Dialog politika s filosofem – Část 10.

Jiří Fuchs

F: Rozkrýváme totalitní povahu gender-feminismu (GF), druhého hlavního proudu ideologie neomarxistů, která v EU dominantně určuje politické ladění. Zjistili jsme, že první znak totality je v něm strukturálně stejný jako u multikulturalismu. Plíživé ohrožení života národů je jím doplněno a zkompletováno rakovinovým bujením v životě rodin. Zbylé dva znaky totality se ohlašují v otázce, jestli státy EU v režii ideologie GF systémově neporušují skutečná lidská práva rodičů a dětí.

P: Čím?

F: Tím, že vytvářejí právní prostředí pro zločinné odebírání dětí těm rodičům, kteří nesouhlasí se zásahy státu do jejich výchovy.

P: S jakými zásahy?

F: Třeba s povinnou sexualizací dětí, jíž se GF vlamuje do rodičovské výchovy a devastuje charakter dětí, protože potřebuje preferovat sexuální menšiny kvůli jejich rozvratnickému potenciálu. Proto chrlí „lidská práva“ na bezmezné uspokojování libida; ušetřeny nejsou ani malé děti. Je prý žádoucí, aby byly naprogramovány k perverznímu životnímu stylu svých samozvaných Vychovatelů. Sexualizace dětí se tedy mocensky uvádí do praxe jako součást pseudomorálky GF. Tím je realizován jak morální, tak i politický znak totality, takže gender – feminismus také spadá pod její definici.

P: Je tomu ale opravdu tak? Skutečně mají mít rodiče ve výchově dětí rozhodující slovo? Když uvážíme, že stát má dnes k dispozici vyspělé psycho-socio – pedagogické vzdělání, pak se zdá být způsobilejší k výchově budoucích občanů, než méně vzdělaní a předsudky zatížení rodiče.

F: Otázku poměru rodiče-stát ale musíme klást obecně, s platností pro všechny státy a všechny rodiče, co kdy byli, jsou a budou.

P: Proč? Řešíme přece problém Evropy 21. století.

F: Nemusíme ale přitom s filosoficky pomýlenými feministkami ignorovat principy obecného lidství. Člověk je přirozeně společenský a rodina i stát jsou přirozené útvary, které mají přirozeně dané (nikoli člověkem vymyšlené) funkce. Je přirozené, že rodiče rodí děti, že se o ně mají starat a že se děti samy nevychovají. Stejně tak je přirozené, že stát má pečovat o dobrý stav společnosti; to je důvod jeho existence a legitimní moci.

Z těchto nutných premis už je domyslitelné, že stát může vzít rodičům děti jen v případech hrubého zanedbání základní péče. Takové případy však nenastávají, když rodiče vychovávají děti v rozporu se státní ideologií. Jsou-li kvůli tomu stavěni mimo zákon, jedná se o zákonné bezpráví; v totalitách zcela běžné.

P: Premisy, které jste uvedl, se zdají být jasné. Ale to, co označujete jako „domyslitelné“, už tak jasné není. Co když stát například definuje blaho společnosti tak, že zahrnuje i výchovu, založenou na vyspělé humanitní vzdělanosti?

F: A tu definuje kdo? Politik? Ideolog?

P: Vývoj.

F: Aha. Takže ve středověku byla vyspělá humanita založena na víře v Boha, dnes na víře v Hmotu. Vývoj dal tedy za pravdu materialistům? Komu dá za pravdu po nich? Nebo se snad u materialistické víry zastavil? Nebo je to tak, že ve středověku bylo humánní věřit v Boha a dnes je humánnější jeho popření? Proberte se.

P: Nepatří snad vzdělání a výchova k obecnému dobru společnosti?

F: Patří.

P: Pak na ně stát nemůže rezignovat.

F: Má je podporovat. Pohříchu je ale nemá diktovat. Nikdo nemá z titulu pouhé moci určovat, které náboženské či etické směry jsou humánnější. Už z toho důvodu by je neměl vnucovat.

P: Ani s pomocí odborníků?

F: Ty lze vždycky zkorumpovat. Krom toho mezi nimi není nikdy v těchto věcech konsenzus. Vaše sázka na „vyspělou humanitní vzdělanost“, kterou stát rodičům nadělí jako povinnou, byla zřejmě inspirována vleklou euforií ze stavu humanity v dnešních demoliberálních společnostech. Přitom Vám uniklo, že v jejích základech je i místo pro tuto sentenci: „Kritéria správnosti a spravedlnosti určuje vítěz (války, voleb, zákulisních intrik…).“ Líbí se?

P: Jistěže ne.

F: A je tu ještě silnější důvod, proč stát nesmí nařizovat životní filosofii. Dostal by se totiž do kolize s podstatnější složkou společenského dobra – s povinností moci respektovat lidská práva.

