Apokalypsa - útěcha konzervativce v postmoderní době

Stanislav Balík

Olomoucké nakladatelství Votobia v roce 1999 dokázalo, že mu neleží na srdci pouze konzumenti konopí, ale také všichni ti, kteří rádi čtou břitké úvahy jednoho z nejvýznamnějších současných českých konzervativních myslitelů. Rio Preisnera, rodáka z Mukačeva, jenž žije od roku 1968 ve Spojených státech, zná český čtenář především díky jeho Kritice totalitarismu, České existenci, Až na konec Česka či Americaně - zprávě o velmoci . Jeví se nezbytným konstatovat, že recenzovaný text, jenž vznikl v letech 1993- 94, je zřejmě nejostřejší a nejzjevnější kritikou moderny a postmoderny. Autor odkrývá mnohdy jen tušené souvislosti, pomáhá lépe poznat a pochopit řetěz příčin a následků, a to vše s až krutou otevřeností, při které se nám doslova tají dech.

Případné kritiky, kteří by mu (snad i oprávněně) mohli vytýkat skutečnost, že problémy pouze pojmenovává, ale nenabízí jejich řešení, umlčuje Preisner tím, že za základní znak ducha konzervatismu staví osamělost (nikoli však opuštěnost). Nade vši pochybností pak stojí, že se sám stylizuje do role Osamělce typu pouštních světců, který dává přednost anonymitě, i když občas ironicky komentuje dobu. Taktéž mu zřejmě není vzdálená postava barokního kazatele, který, sypaje si popel na hlavu, tvrdí, že už se pro záchranu této civilizace nedá dělat nic, pouze být osamělý. Nevadí, že se jedná o zápas marný, to pouze český národ, který za jeden ze svých hlavních symbolů vybral Švejka - mistra v zesměšňování předem ztraceného zápasu, odmítá vést marné bitvy.

Kniha se člení na devatenáct kapitol, které ale netvoří žádné uzavřené, kompaktní celky, spíše volně přecházejí jedna v druhou, až se (zejména v první polovině knihy) zdá, že jde o dělení ryze formální. Kdo však již četl např. Preisnerovu trilogii, není překvapen. Podtitul „Trialog“ naznačuje formu knihy. Jde o rozhovor mezi třemi přáteli, z nichž jeden (Ivan) je obrazem průměrně vzdělaného člověka, který nevidí okolní svět tak kriticky, jako jeho dva oponenti (Marek a Tomáš). Ivan klade dotazy a reaguje jako člověk, který je přesvědčen o své (levo liberalistické - řekl by Tomáš) pravdě, kterou převzal ze školy a z médií. Preisnerově cti slouží, že se nesnažil (a několikrát to v textu nepřímo přiznává) o módní happy end - totiž o obrácení Ivana na svoji „víru“. Bylo by to, koneckonců, proti krutě realistickému duchu knihy. Čtyřmi základními celky, které autor řeší, je filosofie dějin, politický konzervatismus a možnost či nemožnost jeho existence, hlubší pochopení příčin a souvislostí obou forem socialismů a osudy církve v moderním a postmoderním světě.

Celým textem se doslova prolíná autorova snaha ozřejmit smysl (filosofii) dějin. Z tohoto úhlu pohledu je kniha logicky vystavěna tak, aby ukázala, že smysl dal dějinám svým vtělením Kristus, který je také jejich vrcholem. V polemice s nejrůznějšími moderními a postmoderními myšlenkovými směry, které ať vědomě, či nevědomě Kristovu dvojí (betlémskou a eucharistickou) inkarnaci odmítají či proti ní dokonce bojují, dochází čtenář spolu s Tomášem k závěru, že bez vítězství nad smrtí dějiny smysl nemají. Předpokladem k přijetí této teze je však také akceptace faktu dědičného hříchu, bez něhož nelze dějiny interpretovat. Ačkoli Preisner tuší a ví, že politický konzervatismus již svou roli dohrál, nabízí smysl života každému člověku - přispět v boji proti zlu, tj. následovat Krista. Neskrývá, že „chodit po stopách Ježíšových znamená dojít s ním na Golgotu“ (str. 58). Kdo je tedy politicky konzervativní? Ten, kdo vnitřně souzní s obřadem korunovace Karla IV. na českého krále, míní Preisner. Ztotožnění se s podrobným vyobrazením rituálu, při němž byl Karel IV. nejprve vysvěcen na jáhna, aby mu poté byla propůjčena koruna svatováclavská, slouží jako identifikační znak. Po tomto symbolickém obratu nás nepřekvapí Preisnerova „adorace“ monarchie v čele s panovníkem z Boží milosti (tedy nikoli pouze voleným), jejíž hlavní údy představuje aristokracie. Pozorný čtenář si všimne i nepřímo naznačeného (ačkoli zřejmě nereálného) mechanismu restaurace monarchie. Za ideální a věky prověřenou formu uspořádání světa považuje autor Svatou říši římskou, která existuje, pouze její trůn je od roku 1806 neobsazený. Sacrum imperium , které Napoleon či kterýkoli jiný panovník ze své vůle prostě zrušit nemohl, tak přetrvává sede vacante .

