Neslaný kardinál

Václav Meloun

Často se mě ptají: „Proč církev neprotestuje?“ (proti povinnému covidovému očkování). Moje odpověď zní: „Protože to není žádná věc víry.“ Nechal se začátkem loňského prosince slyšet vídeňský kardinál Schönborn, když rakouská vláda oznámila plán zavést během tří měsíců povinné očkování všech dospělých občanů proti covidu. Tehdy nový (a dnes již opět odešlý) rakouský ministr zdravotnictví Mückstein při té příležitosti pronesl, že Rakousko bude očkovacím šampiónem.

A pan kardinál dál vysvětloval: „Je to věc státu. Ten musí uvážit otázky jako svobodná vůle versus ochrana společnosti. Očkování je věcí života vezdejšího (rozuměj pozemského). Nejdůležitější je, abychom drželi při sobě. Je před námi mnoho těžkých problémů. Bůh nám pomáhej.“

Na podporu svého názoru kardinál Schönborn uvedl některé analogie: (Povinné) bezpečnostní pásy v autech zachránily tisíce životů. Zákaz kouření na veřejných prostranstvích má jediný cíl: Omezit škodlivé následky kouření. Vláda je s experty zajedno: Pandemie koronaviru nemůže být poražena bez časově omezené všeobecné očkovací povinnosti.

Schönbornova pozice se jakoby odkazuje na Ježíšovu novozákonní repliku: Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu (Evangelium podle Marka 12, 17). Těmito slovy Ježíš reagoval na léčku farizeů, když se ho snažili navádět k odmítnutí placení daní.

Církev by se zkrátka měla věnovat a vyjadřovat k věroučným (teologickým) tématům, ale komentovat společenská témata jí nepřísluší.

Kardinálův postoj je zdánlivě zdrženlivý, má oporu v textu Bible a máme i historickou zkušenost, že představitelé církve občas do společenských (ne-teologických) témat vstupovali způsobem kulantně řečeno problematickým.

Na druhou stranu máme ale i zkušenosti ze situací, kdy představitelé církve zastávali v ne-teologických tématech neohroženě takové postoje, které jim přinesly obdiv a úctu celé společnosti. Za všechny takové situace zmiňme alespoň příběh Maxmiliána Kolbeho.

Velmi známý je také výrok protestantského teologa Martina Niemollera, který reflektoval nástup nacistické totality v Německu takto: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přeci komunista“ … „Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Autor, teolog, těmito slovy lituje, že se včas nepostavil nastupující zvůli a nezastal se utlačovaných. Ač šlo o představitele nekatolické církve, přeci jenom by tato relativně nedávná historická zkušenost německá měla být pro představitele rakouské katolické církve velkým mementem.

Jak je to tedy s kompetencemi církve? Má se církev skutečně držet pouze svého věroučného kopyta a v ostatních tématech zůstat indiferentní? Je toto skutečně biblickým posláním církve tak, jak jí ho její Zakladatel ustanovil?

Zmíněná staletá zkušenost, že společnost od církve přeci jenom očekává trochu víc, by mohla být určitým vodítkem pro naše uvažování. Zdá se totiž, že z věroučných pramenů vyplývá poněkud širší kompetence církve, než jak ji v souvislosti s očkovací povinností nastiňuje pan kardinál.

Jedním z hlavních témat, kterými se teologie, a tedy i církev zabývá, jsou otázky dobra a zla. Bible je těmito tématy doslova napěchovaná. A proto i církev se zdá být kompetentní ve věcech morálky či etiky nebo chcete-li prostě dobra a zla. Mimochodem, jednou ze speciálních teologických disciplín je morální teologie.

O sociálním učení církve, které můžeme považovat za ne-teologickou disciplínu par excellence, byly napsány stohy knih a věnuje se mu i řada oficiálních papežských dokumentů. A co jiného je v této oblasti řešeno než postoj církve k (celo)společenským tématům?

