Embedded Files
Jiří Fuchs
Kritika mého pojetí politiky EU od J. P. Kosinky patří k těm relativně důkladnějším, s nimiž stojí za to se vyrovnávat, neboť nutí k prohloubení. Vítám ji tedy jako příležitost k nesnadnému promýšlení a vyjasňování důvodů, pro které tvrdím, že bruselská politika má všechny znaky měkké totality. Kolegu Kosinku znám jako autora, který má předpoklady pro filosofický přístup k problému totality. Na rozdíl od většiny oponentů mého hodnocení politiky EU není ani zatížen nominalisticko-empiristickými předsudky, které zkoumání podstaty totality pod nánosy empirických dat úspěšně maří, je dobře obeznámen s filosofickým realismem a dovede ho v konfrontaci s moderní filosofií v mnoha ohledech obhájit. Tím by mohl diskusi o totalitě posunout na vyšší úroveň.
Spor se totiž týká identifikace určitého politického systému – jestli je, či není totalitní. A pro takový účel je logicky nezbytné, aby byla po ruce správná, dobře zdůvodněná definice totality, která vyjadřuje, čím totalita je; bez takové esenciální definice totality není přesvědčivé řešení daného problému možné. Esenciální definice je však metafyzická, přesahuje možnosti zkušenostních konstatací. Vyžaduje tedy hlubší záběr neempirického myšlení a odpovídající metodu.
Kosinka však bohužel žádnou takovou vypracovanou definici totality nenabízí – víceméně se spokojuje s kritickou reflexí mé definice. Něco v ní akceptuje, něco zpochybňuje, něco odmítá. V reakci na mé pojetí pak jen prvoplánově ztotožňuje totalitu s totalitním režimem. Odůvodňuje to faktem, že totalita bez něj reálně neexistuje; tečka. Pojmem měkké totality se nezabývá vůbec. S odkazem na obecný pojem režimu už jen dogmaticky tvrdí, že v totalitním režimu musí být vrcholná politická moc zcela v rukou totalitářů. Jak si tedy může být jistý, že Brusel není totalitní? Z toho, že se v definici totality či v identifikaci politické povahy EU eventuálně mýlím, to neplyne. To by vyvozoval víc, než mu jeho premisy (ať už jsou jakékoli) dovolují. Absence promyšlené, adekvátní definice totality tedy logicky vede Kosinku k tomu, že by měl stagnovat u pouhé pochybnosti: Možná je EU totalitní, možná ne. Za předpokladu, že je jeho kritika mé pozice pravdivá či aspoň v něčem zdařilá, by měl tedy nechat otázku bruselské totality otevřenou. Pokusím se ale dokázat, že a proč Kosinkova polemika zdařilá není.
1. Problém definice totality.
Kosinka věří, že odhalil základ mého omylu o totalitní povaze režimu EU: Spatřuje ho v tom, že pokládám totalitu a totalitní režim za dva různé pojmy. Přichází tedy s tezí a jejím odůvodněním: „Jediným smysluplným významem pojmu totalita je synonymum pojmu ´totalitní režim´, neboť bez zakotvení v totalitním režimu nemá samostatnou existenci.“
Postavme tedy proti sobě dvě závazně kladené teze. Kosinka tvrdí, že totalita a totalitní režim jsou reálně totožné. Já definuji totalitu jako kompozitum totalitní ideologie a totalitního režimu. V mém pojetí je tedy totalita složeným jsoucnem ze dvou reálně odlišných jsoucen: ideologie a režimu, který ji uskutečňuje v politické praxi. V tom případě by se totalita lišila od svých konstitutivních složek nejen pojmově, ale i reálně – jako celek od svých částí. Kosinka považuje takové pojmové rozlišení totality, totalitní ideologie a totalitního režimu za konfuzní. Nesouhlasí s rozlišením pojmů totality a totalitního režimu. Zdůrazňuje, že „…totalita sama o sobě (bez politické realizace) je abstrakcí bez reálné existence.“ Zároveň připouští, že „…vedle totalitního režimu je třeba ještě rozlišovat totalitní ideologii.“ Jejich vztah už však dál neupřesňuje. Odmítnutí pojmového rozlišení totality a totalitního režimu pak vysvětluje takto: Užívám je prý konfuzně jako dva různé pojmy „…kdy totalita je cosi primárního (ovšem co?), když bez zakotvení v politickém režimu nemá samostatnou existenci a zároveň to má být něco odlišného od pojmu totalitní režim i totalitní ideologie.“
Když ale Kosinka zavádí pojem „totalita sama o sobě“, pracuje s fikcí, která je mi cizí. Podle mě je totalita naopak reálně existujícím, složeným jsoucnem, které je konstituováno vzájemnou odkázaností dvou původních jsoucen: ideologie a režimu. Žádnou abstrakcí totality bez totalitního režimu či bez zakotvení v něm tedy neoperuji. Mé pojetí je takové: Totalitní ideologie + totalitní
režim = totalita
1. 1 Ontologicko-logické slabiny Kosinkovy kritiky
Proč definuji totalitu jako kompozitum totalitní ideologie a totalitního režimu? Protože totalitní ideologie má evidentně nutný vztah k realizaci svých obsahů totalitním režimem; ten má zase evidentně nutnou vazbu na ideologii, jejíž programy realizuje. A jelikož jde o existující jsoucna (ideologie není nejsoucno), vzniká jejich nutným propojením celek – složené jsoucno. Pojem totality chápaný jako pouhá abstrakce bez režimu (ale také bez ideologie) je nesmyslem, který mi Kosinka – nikoli záměrně, ale spíše ze špatného pochopení mé definice totality – podsouvá. Ze stejného důvodu mi imputuje i chápání totality jako čehosi primárního. Netvrdím přece, že totalita je o sobě existující a v esenci soběstačná (perseitní) entita, nezávislá na režimu a ideologii. Když se tedy Kosinka na základě těchto vstupních nedorozumění domnívá, že odhalil základ mého mylného hodnocení politiky EU, pak se nabízí otázka, jak asi může jeho kritika dopadnout?
Podívejme se na ontologické souvislosti sporu o definici totality. Kosinkova pozice je tu taková: Reálně ztotožňuje totalitu s totalitním režimem a odlišuje od nich totalitní ideologii. Dává to smysl? Odlišení ideologie a režimu je zřejmé. Jak se to ale má se ztotožněním totality a totalitního režimu? Tady se nabízí otázka, proč je režim totalitní. Přinejmenším proto, že uskutečňuje programy totalitní ideologie. Uvidíme, že totalitní ideologie je zdrojem specifické diference totalitního režimu, jíž se tento režim liší od všech netotalitních režimů, neboť v sobě soustřeďuje tři nezbytné, a jak se ukáže, zároveň i postačující znaky samotné „totalitárnosti“: 1. Nárok na relativně všerozsáhlé ovládání člověka; 2. Potenciálně všerozsáhlou destrukci přirozené mravnosti; 3. Bytostné zaměření k realizaci těchto zločinných záměrů politickou mocí čili režimem.
Kosinka tyto znaky totalitní ideologie povšechně uznává. Ony pak souhrnně implikují nejhorší možný politický režim, který je systémově nastavený ke všem formám nespravedlivého zacházení s člověkem, a tedy i k potenciálně neomezené produkci politického a morálního zla. Tímto atributem se totalita nejnápadněji projevuje a jím také nejvíc odpuzuje. Je celkem jasné, že totalitní režim odvozuje svou totalitární povahu od totalitní ideologie, jejíž totalitní programy režim jakožto totalitní uskutečňuje. To znamená, že důvod jeho totalitární specifikace je obsažen v totalitní ideologii, která je vůči němu jiným, vnějším jsoucnem. Když ale Kosinka ztotožňuje pojem totality s pojmem totalitního režimu, vyvstává v jeho koncepci totality problém. Spočívá v tom, že důvod té totalitární specifikace a jí implikované potenciálně neomezené zloby leží nejen mimo totalitní režim, ale také mimo totalitu samu.
Podle Kosinkova definování totality totalitním režimem je tedy totalitní ideologie jen nějakým mimo-stojným přívěskem totality. To by ovšem znamenalo, že tři zmíněné znaky, které konstituují samotnou specificitu totalitárnosti, by byly vně samotné totality. Takto koncipovaná totalita by tedy byla vyprázdněna, zbavena toho, co je jí nejvlastnější. Ve skutečnosti jsou však tři znaky totalitní ideologie esenciálním určením samotné totality. Neboť primárně určují, čím totalita je a zároveň vysvětlují, proč je nejhorším myslitelným politickým systémem. Totalitní ideologie tím spoluustavuje totalitu jakožto složené jsoucno a totalitní režim jakožto uskutečňující programové zadání totalitní ideologie.
Posuďme tedy Kosinkovu koncepci totality z hlediska její ontologické konzistence. Kosinka uznává, že totalitní ideologie se reálně liší jak od totalitního režimu, tak i od totality. Přitom totalitní ideologie ve svých třech znacích obsahuje samotné jádro totalitárnosti – její specificitu, díky níž je totalita především tím, čím je. Totéž platí o totalitním režimu: Je totalitním v závislosti na totalitní ideologii jako na jiném jsoucnu. Totalita ztotožněná Kosinkou s totalitním režimem a odlišná od totalitní ideologie tedy sama neobsahuje svou specifikaci totalitárností. Přitom je tato specifikace pro totalitu esenciální. Totalita bez totalitárnosti, čili bez toho, co ji konstituuje jako totalitu, je ale nonsens. V takovém pojetí ztrácí totalita vnitřní důvod svého bytí – své „tím, čím je“, své identické určení, tj. svou esenci. To je ovšem neudržitelná ontologická skrumáž. Totalita vnitřně vyprázdněná, čili bez esence, v Kosinkově pojetí zároveň je i není. Je jakožto i jím nutně uvažovaná ve své předpokládané identické určitosti. Není jakožto výkladově zbavená své identické určitosti. Tento rozpor tedy Kosinkovu definici totality spolehlivě diskvalifikuje.
Kdyby chtěl Kosinka tomuto rozporu uniknout tím, že by pokládal zdroj totalitárnosti za imanentní princip totality, kterou ztotožnil s totalitním režimem, moc by si nepomohl: V dalším svém výkladu ujišťuje, že specificitu totality musíme hledat v obecném pojmu režim. Z toho ovšem plyne další absurdita, neboť pak by byl totalitní režim jediným možným druhem politického režimu. Na svém místě si této originality všimneme podrobněji.
S logickou konzistencí Kosinkova pojmového ztotožnění totality s totalitním režimem to není lepší. Obé ztotožňuje proto, že totalita nemůže existovat bez totalitního režimu. Podle této logiky bychom pak ale měli ztotožnit také totalitní režim s totalitní ideologií, neboť ten bez ní také nemůže existovat. Je-li ale podle Kosinky totalita totožná s totalitním režimem a ten je podle logiky Kosinkova odůvodnění totožný s totalitní ideologií, pak je i totalita totožná s totalitní ideologií. Takové důsledky však nejen zcela odporují Kosinkovu pojetí, ale jsou především absurdní. To znamená, že Kosinkovo odůvodnění teze identity totality a totalitního režimu je naprosto zmatečné; mimo jiné se v něm směšuje pouhá nutná podmínka s esenciálním určením. A protože jiný důvod pro takové násilné ztotožnění Kosinka už neuvádí, je jeho teze o totožnosti totality s totalitním režimem čistě dogmatická.
V této souvislosti si můžeme pod čarou všimnout jedné metodické nesrovnalosti. Kosinka oznamuje, že se pouštím do praktických aplikací svých filosofických teorií v politice, což prý budí rozpaky. Nonšalantně přitom poznamenává, že jsem se zatoulal na politologické pole, které mi prý nesvědčí. Hned při první tezi jeho kritiky se ale ukazuje, že tu naopak Kosinka dost šeredně bloudí v ontologii – přitom se jí nemohl vyhnout, neboť byl jako můj kritik nucen pustit se v daném tématu do problému obecné definice totality. Zřejmě nedocenil metodickou pravdu o tom, že dnes naprosto převládající empirické popisné definice politologů nemohou být směrodatné v rozhodování o tom, zda je či není nějaký režim totalitní. K tomu je totiž nezbytná esenciální čili ontologická definice totality. Kosinka se tedy z povahy problému situoval na úroveň esenciální definice totality, která ovšem vyžaduje víc než pouhé účelové flikování z empirických dat: Dané téma se totiž neobejde bez abstraktních ontologických záběrů, zatímco Kosinka se v tématu konformisticky zasekl u soudobé, filosoficky negramotné politologie. Toto manko nevyváží ani sebedelším výčtem empirických dat o režimu či konkrétních režimech.
1. 2 Totalita jako kompozitum (T. I. + T. R.)
V reflexi definice totality se tedy rýsuje souvislost zúčastněných pojmů následovně: Obecným východiskem je tu reálné rozlišení plánu a jeho praktické realizace. V rámci totality pak rozlišujeme totalitní ideologii a její praktickou realizaci politickým režimem. O totalitě primárně mluvíme kvůli uvedeným třem specifickým znakům totalitní ideologie, které chápeme jako konstituanty samotné totalitárnosti a jejího potenciálně neomezeného zla. Třetím znakem totalitní ideologie je bytostné zaměření prvních dvou znaků totalitní ideologie k uskutečňování politickou mocí, čili režimem. Právě pro tuto realizaci se režim stává totalitním, přičemž totalitní ideologie a totalitní režim jsou dvě různá, na sebe vzájemně odkazující jsoucna, jež tedy bytostně korelují: Totalitní ideologie je svou povahou vztažena k realizaci režimem a totalitní režim má bytostnou vazbu na obsahy totalitní ideologie.