Historický konzervatismus „dávno skonal“ (P. Kondylis), přičemž jeho smrtelná nemoc se naplno projevila vypuknutím francouzské revoluce a smutně skončila nejpozději ve dvacátém století (které samotné pokládá Tomáš za doklad hrůzného vítězství levice) úpadkem aristokracie a koncem monarchie.

Konzervatismus nebojuje (a hlavně nebojoval) na několika frontách, ve skutečnosti pouze na jedné, kdy hájil proti několikanásobné přesile levého liberalismu a nacionálního i internacionálního socialismu nevěstu Kristovu. Jde o boj prohraný, revolučně spasitelský duch levice triumfuje (a zřejmě do skonání věků již triumfovat bude). Jedinou oblastí, která si uchovala smysl pro základní mravní hodnoty, je svobodný trh, a i proto se na něj soustřeďuje hlavní nápor současné světovládné ideologie levého liberalismu, již považuje autor za nebezpečnější než bolševismus.

Celkově vychází recenzovaný text z téměř bytostného odmítnutí Hegela („velmistra moderní gnoze“), jeho dialektiky a všeho, co z jeho filosofie vychází.

Snad nejpřesnějším vymezením konzervatismu, podle něhož bychom snad mohli doufat ještě alespoň v jeho přežívání, je teze, že konzervatismus přijímá skutečnost jako skutečnou, že se snaží navázat na dějinný čas, do něhož vstoupil Bůh. Kniha se vyrovnává i s moderním konzervatismem protikřesťanským či socialistickým, avšak diskutující přátelé záhy čtenáře dovádějí k závěru, že v těchto případech se o konzervatismus ve skutečnosti nejedná. Jediné, co tak můžeme akceptovat jako náhradu za již mrtvý politický konzervatismus, je klasický liberalismus, znovu však s varovně vztyčeným prstem před liberalismem levicovým. Za poslední klasické konzervativní politiky považuje autor Václava Vaváka a Ernsta Ludwiga von Erlach. Rio Preisner podotýká, že konzervatismus bez Boha ústí v kult smrti, tak jak se tomu stalo v Egyptě či Římě.

Zabývá-li se kterýkoli politický myslitel liberalismem, nemůže opominout velké téma lidské svobody. Rio Preisner není výjimkou. Nepřekvapuje nás jeho konstatování, že ze svobody bez Boha vyplývá jedině šílenství nebo smrt. Kriticky pohlíží na dobu „exploze“ svobody v šedesátých letech dvacátého století, kdy západní mládež pochopila život ve svobodě jako život v říši všedovolenosti. Již padla zmínka, že kniha vznikla v první třetině devadesátých let. Preisner proto, ovlivněn dobou, konstatuje, že tato mládež, produkt šedesátých let, pošilhává po světovládě. Se zkušeností celých devadesátých let nám nezbývá než vzít skutečné naplnění této věštby na vědomí.