P: Jaká?

F: Osoby mají právo na životní sebeurčení. Nikdo jim nesmí pod sankcí vnucovat světonázor; kolektivisté to nechápou.

P: Dítě je také osobou. Může mu rodič vnucovat třeba náboženství?

F: Je samozřejmě myšlena dospělá osoba. Dítě je přirozeně odkázáno na rodiče.

P: Má vůbec někdo právo racionálně rozhodnout, která životní filosofie je správná?

F: Jistě. Nebudou to ale autority (psycholog, sociolog, pedagog), s nimiž byste se o humanitě radil především. S racionální evidencí může poznat, co je skutečně lidské a co nikoli, jen dobrý filosof. Ovšem jen poznat, ne nařizovat.

P: Kdo ale pozná dobrého filosofa?

F: Státníci to asi nebudou.

P: A běžní rodičové?

F: Taky ne.

P: Pak tedy ani běžný rodič nemá právo vychovávat.

F: Vidina státu s vyspělou vzdělaností Vás zřejmě oslepila. Podmínkou práva na výchovu dětí není umění vyargumentovat správný světonázor či pravdivé náboženství. Taková racionální úroveň je běžně nedostupná jak rodičům, tak politikům. Přesto zůstává pojem vychovatelské autority smysluplným, neboť dítě přirozeně, tj. ve všech dobách, potřebuje vychovatele.

P: Stát tedy nemůže v této věci nic nařizovat, a rodič ano? To nechápu.

F: Protože se chytáte nahodilostí a vypadáváte z problému. Ten je dán v obecné rovině úvahy o všech státech a o všech rodičích – minulých, současných i budoucích. Vy jste se však upnul na dnešní, domněle vyspělou humánní společnost, která by podle Vás měla kvalifikovat stát k převzetí výchovy dětí. Ty jste především chápal jako budoucí občany; tedy kolektivisticky. Jenže děti jsou primárně osoby s vlastním životním určením, které nesplývá s jeho povinnostmi občana. Proto se Vám zdálo logické, že by stát mohl nařídit jedinou „správnou“ výchovu třeba i pod sankcí odebrání dětí. Tím jste se přiblížil „kanadskému zákonu“ z dílny feministek a homosexuálů, o němž jste se minule dušoval, že u nás nepřipadá v úvahu. Jak vratká bývá pozice politiků, když mají vzdorovat svodům zákonného bezpráví.

P: Dobrá, vraťme se k Vašemu logickému skoku. Vysvětlete mi, jak z přirozeně daných faktů, že rodiče se mají starat o děti, které mají přirozené právo na výchovu, zatímco stát se má starat o dobro společnosti, vyplývá, že rodiče mají na výchovu přednostní právo.

F: Z přirozeného práva dítěte na výchovu vyplývá, že někdo má přirozenou povinnost ho vychovávat. Přednostní právo vychovávat pak bude mít ten, kdo tuto povinnost má. (Právo a povinnost tu korelují.) Stát ji však nemá. Proto nemá ani přednostní právo.

P: Proč by stát nemohl mít přirozenou edukační povinnost?

F: Protože ten, kdo ji má, musí k tomu mít i přirozeně dané podmínky.

P: Jaké?

F: Například relativně souvislý kontakt s dítětem; ten stát nemá. Proto nemá ani přirozenou povinnost, a tudíž ani přednostní právo na výchovu dětí.

P: Dnes už by takový kontakt nebyl problémem.

F: Zase zapomínáte, že mluvíme o přirozeném řádu rodiny a státu, a tudíž s obecnou platností pro všechny doby. Dnes už se ovšem s takovým řádem nepočítá. Proto nemají revolucí posedlí ideologové GF žádný problém brát rodičům násilím děti kvůli naplnění svých zlotřilých záměrů. A ještě jedna maličkost by mohla zpochybnit Vaši důvěru ve státní humanismus. Kdo má přirozeně na starosti výchovu svých dětí, je k plnění této povinnosti přirozeně vybaven citovým poutem, které je mezi rodiči a dětmi vzájemné a silné. Jestliže ho stát z účelově malicherných důvodů a záminek násilím láme, vrhá rodiče i děti do těžkých traumat, která nezřídka končí sebevraždou. Úžasný příspěvek k obecnému blahu společnosti.

P: Celá Vaše argumentace stojí na pojmech přirozenosti a přirozeného řádu. Dnes už s nimi ale odborníci nepracují. V akademických kruzích s ní tedy dojem neuděláte.

F: Chyba není na straně těch pojmů, ale dnešních odborníků.

P: To je odvážné tvrzení.

F: Tito experti jen aplikují omyly o člověku, o jeho poznání a jednání, které se vývojem moderní filosofie normalizovaly. I na tom se ukazuje, k jakým tragédiím jejich omyly logicky vedou.

