O povinnosti

Karel Šprunk

S tématem ”povinnost“ se dnes setkáváme velmi zřídka. V obecném mravním vědomí idea povinnosti stále více ustupuje a její místo zaujímá odpovědnost. Lze také pozorovat jistou nechuť mluvit o povinnosti, neboť je s ní spojována představa přikazování, všestranného normování, potlačování vlastní vůle a spontánnosti, krátce představa vnějšího a vnitřního nátlaku, který je opakem svobody a vzájemnosti (1). Povinnost však přesto zaslouží pozornost. Je to autentická mravní skutečnost: pocit povinnosti je základní součástí naší mravní zkušenosti i našeho vědomí odpovědnosti. Přitom teoretické úvahy o povinnosti nejsou vždy zcela uspokojivé. Ale nechceme zde rozvíjet novou teorii povinnosti, nýbrž jen upozornit na některé problémy, které jsou s povinností spojeny.

Definice povinnosti

Slovo povinnost má dva významy. Někdy označuje to, co je povinné, tj. jednání, skutek, který má vlastnost ”být povinný“ neboli je subjektem povinnosti. Říkáme: má mnoho povinností, koná svou povinnost, služební povinnosti atd. Jindy označuje vlastnost, která něco činí povinným. Říkáme: cítit povinnost, jednat z povinnosti atd. Zde se neptáme, co (které jednání) je povinné, ale v čem záleží ta skutečnost, že něco je povinné.

Povinnost lze chápat subjektivně a objektivně. Povinnost chápaná subjektivně je povinnost prožívaná (mravním) subjektem, je to pocit povinnosti. Nejde tedy o to, že lidé se liší v tom, co pokládají za povinné, a že tyto rozdíly jsou často dány odlišností subjektů. Povinnost chápaná objektivně je povinnost jako vlastnost norem nebo jednotlivých skutků chápaných abstraktně. Jednat spravedlivě, nepodvádět, nepomlouvat je povinné samo o sobě, i když to někteří lidé neuznávají, nebo i když se nikdo právě nerozhoduje pro tyto normy nebo proti nim.

V prožívání mravní povinnosti lze rozlišit především složku hodnotící. Určité jednání se nám představuje jako dobré nebo špatné. Jsme si vědomi, že dané dobro nebo zlo se netýká pouze některého aspektu našeho života (jako je jednání dobré z hlediska lékaře, policisty, obchodníka), ale že jde o dobro či zlo pro člověka jako takového. Druhá složka je deontická. Dané jednání se nejen představuje jako dobré nebo špatné, ale také klade požadavek. Cítíme se vázáni dobro vykonat či od zla upustit a toto vědomí vázanosti je nepodmíněné. Nejsme vázáni proto, že jednání je užitečné pro dosažení určitého cíle, jako je nutné zařadit rychlost, abychom uvedli auto do pohybu, nebo snížit rychlost, abychom projeli bezpečně zatáčku. Jsme vázáni bezpodmínečně, bez ohledu na nějaký účel. Toto vědomí vázanosti je však doprovázeno vědomím svobody. Jsme sice vázáni, ale máme možnost rozhodnout se pro opak. Povinnost tak prožíváme jako zvláštní spojení nutnosti a svobody.

Na základě tohoto fenomenologického popisu povinnosti může být povinnost definována jako nepodmíněná morální (tj. nikoliv fyzická) nutnost jednat ve shodě s mravním řádem.

K analýze povinnosti

Dále chceme zkoumat, odkud povinnost pochází. Dříve však je třeba uvážit, že analýza povinnosti se nevyhnutelně děje v rámci určité etické teorie: pojetí povinnosti se liší zejména podle toho, jak se chápe mravní hodnota. V tomto rozboru vycházíme z teorie, podle níž je hodnota mravního úkonu dána vnitřní dobrotou jeho obsahu (neboli jeho ”předmětem“). Naproti tomu podle Kanta (alespoň jak mu rozumíme) hodnota mravního úkonu není dána prvotně jeho obsahem, nýbrž formálními vlastnostmi maximy, z níž úkon vychází: maxima může být bez rozporu chtěna jako univerzální. Odůvodnění etické teorie pochopitelně přesahuje rámec tohoto pojednání. Konstatujeme pouze, že Kantova deontická teorie neodůvodňuje povinnost mravního jednání pomocí obsahu mravních úkonů, kdežto pro pojetí povinnosti v rámci druhé teorie je zřetel k obsahu jednání zcela zásadní.