Celou dobu po Francouzské revoluci jednoduše periodizuje pomocí moderny a postmoderny. Jestliže evropská moderna v sobě ještě obsahovala zbytky vskutku živého povědomí transcedence, postmoderna je již definitivně odložila. A ještě jeden znamenitý symbol - moderna se nesla ve znamení syfilis, postmoderna ve znamení AIDS. Sžíravé kritice je podrobena především postmoderna (mějme ovšem na vědomí, že jde o výsledek mnohasetletého působení nejrůznějších vlivů - jejich počátek nalezneme již ve třináctém století u Jáchyma z Fiore, který zaútočil proti inkarnaci Slova), se všemi jejími produkty. Český filosof odhaluje, že základními právy v moderní společnosti jsou eutanazie (trefně nazvána jako „dobíjení nemocných“), potratářství (vraždění nenarozeňátek) a právo na sexuální zvrácenost. Příznačným rysem dneška je také obrácení stvořitelské hierarchie na špičku - člověk dnes již není završením stvořitelského díla, postmoderna klade zelené řasy nad lidi. Stejně tak dnes dochází k uctívání starověkých božstev („sluhové satana“ - s. 249) - Dionýsos, Ísis, Démétér, Upanišáda, Kálí, Baal. Tento trend souvisí se skutečností, že lid postmoderního světa nenávidí Boha - Boha vtěleného, trpícího, zmrtvýchvstalého. Je také výsledkem staleté gnostické ofenzívy, jejíž prastarou metodou je naprosté zduchovnění. Bytostně tělesný Bůh se tak stává hlavním nepřítelem, zato pohanští bohové hlavními spojenci. Vždyť „kterýpak pohanský bůh by na sebe vzal lidské utrpení? Který asijský mudrc by vymyslel útěchu kříže?“ (s. 182). Preisner také příznačně pojmenovává multikulturalismus, který mu je pouhým individualismem pseudokultur a maškarním bálem anarchie. Čtenář si spolu s třemi diskutujícími uvědomuje nemožnost znovuobnovení křesťanské kultury, která paradoxně (až dialekticky - chtělo by se říci na základě znalosti tohoto textu) vznikla na kopytech koní apokalyptických hord stěhovavých kmenů.

Vcelku otevřené kritiky se dostává vítěznému masarykovskému Československu, které se v mnohém podobá poraženému výmarskému Německu - nepřátelství vůči římskému papeži, nahrazení augustovského Říma zesvětštělým třetím Římem - Moskvou, povýšení Masaryka jménem „tatíček“ na „báťušku“ cara, zatracení středověké Svaté říše římské husitsko-jakobínskou revolucí na ose Paříž-Moskva. Masarykovým potenciálním obhájcům, kteří by v jeho prospěch argumentovali známý heslem: „Ježíš, ne Cézar“, Preisner ukazuje, že pro Masaryka byl Ježíš dávno mrtvým člověkem (stejně jako pro moderní teology osvobození), tedy nikoli inkarnovaným a zmrtvýchvstalým Slovem, které se v každé eucharistické oběti znovu zhmotňuje a prolamuje z věčnosti do dějinného času.

Poměrně velký prostor se dostal vysvětlení fenoménu socialismu nacionalistického (pro nějž postmoderna užívá název nacismus - vypouští slovo socialismus, aby snad, probůh, nevyšla najevo samotná podstata Hitlerem realizované odrůdy socialismu) a internacionalistického. Blízkost obou socialismů dosvědčuje kniha pojmenováním Hitlera jako německého Lenina - oba připravovali půdu pro nástup Stalina. Vyznavači tezí o plné demokracii v poválečném Československu a o nezaviněnosti nástupu bolševického poúnorového režimu se zřejmě neztotožní s faktem, že žádný národ ve střední Evropě nebyl po roce 1945 „tak slouhovsky podlézavě posedlý stalinismem jako Češi“ (str. 212). Stejně tak plamenní odpůrci klerofašistických režimů pravděpodobně nepřijmou tezi, že tyto režimy byly humánnější než oba typy socialismů. To, že je dvacáté století bytostně spjaté s nacionálním socialismem a internacionálním bolševismem, dosvědčuje fakt existence společného nepřítele těchto totalitních režimů a levě liberálních vlád (které se rády označují jako demokratické), kterým je katolicismus. Dosvědčují nám to dějiny konce druhé světové války. Hitler zamýšlel zcela zničit, se zemí srovnat katolickou Vídeň, tak jako to udělal s katolickou Varšavou. Méně známá je skutečnost, že Nagasaki, cíl svržení druhé atomové bomby, bylo nejkatoličtějším japonským městem, přičemž atomová puma dopadla přesně na chrám Panny Marie. V úvahách o příčinách těchto dějinných katastrof dospívá autor až na samou dřeň problému - tvrdí, že atomové výbuchy a genocidy dvacátého století byly podmíněny hříchem proti Duchu svatému, jehož se lidstvo dopustilo. Odvážné a zajímavé je označení Jeffersona, Lenina a Hitlera jako levicových ideologických dědiců francouzské revoluce.