P: Vytýkáte gender-feminismu konflikt s lidskými právy. Přitom je ale chápete jinak, než jak je dnes zvykem. Vaši kritiku soudobé vzdělanosti v této věci nemohu přijmout.

F: To je zase na pár semestrů. Tady mohu nabídnout jen podněty k pochybnostem. Dnešní pojetí vybízí kormidelníky dějin, aby sázeli lidská práva o sto šest podle momentálních ideologických potřeb a zájmů. Přitom v samotném termínu lidských práv předstírají, že má jít o vrcholy humanity, tedy o práva nejvyšší vážnosti, která nectí jen barbaři.

P: Ale lidská práva mají přece takovou vážnost oprávněně. Nebo ne?

F: Ano i ne. Jestliže je chápeme jako požadavky lidské přirozenosti a výraz lidské důstojnosti, pak ano. Jak ale mohou být brána vážně, když je smolí kdejaký ideolog či politik marxisticko-clintonovského ražení? To si opravdu myslíte, že takové „elity“ objevily skutečná, všem lidem všech dob náležející lidská práva, která zůstávala nejlepším myslitelům po tisíciletí skrytá? Nebo snad dříve neměli lidé lidskou důstojnost?

P: Vysvětlete to konkrétně.

F: Feministky mají v EU při dekonstrukci rodiny rozhodující slovo. Vymýšlejí přitom svěží lidská práva, která bohužel protiřečí těm skutečným. V oblasti sexuality musejí státy ve službách GF zakazovat mravní rozlišování dobrého a špatného jednání. Porušují tím nejen přirozené právo rodičů na výchovu, ale i náboženskou svobodu. Přikazují totiž jedno náboženství: materialisticko-hédonické. Na základě toho pak zajišťují povinnou sexualizaci dětí. Odpor lámou hrozbou odebírání dětí. To jsou ty úžasné hodnoty liberální demokracie, kterou tak statečně bráníte proti fiktivním fašistům – tedy proti všem, kdo nesouhlasí.

P: Přeháníte. Démonizujete systém, který se ukázal jako nejlepší politické uspořádání v dějinách. Žijete ve světě idejí. K reálnému světu ale patří i nedostatky. Vy je však svou umanutou kritikou zveličujete. U filosofa bych čekal smysl pro rozumnou míru.

F: Nejde o běžné nedokonalosti, které nevyhnutelně patří k nahodilostem života. Mluvím o vrozených vadách systému, jemuž jste oddán. Ten systém je dominantně určen a podstatně zkažen totalitní ideologií, kterou se zdráháte vzít poctivě na vědomí. V politických kuloárech si o ní klidně mlčte, když Vám to svědomí dovolí. Ale tady buď respektujte to, na čem už jsme se shodli, nebo přijďte s novým argumentem.

P: Žádné odebírání dětí z důvodu odmítání sexuální výchovy u nás nevidím.

F: To je stejné, jako když se v jistých prosluněných kruzích omílá, že tu máme muslimů pět a půl a klepeme se strachy. Jako bychom nebyli v EU, jejíž neomarxistické toxiny nás dennodenně oblažují. Myslíte, že se lavina genderového šílenství zastaví na našich hranicích? Proslýchá se, že státem chráněné zlodějky dětí ze zemí s rozvinutou sociální péčí už v tichosti školí i naše soudružky.

P: O tom nic nevím. Ty upřílišněnosti juvenilní justice jsou dány specifičností těch zemí. Ostatně EU je taková, jaké jsou její členské státy.

F: Nic nevíte? Možná byste měl uzávorkovat loajalitu k Bruselu a vzít konečně na vědomí, že jeho arogantní, převratné plány podstatně ohrožují osobní, rodinný i národní život Vašich voličů. Těm především se máte zodpovídat; ne bruselským papalášům. Nebo se proberete, až budete sám stát před drsným dilematem, jestli chránit vlastní děti před násilnou sexualizací?

Je pravdou, že ideologický sajrajt neomarxistů natáhly do EU vyspělé západní země. (Mimochodem, dnes se jejich vyspělost projevuje mírou expanze muslimů. Intenzita sebevražedných sklonů jako kritérium humanitní vyspělosti? Inu kultura smrti.) Jenže Brusel se stal mocenským centrem a jeho elity se rekrutovaly z vyspělých zemí. Stal se tedy hlavní silou mocenského prosazování ideologických absurdit. Východní země jenom zírají. Ale naši politici se až na čestné výjimky mohou přetrhnout, aby to manko zaostalosti smazali.

P: To je nehorázné, jak dokážete být jednostranný. Musíte být hodně zaujatý, když takhle zjednodušujete. Vidíte na EU jenom to špatné.

