Dobří vojáci v nedohlednu

Marie Tejklová

S potěšením jsem zaznamenal, že někteří katoličtí novináři a internetoví bloggeři se zachovali jako dobří vojáci Kristovi a upozornili na tuto klerikální snahu narušit neměnné učení našeho Pána.1

Oblast, v níž se tradiční postoj římskokatolické církve vymyká kultuře současného Západu, je sexuální morálka, manželství a rodina. Také z tohoto důvodu vzbudila mimořádná biskupská synoda o rodině (říjen 2014) mnohá očekávání i bouřlivé reakce. Diskutovalo se také o úloze, jakou při této události sehrála média, ať už sekulární, či katolická.

V tomto článku se pokusíme nastínit, jaký pohled na synodu přinesla česká média, konkrétně bulletin Jezuité a týdeník Respekt. Respekt lze označit za liberální a sekulární, zatímco od bulletinu Jezuité, který vydává Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, by čtenář čekal zaměření spíše duchovní a konzervativní. Článek Dojmy účastníka synodu v tomto bulletinu přináší pohled Georgese-Henri Ruyssena, který je v úvodu článku představen jako belgický jezuita a profesor východního kanonického práva na Papežském východním institutu v Římě a který se biskupské synody zúčastnil jako „jeden z šestnácti expertů a spolupracovníků zvláštního sekretáře, chietského biskupa Bruna Forteho“.2 Autorkou dvou článků na téma biskupské synody v Respektu je novinářka Eva Mošpanová3, 4. Jaký pohled na synodu tyto časopisy předkládají svým čtenářům?

„Svobodná“ diskuze v církvi

Průběh mimořádné synody byl velmi kontroverzní. Ze souhrnu událostí se zdá, že existoval tlak na prosazení změn navrhovaných kardinálem Kasperem5, a některá fakta nasvědčují tomu, že průběžná zpráva (relatio post disceptionem) byla připravena předem a že ji z velké části napsal šéf Ruyssenova týmu, kardinál Bertone.6 Ruyssen sice připouští, že „někteří byli pohoršeni a rozčarováni z jejího obsahu, který byl navíc zveřejněn“, ale prohlašuje, že se „zakládala na promluvách samotných synodních otců“7. Neklade si otázku, zda není obsah průběžné zprávy v rozporu s učením církve, jak upozornil například polský arcibiskup Gądecky8, ani si nepřipouští, že by měla jakýkoli negativní dopad, o kterém mluví jiný odborník na kanonické právo, americký kardinál Burke:

[Kvůli publikaci průběžné zprávy] V církvi došlo k pohoršení. Sekulární média, nikoli bezdůvodně, to označila za zemětřesení v církvi. Zatímco někteří biskupové a další to omlouvali se slovy, že to nebylo věroučné prohlášení, byla to jen zpráva o tom, co se probíralo na synodě, samotný fakt, že se o těchto věcech diskutovalo a že byly zpochybňovány předsedy biskupských konferencí, představenými dikasterií římské kurie a dalšími osobami přizvanými na synodu Svatým otcem, způsobil obrovský zmatek a mohl by dokonce věřící klamat ohledně učení o manželství a dalších učeních.9

Ruyssen obavy z otevřené diskuze o některých tématech rozhodně nesdílí. Naopak, v několika odstavcích nadšeně popisuje neformální atmosféru a svobodnou diskuzi, která na mimořádné synodě panovala, samozřejmě ve srovnání s předchozí praxí:

A to je první a snad nejdůležitější plod synodu, tedy svoboda slova, znamení opravdové kolegiality v prostředí kolem římského biskupa. Letošní synod představuje velmi významnou změnu ve vrcholovém řízení církve, tedy skutečný synodos, tzn. že biskupové a papež jdou na cestě společně a společně se snaží rozpoznat znamení času a pochopit, kam chce Duch svatý řídit loďku církve.10

Neklade si otázku, jestli je neformální atmosféra skutečně tak pozitivní, když výstupy této události mohou ovlivnit celkové vnímání církve a v důsledku i životy milionů lidí. Jedním z výsledků této neformální atmosféry a „opravdové kolegiality“ byla právě průběžná zpráva, kterou biskup Schneider z Kazachstánu komentoval takto:

