Zase ti pyšní držitelé pravdy

Jiří Fuchs

V průběhu devadesátých let minulého století to v našem katolickém tisku chvílemi vypadalo, jakoby se jeho koryfejové předháněli ve výchovném působení na lid obecný. Chtěli ho přeorientovat na linii pokoncilních reforem, jak jim podle svých představ rozuměli. Jedním z nejfrekventovanějších termínů byl přitom vedle „fundamentalisty“ i slogan „pyšní držitelé pravdy“, užívaný překvapivě i v souvislosti s katolickou vírou. Přiznávám, že jsem takovému užití nikdy moc nerozuměl. Podobně jsem nikdy neporozuměl frenetickému vzývání dialogu bez potřebných rozlišení, bez ujasnění podmínek jeho smysluplnosti. V poslední době se mi zdálo, že ono neodbytné skandování poněkud utichlo. Možná to ale bylo jen tím, že jsem zmíněný tisk přestal číst.

Náhodné listování v Perspektivách (24.2.–2.3. 2009) mě vrátilo do obrazu. V čísle vyšel rozhovor s francouzským dominikánem G. Nissimem, který mimo jiné působí při Radě Evropy. Jeho předním zájmem je prý křesťanská existence v moderní společnosti.

Na otázku po kořenech násilnického náboženského extremizmu Nissim mimo jiné odpovídá: „Druhým zdrojem je uzurpace privilegovaného vztahu k božskému, tedy i k pravdě. Jakmile se někdo pokládá za výlučného držitele pravdy, pak každý, kdo má jiný názor, se v očích prvého mýlí – a odtud už zbývá jen krok k násilnému potírání omylu. V náboženských věcech nikdo není vlastníkem pravdy. Křesťané by na to měli být obzvláště citliví, vždyť Bible říká: ‚Boha nikdy nikdo neviděl… Ten, který spočívá v náručí Otcově, o něm podal zprávu… Já jsem pravda…‘

Pro křesťany je tedy pravda lidskou a božskou osobou – a nikdo se nemůže pokládat za vlastníka osoby. Proto by křesťané v nárocích na pravdu měli být pokornější než jiní. Kristus nám nedává pravdu, dává nám jen jisté poznatky … a pak pochopíme, že jsme vždy jen na cestě k pravdě, a v tom je náš život.“

Tento text je natolik obsažný a výmluvný, že si zaslouží analýzu a kritický komentář. Nejenže mnohé vypovídá o katolickém intelektuálovi, činném v Radě Evropy. Představuje i typickou ukázku, jak splavní křesťanští intelektuálové korektně přemýšlejí o současné křesťanské existenci podle měřítek postmoderního intelektuálního establishmentu.

První věta Nissimovy odpovědi je nesporným faktem, který potvrzují dlouhé dějiny náboženství, bohužel i křesťanského. Nejen ti, kdo si neprávem přisvojují pravdu, ale i ti, kdo si ji nárokují právem, mohou podléhat pokušení, prosazovat ji nelegitimně; zvláště když nemají vyjasněno, že na úrovni osobního kontaktu s pravdou je jakékoli násilné zprostředkovávání neadekvátní, odosobňující. Následné Nissimovo vysvětlování však už tak bezproblémové není.

Druhá věta Nissimovy odpovědi rozvíjí myšlenku věty první. Přitom se vyjadřuje se stejným kritickým odstupem až despektem o těch, kdo se pokládají za výlučné majitele pravdy. Tady už bychom ale měli rozlišovat:

1) Nissim mluví s despektem o držitelích pravdy obecně. Tento despekt je evidentně na místě u těch, kdo si pravdu skutečně uzurpují. Ti pak také mají větší sklon prosazovat ji svévolně, silou. Není však bez dalšího zřejmé, proč by nebylo možné nárokovat si výlučné vlastnění pravdy také oprávněně.

Pro oblast náboženských pravd Nissim takový nárok výslovně odmítá (viz citát). A nebylo by velkým překvapením, kdyby takový nárok odmítal i v řádu striktně racionálním. Také v něm totiž platí implikace, před nimiž Nissim varuje: držitel pravdy pokládá jiný názor za mylný – a to už je prý jen krůček k násilí.