F: Proč asi zdůrazňuju zápory? Protože o nich „objektivní“ politické a mediální elity zarytě mlčí. Ukažte tedy konkrétně, kde se mýlím.

P: Nevěřím, že se k nám zmíněné excesy juvenilní justice dostanou.

F: Kdyby to byly jen excesy. Prozradím Vám tajemství. Čas od času se slétnou feministické čarodějnice, tu v Pekingu, tu v Jakartě, naposled v Istanbulu, aby vykouzlily pokroková lidská práva – na potrat, na deregulaci sexuality nebo na prznění a odběr dětí.

Prodávají je v masce typu „reprodukční a sexuální zdravotní práva“. Pod ní se však skrývá neúprosná dikce: „Státy musejí přijmout všechna opatření k prosazení těchto programů.“ Dohlížejí na to nevolené monitorovací výbory a nevládní organizace, které ideologická zvůle povýšila nad demokraticky zvolené vlády.

Totalitní mentalita aktivistů GF je také čitelná v nátlaku na kriminalizaci oponentů. Ti už ztratili svobodu takového projevu, který by mohl být kýmkoli „vyložen“ jako zraňování pocitů homosexuálů. Naproti tomu svoboda těchto nadlidí musí být při jejich nátlakových či exhibičních akcích nadřazována veřejnému pořádku – o pocitech většiny nemluvě. Tak dnes v EU vypadá rovnost před zákonem.

A jak se k takovým ideologickým manýrům staví naši horoucí demokraté, čili politici, kteří věří, že k Bruselu nemáme žádnou alternativu? Buď se jen tváří, že o tom nic nevědí, nebo o tom skutečně nevědí. Těžko říct, co je u politika horší. Každopádně v obou případech jen bezmyšlenkovitě souhlasíte, podepisujete, ratifikujete.

P: Ztrácím chuť se dál s Vámi o tom bavit.

F: Chápu, není to příjemné. Aspoň vidíte, že je něco jiného o politické zodpovědnosti řečnit a něco jiného ji i cítit. Když to teď zabalíte, ty hrůzy, které se na nás z Bruselu právě valí, tím nezastavíte.

P: Jaké hrůzy?

F: Tak třeba Dublin IV a Istanbul. V prvním případě nám bude Brusel štědře nadělovat muslimy. V tom druhém dostane pod nesnesitelný tlak rodiče, kteří nejsou zrovna přesvědčeni, že oblast sexuality je mravně indiferentní.

P: Nevšiml jste si, že jsme rozhodně proti kvótám?

F: Spíš se ptám, jak dlouho Vám ta rozhodnost vydrží. Europoslanci Svobodovi vydržela akorát do voleb. Premiéra tyhle věci zase moc neberou; tak to koulí situačně na obě strany. Žádného Orbána mezi Vámi bohužel nevidím. Okamura není sice takový formát, ale hrozbu islamizace vidí jasně. Vy překorektní probruselští demokraté jste v něm ovšem okamžitě rozpoznali fašistu. Odhaduju tedy, že až půjde do tuhého, nebude Váš odpor proti kvótám nepodobný páře nad hrncem.

Takže muslimové zaplaví naše města a začnou si v nich žít po svém. To znamená neasimilovat se (asimilace je dnes rasismus) a zavádět vlastní pořádky s mentalitou dobyvatelů a parazitů. Domácí čeká úděl občanů druhé kategorie: podrobení, znásilnění, zchudnutí, bezpráví… Jak se budete cítit, až nějakou takovou oběť potkáte? A co jí řeknete?

P: Většina muslimů se tak nechová.

F: Podívejte se do západních měst; nemyslím skrze naší televizi. Ale i kdyby byla většina muslimů nábožensky vlažnější, myslíte, že se postaví proti akční menšině pravověrných? Za liberální i „liberální“ hodnoty, jimiž pohrdají? Nebo snad konvertují k vědeckému ateismu? Či budou číst korán podle Halíkovy osvícené ekumeno-interpretační příručky?

Pak je tu to istanbulské nadělení. Představme si ho konkrétně. Všemocné sociální dozorkyně vpadnou za asistence policie do soukromí vašich příbuzných. Budou slídit po záminkách, šťourat v malichernostech a rozhodně přitom nebudou laxní; vždyť mají moc vzít jim děti. Budou je tedy vyslýchat: kolikrát týdně táta vaří, uklízí, jestli od něj neslyšeli to hanebné slovo „buzerant“, jestli na ně někdy nevztáhl ruku… Nakonec dojdou k závěru, že jsou děti kráceny na svých lidských právech a svěří je do péče homosexuálních rodin.

Jak se budete cítit, až své zoufalé příbuzné potkáte? A co jim řeknete? Že žijeme v liberální demokracii, o níž se Rusům ani nesní?

P: To by stačilo.

F: Nevolal jste po konkretizaci?