Distance (Bezrozporníci a Tvrdiči)

Josef Štogr

(Následující ohlas je uveden osobním dopisem členovi redakce, z něhož otiskujeme, s autorovým souhlasem, pasáž týkající se celkového pojetí naší revue. Je tištěna kurzívou.)

... Chápu, že je distance (Distance) potřeba, a většinu z obsahu (č. 2/1999, pozn. red.) jsem si rád přečetl a zcela jistě si příště zas nějaký kousek koupím, ale pořád si myslím, že to má nějakou „systémovou“ vadu. Distance (s malým d) je sama o sobě stejně „úchylná“ jako dialog – pokud je násilím, záměrem, diktátem. Sám se situuju ... do prostoru mezi distancí a dialogem, právě v tomhle prostoru podle mne dlouho kořenila evropská kultura, a já cítím, že na jedné straně je potřeba vytyčit opět hranice věcem, dát meze polím atd. – a na druhé straně je třeba takové území zabydlit, nenechat ho ladem. Cítím, že tohle není práce pro Jirku (Fuchse, pozn. red.), a vlastně ani nečekám, že by se k tomu měl vyjadřovat. Moje kritika nejspíš směřuje k tomu, že prostor, který distance (a Distance) otevírá, není dostatečně zabydlován, kultivován. Komu tahle výtka patří? Mně samému?

Číst si recenzi Jiřího Fuchse na Koubovu knihu o Nietzschem ( Distance 2/1999, str. 61-74) – to je zážitek. Zcela neomylně je zde identifikován ten či onen kořen nominalistického myšlení, následně je odvrhnut a s ním i všechny zkažené plody, které přinesl. Je to koncert.

„Každý noetik, který usiluje o bezrozporné myšlení, by si měl připomenout, že počínaje kladením problému předpokládá pravdu mnoha svých soudů. Jinak by se svým myšlením nemohl ani účastnit problému, nemohl by reflektovat lidské poznání.“Tohle je zajisté věc klíčová. Vřele s tím souhlasím, skutečně by si to měl připomenout. Výborné memento – ale co s tím dál?

Čtu bezrozporníka Fuchse a opět se těším, bavím nad tím, jak dokáže srovnat věci na stole – a jak přitom dobře ví, že si tím vůbec nepomůže proti celým skupinám tvrdičů. Můžeme si ukázat takové skupiny alespoň dvě – totiž tu, kde se tvrdí, že pojmové myšlení znamená úpadek nebo prostě to, že není jediným myšlením, a tu, kde se tvrdí, že myšlení je naopak samonosné, že se tento počáteční ne-rozpor nemusí vůbec řešit, neboť se vždy již nacházím v praxi uvažování, a že tato praxe je primární, nikoli nějaká úvaha o slepici a vejci.

Tvrdiči přitom mají jednu velkou výhodu – dokazují svými tvrzeními, praxí a převahou světa, že k tomu, aby byly dosahovány cíle a aby byly popisovány „smysluplné“ kusy světa, není nějaké bezrozpornosti třeba, a dokonce možná naopak. Dokazují, že bezrozporníci naopak jsou tak dokonalí, že toho o světě příliš neřeknou, alespoň ne to, co by zaujalo.

Co byste vy, bezrozporníci, říkali, kdybyste museli přestat vyvracet nás, prosté tvrdiče? K čemu, o čem a pro koho by vaše bezrozporné pravdivé učení bylo? Koho by se jakkoli týkalo?

Problém je, že pravdy musejí být vždy „o něčem“ a kdejaký rutinní dialektik dokáže obstojně hájit tvrzení, že není dobra bez zla, není jistoty bez nejistoty. Celé téma je velmi zapeklité – a tohle slovo mi nahrává: je to ve světě nějak divně pomíchané.

Připusťme, že je správné mluvit. Nikoli žvanit a nechat se unášet prázdnou řečí. Mluvit – vyslovovat, pojmenovávat. Výpověď je zpravidla odpovědí na otázku, je projevem přesvědčení, že právě toto je třeba pojmenovat, vyslovit, aktuálně, teď a tady. Pravda převážné většiny takovýchto výpovědí se neměří bezrozporností, kterou popisuje Fuchs. Poměřuje se tím, jestli bylo vysloveno to, co být vysloveno mělo, jestli ten, který vyslovil, „neselhal“, neřekl lež, něco, co být vysloveno nemělo.

Pravda soudu je jiná než pravda pojmenování, a pojmenovávání je výkon, který stojí na hranici magie a zároveň je nejvlastnějším úkolem člověka (srov. Genesis).

Jsem přesvědčen (a v tomto se tedy přiřazuji do skupiny tvrdičů), že univerzalita myšlení, kterou mimo jiné hájí Fuchs, je jedním z klíčových „pokladů“ a zároveň základů Evropy a lidstva. V jistém smyslu tedy držím „Distanci“ palce. Na druhé straně však jsem přesvědčen, že jsou věci světa, které si žádají o vyslovení a pojmenování, a to se v distanci vykonat, provést nedá.

Jsem přesvědčen, že bezbřehý dialog je nejhorší násilí, možná horší než distance, která je také násilím, jsem přesvědčen o tom či onom. Jedno však vím – moje myšlení není bezrozporné. Ne že bych byl ctitelem Gdela, jen jsem si vědom své konečnosti. Rád shromáždím a podle svého nejlepšího přesvědčení systematizuji argumentace – budu hledat tu nejvhodnější formu vyslovení, ale jsem si vědom svých mezí.

Uvědomuji si, že jsme všichni více či méně tvrdiči – na pozadí důvěry v to, že svět a tedy i řeč má smysl, i když se k němu slovy přibližujeme věru nesnadno.