Totalitní ideologie je proto zdrojem/principem specifikace totalitního režimu jakožto totalitního. To znamená, že jeho totalitní charakter je dán právě tím, že uskutečňuje totalitní obsah v totalitních dimenzích ideologie. V jakých strukturách, jakými institucemi a způsoby ho uskutečňuje, je už irelevantní: To vše závisí na variabilních, situačně daných okolnostech vzniku a průběhu uskutečňování totalitní ideologie. Vzhledem k definici totalitního režimu proto mohou tyto složky režimu obsahovat už jen jeho nenutné predikáty, které vyjadřují jeho nahodilé akcidenty. Z toho důvodu tedy přidává totalitní režim k definici totality jenom svoji instrumentální funkci – nikoli nějakou preferovanou strukturu, skladbu institucí či nějaký speciální způsob realizace totalitní ideologie. Politická realita totiž může totalitním ideologům nabídnout různé druhy mocenského uspořádání a je otevřena mnoha způsobům uskutečňování totalitní ideologie.
S takto podřízenou rolí totalitního režimu v rámci totality Kosinka nesouhlasí. Proto hledá jeho specifickou diferenci v určitém vymezení strukturálních podmínek režimu jako takového, za nichž se prý určitý režim teprve stává totalitním; tento jeho pokus přijde na řadu. Zatím jde jen o zdůvodnění mé pozice v kontrastu s Kosinkovým ztotožněním totality s totalitním režimem.
Totalitní ideologie a totalitní režim tedy svou korelací vytvářejí bytostnou jednotu složeného celku jakožto nového jsoucna, které lze chápat jako systém totality. Totalita je takto jednotou totalitních komponent. Je komplexní realitou jsoucna, složeného z dílčích totalit (plánu a praxe). Jakožto kompozitum ideologie a režimu je totalita esenciálně specifikována totalitními ideo-obsahy a jejich realizací v totalitním režimu. Totalitní režim jako takový však esenciálně specifikován totalitními ideo-obsahy a jejich realizací v totalitním režimu není; není tedy totalitou. Fakt, že se totalitní režim v běžné mluvě nazývá totalitou, je sice pochopitelný, ale nemůže být směrodatný v pojmové precizaci, která je v našem sporu nezbytná. Kosinka však takovou precizaci evidentně podcenil, protože přecenil význam běžné mluvy pro teoretickou reflexi totality.
1. 3 Dogmata a účelová strategie na nominalistickém pozadí
Když tedy Kosinka trvá na tom, že „Označení totalita lze totiž smysluplně užívat (na poli politiky) pouze ve významu „totalitní režim“…“, pak se nedá taktně mlčet o tom, že za jeho rezolutním tvrzením nestojí žádná pojmová analýza ani žádné odůvodnění. Přitom jde o klíčovou tezi pro rozhodující spor o esenciální definici totality. Na ní totiž podstatně závisí odůvodněná odpověď, jestli je politika EU totalitní. Kosinka ale svou tezi předkládá, jako by se rozuměla sama sebou. Zdá se, že přitom také spoléhá na běžný úzus vyjadřování, v němž se totalita zaměňuje s totalitním režimem. Měl tedy řešit náročný problém podstatné definice totality. Bohužel ho ale ho odbývá dogmatizovanou banalitou na úrovni spontánního lidového vyjadřování. V něm se dá samozřejmě ztotožňování totality s totalitním režimem tolerovat. V závažném zkoumání podstaty totality se však tolerovat nedá. Výše zmíněný Kosinkův smysl pro filosofické myšlení není v takovém zacházení s problémem totality k nalezení.
Také není moc filosofické, když Kosinka už na samotném začátku kategoricky tvrdí: „Je třeba trvat na tom, že pokud hovoříme o ´totalitě´, vždy se tím myslí totalitní politický režim.“ - a v celém jeho textu se pak nenachází jiný důvod než ten, že totalita neexistuje bez režimu. Solidnější důvod se mu do něj nevešel. Pro celou Kosinkovu kritickou reflexi je bohužel příznačné, že rozhodující místa sporu o povahu politiky EU nechává kriticky neošetřená. S tím ovšem moc neladí jistota, s jakou svá řešení předkládá.
Není těžké uhodnout, proč se tu Kosinka uchyluje k účelovému dogmatu. Má sloužit argumentační strategii orientované na režim. Podobně jako jeho předchůdci ve sporech o totalitu (L. Rychetník, P. Lepeška, R. Joch …), které čtenáři Distance znají, tak i P. Kosinka si od zdůrazňování významu režimu v identifikaci totalitních režimů hodně slibuje. Intuitivně s nimi doufá, že posunutím těžiště totality od ideologie k režimu oslabí důvody pro kritiku EU jakožto totalitní mašinérie. Třeba tak, že ve spletité síti empirických faktů zamlží esenci totality; dlužno uznat, že Kosinkovi se to povedlo dokonale. Oponenti věří, že získají detailními politologickými projížďkami po strukturách, mechanismech či kuriozitách politických režimů větší manévrovací prostor. Hledají v nich munici k obraně „Západu“, který prý jen občasně a v podstatě bezúhonně koketuje s levicovým extremismem neomarxistů. Je to naivita? Bezradnost? Myšlenkový stereotyp? Stud za dosavadní důvěřivost? Špatné svědomí? Oportunismus? Od všeho něco? Nebo snad ještě něco horšího?
Bylo ale třeba vzít vážně skutečnost, že totalita je primárně koncipovaná teoretiky, nikoli politiky. Její obludné rysy jsou naprogramovány ideology; v našem případě neomarxistickými intelektuály. Politici jen mocensky uvádějí jejich zločinné programy různými způsoby (podle situace) do praxe; nic víc a nic míň. Proto je těžiště zrůdnosti totality v její ideologii. Režim ji pouze realizuje; někdy drsně, jindy mírněji. Je tedy protismyslné ztotožňovat totalitu prvoplánově s totalitním režimem.
Zatím můžeme předběžně konstatovat, že Kosinka svým úhybným manévrem k analýzám režimu mimo jiné prozrazuje, že jeho odklon od nominalisticko-empiristických skluzů k popisným definicím totality byl spíše jen verbální. V polemickém zápalu na filosofický realismus rychle zapomněl. Ještě uvidíme, proč ontologicky vzato nemůže být procesuální charakter politických realizací (včetně „specifických úprav moci a institucí“) na úrovni objektivně nutných, esenciálních znaků obecně chápané totality, o něž v problému v podstatě běží. Jeho předchůdci tuto noetickým realismem fundovanou ontologickou pravdu odmítali vzít na vědomí. Buď jí nerozuměli, nebo si jejím ignorováním problém usnadňovali. Právě v ní ale spočívá důvod toho, proč je třeba podstatu totality hledat v ideologii, a nikoli v režimu.
Také Kosinka tuto ontologickou pravdu fatálně podcenil. Proto ze svého ledabylého ztotožnění totality a totalitního režimu vyvozuje, že nedoceňuji podstatu složeného pojmu totalitní režim. Vidí v tom hrubou chybu, která prý vysvětluje moje přepjaté hodnocení politiky EU. V této souvislosti mi Kosinka vytýká, že jsem se měl věnovat režimu jako celku – tomu, co činí režim jako celek režimem. Měl jsem prý například zohlednit, že jeho podstatným prvkem je politická moc, která se dnes skládá z moci výkonné, zákonodárné a soudní. Kritizuje, že jsem se zabýval pouze pojmem totalitní ideologie a opomenul jsem pojem totalitního režimu, ačkoli prý logika vyžadovala, abych se jím zabýval se stejnou intenzitou. Měl jsem se prý ptát na esenci režimu (co činí režim režimem). Docela solidní výčet nedbalostí.
Jenže ono nešlo o opomenutí, nýbrž o vědomé vynechání. A sice z důvodu zmíněné ontologické pravdy o procesuální povaze časoprostorově podmíněných aktivit totalitního režimu. Moje údajné „opomenutí“ totiž vyžadovala „jiná logika“ čili logický kontext jiného pojmu totality, než jaký užívá Kosinka: Kdybych s ním souhlasil, že totalita je totéž, co totalitní režim, pak by se Kosinka právem podivoval, že v esenciální definici totality přiznávám režimu jen odvozenou, instrumentální roli, a že se mu proto dál nevěnuji. Z výše uvedeného rozlišení pojmů totality, totalitní ideologie a totalitního režimu je ale zřejmé, proč je rozlišuji. Vyplývá z něj, že Kosinkovo ztotožnění totality s totalitním režimem je příliš jednoduché, primitivní. Na tom nic nemění ani fakt, že ho Kosinka zavádí jako nezpochybnitelný axiom, jako by se samo sebou rozumělo, že je per se evidentní, nebo že se jen ustavičným masovým opakováním evidentním stává. Z pojmového zpřesnění výkladu povahy totality pak také vyplývá instrumentální funkce totalitního režimu. A z jejího objasnění lze nakonec dovodit, že k rozpoznání identity režimu jakožto totalitního už vůbec není třeba analyzovat režim jako takový.
Neškodí si připomínat, že totalitní režim je dostatečně specifikován (a odlišen od ostatních druhů režimu) realizováním obsahů totalitní ideologie; všechny další možné vlastnosti či predikáty totalitního režimu už totiž patří jen k strukturním konfiguracím, konstelacím a způsobům, v nichž a jimiž je ideologie uskutečňována. Takové aspekty však nutně závisejí na proměnlivých stavech a poměrech společnosti. Proto jsou vzhledem k obecné povaze a definici totalitního režimu nahodilé a nemohou tedy totalitní režim definovat. Tato pravda se stala kamenem úrazu apologetické, vesměs nominalisticky předurčené strategie eurofilů, která se soustřeďuje na argumentaci „přes režim“.
O potřebnou pojmovou analýzu, neřkuli důkaz totožnosti pojmů totality a totalitního režimu, se tedy Kosinka ani nepokusil. Proto v problému tápe. Na jedné straně sice například říká, že správně rozlišuji v pojmu totality dvě složky: ideologii a režim. Na druhé straně však trvá na tom, že totalita a totalitní režim jsou totožné. V tom případě by se už ale totalita neskládala z ideologie a režimu. Jednostranný, polemický důraz na totalitní režim způsobuje Kosinkovi i problémy s totalitní ideologií. Mluví o ní jako o pouhé abstrakci, čemuž se dá s trochou dobré vůle rozumět v souvislosti se vztahem k praktické realizaci jejích obsahů režimem. Nedá se však rozumně popřít, že totalitní ideologie je specificky určujícím a řídícím principem totalitního režimu. Je hlavním důvodem jeho nelidskosti; je pro jeho specifické aktivity směrodatná. Proto má vůči němu nadřazené postavení, takže primární pozornost ve snaze o pochopení totality se musí upínat k totalitní ideologii, neboť obsahuje totalitárně dimenzované programy, určené k praktické politické realizaci – o tom ale Kosinka nechce nic slyšet. Je to tedy spíše on, kdo podceňuje jeden ze dvou podstatných prvků totality.
Urputná strategická fixace reflexe totality na totalitní režim se zastáncům EU patrně jeví jako jediná šance, jak vyloučit možnost, že je totalitní. Kosinka si tu pomáhá vysvětlením, že prý jako teoretik podceňuji praxi. Právě v této souvislosti upozorňuje na to, že totalitní ideologie bez uskutečnění režimem je pouhou abstrakcí bez reálného dopadu na životy lidí. Nejspíš v polemickém zaujetí pro význam režimu Kosinka v daném problému přehlédl, že s tím naprosto souhlasím: Vždyť přece v definici totality uvádím jako třetí znak totalitní ideologie tendenci k realizaci jejích programů režimem. A troufám si tvrdit, že totalitní praxi neomarxistů také docela barvitě a zeširoka popisuji.
1. 4 Důvody prevalence totalitní ideologie
Kosinku ale pohoršuje, že totalitnímu režimu přisuzuji jen funkci instrumentální. Sugeruji tím prý „nedůležitost významu totalitního režimu“. Kdyby tomu tak ale bylo, nevkomponoval bych ho mezi esenciální znaky totality, které naopak považuji za extrémně významné. Můj kritik tady spolu s jinými nerozlišuje význam pro totalitu, který je v případě režimu nesmírný, od významu pro reflexi esence totality, pro porozumění její podstatě. Protože je totalitní režim realizací totalitní ideologie a zároveň je svou povahou (a tedy i systémově) tím nejhorším možným režimem, musí se reflexe totality soustředit na příčiny jeho systémové zloby. Ty však evidentně leží v totalitní ideologii, která tu monstrózní amorálnost svými prvními dvěma znaky naprogramovala. Rozumět nelidskosti totality proto především znamená dobře pochopit totalitní ideologii.
Jestliže jsou příčiny nelidskosti totality obsaženy v totalitní ideologii, pak je složená esence totality primárně dána touto ideologií; a sice nárokem na relativně a potenciálně všerozsáhlé ovládnutí jedinců i společnosti a na relativně a potenciálně všerozsáhlou destrukci mravního řádu. V celku totality má tedy ideologie postavení určujícího principu, neboť je svou povahou zaměřena k realizaci režimem, který uvádí její obsahový smysl a dimenze nelidskosti do společensko-politické praxe. Podstata nelidskosti totalitního režimu však nespočívá v tom, jak se chová, zda tyransky či spíše s úspěšným předstíráním lidumilnosti; je dána tím, jaké naprogramované obludnosti uskutečňuje. Totalitní režim se stává totalitním právě tím, co společnosti přináší, nikoli jak a v jakých dávkách to přináší.
Odvozenost od ideologie tedy režimu na významu v rámci totality nic neubírá. Kosinka má pravdu, že bez režimu by nebyla totalita. Mýlí se ale v tom, že tu pravdu staví polemicky proti mé definici totality, která ji také obsahuje. Jen v jiné proporci než v Kosinkově zploštující pojmové identifikaci totality s režimem. V důsledku této pojmové konfuze se pak můj oponent domnívá, že snižuji význam totalitního režimu pro celkovou reflexi totality, když nechávám stranou empirické popisy jeho reálií. Je to totiž nelidskost totalitní ideologie, co činí nutně nelidským i režim, který ji uskutečňuje. I proto má režim v celku totality evidentně odvozené postavení. Proto nemůže mít ani v reflexi totality takový význam jako totalitní ideologie. Uvidíme, že například generický pojem režimu jako takového k objasnění totalitního režimu jako takového nic nepřináší, jakkoli Kosinka sugeruje opak. Že tedy k identifikaci režimu jakožto totalitního stačí samotný fakt, že realizuje obsahy totalitní ideologie a dimenze její morální zvrácenosti.
