Semínovo credo: imponující i nedostatečné

Luděk Rychetník

Polemika Putna/Semín1 je střetem dvou protichůdných názorů na společenské a politické otázky naší současnosti mezi dvěma katolíky. Je až překvapivé, jak hluboký nesoulad může být mezi jejich stanovisky (vítejme jej jako doklad katolicity Církve). Odráží nesoulad mezi různými názory v celé veřejnosti (mezi různými životními postoji v rámci společnosti je rozdíl ještě hlubší). Rozmanitost, nesoulad až protichůdnost názorů a postojů jsou charakteristické pro naši dobu prudkých změn a snah intelektuálů současnosti porozumět. Naši dobu je obtížné již jen výstižně pojmenovat a komentátoři si pomáhají různými nezávaznými jmény s předponou „post-“: postdemokracie2, postkapitalismus, doba postindustriální, postmoderní, postnacionální i postsekulární.3 Jediné neodvozené charakteristiky naší doby jsou dány názvy technických inovací (robotizace, informační revoluce) a jejich důsledku pro komunikaci - „globalizace“, která pak vskutku označuje jeden z určujících rysů dneška. V tomto komentáři k Semínovu článku se omezím na čtyři body, které považuji za nevyjasněné až pochybné, a pokusím se jej přiřadit ke sporům a nejasnostem současnosti.

1. „Stojíme na prahu éry nového fašismu“?

Oba účastníci polemiky se navzájem obviňují z fašismu, případně z příslušnosti ke hnutí fašismu blízkému.

Martin C. Putna identifikuje „na první pohled nesourodou frontu“ organizací, od akce D.O.S.T., strany Suverenita a hajlující holohlavé nácky v severních Čechách, přes Institut sv. Josefa, Hnutí pro život a slavjanofilské spolky, až po chráněnce prezidenta a prezidenta samého na vrcholu, frontu, kterou charakterizuje „koherentní ideologický systém“. Sestává z antievropanství, homofobie, antiromského rasismu, fundamentalistického katolicismu, velice opatrného antisemitismu a antiislamismu. Pro tyto ideové prvky je příznačné, že jsou „anti…“, že bojují proti nepřátelům, zahraničním, morálním, rasovým, náboženským, proti cizímu a nebezpečnému, morálně zkaženému světu.

Historik Putna zasazuje vznik této fronty do posledního desetiletí a označuje ji jako fašistickou, v souladu s původním předválečným významem slova jako hnutí, jehož přívrženci „se pokoušejí vytvořit společnost autoritářskou, ‘limitovaně’ demokratickou, ostře nacionální a užívající pro své účely konzervativně náboženské rétoriky“. A varuje, že „(s)tojíme na prahu éry nového fašismu“.

Předseda akce D.O.S.T. a ředitel Institutu sv. Josefa (obojí podle Putny fašistické), Michal Semín, obvinění z fašismu přímo nevyvrací. Nekomentuje Putnovo zahrnutí různorodých organizací a hnutí do jedné fronty. Nepolemizuje s Putnovou charakteristikou předválečného fašismu a nezkoumá ani jeho údajnou shodu s ideologií předpokládané fronty. Obvinění pouze ironizuje a opakuje a rozvádí body manifestu D.O.S.T. (2007) ve formě určitého hodnotového vyznání. V závěru připouští Putnovu diagnózu: skutečně „stojíme na prahu éry nového fašismu“, je však jiný, než tvrdí Putna, nový fašismus je „diktatura politické korektnosti“, která „vylučuje z veřejné diskuse … názory zastávané konzervativní částí společnosti (jako teze akce D.O.S.T.) a usiluje o jejich kriminalizaci“.

Semínovo credo je jádrem polemiky: Má dokumentovat, jak nesmyslné je obvinění akce D.O.S.T. z fašismu, případně „extremismu“. Svým odkazem na tradiční přirozené hodnoty (šťastné manželství, odpovědná výchova dětí, spravedlivé zákony a právní stát, anticko-křesťanské civilizační kořeny, tradiční náboženství, důvěra v přednosti naší kultury, národní identita a zakotvení ve vlasti) je působivé a jako soubor by v českých zemích bylo neproblematické a zajisté úctyhodné, řekněme před dvěma sty lety – svým zakotvením v lidské druhové přirozenosti, tak, jak jsme jí tehdy rozuměli. Od té doby se však mnohé událo, a dnes, s naším poučenějším porozuměním, je svým celkovým pojetím nedostatečné a ve své poslední dvojici (národ a vlast) zmatené a nebezpečné. (V této souvislosti by i Semínovo omezení civilizačních kořenů na Atény a Řím mohlo být pochybné – proč neuvádí také Jeruzalém?)

