Až k zákonu sporu: spor s Cardalem

Antonín Dolák

Odpovídám na Cardalův článek K možnostem antirealistické oponentury (Distance 4/9) Předně panu Cardalovi děkuji: interpretuje mne naprosto správně. Pro efektivitu dialogu považuji za lepší vést svůj článek jinak než bývá obvyklé. Nepůjde o souvislý text, ale po krátkém citátu z textu R. Cardala (v uvozovkách) bude následovat má reakce.

„Co však znamená, že něco nebylo, ba ani nemůže být dokázáno? Znamená to, že může platit jeho kontradiktorní opak." A jinde: „Nedokazatelnost něčeho je totiž možnou platností jeho opaku přímo definována."

Možnost platnosti opaku je jen důsledkem toho, že teze je nedokazatelná, ne definicí nedokazatelnosti. Nedokazatelná teze je ta, pro kterou neexistuje důkaz, nic víc k její definici nepatří. Podstatnější je něco jiného: zmíněný důsledek platí v případě všech tezí, jen u teze o platnosti zákona sporu (dále jen ZS) je to však jiné: tady tento důsledek platí až tehdy, platí-li ZS, ne dřív.

„V případě principu sporu ústí jeho antiteze do pokusu o legitimizaci něčeho rozporného, což i sám Dolák odmítá jako nepřijatelnou nabídku řešení."

Odmítám to jen z pragmatických důvodů. Neboli není užitečné rozpornost legitimizovat, rozpornost však zůstává nadále logicky možná.

„Je ale třeba pochopit, že odmítnutí myšlenkové legitimity rozpornosti se současným trváním na nedokazatelnosti principu sporu není konzistentním postojem."

R. Cardal má pravdu, rozpornost však odmítám jen pragmaticky, ne logicky: tam její možnost trvá. Ale pozor: to, že logicky je rozpornost možná, protože není dokázán ZS, je však vyvozeno zase ze ZS a platí jen tehdy, když ZS platí. Je to osudná smyčka, bludný kruh: všechny argumentační postupy pro i proti ZS jsou vedeny jen s jeho podporou. Určitost teze i to, že něco je antitezí, je budováno zase na základě ZS. Podobně možnost něčeho a důsledek něčeho: tedy vše, čím se zde argumentuje.

„Konstatace předpokladnosti validity principu v různých typech argumentačních procedur tedy nestojí a nemohou stát v cestě k naplnění finality důkazu, který je dán nahlédnutím nevývratnosti dokazovaného."

ZS jistě vyvrátit nelze, ale nelze jej ani dokázat. Je snad jeho nevyvratitelnost důkazem? Nikoli. Každé vyvrácení totiž stojí na ZS, který má být teprve dokázán. Nevývratnost ZS tak opět odkazuje jen k jeho věčné pozici: být pouhým předpokladem (všeho - zde i té nevývratnosti).

„Musíme si ale všimnout, že to, co A. Dolák obrací proti realismu, svědčí ve stejné míře i proti textualismu." A v poznámce: „Přitom je více než zřejmé, že Dolákova preference minimální metafyziky spočívá na platnosti principu sporu, s jehož dokazatelností se musíme rozloučit. Pak je ovšem jakákoliv myšlenková pozice stejně ‚preferovatelná‘, anebo přesněji, nelze vůbec žádnou z nich upřednostnit na úkor těch ostatních, dokonce ani na úkor teorie naprosté rozpornosti všeho."

Pan Cardal vyvozuje tento důsledek z teze o možnosti neplatnosti ZS. Jeho vyvození i důsledek sám se však zas na ZS zakládá, což není možné do té doby, než ZS dokáže. Doveďme však úvahy skutečně k posledním důsledkům. To, že není možné s Cardalem vyvodit výše uvedený důsledek, dokud ZS nedokážeme, plyne zase z platnosti ZS. Aby totiž argumentace byla určitá (což znamená tvrdit něco a ne něco i opak tohoto něčeho), vždy již na ZS stojí. Se ZS pracujeme vždy, i když vyvozujeme důsledky z teze o jeho možné neplatnosti.

