Nesnadná politická orientace

Jiří Fuchs

1. Vývoj humanity, nebo měkká totalita?

Většina v tom má jasno. Média hlavního proudu ji utvrzují v přesvědčení, že žijeme právě v takovém světě, o jakém jsme v komunismu snili – v západní demokracii. O její současné podobě se však začíná mluvit jako o plíživé totalitě. Média sice ujišťují, že tak hanebně smýšlejí jenom extremisté, pak by ale byl extremistou i Jan Pavel II. Ten totiž právě v souvislosti s politikou EU ve své knize Paměť a identita píše o nové ideologii Zla, která staví lidská práva proti člověku. Také Benedikt XVI. by musel schytat nálepku extremisty; v záhlaví knihy G. Kuby o sexuální revoluci, s podtitulem „ztráta svobody ve jménu svobody“, nazval totiž autorku statečnou bojovnicí proti ideologiím, které ničí člověka. A nemyslel tím ani ideologie minulé, ani geograficky či kulturně vzdálené – kniha je o pohnuté současnosti Západu.

Sovětský disident V. Bukovsky na videích varuje Evropany před novou totalitou. I erudovaný politický filosof R. Legutko mluví v rozhovorech o totalitní demokracii…

Podobností EU s komunistickou totalitou je celá řada. Všimněme si jedné: Komunistická propaganda přikazovala ty jedině správné názory a při jejich odlišování od nesprávných se pravdou neobtěžovala. Stejný život ve lži ordinuje dnes politická korektnost (a taky se neobtěžuje); bohužel s daleko větším úspěchem. Západní společnosti ji v posledním půlstoletí vzaly za svou. A to přesto, že veřejně projevený nekorektní postoj často znamená ztrátu cti, postavení, kariéry i svobody. O tom se ovšem ve zdravém, politicky korektním prostředí hluboce mlčí.

Jsou tu ale i rozdíly. V EU přece nejsou gulagy či kruté pronásledování odpůrců. Jsou v ní naopak svobodné volby i možnost legálního odporu. Podle stoupenců EU tedy v její politice scházejí hlavní znaky totality, jak je známe z komunistické a nacistické tyranie. Jedná se ale skutečně o podstatné znaky totality? Většina věří, že ano.

2. Problém definice totality

O pravdě se sice nehlasuje, ale co rozumného můžeme proti takovému chápání podstaty totality namítnout? Především si ujasněme, že kompetentní rozhodnutí o tom, jestli je nějaký režim totalitní či nikoli, závisí na správné, obecné definici totality. Taková definice však není vůbec samozřejmá. Stoupenci EU sice poukáží na to, že jejich definice má široký konsenzus a navíc se zakládá na nepopiratelné zkušenosti. Konsenzus je však jen chatrnou, postmoderní náhražkou za skutečné kritérium pravdy. Zkušenost s dvěma totalitami zase představuje indukci, která je pro obecnou definici totality žalostně neúplná. Že by k ní stačilo pouhé zobecňování podobností nacismu a komunismu?

Obecná definice totality není libovolná. Musí vyjadřovat její obecnou identitu – čím totalita jako taková je. Jen tehdy může ve svém rozsahu zahrnovat všechny skutečné i možné totalitní režimy. Takový univerzální záběr je však umožněn tím, že se v obsahu definice totality soustřeďují všechny její nutné znaky – a jen ty! Když nepostihneme všechny, bude definice široká. Když do ní vpašujeme znaky nahodilé, které jednotlivé totalitní režimy mohou mít, ale nemusejí, vytvoříme definici úzkou. Takovými omyly se ale ve sporu o tom, jestli je či není EU totalitní, spolehlivě diskvalifikujeme.