Ve střední Evropě „národ“ odkazuje na společenství jednoho jazyka, jedné kultury a rasy. „Vlast“ odkazuje na společné území a stát. Ale ve státě, na jednom státním území, žilo a žije více národů a alespoň od poloviny 19. století usilovaly soupeřící nacionalismy v jednom státě, v Habsburské monarchii, o moc pro svůj národ. Česko-německé a maďarsko-německé napětí nakonec monarchii rozbilo a stejný osud postihl Československo o dvacet let později. Pokud nacionalismus nepřiznává naprosto stejná práva všem národům ve státě, pokud není ochoten nadřadit loajalitu vůči svému mnohonárodnostnímu a mnohorasovému státu nad zájmy svého národa v něm, je nebezpečný. Čistě národní stát je ve střední Evropě nebezpečná iluze.4 Semínovo credo ani slůvkem nenaznačuje, že by si toho byl jeho autor vědom. Naopak, odmítá představu, že „láska k vlastnímu národu, vyjádřená i snahou po jeho politickém sebeurčení, je totožná s agresivním, nenávistným šovinismem“ a dokonce varuje před vlastizradou (!). Ztotožňuje národ s vlastí. Neuvědomuje si, že snaha o politické sebeurčení (tj. vlastní stát) dvou národů na jednom území plodí nenávistný šovinismus, případně dělení státu a následné přesidlování obyvatel, kteří se změnili v cizince na vlastním území. (Pouze mise EU, vybavená 1800 vojáky, udržuje mír v Kosovu.) Vyvrátit obvinění z nacionalismu se Semínovi jeho credem nepodařilo.

Poslední dvě století nám uštědřila několik dalších historických poučení. První světová (naše evropská!) válka ukázala selhání společenských a politických elit a zničila legitimitu hierarchického uspořádání tradiční společnosti. Nemůžeme se spoléhat na dobrotivého mocnáře (a šlechtu a čelné průmyslníky), že by nás (jako národní pospolitost) moudrým vedením státu uchránili před nejhorším nebezpečím. T.G. Masaryk k tomuto závěru dospěl v roce 1914 a založil na něm svou politiku. V ucelené doktríně jej vyjádřil ve Světové revoluci (poprvé vyšla 1925) a jako východisko ukázal cestu demokracie.

Stanovisko Církve k demokracii formuloval Jan Pavel II. v roce 1991 takto:

Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. Pravá demokracie je pouze možná v právním státě a na základě správného pojetí člověka. Vyžaduje vytvoření nezbytných předpokladů pro podporu jednotlivcům výchovou a vzděláváním ve jménu pravých ideálů a rovněž pro podporu „subjektivity“ společnosti vytvářením struktur účasti a odpovědnosti. (Centesimus annus § 46)

Tradiční starý hierarchický režim předminulého století dnes nepřichází v úvahu a Centesimus annus odmítá moderní diktatury. Demokracii si cení pro možnost participace občanů na vládnutí, která je hodnotou sama o sobě a spolu se svobodou odpovídá přirozené důstojnosti a potenciální rovnosti lidí. Vyžaduje však určitou kulturní úroveň, takovou, která zahrnuje pochopení „subjektivity společnosti“. Zejména pochopení, že společnost je nezbytné přirozené prostředí lidského života a že spolu s dobrem, které od ní přijímáme, jsme jí povinováni odpovědným jednáním. A odpovídajícím vědomím, že bez naší aktivní participace demokracie slábne a otevírá se příležitost pro zvůli a ztrátu svobody.