V reflexi totality má tedy hlavní význam pochopení důvodů masivní nelidskosti totalitní ideologie. Naproti tomu identifikace režimu jakožto totalitního nepotřebuje žádné hluboké analýzy jeho struktur, institucí či mechanismů. Pokud totiž realizuje totalitní ideologii, infikuje její nelidskostí celou společnost. Jako takový je pak totalitní režim svým potenciálně neomezeným, naprogramovaným a systémově nespravedlivým zacházením s občany nejhorším možným režimem. Co bychom chtěli víc? V jakých mocenských kulisách, jakými způsoby, zločiny, intrikami, s jakou mírou demagogie, záludnosti či machiavellismu tak koná, je pro jeho identifikaci vedlejší. Samotný fakt ideologického naprogramování režimu k permanentní realizaci potenciálně neomezené zločinnosti ho činí z podstaty nejhorším možným politickým systémem. Totalitní režim je definován tím, co dělá – ne jak to dělá.
Když tedy Kosinka tvrdí, že nedoceňuji složenost pojmu totalita, vzniká z dosud řečeného pochybnost, jestli jí vůbec rozumí. Jestli přitom význam režimu ze špatného pochopení její složenosti naopak nepřeceňuje. Na věrohodnosti jeho kritice nepřidává, když v souvislosti s mým údajným podceněním analýzy pojmu režimu říká, že jsem původně začal definovat totalitu ve smyslu totalitního režimu, a nakonec dospěl k totožnosti definice totality a totalitní ideologie. Ve skutečnosti jsem ale od počátku definoval totalitu jako jsoucno, složené z ideologie a režimu. Její údajné ztotožnění s ideologií a následné popření rozdílu ideologie a režimu Kosinka mé definici imputoval na základě svého pojmového splynutí totality s režimem.
2. Problém definice totalitního režimu
Kosinka se diví, proč mě nezviklala aspoň vidina, že by se tolik vážených oponentů mýlilo v hodnocení politického režimu EU. Částečně si odpověděl hned na začátku, když píše o sklouzávání některých mých oponentů k nominalismu. Jiným tento defekt nepřičítá. Tvrdí například, že P. Lepeška a L. Rychetník své kritiky o nominalismus neopírali. Kdyby to jen bylo tak snadné… Vzpomínám si, jak Roman Joch kdesi brilantně vyvracel nominalistickou subjektivizaci myšlení – a přesto při definování totality rychle upadl do jeho pasti. A není divu, vždyť veškerá moderní vzdělanost i kultura (o postmoderní ani nemluvě) je nominalismem prosáklá skrz naskrz; nominalismus obsahově i metodicky formuje všechny oblasti moderního myšlení. Nejen preferovaná řešení, ale i způsoby přístupů k problémům, kladení otázek, akcenty i odmítání různých tezí, pozic či metafyzických „pseudoproblémů“, to vše je určováno nominalistickým krédem.
L. Rychetník, jemuž vděčím za mnohaletou inteligentní oponenturu, se k nominalismu výslovně hlásil i ve sporu o totalitu. P. Lepeška sice nominalismus odmítá, ale problém také kladl v perspektivě nominalisticko-empirické. Oba svým posunem důrazu od ideologie k popisům režimu možná Kosinkovy úvahy nad totalitou také inspirovali, ačkoli i on sám se vypořádává s nominalismem poměrně zdařile. Ale masivní přítomnost nominalistických deformací ve všech oborech je prostě znát. Jestliže schází filosoficky fundovaná, permanentně aktualizovaná a rozumná distance od vzdělanostního mainstreamu, je těžké se nominalistické nákaze vyhnout.
Ve sporu o definici totalitního režimu se nabízí jako společné východisko fakt, že Kosinka akceptuje můj prý netriviální poznatek o tom, že teror či násilí nepatří mezi nutné znaky politické totality. Pro naši diskuzi na tom není ani tak zajímavý samotný fakt (na němž se shodneme), jako spíš jeho důvod. Troufám si tvrdit, že kdyby ho Kosinka dobře pochopil a učinil ho měřítkem svých reflexí totality a výpovědí o totalitním režimu, musel by je podstatně korigovat; nejlépe stáhnout. Tím by se mohla naše hodnotící stanoviska k politice EU sblížit. Takhle musím zase vykládat, co už jsem mnohokrát vysvětloval. Připomenu tedy hlavní body.
2. 1 Rozlišení nutných a nenutných znaků
Proč nejsou například policejní teror či zákaz svobodných voleb v totalitním režimu nutné? Protože patří jen k jednomu z mnoha možných typizovaných způsobů realizace totalitní ideologie, které vždy, protože nutně, probíhají v proměnlivých poměrech. Jako takové jsou proto tyto způsoby (počínaje volbou totality tvrdé či měkké) v rámci totality situačně nahodilé; za jiných okolností by byly jiné.
Samotná realizace totalitní ideologie naopak nutným znakem totalitního režimu je. Je totiž implikována třetím esenciálním znakem obecné definice totality: Zaměřením ideologie k praxi. Obecně vzaté uskutečňování programů totalitní ideologie je natolik specifikujícím znakem, že dostatečně odlišuje totalitní režim od všech ostatních politických systémů. Proč? Protože ve svém rozsahu zahrnuje všechny možné, o sobě nenutné způsoby, jimiž lze uvádět totalitní ideologii do společensko-politického života: Od nejbrutálnějších až po ty nenápadné, nejsubtilnější a nejrafinovanější. Tyto různé způsoby jsou už pro existenci totalitního režimu samy o sobě nahodilé, neboť se týkají dynamiky procesů daného uskutečňování: jejich tempa, fází, intenzity, rozsahu…, což vše závisí na proměnlivosti jak stavů společnosti, tak i mocenských poměrů. Proto nemohou být např. jedna fáze či intenzita realizace totalitní ideologie v obecném pojetí totality absolutizovány; nemohou vylučovat jiné.
Politická realizace totalitní ideologie je tedy specifickou diferencí totalitních režimů. Specifická diference obsahuje podstatnou dokonalost, která je danému jsoucnu nejvlastnější, a která proto udílí jeho případné dynamice její vlastní ráz. Pojmové zachycení specifické diference je proto na vrcholu hierarchie predikátů daného jsoucna. Je nejpregnantnějším vyjádřením toho, čím dané jsoucno je, čím se liší od rodově příbuzných jsoucen jiných druhů a co udílí jeho dynamice specifický ráz. (Např. u člověka je to schopnost pravdy.) V obecné definici totality však jde právě o to, čím systémy totality, totalitní ideologie a totalitní režim jsou; jde v ní o adekvátní poznání jejich identity. Proto do ní nepatří predikáty, které vyjadřují nahodilé způsoby toho, jak jsou totalitním režimem v proměnlivých poměrech a okolnostech uskutečňovány programy totalitní ideologie. Totalitní režim tedy není definován tím, jak zde a nyní vládne, nýbrž tím, že a co šíří, čemu inherentně slouží.
Kosinka ale vytýká, že jsem zanedbal analýzu pojmu režim; postrádá v mém pojetí obecnou definici režimu. Činí tak v domnění, že se v našem sporu primárně nejedná o definici pojmu „totalitní režim“, nýbrž o režim obecně… o jeho podstatné prvky. Tato domněnka je zřejmě inspirovaná námitkou mých předchozích oponentů, že skutečně totalitní režim musí být aktuálně oddán totalitní ideologii na úrovni všech podstatných složek moci. Požaduje proto jejich zakomponování do definice totalitního režimu. Jeho předchůdci se přitom soustředili na oblast specificity totalitních režimů, čili na to, čím se liší od jiných režimů. Předimenzovali však definici nahodilými znaky, které jakožto nahodilé nemohou totalitní režim obecně definovat. Kosinka se však soustřeďuje na obecný pojem režimu, který je společným, rodovým znakem všech druhů režimu. To vypadá rozumněji, neboť se tím orientuje na nutné znaky, jež musí mít každý režim. Problém je ale v tom, že generický pojem „režim“ sice obsahuje nutné znaky totalitního režimu – pohříchu však jen některé. A navíc jen ty příliš obecné, jimiž se totalitní režim od jiných režimů neliší a které ho tedy nespecifikují.
Ostatně v Kosinkově textu nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl tímto manévrem vyhnout omylu svých předchůdců, kteří stereotypně zatížili obecný pojem totalitního režimu nahodilými znaky; nakonec do něj upadl také. Na chvíli sice jednu nohu z nominalistické bažiny (kterou právě zpřítomňuje to normalizované nahrazování esenciálních znaků znaky jevovými) vytáhl. Druhou už ale vytáhnout nedokázal. Ztroskotal na otázce, jak vyvodit z generického pojmu „režim“ specifickou diferenci „totalitní“ a nesklouznout navíc do pasti nahodilých, akcidentálních diferencí. Tomu se budeme věnovat v reflexi měkké totality.
Jinak je tu Kosinkova argumentační strategie také podvědomě určena zkušeností s nacismem a komunismem, podle níž se drtivá většina úvah o totalitě orientuje; tím ovšem vzniklo zásadní nedorozumění. V nich šlo totiž o tvrdou totalitu, zatímco já chápu stávající bruselský režim jako totalitu měkkou. To je ovšem totalita jiného druhu, která má v realizaci režimem jinou strukturu, dynamiku a strategii než totalita tvrdá. A není to nějaká slabší totalita, jak by se snad mohlo podle názvu zdát. Je stejně odporná a navíc daleko zákeřnější i vitálnější, neboť na rozdíl od tyranské tvrdé totality dokáže získat velkou část veřejného mínění na svou stranu. Proto má také větší šanci společnost převychovat a ovládnout ji jaksi zevnitř, s daleko hlubším negativním dopadem. Kosinka se bohužel v celé své kritice reflexi měkké totality úspěšně vyhnul. Možná ji pokládá za prázdné slovo či vytáčku, což by ovšem bylo povrchní. V každém případě si problém zjednodušuje tak dalece, že se jeho kritika úplně míjí s kritizovanou pozicí; níže ten lapsus také upřesním.
2. 2 Reminiscence
Nyní předložím několik odstavců ze své polemiky s L. Rychetníkem, v nichž zdůvodňuji své pojetí totalitního režimu v oponenty problematizovaném aspektu. Tedy v tom, jestli k podstatné definici totalitního režimu stačí samotný fakt realizace totalitní ideologie. Z těch odstavců by také mělo být zřejmé, proč není nutné nastavovat definici totalitního režimu nějakými dalšími specifikacemi totalitního režimu. Tím bude získán širší rámec pro konfrontaci s Kosinkovým pojetím totalitního režimu, v němž se akcentuje nezbytnost aktuálního ideologického ovládnutí všech podstatných složek obecně vzatého režimu. V převzetí původního textu jsem dodatečně zvýraznil některé formulace, které naznačují důvody proti tomuto Kosinkovu chápání definičních znaků totalitního režimu.
V diskusi s L. Rychetníkem tedy píšu: „Právě vazbou na diktát programů totalitní ideologie se totalitní režim podstatně liší od všech ostatních režimů. Tato vazba zároveň znamená, že realizace dalekosáhlých a převratných záměrů totalitních ideologů je v totalitním režimu naprostou prioritou… Z toho důvodu je uskutečňování totalitní ideologie tím, co dělá takový režim totalitním. Je tedy specifickou diferencí totalitního režimu, čili tím, co dostatečně vyjadřuje obecnou identitu režimu jakožto totalitního, a tím, čím se totalitní režimy liší od ostatních režimů. Všechny ostatní predikáty totalitního režimu jakožto totalitního vycházejí z tohoto uskutečňování programů totalitní ideologie jako jeho variabilní modality.
Proto nemohou údajná, Rychetníkem zdůrazňovaná specifika totalitního režimu k tomu, co tvoří jeho obecnou esenciální definici, nic přidat. Jsou to jen nahodilé akcidenty, vyjadřující měnlivé, situačně dané skutečnosti, jimiž se jednotlivé totalitní režimy navzájem liší, a jimiž se akcidentálně mění i samotný individuální totalitní režim. Nepromyšleným podsouváním nahodilých akcidentů do definice totalitního režimu se tedy rozsah jeho pojmu pochopitelně zužuje. To znamená, že se z něj vylučují takové režimy, které podle adekvátní definice totalitními jsou.
… Obecně vzato je ideologie relativně uceleným programem společensko-politického života. Je jeho řídící ideou. Specifické určitosti a systém institucí politického režimu závisejí na tom, jak je jeho elitami chápáno a rozvrženo adekvátní užívání moci. To zase závisí na pojetí státu a na představách o míře jeho legitimního ovládání poddaných. Obé se odvozuje z určité filosofie člověka, a tedy i z toho, jaký hodnotový systém u vlivných elit v dané společnosti převládá; elity ho vtělují do svých ideologických představ. Jinak je například chápán rozsah moci státu a přiměřené strukturování mocenského aparátu v kolektivistickém, jinak personalistickém pojetí člověka.
Specifikace politického režimu tedy povšechně vzato závisejí na jeho řídící ideji, počínaje ideou státu. Významnou část obsahu řídící ideje tvoří vždy nějaké etické preference. Rychetníkem akcentovaná specifika, která se týkají uspořádání moci a institucí, také v posledku závisejí na etických představách mocných, na jejich ideologii – ne naopak. Také z tohoto hlediska je ideologie přirozeně nadřazená režimu; ten má vzhledem k ní toliko instrumentální roli.