Kdo tedy v daném sporu definuje totalitu třeba politickými vraždami, ten si klíčový problém rozlišování nutných a nahodilých znaků totality vůbec neuvědomuje; jeho definice je „vystřelená z pistole“. Toto diletantství masově postihlo i učené politology, kteří padli za oběť novověkému filosofickému empirismu, jenž ve světě vědecké racionality zavedl absolutizaci empirických metod. Takový lapsus však znemožňuje i hlubší pochopení totality: Hlavní problém totality je totiž etický. Etika ale není pouhým konstatováním, jak lidé v různých dobách rozuměli mravnímu životu a jak ho žili. Je neempirickým věděním o podstatě mravnosti – o tom, jak by jako lidé žít měli. Problém podstaty totality je tedy metafyzický; pro dnešní vzdělanost neřešitelný. Jeho zdařilé řešení totiž vyžaduje řadu filosofických premis, které nelze hledat v novověké filosofii, neboť je od základu zkažená.

Empirik J. Gregor v knize o totalitarismu říká, že v socio-vědním diskurzu se musíme spokojit s intuitivním chápáním. Přitom uznává, že na něm založené definice jsou na úrovni hypotéz, jež mohou být vzápětí překonány. J. Gregor tak nechtěně obnažil neplodnost empirické metodologie v otázce závazného vymezení totality. Pro náš spor tím potvrdil, že rozhodování o tom, jestli je či není EU totalitní, nemůže být na základě pouhé zkušenosti kompetentní. Může být jen iracionální, náladové – jak to kdo cítí či potřebuje.

3. Adekvátní definice

Obě strany sporu vnímají totalitu jako systém, který je svou povahou až do hloubky nemravný. Proto je tím nejméně lidským modelem řízení společnosti. Důvodem mravní zkaženosti totalitního režimu je totalitní ideologie; v ní je jeho systémová nelidskost zakódována.

Totalitu lze chápat jako kompozitum totalitní ideologie (TI) a totalitního režimu (TR). Obě složky přitom korelují: TI má nutný vztah k realizaci svých obsahů režimem a TR má nutnou vazbu na ideologii, jejíž programy uskutečňuje. Režim reprezentuje totalitu fenomenologicky. Její ontologické těžiště se však nachází v ideologii: TI úkoluje, TR koná. Proto je TI zdrojem specifikace totalitního režimu jakožto totalitního. Jeho totalitní charakter je dán právě tím, že uvádí do praxe ideový program, obsah TI. Tento obsah je diferencován ve třech esenciálních znacích. V nich spočívá specifická povaha totality, která je zároveň vlastním předmětem její obecné definice.

První definiční znak: Totalita je politický systém, který si nárokuje relativně všestranné ovládání soukromí občanů a relativně celoplošné ovládnutí společnosti.

Kde se ty bombastické nároky vzaly? Zrodily se v hlavách pomatených lidumilů, kteří si umanuli, že jsou Dějinami povoláni k všenápravě Světa. Proč se v posledním století tak snadno prosazují? Nahrává jim intelektuálně-morální klima západních společností. Kdo se trochu vyzná, ví, že od osvícenství to jde s filosofií člověka valem z kopce.

U prvního znaku je třeba vyjasnit, co se rozumí tím relativně všestranným/celoplošným ovládáním. Neznamená to, že by v plánu TI byl doslova totální dirigismus či totální zotročení; to je ostatně nemožné. Jde o snahu „reorganizovat“ (deformovat) vše, co překáží dosahování revolučních cílů. Destruktivní záběr TI je tedy všerozsáhlý jen potenciálně, nikoli aktuálně.

Relativnost zde tedy vylučuje chápání všerozsáhlosti ve smyslu její absolutnosti a aktuálnosti. Relativní všerozsáhlost proto znamená, že člověk si v totalitě nemůže být v žádném aspektu soukromého a společenského života jistý před zásahem mocenské svévole. Koncepční mocenský vše-nárok zahrnuje veškerou myslitelnou mocenskou svévoli jen potenciálně. Jsou v něm ale obsaženy všechny možné způsoby nespravedlivého zacházení s občany.