Není také žádným tajemstvím, že termín „výluční majitelé pravdy“ (i se zmíněnými implikacemi) vzešel z postmoderní filipiky proti pravdivostním nárokům a stal se pevnou součástí arzenálu postmoderních stratégů korektního myšlení. Ti jím s oblibou častují své úhlavní nepřátele – fundamentalisty nejen na úrovni náboženské, ale i filosofické, světonázorové či ideologické. Účastníci hlavního proudu soudobého myšlení tzv. absolutní pravdy fundamentalistů upřímně nesnášejí. Kdo tedy tuto nálepku užívá vážně a bez ironie, prozrazuje tím už něco o svých filosofických inspiracích.

2) Oblíbené nálepkování „výlučnými držiteli pravdy“ vyvolává všelijaké asociace o jeho obětech. Zvláště u méně informovaných snadno vznikne představa o namyšlených, intelektuálně zpožděných a mravně retardovaných obludách. Proto je nutné vyjasnit, co že to vlastně postmodernisté fundamentalistům tak pohoršeně vyčítají.

Kdybychom si pod touto nálepkou představovali, že fundamentalisté věří, že nikdo jiný než oni nemá ve všem pravdu, pak bychom si kritiku jejich postojů velmi zjednodušili. Krom toho by takoví fundamentalisté nestáli z hlediska filosofické kritiky ani za pozornost.

Co tedy říkají fundamentalisté? Nic jiného než to, co si mysleli lidé po staletí, než přišla postmoderní propaganda – že totiž přece jen můžeme mít o některých pravdách jistotu. Vzhledem k relativistické smršti postmodernistů ale musíme trochu rozlišovat. Když jste si např. jisti, že naším současným prezidentem je Klaus a že rohlík stojí tři koruny, což je více než koruny dvě, pak zůstávají postmodernisté ještě klidní; jde prý jen o tzv. pragmatické jistoty.

Postmoderní intelektuálové začnou být alergičtí, když budete na svých jistotách trvat i teoreticky. Tehdy se totiž vymezujete vůči opačným názorům, neboť teoretická jistota aktualizuje vědomí, že opak určité myšlenky je mylný. Ten, kdo ho tedy zastává, se prostě mýlí; taková je zákonitost lidského myšlení. Postmoderní intelektuál je však přesvědčen, že ji takřka ve všem překonal. Začne proto kázat, že jste neskromní, namyšlení, bigotní a netolerantní, že jste na nejlepší cestě k použití násilí. Přesně podle šablony, kterou bez rozpaků použil i Nissim.

Takového moralizování nejsou dnes ušetřeni ani druhdy adorovaní vědci. Právě samotný vývoj novověké filosofie totiž postmodernistům garantuje jejich domněle nevývratné přesvědčení, že jistota je lidskému myšlení definitivně odepřena. Na skeptickém údělu se shodnou vážení představitelé obou hlavních směrů filosofie dvacátého století – a to už něco znamená. Vyústění novověké filosofie do paradigmatu radikální skepse je přijímáno jako dogma z nebes i z nejhlubších hloubek bytí a poznání zároveň. Postmodernisté pochopili svou dějinnou roli a žárlivě střeží ovoce novověkého vývoje. Proto s poukazem na stav soudobého poznání možností lidské racionality kážou i exaktním vědcům, aby si nebyli tak jistí, aby v sobě probudili smysl pro všeobjímající pluralitu přístupů a názorů, aby byli skromnější.

Zcela hystericky však postmodernisté reagují, když si někdo nárokuje jistotu ve filosofii a v otázkách světonázoru či mravních postojů. Právě tehdy hřímají o fundamentalistech jakožto pyšných držitelích pravdy a s vědomím intelektuální i morální převahy je nemilosrdně a kupodivu i netolerantně tepou. Jak si ale mohou být svou pravdou tak jisti? Nebo se snad pohybují mimo pravdu a omyl?

V tom spočívá bída postmoderního myšlení. Jeho vyznavači kážou vodu a pijí víno. Nebo snad nemají skálopevnou jistotu o svých pravdách a postojích? Kdyby ji neměli, nebyli by tak zavilí, nechali by klidně fundamentalistům jejich pravdy. Oni si však jsou jisti, že si fundamentalisté zasluhují nejhlubší opovržení a že se o možnostech lidského myšlení fatálně mýlí? Zdalipak se postmodernisté jakožto výluční držitelé té své jediné pravdy také neuchýlí k nespravedlivým prostředkům při jejím prosazování? A že ji energicky prosazují na všech úrovních vzdělanostně –kulturního i mediálně-politického vlivu, o tom nelze rozumně pochybovat.