Totalitní ideologie má radikálně nemorální revoluční makro-rozměry. Ty jsou vesměs dány gnosticky inspirovanými, bombastickými vizemi nápravy dosavadního historického „Zla“. Právě tento mesianismus totalitních ideologů zvýrazňuje řídící roli ideologie jako doposud žádná jiná ideologie. V systému totality tak zároveň vyniká i čistě instrumentální role řízeného režimu.
Totalitní ideologie je tedy v silném (klasickém) smyslu formativním principem (duší) totalitního systému. To znamená, že určuje režimu jeho základní směřování k radikální změně hodnotové orientace společnosti jako k Cíli. Z něho jsou odvozovány programy, jež má režim realizovat.
Totalitní ideologie tím nesmlouvavě zapojuje režim do své finality a apeluje na jeho praktickou rozumnost a strategickou vynalézavost. Úspěšné prosazení totalitních nápadů takové kvality vyžaduje.
Právě kvůli úspěchu nechává totalitní ideologie otevřené, jak v dané situaci její programy realizovat. V tomto ohledu tedy neukládá režimu žádná apriorní, jednoznačná zadání. (Ani aktuální, okamžité ovládnutí všech vrcholných orgánů státní moci, jak věří Kosinka!) Způsob realizace nechává v kompetenci politiků; jen je zavazuje k oddanosti a prozíravosti. Ideologové tím uplatňují nezbytný ohled na aktuální stavy a poměry společnosti, které se v čase mění, a jimž je třeba pružně přizpůsobovat dávkování ideologických toxinů.
Zohlednění společenské situace se projevuje tím, že totalitní ideologie nepředpisuje politikům v konkrétních situacích určitou strategii v získávání a upevňování vlivu a moci, ani určité prostředky (například určité politické hry o moc právě zde a nyní) či určité tempo a načasování jejího politického prosazování. Neboť tyto situace nemůže v širším časo-prostorovém měřítku, v němž je totalitní ideologie rozvržena, spolehlivě předvídat ani ten nejjasnozřivější ideolog.
Jako tedy totalitní ideologie neimplikuje žádnou apriorní kvantifikaci moci či represí, tak nevyžaduje ani žádnou speciální instituci či konstelaci těchto institucí. Gulagy či vláda jedné strany jsou v ní obsaženy jen jako možné. Jejich aktualizace však není pro samotnou existenci totalitního režimu jako takového nezbytná.
Vzhledem k režimu jde tedy totalitním ideologům výlučně o to, aby režim jejich koncepty účinně realizoval. Jakým způsobem, jakým tempem a v jakých mocenských strukturách tak činí, je už situačně nahodilé. Totalitním ideologům stačí, když získají na svou stranu takovou moc, která zajišťuje plynulou realizaci jejich virulentních vizí. Samotný fakt realizace proto nezávisí na tom, jaké je v napadené společnosti politické uspořádání.“
(Z toho je zřejmé, že například termín „totalitní demokracie“ není tak nesmyslný, jak se na první pohled zdá; operuje jím i Kosinkou citovaný R. Legutko. Obecně platí, že každý politický režim může být díky své mocenské struktuře potenciálně nastaven k neomezenému zneužití; může se tedy stát i vítaným spojencem totalitních ideologů. Stačí, aby se ve společensky příhodných podmínkách dostal pod diktát totalitní ideologie. Jak dále uvidíme, nezávisí tato možnost na specificitě režimu, ale na lidském faktoru.)
„Metafyzická reflexe poměru totalitní ideologie a režimu, který ji kontinuálně realizuje, tedy ukazuje, že realizace programů totalitní ideologie má velkorysejší záběr a větší možnosti. Není rigidně vázána na nějaké určité specifikace moci a institucí či na detailech jejich fungování, bez nichž by se nemohla politickou mocí prosazovat… Ideologové totality mají eminentní zájem na uvedení svých zvrácených vizí do společenské praxe. Tato žraločí intence je ale v praxi vždycky konfrontována s aktuálním stavem ohrožené společnosti. Společensko – politické poměry jsou však proměnlivé, a proto vzhledem k obecné definici totalitního režimu ï nahodilé. Přinášejí tedy různé stavy a situace, v nichž se má ideologie přiměřeně realizovat. Má-li být strategie úspěšná, musí se situační rozmanitosti přizpůsobovat. Některé situace vyžadují jeden, jiné zase jiný způsob uskutečňování totalitní ideologie.
Kdyby tedy totalitáři stanovili jeden apriorní model získávání, udržování a užívání moci pro realizaci svých nápadů v praxi, nerozumně by tím omezovali možnosti praktického prosazení své ideologie. Dnes už tak hloupě rigidní bohužel nejsou. Prozíravá koncepce totality proto nechává její praktické realizaci, situační pružnost a četné alternativy. Jako taková se pak obejde bez jakýchkoli „specifikací“, které nacházíme v řádu situačně proměnných akcidentů u jednotlivých totalitních režimů či v různých fázích téhož režimu.
Bytostným zájmem totalitních ideologů je tedy úspěšné politické uskutečňování jejich ideologie. Aby ale bylo co nejvíc zdařilé, musí být dostatečně pružné. Jen tehdy se může prosadit za jakýchkoli příznivých okolností. Mezi ně patří i takový stav společnosti, která je světonázorově dekadentní, eticky nalomená, zbavená mravní imunity. Proto není možné definovat totalitní režim ani nějakou rigidní konstelací struktur moci, procedur či institucí, ani určitými způsoby realizace ideologie či kvantifikacemi restrikcí, represí či aktuálního ovládání společnosti.
V různých totalitních režimech či v různých fázích téhož režimu jsou tyto konstelace, způsoby realizace a kvantifikace různé, pohyblivé, a přesto jde pořád o totalitní režimy. Proč? Protože realizují zničující totalitní ideologii. Jelikož se tedy uskutečňování totalitní ideologie politickým režimem děje vždy v měnlivých společensko – politických podmínkách, je nesmyslné, aby se v definici totalitního režimu tato realizace fixovala na určitý, právě takový způsob, na určité, právě takové instituce, a na určitou, právě takovou míru ovládání režimu či společnosti či na určitou míru nelidskosti.“
2. 3 Jiný typ totality
Tento formulačně lehce upravený text měl Kosinka k dispozici. Mohl v něm najít důvody pro širokou škálu možností, jak realizovat totalitní ideologii; nemusel je tedy redukovat na prvoplánové, intuitivní představy dané zkušeností s tvrdou totalitou. V té škále výskytu různých způsobů realizace totalitních ideologií pak mohl objevit i místo pro měkkou totalitu. Kosinka ji však ve své kritice nepochopitelně ignoroval, ačkoli předmětem našeho sporu je právě hodnocení politiky EU jakožto měkké totality. Místo toho intuitivně a s nevyslovenou oporou v pouhé zkušenosti s předchozími totalitami pouze dogmaticky předpokládá, že režim je totalitní jen tehdy, když aktuálně ovládá všechny své podstatné složky. To tedy považuje za nutný znak totalitního režimu. Aby ho ale mohl obhájit v konfrontaci s mým pojetím totality, musel by při definování totality lépe rozlišovat a následně prokázat, že pojem „měkká totalita“ je pseudo-pojmem. O to se ani nepokusil.
Je-li ale pojem měkké totality smysluplný, pak už nelze s Kosinkou tvrdit, že v reflexi totality musíme analyzovat generickou povahu režimu jakožto režimu, abychom z ní vyvodili nezbytnost aktuálního ovládnutí všech vrcholných orgánů moci v totalitním režimu, neboť takový rozsah moci je snad nutný jen v konceptu extrémně násilného vnucování obsahů totalitní ideologie. Jenže i sám Kosinka vděčně uznává můj „velmi netriviální poznatek, že hrubá síla či teror nejsou nutným znakem politické totality“. Je-li tomu tak, pak už je ale těžko pochopitelné, proč týž Petr Kosinka tak tvrdošíjně trvá na aktuálním ovládnutí všech vrcholných orgánů moci totalitní ideologií jako na definiční konstantě totalitního režimu. Vždyť takovou porci moci mohou nárokovat jen ti, kdo jsou v revolučním tažení na užití hrubé síly přímo odkázáni, nebo aspoň k jejímu použití odhodláni.
Měkká totalita se ale liší od tvrdé totality nenásilným šířením totalitní ideologie i relativně nenásilným získáváním a udržováním moci. Sama sice nevylučuje možnost aktuálního ovládnutí všech vrcholných orgánů moci, ani případný vývojový přechod k totalitě tvrdé, ale obejde se i bez toho. Tady přichází ke slovu definiční potencialita nároku na relativně všerozsáhlé ovládání života jedinců, společností a států. Takové ovládání není v měkké totalitě relativně definitivním stavem, ale pozvolným procesem. Měkká totalita je proto režimem postupného uskutečňování totalitních záměrů, které souvisejí s případným narůstáním moci, jež se projevuje postupným utahováním šroubů. Takové přitvrzování zrovna citelně zažíváme v režii bruselských aparátčíků. Možnost stupňující se realizace totalitních programů však Kosinka neuvažuje. Beze všeho stanoví, že totalita musí mít neomezenou moc, že musí ovládat všechny její složky – jako za bolševika. Když všerozsáhlost, tak aktuální a hned! Nepřipouští, že existuje i jiná možnost realizace totality, a to ačkoli se se stala nepříjemnou politickou skutečností, v níž právě žijeme.
K této pohnuté realitě zůstává Kosinka slepý. Kromě nesporného voluntarismu je u něj bezprostředním racionálním důvodem této slepoty argumentační strategie, v níž se upíná na obecný pojem režimu. Prostě potřebuje jeho význam v konceptu totality předimenzovat; k tomu směřovalo i jeho zmatené ztotožnění totality s totalitním režimem. Proto také paradoxně tvrdí, že význam režimu podceňuji, ačkoli ho řadím mezi esenciální znaky totality, které naopak v reflexi totality vehementně zdůrazňuji. Tato Kosinkova argumentační potřeba tedy přerostla do požadavku, aby byl v zásadní úvaze o totalitě definován režim jakožto režim – ve své obecné povaze.
2. 3. 1 Neuvěřitelný lapsus Kosinkovy „prorežimní“ strategie
Kdyby však byl zmíněný požadavek oprávněný, znamenalo by to, že generický pojem režimu obsahuje směrodatné implikace pro specifické náležitosti všech režimů; např. centralizaci či dělbu moci. Taková specifická určení však nejsou obsažena v realitě, kterou vyjadřuje rodový pojem režimu; jsou naopak dána skutečnostmi, které jsou vyjádřeny od něj odlišným pojmem specifické diference. (Rod + druhový rozdíl = druh). Kdyby tedy rodový pojem režimu implikoval specifické určitosti jednotlivých druhů režimů, pak by mohl existovat jen jeden druh individuálních režimů – v našem případě jen totalitní. Kdyby např. byla bezalternativní úplná moc totalitních politiků vyvoditelná už ze samotného rodového pojmu režimu, pak by ji museli mít politici v jakémkoli politickém režimu. Kosinkův experiment s generickým pojmem režimu tedy končí nesmyslem.
Tento absurd vyplývá z neuváženého požadavku zabývat se při hledání specifického rozdílu totalitního režimu obecným pojmem režimu jako takového. Kosinka v něm zdůrazňuje aspekt moci. Ale ze samotného pojmu moci zase neplyne, jak a v jakém rozsahu má být moc v určitém specifickém režimu (zde totalitním) strukturovaná a uplatňovaná. Kosinka však v reflexi totalitního režimu samotnou logikou své argumentace předstírá, že pojmy režimu a moci samy sebou implikují aktuálně naprosté ovládnutí vrcholných orgánů moci, které by vylučovalo „aktuální existenci svrchovaných složek politické moci, ovládaných ideou, která je v rozporu s totalitní ideologií.“ Že tedy musí být totalitní režim systémově „bezalternativní“. Jako ale nelze z pojmu režimu vyvodit, že konkrétní režimy musejí mít třeba ministerstvo Pravdy, tak z něj nelze vyvodit, že totalitní režim musí být vnitřně dokonale „bezalternativní“.
Režim tedy není jakožto režim totalitním sám od sebe. Totalitním ho činí totalitní ideologie svými maximalistickými rozměry nelidskosti. Proto není jeho totalitárnost dána nějakou pevně danou „totalizující“ strukturou režimu. Není pro ni ani určující, jak funguje – například totálním ovládnutím mocenských struktur. Je dána už tím, že realizuje totalitní programy, nikoli tím, jakým aparátem je realizuje. Totalitním se tedy může stát jakýkoli režim, pokud realizuje totalitní ideologii, neboť jen ta programuje míru jeho systémové zloby, míru nelidskosti. Naproti tomu režim, který ovládá všechny struktury moci bez mezer, nemusí být ještě totalitním; např. absolutismus. Proto není všemocnost/bezalternativnost specifickým rozdílem totalitního režimu, jak se na základě širokého konsenzu odborníků i lidu obecného mylně domnívá i Kosinka. Realizace totalitní ideologie přitom může být jednorázově celostním diktátem, nebo gradualistická – silová nebo nenásilná.
