Doručování děvky proti vůli adresáta - svoboda versus pornografie

Ondřej Bouma

„Nejvášnivějšími odpůrci pornografie jsou vlastně úchylní lidé, kteří se při pohledu na takovou podívanou sami zhrozí skutečnosti, že to na ně vlastně dobře působí." Mudr. Radim Uzel, CSc.

„Zvrácený obraz v pornografii je jako zázrak v náboženské historii. Tlačí nás ven z humanistického naturalismu do mystérií světa, který není zbaven božství." Thomas Moore, Temný Eros

Psaní o problému pornografie se dnes bude asi většině zdát jako úzkoprsá prudérie, či zbytečná již roz-Uzlená osvěta. Dříve tolik pobuřující a diskutované výjevy vyzývavé nahoty se staly organickou součástí jazyka médií, skoro už nevnímaným ornamentem spotřebního zboží všeho druhu (informace, věci, kultura). Vyplývá však z pouhého faktu, že si naše civilizace postupně přisvojila to, co jí dříve bylo trnem v oku (1), i slučitelnost tohoto posunu s jejími vlastními principy? Za duchovní kostru naší společnosti lze s trochou nadsázky považovat princip svobody, byť chápané minimalisticky v duchu liberalismu jakožto „respekt naší svobodné pěsti před nosem druhého".

Úvahy o prospěšnosti, či škodlivosti soukromé a dobrovolné konzumace pornografie budou tvořit jen vedlejší část textu, kterou není třeba brát vážně. Čtenář může antropologické črty a eugenické intuice, kroužící kolem pojmu studu, považovat za cosi jako pouhý „diskurs", který si v rámci zachování vlastní identity namlouvá, že je schopen postřehů s objektivní platností. Na druhou stranu ho jakožto „přesvědčení" brát vážně musíme, abychom se neprohřešili proti výše zmíněnému etickému minimu, a to v té míře, v jaké chce samo sobě svobodně ukládat metody k dosažení soukromých a dobrovolných cílů. Kritika současné pornografické praxe bude tedy provedena převážně ze subjektivní perspektivy, bude motivována pudem sebezáchovy a zaštítěna právem na seberealizaci.

O možnosti „věcnější" kritiky z pozic metafyzicky fundované antropologie nepochybuji. Minimalistickou argumentaci jsem zvolil pragmaticky, s ohledem na vlastní nekompetenci a metafyzickou impotenci doby.

PORNÉ KONTRA STUD

Pornofilie je zřejmě stará jak lidstvo samo. Lze ji považovat za ošklivejší egocentrické dvojče pohlavní lásky, která je, jak ukážeme později, z principu altruistická. „Děvkou" se tradičně rozumí nestoudná osoba, která zpravidla za úplatu a anonymně dává k dispozici své tělo (2). Absence studu se ukazuje právě v „neproblematickém" anonymním disponování sexuálními prostředky osoby mimo rámec její přirozené, celostní, duchovně (vztahově) individualizační funkce. S tím je přirozeně spojena také ignorace rozmnožovacího aspektu pohlavního vztahu, potažmo kolaps a redukce reprodukce na pouhou biologickou rovinu. Nestoudnost je neintegrita hodnot, neslučitelná s institucí rodičovství a partnerství. Titul PORNÉ tak patří i „zákazníkovi", který chybějící a jedině kompetentní personální motivaci nahrazuje neosobní odměnou, respektive touhou po částečném ukojení potřeb. Částečnost je u osoby zlem, nedostatkem dobra celku, defektně aktualizovanou potencí.

Stud chrání osobu před rozkladem jednotného smyslu, před divergencí jednotlivých mohutností života. Stud se sice u různých kultur realizuje rozličně (3), nicméně vždy zastává výše zmíněnou integrační a dále eugenickou funkci, jak se domnívám společně se Schelerem. Stud, nejenže negativně chrání osobu před předčasným početím s prvním namanuvším se „zájemcem", ale současně plní pozitivní výběrovou funkci se zásadními existenčními a eugenickými dopady pro životy potomků tím, že časovým oddálením prvního pohlavního aktu umožňuje komplexní působení bezprostředně nepohlavních emocionálních i racionálních hodnotových postřehů. Lze-li vůbec vážně hovořit o stupňování (kvality) života napříč generacemi, pak je stud jeho zásadní podmínkou.