Často užívaný termín ”mravní hodnota“ zde nemá význam, který mu dává etika hodnot (M. Scheler, N. Hartmann). Moderní filosofie hodnot rozlišuje mezi hodnotou a dobrem: dobro patří do oblasti bytí, kdežto hodnoty jsou na bytí nezávislé a tvoří zvláštní oblast skutečnosti. V naší analýze se naopak hodnota chápe jako reálně totožná s dobrem. Dobro pak má dva aspekty, věcně totožné. Dobro pojaté z hlediska jeho vnitřního obsahu chápeme jako hodnotu. Dobro pojaté jako to, k čemu směřuje chtění, snažení, chápeme jako cíl.

Povinnost ex hypothesi

Ptáme se tedy, co činí určité jednání pro nás nutným (v uvedeném smyslu), neboli jak vzniká vazba povinnosti.

Někteří soudí, že povinnost je poznané spojení mezi jednáním a posledním cílem člověka. Toto poznání váže člověka k realizaci daného jednání. Jinými slovy: mravní skutky se jeví jako povinné, chápeme-li je jako nutné prostředky k dosažení posledního cíle. - Není pochyby o tom, že některé mravní skutky se nám jeví jako nutný prostředek k dosažení cíle, jiné zase jako zásadní překážka na cestě k němu. Ale nutnost těchto prostředků je nutnost z předpokladu (ex hypothesi): povinnost skutků předpokládá povinnost cíle, závisí na ní. Kdyby nebyl povinný sám cíl, nebyly by povinné ani prostředky. Úplné vysvětlení povinnosti tedy vyžaduje, abychom odůvodnili, proč je povinný samotný poslední cíl.

Podle jiného pojetí je povinnost poznané spojení mezi jednáním a sankcemi spojenými s mravním životem (2). Sankcemi zde rozumíme odměny a tresty, které samy sebou (přirozeně) vyplývají z dobrých či špatných skutků. Mravně dobrý život sám sebou vede k zdařilému životu neboli ke štěstí (které má ovšem různou podobu zde na zemi a po smrti). Mravně špatný život sám o sobě vede k tomu, že štěstí nedosáhneme a život se mine cílem. Sankce je tedy buď nejvyšší dobro člověka nebo jeho největší zlo. Poznání spojení mezi jednáním a sankcemi váže člověka k realizaci dobrého života. - Ani toto pojetí není zcela uspokojivé. Sankce je (ontologické) dobro nebo zlo, kterého se člověku dostává ze spravedlnosti, tedy za to, že konal či nekonal to, k čemu byl povinen. Nelze trestat za něco, co nejsme povinni konat. Samotná sankce tedy už povinnost předpokládá, nevysvětluje ji.

Další pojetí říká, že povinnost je poznané spojení mezi jednáním a příkazem. Jsme povinni jednat dobře, protože je to přikázané. V našem kulturním světě je takové pojetí běžné, povinnost bývá spojována s představou přikazující autority, zejména s autoritou Boha. - Ale usuzování z příkazu na povinnost je spojeno s řadou logických problémů (3). V podstatě jde o to, že povinnost je v tomto pojetí rovněž nutnost ex hypothesi. Kdyby nebylo příkazu, nebyl by skutek povinný. Je otázkou, proč jsme povinni poslouchat autoritu. (O Bohu jako základu povinnosti pojednáme níže.)

Uvedené tři koncepce souhlasně tvrdí, že jednání se stává povinným na základě svého vztahu k jiným (vnějším) faktorům. Ale tato interpretace není uspokojivá: Ony vnější faktory jsou buď povinné samy o sobě, nebo nejsou povinné samy o sobě. Jsou-li povinné samy o sobě, pak jejich povinnost zůstává v rámci daných koncepcí neodůvodněna, neboť důvod uváděný příslušnou teorií se na ně nevztahuje: cíl není nutným prostředkem, sankce nemá sankci, příkaz není přikázán - a jiný důvod se neuvádí. Jsou-li nepovinné, pak z nich nelze vyvozovat povinnost: z deskriptivních výroků nelze vyvozovat výroky deontické (4).

Základ povinnosti

I kdybychom uznali, že něco je povinné v závislosti na něčem jiném, není možné, aby všechno bylo povinné v závislosti na něčem jiném. Musí existovat něco, co je povinné samo o sobě. V řadě deontických výroků, z nichž jeden závisí na druhém, nemůže být žádný regressus in infinitum. Tedy existuje-li povinnost, nutně existuje něco, co je povinné svou vlastní povahou.

