Embedded Files
Jan Petr Kosinka
J. P. Kosinka – představení
Právník a sociální pracovník. Působil mimo jiné v Kanceláři veřejného ochránce práv v Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody (ve funkčním období JUDr. Motejla a JUDr. Varvařovského) a na Nejvyšším soudě jako asistent předsedkyně senátu. Nyní je osobou samostatně výdělečně činnou a zároveň asistentem soudce. V doktorském programu obor Teorie práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity letos obhájil dizertační práci na téma Krize legitimity práva. Příležitostně přednáší a publikuje.
Heslo „Většině to neublíží a menšině to pomůže“ je hlavním heslem iniciativy Jsme fér a musím uznat, že je chytře vymyšlené. Opravdu tedy nikomu neublíží?
To je jedna z největších lží (ale nikoliv jediná), kterou tato lobby šíří. Proti tomu jsem ve svém příspěvku při veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně dne 9. října 2018 hájil pozici, že ve skutečnosti je těch, kterým to ublíží, s vysokou pravděpodobností podstatně více než těch, kterým má nová legislativa pomoci. Předně poškodí děti, protože vzroste tlak na dodávání dětí do těchto svazků. A protože v těchto párech přirozeně děti vzniknout nemohou, nabízejí se dvě možnosti: Buď se najde tzv. kamarád, který „pomůže“ – to se týká lesbiček, nebo se zvýší tlak na rozšíření surogátního mateřství a v podstatě na obchod s dětmi, jak se již dnes děje na Západě.
Můžete vysvětlit termín surogátní mateřství?
Surogátní mateřství je institut náhradního mateřství, jímž se konstruuje minimálně třístranný vztah (ale může být i vícestranný) osob, které se podílejí na… téměř by se chtělo říci „výrobě“ …dítěte. V posledních letech se stal celkem běžným v případě neplodnosti heterosexuálního páru. Praxe se v jednotlivých státech značně liší od striktního zákazu až po úplnou a širokou zákonnou aprobaci. U nás se prakticky jedná o neregulovanou oblast, přičemž ani experti se neshodnou, zda se jedná o postup legální či nikoliv. Faktem je, že se jedná i u nás o rozšířenou praxi. Standardně se v některých západních zemích využívá i při uspokojování touhy dvou homosexuálních mužů po dítěti. V tomto případě to v praxi (tam, kde to legislativa umožňuje, případně nelegálně) probíhá tak, že na základě (písemné) smlouvy je sperma obou mužů smícháno, aby nebylo možné určit, kdo je skutečným otcem dítěte, a tímto biologickým materiálem je oplodněna náhradní matka, která se smluvně zavazuje dítě odnosit a po porodu předat k adopci oběma „otcům“. To je nejjednodušší varianta. Existují však i složitější varianty, kdy např. dárkyně vajíčka a matka, která dítě nosí a porodí, jsou dvě různé osoby apod. Existují různé modifikace smluv či speciální klauzule, jako např. povinnost podstoupit potrat, pokud se dítě nebude vyvíjet optimálně… Ve smlouvě se náhradní matky zavazují k přísné anonymitě. V důsledku toho pak bude mimo jiné dětem zabráněno i znát svého biologického rodiče. Většinou nelegální, byť široce rozšířená je finanční stránka celé transakce, dokonce existují elektronické aplikace propojující jednotlivé strany potenciálního kontraktu, takový eBay pro obchod s dětmi. V praxi při tom často dochází k vykořisťování chudých žen z rozvojového světa.
Takže to byly děti. Ublíží to ještě někomu?
Za druhé to poškodí všechny disidenty, kteří s touto agendou nesouhlasí, a to včetně některých osob s menšinovou sexuální orientací samotných. Tohoto bodu se týkalo jádro mých vystoupení v Poslanecké sněmovně, kde jsem uváděl konkrétní příklady vyhazování z práce, ze studia, omezování svobody slova, tisku, shromažďování, podnikání apod. Naprostá většina populace bude poškozena tím, že se v úředních dokumentech nebude moci označovat za matku a otce, nýbrž za rodiče A a B, případně 1 a 2, protože k tomu logicky bude (podobně jako v jiných státech) vývoj směřovat. V případě přijetí požadavků genderové lobby ohledně nahrazení právního pojmu pohlaví pluralitní škálou genderů v úředních dokumentech bude poškozeno 99,99 % populace (transsexuálů je v populaci 0,01 %), protože zanikne právní pojem pohlaví (založený na objektivních kritériích) a bude nahrazen proměnlivým pojmem genderu dle subjektivní volby. Znamenalo by to samozřejmě i enormní finanční náklady na změnu informačních systémů, databází, smluv apod., jak u státních, tak soukromých subjektů. Na Západě dochází již i k postihování lidí za to, že neužili v komunikaci s transsexuály uměle vymyšlená tzv. preferovaná zájmena. Za třetí to poškodí i některé korporace, zejména církve, pokud nebudou chtít změnit svoje autentické učení… Katolické církvi vážně hrozí, že se ocitne se svým učením za hranicí státních zákonů se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Dá se vysledovat nějaký jednotný vzorec postupu při prosazování LGBT agendy?
