O suverenitě lidu a autoritě státní moci
Lukáš Augustin Máslo
V článcích věnovaných úvahám o liberální ideologii jsem se dosud zabýval hlavně liberálním principem svobody. V tomto článku bych chtěl věnovat prostor druhému konstitutivnímu principu liberální ideologie, principu rovnosti (ve smyslu rovnosti politické1)). Myšlenka rovnosti se materializuje v postulátu suverenity lidu a rovnosti muže a ženy. V první části článku budu obhajovat stanovisko, že myšlenka politické rovnosti jakožto jsoucí v rozporu s Božím řádem stvoření klade zdroj autority do svobodné smlouvy zúčastněných, a tudíž bezprostředním zdrojem moci není podle této myšlenky Bůh, nýbrž lid. Ve druhé části článku budu na základě distinkce stvoření autority – označení autority argumentovat, že demokracie, i když není liberální, k liberalismu nakonec vede. Ve třetí části se budu snažit dokázat, že kritika liberálně-demokratického zřízení není v rozporu s poslušností liberálně-demokratické státní autoritě. V poslední části budu argumentovat, že nevidím důvod, proč by za jistých okolností nejít volit v prezidentských či parlamentních volbách mělo být hříšné.
1. Suverenita lidu a zdroj autority
Započněme diskusi o politické rovnosti citací úryvku z encykliky Lva XIII. Humanum genus:
Následují zásady politické vědy. V tomto oboru stanoví naturalisté, že všichni lidé jsou rovnoprávní a že jejich postavení je po všech stránkách úplně stejné. Každý jedinec je svou přirozeností svobodný, nikdo nemá práva druhému poroučet; chtít pak, aby lidé byli poslušni jakékoliv autority, pokud vychází odjinud než od nich samotných, znamená je znásilňovat. Je tedy lid svrchovaným pánem: vládnout lze jen s pověřením nebo souhlasem lidu, takže je zajisté dovoleno zbavit vládce jejich hodnosti i proti jejich vůli. Zdrojem těchto občanských práv je buď lid nebo vládní moc ve státě, a to jen taková, která odpovídá moderním představám. Mimo to je záhodno, aby stát byl bezbožecký; není důvodu, proč by se při různých formách náboženství dávala přednost jedněm před druhými – všechna musí být postavena na stejnou úroveň. Je pak více známo, než aby to bylo třeba dokazovat, že tytéž nauky nacházejí stejného zalíbení u zednářů a že podle jejich obrazu a vzoru chtějí utvářet státy. Vždyť již dlouho o to usilují všemi silami a prostředky, a tím právě razí cestu mnohem radikálnějším sektářům, kteří z toho překotně vyvozují ještě horší závěry a vymýšlejí si majetkové vyrovnání i společné užívání všech hmotných statků po odstranění stavovských a majetkových rozdílů. (Encyklika Humanum genus, 1884)
Vůči papežovým stanoviskům lze vznést dvě námitky: Cožpak i křesťanští liberální demokraté neuznávají, že zdrojem veškeré moci je ve finále Bůh? A copak není správné, aby si byli lidé rovni před zákonem?
Nuže, k první námitce: Jistě, že v principu křesťanští liberální demokraté uznávají, že zdrojem veškeré moci je ve finále Bůh. Ale ti samí zároveň úzkostlivě bazírují na tom, že Boží stvoření nemá hierarchické uspořádání, nýbrž že je přísně rovnostářské. S výjimkou Boha jsou si zkrátka všichni rovni. Tím je dána odpověď i na druhou námitku: Rovnost před zákonem je jistě správná, ale tímto požadavkem se křesťanští liberální demokraté od katolické nauky neodchylují. Čím se odchylují, je požadavek rovnosti v tom smyslu, že neexistují apriorně dané vztahy autority a podřízenosti. Bůh podle nich stvořil lidi jako vzájemně sobě rovné.