Soudíme, že takovou skutečností je samotné mravní dobro jakožto hodnota, že mravní dobro jakožto hodnota je povinné samo o sobě, a to na základě prvního principu mravního řádu: Dobro je nutno konat, od zla je nutno upustit. Mravní povinnost závisí bezprostředně na hodnotě (5). Chceme ukázat, že hodnota (dobro jako hodnota) splňuje požadavky, které klademe na základ povinnosti.

Je-li základem povinnosti hodnota, existuje mravní povinnost vůči samotnému poslednímu cíli. Je to mé úplné, autentické, dokonalé dobro, nejvyšší hodnota, a proto jsem jí vázán. Proto je ode mne bezprostředně žádán úkon, jímž volím toto vrcholné dobro, neboť je to úkon mravně dobrý. Proto mám povinnost volit Boha: pro nekonečnou hodnotu takového dobra. Když jsme už zvolili svůj poslední cíl, vidíme, že ho dosáhneme jen tak, že budeme konat dobro a upustíme od zlého. Ale to je co do povinnosti druhotné, to už povinnost provádíme.

Pak také existuje mravní povinnost vůči autoritě. Poslouchat autoritu znamená dávat to, co jí náleží, jednat podle spravedlnosti. Jednat spravedlivě je dobro. A jsme vázáni konat dobro a vyhýbat se zlému: bylo by špatné neuznávat práva autority.

Existuje také povinnost vůči mravnímu zákonu, vůči mravní normě. Mravní norma na prvním místě ukazuje, co je mravně dobré, v čem záleží mravní hodnota lidského skutku. Na této hodnotě se zakládá povinnost řídit se danou normou.

Mravní nutnost

Řekneme-li, že povinnost je vázána na hodnotu (na dobro jakožto hodnotu), musíme také ukázat, odkud pochází nutící síla hodnoty, ”nátlak“, který je podstatou povinnosti.

Lidské jednání má počátek ve vůli. Je-li povinnost určitý nátlak, pak tento nátlak působí na vůli. Uznáme--li, že úkony vůle jsou specifikovány rozumem, tj. že vůle chce to, co jí rozum předkládá jako žádoucí, pak působení předmětu na vůli je zprostředkováno rozumem: V povinnosti jde o nátlak, který na naši svobodu vykonává rozum. Pocit povinnost je pocit, že jsem vázán dobrem, které vidím. To je také např. zkušenost Blaise Pascala, který ve svých Myšlenkách říká (1, XXXIII): ”Rozum nám poroučí mnohem neúprosněji než každý pán; neboť neposlušnost vůči pánu na nás přivolá neštěstí, a neposlušnost vůči rozumu z nás dělá blázny.“ Nutící síla rozumu se tu ovšem spojuje s tendencemi, jež jsou vlastní vůli.

K tomu je třeba uvážit, že předmětem vůle je dobro. Jako zrak může vidět jen to, co je barevné, tak vůle může chtít jen to, co je dobré, tj. co jí rozum předkládá jako dobré (i když jde objektivně o zlo). Tím je dáno, že vůle je přirozeně neschopná chtít něco, co poznáváme jako zlé a pokud to poznáváme jako zlé, např. nějakou totální katastrofu, hrozné neštěstí apod.

Je třeba také uvážit, že mravní dobro a zlo má zcela zvláštní povahu. Mravní dobro nezdokonaluje člověka jen po nějaké stránce, jako dobré působení činí někoho dobrým politikem nebo zedníkem. Mravní dobro činí dobrým člověka jako takového - i když je přitom špatným řidičem nebo malířem. A mravní zlo nekazí pouze některý aspekt člověka, ale činí špatným člověka jako takového, znamená jeho mravní destrukci, zhroucení do hodnotové nicoty. Je proto zřejmé, že člověk nemůže chtít být špatný, zničit mravně svou bytost. Přesto se to často děje. Čím je to dáno?

Uvažme také, že povinnost je, jak jsme řekli, zvláštní spojení nutnosti a svobody. Určité jednání je nutné pro vůli, vůle ho nemůže nechtít. A toto vědomí vázanosti je nepodmíněné. Zároveň však víme, že stále máme reálnou možnost chtít opak. Je-li naše chtění specifikováno rozumem, pak tento dvojí postoj vůle (nemožnost nechtít a možnost nechtít) ukazuje na to, že i rozum v prožívání povinosti vidí určitý úkon dvojím způsobem.