Druhý definiční znak: Totalita pro své velikášské účely zavádí radikální pseudomorálku (rasovou, třídní, „lidskoprávní“…), která představuje relativně všerozsáhlou obsahovou destrukci přirozené mravnosti.

Relativní všerozsáhlost tu zase znamená, že každá norma přirozeného mravního zákona může být zrušena, pokud překáží revoluci. Zásada „účel světí prostředky“ je přitom hlavním etickým principem totality. To je vzhledem k jejímu megalomanskému záběru také důvod maximální systémové nelidskosti totality.

Třetí definiční znak: Programy totalitní ideologie uskutečňuje politický režim. Jejich všeobsáhlá nemravnost činí takový režim bytostně zločinným; jeho beztrestnost je systémově zajištěna.

Tyto tři znaky definují totalitu jako nejhorší myslitelný systém společensko-politického zla. Jejich sjednocení ustavuje samotnou totalitárnost v celé její obludnosti. Vše, co tyto znaky nějak obsahuje, je tím samým totalitní. Režim, který uskutečňuje totalitní ideologii, je svým způsobem obsahuje. Právě z toho důvodu je tedy totalitní.

4. Standardní námitka

Je ale tato definice adekvátní? Oponenti například namítají, že v ní chybí vysoká míra krutosti, jak ji známe z komunismu. V problému obecné definice totality ale nejde o určitou míru krutosti. Ta totiž vždycky závisí na konkrétní, měnlivé situaci, jež je vzhledem k obecné definici jen nahodilá. Náš spor ale situuje na úroveň systémové nespravedlnosti, na nelidskost, kterou totalita produkuje už svou povahou, a tedy jako definičně nutnou. Taková nelidskost potenciálně zahrnuje a situačně může aktualizovat všechny druhy politické nespravedlnosti.

Podle námitky oponentů by například určitý pokles krutosti v rámci jednoho režimu logicky znamenal, že už režim není totalitní. Krom toho systém, který svou povahou odporuje mravnosti jako takové, je nelidštější než nahodilé excesy historických režimů. Právě pro tento svůj principiální konflikt s celým mravním řádem je totalita nejvíce nelidským systémem.

Nelidskost totality vyplývá z megalomanských cílů jejích ideologů. Ty se stávají nejvyššími kritérii žádoucího jednání. Totalitní ideologií naprogramovaná maximální mravní zloba pak stigmatizuje i režim, jenž ji uskutečňuje. Viděli jsme, proč se již samotnou realizací ideologických zvráceností stává totalitním. Stoupenci EU tomu ale nechtějí rozumět: Fixováni na zkušenost se dvěma tvrdými, násilnickými totalitami stereotypně namítají, že totalitní režim musí být specifikován odpovídající strukturou moci a zvláštní skladbou institucí.

Tento jejich prvoplánový přístup k problému je však hrubě nekvalifikovaný, protože v něm nerozlišují, co je pro obecnou definici totality nutné, a co nikoli. Krom toho v něm podceňují praktickou inteligenci totalitních ideologů. Ti chytřejší totiž prozíravě uplatňují smysl pro situační rozmanitost a proměnlivost společenských poměrů. Proto nechávají dávkování ideologických toxinů i stupeň nátlaku na politicích. Neukládají jim v tomto ohledu žádná apriorní zadání; nediktují, jak zde a nyní uskutečňovat totalitní ideologii. Totalitní ideologie tedy neimplikuje určitou kvantifikaci moci a represí, ani žádnou specifikaci či konstelaci institucí. Tím je odůvodněna možnost měkké totality.

