž poznáním faktů. (...) Antisemitismus z čistě citových důvodů se v posledku projevuje v podobě pogromů. Antisemitismus rozumu však musí vést k plánovitému zákonnému boji a k odstranění výsad, které Žid má na rozdíl od ostatních cizinců, kteří mezi námi žijí. (Cizinecké zákony.) Jeho posledním cílem však neochvějně musí být odstranění Židů vůbec." (Dopis Adolfu Gemlichovi, Mnichov 16. září 1919, in: A. Hitler, Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924, Stuttgart 1980, str. 88-90).