Rozum vidí úkon nejprve abstraktně a obecně. Na této rovině ho vidí v jeho podstatě. Například podvod vidí jako zlo a to člověk nemůže chtít. To neznamená, že se nemohu od tohoto pohledu odvrátit, ale když vidím daný úkon jako špatný, nemohu ho jako takový chtít. Odtud je pocit povinnosti, jsem vázán nevykonat to zlé, které je před zrakem mého rozumu.

Ale tentýž úkon mohu vidět jinak, dívám-li se na něj v rovině konkrétní a zcela praktické. Jeví se mi stále jako špatný, ale vidím ho zároveň také po jiné stránce jako (ontologicky) dobrý. Podvést přítele je špatné - ale budu z toho mít velký užitek. A tak mohu věc chtít jako dobrou. Mohu tedy uniknout hlasu povinnosti: odvrátit pohled od toho, že daný skutek je ve své podstatě špatný, neuvažovat o tom a volit to, co je mravně špatné (6).

Povinnost je tedy nátlak vidění (rozumu) na chtění. Nátlak ”říká“: ”Budu špatný, vykonám-li tento čin, a nemohu chtít být špatný“ (7).

První princip praktického rozumu

Prvním vyjádřením mravní povinnosti je princip: dobro je nutno konat, zla je nutno se varovat, nebo ve formě základního příkazu: čiň dobré a varuj se zlého. Všechny ostatní příkazy zavazují v síle tohoto prvního příkazu. Je otázka, zda tento princip platí a jaké je povahy.

Podle L. Honnefeldera (8) popření tohoto principu vyvrací samo sebe: ”Kdo ho s praktickým záměrem popírá, upadá do rozporu mezi praktickou větou, jíž toto popření vyjadřuje, a svým vlastním výrokem. Neboť vyjadřuje výzvu k určitému jednání (totiž neřídit se onou větou), ale touto výzvou zároveň uznává formu, kterou mají všechny výzvy k jednání, totiž k něčemu vybízet a něco zakazovat. Tento princip všech výzev k jednání je vždy už znám praktickému rozumu ve formě přirozeného habitu, ale jako takový bývá poznán teprve tehdy, když své věty vedoucí k jednání podrobíme reflexivní analýze.“ Podobně se vyjadřuje Ricken (9).

Platnost prvního principu praktického rozumu lze odůvodnit také tím, že vyplývá z analýzy pojmů, které tento soud tvoří. V tradiční logice (ponecháme stranou Kantovo dělení soudů) se rozlišují dva typy tohoto typu soudů (modus dicendi per se): soud inkluzivní, kde predikát je zahrnut v pojmu předmětu neboli patří k esenci podmětu, např. každý člověk je rozumný; a soud suppozitivní, kde naopak podmět patří k pojmu predikátu, tj. o subjektu se vypovídá jeho ”vlastnost“ (v logickém smyslu), např. člověk je schopný obdivu nebo každé celé číslo je sudé nebo liché.

Podle J. Maritaina (10) patří první princip praktického rozumu k soudům suppozitivním (druhý způsob). V jeho obecné (ještě ne morální) formě je predikátem ”to, čeho realizace je žádoucí“ nebo ”co je dobré k existenci“. Vlastním subjektem tohoto predikátu je ”to, co je dobré“, ”to, co je žádoucí“. V morální podobě je predikátem ”to, čeho vykonání je žádoucí“ nebo ”to, co je dobré ke konání“, a vlastním subjektem tohoto predikátu je ”to, co je mravně dobré“, ”to, co činí svobodného činitele dobrým“.

Je hodné povšimnutí, že první princip praktického rozumu nejen vyjadřuje povinnost vzhledem k dobru či zlu, ale také ji vztahuje bezprostředně k dobru a zlu bez odvolání k nějakému vnějšímu činiteli.

Mravní povinnost a Bůh

Naše poslední otázka se týká vztahu mravní povinnosti a Boha. Ti, kteří uznávají existenci Boha, chápou mravný život jako úkol daný Bohem, vidí tedy v Bohu vlastní zdroj a základ veškeré povinnosti. Existuje však mnoho lidí, kteří sice v Boha nevěří, ale přece mají více nebo méně silné vědomí, že mravní dobro a zlo jsou spojeny s nepodmíněnou povinností. Jde tedy o to, co je posledním základem povinnosti, a o to, zda existuje autentická povinnost bez výslovného zřetele k Bohu.