Kosinka zdůrazňuje význam pojmu „režim“ pro definování totalitního režimu v důkazní nouzi. Pro pochopení jeho povahy je to ale slepá ulička. Je téměř nepochopitelné, jak mohl Kosinka přehlédnout, že pojem „režim“ neobsahuje rozdíly, jimiž se liší totalitní režimy od netotalitních. Že tedy neimplikuje ani to, jaká má být mocenská struktura totalitních režimů a jestli v nich má být mocenský aparát kompletně ve službě totalitní ideologii. V tomto ohledu pojem režimu obsahuje jen to, že musí být nějaká mocenská struktura. Pochopení esence totalitního režimu jakožto totalitního může tedy vzejít jen z přesné analýzy jeho specifické diference. Nic takového se však u mého oponenta nenachází. Přesto Kosinka v rozhodujícím místě sporu o povahu politiky EU tvrdí: „Narozdíl od Fuchse jsem však přesvědčen, že ze samotné povahy pojmu režim vyplývá, že k tomu, aby bylo možné o určitém režimu jako o celku hovořit jako o totalitním, musejí alespoň všechny jeho podstatné prvky (složky) být touto ideologií skutečně ovládnuty. V opačném případě by se maximálně jednalo režim s totalitárními prvky, nikoli o totalitní režim.“
Jsou ale přesvědčení z víry a přesvědčení z racionální evidence. O druhý případ zde u Kosinky opravdu jít nemůže: Žádnou logickou spojitost mezi pojmem režimu a ideologickým ovládnutím jeho mocenských složek neprokázal; jen ji tvrdí. Proto ani nenahlíží, že jde o tvrzení mimořádně absurdní. Bezprostředním důvodem tohoto nezdaru je zmíněné Kosinkovo nerozlišování nutných a nahodilých znaků v pokusu o definování totality. Tato ignorance má ovšem hlubší důvod v nominalistické subjektivizaci obecných pojmů, jež se stala kánonem novověké vzdělanosti a determinovala zaběhnuté výklady reálných jsoucen, počínaje jejich metodologií. V tomto bodě se stal jinak přesvědčený realista Kosinka také obětí nominalistického myšlenkového stereotypu, který ovládl všechny moderní obory vědecké racionality.
Dá se pochopit, proč Kosinka tolik lpí na mocenské svrchovanosti jako na nutném znaku totalitního režimu. Vždyť je pro něj v dané problémové situaci zřejmě jedinou možností, jak uchránit EU před podezřením z totalitního počínání. Naneštěstí je ale u něj toto „záchranné lano“ zakotveno ve vzduchu – právě v té absurdní dedukci teze „svrchovanosti“ z povahy režimu. Připusťme na chvíli Kosinkovo fantazírování nad deduktivním potenciálem režimu. Proč by pak ale musely být ovládnuty ideologií jen ty podstatné složky mocenského aparátu? Proč ne rovnou všechny? A proč nerozšířit rozsah totalitárnosti na všechny možné množiny prvků, které lze v reálných režimech i ve společnostech najít? Vždyť je zřejmé, že Kosinka svou specifikaci totalitního režimu založil na principu libovolnosti, když jen předstírá, že ji vyvodil z pojmu režimu, ačkoli je z něj nevyvoditelná.
2.4 Definiční nadsazení slova „totus“
Ve skutečnosti byl Kosinkovi vodítkem jeho „vyvození“ termín „totus“ (celý), který ve svém výkladu aplikoval na podstatné složky totalitního režimu zcela libovolně. V režimu libovůle ale nic nebrání tomu, aby se termín „totus“ aplikoval na všechny složky – ne jen na ty podstatné. A proč by v takovém vymezování totality neměly být zavzaty do aktivních služeb totalitní ideologie všechny společenské organizace? Neměly by v totalitě třeba i všechny vydávané knihy oslavovat totalitu? Neměli by snad všichni uvěřit v hodnoty totalitní pseudohumanity, klanět se jejím modlám celým srdcem, celou duší a celou myslí…?
Tyto absurdity pro změnu vyplývají z neuváženého metodického postulátu, který formuluje Kosinka na začátku svého výkladu, když říká, že v otázce „čím je totalita“ je vhodné začít tím, že totalita je od latinského totus (=celý). Jenže adekvátní postup je v daném problému přesně opačný. Výchozím bodem věcné definice by tu naopak mělo být definované jsoucno samo. Zde nejhorší ideologický koncept, realizovaný nejhorším režimem, který systémově obsahuje nejvyšší míru nelidskosti. Jeho zkoumání mělo být vodítkem a měřítkem myšlenkového procesu, jehož cílem je adekvátní pojmová definice totality. Pak by se zrušil široký rejstřík možností, na co všechno a v jakém smyslu celost při definování totality aplikovat: na všechny lidi, na celou oblast života, na celou politickou reprezentaci, na celý mocenský aparát, na celou ideologii naráz…jak se komu zlíbí.
Jakým slovem poznané jsoucno označíme, je zde tedy vedlejší, libovolné. Skutečnost toho nejodpornějšího režimu mohl kdosi závazně pojmenovat i jinak. Termín „totalita“ se zřejmě ujal z toho důvodu, že vystihuje jakýsi celostní nárok daného režimu. Ale čeho přesně se má ten nárok týkat, to už ze slova totus nevyluštíme; rozsah možností je tu bezbřehý. Kosinkou navrhovaná metoda může končit jen v bludišti libovolných aplikací. V něm se také sám návrhář ztratil, když v zahledění na tvrdou totalitu vztahuje onu „celost“ na aktuální, úplné ovládnutí všech vrcholných orgánů státní moci. To mu sice garantuje neúprosnost silového prosazení ideologických zvráceností, ale bylo by třeba přistoupit k problému definice totality s větším odstupem a s ohledem na širší, metafyzické souvislosti. Pak by se ukázalo i to, že v definování totality nemůžeme onu celost (totalitárnost) vztahovat na cokoli, co nás v rámci reflexe režimu napadne, nebo co se nám v obhajobě Bruselu hodí. Vyvstala by tedy otázka, podle jakého kritéria můžeme rozpoznat, na co přesně tu „celost“ můžeme aplikovat.
Takové kritérium nemůžeme hledat v etymologii, nýbrž v esenci definované reality. Tou realitou jsou totalitní režimy, konsenzuálně vnímané jako ty nejhorší z možných. Co je činí systémově nejhoršími? Snad úplná centralizace moci v rukou jednoho vládce či jedné strany? To by pak musely být nejhoršími i režimy absolutistické. Ty však nemusejí obsahovat plán systémové demoralizace jako totalita. Vše tu záleží na mravní vyspělosti a politické zralosti vládce. Totalitní režimy jsou však špatné už svou povahou. Proč? Protože usilují o zotročení celého člověka svou pošahanou, z gruntu amorální ideologií, která ruinuje přirozeně žitou morálku, a místo ní politicky vnucuje pokryteckou pseudomorálku „Nového člověka“. Zdroj totalitní, potenciálně neomezené zloby totalitního režimu tedy spočívá v ideologii, kterou realizuje. V jejích prvních dvou esenciálních znacích jsou obsaženy nároky na celostní přetváření člověka podle absurdně nelidské šablony. Jediná rozumná výkladová aplikace celosti/totalitárnosti se proto týká toliko ideologických nároků na relativně a potenciálně neomezené ovládnutí celého člověka podle revolučních potřeb.
Diference režimu ve způsobu získávání, udržování, organizace a intenzitě uplatňování moci tedy nejsou důvodem jeho totalitárnosti. Kritérium správného vztažení „celosti“ proto vylučuje libovolný výběr svého předmětu. Ten se netýká různých množin či konstelací prvků v rámci režimu. Totalitárnost odkazuje k maximální možné systémové nelidskosti, která je programovaná totalitními ideology. Její předměty ani obsahy však nejsou přítomny ani ve formálních strukturách moci, ani ve způsobech výkonu moci. Totalita neimplikuje totální držení moci, ani totální teror, ani totální zdecimování všech lidských životů, jak se to jeví při svévolném užívání slova „totus“. To by bylo nepodložené, primitivní chápání celosti, o niž v totalitě běží.
Protože se ale Kosinka mylně domnívá, že musíme specifikum totalitárnosti hledat v obecném pojmu režimu, aplikuje špatně i „celost“ v chápání totalitního režimu. Vztahuje ji na vrcholné orgány moci, které prý musejí být bezalternativně zapojeny do prosazování totalitní ideologie. Jenže maximální zloba totalitního režimu nespočívá v mocenské dominanci „bez mezer“, neboť taková „totálnost“ není nelidská sama o sobě. Důvodový kontext svého pojetí „celosti“ si tedy Kosinka bez rozmyslu zredukoval: Prostě ho odvodil z fixní představy tvrdé totality nacistů a komunistů.
K rozpoznání totality tedy není důležitá znalost úřadů a politicko-byrokratických technikálií, ta je zajímavá pro politiky, novináře, specializované politology a historiky. Problém nastává, když chtějí uplatňovat své bohaté empirické vědění i v problému definice totality. Orientují se proto na režimy; o nich vědí hodně. Jenže důležité odříkávání instancí dělené moci (zákonné, exekutivní a soudní) k problému obecné povahy totality nic nepřináší. Nezbytná je tu naopak orientace v realisticky fundované filosofii. Taková znalost umožňuje dnes zvlášť důležité, hlubší poznání nelidskosti a záludností plíživé měkké totality a intelektuálně/mravního stavu napadené společnosti. Převládá-li v ní například přesvědčení, že osoba je pouhou formou kosmické hmoty, pak je taková společnost vržena do žaláře kolektivismu a etatismu; totalita v něm nachází vhodný prostor pro své orgie. Podobně se to má s postmoderním relativismem, který umožňuje moralistní rétorikou přikrášlené konfuze pravdy s omylem a dobra se zlem. Totalitní sofisté v něm mají vítaný nástroj pro své manipulace a demagogie.
Jako se tedy existence totality neměří počtem konformistů, politických vězňů či umučených, tak se ani nezjišťuje na základě počtu či konstelace držitelů politické moci, kteří oddaně plní vůli ideologů a politických neziskovčíků; stejně tak není zdrojem imunity vůči totalitě ani žádná Ústava či konfigurace struktur moci a institucí. Jako počet ministerstev určuje právě daná politická realita, neboť určuje měnlivé potřeby i měnící se postupy jejich naplňování, tak tatáž realita určuje totalitním politikům i konkrétní rozsah a způsob užití moci. Totální moc jako apriorní rys totalitního režimu je jen Kosinkovým libovolným postulátem, jehož definiční zavedení je inspirováno zkušenostmi s tvrdými totalitami. Je-li tedy společnost akutně ohrožena totalitní ideologií, pak o tom, jestli odolá nebo podlehne, nerozhoduje v posledku skladba mrtvých institucí a listin, nýbrž dynamika živých lidí.
Při násilné agresi je ve hře fyzická síla. Při nenásilném prosazování totality záleží na intelektuálně-morální rezistenci společnosti. Jestliže se na ni ale z nejvyšších pater institucionalizované vzdělanosti dlouhodobě valí takové mýty o člověku, které protiřečí filosofickému realismu i zdravému rozumu a je-li v důsledku toho společnost morálně rozklížená hodnotovým relativismem a materialisticky fundovaným hédonismem, pak moc šancí odolat totalitě nemá. Neomarxisté si dovolili luxus ujařmení veřejnosti Západu nenásilnou kulturní revolucí právě proto, že mohou těžit z jeho hluboké a chronické krize filosoficko-morální. Demo-liberální politická fasáda západní společnosti od totality nezachránila; naopak ji úspěšně maskuje.
Přes slibné náznaky filosofického promýšlení esenciální definice totality se tedy Kosinka nakonec rozhodl pro pohodlný stereotyp, libovolný výběr kritéria definičních znaků totalitního režimu a pro široký konsenzus takového pojetí. Tím zatížil totalitní režim nadbytečnými znaky a rozšířil počet případů špatného (úzkého) definování totality, protože svrchovaná moc je také jen možným, nikoli však nutným znakem totality. Přitom mohlo být i bez složitých analýz jasné, že už samotná souvislá a úspěšná realizace extrémně nelidských, protipřirozených cílů totalitní ideologie je o sobě zásadnější než variabilní způsoby jejího prosazování; že je sama o sobě větší pohromou než to, jakými prostředky a v jakém rozsahu se státní moc podílí na jejím šíření.
3. Problém měkké totality
Jak řečeno, Kosinka téma měkké totality přešel hlubokým mlčením. Přitom je hlavním předmětem našeho sporu, neboť EU hodnotím jako měkkou totalitu. Kosinka naproti tomu reaguje, jako bych jí imputoval totalitu tvrdou. Aby tedy bylo zřejmé, jakou nemravnost to EU přičítám, pokusím se vysvětlit, co se vlastně pojmem měkká totalita míní.
Násilné uchopení či upevňování moci, provázené vražděním a mučením odpůrců, charakterizuje režimy tvrdé totality. Jejich nevýhoda spočívá v tom, že vyjma kolaborantů terorizovanou veřejnost odpuzují. Existuje však i jiný způsob, jak dostat společnost pod vládu totalitní ideologie a eliminovat přitom zmíněnou nevýhodu. Stačí k tomu „maličkost“: získat dominantní vliv v institucích vzdělávacích, mediálních a kulturních. Odtud je možné infikovat veřejnost ideologickými toxiny a vytvářet tak podmínky pro úspěšnou kulturní revoluci. Uchvácení moci se tu částečně kryje s obsazováním vrcholných orgánů a vedoucích postů v socializačních a komunikačních institucích, které se v západních demokraciích vyznačovaly vysokou mírou svobody a samostatnosti. Díky tomu se také staly snadnou kořistí dlouhého pochodu neomarxistů institucemi.
3.1 Tajemství úspěchu
V druhé polovině dvacátého století se totiž na Západě etablovala kulturní revoluce marxistických intelektuálů, kteří její průběh šikovně přizpůsobili demokratickým poměrům západních společností; o tom oficiální propaganda zarytě mlčí. Taková adaptace ovšem vyžadovala inteligentnější strategii, než jakou zvolili jejich východní souvěrci. Proto se neomarxisté primárně soustředili na vyvolání hluboké změny veřejného mínění – především v aspektech morálních a politických. V hlubších myšlenkových polohách přitom snadno navázali na převládající světonázorové vyznání a na vlastní filosofickou spřízněnost s etablovanou vzdělaností západních demokratů.