Pro srovnání, na oficiálních stránkách KDU-ČSL, politické strany, která se hlásí ke křesťanským hodnotám a křesťanství jako takovému, můžeme číst:
Stálá revolučnost a dynamika křesťanství spočívá v tom, že člověk je si rovný před Bohem a měl by si být rovný i při prožití lidského údělu v lidském společenství. Zde spočívá i opodstatnění křesťansko demokratického stranictví v občanské společnosti. Posláním křesťansko demokratického stranictví je účast v politické soutěži v občanské společnosti o optimální podmínky a životní úroveň pro člověka a lidské společenství. 2)
A jestli se snad v lidské společnosti vyskytuje nějaký vztah autority a podřízenosti, její zdroj je nutno hledat ve svobodné smlouvě zúčastněných. Král není tedy králem z Boží vůle, ale z vůle lidu. A je králem pouze v té míře a do té doby, dokud mu lid dává k výkonu tento funkce mandát. Lid je společenství jednotlivců propojených toliko horizontálními vztahy. Jakýkoliv vertikální vztah tedy musí nutně vyplývat ze svobodně uzavřené smlouvy a trvá pouze do té chvíle, dokud jedna ze stran neporuší podmínky této smlouvy. Nazvěme takovou smlouvu obecně smlouvou o poslušnosti. Lid uzavírá se svým králem smlouvu o poslušnosti (ústavu), která však tento lid přestane vázat v momentě, kdy král poruší některé ustanovení smlouvy. Že veškerá moc pochází od Boha, chápou tedy křesťanští liberální demokraté v tom smyslu, že Bůh každé moci dává své (dočasné) dovolení. „Z vůle Boží“ je tedy nutné vnímat ve smyslu „s Božím dovolením“, přičemž toto dovolení může být buď aktivním chtěním, nebo pasivním trpěním. Že Bůh něco pasivně trpí, neznamená, že to aktivně chce. Hřích Bůh toleruje, když obvykle netrestá hříšníka hned, ale to neznamená, že chce, aby hříšník hřešil. Tím samozřejmě činí křesťanští liberální demokraté Boha zcela indiferentním vůči legitimitě autority. Jestli faktu, že veškerá moc pochází od Boha, máme rozumět prostě tak, že všechno se děje z Božího dopuštění, potom to velice silně evokuje deistickou představu Boha hodináře, který po zkonstruování základů Všehomíra dal své ruce pryč a nechal univerzum jít svou vlastní cestou. Legitimní panovník však nemá od Boha moc ve stejném smyslu jako panovník nelegitimní. Prvnímu Bůh moc dává ve smyslu aktivního chtění, druhému ji dává ve smyslu pasivního trpění. Legitimní panovník má totiž na trůn právo, nelegitimní ho nemá.
Upírat legitimnímu panovníkovi právo na trůn je tedy aktem nespravedlnosti. Nespravedlnost je hřích. Bůh si tedy přeje, aby na trůně seděl legitimní panovník. Kult Božího pseudomilosrdenství, odpor už k samotné představě Boha jakožto trestajícího soudce, jako Stvořitele Pekla, to vše je v intencích zednářského Boha hodináře, který nezasahuje, netrestá, nepožaduje. Ale cožpak ani takový pasivní Bůh hodinář není schopen distinkce aktivního chtění a pasivního trpění? Nelze o něm říct, že určitého panovníka schvaluje (z důvodu jeho legitimity) a jiného neschvaluje (z důvodu jeho nelegitimity)? To samozřejmě říct lze. Jenomže pro Boha – rovnostáře je zdrojem legitimity liberalismus vladaře a souhlas lidu, nikoli oprávněný nárok plynoucí z dědičné posloupnosti. Legitimita vladaře má tedy v očích křesťanských liberálních demokratů dvě nutné podmínky: Vladař musí být liberální a většina lidu (přesněji: voličů, kteří šli volit) si ho musí přát.
2. Zdroj autority
Tedy ano, zdrojem veškeré moci je podle křesťanských liberálních demokratů Bůh, avšak Bůh tuto moc podle nich deleguje na všechny lidi ve stejné míře, takže jakákoliv státní autorita čerpá svou moc bezprostředně z moci lidu.