První problém můžeme zkoumat ze dvou hledisek, předně z hlediska dobra či hodnoty. Povinnost se vztahuje k dobru. V etické teorii, z níž zde vycházíme, je mravně dobré to, co se shoduje s rozumem (zde ovšem ne v Kantově smyslu). Rozum je pravidlem našich skutků. Ale není to pravidlo absolutní, nepodřízené ničemu jinému. Samo je odměřováno požadavky naší přirozenosti, vyjádřenými tzv. přirozeným zákonem. Avšak principem naší přirozenosti a rozumu je Bůh a základem přirozeného zákona je Boží moudrost řídící všechny tvory neboli tzv. věčný zákon. Můžeme tedy usuzovat takto: Povinnost se vztahuje k hodnotě. Má tedy poslední důvod v tom, co je posledním důvodem hodnoty. Základem povinnosti je tedy v poslední analýze Bůh.

Druhé hledisko je hledisko ”práva“. Právem tu rozumíme to, co někomu náleží jako jeho. Máme právo na život, na svobodu svědomí, na vzdělání apod. Lze mluvit i o Božím plánu. Bůh ve své moudrosti a lásce stvořil svět a učinil jeho cílem sám sebe: tvorové mají podle svých možností dosáhnout účasti na Boží dobrotě. A Bůh všechno ovládá absolutní svobodou a mocí. Má v sobě absolutní právo být milován a právo, aby ho všichni tvorové poslouchali. Veškerá mravní povinnost se tedy zakládá v poslední analýze na naší povinnosti vůči Bohu (11).

Druhý problém - zda existuje autentická povinnost bez výslovného zřetele k Bohu - je vlastně otázka, zda můžeme poznávat, co je mravně dobré a zlé, aniž jsme poznali Boha. Toto poznání je nepochybně možné: mravně dobré je to, co je podle rozumu, tedy to, co v jednání odpovídá člověku jakožto člověku. To lze do velké míry poznat i bez výslovného zřetele k Bohu. A lze také poznat, že mravní dobro a zlo se týká bytostné dobroty člověka. To vše jsou předpoklady i pro poznání, že mravní dobro je povinné, jak jsme ukázali.

Toto poznání je ovšem nedokonalé, neboť v něm není zahrnuto výslovné poznání posledního základu mravnosti a povinnosti a poznání našich mravních úkolů vůči Bohu. Proto je také mravní život lidí nevěřících v Boha po mnoha stránkách potenciálně vystaven větším rizikům.

Závěrečná poznámka

Otázky, jimiž jsme se zabývali, představují jen část problémů, které jsou spojeny s povinností. Chtěli jsme pouze ukázat, že povinnost sice znamená nátlak, ale ne nátlak něčeho vnějšího a cizího, nýbrž že je výrazem struktury lidské přirozenosti a rozumu, že je to vláda lidského rozumu nad našimi skutky. Představy nesvobody a svázanosti spletí formálních předpisů jsou v podstatě povinnosti cizí. Jestliže se mravní povinnost jeví jako vnější nátlak, je to proto, že jsme sice obdařeni rozumem, ale je v nás také mnoho sil, které se bouří proti rozumu. Povinnost by prožívali i lidé naprosto harmoničtí. My musíme stále více usilovat o to, abychom se stali ”novým stvořením“, jež je přetvořeno láskou a miluje to, co odpovídá důstojnosti člověka a Božího dítěte.

Poznámky:

• 1. Srov. Hermann Krings - Hans Michael Baumgartner - Christoph Wild (Hrsg.): Handbuch philosophischer Grundbegriffe, München 1973, heslo Verantwortung (str. 1577n).

  2. Iosephus Gredt O.S.D.: Elementa philosophiae aristotelico-thomisticae, Freiburg Br. 1937, ¤ 942.

  3. Friedo Ricken: Obecná etika, Praha 1995, ¤ 21-25.

  4. ibid., ¤ 52-54.

  5. Předložená koncepce povinnosti je v podstatě pojetí, které vypracoval Jacques Maritain, Neuf lesons sur les notions premiéres de la philosophie morale, in: Oeuvres complétes, vol. IX, Paris 1993, str. 900n.

  6. V tradiční filosofii se v této souvislosti rozlišuje iudicium speculativo-practicum a iudicium pradico-practicum. Srov. např. M. Skácel: Psychologie, Praha 1993, str. 44.

  7. J. Maritain: op. cit. ¤ 901.

  8. L. Honnefelder: Person und Menschenwürde, in: L. Honnefelder, G. Krüger (Hg.): Philosophische Propädeutik, str. 225.

  9. F. Ricken: op. cit. ¤ 159-161.

  10. J. Maritain: op. cit. výše, str. 904-906.

  11. Srov. Gredt: op. cit. výše, ¤ 981.4.