V přívalu zkratkovitých poznámek připomínám, že fenomenologické intuice o povaze a roli studu, které zde podnikám spolu s Maxem Schelerem, slouží spíše k vysvětlení vnitřní oprávněnosti odporu proti propagaci osob typu PORNÉ a netvoří samotné jádro argumentační strategie. Objektivní konsekvence těchto črtů se ale zdají být natolik závažné a přesvědčivé, že je nelze nezmínit. Medializací a eo ipso legitimizací úspěšné a spokojené mužské či ženské děvky, tedy šířením modelu neosobní, reduktivní spotřební sexuality beze studu, se lidstvo vystavuje riziku, že se otupovaná a nepersonálním entitám vystavená mohutnost studu postupně transformuje v pouhý nástroj naplňování společenské konvence a ztratí své vnitřní selektivně předjímací jádro. Kultivační a ochranná role společenské konvence však ruku v ruce s všudypřítomnou propagací pornofilie postupně mutuje do samoúčelné agresivní masáže proti hodnotám studu, věrnosti a panenství. Nepersonální „neskutečné" entity povahy děvky (obrazy, zvuky, texty) útočí na skutečnou a bytostnou intersubjektivní intencionalitu lidí, kterou klamně naplňují svou mrtvou iluzí. Přirozeně kýžený, živý subjekt nahrazují objektem. Mimézis takového objektu není výtvorem umělce či přírodovědce, který by zamýšlel krásu nebo výpověď, ale ve své podstatě je syrovou intencí obchodníka (4).

Umělé, jež je v jistém smyslu jakožto neovlivnitelné vždy silnější, jednostranně (de)formuje a sterilizuje snadno ovlivnitelnou přirozenost. O vzbuzování falešných očekávání, pseudonorem a akcentů (parametry „krásy", orgasmocentrismus), které zvnějšku nahlodávají křehkou a nepředvídatelnou genezi vztahu dvou jedinečných individuí, ani nemluvě.

Vzplane-li víceméně charakterní člověk silnou (pohlavní) láskou k osobě s (auto)destruktivními znaky, což je díky selektivnímu, studem podmíněnému aspektu lásky vysoce nepravděpodobné, lze při gradaci vztahu stejnou měrou očekávat jak symbiotickou kultivaci podle řádu milujícího, tak i parazitický rozklad dle povahy milovaného. Z toho důvodu představuje i pornofilní vztah živých bytostí oproti jednostranné pornografické manipulaci (věc-člověk) vždy jistou naději na postupné uvědomění a personalizaci, a to i při malé sumě přítomných hodnot.

V sázce je kromě duchovního zdraví jednotlivců a rodin degenerace lidstva, která hrozí jako následek vymizení jediného spolehlivého nekvantitativního rozmnožovacího výběrového „mechanismu", který představuje pohlavní láska-sympatie, jež svůj citový, teleologicky nadřazený pól (lásku), dokáže rozvinout pouze za přítomnosti studu. Tento kulturně vydobytý a současně přirozený „mechanismus" reprodukčního výběru se snaží od 60. let nahradit antikoncepční, z valné části potratová strategie, která, ač „úspěšná" z hlediska kvantitativní statistiky, oslepuje rodičovství a partnerství tím, že usnadňuje jejich kontaminaci stylem PORNÉ. V antikoncepčním režimu ztrácí stud své biologické opodstatnění, coby negativní obrana před předčasným početím. Sexuální komunikace svou beznásledkovitostí přirozeně přichází o výlučnost a závažnost. Optimální reprodukční fáze života, kdy jsou hodnotové senzory pohlavní lásky ještě rovnoměrně motivovány přírodně a kulturně, stráví většina euroamerických jedinců ve znamení výlučné seberealizace, „konzumujíce" přitom velké množství přírodně i kulturně přitažlivých partnerů, což je technicky vzato promrháním mnoha reprodukčně zajímavých kombinací. Teprve na úplném sklonku mládí začínají někteří na základě racionálního kalkulu usilovat o reprodukci. Tehdy už jsou pod vlivem prostředí a vlastního vývoje motivováni a „ustrojeni" především kulturně (5), a tak přebírají kompetenci přirozeného výběrového mechanismu. Přírodní živelná motivace víceméně chybí, nehledě na stav vyčerpaných rodičovských těl, dlouhodobě napouštěných syntetikou kontraceptiv. Přirozenou eugeniku pohlavní lásky, kde ještě promlouvají oba fundamenty lidskosti, přirozenost i kultura, nahrazuje riskantní jednostranně racionální eugenika, jejíž manipulativní postupy negativně prosakují i do výchovy. Klín je nahrazen petriho miskou.