Hovořit o tom, zda je pravdivý realismus nebo textualismus můžeme až tehdy, když se vypořádáme se ZS, a nebo to děláme (jako já) provizorně a z pragmatických důvodů. Já jednoduše usuzoval takto: není-li jisté nic a přece musím něco tvrdit, budu toho tvrdit raději méně (textualismus) než více (realismus) - textualismus postuluje méně metafyzických objektů než realismus, vlastně jen text. Samozřejmě i můj princip platí až na základě ZS, ale to každá teze, sebevíc (fundacionalisticky) intuitivní, evidentní, jasná a zřetelná (rozlišená).

„Její nárok na platnost je filosoficky nepřijatelný a poněvadž je právě z této platformy (míněn je textualismus - pozn. A.D.) veden útok proti založenosti realismu, stává se i on teoreticky irelevantní."

Jelikož bez ZS nelze tvrdit nic, nelze bez něj ani budovat metafyziku. Jasně jsem ukázal, že má textualistická metafyzika je jen podmíněná: platí tehdy, když platí ZS. Hledat její nepodmíněnost je však zbytečné. Takové hledání se neobejde bez ZS a máme tu opět bludný kroužek.

Proto jsem textualismus lehce načrtl bez ohledu na ZS. Jinak to prostě nejde. Jsem textualista a ne realista jen proto, že je-li popírána existence textu, dochází k vyvracení, je-li popírána existence světa nebo subjektu, nikoliv. To, že vyvracení stojí na ZS, je zřejmé...

„Myšlení se tak radikálně znejišťuje, jeho údělem je permanentní pochybnost."

Tak Cardal popisuje naši situaci, kdy je ZS nejistý. Nesdílím jeho názor, protože každá pochybnost již na ZS stojí, pochybujeme tedy až tehdy, když jsme ho přijali. Spíš bych naši situaci popsal jako permanentní nelibost: musím ZS přijmout, aniž bych ho dokázal, a dokonce o něm nemohu ani pochybovat bez toho, že bych mu nevěřil. Bez ZS nelze myslet, a i to bylo zjištěno až při uznání jeho platnosti.

„Jelikož se v této nejzazší poloze angažuje naše myšlení jako takové, klesá svým otevřením se možné platnosti opaku na roveň radikální skepse. Tím se vnitřně rozpadá v rozporu."

Prosím o vysvětlení, jakýže rozpor R. Cardal míní. Ať už jde však o jakýkoli rozpor, rozpor je chybou až tehdy, platí-li ZS, což však dosud nebylo dokázáno.

„Námitka kruhovosti a předpokladnosti by byla relevantní jen tehdy, kdyby na své straně dokázala udržet možnost opaku platnosti principu sporu."

Cardal nakonec říká jen ono známé: „ZS platí, protože opak je spor - vyvrací sám sebe." Opakuji: spor je chybou až tehdy, když ZS platí. A ona známá teze se tedy opět zakládá na ZS. Cardal tedy znovu dokazuje ZS jím samým (bludný kruh).

Co ale můžeme vyvodit z toho, že je ZS nedokazatelný? Vůbec nic, protože každé vyvození se už na ZS zakládá. Věty se nám rozpadají pod rukama: i teze, že ZS je nedokazatelný, stojí na ZS. Skrze ZS jsme došli k jeho nedokazatelnosti a pokud chceme na řešení trvat, nelze popřít ani cestu, která k němu vede. Trváme-li na tom, že ZS je nedokazatelný, musíme trvat i na tom, že platí. Víme však jedno: ZS používáme bez důkazu, proto bychom s ním neměli dělat nic do té doby, než ho dokážeme (avšak i toto vědění získává smysl až se ZS). Ale pochybnost, vyvracení, důkaz ani pouhá znalost, že ZS není dokázán, bez ZS nejsou možné. Tedy abychom mohli pro cokoli požadovat důkaz a kdykoli používat argumentaci, musíme se v případě ZS důkazu vzdát i argumentace.

Dále pár vět v textualistické metafyzice. Díky vlastnosti sebereflexivity textu je zřejmé, že jeho základní pravidlo (ZS) je užíváno bez důkazu; nelze s tím však nic dělat, protože toto pravidlo tvoří základní kostru textu i samotného zjištění o jeho nedokazatelnosti.