V knize nalezneme výtku sociálním vědcům, totiž že zatím nikoho nenapadlo vidět v socialismu projekci narušeného kolektivního podvědomí. Částečně je to dokázáno na případu kambodžských Rudých Khmerů. Ti totiž svou vládou nepředstavitelného sociálního inženýrství, jemuž padly za oběť miliony lidí, zavrhli frašku socialismu s lidskou tváří a obnažili „odvěkou genocidální podstatu své ideologie“ (str. 159). Socialismus naprosto záměrně nahradil Cestu, Pravdu a Život pětiletkou, ideologií a blahobytem v utopické říši. Na utopii však bohužel nemáme léky. Umění reálsocialismu, jako „propojení plánovitosti a imbecility“ (str. 227), slouží jako typická ukázka fungování socialistických režimů.

Nelze se tedy divit, že rozpad sovětského impéria považuje Preisner za nevyzpytatelný zázrak, ovšem s tou výhradou či zklamáním, že došlo pouze k hladkému přesmyku k levému liberalismu. Sarkastické konstatování, že od přirozenosti dobrý lid neví, co činí, ale činí to dobrovolně, je nerozlučně spjato se smutným zjištěním, že se lidé chtějí mít dobře i za cenu návratu komunismu. Přijmeme-li přirovnání k izraelskému lidu krátce po vyjití z Egypta, an se, sám hladový, touží navrátit k plným hrncům masa u svých otrokářů, přímo se nabízí další paralela - čtyřicetileté nucené putování pouští do zaslíbené země. Neprožíváme imy takovéto putování pouští, nedoputuje stejně jako v případě vyvoleného národa do zaslíbené země až minimálně druhá generace českého národa? Vždyť naši otcové tolik reptali a reptají proti Hospodinu.

Na druhou stranu vidíme přínos obou otroctví (nacionálně i internacionálně socialistického): totiž umožnění obrozování křesťanství.

Dalším velkým zkoumaným celkem, jenž se se všemi předchozími prolíná, je téma církve, zejména církve pokoncilní. Rio Preisner kritizuje pokoncilní reformu liturgie („perverze liturgie uvnitř církve“ - str. 189), kdy jako neslýchané vidí postavení „odvěků dobrého lidu“ na roveň kněžím jako celebrantům, nahrazení slovního spojení pro multis výrazem „za všechny“, postupné přijímání tezí o prázdném pekle či apokatastasis - kterou ovšem umně vyvrací jako protibiblickou. Na základě příměru, že se moderní teologové blíží ke Kristu jako žoldáci v Getsemanech, dochází kzávěru, že církev již dospěla k velkopátečnímu kříži. Podle autora jsme svědky smrtelného zápasu církve, kdy k odpadnutí od Boha chybí jen volba liberálního papeže. Musíme však vědět, že se nejedná o nic, co by šlo proti Božím záměrům - má-li Nevěsta následovat svého Ženicha, musí být tak jako on ukřižována a posléze stejně tak z mrtvých vstát, vždyť jí Kristus slíbil, že ji brány pekelné nepřemohou.

Knize můžeme vytknout jeden nedostatek: nelze ji používat jako praktický návod pro diskuse s našimi přáteli. Nezjevněji se to projevuje na str. 99, kdy Tomáš s Ivanem řeší problém kontradikce Krista a nicoty. Ivan reálně argumentuje tím, že mnoho lidí dá raději přednost nicotě. Po krátké debatě však rozhovor uhýbá k jinému tématu a k řečenému se již (ke škodě věci) nevrací.

Knihy Rio Preisnera obecně nejsou snadným čtením. Stejně tak je nemůžeme označit za akceptovatelné širším publikem. Bohužel nejsou přijatelné ani pro drtivou většinu těch, kdo si v dnešní době říkají konzervativci. Ale zřejmě vtom ve všem tkví jejich krása. Krása téměř mysteriózní, skrytá, krása přístupná oněm osamělcům, kteří po vzoru pouštních světců žijí svůj dnešní život u vědomí, že jejich poslední nadějí je konec věků - apokalypsa.

Rio Preisner, O životě a smrti konzervatismu . Votobia, Olomouc 1999, 304 s.