Myslím, že tu jsou určité podobnosti s postupem, jaký byl použit při prosazování obecně socialistických myšlenek (či jiných zhoubných ideologií): S určitou licencí lze říci, že se začíná poukazováním na zjevné nespravedlnosti (např. útisk dělnické třídy a nelidské pracovní podmínky v dobách neregulovaného kapitalismu po rozpadu feudálních struktur ≅ trestní pronásledování homosexuálů – tresty smrti v některých afrických státech apod.), z čehož se čerpá počáteční legitimita nastolení příslušné otázky jako celospolečenského problému. Pokračuje se extenzifikací rovnostářství, kde se postupně začne požadovat, aby se s nestejnými (opět metaforicky řečeno: homosexuální partnerství a heterosexuální partnerství, pokud jde o zplození děti ≅ nekvalifikovaní dělníci a vysoce kvalifikovaní pracovníci v otázce odměny za odvedenou práci) začalo zacházet stejně. Končí to zvýhodňováním původně znevýhodněné skupiny (afirmativní akce ≅ vedoucí úloha dělnické třídy). Všimněte si prosím, že když hovořím o nerovnosti, myslím tím typ partnerství jako takový, nikoliv důstojnost jednotlivých osob (ta je u homosexuálně i heterosexuálně orientovaných osob samozřejmě stejná).
To je poměrně náročný úkol…
Ano, ale proponenti této agendy mají obrovskou mediální, finanční i akademickou převahu (komunistům se také v polovině 20. století podařilo získat velký vliv na kulturní elity západních společností) a s těmi, kdo prosazovali v minulosti socialistické (bolševické) myšlenky mají společnou i určitou pragmatičnost na taktické úrovni, ochotu spojit se i se zdánlivým nepřítelem (velkým kapitálem – viz onen Leninův pověstný kapitalista – užitečný idiot, jiným příkladem může být pakt Molotov - Ribbentrop), pokud jim to přinese zisk. Společné mají i to, že skutečnými nositeli těchto revolučních idejí je poměrně úzká, vysoce motivovaná a vyškolená avantgarda. Podobnost lze zaznamenat i v některých nejobecnějších myšlenkových a filozofických zdrojích jak na úrovni axiologie, tak na úrovni ontologie a noetiky, ale to už bychom překročili rámec popularizačního textu. Rozdíl je v tom, že se snaží – pokud to lze – přesně ve stylu Lukácse, Gramsciho, frankfurtské školy a dalších teoretiků neomarxismu vyhýbat se tvrdým opresivním metodám, které používal klasický bolševismus leninského typu.
Existují úspěšné příklady odporu?
Záleží na tom, co vezmeme jako kritérium úspěchu. Milionové demonstrace La Manif Pour Tous ve Francii (podobně masivní byly i demonstrace ve Španělsku) jsou obecně považovány za úspěch, ale schválení „manželství pro všechny“ nezabránily, byť zřejmě byly jednou z příčin totálního propadu popularity prezidenta Hollandea v letech 2016-17, což jej vedlo k rozhodnutí v dalším volebním období nekandidovat. Jeho nástupce Macron však v této otázce v podstatě nezměnil politiku ani o píď.
Co se tedy dá považovat za úspěch?
Za jednoznačný úspěch bych považoval ústavní zakotvení manželství jako vztahu výhradně jednoho muže a jedné ženy do ústav některých států Evropy (např. jsou to všechny státy Visegrádské skupiny kromě ČR). Za úspěch bych rovněž považoval několik vítězství v soudních přích (tzv. strategických litigacích), kde vrcholné justiční orgány přiznaly právo na výhradu svědomí disidentům LGBTI+ agendy (např. ve Velké Británii a Norsku). Za určitý úspěch lze mít i odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy některými státy Rady Evropy (Bulharsko, Slovensko, Maďarsko apod.), jakož i příslib italského ministra vnitra Salviniho zrušit na úředních dokumentech v Itálii označení „rodič A“ a „rodič B“. Potěšující je také rozhodnutí českého Nejvyššího správního soudu neaplikovat judikaturu ESLP ohledně změny pohlaví bez chirurgické operace, byť argumentace, kterou své rozhodnutí odůvodnil, vychází prakticky z kulturního relativismu, což do budoucna není příliš silná pozice…
Z globálního pohledu však naprosto klíčový bude zejména vývoj v USA, kde prakticky probíhá otevřená civilizační občanská válka. Na konzervativní stranu v kulturně-hodnotových otázkách však přecházejí i další velké státy jako Brazílie nebo Rusko, nemluvě ani o sice menších, nicméně významných státech, jako je např. Izrael a vlastně většina islámských zemí, které ještě do nedávna pošilhávaly po západních vzorech. Nakonec v samotném lůně (levicově) liberálního prvního světa vyrůstá ultrakonzervativní islámský svět třetí (Švédsko, Německo, Francie, Belgie). Toto posledně jmenované jistě není úspěch, ale brzy se stane jedním z civilizaci definujících faktorů, ať se nám to líbí, nebo ne.