5. Měkká totalita neomarxistů

Tato možnost je už půl století na Západě skutečností. Tajemství úspěchu měkké totality neomarxistů spočívá v její plíživé nenápadnosti, nenásilnosti a v geniální strategii, jíž svou totalitní ideologii prosazují. Když řeknete „neomarxista“, většina lidí myslí, že jde o trapné nálepkování. Korektní, „vždy pravdivá“ média jim zatím ještě neprozradila, že je neomarxismus stejnou realitou jako třeba psychoanalýza. Diktát politické korektnosti většina už sice zaznamenala, ale věří, že v ní jde o kultivaci mravního cítění. Fanatické nadřazování vybraných menšin ji sice občas zneklidňuje, ale věří, že se jedná o spravedlivou kompenzaci historických křivd. Destrukci národů a rodin jako skutečné cíle multikulturalismu a genderismu se oběti oficiální mediální manipulace učí chápat jako nutný vývoj k vyšší humanitě, který vychází z pravého pochopení lidských práv.

Takový je v kostce obsah neomarxistické ideologie, která má všechny znaky systémové nelidskosti totality a která se stala zdrojem i náplní probíhající kulturní revoluce. Jejím cílem není nic menšího než zničení západní civilizace. Ta je prý v podstatě utlačovatelským projektem bílého heterosexuálního muže, zkaženého najmě křesťanskou morálkou. Vysoká a stálá hladina nenávisti k těmto „viníkům“ je proto nezbytným pohonem nemilosrdné restrukturalizace a převýchovy západních společností.

Na západních humanitních univerzitách vládne tento pokrokový kánon už celá desetiletí. Neomarxisté dobře věděli, proč je okupovali přednostně. Vychovali na nich kádry, které pak „dlouhým pochodem“ trpělivě dosazovali do ideo-politických institucí. Taková je geneze dnešních elit: akademických, politických, mediálních, kulturních, justičních…, které nenásilně a s evoluční samozřejmostí nasměrovaly západní společnosti k revolučním cílům té opravdové rovnosti, svobody a všelidského bratrství. Je to sice jen další utopie, ale dekonstrukce přirozeného myšlení, mravního cítění, hodnotového systému a normálnosti se zatím rozvíjí víc než slibně.

6. Selhání křesťanských politiků

Bohužel na této tragédii sebevražedně participují i mnozí křesťané – ať už z nezaviněné či zaviněné nevědomosti. U politiků a intelektuálů jde spíš o tu zaviněnou, ne-li něco horšího. Hlásí se k Západu tak uvědoměle, že nevidí, nebo vidět nechtějí, jak se revolučně proměnil v radikálně protikřesťanský anti-Západ. Statečně bojují minulé války, v nichž hrdě osvědčují svůj antikomunismus.

Prostí lidé, kteří ještě neztratili zdravý rozum, postupně nahlížejí zločinnost cílené islamizace Evropy, absurdity genderových šíleností, drzost jednosměrného rasismu i zlovolnost arogantního, velkopanského vnucování evropských pseudo-hodnot v rétoricky oslnivém balení. Snaží se té smršti čelit aspoň intuitivně.

Absolventi sociálně-vědních oborů se však zdají být většinou ztraceni. Okouzleni neomarxistickou dialektikou, krajně levicovou humanistikou, farizejskou pseudomorálkou a prohnanou slovní ekvilibristikou věří, že když mluvčí bruselského establishmentu kážou o sociální spravedlnosti, o solidaritě, toleranci, humanitě, svobodě, lidských právech, lásce, rovnosti či milosrdenství, tak myslí skutečně to, co tato eticky zvučná slova původně znamenají. Ve skutečnosti mají tito profesionální, dobře živení sofisté na mysli pravé opaky.

Křesťanští politici dělají etablovanému marxistickému extrému stafáž, když podporují nemravnou politiku EU, a přitom buď její zvrhlosti nevnímají, nebo je bagatelizují, anebo se z taktických důvodů dívají jinam. Jsou-li na to svými souvěrci upozorněni, častují je standardními politicko-korektními nálepkami z dílny neomarxistů (fašista, xenofob, islamofob, homofob…). Bylo by lépe jim i společnosti, kdyby se z politiky vytratili.