Rozdvojení mysli

Vlastimil Podracký

Národ je rozdělen. Prý nás rozdělují politici, nebo dokonce ruská subverze. Ve skutečnosti jsme rozděleni na lidi, kteří žijí každodenní život na základě řádu, který je naučili normální rodiče, a na aktivistické vizionáře bourající přirozené principy a řád.

Ty první lze nazvat lidovými konzervativci, ty druhé ideologickými aktivisty. Kdyby žili moji rodiče a já bych jim vysvětlil třeba genderový feminismus nebo homosexualismus, tak by mne poslali do blázince. Dnes je toto bláznovství součástí Istanbulské dohody. Zároveň se chystá tzv. Compact (Global Compact for safe, orderly and regular migration), což je dobře zabalená subverze, jak legalizovat nelegální migraci. Odmítnutí přijetí 50 migrantů vládou neschvaluje třeba náměstek brněnského primátora, který poslal do Itálie dopis, že prý migranty přijmou. Rozdvojení je fatální. Ale kdo je aktérem?

Kdo jsou ideologičtí aktivisté?

Občané demokratické země, zvyklí, že za ně rozhodují zvolené orgány, se diví, že se proti jejich vůli etablují organizace a nátlakové skupiny, se kterými naprostá většina občanů nesouhlasí. Je to dáno tím, že zahraniční tlaky z EU jsou silné, většina je placena z neprůhledných soukromých fondů a ze státního rozpočtu, kde o tom rozhodují zřejmě lidé, kteří nepracují v zájmu občanů, ale ustupují tlakům zvenčí. To je to, co už třeba Orbán vyřešil. Dále jsou to univerzity placené z různých zahraničních fondů a pracující v jejich zájmu. Taktéž sdělovací prostředky, z nichž ty veřejnoprávní mají ve vedení lidi, podléhající vlivu ideologických aktivistů.

Zatímco lidoví konzervativci jsou obyčejní lidé, kteří vedou pasivní odpor vyjádřený obvykle ve volbách a jsou zastoupeni zvolenými politiky, ideologičtí aktivisté jsou placeni za svůj boj donátory, mají k tomu dost času a peněz. Národ byl vždy rozeštván ideologickými aktivisty. Vzpomínám na rok 1948. Komunistická „mládež nová, mládež Gottwaldova“, se chovala shodně. Mladí lidé bez zkušeností, když se vymknou rodičům, nebo jim rodiče nedovedou říci nic moudrého, se snadno stanou takovými aktivisty. Nemají zkušenosti, které by postavili proti ideologii, i kdyby byla úplně nesmyslná a bláznivá, mají to za jakousi hru. Nejsou si vědomi odpovědnosti. Když vysvětlují multikulturalismus, musím se smát, jakému nesmyslu je možno věřit. Vždyť historická zkušenost je naprosto jiná.

Chování těchto zmanipulovaných lidí spočívá v šíření propagandy, jakémsi omílání manter a naučených frází. Máme s tím zkušenosti z komunistického režimu. Nediskutují, jsou to vymyté mozky. Svědectví o tom podávají internetové diskuse. Mají-li vysvětlit svůj postoj, obvykle to nedovedou. Možná se za něj stydí, protože už mnohokrát byli přesvědčováni o nesmyslnosti svých vidin. Obvykle uhýbají k jiným tématům, osočují protivníky jako xenofoby a ruské trolly, dehonestují a fabulují. Svoje oponenty konzervativního charakteru by nejraději poslali za mříže jako Putinovy agenty. Vysvětlit totiž nemohou nic; jejich ideály jsou nereálné nesmysly, které se příčí normálnímu životu a někdy i zdravému rozumu. Protože svobodná diskuse ve svobodné společnosti je pro ně nepřijatelná, stejně jako kdysi pro komunisty, chtějí nastolit cenzuru a hledají k tomu záminky.

Relativismus – základ aktivity

Marxistický základ současné ideologické aktivity je nesporný. Je to rovnost, která se navyšuje donekonečna, nemá meze a přechází v relativismus neuznávající hodnoty. Zrovnoprávněny už byly způsoby sexu mezi lidmi, ale klidně, při vší té absurditě, které jsme svědky, je možné zrovnoprávnit sex se zvířaty nebo dětmi. Relativismus se vymkl přirozenosti – a tím zdravému rozumu. Nemá logiku, kromě své rovnosti. Rovnost náboženství je vyšší hodnotou než občanská práva.