Jak jsme na tom v České republice?
V ČR máme (podobně jako v jiných postkomunistických státech) obrovskou výhodu určitého očkování vůči marxistické ideologii, což zejména ve starší generaci celkem funguje. Nevýhodou u nás (oproti Maďarsku nebo Polsku) je absence sociálních vrstev, které inklinují ke konzervativním postojům (katolíci, venkov), a také skutečnost, že jsme relativně malý stát, který je zvyklý za posledních minimálně sto let „skákat“ podle toho, co naši aktuální strategičtí spojenci požadují (Francie, Německo, SSSR apod.). Průšvihem a obrovským zanedbáním ze strany konzervativců je mládež indoktrinovaná ideologií LGBTI+ lobby.
Dalším oblíbeným argumentem zastánců homomanželství je, že boj za tradiční rodinu mají heterosexuálové začít u sebe. A že v situaci, kdy se rozvádí polovina manželství, se máme věnovat v první řadě tomu …
Tyto dva aspekty se nedají odtrhávat. Argumentačně se jedná o typický úkrok stranou. To, že je problém i jinde, neznamená, že nemáme řešit i tuto otázku. Ale obecně je historickou pravdou, že rozklad křesťanského manželství jako základní společenské instituce křesťanské civilizace skutečně začal povolením rozvodů, to je nepochybné.
Do jaké míry jsme k LGBT agendě tlačeni (přímo či nepřímo) Evropskou unií?
Silně. Na druhou stranu je třeba říci, že tlak nevykonává pouze EU, nýbrž ještě donedávna např. administrativa USA (viz podpora Gay Pride pochodům apod.), ale ještě více soukromé korporace, nadace, firmy, mediální sektor, kulturně-umělecká sféra apod.
Oblíbeným argumentem protistrany ale je, že i my sami jsme EU. Ale Evropská komise, Evropský parlament, pozice západních zemí v Evropské radě, jakož i vliv dalších institucí, které sice formálně nejsou orgány EU (jako např. Evropský soud pro lidská práva), ale fakticky mají na výklad lidských práv ve státech EU zásadní vliv, má pro prosazování agendy LGBTI+ obrovský význam. Oficiálně, a ještě více neoficiálně. Na mnoha úrovních, měkkými, poloměkkými i tvrdými metodami. K těm měkkým patří např. podpora různých vzdělávacích a osvětových aktivit, mediálních kampaní apod. Nakonec není náhodou, že kampaň Jsme fér je financována z prostředků EU, ale Aliance pro rodinu nikoliv. Není náhodou, že když v Maďarsku chtěli použít peněz EU na financování kampaně proti potratům, byli napadeni eurokomisařkou Viviane Redingovou, že porušují „hodnoty EU“ apod. Takovému přístupu se říká férová soutěž idejí… Mezi poloměkké metody bych zahrnul rezoluce, deklarace EP apod., tedy různé akty, které jsou sice formálně vzato právně nezávazné, nicméně se jich používá jak v rámci politického a mediálního nátlaku, tak občas i jako (pomocného) argumentu v odůvodněních soudních či správních rozhodnutí. Mezi tvrdé, tedy striktně právně závazné, metody lze počítat soudní rozhodnutí podepřená sankcemi či aktivizaci mechanismu řízení proti státu pro porušování základních hodnot EU, resp. principů právního státu. Úplně na té nejtvrdší úrovni je EU sice poněkud limitována skutečností, že otázky rodiny a související problematika podle původních smluv ES, resp. EU neměly být předmětem společné politiky EU, jenomže v praxi se to často zakrývá či zaměňuje za otázku lidských práv, která jsou v dnešní době čím dál více svévolně konstruována. Zde si Unie kompetenci osobuje, případně se tato agenda prosazuje formálně mezinárodními smlouvami, především na úrovni Rady Evropy. Sem spadá např. i u nás celkem známá tzv. Istanbulská úmluva (Úmluva rady Evropy o potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí), která by po ratifikaci měla přednost před zákony a která jako první mezinárodněprávní dokument takovéto právní síly předpokládá nebinární (!) pojem genderu, vyzývá ke genderovému „zcitlivování“ imigrační politiky smluvních států (viz čl. 59 – 61), což mimo jiné zahrnuje i uznání genderově podmíněného násilí v zemi původu za důvod udělení statusu uprchlíka (s právem na přiznání doplňkové/dodatečné ochrany) a zavádí nadstátní kontrolní mechanismus Grevio s plnou imunitou vůči národnímu právu (čl. 66).