Takové je poučení 20. století: Liberální demokracie, ve smyslu zaručených občanských svobod, politických práv a možnosti participace na tvorbě politiky (byť naše postkomunistická varianta v mnohém selhává), je ve střední Evropě křehká. Semín se na svá práva odvolává a své právo svobody projevu a ovlivňování veřejného prostoru využívá. Ale demokracie je také závazek vytvářet a udržovat státní společenství – „politický národ“ (toto znamená termín „národ“ ve vyzrálých demokraciích) – v elementárním souladu. Takovém, aby bylo akceschopné, aby politická sféra, za účasti veřejnosti, byla schopná účinně spravovat stát a vést jej demokraticky zvolenou cestou. Vyžaduje to vědomí sounáležitosti v rámci politického národa a státního celku.

Křesťan Michal Semín není individualista v smyslu vyhraněného egoistického individualismu, který v naší současnosti převládá. Je si vědom, že jsme odpovědni za naše bližní. Do této kategorie však patrně zahrnuje pouze svou rodinu a nejbližší stejně věřící komunitu. Argumentuje s ohledem na ni ale, jak se domnívám, také pouze na ni je omezena působivost jeho creda. Vůči ostatní společnosti se vyhraňuje bouchnutím pěsti do stolu. Patrně si neuvědomuje, že bouchnout pěstí do stolu může být cenné a snad i subjektivně uspokojující jako důrazný protest, že je to však příliš málo pro diskuzi ve veřejném prostoru a proto i málo účinné, případně i kontraproduktivní. Semín žádá, ale nepřesvědčuje. Odmítá, ale předkládané hodnoty ponechává holé, bez náznaku institucionální opory. Iniciativu a odpovědnost přenechává „autoritě“, „jim“. Kdo tedy jsou ti „oni“?

2. Kdo jsou iniciátoři a představitelé „nového fašismu“ a o co usilují?

Také Michal Semín vidí proti sobě útočit spojené zastánce „poměrně ucelené doktríny“. V jeho případě však jde o „novou ideologii“, která se vyznačuje „nekritickou vírou v tzv. společenský pokrok“, „chronickou nedůvěrou vůči většinové společnosti“ a „nepřehlédnutelnou snahou o rozbití tradičních sociálních vzorců a struktur … (rodina, národ apod.)“. Tyto formulace vnukávají představu spiknutí, do něhož jsou zapojeny i „osobnosti“ s „autoritou“; Semín varuje před „sílou jejich propagandy“. Manifest nevyjmenovává jevy, které má na mysli, uvádí pouze jejich (předpokládané) důsledky či cíle. Ale Semínův článek v Orientaci (2012) uvádí příklady k jednotlivým bodům creda. Jde o mediální projevy, nabádání příkladem nebo slovem, která znevažují či ohrožují:

- tradiční manželskou rodinu s dětmi a tradiční chápání rolí muže a ženy; ohrožuje je sociologické pojetí pohlaví jako sociální konstrukce, bez souvislosti s biologickým založením člověka, nebo podpora práv homosexuálů, případně festivalu „Gay pride“,

- prioritu rodičovské hodnotové výchově dětí; ohrožuje ji např. povinná výuka o pohlavním styku bez souvislosti s láskou a manželstvím,

- instituce právního státu; ohrožuje je snaha zavést do legislativy termín „extremismus“,

- hodnoty národ a vlast; ohrožuje je propagace evropské integrace nebo plány na vytvoření planetárního systému politického řízení,

- náboženství; ohrožuje je potlačování náboženských symbolů na veřejnosti,

- hodnotu vlastní kultury; ohrožuje ji ideologie multikulturalismu.

Semínova „spiklenecká“ interpretace mi nepřipadá příliš věrohodná. Přičítá skupině stoupenců oné doktríny, ať již je domácí česká nebo má spojence, nebo i původ, v zahraničí (v EU?), nereálnou moc nad lidskou historií. Rozbíjet tradiční sociální vzorce a struktury, odstraňovat přirozené instituce rodiny a národa, dusit přirozené touhy („po životě v pravdě …“) by vyžadovalo větší moc a silnější vlivy než propagandu. Semínova filosofie historie je nereálná svým nepoměrem mezi příčinou a předpokládaným účinkem. Podceňuje stabilitu lidské přirozenosti a variabilitu forem, v nichž se projevuje. Snad to tuší i autor, snad proto příčinu vyztužuje představou spiknutí.