Nejvyšším předpokladem všech těchto nauk, resp. moderních zásad, je tato věta: Jako totiž všichni lidé jsou si přirozeností rovni (similes) a patří k témuž pokolení, tak jsou si též v praktickém životě státním vzájemně postaveni zcela na roveň (pares). Každý člověk je proto podle toho tak svéprávný (sui iuris – svým vlastním zákonodárcem), že není nijak podroben autoritě druhého. Může proto o všech věcech zcela svobodně jak chce smýšlet, a činit, co se mu líbí. Nikdo nemá práva poroučet jiným. Ve společnosti, založené na těchto zásadách, není jiné veřejné autority než vůle lidu, jenž je sám sobě jediným velitelem, a odtud (si osobuje právo) poroučet sám sobě. Proto si lid volí své zástupce, na něž přenáší vládu, a sice nikoli jako jim příslušející právo, nýbrž jako na své zplnomocněnce, kteří toto právo vykonávají jménem lidu. (Encyklika Immortale Dei, 1885).
Vztah autority a poslušnosti může vzniknout dvojím (resp. trojím) způsobem. Může vzniknout nezávisle na vůli konkrétních subjektů, nebo z jejich vůle (smlouvou). Z vůle dotčených subjektů vzniká vztah autority a poslušnosti smluvně na základě delegace práv na autoritu, a to 1) ze strany subjektu podřizujícího se autoritě, nebo 2) ze strany Boha. Nezávisle na vůli konkrétních subjektů vzniká vztah autority a poslušnosti na základě delegace práv na autoritu Bohem. Bůh totiž je ve vztahu autority a poslušnosti s každým člověkem. Může tudíž delegovat výkon této své autority na některé subjekty, jejichž prostřednictvím jakoby vykonává svou autoritu. Příkladem vztahu autority a poslušnosti vznikající nezávisle na vůli konkrétních subjektů (delegací Boží autority) je třeba vztah rodič – dítě nebo vztah vladař – poddaný. Rodičovskou autoritu deleguje Bůh na rodiče od početí. Každý člověk se tedy do tohoto vztahu rodí (jakožto dítě), resp. do něj vstupuje (aktem početí), a to mimosmluvně, přirozeně. Jakožto poddaný se člověk také rodí. K poslušnosti se tedy nezavazuje aktem delegace práv na autoritu smluvně; poslušností je povinen již od svého narození. Příkladem vztahu autority a poslušnosti vznikající z vůle dotčených subjektů (smlouvou) je třeba vztah manžel – manželka nebo zaměstnavatel – zaměstnanec. V případě, že vztah autority a poslušnosti vzniká smlouvou, potom buď 1) jeden subjekt deleguje právo rozhodovat o určitých věcech na autoritu (jako ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec), nebo 2) Bůh deleguje právo rozhodovat na jednoho z kontrahentů (jako ve vztahu manžel – manželka). Manželství tedy v sobě kombinuje dva zdánlivě protichůdné momenty: Smluvní základ vztahu autority a poslušnosti na jedné straně a Bohem delegovanou autoritu na straně druhé. K delegaci Boží autority ovšem dochází z vůle subjektu podřizujícího se autoritě, a proto řadíme tento typ vztahu autority a poslušnosti mezi smluvní vztahy, nikoli mezi vztahy vzniklé nezávisle na vůli subjektů. Podobným kontraktem jako manželství je složení slibů (časných, resp. věčných) při vstupu do církevního řádu. Subjekt se dobrovolně podřizuje druhému subjektu, avšak jakožto subjektu, na nějž Bůh deleguje svou autoritu ve vztahu k němu, nikoli jako subjektu, na nějž by tuto autoritu delegoval sám. Proto existuje esenciální rozdíl např. mezi zaměstnaneckou smlouvou a manželskou smlouvou. Manželka (stejně jako manžel) je od početí podřízena Bohu jakožto autoritě. Avšak vstupem do manželství vyjadřuje souhlas s tím, že bude poslušná Bohu skrze poslušnost manželovi jakožto subjektu, na nějž Bůh deleguje svou autoritu vůči ní, avšak s jejím souhlasem. Na svého zaměstnavatele deleguje zaměstnanec některá svá práva, a tímto aktem se zavazuje poslušností vůči svému zaměstnavateli jakožto autoritě. V principu však zůstává svému zaměstnavateli roven jakožto suverén, jenž ve v posledku zdrojem autority svého zaměstnavatele.
