Katolická teologie tváří v tvář věroučnému relativizmu

Václav Wolf

Četnost mnoha rozdílných náboženských soustav dříve nepůsobila velké obtíže, neboť jejich vyznavače od sebe navzájem oddělovala často velká geografická vzdálenost. Rozmach rychlých dopravních prostředků, internetu a dalších komunikačních možností však v současnosti způsobil, že je „na jednom pozemském smetišti více kohoutů najednou“. Dnešní pokusy o řešení obtíží vyplývajících z mnohosti náboženských soustav jsou v podstatě dvojího druhu. Jednak je to rigorózní exkluzivizmus hájící zásadu, že nositelem plnosti Bohem zjevené pravdy je výlučně katolická církev. A že přitom ostatní náboženské systémy nemají pravdu vůbec. Opačným extrémem je pluralistní řešení. Hlavní ideou tohoto postoje je názor, podle kterého jsou rozdílné náboženské systémy ontologicky rovnocenné a vytvářejí jedinost v mnohosti podobně, jako jednotlivé společenské kultury tvoří i přes svou vzájemnou rozdílnost dohromady jeden fungující celek. Touto ve svých důsledcích závažnou problematikou se v listopadu 2011 zabývalo celosvětové shromáždění katolických odborníků v indické Puně.

Extrémně pluralistní stanovisko hájil na tomto kongresu indický jezuita Michael Amaladoss z Chennai, který citoval výrok v roce 2010 zemřelého Raimona Pannikara, podle něhož je Ježíš Nazaretský sice Kristem, avšak Kristus je víc než Ježíš Nazaretský, neboť má celo-kosmickou dimenzi. Těmito názory se stal známým zejména protestantský religionista birminghamské univerzity John Hick (nar. 1922).

Podle komparativní teologie harvardského Francise Clooneye není Bůh vázán na žádnou sociálně-historickou strukturu, ale Duch Boží působí ve všech světových náboženstvích. Jednotlivá náboženství nespočívají jen v identicky se projevujících organizovaných společenstvích, ale mají hluboce individuální povahu. Proto je třeba považovat za Bohem inspirované nejen biblické spisy Starého a Nového zákona, ale i všechny posvátné knihy jiných náboženství. Z těchto důvodů tedy mají zaujmout stejné postavení, jaké má trojjediný křesťanský Bůh, nejen islámský Alláh a judaistický Jahve, ale i všichni jednotliví členové hinduistického a buddhistického panteonu.

V indickém prostředí se s těmito názory pojí i požadavek vzniku katolického hinduizmu se specifickou naukou a liturgií. Není třeba se příliš divit, že pokusy o takovouto fúzi křesťanství a hinduizmu jsou mimořádně živé právě v Indii. Podle znění hinduistické Bhagavat-gity totiž transcendentní božstvo odmění každého, kdo se k němu jakýmkoliv způsobem přiblíží, neboť všechny cesty (sanskrt, vartma), byť navenek protichůdné, jsou cestami Božími (Bhagavat-gita, IV, 11).

Většina účastníků kongresu však tyto extrémní názory nesdílela. Kanadský dominikán Bruno Demers upozornil, že v mezináboženském dialogu je sice třeba respektovat rozdílné názory druhé strany a vytvářet prostor k přijetí případných pozitivních prvků, ale též zůstat věrným sobě a vlastní tradici. Diego Marulanda z kolumbijského Medellínu uvedl na správnou míru též požadavek přijetí posvátných mimokřesťanských spisů jako Bohem inspirovaných poukazem na to, že tyto posvátné knihy nelze sice považovat za součást nadpřirozeného Božího zjevení (Wortoffenbarung), ale mohou obsahovat prvky přirozených náboženských pravd zjevených Bohem prostřednictvím lidského rozumu (Werkoffenbarung). Ostatně Bůh je stejně podle Inda Gregory Arbyho pro všechny náboženské soustavy nevyčerpatelným mystériem. Žádný náboženský systém totiž neposkytuje svým věřícím zcela vyčerpávající poznání Boží podstaty. To platí nejen pro období pozemského života, ale i pro plnost poznání v nebeském světle slávy, kde oslavené bytosti poznávají sice nekonečného Boha, ale nikoliv nekonečným způsobem (Summa theol. I, 12, 7 ad 3). Ekvádorský jezuita Fernando Barredo uvedl, že i mimokřesťanská náboženství mohou pod vlivem Boží pomáhající milosti poskytnout v jednotlivých případech autentický duchovní prožitek.

Závěrem je nutno konstatovat, že podle požadavku formální logiky nemohou být žádné výroky současně pravdivé, pokud jsou vzájemně v protikladném vztahu. Tento tzv. princip sporu se vztahuje i na výroky náboženské. Je proto nesmyslem chápat pravdu jakožto souhrn všech výpovědí i navzájem rozporných. Pro logicky myslícího teologa je tedy nepřijatelná relativizace nadpřirozené pravdy v pluralistním pojetí. Spása skrze Ježíše Nazaretského a ostatní nadpřirozeně zjevené pravdy jsou tedy skutečně výlučné. Tato exkluzivita je však v souladu s inkluzivitou přirozené pravdivosti, jejíž objektivně pravdivé prvky se vyskytují i v mimokřesťanských náboženských systémech. Pojetí pravdy jakožto shody poznání se skutečností platí jak pro pravdu přirozenou, tak pro pravdu nadpřirozeně zjevenou. Tyto dva druhy pravdy si nemohou navzájem odporovat.