A našli bychom jistě i pasáže z Písma, které k podobným tématům odkazují. Třeba Ježíšovo „cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, mě jste učinili“ je naprosto zřetelnou výzvou k ochraně slabších a utlačovaných.

Četná vyjádření vrcholných představitelů církve k horkým tématům dneška (ekologie, gender atd.) asi netřeba zmiňovat. I tady zjevně jde o témata ne-teologická, a přesto se k nim představitelé církve vyjadřují o sto šest…

Takže se spíš nabízí otázka, jestli vyjádření pana kardinála nebylo jenom snahou vyhnout se palčivému tématu, kde by vyjádření církve na podporu utlačovaných bylo velmi pravděpodobně nelibě vnímáno vládnoucími politiky. V takovém případě by ale církev směřovala do pohodlné lhostejné pozice, která se také mnohokrát v historii ukázala jako cesta do pekel. Můžeme připomenout Ježíšova slova o soli, co pozbude chuti – dá se s ní pak dělat jediná věc – vyhodit (Evangelium podle Matouše 5,13).

Vraťme se ze světa teorie opět do praxe: Pokud byste koncem loňského roku zašli do vídeňské katedrály sv. Štěpána (tedy domovského kostela kardinála Schönborna), uviděli byste zhruba v jeho půlce terminál pro registraci k očkování proti covidu. Někdo by mohl říci, že takové věci do kostela nepatří. Nejde přeci o věc víry, že? Ale dejme tomu… Pro určitou část společnosti může očkování skutečně být přínosné a mezi návštěvníky bohoslužeb bude tato skupina (převážně senioři) jistě početně zastoupena.

Ale skutečně je tak těžké nahlédnout rozdíl mezi očkováním jako dobrovolnou možností pro ohrožené a nucením k očkování i těch, kde rizika na první pohled převažují nad jeho přínosy (mladí zdraví lidé)?

A jak to vlastně s povinným covidovým očkováním v Rakousku dopadlo? Když rakouští politici svůj záměr zavést povinné očkování na konci roku 2021 ohlásili, dali lidem na splnění této „občanské povinnosti“ 3 měsíce. Kdo by se vzpouzel, šup s ním do basy. Demokracie a lidská práva, model Rakousko 2021. Následně trest za odmítání snížili – vězení prý nehrozí, budou pouze opakované drakonické pokuty… Na odpor se v parlamentu stavěli pouze rakouští Svobodní, kteří jsou ale v místní politice systematicky dehonestováni a ostrakizováni. Po celém Rakousku se začaly konat masové protesty, odmítačů covidového očkování byl totiž víc než milion… Každý víkend pochodovaly rakouskými městy hlasité zástupy odmítačů povinné covidové vakcíny; trvalo to skoro půl roku. Někdy na jaře 2022 se nechal rakouský kancléř (premiér) Nehammer (v krátké době už třetí) slyšet, že očkovací povinnost prý není vytesána do kamene (i když ji předtím parlament schválil jako zákon). Následně byla očkovací povinnost odložena (původně se měly první pokuty vybírat už v půlce roku 2022) a před letními prázdninami dospěli rakouští politici k názoru, že povinné očkování již potřeba není, nad covidem lze zvítězit i bez něj a celou věc je možné dát k ledu…

Tolik másla na hlavě jako u rakouských politiků (s čestnou výjimkou Svobodných) je asi k vidění jen málokde a málokdy… K zástupu těch, kdo mají tím máslem hlavu notně pomazanou, musíme, bohužel, připočítat i kardinála Schönborna. I on by měl zpytovat svědomí a zamyslet se, jak se to mělo s kvalitou jeho vlastní „slanosti“ v covidové očkovací kauze. Jestli je stále dostatečná a má tak své místo v kuchyních rakouských domácností, nebo se z ní stává jenom písek bez chuti, který je nejlepší vyhodit a nahradit skutečnou solí…