Je to poprvé v historii církve, kdy byl jako dokument oficiálního setkání katolických biskupů pod vedením papeže skutečně zveřejněn tak heterodoxní text, ačkoli měl pouze předběžný charakter.11

Ani týdeník Respekt nepřináší jakoukoli kritiku průběhu synody, protesty některých biskupů vysvětluje jako „zděšení“ z reakce médií a průběžnou zprávu hodnotí jednoznačně pozitivně:

Za poslední rok a půl se stalo zvykem, že papež František čas od času příjemně překvapí [… ] Teď je to však poprvé, kdy zaznívají reformní myšlenky také z řad jeho podřízených. [… ] O největší rozruch se ale postaralo jednoduché prohlášení biskupů o potřebě přijmout homosexuály s otevřenou náručí. Nadšené novinové titulky, jež ohlašují radikální změnu v církvi, vyvolaly u některých hodnostářů minulý týden zděšení, obyčejně se totiž veřejnost o průběžné zprávy ze synod nezajímá.12

Tento popis je velmi nepřesný. Je možné, že někteří hodnostáři byli zděšeni novinovými titulky, ale především byli zděšeni samotným obsahem průběžné zprávy a způsobem, jakým byla synoda, zvláště její první část, vedena.

Informace o průběhu synody, které čtenářům předkládá týdeník Respekt a bulletin Jezuité, jsou značně zjednodušující a zavádějící. Otázku, jestli byla diskuze opravdu svobodná, nebo jestli existovala snaha prosadit určitý názor, případně jestli je svobodná diskuze na určitá témata žádoucí, si tak musí čtenář rozhodnout na základě jiných pramenů.

Potřeba změny církve

Články v obou časopisech poukazují na specifičnost dnešní doby, na kterou by církev měla reagovat „tolerantnějším“ a „milosrdnějším“ postojem. U Respektu to nepřekvapí, ale v bulletinu Jezuité by čtenář čekal hlubší pohled s důrazem na nadčasové pravdy a úctu k tradici. Přesto i zde najdeme slovní obraty jako „svět a výzvy lidí naší doby“, „drama moderního člověka“ a „znamení času“. Co se týče reformy církve, Ruyssen používá výraz „změna paradigmatu“:

„Když jsem poslouchal promluvy na valné hromadě i v menších jazykových kroužcích, viděl jsem jednu z možností [obnovy církve] v tom, že vyjdeme od instituce (s její doktrínou, disciplínou a tradicí) se slovy „církev nás tomu tak vždycky učila“, a pak se teprve přiblížíme k člověku. Druhou možností je, že výchozím bodem bude naopak drama zraněného člověka, kterého chceme doprovázet a starat se o něj, což je cesta milosrdenství, tak drahá papeži Františkovi.

To však vyžaduje změnu paradigmatu toho, jak být církví. Namísto církve, která se chápe jako „nádherná pevnost ze slonoviny“, musí nastoupit církev pojímaná jako „polní nemocnice“ a „dům, kde je místo pro každého“. Takovéto paradigma však nutně musí zpochybnit klerikalizmus, tedy způsob, jak církev jako instituce dosud vystupovala navenek (jak se prezentuje, jak se obléká a jak vnímá svět kolem sebe). Jinými slovy, ne církev sebestředná, jistá si sama sebou, ale církev, která vychází ze své pevnosti, aby se ponořila do dramatu moderního člověka ve světě poznamenaném nejistotou a sobectvím.“13