V případě, že vztah autority a poslušnosti vzniká nezávisle na vůli dotčených subjektů, můžeme se ptát: A co při volbě nového panovníka za situace, že poslední legitimní panovník zemře bez následníka? Možná jsme v pokušení říci, že za takové situace si lid prostě nového panovníka zvolí, a tudíž vztah autority a poslušnosti vzniká v této situaci na základě smlouvy. Takový závěr však z uvedené premisy nutně neplyne. Tvrzení, že plyne, je založeno na sylogismu: Lid nového panovníka za určitých okolností dosazuje volbou; kdokoliv dosazuje autoritu volbou, zakládá vztah autority a poslušnosti na smlouvě; ergo: Lid nového panovníka za určitých okolností dosazuje na základě smlouvy. Premisa maior však neplatí. Dobře je to vidět na příkladu volby papeže. Kardinálové volí papeže ze svého středu. To ale neznamená, že se nový papež stává papežem na základě smlouvy. Papežský úřad totiž stvořil Bůh. Kardinálové v konkláve pouze rozhodují, koho do tohoto úřadu dosadí, samotný úřad tím však nevytvářejí. Podobně je to s úřadem panovníka. Úřad panovníka (vladaře) stvořil Bůh, neboť Jeho vůle je, aby lidé žili ve společnosti a aby lidská společnost byla podřízena (legitimní) autoritě. Když tedy lid volí na uprázdněný trůn nového vladaře, nevytváří tím samotný úřad, a nepřenáší tedy na nového vladaře svou moc, nýbrž pouze označuje toho, na němž má spočinout moc pocházející od Boha.
Ti, kdo mají říditi stát, mohou být v některých případech voleni vůlí a rozhodnutím lidu, a katolická nauka se takové možnosti nestaví na odpor. Neboť takovou volbou jest vladař označen (designatur), neudílejí se mu však tím práva vladařská; a nepřenáší se tím na něho moc, nýbrž určuje se, kdo ji má vykonávati. (Encyklika Diuturnum, 1881 3).
Demokratické zřízení spočívá v tom, že tento úřad obsazuje lid sám, a to na základě periodicky se opakujícího volebního procesu. Opakem demokracie je monarchie, v níž je úřad autority obsazován na základě dědičné posloupnosti. Jakkoli demokratické zřízení není v principu neslučitelné s Božím řádem, vytváří nicméně egalitářské klima, v němž se člověk snadno nechá svést k mylnému závěru, že dosazením do úřadu se vytváří samotný úřad; že dosazení autority se děje na základě smlouvy; že zkrátka lid je suverénem.
3. Poslušnost autoritě a poslušnost ideologii
Legitimitu lze získat mimo jiné i na základě demokratického volebního procesu. To však neznamená, že zdrojem moci je lid. Legitimita nositele úřadu a úřad sám jsou dvě různé věci: Zdrojem úřadu (tedy autority) je pouze Bůh. Lid není zdrojem autority, protože Bůh nestvořil lidi jako vzájemně rovné. Demokratický volební proces však může být zdrojem legitimity nositele úřadu. Uvažujme stát, který je monarchií, v níž vládne legitimní panovník. Následně je tento legitimní panovník sesazen a je vyhlášena republika. Tato republika se přihlásí k liberální ideologii. Zřízením jde tedy o demokracii, ideově o liberální demokracii. Dokud legitimní panovník a jeho legitimní potomci stále žijí, je tato liberálně-demokratická republika nelegitimní státní mocí. Tuto moc má však katolík povinnost poslouchat, nakolik po něm tato moc nevyžaduje něco, co by bylo v rozporu s Božím zákonem. Katolík má tedy povinnost platit této moci daně, vykonávat povinnou vojenskou službu atp. Důvodem je, že účelem existence státu je obecné dobro, a to může být dosahováno i nelegitimním vládcem.