Sociální vzorce a struktury, instituce, ve smyslu zvykových životních pravidel, se však během 20. století skutečně změnily a mění se stále. Měnilo se postavení žen ve společnosti, forma rodiny a role partnerů v ní, vztah rodičů a dětí. Změnilo se sexuální chování i pohled většinové společnosti (i Církve) na homosexualitu. Nemění se lidská přirozenost, ale naše poznání a životní formy, v nichž se přirozenost projevuje v měnících se životních podmínkách. Mezi ně patří sílící individualismus jako ideové pozadí, který v naší civilizaci nabývá na intenzitě již od 17. století. (Stálou!) součástí lidské přirozenosti je svoboda a potřeba prostoru pro její uplatnění, zejména tvořivým přizpůsobením způsobu života.

Touha po svobodě se projevuje v emancipačním hnutí žen již od dob sufražetek a jejich boje za hlasovací právo v Británii od druhé poloviny 19. století. K osvobození od časově náročné domácí práce v masovém měřítku dochází zejména po druhé světové válce, např. rozšířením spolehlivých automatických praček a dalších mechanických pomocníků v domácnosti. Ke Dni žen před čtyřmi roky (2009) uveřejnil Osservatore Romano poněkud provokativní článek, který se ptal: „(c)o ve 20. století nejvíce přispělo k emancipaci žen? … Někteří tvrdí, že to byla „pilulka“ (antikoncepce), jiní uvádějí liberalizaci potratů, případně možnost být zaměstnána. Ostatní jdou ještě dále: byla to automatická pračka.“5 Žena s přístupem ke vzdělání, vlastním výdělkem, volebním právem a právem být volena, s volným časem, se může věnovat i jiným zájmům než péči o domácnost a výchově dětí – nemusí, ale má možnost – a uvítá, je-li manžel ochoten se podílet.

Nová společenská rovnost žen a mužů zcela přirozeně vede k „demokratizaci“ vztahů k dětem. Méně hierarchické autority, více výchovy příkladem, odvoláním na rozum, důvěrou. Není snadné nalézt novou rovnováhu v měnících se poměrech. Hledání za pochodu je však nevyhnutelnou součástí dnešního života. Tento vývoj se nutně zobrazí v našich představách o „normální“ domácnosti a rolích muže a ženy v ní, a v líčení života v masových mediích. Osvobození, emancipace, širší možnosti volby,“demokratizace“, jsou významnými stránkami běžného chápání „pokroku“.

Netvrdím, že zde naznačená interpretace Semínem uváděných „ohrožení“ přes technický a na něj navazující společenský pokrok je jedině správná. Sdílím Semínovy obavy z naší nedostatečné osobní a společenské odpovědnosti. Pouze zpochybňuji, že by Semínova „spiklenecká“ interpretace byla samozřejmá nebo dokonce prokázaná.

Druhá světová válka, holocaust a svržení dvou atomových bomb přinesly o odpovědnosti člověka a o jeho postavení v řádu dějin obecnější poučení. Bůh nás nemůže ochránit před námi samými. Své dějiny si tvoříme my: cílenými skutky i jejich nechtěnými následky. Vytváříme společenské struktury hříchu6, ale můžeme vytvářet struktury ctnosti a dobra a rozvíjet existující struktury (instituce, soustavy pravidel jednání) směrem k dobru. Katolický křesťan si byl vždy vědom své svobody i nebezpečí, že svoboda se zvrhne ve zvůli a napáchá zlo. Ale nová je moc technologie, která může zlo zveličit až do genocidy a destrukce lidského rodu. My, lidé, máme odpovědnost úměrnou naší moci jako společnost a našemu postavení jako jednotlivců.

Vědomí odpovědnosti se však nestalo součástí dnes převažujícího pojetí lidského postavení ve světě. Souhrou vývoje ve filosofii a společenských vědách k individualismu a pozitivismu (od 17. století) a historické zkušenosti 20. století s vládou dvou totalitních ideologií, komunismu a nacismu, se svoboda, individualisticky pochopená, a autonomie člověka od všech autorit staly vrcholnými hodnotami.