Pomocí falešného kontrastu mezi důrazem na neměnné učení (pevnost ze slonoviny, sebestředná církev) a milosrdným přístupem zaměřeným na „zraněného člověka“ se Ruyssenovi daří smést ze stolu argumenty oponentů, aniž by se jimi zabýval: stačí naznačit, že kdo klade důraz na doktrínu, není dost milosrdný. Zapomíná přitom, že i on ve svém pojetí člověka nebo otázce milosrdenství musí vycházet z („rigidního“) učení církve, jinak hrozí nebezpečí, že místo katolického postoje bude hájit současnou ideologii, která je zaměřena právě na člověka a pomíjí jeho transcendentální rozměr. Neodpovídá ani na otázku, jak může církev doprovázet člověka, který kráčí špatným směrem; neměla by se spíše snažit člověka vést směrem správným? Také kritizované chápání církve jako pevnosti má svou logiku při rozpoznání faktu, že svět kolem je vůči církvi a morálce často nepřátelský. Co se týče tradiční image církve (jak se prezentuje, jak se obléká), Ruyssen pomíjí možnost, že by mohla mít hlubší důvody, a není proto nutné či žádoucí ji přizpůsobovat nárokům dneška. Argumenty, jaké využívá Ruyssen, ostře odmítl biskup Schneider:

A další přitěžující okolností je fakt, že takoví biskupové se snaží svou nevěrnost vůči Kristovu slovu legitimizovat pomocí argumentů, jako je „pastorální potřeba“, „milosrdenství“, „otevřenost Duchu Svatému“. Navíc nemají strach ani zábrany gnostickým způsobem překrucovat skutečný význam těchto slov a současně své oponenty, kteří brání neměnné božské přikázání a skutečnou tradici nestanovenou lidmi, označovat za rigidní, skrupulózní nebo tradicionalistické.14

Týdeník Respekt naznačuje, že církevní hodnostáři dosud neměli představu o praxi; až na této synodě se začalo mluvit o tom, že „katolická manželství také často procházejí krizí“, že „sex je pro manželství opravdu důležitý“, že „řada mladých lidí spolu žije bez manželství z ekonomických důvodů“ apod. Autorka článků v Respektu cituje papeže Františka, že církev by se neměla bát změny a nových výzev.

Týdeník Respekt i bulletin Jezuité se jednoznačně stavějí na podporu reforem či změn v církvi. Autoři obou článků si neuvědomují nebo zamlčují, že některé věci nelze měnit, protože jsou pevně dané například lidskou přirozeností, a nepřipouštějí si ani nebezpečí, jaké mohou určité změny pro církev představovat. Nekladou si tedy ani zásadní otázku, zda by se církev měla současnému světu přizpůsobovat, nebo naopak trvat na tradičním stanovisku.

Milosrdenství a tolerance

Ruyssen si zřejmě neuvědomuje, že svým nadšením z nového způsobu vedení synody a z prosazovaných změn nepřímo kritizuje papeže Benedikta XVI. i všechny papeže předcházející. Závažnější je však fakt, že není schopen kritického pohledu na současnost a že si vůbec neuvědomuje ničivý dopad dnešní kultury a mainstreamových médií na rodinu. Těchto nebezpečí si je ostatně vědom i papež František15, na kterého Ruyssen nešetří chválou a opakovaně naznačuje, že jejich pohled na diskutované otázky se shoduje.

O jednom z ožehavých témat, kde se učení se rozchází s agresivně prosazovanou ideologií dnešního Západu, pojednávají odstavce 50–52 průběžné zprávy. Místo toho, aby se synoda postavila na obranu rodiny před touto ideologií, její průběžná zpráva je touto ideologií prodchnuta16. Je to zřejmé už z použití výrazu „homosexuálové“ ve smyslu osob praktikujících příslušný životní styl a z výzvy k oceňování kvalit vyplývajících z jejich orientace. Průběžná zpráva se na rozdíl od učení církve vyhýbá pojmům jako „hřích“ či „porucha“. Ohledně těchto nejspornějších odstavců průběžné zprávy nám Ruyssen sděluje následující:

„Je pravda, že média, a to nejen v Itálii, přijala s velkou úlevou a vděčností toto pozitivní otevření se realitě homosexuálních osob, jež ,mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanskému společenství‘. Dokonce pozitivně hodnotila, právě na základě principu graduality, případy, ve kterých vzájemná podpora, ba obětavost představují cennou oporu v životě partnerů“17

