Rozdělený národ

Vlastimil Podracký

Stále slyšíme o rozděleném národě, stále slyšíme, jak prezident či jiní politici rozdělují národ. V čem je tedy národ rozdělen? Existuje nějaká definovatelná konfliktní linie? Jak lze charakterizovat opoziční skupiny? Přesto, že přežívají minulé představy o levici a pravici, myslím si, že národ je rozdělen zcela jinak než dříve.

Původní rozdělení a zarovnávání příkopů

Naše civilizace prožila mnoho revolučních změn, které vždy přinesly zarovnávání příkopů starých, vznik nových a také neustálou neschopnost se přeorientovat v měnícím se světě. Rozdělení na levici a pravici nás provází po celé dvacáté století, ale s novým tisíciletím se začíná objevovat rozdělení nové. Rozdělení přichází obvykle s novou ideologií, která se stává dominantní. Ale ještě před tím vzniká nějaká nová situace, na kterou ideologie reaguje. Kdysi to bylo rozdělení třídní vzniklé z rozdílu v materiálních prostředcích lidí. Dnes se tento příkop zarovnává, přestože úplně zarovnán není, skupiny na obou březích se už nějak opotřebovaly stálými boji o přerozdělování materiálních prostředků, zavedly si pravidla a vědí už, co si v tomto souboji mohou dovolit. V tom hraje též roli zkušenost komunistického režimu, který ukázal, že společnost materiální rovnosti je neuskutečnitelná, že nějaká nerovnost je přirozená a pro materiální rozvoj a blahobyt nutná.

Dnes nastává civilizační zlom způsobený globalizací. Technické prostředky dovolují snadnější komunikaci a cestování, taktéž doprava bez překážek může dnes zajistit světový obchod. Nová generace vychovaná v tomto prostředí se chová jinak, odložila staré hodnoty a přijala nové. Moc se přesunula od států k anonymním globálním korporacím a bankám, opravdové mocné nelze volat k zodpovědnosti, neboť se nenacházejí v dosahu pravomoci demokraticky zvolených orgánů. Občané jsou znechuceni politikou, protože nemohou prosadit svoje zájmy. Obviňují kdekoho, ale ti, kteří mohou za základní problémy, nesedí nikde v dosahu institucí státu ani občanů samotných. Výkon povinností státu k občanovi se stává stále více nemožným. A tak se projevuje pomalu rozdělení na ty, kterým tento stav vyhovuje, stále tvrdí jak je vlastně stát špatný, a na ty, kteří jsou si vědomi celé situace a považují ji za omezení svých práv a svobod, z čehož vyplývá požadavek na obnovu národní sounáležitosti a kolektivní zodpovědnosti. To se nakonec zobrazí jako požadavek snížit otevřenost světu. Tyto skupiny se od sebe stále více oddělují v souladu s tím, jak se globalizace prosazuje a jak se snižují rozhodovací pravomoci státu - a tím i možnost občana se účastnit procesu řízení svého osudu. A tak vzniká nový příkop, příkop mezi internacionalismem a nacionalismem. Tento příkop samozřejmě není jen otázkou rozdělení moci, ale je též způsoben přesvědčením. Nová situace potřebuje svoje apologety, aby náhodou nevznikl silný odpor, je nutno ji ukotvit ideově, vysvětlit logicky jako výhodu a zakotvit v institucích. Tak vznikly nové ideologie založené na individualismu a neomarxismu. Jednou z nich je multikulturalismus. V pozadí ovšem stojí internacionální přesvědčení jako obraz globalizace, kterou fyzicky nelze zrušit.

Vznik „pojištěného“ internacionalismu a jeho apologetů

Internacionalisté nespoléhají jen na kosmopolitní přesvědčení, které už na Západě vnucují minimálně dvěma generacím (na Východě jedné). Chtějí mít pojištěno, že se nevrátí zničující nacionalismus. Internacionalismus musí tedy být nějak fyzicky proveden, aby byl zakotven v realitě, nikoliv jen v přesvědčení lidí, které lze vždy změnit. K tomu slouží multikulturalismus vykvetlý z kulturního marxismu, jakási rovnost kultur žijících pohromadě. Opět je to marxistická rovnost nerovných, protože ani kultury si rovné přirozeně nejsou a nikdy nebudou, opět je to beznadějný a předem k neúspěchu odsouzený pokus podobný komunistickému experimentu o nepřirozenou materiální rovnost. To sice všichni vědí, ale všichni to též považují za pouhou metodu, jak dosáhnout beznárodního a bezkulturního Evropana. Jak bude takový tvor vypadat, jaký jazyk používat, a vůbec jakou identitu cítit, sice jasné není, představy jsou jen dekonstruktivní - rozvrátit nacionalismus. Pokud by se dal z chování současných internacionalistů odvodit nějaký plán, je to jen nějaké přežívání bez nacionalismu.