3. Právní stát, kulturní relativismus a národní suverenita

Vláda práva a právní stát jsou důležité dary Západní civilizace. Važme si jich! A Semín oprávněně varuje před vtělením nejednoznačného politického termínu „extremismus“ do zákonů. (V politické argumentaci však tento termín může být smysluplně použit.) Vláda práva je však u nás ohrožena a oslabována z mnoha jiných příčin. Snad nejvážnější identifikovala konference na téma „vymahatelnost práva v České republice“ (Praha, 7. 11. 2012), které se účastnili představitelé akademické obce, advokáti, soudci i státní zástupci.7 Hlavní příčinou je katastrofální stav legislativy, při jejíž tvorbě zákonodárci nedodržují základní právní principy. Výsledkem je, že stát není schopen právo vynucovat. Při tom vytvářet a udržovat spravedlivý řád v zemi je hlavním úkolem státu8 a v jeho plnění je stát nezastupitelný. Pokud stát tento úkol neplní, ztrácí důvěru a úctu občanů, ztrácí legitimitu a při případné domácí krizi, nebo mezinárodním otřesu, mu hrozí zhroucení.

O neúctě občanů vůči státní politické reprezentaci a nedůvěře k vrcholným politickým institucím svědčí nejen řeči u kávy nebo piva, komentáře v novinách nebo televizi, ale i opakované výzkumy veřejného mínění. CVVM, Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, dlouhodobě zjišťuje prestiž 26 vybraných povolání. Od roku 2011 se ministr nachází na 24. místě, před uklizečkou a poslancem, a za knězem a sekretářkou. V roce 2004 byl ještě na 13. místě. Poslanec je na posledním 26. místě, v letech 2004 a 2007 byl ještě na 25. místě. V komentáři CVVM se uvádí: „nízká prestiž poslance a ministra … dokládá opravdu alarmující stav reflexe současné politické scény ve veřejném mínění. Zde již nejde o nedůvěru k jednotlivým politikům, či ke konkrétním členům vlády, ale o vztah obecné (ne)úcty k představitelům moci zákonodárné a výkonné v našem politickém systému. Katastroficky nízkou míru prestiže profese poslanců a ministrů je možné hodnotit jako určité ohrožení demokratických principů naší politiky.“

Jiný výzkum důvěry ve veřejné instituce udává důvěru vládě na 13 % respondentů (3. prosince 2012). Po svém ustavení (2010) měla důvěru více než 40 % respondentů, od té doby důvěra klesala. Nespokojenost s politickou situací v posledních měsících neklesla pod 80 % a dříve činila více než 50 %.9 Ale úcta a důvěra mezi vládci a občany jsou pro demokracii (a dlouhodobě pro jakýkoliv politický režim) nezbytné.

Tento závažný a nebezpečný nedostatek českého státu spíše podporuje tvrzení, „že si neumíme vládnout sami“, proti kterému Semín protestuje. Spíše se ukazuje, že bychom měli využít vzácného zahraničně politického bezpečí v EU a učit se vládnout u těch, kteří to umějí lépe, ať již v EU, nebo mimo.10

Semín uznává „relativní hodnotu různých lidských kultur“. Právě uvedený nedostatek naší české politické kultury potvrzuje, že různé kultury (v antropologickém smyslu se kulturou rozumí strukturovaný soubor jazyka a ustálených pojmových významů, vědomostí, názorů, postojů a hodnot a s nimi souvisejících způsobů jednání určité lidské pospolitosti) skutečně nejsou rovnocenné. Mají své relativní přednosti i nedostatky a moudrý přístup začíná láskou a úctou k vlastní kultuře, která je součástí „individuální i kolektivní identity“ každého z nás (jak správně Semín uvádí), ale pokračuje ochotou a schopností vidět i nedostatky a odstraňovat je, učit se od jiných.

Michal Semín píše o své zkušenosti ze Spojených Států, o „diktatuře politické korektnosti v prostředí amerických vysokých škol“. Snad si ale také povšiml, v jaké úctě Američané chovají zákony své země, v čele s ústavou, a jejich strážce, soudy. Jedním z nejdůležitějších úkolů pro náš národ by mělo být učit se úctě k zákonům, rozvíjet naši kulturu směrem k americkému (nebo švýcarskému či skandinávskému) příkladu. Semínovi je odporný termín „čecháčkovství“; jeho racionální smysl je snad právě v neochotě vidět vlastní nedostatky a v („zamindrákovaném“) odporu vůči přednostem jiných kultur.

