Víra je žízní po věčném životě. Kdo žízní, nemůže být spokojený

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

   Kdo se zamýšlí nad rozumností katolické víry, může tak činit z vícero úhlů pohledu. Nestačí jen poukázat na to, že víra ve vtělený Logos je nejzazší odpovědí lidského rozumu (loga) na tuto dějinnou událost, a že různé negace víry na svém pozadí rovněž skrývají nějakou víru, která ovšem zůstává nepřiznaná. Je třeba také zohlednit způsob, jakým člověk díky svému rozumu dospívá k odhalování pravdy, a to nezávisle na tom, zda po ní pátrá v oblasti exaktních věd, filosofie nebo teologie. Toto odhalování je aspektuální a postupné (diskurzivní). K pravdě se musíme propracovávat systematickým a vytrvalým procesem. Stupeň námahy spojený s hledáním pravdy roste s obtížností problémů, na které člověk hledá odpověď. Problém smyslu lidského života se zhušťuje v několika kardinálních otázkách, kde poslední řešení přesahuje přirozené poznávací schopnosti rozumu. Dar víry navazuje harmonicky na mnohé, přirozeně jen obrysově řešitelné otázky po destinaci lidského bytí. Těžkou filosofickou prací se sice do této problémové oblasti vrhá dosti intenzivní světlo, lidskému rozumu však náznaková řešení rozhodně nestačí.

   Filosofie ukazuje, že Bůh existuje a vyjevuje něco i z toho, kým je. Katolická víra nabízí mnohem konkrétnější vhled do podoby Božího života. Filosofie dokazuje nesmrtelnost člověka, víra vyjevuje její názornější povahu. Filosofie nás přivádí k vědomí nepřekročitelného rozdílu mezi dobrem a zlem, víra nás vede dále a staví nás před mravní drama naší existence, v níž se v každodenních volbách rozhodujeme pro Boha či proti němu, i když si to často vůbec neuvědomujeme. Rozdíl perspektivy filosofie a perspektivy víry je tedy vcelku jasný, ale oba přístupy jsou ohroženy naší lidskou nedostatečností. Z filosofie se může vytratit aspekt zkoumání, hledání a napětí a může degradovat v soubor pouček, které se člověk naučí nazpaměť a nalezne v jejich osvojení své uspokojení. Podobné riziko číhá i na naši víru – a jsou to zvláště konzervativní katolíci, kterým je vyčítáno, že mu podléhají. Jsou kritizováni za to, že se pohodlně zabydleli ve své víře, a už nepociťují bolest hledajících a tápajících. Spokojeně setrvávají u osvojené pravdy a po celý svůj život si vystačí s katechismovou znalostí.

   Pokud by katolík věřil tímto způsobem, uvedená kritika by byla oprávněná. Kdo však bere svou víru vážně, měl by se tomuto riziku vyhnout. V jiném příspěvku jsme již měli možnost připomenout, že každá Bohem udílená milost předpokládá a zdokonaluje lidskou přirozenost; víra je jednou z těchto milostí. Proto i ona předpokládá a zdokonaluje přirozené schopnosti lidské osoby. Rozum, který je v aktu víry naplno angažován, se přirozeně chová diskurzivně a v postupných krocích směřuje k odhalování toho, co je na počátku nezjevné (neevidentní). Uveďme nějaký konkrétní příklad: Není bezprostředně jasné a zřejmé, že člověk je svobodný. Abychom se o tom přesvědčili, musíme provést důkaz lidské svobody. To se děje pomocí myšlenkových úkonů, na jejichž konci se stává jasné a zřejmé, že člověku svoboda náleží. Tyto myšlenkové úkony vedou zkoumajícího od původní nejasnosti a nezřejmosti ke konečné jasnosti a zřejmosti. Důkaz je myšlenkový nástroj, který nám zjednává zprostředkovanou evidenci.

   Milost víry nejen že respektuje tuto přirozenou dynamiku rozumu (non tollit rationem), ale dokonce ji zdokonaluje (perficit rationem). Víra tedy naopak lidské hledání a žízeň po pravdě zintenzivňuje, a to hlavně kvůli nezřejmosti (ne-evidenci) obsahů jejích předmětů. Katolický křesťan věří, že Kristus je vtělený věčný Logos, že založil Církev, že Bůh je jeden ve třech Osobách atd. Těmto pravdám však schází evidence, protože nejsou bezprostředně nahlíženy. Ale rozum ze své vlastní přirozenosti tíhne k ozřejmování nezřejmého, k objasňování nejasného. Vírou osvícený rozum má proto spontánní sklon k promýšlení zjevených pravd; a tak se rodí teologie, která je zárodečně přítomná i v tom nejprostším aktu víry. Svatý Anselm z Canterbury to vyjádřil známým obratem fides quaerens intellectum – věřící člověk chce vždy porozumět tomu, v co věří. Rozumný tvor se nemůže spokojit s tím, co je nejasné a čemu nerozumí, a pokud se v jeho mysli vyskytne něco takového, působí to v něm neklid a nepokoj, který se projevuje v hledání, zkoumání, ve snaze objasnit a vysvětlit to, co doposud jasné není. Tato dynamika víry, která je cestou z přítmí do světla, není ničím jiným než touhou po věčném životě, žízní věřícího člověka po živém Bohu. V perspektivě katolicky pojaté víry pak není složité chápat kontinuitu pozemského života věřícího s jeho věčným vyústěním, v němž je pouze přivedeno k dokonalosti to, co během historické existence křesťana k naplnění směřuje: Nezřejmost obsahů víry přerůstá v jas patření na samotného Boha. Víra je tak srovnatelná s prvním svítáním, v němž se ohlašuje brzký východ Slunce.

   Jak má ale křesťan o svou víru pečovat a zjednat si do ní hlubší vhled? Jaký přirozený nástroj má k tomu použít? V této otázce se modernisté a tradičně orientovaní křesťané rozcházejí. Modernisté tvrdí, že křesťanskou (i katolickou) víru je třeba hlouběji chápat pomocí poznatků nejmodernějších věd. Jen tak prý věřící zůstane na úrovni své doby a nebude z ní odsunut do bezvýznamné minulosti. Jejich oponenti namítají, že poznatky současných věd nejsou k většímu ozřejmování křesťanské víry přiměřeným prostředkem, protože jsou metodicky orientované jen na empiricky dostupnou skutečnost – a tím pádem mají příliš úzký a mělký záběr, než aby se mohly vyjadřovat ke smyslu lidského života, k existenci Boha apod. A to samé platí i pro modernistický projekt angažovat při objasňování víry úspěšnou a obecně uznávanou moderní filosofii. Je totiž přinejmenším paradoxní, když se křesťan obrátí o pomoc k disciplínám, které o Bohu, mravnosti a nesmrtelnosti člověka buď nemohou z principu říct vůbec nic (moderní exaktní vědy), anebo se této výsady samy vzdaly (různé směry moderní filosofie, které v tomto směru propadly skepsi). Jediným kandidátem, který dokáže vést víru (fidem) po cestě hledání k většímu porozumění (ad intellectum), je tradiční realistická filosofie, v níž se otevírá široký prostor pro diskusi a objasňování výše naznačených problémů. Katolík by se měl primárně starat o stále intenzivnější nahlížení pravdivosti své víry, a ne o to, aby byl na úrovni své doby. To by bylo zavádějící, protože každý katolicky věřící je díky daru víry povolán k tomu, aby žil ve své době na úrovni věčnosti.