OD AUTOEROTIKY K LÁSCE A ZPĚT

Aby lépe vytanulo sepětí stylu PORNÉ s egocentrismem, bude vhodné v kostce představit Schelerovu kritiku Freudova pojetí studu. Pohlavní stud u Schelera není Freudovým strachem a vytěsněním z popudu superega. Naopak, stud nás svojí „citovou předtuchou" mnohdy ušetřuje vytěsňování, předchází ho. Zabraňuje vzniku a trvání libidózních hnutí mimo celkovou harmonii osoby. Na základě představy velmi rozvinuté předjímací schopnosti studu lze rozumět onomu „čistému vše čisté".

To, že je pohlavní pud v podstatě podmíněn studem, bude snad zřejmé z dalšího. V Schelerově pojetí stojí na počátku sexuálního života víceméně náhodný objev libida, vedoucí k autoerotické praxi, která je doprovázena gradujícími pocity hnusu a studu, které nejsou vysvětlitelné na základě pouhého strachu a společenské viny. Stud takto odvrací pubescenta od sebe sama a doprovázen sympatií umožňuje vstup opačného pohlaví, personalizaci a zacílení pohlavního pudu. Ve Freudově koncepci, která akcentuje libido, jež zaměňuje s pohlavním pudem bez přítomnosti studu a sympatie, chybí přesvědčivé vysvětlení faktu, proč lidé nespotřebovávají svou veškerou duševní energii v úsilí o vlastní smyslové požitky. Proč nezůstávají u autoerotiky, nýbrž vstupují se svými tužbami na tenké ledy intersubjektivity, kde si libidózní pud „zbytečně" komplikuje svou realizaci vazbou na cizí libido, které je vázáno nedisponovatelnými komplexními potřebami a osobními rysy.

Je-li skutečností, že jedinec roste od autoerotiky k lásce poháněn studem a úctou, zdá se, že kultura PORNÉ pracuje likvidací studu v opačném směru. Slepým, nepersonálním vyvoláváním smyslových impulsů navrací jedince zpět ke koncentraci na své vlastní libido. Reautoerotizovaný jedinec potom těžko dokáže v pohlavním styku vidět něco jiného a cosi víc, než jen ukojení vlastní pohlavní touhy. K jakým vztahovým katastrofám může takováto pouhá konmasturbace vést, snad není třeba ani zmiňovat. Nepřátelství k případným potomkům, ignorace psychofyziologických specifik ženského reprodukčního cyklu.... Neúcta.

Mezi čtenáři jsou jistě mnozí, kdo nesdílejí výše naznačené hodnocení tendencí, které vytěsňují stud z veřejnosti i soukromí, a spíše je považují za osvobození. Přistupme tedy k samotné argumentaci, která by měla být přesvědčivá pro každého, kdo uznává princip svobody a práva na sebeurčení, nezávisle na tom, jaká je jeho světonázorová praxe. Vymezení hranice mezi pornografií a (legitimně) umělecky ztvárněnou erotikou je samozřejmě dost problematické a nelze než doufat, že je čtenář do jisté míry schopen rozlišovat postoje úcty a studu, kteroužto schopnost nárokujeme na základě argumentu i pro umění, které je hodné toho jména. Umění se děje v rámci lidských životů a musí tudíž respektovat požadavek ochrany osoby, nechce-li být (auto)destrukcí. Exaktní demarkace by však zajisté vedla k násilnému oklešťování. Jistá míra vnější nevymezitelnosti patří k podstatě věci.

ARGUMENT

Lidská bytost má v rámci možností právo na sebeurčení. Někteří lidé usilují o seberealizaci v partnerském vztahu. Trvalé uskutečnění, a tím i následnou pozitivní společenskou roli, umožňuje oboustranné úsilí o věrnost a úctu ve všech oblastech života. Pro některé je realizace vůle k věrnosti obtížným úkolem, který vyžaduje zásadní koncentraci. Někteří lidé se domnívají, že úspěšná realizace partnerských vztahů je do značné míry podmíněna bezpodmínečným respektem okolí k soukromé, intimní sféře, v níž může probíhat jejich exkluzivní komunikace. Porušováním těchto podmínek je tato exkluzivně altruistická seberealizace partnerů a z ní plynoucí všeobecná společenská prospěšnost (6) ohrožována, či dokonce znemožněna.

Je žádoucí odstraňovat prvky ohrožující nutné podmínky (společensky prospěšné) seberealizace. Požadavek respektování exkluzivity a intimity vztahu nikterak neohrožuje nutné podmínky jiných forem seberealizace. Naopak zdá se, že ty nekomerčně motivované dokonce v jejich esenci podporuje (7). Vyhrazují-li si partneři v zájmu integrity, trvání vztahu a maximální personalizace sexuální znaky a svou celou sexuální energii výlučně pro oblast neveřejné intimity, zaslouží si jejich v pravdě lidské (nepřírodní, ale z hlediska seberealizace přirozené) počínání společenskou podporu. Komerční nevyžádaná distribuce sexuálních znaků v režimu PORNÉ pracuje pro pravý opak. Její obchodní efekt spočívá právě v upoutávání sexuální koncentrace, ve využívání její síly pro nepersonální účely. Komercionalizaci, resp. medializaci sexuálních znaků lze tedy považovat za přímý útok na nutnou podmínku vztahové seberealizace (8).