Ke svému kolosálnímu rozporu jsou ovšem postmoderní intelektuálové slepí a hluší. Když jsou na něj upozorněni, reagují buď hloupými vytáčkami, nebo ho jednoduše ignorují. Jako znalci dějin filosofie jsou totiž fascinováni šancí, kterou jim adorovaný vývoj nabídl, a uhranuti sebeúchvatem z role apoštolů radikálně skeptického novátorství. V něm pak brojí proti základním zákonitostem lidského myšlení – i když je zároveň sami uplatňují.

Také Nissim participuje na této nouzi postmoderních kritiků výlučných vlastníků pravdy. Bylo by snadné vyzvat ho k sebereflexi a ptát se, jestli si je opravdu tak jistý, že on sám se svou kritikou náboženských fundamentalistů (v aspektu jejich pravdivostních nároků) také neocitl v postavení vlastníka pravdy v náboženských věcech. Nebo snad Nissimovo (noetické) vyhodnocování poměru věřícího k jeho víře a určování toho, jak dalece smí věřící doufat, že to, co věří, je pravdivé, nepatří samo k „náboženským věcem“, kde prý nikdo (viz třetí věta) není vlastníkem pravdy? Také bychom se mohli Nissima ptát, jestli opravdu nepovažuje opačný názor fundamentalistů v náboženských věcech za mylný. A jestli se tedy také on sám, podle tak ochotně akceptované postmoderní logiky, neocitá na hranici násilného potírání fundamentalistických omylů.

3) Pokud jde o pověstný krůček k násilí, je snad jasné, že se tu jedná jen o halasnou, byť bohužel úspěšnou rétoriku postmoderních sofistů, nikoli však o logickou implikaci. Kdo si z dobrých důvodů nárokuje pravdu, může k ní totiž bez rozporu přidat ještě jednu pravdu – tu o legitimním šíření pravdy. Vždyť se k ní účelově, a naopak nikoli nerozporně, hlásí i postmodernisté.

Po tomto rozboru by už mohlo být zřejmé, že se Nissimovi jeho druhá věta, která není jen ledajakou větou, příliš nepovedla. Jeho případný obhájce by však mohl namítnout, že Nissim sice mluvil o držitelích pravdy obecně, ale ve skutečnosti mu přece šlo o držitele náboženských pravd. Těch se také týkala otázka, a proti nim Nissim také uvádí speciální argumenty. I když tedy použil spornou obecnou šablonu postmodernistů, mohl by se jí ve své odpovědi klidně zříct.

Nissim skutečně zmíněnou postmoderní šablonu pro svou odpověď nepotřeboval. Skutečnost, že ji tak samozřejmě použil a že se o ní při své odpovědi odrazil ale patrně znamená, že ji považuje za správnou. A nebudeme možná daleko od pravdy, když si domyslíme, že vyznání, které je v šabloně obsaženo, bude asi také podmínkou vstupu do Rady Evropy. Např. takový Buttiglione by zřejmě neměl šanci.

Jak se to ale má s držiteli náboženských pravd? V návaznosti na své postmoderní vyznání Nissim v třetí větě tvrdí, že v náboženských věcech nikdo není vlastníkem pravdy. Snad se shodneme na tom, že vztahování k Bohu se uskutečňuje na základě nějakých představ o Něm; různá náboženství se jimi také navzájem liší. Takové představy tvoří určité věroučné obsahy, podle nichž věřící nábožensky žijí. Tyto obsahy jsou přirozeně artikulovány v myšlenkových soudech a vyjadřovány ve větách; věřící je považují za pravdivé. Pravdivými jsou tehdy, odpovídají-li skutečnostem Božího a lidského života; v opačném případě jsou mylné.