Pro strategický cíl kulturní revoluce totiž neomarxisté našli oporu v nezpochybňovaném vývoji novověké filosofie k nominalismu, agnosticismu, k následné oscilaci mezi scientismem a postmodernismem, k materialismu, evolucionismu, kolektivismu, historismu, etickému relativismu a hédonismu. Z těchto myšlenkových skvostů těžily své převládající trendy jak kultura a „humanistické“ ideologie, tak i politika „vyspělého“ Západu. Tady také leží hlavní důvody morální bezradnosti a rozkolísanosti západních společností. Totalitní ideologové jim pak mohli pod záminkou vyšší humanity snadno naordinovat maximy své extrémně pokrytecké pseudomorálky bez větších překážek. A to přesto, že svoboda, spravedlnost a humanita jsou pro tyto veleduchy jen prázdnými slovy, vhodnými akorát pro demagogickou propagandu. Eticky zdevastované prostředí ji bez problému vstřebává. Zvláště když je rétorika neomarxistů intelektuálně vytříbenější, a proto i daleko působivější než dřevěný jazyk bolševiků. V takovém balení se pak kulturní revoluce jeví široké veřejnosti jako cesta ke zralejší humanitě.
Měkká totalita je tedy daleko intelektualizovanější, sofistikovanější i vyzrálejší, a proto i úspěšnější formou totality. Vedle ní jsou dvě předchozí, tvrdé totality primitivní; mohly se prosadit jen brutalitou. Filosofický mainstream Západu nakonec neomarxistům umožnil i triumf přesvědčivé propagandistické proměny přirozené morálky zdravého rozumu v údajně nelidskou, utlačovatelskou morálku pouhých stereotypů.
Výše zmíněná „maličkost“ podstatného ovládnutí socializačních a komunikačních zařízení se tak stala reálným výsledkem trpělivého, celá desetiletí trvajícího triumfálního pochodu západních neomarxistů institucemi poválečné euroatlantické civilizace. V tomto kontextu se zrodil originální režim měkké totality. Musí se uznat, že se její architekti trefili do nálady doby. Díky postmodernímu relativismu byl tento relativně nenásilný typ totality předurčen (na rozdíl od totality tvrdé) k širokému společenskému konsenzu. V roce 1974 konstatuje německý sociolog Helmut Schelsky, že klíčové instituce byly pro kulturní revoluci v podstatě dobyty. V další fázi se už mohla revoluční strategie zaměřit na postupné rozkládání armády, policie a na infiltraci justice i státní správy.
Zvláštnost měkké totality tedy spočívá v strategii postupného získávání postů a vlivu, takříkajíc po špičkách. Žádný explicitní, halasný mocenský převrat, ale pozvolná, tichá personální obměna institucí. Nejprve těch, v nichž jde o tvorbu názorů a šíření informací: Z nich totiž může vzejít nenásilná radikální změna základů stávajícího společenského řádu. Tady agenti revoluce zapracovali na ideologizaci veřejného mínění, na přijetí pokrokových vizí a morálních standardů, které odpovídají jejich představám o humanitě Nového člověka. Monopolizace moci prostřednictvím obsazení jejích silových center je v této strategii cílem vzdálenějším. Nenápadná plíživost kulturní revoluce naopak patří k charakteristickým rysům měkké totality.
Tvrdá totalita preferuje silová řešení: Potřebuje tedy monopolizovat politickou moc, aby mohla potlačit případný odpor, který by mohl zablokovat působení totalitní ideologie. Naproti tomu měkká totalita volí taktiku nenásilné převýchovy veřejnosti, a ta pak svobodně volí politiky oddané totalitní ideologii. Ve srovnání s tvrdou verzí totality sází víc na spolupráci veřejnosti než na její znásilnění.
V rámci jednoho totalitního systému, obsahově specifikovaného určitou totalitní ideologií, může nakonec docházet k přechodu od měkké totality k tvrdé. Dynamika konkrétního, situačního uskutečňování ideologie tyto různé způsoby potenciálně obsahuje. Rozdíly tvrdé a měkké totality spočívají jen v definičně nahodilých, strategicko-situačně podmíněných, a proto variabilních způsobech realizace programů totalitní ideologie. Připomeňme, že tyto rozdíly nemohou totalitní režim obecně definovat, neboť jsou pro samotnou totalitu nenutné. Proto nemůže být určitá míra krutosti, nesvobody či rozsahu aktuálního ovládání společnosti kritériem jeho identifikace. Kosinka se naopak domnívá, že některé zvláštnosti tvrdé totality (aktuální ovládnutí vrcholných orgánů moci) definují i obecně chápanou totalitu. A tady spočívá jádro omylu v jeho chápání totality a následně i kritiky mého pojetí.
3.2 Oponentova povážlivá nevšímavost
V kritizovaných textech vysvětluji tento ontologický důvod nepřijatelnosti běžného, filosoficky povrchního chápání totality na mnoha místech. Kosinka je ale přehlíží (jako prázdnou metafyziku?) a místo toho se spokojuje s jednoduchou, dogmatickou definicí totalitního režimu rigidních empiriků, která je „uzákoněná“ jak v politických, mediálních a politologických kruzích, tak i v široké veřejnosti. Kdyby byl kritériem pravdy konsenzus, jak dnes mnozí vzdělanci s Habermasem věří, neměl bych se svou esenciální definicí totality šanci. Jenže z noetiky víme, že s pravdou je to složitější.
Kosinka zřejmě nerozporuje, co ve sporech o totalitu do omrzení zdůrazňuji. Že totiž zdařilé zkoumání, jestli určitý režim je či není totalitní, musí začít vypracováním její esenciální definice, která vyjadřuje identitu totality – čím totalita je. Popisné, empirické definice jsou tu nedostatečné, protože nerozlišují znaky nutné od nahodilých. Teoreticky by to Kosinka možná i uznal, ale v polemice potřebnou logicko-metodickou průpravu zanedbal. Také pro tento formální lapsus ustrnul u vulgárního chápání totality, kde diference predikátů nutných/nenutných není vůbec tématem. Proto bez hlubšího záběru, libovolně a v intencích obhajoby EU zatížil pojem totalitního režimu nahodilým znakem „aktuálního ovládnutí všech vrcholných orgánů moci“. Neoriginálně tím vytvořil úzkou definici totality, v níž z jejího rozsahu apriorně vyloučil případy měkké totality. Tento omyl v definování totality se pak stal i důvodem Kosinkova mylného hodnocení politiky EU.
Proč se oponenti zdráhají připustit, že je EU totalitní? Kromě pohodlného návyku na zkušenosti s tvrdou totalitou je to zřejmě i proto, že intuitivně chápou totalitu jako nejhorší myslitelný politický systém. Přitom mají k EU zásadně pozitivní vztah, projevený například volbou proevropských stran. Pomyšlení na možnost, že tím kolaborují s morálně nepřijatelnou totalitou, pro ně musí být nesnesitelné. Podívejme se tedy na spor o definici totality v této perspektivě.
Proč je totalita nejhorší? Protože je třemi podstatnými znaky totalitní ideologie, které Kosinka akceptuje, potenciálně nastavena ke všem způsobům nespravedlivého zacházení s občany. Přitom druhý znak této nelidské ideologie obsahuje nahrazení přirozené mravnosti od základu zkaženou pseudomorálkou nenávistí posedlých napravovatelů světa. Totalitní ideologie je tedy svou povahou zaměřena k bezmezné mocenské devastaci mravnosti. Nikoli v tom smyslu, že by snad aktuálně a naráz pošlapala všechny normy mravního zákona. Ale tak, že podle akutní potřeby jejího fanatického prosazování může být zrušena jakákoli z nich. Na maximum vystupňovaný potenciál totalitní pseudomorálky takovou možnost obsahuje.
Proto je totalitní ideologie programem největší systémové nelidskosti a režim, který ji uskutečňuje, je nejzločinnějším politickým systémem. Nikoli tím, jak ji realizuje, ale už tím, že ji realizuje. V obecné reflexi totality totiž nehledáme historicky nejkrutější režimy, ale soustřeďujeme se na její systémovou zlobu. Ta ale nezávisí na výčtu konkrétních zločinů výkonného personálu totality; je už zakódována v totalitní ideologii. Z toho důvodu je samo uskutečňování totalitní ideologie specifickou diferencí totalitního režimu – čili tím, co ho dostatečně odlišuje od ostatních druhů režimu. V tom je také obsaženo, že totalitní režim slouží maximálně možnému systémovému zlu; proto nás také v reflexích konkretizované totality víc zajímá Marx a Engels než Berija, Hitler a Rosenberg víc než Eichmann, Marcuse a Habermas víc než Merkelová.
Kosinka tuto systémovou nelidskost totality nereflektoval. Spokojil se s úzkou definicí totality, do níž se něco takového jako měkká totalita vůbec nevešlo. Přitom si neuvědomil, že v daném problému je zapotřebí obecná, tj. podstatná (esenciální) definice totality, kterou mohou tvořit jen její nutné znaky. V pokusu o definování totality výše pojednané podmínky jejího zdařilého vymezení nezohlednil. Přistoupil k němu jen reaktivně, s evidentní potřebou „obhájit přijatelnost EU pro slušné lidi“. Proto Kosinka hledal v obecném pojmu „režim“ aspoň jeden definiční znak, který by vedle znaku „realizace totalitní ideologie“ definici totalitního režimu „pořádně specifikoval“. Našel ho ve znaku „aktuální ovládnutí všech vrcholných orgánů moci“, což je sice možný, ale situačně nahodilý, a proto nikoli nutný znak některých totalitních režimů.
Kosinku ale nezajímalo, jestli je tento zkušenostně sugestivní znak skutečně obecným znakem totalitního režimu, jestli náhodou nepatří do množiny nahodilých znaků, které vyjadřují jen to, jak se v závislosti na proměnných okolnostech nelidská ideologie může, ale také nemusí realizovat; to neřešil. Vystačil si s intuicí, založenou na zkušenosti s tvrdou totalitou. Proto nepochopil, proč systémová nelidskost totality primárně nespočívá v intenzitě mocenských represí, garantované oním naprostým mocenským ovládnutím společnosti (nejlépe vládou jedné strany), ale v ideologicky řízené devastaci mravního vědomí a následně i v morální devastaci faktických společenských poměrů.
Ze své nedomyšlené definice totality Kosinka pochopitelně vyvodil proti mému pojetí řadu námitek. Některé pocházejí z očividné dezinterpretace mé pozice: Například jsem prý začal definicí totalitního režimu a skončil ztotožněním totalitní ideologie s totalitou, potažmo s totalitním režimem. K tomuto „efektu“ Kosinka ale dospěl tím, že do mé pozice promítl (nikoli ojediněle) své definiční konfuze zúčastněných pojmů. Hlavní námitky se točí kolem mého údajného podcenění významu totalitního režimu. Kosinka spatřuje podcenění v tom, že jsem mu v celku totality přisoudil pouze instrumentální roli. Projevuje se prý tím, že se nevěnuji obecné definici režimu. Kosinka soudí, že jsem měl ve výkladu esence totality definovat i podstatné prvky režimu – hlavně moc. Ukázalo se, že se vesměs jedná o pseudoproblémy, které jsou podmíněné hrubými omyly v definování totality. Kosinka si z nich ale vytvořil obranný val proti jakýmkoli úvahám o možnosti jiného typu totality, než jaký si zafixoval.
Kdybychom s Kosinkou pojmově ztotožnili totalitu s totalitním režimem, pak by těžiště zkoumání totality samozřejmě spočívalo v analýzách totalitního režimu a pravděpodobně by pak vyústilo do zjištění, že jeho markantní nelidskost pochází ze subjektivních rozmarů vládnoucích politiků, kteří si v opojení mocí a v patologickém sebeúchvatu nárokují nemravné zpolitizování celého života včetně té potenciálně neomezené destrukce mravnosti. Viděli jsme však, proč je takové ztotožnění absurdní. Krom toho jsme zjistili, že specifikace totality jako takové pochází výlučně z objektivního faktu totalitní ideologie, která je esenciálně určující složkou totality a svým přirozeným, logickým spojením s ideologicky naprogramovaným režimem vytváří realitu totality jakožto celku. Zmatečné pojmové ztotožnění totality s totalitním režimem tedy diskvalifikuje celou Kosinkovu reflexi totality. Následně činí nevěrohodnými jak jeho klasifikaci politiky EU, tak i závěrečné patetické varování před „harašením zbraněmi“.
4. Problém bruselské totality
Kosinka tedy našel v „bezalternativnosti“ domnělou specifickou diferenci totalitního režimu, kterou aplikuje ve sporu o povahu politiky EU. Proto mluví o aktuálně-bezalternativním ovládnutí mocenského aparátu jako o podmínce systémového působení totalitního režimu. Taková teze se sice snadno formuluje a také automaticky získává široký konsenzus – ale hůře už se dokazuje.
Jaký důvod totiž může Kosinka na základě toho, co dosud předložil, pro svou identifikaci totalitního režimu uvést? Snad konfuzní ztotožnění totalitního režimu s totalitou, protože ta bez něj reálně neexistuje? To se ukázalo jako nepřijatelné. Nebo snad klíčovou absenci rozlišování nutných a nahodilých znaků v problému definování totality? Ta je v daném problému citelným nedostatkem. Nebo etymologicko-libovolné vztahování „celosti/totalitárnosti“ na argumentačně potřebné aspekty totalitního režimu, na „vyvozování“ jeho specifické diference z obecného pojmu režimu či na výslednou redukci totality na totalitu tvrdou? Další důvody se už v jeho kritickém textu nevyskytují.
4.1 Uhranutí tvrdou totalitou
V pozadí Kosinkových jistot o politice EU evidentně pracuje návodná a neodbytná zkušenost s tvrdou totalitou: Když totalita, tak jedině tvrdá! Jedině totální moc, která prosadí zde a nyní vše a hned! Měkká totalita je pro něj asi vyumělkovaný, účelově zavedený a pofidérní pojem. Tomu by odpovídalo i to, s jakou samozřejmostí Kosinka ve sporu o povaze politiky EU dogmatizuje obecně fixovanou představu: Totalitní režim musí disponovat kompletní politickou mocí; co si zamane, to také obratem prosadí. Pak mu stačilo poukázat na Brexit či Orbána a problém byl vyřešen: Kdo mluví o bruselské totalitě, měl by rychle ztlumit vášně a začít seriózně přemýšlet.