Relativismus je v podstatě chaotický, protože nevytváří řád, ale pouze řád podrývá, je věčně revoluční. Zatímco řád se zakládá na vyzkoušených pravidlech obsahujících rovnováhu práv a povinností a vyžaduje splnit nejprve povinnost, relativismus nepředstavuje žádné povinnosti, jenom staví požadavky, snižuje hodnotu hodnotného (rodinu zajišťující reprodukci společnosti) a zvyšuje hodnotu nehodnotného (homosexuálního svazku, který nic nevytváří), zásluhy neuznává, uznává jen rovnost. A protože nerovnost je přirozená, aby se dosáhlo rovnosti, musí být omezena svoboda a přirozený řád. V tom je nebezpečí nové totality.

Konečně se domnívám, že relativisté by potřebovali psychologii války s někým, třeba s Ruskem, aby mohli totalitu zdůvodnit. Oni by s Ruskem nebojovali, oni by jen za našimi zády v naší zemi nasadili migranty a podepsali různé dohody zavádějící dohled zahraničních organizací nad naším dodržováním smluv, zavedli cenzuru a přijali zákony, které nám vezmou svobodu a omezí demokracii třeba tím, že podepsané mezinárodní úmluvy jsou postaveny nad naši ústavu a naše zvolené orgány s tím už nikdy nemohou nic nadělat, pokud nechtějí riskovat sankce.

Uchování svobody je pro nás prvořadým požadavkem, protože ve svobodné společnosti sice mohou relativisté svojí subverzí něco prosadit, ale postupně se přirozeně prosadí pravda, která jim není nakloněna. Nenechme si vzít svobodu slova, nenechme si vzít svobodu svého života! Nenechme se manipulovat k jakémukoliv omezení svobody pod jakoukoliv záminkou.

Relativismus sám o sobě není hodnotou, je pouze metodou nahlížení věcí. Tak třeba rovnost náboženství je axiom relativismu. Ale náboženství si rovna nejsou: Jsou náboženství, která hlásají lásku (to neznamená, že to lidé vždy akceptovali), a náboženství hlásající nadřazenost nad ostatními (islám). Reálný rozdíl v hodnotnosti náboženství je v příkrém rozporu s myšlenkou náboženské rovnosti. Relativisté si s tímto rozporem nevědí rady. Aby neztratili tvář, budou stále tvrdit, že muslimové jsou hodní, a dokazovat, že multikulturní společnost založená na rovnosti může existovat. Musejí lhát, vyloučit diskusi o realitě a nastolit nějaký druh totality.

Stejně je to s rovností ženy a muže. Každé z pohlaví má svoje přirozené poslání. Žena je těhotná, rodí, kojí a stará se o malé dítě. To muž dělat nemůže. Aby žena stejně uspěla v profesním životě jako muž a byla shodně ohodnocena, by znamenalo proti muži neúměrnou zátěž. Přirozený tradiční řád to nějak řeší, ale produktivně pouze rozdělením rolí. Pokud se role srovnají, žena musí být bezdětná nebo se rodina minimalizuje, a společnost kráčí k nevyhnutelnému zániku a nahrazení jiným etnikem, které nebylo tak hloupé, aby přijalo ideu dokonalého relativismu. Relativismus je vlastně v tomto případě zcela dokonale zhoubná idea, protože rovnost nerovného je nesmysl, ale může být jen spravedlnost, tedy ohodnocení matky za to, co její poslání pro společnost přináší. Nelze si plést rovnost a spravedlnost. Rovnost je nesmyslná a její absurdní požadavek, který se snaží zoufale ženu přizpůsobit mužskému paradigmatu práce a úspěchů, je nepřirozený a reálný pouze likvidací lidského rodu jako takového.

Lidská práva

Listina lidských práv obsahuje jednak práva přirozená (humanistická), která nejsou problémem, a práva vycházející z relativismu. Jak už naznačil E. Burke: „...lidská práva mají výbušný charakter, pokud nejsou zasazena do konstituce obce...“ Výbušný charakter mají proto, že nejsou vyvážena povinnostmi, a tím se dostávají do jakéhosi stavu beztíže, rostou donekonečna. Nic je nedrží v přehánění a extrému. Je to princip revoluce, chtít něco extrémního, nemožného: Už jakobínská diktatura vznikla z nekonečně rostoucích požadavků pařížské chudiny, bolševická revoluce taktéž. Dnes je to podobné. Bojovníci nechtějí slyšet, že jejich ideály jsou neuskutečnitelné, nesmyslné a pro společnost zhoubné. Myslí si, že jsou jim odpírána záměrně. Proto jsou také aktivisté lidé neznalí a nezodpovědní.