Co tedy může v přirozeném kontextu náboženské víry znamenat, že nikdo není v náboženských věcech vlastníkem pravdy (vyjma Nissima a jeho postmoderně laděných teologických kolegů)? Jedině to, že se všichni věřící o Bohu ve všem mýlí. Nissimovu neuvěřitelnou větu by bez váhání mohl podepsat ateista. Zatím ji pozorujeme jen z hlediska elementárního významu termínu „pravda“, který nelze rozumně z „náboženských věcí“ vyškrtnout. Katolík např. věří, že Bůh je Stvořitel, že je jeden ve třech osobách, že Ježíš je Spasitel… To znamená, že tyto výroky pokládá za pravdivé ve vysvětleném elementárním významu. To ovšem také znamená, že opačné výroky pokládá za mylné. A to je zřejmě kámen úrazu.

K nelibosti horlivých stavitelů mostů je třeba uznat, že pravda je svou povahou kontroverzní; s omylem se nesnáší. Postmoderní intelektuál tím tedy získává další důvod pro její potírání – tentokrát morální. Je prý naprosto nepřijatelné a skandální, když někdo povyšuje svou víru nad jiné, když ji deklasuje na omyly. Postmodernista ve svém „spravedlivém“ rozhořčení hned mluví o netoleranci, diskriminaci, případně o fašizmu. Pokrokoví teologové navazují kultivovaněji: staví proti pravdě lásku a osvojují si umění, jak se kontroverzní pravdě vyhnout; o této nešťastné strategii a jejích důvodech bude ještě řeč.

Podívejme se nyní, jak Nissim křesťanům biblicky zdůvodňuje, že si nemají namlouvat vlastnění pravdy – cituje: 1) Boha nikdy nikdo neviděl. 2) Ten, který spočívá v náručí Otcově, o něm podal zprávu. 3) Kristus říká, že je pravdou a osobu přece nikdo nevlastní.

Ad 1) Je možné rozumně interpretovat daný citát tak, že tedy o Bohu nemůžeme s jistotou nic vědět? Je jím např. vyloučena možnost dokázat Boží existenci a možnost vyvodit z takového závěru některé boží vlastnosti? To bychom až přespříliš přizpůsobovali čtení Písma požadavkům soudobých intelektuálních paradigmat a následnému cítění dnešního člověka.

Ad 2) Boha sice nikdo neviděl, ale dostali jsme od Něj o Něm zprávu. Zdalipak tu sdělení, obsažené v bodě 2) nepopírá argumentační záměr, obsažený v bodě 1)? Nebo snad Boží zpráva není pravdivá? Zřejmě pravdivá bude. Pak ale každý, kdo ji jako pravdivou přijímá, je jejím „držitelem“, na rozdíl od těch, kteří ji jako pravdivou nepřijímají. Nissimovi tedy jeho první dva argumentační body nějak neladí.

Ad 3) Tady už logická konfuze Nissimova argumentování otevřeně přechází k nepokrytému sofizmatu ve stylu: Já o voze, Ty o koze. Nissim posunutím významu termínu pravdy od hodnoty lidského myšlení ke Kristově osobě vypadl z role – dostal se mimo problém. Když totiž kritizovaný fundamentalista říká, že má na rozdíl od oponenta pravdu, pak tím myslí … co? Osobu? Zcela jistě má na mysli pravdu svých soudů a výroků; právě to postmodernisty popouzí. Jestliže ale Nissim fundamentalistu školí, že pravda je přece Ježíš, pak vede dialog na následující úrovni: tvrdím, že mám korunu - a partner opáčí, jak mohu mít vrchol stromu.

Když přitom Nissim podotýká, že Kristus nám nedává pravdu, ale poznatky, pak se můžeme jen podivovat nad jeho argumentačním a možná i funkcionářským zaujetím, v němž nevidí či nechce vidět, že právě tyto poznatky jsou ve formě článků víry předmětem mnohdy až nenávistného odporu. Právě kvůli nim jsou katolíci, kteří na nich v logice své katolické identity trvají, označováni od ateistů, jinověrců, ale i od pokrokových katolíků za fundamentalisty. Předmětem sporu s tzv. fundamentalisty je tedy pravda věroučných obsahů, a ne vlastnění osoby.

Když pak Nissim svůj výklad uzavírá konsenzuální náboženskou pravdou (!), že jsme vždy jen na cestě k pravdě, mohlo by se zdát, že tím jaksi dovršuje úspěšnou argumentaci. Ve skutečnosti však jen zneužívá jednu pravdu proti druhé a ani jeho zmatenou argumentaci to nezachrání.