Takový závěr z masivně konsenzuálních předpokladů Kosinkovi skutečně vyplývá; o tom nemusí přesvědčovat. O čem by ale přesvědčovat měl, jsou právě ty normalizované předpoklady, které tak bezelstně užívá. Při své filosofické orientaci ale mohl být Kosinka v přejímání dnes ustálených názorů přece jen opatrnější. Místo toho nabádá, abych se pozastavil nad tím, „že by se intuice tolika mých vážených oponentů tak zásadním způsobem mýlily v hodnocení politického režimu EU“. Většiny z nich si vážím. Ale ne kvůli jejich filosofické vyspělosti a už vůbec ne pro jejich nešťastnou slepotu k podstatě současné politicky EU. Tady je směrodatné, že důkaz z autority platí tolik, co dokáže.
Jenže moji dosavadní oponenti včetně Kosinky se stali vzhledem k povaze politiky EU slepými, protože ji čtou optikou tvrdé totality. Pak se jim nenásilné, postupné ovládání společnosti totalitní ideologií, které charakterizuje totalitu měkkou, stalo vítanou příležitostí k tomu, aby s úlevou oslepli. Když se tedy v reflexi EU drží tak křečovitě modelu tvrdé totality, pak se vnucuje otázka: Jaká to mocná iracionalita asi přepadá jejich myšlení v momentě, kdy je ten zafixovaný model relativizován poukazem na možnost jiného typu totality, který pasuje na politiku EU?
Když už Kosinka zmínil Orbána, ocituji odstavec z jeho nedávného proslovu: „Sorosovy neziskové organizace v posledních několika letech obsáhly veškeré určující úrovně evropského procesu rozhodování. Jsou přítomné v maďarských stranách. Chovají se jako agitátoři propagandistického oddělení sovětské komunistické strany. Sorosův plán eliminace národů Evropy se snaží odklidit z cesty vlády, které reprezentují národní zájmy. Sorosovi pěšáci se rafinovanými metodami pokoušejí určovat, co si máme myslet, co máme dělat, kým bychom měli být. Rodina je nepotřebná, národy překonané.“
Kosinkovi se tu kouzlem nechtěného podařil paradox: Bere Orbána za svědka toho, že EU není totalitní. Jenže svědek ve zkratce pregnantně popisuje měkkou totalitu EU v jejích charakteristických rysech. V rámci měkké totality neomarxisté geniálně instalovali nátlakové politické neziskovky „mimo demokratický mocenský systém“. Jejich nikým nevolení aktivisté tlačí politiky členských států kýženým směrem, podávají na ně hlášení do Bruselu, zasahují do voleb, provokují barevné revoluce a zásadně tak ovlivňují politické poměry. Jedná se o ideologicko-aktivistické páté kolony, dotované penězi daňových poplatníků a „nejvýznamnějším světovým filantropem“ G. Sorosem.
Kosinka v logice své redukce totality na totalitu tvrdou trvá na tom, že k totalitě režimu nestačí občasné či lokálně omezené působení totalitní ideologie. Možná ho to příjemně překvapí, ale v tomto bodě s ním vřele souhlasím. Když ale multikulturalisté půl století trpělivě, kontinuálně a s nesporným úspěchem pracují na zániku evropských národních států, když aktivisté gender feminismu neméně vytrvale pracují na rozbití rodin – to vše za vydatné pomoci ideologicky zkarikovaných lidských práv a diktatury politické korektnosti – pak se nezdá, že by šlo zrovna o občasné, lokálně omezené záchvaty. Kosinka si tady bohužel argumentaci zase zjednodušil. Spolu se svými politickými souvěrci zřejmě tragicky podcenil (nebo zamlčel?) drtivou převahu současné kulturní revoluce nad jejími oběťmi. Na jedné straně nerovného boje je dobře organizovaná armáda fanatických generálů, komisařů i pěšáků kulturní revoluce s jasným cílem, perfektně promyšlenou strategií a pevným odhodláním k radikální změně poměrů. Na druhé straně rozbředlá, nekonzistentní, ideově i morálně zmatená, amorfní, snadno manipulovatelná a nesjednocená masa napadených jedinců s nemalým potenciálem ke kolaboraci.
Kosinka se tragicky mýlí, když je nucen svým předpojatým chápáním totality zamlžovat a bagatelizovat postupné, souvislé a průběžně stupňované demontování základních přirozených struktur společenského života, šílenými experimenty neomarxistů. Kryje tím politiku, která šíří masivní nemravnost jejich totalitní ideologie, Tragicky se mýlí, když její triumfální, desítky let trvající tažení Západem, charakterizované salámovým ukrajováním práv a svobod, redukuje na pouhé nesouvislé, lokálně omezené a občas se vyskytující „prvky totality“. Ostatně v tvrdé totalitě se také vyskytují netotalitní, státem řízené aktivity, takže bychom mohli oživit „princip titěrnosti“ a mluvit o ní také jako o režimu s totalitními prvky. Kdyby se tedy Kosinka úzkostlivě nevyhýbal promýšlení pojmu měkké totality, mohl zjistit, že jeho poukazy na různě odolná místa odporu v jednotlivých členských státech či na dílčí, občasné a někdy i napínavé šarvátky vůbec neodporují logice plíživé realizace totalitní ideologie neomarxistů politikou EU. Proto takové poukazy její totalitní charakter nevyvracejí. Fakta dílčího, relativně úspěšného odporu typu „Orbán“ by mohla za určitých podmínek vyvracet tvrzení o totalitní povaze politiky EU jen tehdy, kdyby v ní mělo jít o tvrdou totalitu.
Jak průběžně zdůrazňuji, spočívá problém Kosinkovy kritiky v tom, že je rigidně fixován na totalitu tvrdou. Moji pozici hodnotí výlučně podle jejích kritérií a tato tematická mimoběžnost činí jeho kritiku jalovou. Pak ovšem může snadno argumentovat tím, že státy mají v rámci EU jisté pravomoci, které jim umožňují legitimně vzdorovat tlakům bruselského centra. To je sice hezké, ale Kosinka už zapomíná dodat, co je také typické pro měkkou totalitu. Totiž to postupné předávání pravomocí a kompetencí do Bruselu. A není třeba ani tlačit na pilu, děje se tak na základě širokého konsenzu vládnoucích elit satelitů. Důležité je totiž obsazení mrtvých institucí živými, uvědomělými kádry. Soudy, parlament, vláda samy o sobě negarantují žádnou imunitu vůči virům totalitní ideologie. Jejich obsazování je v této pochmurné epoše perfektně ošetřeno jak dlouhodobou masírkou voličů přes média a poddajnou kulturu, tak i permanentní univerzitní výchovou nositelů těch správných názorů a postojů.
Západní Evropa je v tom vývojově zpožděnému Východu nedostižným vzorem. Neomarxistická učiliště tam vzkvétala daleko dřív. Každoročně chrlí mraky absolventů do politických, ekonomických, kulturních, vzdělávacích a bůhvíjakých institucí Západu, aby ho od základu přeformátovaly. To je ta živá síla, která dynamizuje i stabilizuje měkkou totalitu. Mrtvé instituce jsou vůči ní stejně pasivní jako uhranutá společnost. Proto jejich výčet ani znalosti jejich chodu ve sporu o povahu politiky EU nic neřeší; jsou jen neplodným, zastíracím manévrem. V otázce hodnocení politiky EU Kosinkovi schází celá řada hledisek, která bylo třeba kvůli jejímu solidnímu řešení zohlednit.
4.2 „Důkazy“ z přednáškového výroku a z telefonu
Vlivem omylů o obecné esenci totality se Kosinka míjí s problémem. Proto také vytrvale dokazuje, že politika EU není tvrdou totalitou – což ovšem tvrdím také; s tou výhradou, že zatím jí není. O měkké totalitě, která má být předmětem sporu, se ve své kritice vůbec nezmiňuje! Tím celý problém trivializuje. Místo toho se Kosinka uchyluje k lacinému trumfu: Objevil v mé přednášce výrok „…že kdykoli to bude plán a potřeba realizace totalitní ideologie vyžadovat, tak to zmáknou.“ Domnívá se, že jím definuji relativní všerozsáhlost totalitních nároků na ovládání soukromí i společnosti. Obratem pak zabodoval poukazem na vzdorující Maďarsko, Polsko…
Uznávám, že tento výrok v přednášce pro širší veřejnost připouští i interpretaci „k horšímu“; však se jí Kosinka také ujal. Může však být chápán i tak, že „to zmáknou“ v širším časovém horizontu. Vzhledem k masivní, půlstoletí trvající, postupné ofenzivě si takový luxus mohou dovolit. Mohou si dovolit získávat moc postupně, mohou prohrát lokální šarvátku, a přesto mít ve válce navrch. Tato taktická „benevolence“ odpovídá jak logice měkké totality, kde dobytí univerzit a médií předcházelo ovládnutí mocenských center, tak i potřebě udržení získaných výhod: Přílišný represivní tlak by veřejnost zemí EU popudil. Jenže Kosinku měkká totalita nezajímala. Zase jen měří mou pozici z hlediska tvrdé totality. Radši se vlamuje do otevřených dveří a přesvědčuje, že EU není tvrdou totalitou.
Kdyby ale Kosinka přistoupil k problému velkoryseji, mohl v mých textech najít jednoznačnější upřesnění relativní všerozsáhlosti totalitních nároků. Například: „Univerzální „vše-nárok“ neznamená, že by v plánu totalitní ideologie bylo fakticky naprosté/totální znásilnění osobního a společenského života…Relativnost tu znamená, že koncepční nárok na mocenské ovládnutí představuje vůli revolučně reorganizovat (deformovat) všechno, co překáží realizaci revolučních cílů. O každém aspektu lidských životů v totalitě platí, že může být podle aktuálních podmínek a potřeb ideologie znásilněn. Destruktivní záběr totalitní ideologie je tedy všerozsáhlý jen potenciálně, nikoli aktuálně.“ Takže relativnost tu vylučuje chápání všerozsáhlosti ve smyslu nutné absolutnosti a nutné aktuálnosti totalitního ovládání života osobního a společenského.
Upřesnění pokračuje: „Koncepční mocenský vše-nárok potenciálně zahrnuje veškerou myslitelnou mocenskou svévoli. Jsou v něm obsaženy všechny možné způsoby nespravedlivého zacházení s občany. Toto relativně všerozsáhlé ovládání občanů a společnosti ovšem v praxi závisí na mnoha proměnných, jakými jsou: způsob získání a udržování moci, stav vývoje zotročené společnosti, strategické odhady a rozmary mocných. Na těchto měnlivých okolnostech totalitního režimu závisí i míra jeho restrikcí a represí. A to je také důvod, proč žádná aktuální kvantifikace negativních zásahů totalitního režimu do života občanů (určitá míra krutosti, nesvobody či intenzita, tempo a rozsah uskutečňování totalitní ideologie…) nedefinuje totalitu.“
Opravdu nechápu (spíše jen tuším), proč si Kosinka musel vybrat pro problém všerozsáhlosti totalitních nároků pouze jednu větu z mé nečtené přednášky, která snad v aktuální formulační improvizaci snese mírné odchylky od strojové výrazové preciznosti. V každém případě si Kosinka argumentaci opět usnadnil, když můj inkriminovaný výrok z přednášky interpretuje v tom smyslu, že to „vždy, zde a nyní zmáknou“. Pak může poukazem na Orbána a spol. konstatovat, že „to nezmákli“ a konstatovat, že například odpor proti migraci byl legitimním postupem středoevropských států. Což pro něj rovnou znamená, že EU není totalitní: Quod erat demonstrandum. Opravdu ale mělo být dokázáno, že EU není tvrdou totalitou? Kosinka má dokazovat, že EU není totalitou. To by však vyžadovalo, aby reflektoval možnost měkké totality; té se však obloukem vyhnul.
Podobnou účelovou selekci uplatňuje Kosinka i v následujícím bodě sporu. Zase si přitom vypomáhá dezinterpretací mého pojmu potenciální všerozsáhlosti posunem jeho obsahu k „vždy, zde a nyní zmáknou“; zřejmě v něm našel zalíbení. Tentokrát se odvolává na telefonickou debatu se mnou. V ní jsem prý definoval totalitní režim tím, že aspoň v nějaké partikulární otázce, někdy, prosazoval totalitní ideologii. Stačí jediný takový akt státního orgánu a režim se rázem stane totalitním. Možná si to tak Kosinka i vysvětlil, ale takovou s odpuštěním pitomost bych netvrdil ani v polospánku či pod práškama. Nabízí se tedy otázka, proč se ve snaze o seriózní kritiku uchyluje k takovým „pramenům“ a imputacím, když má k dispozici řadu textů, v nichž své pojetí bruselské totality podrobně vysvětluji.
Tato část Kosinkovy kritiky je pro náš spor také důležitá. Čtenář se v ní dozvídá, že relativní všerozsáhlost definuji velmi vágně. To prý spolu s mým definováním totality vede ke zmatkům. Nechci Kosinkovi křivdit, ale to už zavání demagogií. Zmatečnost mého pojetí totality totiž „objevil“ na základě běžného ztotožňování totality s totalitním režimem. Víme, že kromě triviálního postřehu, že totalita neexistuje bez totalitního režimu, to ztotožnění nijak nezdůvodnil. Vágní vymezení všerozsáhlosti pak „odhalil“ v mé větě z přednášky, kterou interpretoval „k horšímu“, ačkoli měl k dispozici přesnější psané texty. Tento způsob kritiky už padá pod úroveň jeho schopností.