Namítne-li obchodník, že argument ignoruje jeho právo na seberealizaci, nutno odpovědět, že nejde o popření společenské přípustnosti samotné komercionalizace sexuálních znaků, která je skutečně nutnou podmínkou seberealizace jistého druhu obchodníků a zákazníků, nýbrž že

požadujeme pouze minimální medializaci takovýchto podniků, a to s autoritou obránců bytostných zájmů a práv jistých (inter)subjektů.

Ve zkratce řečeno: ve skutečně svobodné společnosti mám právo určovat, kdo může bezprostředně aktivovat mé sexuální mohutnosti. Kdo by se opakovaně snažil sexuálními znaky útočit na svého bližního (harašit) proti jeho vůli, a tím mu bránil ve svobodném vnitřním i vnějším pohybu, musí být omezen a odstraněn, zvláště je-li mrtvou věcí.

Neregulovaná netolerantní „svoboda" se svými hesly - „naprostá svoboda projevu", „neviditelná ruka trhu", „cenzura je zlo" - se musí se svými spíše akcidentálními libůstkami podřídit bytostným potřebám nezanedbatelné skupiny lidí. Počet nehraje roli.

Poznámky:

• 1. Netroufám si tvrdit, že by dříve bylo méně nevěstinců. Problémem není porné - řecky děvka, ale grafia - medializace, stav přelomu 3. tisíciletí, kdy pasáci rozbili zdi veřejných domů, aby oslovili i tu veřejnost, která jim doposud vědomě, či z vůle autorit unikala.

  2. Pokud je nadřazeným motivačním cílem osoba (např. sebezáchova, zaopatření rodiny) nelze prostituenta samozřejmě nazvat „děvkou" v pravém slova smyslu.<

  3. Scheler uvádí známý příklad s „neoblečeností" přírodních národů, kterou nelze zaměňovat s „nahotou" v našem slova smyslu. Přírodní žena, kterou misionář donutil zakrýt si klín plachetkou, se vzápětí naplněna pocitem studu ukrývá v houštině. Stud se objevil jako reakce na desintegraci pohlavnosti. Plachetka vyčlenila z celku a nepřiměřeně akcentovala „pohlavnost" zakrytých partií.

  4. „Informace poskytované v pornografii nevyplývají z psychologické či duchovní analýzy lidské osobnosti, ale z analýzy finanční...", pornografie je „zlatým dolem", „tancem kolem zlatého prasete". V.E. Frankl, Existencionální prázdnota.

  5. Pochybnosti o hodnotě převládající soudobé kultury netřeba rozvíjet.

  6. Pro společnost je především nenahraditelná reprodukce krytá trvalými vztahy a výchovou.

  7. Vezměme dva extrémně odlišné případy seberealizace ve společnosti respektující veřejnou nedisponovatelnost znaků náležejících do oblasti intersubjektivní výlučnosti. Aktivní autoerotik se může po zakoupení vytoužených podkladů nerušeně věnovat sám sobě ve svém soukromí. Milostné věci, které vyhledává, patří v nepornografické společnosti téměř výhradně jemu. Nepodléhají inflaci, oplývají aurou tajemství. Nemusí se o ně dělit s ostatními a tak je autoerotikem v plném slova smyslu. Společenský mnich, básník, vědec, se může v takovéto společnosti nerušeně věnovat cílům, kterým zasvětil svůj život, aniž by mu neosobní cosi vnucovalo jiný způsob života. Není tak vyháněn a může být jiným bezprostředně ku prospěchu.

  8. Nejedná se pouze o převážně maskulinní problém zmíněného odvádění pozornosti, zbytečného rozptylování a nedobrovolného přísunu nechtěných fantazijních obrazů, ale řekněme též o spíše femininní frustraci ze sugerované nedosažitelnosti tělesných parametrů, které reklamní průmysl prezentuje jako měřítko štěstí a krásy.

Literatura:

M. Scheler, O studu, MF, Havlíčkův Brod 1993.<

R. Uzel, D. Parma, Sex a lidské vztahy humorně i vážně, Praha 1997.

T. Moore, Temný Eros, Portál, Praha 2001.