Z kontextu je zřejmé, že „médii“ Ruyssen míní spíše sekulární média, protože mnohá katolická média nadšení ze sporných odstavců nesdílela. V realitě agresivních, církvi nepřátelských médií, jimž jsou postoje jako „úleva“ a „vděčnost“ naprosto cizí, se Ruyssenovo vyjádření „média přijala s úlevou a vděčností“, jeví buď jako naivní, nebo jako záměrně zavádějící. I kdyby však média, nebo i veřejnost po celém světě skutečně pocítila upřímnou „úlevu“ a „vděčnost“, synoda by se tím neměla nechat ovlivnit, protože není v první řadě odpovědná vůči médiím či veřejnosti. Podobným stylem argumentuje Respekt, když uvádí, že dosavadní postoj církve vůči homosexuálům „trápí řadu členů církve i lidskoprávní organizace“18. Ve skutečnosti však tyto organizace trápí spíše otázka, jak vykonstruovaná a agresivně prosazovaná „práva“ vnutit zaostalejším zemím, skupinám (včetně katolické církve) a jedincům.

Také slovní spojení „pozitivní otevření se realitě“ nás nenechává na pochybách o Ruyssenově postoji. Naznačuje, že je-li něco „realita“, můžeme to buď hloupě popírat, nebo se tomu otevřít, což je samozřejmě pozitivní. Analogicky bychom se tedy měli otevřít například realitě korupce, tunelování nebo přepadávání osamělých žen. Ruyssen vynechává třetí možnost: pokusit se realitu objektivně poznat a zhodnotit například na základě Desatera, a poté se k ní kvalifikovaně vyjádřit.

Podle Ruyssena i podle Respektu bylo vypuštění dotyčných odstavců ze závěrečné zprávy krokem zpět. V této souvislosti oba časopisy shodně poukazují na kulturní rozdíly, protože v některých zemích je soužití homosexuálů dosud tabu; Ruyssen také naznačuje, že někteří účastníci synody neměli dost odvahy postavit se za novou věc:

Jedním z důvodů, proč tento paragraf [o přijetí homosexuálních osob] nedosáhl kvalifikované většiny, bylo zřejmě to, že podle názoru velkého počtu synodních otců „bylo lepší neříkat nic“, než prostě jen podpořit zásadu tolerance ve vztahu k homosexuálům, která je platná ve vztahu ke každé lidské osobě.19

Zdá se, že tolerance ve vztahu ke každé lidské osobě podle Ruyssena spočívá v tom, že se nesmí kritizovat její životní styl, ať je jakýkoli. Své oponenty nepřímo označuje za méně odvážné či neschopné. Není schopen si připustit, že pro svůj postoj mohli mít dobré důvody, a už vůbec není ochoten se nad jejich argumenty zamyslet; co je horší, nedokáže se oprostit od ideologického myšlení a pojmů, jako je „tolerance ve vztahu k homosexuálům“.

U Ruyssena jako experta na církevní právo bychom čekali hlubší, nezaujatou a solidně podloženou argumentaci. Viděli jsme však, že argumentaci na základě učení církve odmítá; jeden z mála odborných termínů – „gradualita“ – navíc používá zavádějícím způsobem. Směšuje několik z hlediska morálky nesrovnatelných věcí (civilní manželství, jiné formy soužití než manželství, manželství v jiných křesťanských církvích a soužití homosexuálů), neklade si otázku, jestli je termín „gradualita“ pro tyto situace adekvátní a nakolik je zakotven v učení církve. Je zajímavé, že podobným způsobem byl termín „princip graduality“ použit také v průběžné zprávě20. Jde o další detail nasvědčující podezření, že průběžná zpráva jednostranně odráží pohled určité skupiny, do které patří také Ruyssen.

Shrnutí

Jak týdeník Respekt, tak bulletin Jezuité přináší jednostranný, ideologicky zkreslený pohled bez snahy vyrovnat se s odlišnými stanovisky. Autoři srovnávaných článků se nedokázali povznést nad osobní preference a nepokusili se na otázky ohledně biskupské synody podívat objektivně. Týdeník Respekt jako komerční médium by si měl uvědomit, že realita současné situace v katolické církvi může být zajímavější a čtenářsky atraktivnější než tendenční a povrchní pohled. Více však zarazí přístup bulletinu Jezuité. Toto katolické periodikum při hodnocení tak významné události, jakou byla mimořádná synoda o rodině, neprojevilo minimální kritičnost a předkládá čtenáři zavádějící názory Ruyssena, navíc pod hlavičkou „Studie“.