Ano, naše národní suverenita je ohrožena. Ohrožuje ji chronická historická nestabilita českého státu, naše neschopnost ustavit spravedlivý řád v zemi, neschopnost politické reprezentace získat důvěru občanů a naše občanská neschopnost si vybrat reprezentaci lepší a spolu s ní spravedlivý řád vytvářet. V tom jsou (vnitřní) zdroje nestability a ohrožení státní suverenity. Politická reprezentace, která nemá důvěru vlastních občanů, hledá oporu v zahraničí. Jednou u Američanů za cenu umístění radaru na našem území, ač ho většina obyvatel odmítala, jindy u Putina za cenu iracionální bezradné politiky vůči EU. (Z neuvážené politiky vůči EU obvinil britské konzervativce předseda britského svazu zaměstnavatelů, CBI, John Cridland, ve svém novoročním poselství. Prohlásil, že EU potřebuje uskutečnit dlouho zanedbávané strukturální reformy, ale pro Británii je životně důležité zůstat členem a mít možnost spoluvytvářet politiku EU a hájit své zájmy.11)

Pro nás je nebezpečné, že náš stát po vstupu do EU ztratil cíl a směr, který dříve dával společnosti určitou sjednocující ideu. Můžeme přijmout jako náš společný úkol, občanů a křesťanů, pro tento rok přemýšlet, co pro nás znamená „integrální, solidární a udržitelný rozvoj“ a „obecné dobro“, které Benedikt XVI. znovu připomněl ve svém novoročním poselství.12 Byl by to náš vklad do hledání sjednocující ideje české společnosti a státu.

4. Politická ekonomie krize

K charakteristice naší doby musíme přidat ještě jedno „post“ – doba postkrizová. Finanční a následující ekonomická krize (2008-2010) narušily víru v seberegulující „efektivní“ trh. Neoliberální ideologie, jíž se převážně řídily vlády Západního světa, ztratila sílu přesvědčovat občany a voliče a vytvářet elementární konsenzus. Bez něho však demokracie ztrácí moc udržovat řád ve společnosti.13 Jsme v obtížné přechodné době, která připomíná třicátá léta, dobu po velké ekonomické krizi 1929-1933, s jedním důležitým rozdílem. Vlády USA a Velké Británie v zaslepení neoliberalismem sice připustily (dokonce finanční politikou i nastavením pravidel pro korporace podporovaly) nárůst finančních a cenových bublin, které krizi způsobily, ale pak svými zásahy dokázaly zabránit zhroucení hospodářství a nejhorší masové nezaměstnanosti. Společenský řád však byl narušen a je udržován pouze s obtížemi.14 Opětné upevnění řádu je možné hledat v obnovení konsenzu cestou prohloubení demokracie, nebo naopak, omezením politických práv a posílením represivních složek státu.

Politici, přední průmyslníci a bankéři, společenští vědci, zodpovědní občané hledají cestu, jak dál. Ve Velké Británii primátor vnitřního města Londýn, radní Nick Anstee, hostil 4. října 2010 konferenci na téma „etika a hodnoty“. Sešli se na ní přední bankéři a finančníci s představiteli církví a zdůraznili, že nestačí, aby finanční instituce dodržovaly zákony a dosahovaly zisku. Musejí se vrátit ke svému původnímu étosu služby a sloužit společnosti.15

V nezávislých think-tancích, trastech a iniciativách však po desetiletí běžela teoretická i praktická práce na alternativách k neoliberálnímu kapitalismu, na sociální a ekologické ekonomice. Ale teprve krize ukázala širšímu publiku jejich význam a otevřela příležitost pro vliv na hospodářskou politiku vlád. Od minulého desetiletí mnohé podobné organizace působí u nás. Jako příklad uvádím Trast pro ekonomiku a společnost se sídlem v Brně a korporaci Nová ekonomika v Praze, nebo vzdělávací organizaci Ekumenická akademie - Pražská škola alternativ. Souhrnný příklad myšlení levého středu představuje sborník esejů Krize, nebo konec kapitalismu?16 Zajímavé příspěvky vycházejí v Právu-Salon, v Literárních novinách, nebo v internetovém Deníku Referendum. Podnětný bývá společensko ekologický časopis Sedmá generace. Věrni tradici levého středu, v příspěvcích uvažují o možnostech, jak prohlubovat demokracii politickou a zavádět demokracii ekonomickou, rozvíjet družstevnictví, decentralizaci - lokalizaci. Česká liberální pravice ovlivňuje veřejné mínění a politiku činností organizací ustavených již v devadesátých letech minulého století, ale trpí tendencí krizi a její následky přehlížet („chřipka, která přejde“ - „Business as usual“). O situaci českého konzervatismu napsal Jan Fingerland, že „existuje, má hluboké kořeny a úctyhodné představitele … a může mít i budoucnost“.17 Zatím však internetové Konservativní listy patrně končí. Názor jejich představitelů na krizi mi není znám.