Tady je zapotřebí identifikovat, kdo jsou lidé mající nejblíže k internacionalismu (potažmo k multikulturalismu): Jsou to lidé z roztroušených menšin, kteří mají obavy, aby nebyli nějak odděleni nacionalismem nebo rasismem od většiny, nezažili nějaké ústrky proti svojí rase a náboženství. Tito lidé si přejí imigraci, přejí si, aby byli posíleni dalšími menšinami, aby se zachoval stav vysoké rozrůzněnosti a tolerance se stala nutností. Ale jsou i menšiny antropologické, třeba homosexuálové nebo i tělesně postižení lidé, kteří vyžadují toleranci také, a tím se stávají spojenci internacionalistů (intolerance k jedné skupině by mohla zasáhnout i ostatní).

Ale hlavní proud internacionalistů tvoří dobře vychovaní a přesvědčení zastánci „duhové společnosti“. Tato skupina je svým způsobem zajímavá a její vznik je právě oním jevem ohlašujícím příchod „nové civilizace“. Fyzickou esencí jejich přesvědčení je internacionální ukotvení. Od mládí se stýkají s příslušníky jiných národů, velmi brzy se naučí cizí jazyk, cestují po světě, pracují ve světě, stávají se světoběžníky nejsoucími nikde doma a domů se nevracejí natrvalo. Ale mnozí ani moc nikam nejezdí, ale duchovně prostě nejsou doma, žijí cizí kulturou a doma jsou proto, že by v cizině existenčně neobstáli. Z. Bauman mluví o tekuté modernitě (viz 1), já v mnoha esejích mluvím o escapistech, kteří „unikli“ ze svého přirozeného prostředí domova. Oba výrazy vyjadřují totéž: Lidi bez vzájemných pevných vztahů a bez vztahu ke společnosti. Důvod je obvykle jednak v životním stylu moderní technické společnosti, vyznávaných hodnotách nihilistického charakteru. Než by za něco bojovali, raději si vysvětlí, že vlastně tuto hodnotu nepotřebují. Tak se stal pro ně nepotřebným národ, stát, rodina a obec. Ztráta vůle je potom samozřejmě zřetelná i na nezakládání rodin a životním hédonismu (užívání života jako životní cíl). Opuštění hodnot přesahujících člověka je vlastně pohodlné. Člověk není zatížen zodpovědností za společenské problémy: rodinu, obec, národ, náboženství. Internacionalistické přesvědčení odpovídá přesně tomu, co escapisté potřebují, aby se zbavili zodpovědnosti a povinností, které jsou při sounáležitosti se společností nezbytné. Internacionalismus je výkladem jejich postoje, zbavuje je viny za opuštění tradičních hodnot.

Nacionalismus

Existenci escapistů zajišťuje současný přechodný stav, kdy ještě existuje stát, ale sounáležitost s ním už mají jen někteří, kteří to vše ještě jaksi „táhnou“. Můžeme je, možná trochu nepřesně, nazvat nacionalisty. Nacionalismus, který má obranný charakter, je přirozený. Je v lidské přirozenosti bránit kolektiv, který člověka zplodil a vychoval. Ani únik ze společnosti není nepřirozený, ale protože byl dříve nepříznivým vývojovým prvkem, nemá příliš oporu v emotivní stránce lidské povahy a musí se prosazovat daleko více zvnějšku. Escapická (či tekutá) společnost v plné parádě existovat nemůže, zanikla by v chaosu. Nacionalisté mají zodpovědnost za svůj národ, dovedou pro něj pracovat i mimo placené služby, dovedou se za něj „obětovat“. Bez nich prakticky stát existovat nemůže a svět bez států si zatím také nelze představit; svět založený na escapistech vede k chaosu a internacionalisté bez identity mohou vykonávat jen diktaturu. Situace je tedy tristní, internacionalisté mají značnou moc. Pokud vládnou ve státech, jsou vlastně z jistého hlediska jakýmisi „zrádci“, protože zájem státu řádně nehájí, ale zároveň nic jiného než stát dnes není. Nesloužit státním zájmům a zároveň nemít k dispozici nic jiného než stát je rozpor dneška. To je typický postoj A. Merkelové. Slouží ideologické internacionalistické vizi multikulturní společnosti, přijímá migranty, aby vytvořila menšiny a „duhovou společnost“, ale tím rozkládá stát. Internacionalismus a stát, to nejde dohromady. Stát musejí řídit nacionalisté, kteří se s ním identifikují a mají k němu emotivní vztah, jinak stát existovat nemůže.