Na kuří noze svých „kritických postřehů“ pak Kosinka staví neúplnou disjunkci: Buď k totalitě režimu stačí, aby prosadil aspoň jednou nějaký prvek obsahu totalitní ideologie, nebo musí být schopen vše relativně relevantní aktuálně zmáknout. Z popření prvního členu disjunkce pak vyvozuje, že EU není totalitní. Maximálně prý lze mluvit o režimu s totalitárními prvky.
Je tu ale třetí možnost, která se stala Kosinkou přehlédnutým faktem. Totiž nikoli okamžité ovládnutí všeho podstatného, nýbrž souvislé, půlstoletí trvající a pozvolně vzestupné tlaky nelidské, společensky i morálně destruktivní ideologie: a/ na odstranění vědomí a hodnot přirozené mravnosti; b/na demontáž rodiny i národních států; c/ na stupňování drzé propagandistické demagogie; d/na uvržení západních společností do absurdit ideologického pseudosvěta. Tato epidemie, která napadla hodnotovým relativismem ochromený Západ, má charakter rakovinového bujení, nikoli smrtící střely. Její modality jsou také důvěrně známé: Politická korektnost, ideologicky pervertovaná lidská práva, multikulturalismus, gender-feminismus. Navzdory dlouholetému mainstreamovému maskování se už pomalu stává známým i dlouhý pochod neomarxistů institucemi.
Nedají se už přehlédnout ani zlověstné fenomény, jakými jsou: Masivní mediální masáže; stupňující se omezování svobody projevu; oficializované cenzurování pod záminkou statečného udavačského boje proti „nenávistným projevům“; umlčování a kriminalizování oponentů. Zvlášť odporné je zavedení kategorie ideo-zločinů z nenávisti zrovna těmi, kteří mají nenávist přikázanou v ideologickém zadání a kteří pro svou nelidskou ideologii našli pohon v obludné nenávisti neomarxistů k bílé západní civilizaci. Jedná se o pevně fixované destruktivní trendy. Mají solidní zázemí v průběžné produkci marxisticky vychovávaných elit, obdařených přednostním „lidským právem“ na obsazování ideologicky významných pozic.
Tuto tristní realitu Kosinka ve svých úvahách o totalitě vytěsňuje útěšnou fabulací o „prvcích totality“. Trvá totiž na své představě tvrdé totality, kde platí, že všechny vrcholné orgány moci musejí být ovládnuty totalitní ideologií. Proč tomu tak je? Protože v tvrdé totalitě je násilí hlavním prostředkem realizace ideologie. Zkušenost s komunismem a nacismem je tu však empiriky neuváženě zobecňována. Tomuto omylu podlehl i Kosinka, když odmítá, že by mohl existovat i jiný, relativně nenásilný způsob uskutečňování totalitní ideologie. Kdyby uvažoval o současném režimu bez předpojetí, obezřetně a třeba i váhavě, nemohlo by mu uniknout, že současná revoluční radikalita má všechny znaky marxistického totalitního myšlení, morálního smýšlení a navrch i propagandistické zavilosti a politické lstivosti. Nedávno se tyto úžasné přednosti proslavily americkým volebním pučem, který vynesl na světlo další vrstvu z nepřeberného potenciálu měkké totality. Jeho realizací vychází najevo, že v měkké totalitě se mohou svobodné volby – ten nezpochybnitelný, posvátný sloup demokracie – přes noc stát šidítkem, které má udržet řadové občany v iluzi, že o něčem rozhodují.
Jestliže tedy mají totalitní revolucionáři možnost okamžitého silového prosazení celého obsahu totalitní ideologie a rozhodnou se pro něj, pak kompletní ovládnutí státní moci přijde samozřejmě vhod. Jestliže ale tuto možnost nemají, nebo se vtipně rozhodnou pro nenásilnou, kulturní revoluci, pak úplné ovládnutí politické moci nutné není. Jak řečeno, obě verze totalitního režimu mají své výhody i nevýhody. Pro obecný pojem totalitního režimu je pak lhostejné, jestli „to zmáknou“ naráz či postupně, bičem či salámovou metodou.
Po takovém rozlišení je už zbytečné řešit Kosinkovy pseudoproblémy: Jestli jde v EU o totalitu nebo jen o občasné či dílčí uskutečňování prvků totalitní ideologie a titěrně přitom pátrat, kde je ta hranice, za kterou se jedná o totalitu. Nebo jestli musejí být v totalitním režimu do služby totalitní ideologie plně, jako jeden muž, zapojeny všechny orgány moci nebo jenom ty vrcholné. Tady by se dal Kosinkův „princip titěrnosti“ obrátit proti němu a ptát se, jestli všichni jejich členové musejí mít to správné totalitní smýšlení, a do jaké míry musí být správné, aby to byl totalitní režim…; variant takových malicherností je bezpočet. To samé platí i o Kosinkově argumentačně nadsazeném výčtu kompetencí EU a jednotlivých států. Tady stojí spíše za pozornost pravidelné předávání kompetencí do centra. (O tom zasvěceně píše expert na evropské právo Tomáš Břicháček.)
V závěru Kosinka hodnotí mé úvahy o totalitě jako filosofovo bloudění v politologii; filosofové se jistě takových přešlapů dopouštějí. Ale Kosinka by mi mohl vytýkat takový metodický faul jen tehdy, kdyby téma obecné povahy totality spadalo výlučně nebo aspoň podstatně do kompetence empirické politologie. Letmý pohled na problémy, které jsou v našem sporu frekventovány, však ukazuje, že se jimi primárně pohybujeme na půdě politické filosofie. A její odkázanost na masivní kontext filosofických předpokladů (od noetiky přes ontologii, antropologii až po etiku) je nepopiratelná, takže lze výtku obrátit proti jejímu autorovi a konstatovat, že z pozic empiristicky pojaté politologie zabloudil do filosofie. Dnes to není nic neobvyklého. Ale u Kosinky taková metodologická skrumáž přece jen překvapuje; filosofický realismus mu totiž není cizí. Proč ho v našem problému nepustil ke slovu, je bohužel jeho problém.
4.3 Lekce moralizování
Na konci své kritiky zdvíhá Kosinka varovně prst. Mluví o nebezpečných politicko-právních konsekvencích teze o totalitní povaze EU. Na konci té řady pak vidí schvalování vražd, a sice v případě, že je má diagnóza EU chybná. Sám si je přitom jistý, že chybná je, ovšem jen na základě překvapivě povrchní kritiky mého pojetí. Připomeňme její slabé body:
1/ Vulgární definice totality spolu s jejím špatným odůvodněním uvádí celý koncept do rozporů. 2/ Typicky nominalistické nerozlišování znaků nutných a nahodilých v pokusech o definování reálných jsoucen. 3/Falešné stanovení nahodilého znaku „aktuálního ovládnutí vrcholných orgánů mocenského aparátu“ jako specifické diference totalitního režimu, o níž Kosinka tvrdí, že ji vyvodil ze složené obecniny režim, ačkoli se o žádnou takovou dedukci ani nepokusil; nemohl tedy zjistit, že se z rodového pojmu vyvodit nedá. 4/ Díky tomu ustrnul u zkušenosti s tvrdou totalitou, kterou, jak je dnes špatným zvykem, dogmaticky zobecnil na jedině možnou totalitu. 5/ Z toho pak usoudil, že podsouvám EU tvrdou totalitu, ačkoli její politiku identifikuji jako totalitu měkkou; tu však ve své kritice úplně ignoroval. Proto v ní popírá, co netvrdím. 6/ Nevhodné etymologické východisko definování totality. 7/ Libovolné vztažení významu slova „totus“ na mocenský aparát. 8/Poskytování sedativ na utišení svědomí politiků (zvláště křesťanských), kteří tak servilně respektují dozorované postoje a názory nařízené politickou korektností.
Z této série myšlenkových nezdarů pak Kosinka vyvozuje zdrcující morální závěr, že schvaluji vraždy. Po takové kritice bych měl nejspíš chodit kanálem – kdyby ovšem byla přesvědčivá. V závěru Kosinka připojuje sedm otázek či pochybností, avšak jedna jako druhá vyplývají ze zmíněných omylů; jsou to tedy pseudoproblémy. Odpovědi na to, proč tomu tak je, si může můj oponent vyhledat v tomto textu sám. Možná pak lépe porozumí jak tomu, co kritizuje, tak i hodnotě, jakou jeho antiteze skutečně mají.
Dovolím si na oplátku naznačit morálně – politické důsledky zatloukání bruselské totality křesťanskými intelektuály. Kdo jiný by měl mít povinnost odhalovat záludnosti a pravou podstatu zmutovaného marxismu, který už půlstoletí vítězně táhne Západem za ostudné podpory těch, proti nimž je zaměřen. Nedá se přece rozumně popřít, že je ideologie neomarxistů totalitní a že je primárně zaměřena na zničení už tak otřesených křesťanských, potažmo přirozených pilířů západní civilizace. Vždyť se stala hlavní politickou strategií EU. Vrcholné orgány bruselského politbyra už za fasádou formálně demokratických kulis úspěšně prosazují programy této odporné ideologie celá desetiletí. Bohužel s aktivní pomocí křesťanů. A je úplně lhostejné, kdo z nich je fanatik, kdo pragmatik, kdo oportunista a kdo pouhý naiva. Kdyby vzali vážně Ježíšovo varování před vlky v rouše beránčím, museli by je objevit právě v těch úlisných fanaticích politicko-korektní nelidskosti.
Multikulturalismus, genderismus, licoměrné hrátky s lidskými právy a politická korektnost svými nenávistnými záměry a zločinnými praktickými důsledky bytostně odporují přirozenému mravnímu i právnímu řádu. Jejich prolhaná, vlezlá propaganda, která s arogantní samozřejmostí a systematickou drzostí orwellovsky zaměňuje kladná a záporná znaménka myšlenek i činů, je cynickým výsměchem všelidským hodnotám. Musím snad o tom svého oponenta přesvědčovat? Tak aspoň pro ilustraci: Jeden kovaný neomarxista, toho času německý ministr zahraničí, je přesvědčen, že by odmítači očkování proti covidu neměli mít lidská práva. A zdaleka s takovým chápáním lidských práv není sám.
Krystalickou podobu takového morálního dna mohl Kosinka zaznamenat kolem amerického volebního šílenství. Marxističtí světlonoši z Black Lives Matter ve své předvolební inscenaci poučili svět o kolektivní vině bělochů a názorně svým řáděním v amerických městech předvedli, jak vypadá levičácká spravedlnost. Vraždili, loupili, na potkání terorizovali bělochy, to vše pod ochranou vysokých funkcionářů demokratické strany. Ti také po neslavném „volebním vítězství“ s vysokou pravděpodobností zinscenovali útok Antify či spřízněných revolučních bojůvek na budovu Kongresu – a spustili protitrumpovskou hysterii. Proč to připomínám? Protože mainstreamová média celého Západu unisono oslavovala běsnění za nadlidská práva černochů a zároveň se stejně hlučným jednohlasem pokrytecky pohoršovala nad mrtvými v Kapitolu a nad Trumpem jako viníkem. Netřeba dodávat, že mrtvých bylo po explozi revoluční spravedlnosti v amerických městech víc. A tento dvojí metr politické korektnosti je už celá desetiletí kanonizován ve všech společensko-politických institucích Západu.
Kosinka se hluboce mýlí, když je v souvislosti ochoten mluvit jen o prvcích totality. Ve skutečnosti jde o lavinu, masiv, dobře promyšlený a etablovaný systém, nikoli o roztroušené prvky. Proto mu nedochází, že jeho zásadní loajalita k antikřesťanské, evidentně protilidské neomarxistické politice EU, kterou projevil jejím „střízlivým hodnocením“, je ostudnou kolaborací. Je smutné, jak snadno se nechají křesťanští politici, mediální pracovníci či učitelé zmanipulovat a kam až jsou ochotní modernisticky ladění intelektuálové zajít v křečovité snaze držet krok s dobou.
Když tedy Kosinka zmiňuje článek 23 Listiny základních práv a svobod, který legalizuje právo na odpor proti státu, měl by lépe zvážit, jestli ty normalizované a praktikované absurdity kulturní revoluce neomarxistů takový odpor neopravňují. A nemusí hned harašit zbraněmi. Pro začátek by stačilo, kdyby třeba přehodnotil své dosavadní politicko-volební preference; (i když po americké lekci…?) To by ovšem musel nejprve odložit to sebevědomí, s jakým už před psaním své kritiky předpokládal, že moji dřívější oponenti snadno zkorigují mé přehánění; což se prý k jeho překvapení nestalo. Zřejmě netušil, jaké obtíže téma totality obsahuje – což potvrdil i jeho zpracováním. Kosinka by tedy musel daleko důkladněji promyslet, jak hodnotit zcela nový, rafinovanější modus politického prosazování totalitní ideologie. Přitom by zjistil, že musí opustit zkušenostně vnucovanou optiku tvrdé totality, která je v diskusi o politice EU politováníhodným anachronismem; jinak řečeno slepotou. Nedělám si ale iluze. Vždyť politika je dnes sekulárním náboženstvím, a to se nemění jako ponožky.
Stejnou zpozdilostí je i naše nešťastné postkomunistické přilnutí k Západu, a to nikoli z důvodu nějakého rusofilství, jak se primitivně předhazuje, nýbrž proto, že se Západ postupně proměnil v anti-Západ. Z toho důvodu působí tragikomicky, když se u nás takzvaní čili povrchně konzervativní politici okázale vymezují proti komunismu. Cedí chcíplého komára a polykají jeho nechutně vitálního mutanta. Přitom si úzkostlivě hlídají, aby zachovali kladný vztah k EU jako nutnou podmínku úspěšné politické kariéry. Aby totiž mohli v rámci establishmentu měkké totality vůbec něco znamenat, musejí hrát trapnou roli „komunistů s lidskou tváří“. Upřímně mě mrzí, že je v tom profesně neblahém pomýlení myšlenkově utvrzují i tak schopní intelektuálové, jakým bezesporu je i Petr Kosinka.
Google Sites
Report abuse