Obavy M.C. Putny a Michala Semína, ač protichůdné, je možné chápat jako odraz napětí a nejistot naší doby, kdy se demokracie může jevit jako nefunkční, kdy lidé odmítají „nezbytné“ úspory a škrty a kdy ti, kteří nahromadili bohatství v předkrizových bublinách, ho mají bezpečně uloženo v daňových rájích. Politicko ekonomické a sociální faktory jsou v pozadí sporu. Historik Putna je si toho vědom. Semín vidí své poslání ve specializované oblasti Institutu Sv. Josefa. Svým Manifestem D.O.S.T. a článkem v Orientaci však vstoupil do veřejného prostoru. Nemyslím však, že přesvědčí někoho mimo okruh již přesvědčených.

A má prosba ke svatému Václavu? Ano, uchovej nás při zdravém rozumu a přidej, prosím, moudrost a dobrou vůli! Ale nikoho nevyháněj! Opravdu, toho jsme měli v českých zemích již dost. Snad se zde dole dohodneme.

Poznámky:

1. M.C. Putna „Svatý Václave, vyžeň fašisty!“, Orientace, 29. 9. 2012 a Michal Semín „Svatý Václave, zažeň fašisty a uchovej nás při zdravém rozumu!“, původně v Orientaci, 8. 10. 2012, přetištěno v Distanci 2/15.

2. Václav Bělohradský „Den vyhlášení postdemokracie“, Právo Salon 24. 2.2010.

3. Václav Bělohradský „Postsekulární společnost I“, Právo Salon 14. 4. 2010.

4. V této souvislosti je podnětný esej Jiřího Přibáně „Vlast, nebo domov. Česká otázka v postnacionální společnosti“, Právo Salon 25. 10.2012

5. viz <www.independent.co.uk/news/world/europe/the-washing-machine-liberated-women-1640134.html>

6. „Společenské poměry a instituce”, které vznikly jako důsledek osobních hříchů a vedou k páchání zla. Katechismus § 1869.

7. Viz <pravo-konference.vsmie.cz/vymahatelnost_prava/program_konference.html>, < www.epravo.cz/top/efocus/tiskove-zpravy/>

8. Katechismus katolické církve čl. 1906-1909.

9. Výzkum ze 4. 6. 2012, tisková zpráva eu120720 a výzkum ze 3. 12. 2012 , tisková zpráva PI130103 <cvvm.soc.cas.cz>

10. Uměním vládnout v mezinárodním srovnání se zabývám v knize Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout. Vyšehrad 2012.

11. Brian Groom, „Britain must stay in EU, warns CBI chief“, Financial Times, 31. 12. 2012.

12. <dltm.cz/poselstvi-benedikta-xvi-ke-svetovemu-dni-miru-2013> čl. 5

13. O nezbytnosti řádu a způsobech jeho udržování viz L. Rychetník Svobodný řád (pozn. 10).

14. Nejznámějšími projevy narušení řádu byly londýnské bouře v srpnu 2011 a hnutí „Occupy Wall Street“. Okupace začala 17. září 2011 a vyústila ve světové protestní hnutí. Viz <http://occupywallst.org/>. <en.wikipedia.org/wiki/Occupy_Wall_Street>

15. Financial Times, 28. 9. 2010 „Letter from Mr Marcus Agius and 16 others“. Pro katolický týdeník The Tablet (10.19.9) význam konference ocenil Ben Andradi: „Mammon and morality“.

16. Editoval Jiří Pehe, Prostor 2012.

17. Jan Fingerland, „Konec konservativců v Čechách?“ Orientace 10.11. 2012.