Výsledek lze shrnout do těchto vět: „Platí-li ZS, pak není jisté, zda platí. Neplatí-li ZS, nelze to říct (protože každé tvrzení se na něm už zakládá)." O ZS se zde mluví v podmínkových tvrzeních (s logickou spojkou implikace), které však zase mají smysl teprve tehdy, když ZS platí, což by mělo být zohledněno takto: „Platí-li ZS, pak platí, že jestliže platí ZS, pak není jisté, zda platí. Jestliže platí ZS, pak neplatí-li ZS, nelze to říct." Tato tvrzení opět předpokládají platnost ZS, což lze vyjádřit takto: „Jestliže platí ZS, pak platí, že jestliže platí ZS, pak platí, že jestliže platí ZS, pak není jisté, zda platí..." Máme tu zjevný nekonečný regres - z toho prostého důvodu, že každé naše tvrzení (byť jen podmíněné) platnost ZS již předpokládá. Bez ZS lze jedině mlčet: a to jen za předpokladu, že tím mlčením nevyjadřujeme vůbec nic, dokonce ani to nic ne.

Zůstává však ona základní bolest našeho myšlení: použití ZS nás vede k zjištění, že není jisté, zda platí. Vyvozovat z tohoto stavu důsledky lze jedině pomocí ZS, což kvůli jeho nedokázanosti není korektní. Také snažit se překonat tento stav lze jen pomocí ZS, což opět samozřejmě korektní není (vede to k bludnému kruhu). A i snažit se na tomto stavu trvat není korektní. Vždyť tvrzení o nejistotě ZS bylo dosaženo se ZS! Zůstáváme v bodě nula (v paradoxu: díky ZS tvrdím a díky ZS zároveň nemůžu tvrdit, že ZS není dokázán), z kterého vede ven jen mimoracionální (ano, iracionální!) pragmatická cesta: volní rozhodnutí ZS přijmout (nyní mluvím pro snazší pochopitelnost v metafyzice mých protivníků-realistů, přijímající existenci subjektu).

Onen „nulový bod" je rozporem, který by mohl odstranit rozum jako chybu, ale jen tehdy, když by byl ZS už dokázán, což však není... Fuchsovo a Cardalovo myšlení má tuto logiku: tento stav je autodestruktivní, tedy nemožný - problém však spočívá v tom, že je při použití ZS nejen možný, ba dokonce nutný. V základech myšlení tak nečekaně objevujeme věčný a nutný paradox. Pak nutně tvrdím (protože mě k tomu dovedl ZS) i netvrdím (nemohu tvrdit, protože každé tvrzení stojí na ZS), že ZS není dokázán, kteréžto tvrzení pak mohu i nemohu popřít jakožto spor: mohu, protože ZS používám a se ZS se spor neslučuje a nemohu, protože ZS není dokázán. Čtenář snad začíná nabývat dojmu, že pročítá výpověď blázna, ať však nejprve znova pozorně projde celou argumentaci, a pak snad zjistí, že je vedena (jak také jinak) jen a pouze ZS samotným!

ZS skutečně tvoří základ budovy, po jehož odstranění se celá budova zbortí.Tento základ však již na ničem nestojí (či lépe, stojí jen na sobě samém: to jsou všechny ty Cardalovy a Fuchsovy důkazy ZS). To, že by se budova bez ZS stala pouhou babylónskou věží určenou jako po zmatení jazyků k zániku, však není argumentem pro platnost ZS. Opakuji, rozpor je chybou až tehdy, když ZS platí, do té doby jsou „tvrzení" a „sebepopiračské žvatlání" jen dvě rovnocenné jazykové hry s odlišnými pravidly. Odkud je však vedena má výpověď v předešlé větě? Z jazykové meta-hry, která se však zase řídí ZS, protože jinak nic tvrdit nelze. Není pak jazyková hra, v níž ZS platí, přece jen nadřazená onomu „žvatlání"? Ne, protože sama vede k tvrzení o rovnocennosti se žvatláním: naše argumentace probíhající podle ZS přece vedly k tezi o jeho nedokazatelnosti.

Na závěr věta (především) na adresu pana Cardala: navrhuji provizorně (jinak to nejde!) ZS přijmout a hovořit o tom, proč musíme být realisté a ne textualisté (což si na rozdíl ode mne jistě pan Cardal myslí).