Východní a západní psychologie

Václav Wolf

Ve dnech 3. – 6. října 2018 se konal na indické katolické univerzitě v Bengaluru 6. mezinárodní psychologický kongres, jehož centrálním námětem byly rozdíly a shody psychologického bádání na Východě a na Západě. I když se východní a západní pojetí duševna v mnohém navzájem překrývají, přece jen lze vyhmátnout opozici základních trendů. Prof. A. Thottakara ilustruje tuto opozici prostřednictvím příkladu Mahariši Patandžaliho a sv. Augustina. Patandžali byl ve svých 196 aforismech z doby kolem r. 200 př. Kr. přesvědčen, že zdrojem lidského utrpení je ztotožňování osobní stránky člověka (subjekt) s obsahem poznání (objekt). Východisko z této situace spočívá podle Patandžaliho v důsledné kontrole (sanskrt: nirodhah) mysli (vrtti) s cílem zabránit změnám (chitta). Patandžali se domníval, že následovník této cesty dospěje nakonec užitím čtyř kroků (padas): osvětného, posilujícího, uschopňujícího a deifikačního, až do stavu božského Išvary.

V následné diskusi pak na kongresu zazněly tóny odmítající jógu jako pro křesťanské prostředí nepoužitelnou. Augustinova psychologie, která je standardní naukou katolické církve, považuje totiž lidskou psyché za subsistenční jsoucno, schopné přežít i přes svou funkci formačního principu zkázu tělesné látky, a tím se stát zárukou individuality pro budoucí vzkříšení. Patandžaliho Jóga Sútra nerespektuje nepřekročitelný rozdíl mezi absolutním řádem božským a relativním řádem lidským. Patandžaliho nauka vede k dalším teoriím, neslučitelným s katolickým učením, jako je tvrzení o existenci jedné jediné duše ve všech lidských jedincích (monopsychimus) nebo o zániku celé lidské osoby v okamžiku smrti (thnetopsychismus). Jinak sympatická snaha o jógické dosažení harmonie není pro katolického křesťana, jemuž spisy sv. Jana od Kříže a sv. Terezie z Ávily otevírají bránu k mystickým výšinám, příliš významná.

Dalším kongresovým tématem byla problematika tribální psychologie. Tribus v římském starověku označoval kmen, který měl všechna občanská práva. Tato kmenová psychologie existuje i v moderní době. Vzniká tehdy, když lidé vědomě či podvědomě rozdělují ostatní na „my“ a „oni“, což je často spojeno s nápadným emotivním nábojem. Viz naše fotbalové mužstvo, naše parta.

Při rozboru rozdílů mezi východní a západní psychologií se vynořila otázka, zda je možný nějaký psychologický systém, který by nebyl závislým na prostředí svého vzniku. Tedy zda je myslitelná nějaká globální psychologie. V současnosti se odpovědi na tuto otázku věnuje metoda nazývaná interkulturní psychologie (cross-cultural psychology). Metoda vychází z pojmu kultury, což je v nejširším slova smyslu specifický způsob lidské činnosti. Dojde-li k setkání jedné či více kultur, pak mluví psychologie o kontaktní události. Takovou je např. Kolumbovo přistání u amerických břehů. Zde je pak dalším úkolem interkulturní psychologie provést srovnání (comparation) původních kultur. Výsledkem srovnání může být trojí závěr: Absolutistický (lidské jednání je kvalitativně stejné ve všech kulturách); relativistický (lidské jednání je kulturou modifikováno); univerzalistický (základní psychické postoje jsou stejné, liší se však svým vývojem a svými projevy). Při imigraci může setkání odlišných kultur probíhat čtverou formou: Kultura příchozího splyne s kulturou hostitele (asimilace); nositelé odlišných kultur se navzájem izolují (separace); příchozí se dostává na okraj hostitelského společenství (marginalizace); rozdílné kultury se spojí při zachování své specifičnosti (integralizace).

V repertoáru kongresu byla též díla francouzské židokřesťanské myslitelky Simony Well (1909-43), která se věnovala vztahům mezi východní Vedantou a platonismem v rámci antropologie.

Mezi množstvím psychologických témat, která na kongresu zazněla, bylo též úsloví „The Elephant in the Room“ (= slon v místnosti). Toto metaforické idioma má svůj původ v díle I. A. Krylova, jenž r. 1814 popisoval paradox zvídavého člověka, který si při návštěvě muzea nevšiml přítomnosti živého slona. Od té doby se tato metafora aplikuje na situace, kdy je přehlédnuta nějaká očividná skutečnost.

Kromě filosoficko-psychologických námětů se kongres jakožto psychologické grémium věnoval též řadě problémů z užité psychologie. V kongresových jednáních představily výsledky svých prací též odborné tvůrčí teamy tvořené postgraduálními studenty a mladšími pedagogy. Jedním ze sledovaných problémů byl výskyt symptomů panické poruchy a agorafobie, tedy nedostatků projevujících se záchvaty úzkostí. Ve spolupráci s Chulalongkorn University v Thajsku a Universidad Católica Portuguesa v Portu bylo dokázáno, že výskyt zmíněných neuropsychických vad je podmíněn stupněm kultury prostředí. Označí-li se tento výskyt číselně, pak u Portugalců činí 0.000, avšak u Thajců 6.293. Podobně v případě výskytu vad pohybového aparátu (vestibulární a posturální faktory, notion sickness susceptibility) je číselné vyjádření výskytu u Portugalců 10.617, u Thajců 12.546.

Department of Psychology Bangalore vyhodnotil též ve spolupráci s japonskými studenty psychické utrpení, jež podstupují manželky Japonců, které odešly do zahraničí kvůli zaměstnání svého manžela (Expatriate Spouses). Téměř žádná z těchto žen nedosahuje mezikulturního přizpůsobení (Cross-cultural Adjustement). Prožívají nepřizpůsobilost jazykovou a pocitovou, chybí jim pocit spokojenosti a bezpečí domova.

Součástí bohatého kongresového programu byla výzkumy podložená pozitivní evaluace religiozity vzhledem ke vzniku a zdravé činnosti reálného a ideálního lidského jáství. Taktéž pozitivně byl hodnocen význam kterýchkoliv řádných studií pro duševní, sociální, estetický, eticky i spirituální vývoj mladých lidí. Analyzovány byly i problémy alkoholismu, zejména u těhotných žen. Dále byla rozebírána problematika sexuálních obsesí, suicidia u mládeže i terapeutických perspektiv psychoanalýzy.

Prof. Dr. Václav Wolf, Ústav dějin Univerzity Karlovy v Praze.

Článek je součástí Programu rozvoje vědních oborů na Univerzitě Karlově (PROGRES Q23):

Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti.