Legitimita režimu

Roman Joch

Legitimita režimu a postoj Západu k moci

Má teze zní, že současná západní evropská společnost neví, proč je její režim legitimní, a ani zda je legitimní. Proto má fobii vůči použití moci na prosazování spravedlnosti. Když už je ochotna donucovací moc použít, pak za účelem zabránění či předcházení konfliktů ohledně spravedlnosti. Legitimita režimu v jeho vlastních očích závisí na jeho přesvědčení o poznání pravdy o spravedlnosti. Režim, který poznává pravdu o spravedlnosti a je na tomto poznání založen, vnímá sám sebe jako legitimní. Režim, který není založen na poznané pravdě o spravedlnosti, nahlíží sám sebe jako nespravedlivý.

Historicky existovaly dva způsoby poznávání pravdy o spravedlnosti: tím prvním byla filosofie a rozum, tím druhým náboženství zprostředkující Boží zjevení a víru. První způsob měl své kořeny v antickém Řecku, jednalo se o sokratovsko-platónsko-aristotelskou filosofii. Správným použitím rozumu člověk dokáže nahlédnout objektivní pravdy, včetně pravdy o spravedlnosti, a na této pravdě založit spravedlivý režim. Druhý způsob v rámci západní civilizace měl své kořeny u antických Židů. Bůh – Stvořitel, jenž stvořil svět i člověka, se člověku zjevil a zjevil mu pravdy o Sobě a o spravedlnosti. Na základě (víry v) Zjevení pravdy o spravedlnosti lze založit spravedlivý režim. Na syntéze obou způsobů byla v politickém smyslu založena západní křesťanská civilizace, která dosáhla svého vrcholu – řekněme – v druhé polovině 13. století. Poté již oba způsoby (vnímání) poznání pravdy dostávaly ránu za ranou.

Filosofické, rozumové poznání pravdy o spravedlnosti předpokládá filosofický realizmus, ale od 14. století sílící nominalizmus Williama z Occamu možnost rozumového poznání pravdy nahlodával a podkopával. Zůstávala ještě teoretická možnost poznání pravdy vírou v pravé Zjevení. Jistotu této možnosti však podkopal rozpad křesťanské jednoty v době reformace a ji samotnou zdiskreditovala následná celoevropská, vnitro-civilizační občanská válka v 16.–17. století. Jaké poučení si západní civilizace z války vzala? Že náboženská víra či náboženská dogmata nepředstavují ani dostatečný, ani uspokojivý, ani jistý, ani nutně pravdivý a nejspíš ani žádoucí základ pro spravedlivý režim.

Na konci středověku a na počátku novověku někteří (Niccolň Machiavelli či Thomas Hobbes) dokonce odmítali za základ režimu považovat jakoukoli představu objektivní filosofické či náboženské pravdy a doporučovali buď (inteligentní) moc samotnou (Machiavelli) či souhlas a vůli ovládaných (Hobbes).

Chvíli se zdálo, že naději by mohl skýtat pokus Johna Locka o reformulaci přirozeného práva do podoby přirozených práv jednotlivce, tedy pokus o zachování a zachránění filosofické cesty nalezení pravdy o spravedlnosti správným použitím rozumu. Avšak tento pokus obsahoval dva problémy. Zaprvé, Lockovo zdůvodnění přirozených práv vychází více z teologie než z filosofie, tudíž je více založeno na víře v přirozená práva než na jejich rozumovém, filosofickém prokázání. A zadruhé, Lockův nominalistický empirizmus neumožňuje žádnou metafyzickou koncepci přirozených práv (či přirozeného práva); jinými slovy Lockova empirická epistemologie stojí v zásadním rozporu s jeho metafyzickou politickou filosofií.

Navíc, vývoj filosofie, konkrétně epistemologie, vedl právě tímto směrem, tj. pryč od metafyziky. Od dob Davida Huma a Immanuela Kanta již hlavní proud západní filosofie dále nepřipouštěl, že lze použitím rozumu objektivně poznat realitu, jaká je. Nelze tedy poznat pravdu o spravedlnosti, na které by bylo možné založit legitimní politický režim. Filosofický vývoj od Kanta přes Hegela, Nietzscheho až k Heideggerovi má tudíž svou vnitřní logiku a ústí v marazmus nihilizmu.

Co zbývalo? Onen pokus se společenskou smlouvou, čili jakási kombinace Hobbese, Rousseaua či, v moderní době, Rawlse. Avšak moderní západní společnost má problém i se společenskou smlouvou: její levicově-liberální politické elity nedůvěřují lidem, západní populaci, a nedůvěřují tudíž myšlence režimu založeném na vůli ovládaných. Tak jako představují potraty problém pro přirozeně-právní založení režimu, tak představuje problém společensko-smluvního založení režimu neexistence trestu smrti.

Naše liberálně-demokratické režimy se teoreticky vztahují k lockovské teorii přirozených práv jednotlivce. Z hlediska koncepce přirozených práv je ale otázka legitimity potratů snadno řešitelná – umělý potrat je totiž z hlediska přirozených práv člověka nelegitimní a toto nahlédnutí jeho nelegitimnosti není filosoficky nijak náročné. Moderní západní liberální společnost však chce právo na potraty, tudíž přirozeně-právní aspekt založení režimu nijak nezdůrazňuje ani nevítá. Přednost dostává postmoderní relativizmus.