Dejme však tomu, že legitimní panovnická dynastie později vymře, takže už neexistuje legitimní pretendent, který by se mohl ujmout vlády. Nelegitimní státní moc tím nabývá legitimitu, neboť není-li nikdo, kdo by mohl vznášet legitimní nárok, aplikuje se princip prvotní okupace. Tedy ten, kdo se jako první ujme vlády, stává se legitimním vladařem. Nyní ovšem vzniká problém: Legitimní vládnoucí mocí se po vymření legitimního panovnického rodu stává liberálně-demokratická vláda. Tedy vláda, která odvozuje svou legitimitu z úspěchu v soutěži politických stran. Státní symboly ztělesňují oficiální státní ideologii liberalismu. Politické strany se sice liší ve svých programech, ale všechny se hlásí k oficiální státní liberální ideologii. Aby politické straně bylo umožněno legálně fungovat, musí deklarovat základní liberální postuláty: Žádná společensko-konstitutivní myšlenka nesmí být nikomu násilím vnucována (samozřejmě s výjimkou samotného liberalismu) a všichni lidé jsou si rovni co do své svrchovanosti. Znamená povinná poslušnost legitimní liberálně-demokratické vládě pro katolíka, že musí respektovat liberálně-demokratické zřízení, jehož zpochybňování tento režim kriminalizuje? Je zřejmé, že poslušnost osobě vládce a veřejné přijetí společensko-konstitutivní myšlenky, kterou tento vládce monopolizuje, jsou dvě různé věci. Křesťané byli povinni respektovat pohanské císaře a platit jim daně. Ale současně měli přísně zakázáno veřejně vyznávat oficiální státní falešné kulty. Jistě, v parlamentní demokracii je pojem „osoba vládce“ obtížně uchopitelný. Touto osobou jsou volené orgány exekutivy, legislativy a judikatury, jakož i nevolené orgány státního aparátu, vykonávající příkazy volených orgánů. Ale navzdory „dělbě moci“ a spletitým vztahům mezi jednotlivými orgány je státní autoritou stále jedna osoba či skupina osob a jim podřízené osoby. Povinnost poslušnosti vůči státní autoritě se tedy vztahuje ke konkrétním osobám, nikoli k vybrané společensko-konstitutivní myšlence.
4. Právo volit či právo nevolit?
V této souvislosti stojí za úvahu ustanovení článku 2240 nového, tedy pokoncilního, katechismu:
Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné dobro nesou s sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi.
Předkoncilní Výklad velikého katechismu katolického náboženství Antonína Podlahy v článku 411 hovoří ještě konkrétněji:
Též voličské právo poddaní jsou povinni vykonávati svědomitě, hlas svůj dávajíce jen osvědčeným poctivcům ducha náboženského. Jací zástupci, takové zákony. Liknavosť a lehkomyslnosť v této příčině snadno ve smrtelný hřích může se proměniti.
Přesvědčivé argumenty pro to uvádí ve své Křesťanské sociologii Bedřich Vašek. Uvádí tři důvody, proč neúčast ve volebním procesu může být těžce hříšná. Nevyužívání volebního práva může být 1. hříchem proti lásce k bližnímu, 2. hříchem proti spravedlnosti zákonné, 3. hříchem proti Bohu a Církvi. Hříchem proti lásce k bližnímu může být neúčast ve volbách z toho důvodu, že:
ve svědomí jsme zavázáni milovati bližního. Když však nedbám toho, aby byli zvoleni poslanci řádní, kteří by svědomitě pečovali o obecné blaho, a když svým straněním se spolupůsobím k tomu, že jsou zvoleni lidé, již jsou pro obecné blaho neštěstím, tak se proviňuji proti lásce k bližnímu, ba ještě více, než kdybych se provinil proti lásce vůči některému jednotlivci. (Vašek, Křesťanská sociologie, díl III.: Sociální práce, s. 31)
Hříchem proti spravedlnosti zákonné může být neúčast ve volbách z toho důvodu, že:
Jsem povinen dávati státu, co mu náleží, čeho potřebuje, aby mohl řádně plniti svůj úkol: toť důvod, proč občané jsou povinni platiti daně, konati službu vojenskou a přinášeti i jiné oběti pro stát. V demokratickém státě má občanstvo i povinnost dávati státu dobré zákonodárce, neboť bez nich nemůže stát splniti svého poslání. (Vašek, Křesťanská sociologie, díl III.: Sociální práce, s. 31)
Hříchem proti Bohu a Církvi může být neúčast ve volbách z toho důvodu, že:
tak, jak dnes věci jsou, ať chci nebo nechci, rozhoduje nyní politika i o otázkách náboženských, o duchu výchovy ve školství, zasahuje hodně hluboko i do církevní správy […] (Vašek, Křesťanská sociologie, díl III.: Sociální práce, s. 31-32)
Hřeší tedy, kdo nechodí k volbám? A za všech okolností? Upřímně řečeno, neznám v tomto státě žádnou politickou stranu, která by ať už explicitně či implicitně nedeklarovala přijetí liberální ideologie, tj. základní liberální myšlenky a principu politické rovnosti. K odmítání účasti v prezidentských a parlamentních volbách mě osobně tedy nevede lenost či laxnost, ale je pro mě výrazem mého politického a náboženského přesvědčení, že je-li nutno volit mezi dvěma zly, je povinností katolíka zvolit možnost nevolit vůbec. Na jakém základě je tedy v mém případě nevykonávání volebního práva hříšné? Že se jedná o neposlušnost vůči státní autoritě? To je zjevný nesmysl. Nevhození hlasu do urny nemůže být projevem neposlušnosti vůči státní autoritě, lze-li tuto povinnost splnit i volbou protikandidáta právě úřadující státní autority. Jinak by povinnost vůči státní autoritě šlo splnit tím, že budu participovat na jejím legitimním sesazení. To nedává smysl. Že v důsledku mé pasivity budou zvoleni lidé, kteří budou pracovat proti zájmu obecného dobra? Ale kdokoli, komu bych hodil hlas, by následně pracoval ve prospěch a v intencích liberální ideologie, a ta je s obecným dobrem neslučitelná. Proč je liberální ideologie neslučitelná s dosahováním obecného dobra? Začněme nejprve definicí obecného dobra:
Nazýváme pak obecným blahem čili obecným dobrem souhru všech těch okolností, které jsou k tomu nezbytny nebo alespoň žádoucny a prospěšny, aby každý člen obce (nebo státu) vlastní činností svou časného i věčného blaha dosíci mohl. (Vřešťál, Katolická mravouka II-II, XII, čl. 32)
Obecné dobro je tedy soubor podmínek nutných k tomu, aby každý jednotlivec mohl dosahovat svých individuálních dober, časných i věčných, jsa při tom omezen povinností zachovávat vůči druhým komutativní spravedlnost a vůči státu zákonnou spravedlnost. Jedná se tedy o prostředek k dosažení individuálních dober. Tím, že liberalismus v požadavku svobody svědomí dává jedincům právo veřejně hlásat omyly, a tím poškozovat druhé – a to tím více, jedná-li se o omyly věroučné – ohrožuje obecné dobro. Poškozování druhých je totiž aktem komutativní nespravedlnosti, a plošná legalizace celé jedné třídy komutativních nespravedlností není s obecným dobrem slučitelná. Dále, tím, že liberalismus bazíruje na tom, že lidé jsou si co do svrchovanosti rovni, a proto si mají být rovni i politicky, znamená liberalismus principiální revoltu proti Božímu zákonu pozitivnímu. Principiální revolta proti Božímu zákonu na úrovni státu je kolektivním hříchem. A kolektivní hřích volá po kolektivním trestu. Jednání, které svolává Boží hněv na celou společnost tedy logicky nemůže být slučitelné s obecným dobrem. Stát, který nevzdává Bohu poctu jakožto stát (například tím, že jakožto stát respektuje Boží zákon), odmítá dávat Bohu, co mu náleží. Nemůže však stát i bez veřejné bohopocty vytvářet podmínky pro dosahování individuálních dober ze strany jednotlivců? Vždyť účelem státu není veřejná bohopocta, nýbrž obecné dobro, může namítnout oponent.