Jak na to reagují země se spíše tradičním společenským modelem, které se chtějí stát členy EU?
Před nějakým časem jsem měl možnost diskutovat s jedním zkušeným právníkem, jenž byl za ČR členem týmu, který vedl přístupové rozhovory k EU s některými balkánskými zeměmi. Vyprávěl, jak při asociačním jednání zástupci EU důsledně trvali na změně legislativy týkající se „práv“ LGBTI+ lidí, ačkoliv oficiálně rodinná politika nespadá do společné politiky EU. Popisoval rovněž zděšení vyjednavačů jedné balkánské země, kteří byli v šoku, když byli konfrontováni s požadavky týmu EU a reagovali slovy „že se jedná o hřích“. V šoku byli o to více, protože se domnívali, že opouštějí (post)bolševickou minulost a snaží se integrovat do společenství států, které i díky své křesťanské identitě náporu bolševismu odolaly.
Homosexuálové tvrdí, že sexuální orientace je vrozená, zatímco podle genderových teorií je to naopak věc volby. Klidně opakované volby…?
Ano, to je pravda (avšak neříkají to jen homosexuálové, nýbrž i velká část společnosti) a antropologicky by se mělo začít asi od tohoto bodu. Pokud se na tento zjevný rozpor poukáže, tak oblíbeným argumentem přívrženců LGBTI+ agendy je tvrzení, že jelikož gender, sexuální orientace a pohlaví nejsou totožné pojmy, nejedná se ve skutečnosti o rozpor. To, že se ve skutečnosti jedná o falešný protiargument (sofisma), se ukáže při praktickém použití těchto pojmů, když zástupci LGBTI+ lobby požadují nahradit (nikoliv jen doplnit) pojem pohlaví pojmem genderu, a to i v právních předpisech a úředních dokumentech (samozřejmě pro celou populaci). Jinými slovy: Sice říkají, že se jedná o pojmy s různým obsahem, ale ve skutečnosti s nimi zacházejí tak, jako kdyby jeden mohl nahradit druhý.
Faktem rovněž je, že dosud neexistuje všeobecně akceptovaná příčina homosexuality. Skutečností však je, že přes výše uvedené se změnou (i opakovanou) sexuální orientace (nikoliv genderu) operuje ve svých textech např. i ikona liberální sociologie Anthony Giddens (a nejen on), který dokonce užívá termín „plasticity of sexuality“. Někteří psychologové v soukromých rozhovorech (je signifikantní, že veřejně se o tom někteří bojí hovořit) vyjadřují hypotézu, že existuje více druhů homosexuality, z nichž u některých převažují vrozené příčiny a u jiných příčiny sociální či personální (psychologické či dokonce morální). Obecně se zřejmě jedná o kombinaci těchto faktorů. Někdy se hovoří o principu zámku a klíče. Faktem je, že vědecká shoda není, ale politicky se prosazuje jediný správný názor, jako by shoda existovala. Nakonec i vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí Americké psychiatrické asociace v roce 1973 bylo provedeno nikoliv na základě nějakého konkrétního vědeckého objevu, nýbrž na základě hlasování po politickém nátlaku (v mainstreamových zdrojích se tato problematika zcela převrací, viz např. české znění Wikipedie). Psychiatři, kteří terapii nadále (na přání pacientů) provádějí či prováděli, jsou ostrakizováni (např. van Aardweg). Osobám s menšinovou sexuální orientací, které by se chtěly pokusit o její změnu, je to znemožňováno, ačkoliv v jiných oblastech jsou subjektivní požadavky naopak favorizovány. Je s podivem, že se zakazuje určitý jev označovat jako onemocnění a stíhá se jeho léčení u dospělých svéprávných osob. Zvláště pokud se jinak klade silný důraz na autonomii pacienta a relativizuje konvenční medicína ve prospěch různých alternativ.
Avšak já zde nechci polemizovat o podstatě homosexuality či její (ne)léčitelnosti. Rozhodnutí o tom, zda se doktor van Aardweg (a další) mýlí či nikoliv přenechám lékařům, ale smyslem mé stručné odpovědi je upozornit na to, že ne náhodou tato problematika dnes začíná připomínat dobu sporů o heliocentrickou soustavu, kdy byl politicky dovolen jediný správný vědecký názor…
Otázky pokládal Matyáš Zrno, vyšlo na pokračování v Konzervativních novinách 31. 7. – 2. 8. 2019.
Články Jana Petra Kosinky na dané téma:
Google Sites
Report abuse