Jak tedy vysvětlit tento podivuhodný výpadek vzdělaného dominikána? Jistě za ním stojí i nedobrá zkušenost s některými katolíky, kteří svou víru zneužívají k sebepovyšování či ke skutečně netolerantnímu vztahování se k jinověrcům a kteří svou víru prezentují málo inteligentně. To ale není důvod, aby se „s vaničkou vylévalo dítě“. Je totiž přinejmenším stejně neblahou zkušeností, že tažení pokrokových teologů proti držitelům pravdy už otřáslo vírou mnoha vzdělaných katolíků, kteří dnes vážně pochybují o tom, že by zrovna katolická víra byla ta jediná správná – neomylná.

Takový otřes víry však nelze vykládat jako tvořivou pochybnost či plodnou krizi, neboť důvod, který ho způsobil, tíhne k setrvání v pochybnostech; je věroučně destruktivní. Slogan o držitelích pravdy tedy není žádným metodicky výchovným podnětem, nýbrž reálným útokem na integritu víry a katolickou identitu.

V pozadí Nissimovy „české lekce“ se budou nacházet ale i hlubší motivy. Jestliže se autor angažuje v problematice křesťanství v moderní společnosti a v Radě Evropy, pak si po takovém výkonu můžeme domyslet, že mu asi leží na srdci bezkonfliktní pobývání naukově zředěného, adaptovaného křesťanství v pluralitní společnosti.

Kulturní vývoj v antropologickém tématu dnes dospěl k jednoznačné preferenci psychologických a sociologických hledisek – a sice na úkor hledisek filosofických. Preferovaná hlediska pak ukládají jako axiom soulad se standardy stávající kultury a společnosti. Pro „otevřené“ teology z toho vyplývá, že v odpovídajícím modelu křesťanské existence v postmoderní společnosti musí jít především o vzájemné naslouchání a obohacování obou zúčastněných stran.

Skutečnost je ovšem taková, že se dominantní kultura hravě prosadí. Konkrétně to např. znamená, že teologové ve své překotné otevřenosti vstřebávají filosofické principy moderní vzdělanosti, kterým bez potřebné kritické reflexe uvěřili, a které už nelze rozumně uvést do souladu s křesťanskou vírou. V jejich myšlení tím ovšem vzniká prostor pro neukončitelnou řadu dilemat. Intelektuální poselství novověké filosofie totiž není jen radikálně odlišné od křesťanského kréda. Ve svých základech a svou logikou je s ním v přímém protikladu. Proti jistotám stojí skepse, proti realitě Boha, duše a nepodmíněné mravnosti nezávislé na lidské svévoli a omylnost stojí monizmus, biologizmus a relativizace hodnot.

Moderní teologové ale intelektuálně vyrostli na novověké filosofii. Z ní čerpají nemalé intelektuální sebevědomí i vědomí o svém (údajném) poslání kultivovat prostřednictvím soudobé vzdělanosti dnešní křesťanství a pozvednout ho tak na úroveň doby. To nemůže dobře skončit. Když se např. náš nejpopulárnější teolog v jedné ze svých knih vyznává, že má dlouhodobý problém s nárokem katolické víry na to, že jen ona obsahuje plnost božího zjevení, pak je to v souvislosti s naznačenou polaritou obou světů velice srozumitelné.

Novověké myšlení je fascinované negativitou převlečenou za kritičnost. Člověk by si přál, aby křesťanští intelektuálové nalezli odvahu ke skutečně kritické revizi normalizovaných základů novověkého myšlení. Aby konečně pochopili, že např. ona nesmyslná omezení a podlomení lidské racionality, jež racionalitu zavlekla do pasti všerozsáhlé relativizace, vzešla z velice rozporných řešení základních filosofických problémů.

To by se ovšem museli nejen vymanit ze vzdělanostních stereotypů stávající kultury, ale museli by také poctivěji reflektovat důvody svého intelektuálního sebevědomí, v jehož síle pak šíří věroučné zmatky – a nejen to. Zdá se, že i nedávné interní útoky na papeže byly neseny stejným falešným sebevědomím těch, co mají údajně prsty na tepu doby, co jí tak rozumí.