Nuže předně, stát, který odmítá dávat Bohu, co mu náleží, nemůže počítat s nadpřirozenou pomocí. Bůh nepožehná státu, který se vůči němu rouhá jakožto stát. A pouze naturalista si může myslet, že se stát obejde bez Božího požehnání. Především však, stát není pouze součtem jednotlivců, stejně jako rodina není pouze součtem jednotlivců. Vyprošuje-li si rodina Boží požehnání jakožto rodina, prosí nejenom o to, aby se dařilo jejím členům individuálně, ale aby se jim dařilo v jejich funkcích, které plní v rámci rodiny: muž jako otec a jako manžel, žena jako matka a jako manželka, děti jako děti. Podobně stát, když si vyprošuje Boží požehnání jakožto stát, prosí nejenom o to, aby se dařilo jednotlivým jeho občanům individuálně, ale aby se jim dařilo v jejich funkcích, které plní v rámci státu: vladař jako vladař, soudce jako soudce, zákonodárce jako zákonodárce, občan jako občan. Nebude-li vladař dobrým vladařem, soudce dobrým soudcem, zákonodárce dobrým zákonodárcem a občan dobrým občanem, nebude stát vytvářet podmínky pro dosahování individuálních dober jednotlivců, a ve finále se tedy nebude dařit dosahovat individuálních dober ani jednotlivcům jakožto jednotlivcům.
I kdyby tedy určitý politik prosazoval řadu dobrých věcí a bojoval za spravedlnost, jeho liberální afiliace povede dřív nebo později k tomu, že bude konat zlo a hájit nespravedlnost. Pracuje-li totiž politik ve prospěch a v intencích liberální ideologie, participuje aktivně na revoltě proti Božímu řádu a hájí nespravedlnost, a tím pracuje proti zájmu obecného dobra. A je přitom jedno, že hlasuje ve sněmovně proti potratům a stejnopohlavním „sňatkům“; tyto hodnoty vyznává i leckterý komunista. Nelze si z obecného dobra vybírat pouze některé aspekty, a jiné aspekty ignorovat či podkopávat. Stejně jako nebude dobrým manželem, kdo sice není své manželce nevěrný, ale zároveň ani nechodí do práce a svou rodinu neživí, není ani dobrým poslancem, kdo sice hlasuje proti potratům, ale zároveň podporuje ideu svobody svědomí a politické rovnosti.
Zajímavý je komentář jeho excelence, plzeňského biskupa Tomáše Holuba, kdy na otázku redaktora Katolického týdeníku, zda existují situace, kdy je morálně ospravedlnitelné nejít k volbám, odpovídá:
Jde pouze o extrémní situace, kdy je jasné, že volby nejsou svobodné, ale spíše demonstrují příslušnost občanů k nějaké totalitě. To ovšem nejsou volby v pravém slova smyslu, je to spíše karikatura voleb, něco, co si na volby jenom hraje. Takové volby pochopitelně nemají smysl. 4)
Domnívám se, že v takovéto extrémní situaci se nalézá volič-katolík v liberálně-demokratickém státě. Volby jsou v tomto režimu svobodné pouze pro toho, kdo se hlásí k liberální ideologii. Pro každého, kdo se k této ideologii nehlásí (a nemusí jít jenom o katolíky), jsou volby pouze divadlem. Kdo se nehlásí k liberální ideologii, nemá zkrátka, koho by mohl volit. Strana, která si dá do programu odluku státu od liberální ideologie, bude prohlášena za protiústavní a její zakladatelé budou soudně stíháni a vláčeni tiskem jako zločinci.
POZNÁMKY:
1. Rovnosti ekonomické čili rovnosti příležitostí jsem se věnoval v článku Hospodářský liberalismus (Distance, 2020/1).
2. https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2010/o-krestanske-demokracii,-nabozenske-vire-a-politic
3. v překladu dr. Bedřicha Vaška: Křesťanská sociologie, díl I., s. 240
4. článek Křesťan se má o politiku zajímat. Katolický týdeník, 2017, č. 41. Online: https://www.katyd.cz/clanky/krestan-se-ma-o-politiku-zajimat.html