Internacionalismus není jen momentálně neschopný zajistit funkční režim, ale nemá žádnou budoucnost, protože nemá kolektivní ideu budoucnosti - ve světě je dětí dost, tak proč nějaké mít? Národ čeká vymření a hédonický nihilistický život posledních generací. Následně pak příchod lidí jiné kultury, kteří budou samozřejmě nacionalističtí v rámci svého národa a kultury. Internacionalismus, který vyhubí národní identitu, je hrobařem vlastní civilizace.

Závěr: Nová konfliktní linie

Příkop mezi internacionalismem a nacionalismem je dominantní. I když se už projevoval dříve, teprve migrační krize donutila mnohé aktéry se vyslovit a tím svoji příslušnost k dané skupině odkrýt. Hlavní částí tohoto konfliktu je otázka demokracie. Ve všech nadstátních útvarech, ať už je to EU nebo prostě jen otevřený svět, nemůže demokracie existovat, protože ta je bytostně spojena s existencí státu a jeho institucemi. Tam, kde státní orgány nemají moc, je prostor, kde nic není - a slábnutím států může v podstatě vládnout jen bezvládí. Nadstátní orgány nějakého útvaru jako je EU nemohou mít demokratické instituce samy od sebe, to by se musely rozpustit státy. To znamená, že by malé národy byly vydány přehlasování velkými ve všech orgánech. Nacionalismus hájí demokracii a svoje národní práva. Internacionalismus je veden svojí ideologií, buduje „nový svět“ bez ohledu na ztráty - a čím více se vzdaluje národu, tím více je pro něj demokracie přítěží.

Internacionalisté chtějí co největší integraci v EU, vytvářejí nepřítele v Rusku, aby sjednotili svoje řady a strachem se tetelící lidi nahnali pod křídla EU. Migrační krize jim nevadí, migranty vítají, mají snad pouze obavy z terorismu, ale ještě víc z extrémních nacionalistů, kteří je nejspíše obžalují ze zrádcovství. Obchodně chtějí závislost na EU, aby její vliv byl co největší, nechtějí snižovat závislost na Německu jako odbytišti našich dílů a služeb. Světový obchod je pro ně podezřelý a prezidenta Zemana snažícího se o něj nenávidí.

Nacionalisté si jsou vědomi, že nezávislý stát bude potřebovat mírovou spolupráci, a proto si nemohou znepřátelit Rusko a Čínu. Zároveň cítí protinacionalizační tlaky EU a chtějí z ní vystoupit, nebo alespoň omezit její pravomoci. Vytváření nových menšin odporují. Obchodovat chtějí s co nejvíce zeměmi světa a závislost na EU snížit. Celkovou agresivitu nacionalistů zvyšuje fakt, že internacionalisté jsou podporováni většinou zahraničních organizací, médii a mocnými světovými korporacemi. Zatímco většina občanů jsou nacionalisté a podporují Zemana a další politiky, ve skutečnosti nemají na politiku příliš velký vliv, a už vůbec ne na média. Internacionalisté vždy nasadí do ulic dostatek placených členů svých organizací, občané podporující nacionalisty mají opravdu jen „holé ruce“. Nedůvěra se snáší především na hlavní média, lidé hledají informace na internetu a jsou tím konfrontováni s názory nepříliš kvalitními, většinou fantaziemi a konspiračními teoriemi. Proti obrovské materiální síle internacionalistů stojí spíše emotivní energie nacionalistů. Protože jich je většina, lze předpokládat, že budou mít na své straně politické orgány. Pokud by národ ztratil svůj nacionální náboj, nemá naději na přežití.

Internacionalisté vzhledem ke svojí síle a podpoře ze zahraničí budou mít vždy velkou možnost manipulovat s nějakou národní politickou stranou tak, aby se diskreditovala jako nepřijatelně xenofobní a extrémní, zatímco by byla opravdu potřebná umírněná občanská národní strana, která dá najevo, že se jí menšiny ani cizinci bát nemusejí. Že je tolerantní k odlišnostem v té míře, která neohrožuje evropskou civilizaci, a zároveň se soustředí na fyzické přežití národa a jeho kultury. Jiná optimistická alternativa není.

Literatura:

1/ Zygmunt Bauman – Tekutá modernost – Mladá Fronta 2002