To neplatí pro přirozená práva, která jsou definována vzhledem k lidské přirozenosti – právo na život, právo na zdraví, právo na spravedlnost, právo na bezpečnost, občanská rovnost, svoboda neohrožující druhého, svoboda slova, svoboda činnosti nepoškozující druhé, demokracie apod. se vlastně ani extremizovat nemohou (mají jakýsi přirozený konečný stav). Že lidé jsou svobodní a přirozeně rovní samozřejmě platí, ale nemusí to platit pro jejich produkty, pro jejich výmysly, pro jejich jednání, pro jejich náboženské nebo kulturní chování. Nelze dělat cokoliv, k tomu je potřebný řád společnosti, aby určil meze.

Relativistická práva jsou ta, která vyžadují rovnost objektů, jež v principu rovné nejsou – muž a žena, náboženství, sexuální orientace, přesvědčení, kultura apod. Tyto požadavky jsou nebezpečné svou extremizací, stálým navyšováním, stálým bojem, který tak oslovuje adolescenty a umožňuje jim být aktivními, „bojovat“ za lepší svět a uplatnit se. V podstatě se může vymyslet libovolný nesmysl, třeba rovnost člověka se zvířetem, což není také nic nového.

Globalisté a národ

Oslavy 100. výročí vzniku samostatného čs. státu překvapily velkým zájmem a účastí lidí. Je vidět, že vlastenectví se vrací a postupně stále více oslovuje lidi. Volby ukázaly, že příznivci globalistických myšlenek včetně Evropské unie nejsou oblíbeni. Pro oblíbenost politiků je důležitý i faktor odmítání migrantů. V Polsku a Maďarsku je návrat obliby národního státu podstatně vyšší, a přesto jsem ještě před několika lety slyšel převažující názory, že národní státy jsou přežitek a musejí zaniknout. Historie Českého království byla zpochybňována, rakousko-uherské mocnářství vynášeno téměř jako vzor příští Evropy a pod tím vším dokonce někde byl nevyslovený dovětek, že český národ je zbytečnost a že české národní obrození byl omyl. Co navzdory tomu přineslo probuzení národního vědomí?

Myslím si, že vždy po nějaké době začne mladá generace hledat svoji identitu a nutným vyústěním je návrat národa a jeho historie. Do toho vstoupila migrační krize, která přiměla lidi k zamyšlení a hledání. Na Západě jsou smutné následky multikulturalismu vidět: šíření islámských etnik, teroristické útoky, pro které místní neintegrovaní muslimové vytvářejí zázemí a výpomoc. Sdělovací prostředky, které určitě mají příkaz situaci nehrotit, si nemohou dovolit lhát a neinformovat. Svobodná společnost zafungovala tak, jak se pro ni sluší a patří: Relativističtí aktivisté dočasně zmírnili, ale připravují další úder – Istanbulskou úmluvu a Compact. A znovu migranty. Boj nekončí.

Snižování hodnotného se u rodiny a lidských vztahů nezastavilo; dalším objektem relativizace je národ. I ten musí v zájmu této teze zmizet. Národ je přirozený výplod evoluce, přirozený vzor, který vznikl z bývalých klanů, velkých rodů a obecní sounáležitosti, kterou potom lidé velké společnosti převedli na tuto společnost a požadují od ní solidaritu shodnou s někdejším rodem nebo obecním společenstvem. Zneužít k útočným ideologiím je možno cokoliv – náboženství, národ, třídu. Ale za to žádná z těchto jsoucností sama o sobě nemůže.

Relativizace už národ a stát přesto zasáhla, odklon od společnosti a příklon k jednotlivci je zřejmý zvláště u relativistických aktivistů. Není jich málo, jsou to většinou mladí lidé. Vize globalismu a multikulturalismu jsou jim bližší než zájmy národa. Jenže i zde je jejich vize zhoubná, protože je nereálná. Nemůže být svět bez národů. Nemůže existovat funkční státní útvar, třeba EU, ke kterému většina lidí necítí identitu. Prostě to všechno nejde, je to další z vidin se zhoubnými dopady – jako všechny vzdušné zámky, kterých lidstvo zažilo stovky a které zanechaly jen miliony mrtvých a další miliony ztracených a bezradných.