V situaci, kdy se církevní experti a hodnostáři radikálně rozcházejí v základních otázkách a média nám téměř denně přinášejí nejasná a vzájemně si odporující vyjádření papeže, se laik může rozhodovat buď na základě emocí, osobních sympatií, nebo na základě věcných argumentů. Argumentace, kterou nám ohledně otázek diskutovaných v souvislosti s mimořádnou synodou předkládá týdeník Respekt a bulletin Jezuité, je bohužel velmi slabá. Kdo chce získat ucelenější a objektivnější pohled, musí se obrátit na jiné zdroje.

POZNÁMKY:

1 biskup Atanázius Schneider o roli médií v souvislosti s mimořádnou synodou o rodině. Bishop Athanasius Schneider on the Synod on the Family. Interview původně zveřejněno v časopise Polonia Christiana. 5/11/2014. https://www.lifesitenews.com/news/bishop-athanasius-schneider-on-the-synod-on-the-family překlad citace autorka

2 Georges-Henri Ruyssen SJ, Dojmy účastníka synodu. Bulletin Jezuité, ročník XXIII, 4/2014, str. 21-24. Přeložila Lenka Češková. Článek je označen poznámkou „Redakčně upraveno“, není tedy jisté, že jsou Ruyssenova slova tlumočena přesně. Protože bulletin nepřináší odlišný pohled, neuvádí žádné komentáře a článek je označen jako „Studie“, nikoli například jako „Názor“ nebo „Osobnost“, čtenář získá dojem, že jde o objektivní a zasvěcený rozbor, který vyjadřuje stanovisko časopisu. Str. 21.

3 Eva Mošpanová, Větší než malá tolerance. Respekt 18/10 2014 Větší než malá tolerance

4 Eva Mošpanová, Biskupové nakonec z podpory homosexuálů ustoupili. Respekt 20/10 2014 Biskupové nakonec z podpory homosexuálů ustoupili

5 Matthew McCusker, Extraordinary Synod on the Family: Narrative of events. http://voiceofthefamily.info/wordpress/wp-content/uploads/2014/12/here..pdf, zvláště str. 11-15

6 Byla k dispozici pro novináře v několika jazykových verzích už v pondělí po prvním týdnu diskuzí, zatímco překlad závěrečné zprávy (relatio finalis) trval dva týdny. Podrobnosti uvádí Michael Vorris, https://www.youtube.com/watch?v=vaMzMGUFMFo.

7 Ruyssen, cit. článek, str. 22

8 Polish bishops join voices of concern over synod midterm. http://www.catholicnewsagency.com/news/polish-bishops-join-voices-of-concern-over-synod-midterm-56511/

9 Cardinal Burke: ‘I’m Praying Very Fervently That This Coming Year This Confusion Will Stop’. 30/10 2014 http://cnsnews.com/news/article/terence-p-jeffrey/cardinal-burke-i-m-praying-very-fervently-coming-year-confusion-will překlad citovaných částí je dílem autorky.

10 Ruyssen, cit. článek, str. 21-22

11 Schneider, cit. dílo.

12 Eva Mošpanová, Větší než malá tolerance. Respekt 18/10 2014 Větší než malá tolerance

13 Ruyssen, cit. článek, str. 24

14 Schneider, cit. dílo.

15 Milan Glaser, Papež: Rodina a manželství nebyly nikdy tak napadány jako nyní. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20998 zveřejněno 25/10 2014

16 Gerard J.M. van den Aardweg, The gay inspiration underlying the Vatican synod’s interim report. https://www.lifesitenews.com/opinion/the-gay-inspiration-underlying-the-vatican-synods-interim-report

17 Ruyssen, cit. článek, str. 22

18 Mošpanová, Biskupové nakonec z podpory homosexuálů ustoupili.

19 Ruyssen, cit. článek, str. 23-24

20 o použití termínu „princip graduality“ v průběžné zprávě viz Matthew McCusker, An Analysis of the Final Report of the Extraordinary Synod on the Family. http://voiceofthefamily.info/wordpress/wp-content/uploads/2014/12/in-depth-analysis.pdf, str. 9–10