Potraty lze sice obhájit společenskou smlouvou – smlouvou těch, kdo je přežili – ale společensko-smluvní koncepce režimu má jiný problém: vyžaduje trest smrti. Podle teorie o původu režimu společenskou smlouvou má v onom přirozeném stavu před uzavřením společenské smlouvy právo vykonávat spravedlnost a trestat zločince každý jednotlivec. Pokud zločinec zavraždí člověka, pak příbuzný či příbuzní oběti mají právo nad zločincem vykonat trest smrti. Společenskou smlouvou se sice vzdávají práva na soukromé vynucování spravedlnosti ve prospěch státu, ale pak stát, který odmítá vraha popravit, porušuje společenskou smlouvu s ovládanými! Jinými slovy, neochota či neschopnost státu popravovat vrahy představuje porušení společenské smlouvy s občany! A aby věci byly ještě horší, různé většiny obyvatel moderní západní společnosti si trest smrti přejí; mohou si je však odhlasovat jen v Americe, kdežto v Evropě jim levicově-liberální politický establishment tuto možnost odpírá.

Jinými slovy, ani společenská smlouva není vhodným a udržitelným základem pro ospravedlnění a legitimitu současného režimu v západní evropské společnosti. Současný evropský západní režim tudíž nemá vlastně žádnou funkční, koherentní teorii své vlastní legitimity! Neví, proč je legitimní, a ani neví, zda vůbec je legitimní! Doufá, že ano, a má instinktivní hrůzu ze všech otázek nebo zkoumání, zda vůbec legitimní je!

Tato nejistota ohledně vlastní legitimity vede takový režim k jeho postoji k moci a jejímu použití. Existuje-li pochybnost ohledně vlastní legitimity, existuje i pochybnost o správnosti použití extrémní smrtící donucovací moci na obranu, obhajobu a vynucení oné legitimity. V tom spočívá ona averze moderní západní společnosti v Evropě vůči razantnímu použití extrémní, smrtící donucovací moci v zahraničí proti nepřátelům. Nikdy v dějinách neexistoval případ civilizace či společnosti (až do druhé poloviny 60. let 20. století), která v konfliktu nepoužila největší, nejničivější a nejvíce zdrcující moc vůči svým nepřátelům, jakou měla k dispozici. Prvním případem společnosti, která vůči protivníkům v konfliktech nepoužila svou nejsilnější moc, byla a je západní společnost od druhé poloviny 60. let 20. století.

Západní společnost samozřejmě donucovací moc v určitém, omezeném případě používá doma i v zahraničí, ale účelem jejího použití není ani tak vynucení koncepce spravedlnosti, jež je považována za pravdivou, jako spíše předcházení či vyhnutí se konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti! Jinými slovy, jde o to zabránit obnažení kořenů nezpochybnitelné spravedlnosti.

Příklad? Veřejné zpochybňování či hanobení hodnot, dogmat či posvátných fenoménů judaizmu a křesťanství musí být v západní společnosti tolerováno, neboť jejich veřejně uznaná posvátnost a nedotknutelnost by nebezpečně evokovaly jejich pravdivost. To je však nemožné, neboť postmoderní západní společnost nesmí uznat objektivní pravdivost žádného nároku. Především ale židé a křesťané v důsledku toho nepoužívají násilí, takže tolerance a svoboda slova, nevedou-li k bolestným a palčivým konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti, mají primát.

Když se však stejný přístup výsměchu a zpochybňování dogmat a posvátných artefaktů na půdě západní společnosti aplikoval na islám, zareagoval západní politický levicově-liberální establishment odsouzením oněch provokatérů. Rázem neměla primát svoboda slova a kritiky, neboť uražená menšina sáhla k násilí a krveprolití. Vynucení vlastní koncepce náboženské tolerance a svobody slova by ale vyžadovalo obdobné, ba ještě razantnější donucovací násilí na obranu a obhajobu vlastního politického režimu; avšak vůči tomu má evropský politický establishment averzi. Cestu nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům v případě zpochybňování nároků judaizmu a křesťanství představuje neomezená svoboda slova; v případě zpochybňování nároků islámu je však cestou nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům taktní doporučení mlčet, neprovokovat a objevit vnady a ctnosti autocenzury. Cokoli, jen ne zásadní spor o základní spravedlnost, tudíž o legitimitu či nelegitimitu režimu!

V případě zásadního ohrožení moderní západní evropské společnosti ze strany silných a nepřátelských režimů lze tudíž snadno předpokládat, jaký postoj by k oné hrozbě zaujala. Se vší pravděpodobností se bude jednat o kaskádu tří kroků: appeasement – kapitulace – kolaborace.

Z tohoto současného západního konsenzu se samozřejmě vymykají dvě západní politické společnosti: USA a Izrael. Ty bojují, čímž dávají asertivně najevo, že samy považují své režimy za legitimní a své koncepce spravedlnosti za pravdivé. Nelze asertivněji vyjádřit přesvědčení o legitimitě svého režimu, a tudíž i o pravdivosti své koncepce spravedlnosti, než právě se zbraní v ruce proléváním nepřátelské krve (tj. krve těch, kdo radikálně popírají legitimitu našeho režimu a pravdivost naši koncepce spravedlnosti a na základě tohoto svého přesvědčení i krvavým způsobem jednají). Proto také USA a Izrael budí v postmoderní západní evropské společnosti takový skandál: jen si představte tu drzost a pošetilost myslet si, že vlastní režim je opravdu legitimní!